Pohádkový příběh, který vysvětluje, proč nejste multimilionářem (první část)
Fabian byl velmi rozrušen, když si ještě jednou nacvičoval svůj veřejný projev, který měl přednést následující den. Vždy toužil po slávě a po moci a jeho sny se teď měly naplnit. Byl zlatníkem, mistrem, který pracoval se zlatem a stříbrem. Vyráběl šperky a ozdoby, ale začal být nespokojený s tím, že musí pracovat, aby měl na živobytí. Chybělo mu vzrušení, nějaká výzva a teď byl jeho plán na světě.
Lidé používali celé generace směnný obchod – barter. Člověk zajišťoval svou rodinu tím, že zabezpečoval všechny její potřeby nebo se specializoval na nějaký konkrétní obor. Veškerý přebytek své produkce pak směňoval a vyměňoval za přebytky druhých.
Den na tržišti byl vždy hlučný a prašný, ale lidé se přesto těšili na křik a mávání rukama a hlavně na společnost. Bývalo to šťastné místo, ale teď už tam bylo až moc lidí a až moc dohadování. Na klábosení nezbýval čas – byl zapotřebí nový systém.
Obecně vzato byli lidé šťastní a užívali si plodů své práce.
V každé komunitě se vytvořila jednoduchá vláda, aby zajistila, že budou chráněny svobody a práva jednotlivců a že nikdo nebude nucen k čemukoliv proti své vůli jiným člověkem nebo skupinou lidí.
To byl jediný smysl takové vlády, a proto každého vládce podporovala celá místní komunita, která si ho zvolila.
Vládci však nedokázali vyřešit problém jarmarečního dne. Stojí nůž jeden nebo dva košíky obilí? Stojí kráva více než vůz … a tak dál. Nikdo nedokázal vymyslet lepší systém.
Fabian oznámil: „Já mám řešení vašich směnných problémů a zvu vás všechny na zítřejší veřejnou schůzi.“
Následujícího dne se na náměstí sešlo velké shromáždění a Fabian na něm vysvětlil vše ohledně nového systému, který nazval „peníze“. Znělo to dobře. „A jak máme začít?“ ptali se lidé.
„Zlato, které přetvářím do ozdob a šperků, je jedinečný kov. Neztrácí lesk a nereziví, vydrží hodně dlouho. Použiji nějaké zlato na výrobu mincí a každé minci budeme říkat dolar.“
Vysvětlil, jak budou hodnoty fungovat a že budou „peníze“ skutečně prostředkem směny – mnohem lepší systém než směnný obchod.
Jeden z vládců se zeptal: „Někdo by si ale mohl zlato nakopat a mince si pro sebe vyrobit“.
„To by bylo velmi nepoctivé“, odpověděl Fabian pohotově. „Používat se smějí pouze mince schválené vládou a ty na sobě budou mít zvláštní vyraženou značku.“ To znělo rozumně a pak padl návrh, aby každý dostal stejné množství mincí. „Ale já si jich zasloužím nejvíc“, řekl výrobce svíček. „Moje svíčky používají všichni.“ „Ne“, řekl farmář, „bez potravin se přece nedá žít, takže nejvíc bych jistě měl dostat já.“ A tak hašteření pokračovalo.
Fabian je chvíli nechal a nakonec řekl: „Protože se nedokážete dohodnout, navrhuji, aby každý dostal takové množství, jaké bude požadovat. Nebude žádné omezení kromě vaší schopnosti peníze vrátit. Čím víc dostanete, tím víc mi budete muset za rok vrátit. „A co dostaneš ty?“ ptali se lidé.
„Protože vám poskytuji službu, tedy dodávám peníze, mám nárok na zaplacení své práce. Řekněme, že mi za každých dlužných 100 mincí, které dostanete, vrátíte ročně 105. Těch 5 bude má odměna a té budu říkat úrok“.
Zdálo se, že jiné řešení není a navíc těch 5% nebyl velký poplatek. „Vraťte se příští pátek a začneme“.
Fabian neztrácel čas. Vyráběl mince ve dne v noci a na konci týdne byl hotov. Lidé před jeho obchodem vytvořili frontu. Poté, co si vláda peníze prohlédla a schválila, byl systém zahájen. Někdo si půjčil jen málo, aby si systém vyzkoušel.
Všem se ale peníze zalíbily a brzy oceňovali všechno zlatými mincemi čili dolary. Hodnota, kterou na vše umisťovali, se nazývala „cenou“. Cena většinou závisela na množství práce nutné při výrobě. Bylo-li potřeba mnoho práce, cena byla vysoká, pokud bylo nutné jen malé úsilí, byla věc velmi levná.
V jednom městě žil Alan, který byl jediným hodinářem. Jeho ceny byly vysoké, protože je jeho zákazníci byli ochotni za jeho hodinky zaplatit.
Pak začal hodinky vyrábět další muž a nabízel je za nižší cenu, aby získal odbyt. Alan musel své ceny snížit, a tak se okamžitě snížily všechny ceny, protože se oba snažili dát co nejlepší kvalitu za co nejnižší cenu. To byla první volná konkurence.
To samé nastalo u stavitelů, přepravců, účetních, farmářů, skutečně všude. Zákazníci si vždy vybírali, co považovali za nejlepší – měli svobodu volby. Nebyly žádné umělé ochrany jako licence či tarify, které by bránily vstupu do odvětví. Životní úroveň rostla a lidé se záhy divili, jak mohli žít dosud bez peněz.
Na konci roku Fabian vycházel z obchodu a navštěvoval všechny lidi, kteří mu dlužili peníze. Někteří měli více než si půjčili, tím pádem ale měli jiní méně, protože bylo napoprvé vydáno jen omezené množství mincí. Ti, co měli více, než si půjčili, mohli vrátit oněch 100 plus dalších 5, ale museli si znovu půjčit, aby mohli pokračovat.
Ti druzí poprvé zjistili, že mají dluh. Než jim Fabian půjčil další peníze, vzal si v zástavu část jejich majetku. Všichni vyrazili ještě jednou to zkusit a získat těch 5 mincí navíc.
Nikdo si neuvědomil, že se celá země nemůže z dluhu dostat, dokud nebudou splaceny všechny mince, ale i potom zůstalo těch 5 ze 100, které nebyly vůbec zapůjčeny. Nikdo kromě Fabiana si neuvědomoval, že úrok je nemožné zaplatit – ty peníze navíc nebyly nikdy vydány, takže někdo musel selhat.
Je pravda, že Fabian trochu mincí utratil, ale prostě nedokázal sám utratit 5% z celé ekonomiky. Tu tvořily tisíce lidí a on byl jen jeden. A navíc byl stále zlatník a to ho slušně živilo.
V zadní části obchodu měl Fabian trezor a lidé přišli na to, že je pohodlné nechávat si část mincí uloženu u něj. Chtěl za to jen malý poplatek závislý na množství peněz a době úschovy. Dával vlastníkům potvrzení o uložení.
Když šel člověk na nákup, nenosíval s sebou hodně zlatých mincí. Mohl dát obchodníkovi i ono potvrzení v hodnotě zboží, které si chtěl koupit.
Obchodníci tato potvrzení uznávali za pravá a přijímali je s tím, že je vezmou k Fabianovi a vyberou příslušné sumy v mincích. A tak šla potvrzení z ruky do ruky místo toho, aby se přesouvalo zlato. Lidé měli v ona potvrzení důvěru – přijímali je stejně jako mince.
Zanedlouho Fabian zjistil, že si pro své mince přichází ve skutečnosti jen málokdo.
Pomyslel si: „Teď mám v držení všechno to zlato a stále pilně pracuji jako řemeslník. To nedává smysl. Proč je spousta lidí, kteří mi rádi platí úrok za užívání zlata, které leží u mě a které se vyzvedává jen zřídka?
Je pravda, že zlato není moje – ale je v mém držení, a to je důležité. Už vlastně vůbec nemusím vyrábět další mince. Mohu použít část mincí uložených v trezoru.“
Zpočátku byl velmi opatrný, půjčoval jich jen pár najednou a při vysokém zajištění. Postupně se však osměloval a půjčoval i velké částky.
Když po něm jednou chtěli velkou půjčku, Fabian navrhl: „Místo abyste si odnesl všechny mince, můžeme udělat vaším jménem úložku a já vám dám několik potvrzení na hodnotu mincí“. Vypůjčitel souhlasil a odešel s balíčkem potvrzení. Dostal půjčku, ale zlato zůstalo v trezoru. Po odchodu klienta se Fabian smál. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Dokázal „půjčit“ zlato a zároveň si ho ponechat v držení.
Přátelé, cizinci a dokonce nepřátelé potřebovali zdroje, aby mohli vést své obchody – pokud byli schopni poskytnout zajištění, mohli si půjčit, kolik chtěli. Pouhým psaním potvrzení byl Fabian schopen „půjčit“ peníze v násobcích hodnoty zlata, které měl v trezoru, a to mu vůbec nepatřilo. Vše bylo bezpečné, pokud si skuteční vlastníci nepřijdou vybrat zlato a pokus se udrží důvěra lidí.
Vedl si knihu, která u každého ukazovala dluhy a úvěry. Půjčování peněz se ukázalo být velmi lukrativním obchodem.
Jeho společenské postavení v komunitě narůstalo společně s jeho majetkem. Stal se důležitou osobou, vzbuzoval úctu. Ve finančních záležitostech byla jeho slova písmem svatým.
Zlatníci z okolních měst se o jeho aktivity zajímali a tak je jednoho dne svolal. Popsal jim, co dělá, ale velmi zdůrazňoval nutnost utajení.
Kdyby byl jejich plán zveřejněn, systém by selhal, a tak se dohodli na vytvoření tajné aliance.
Každý se vrátil do svého města a začal jednat, jak je to Fabian naučil.
Lidé teď přijímali potvrzení jako zlato samé a tato potvrzení byla ukládána do trezoru podobně jako mince. Když chtěl obchodník druhému zaplatit za zboží, napsal krátký příkazní lístek pro Fabiana, aby přesunul peníze z jeho účtu na účet druhého obchodníka. Fabianovi zabralo upravení čísel jen několik minut.
Tento systém se stal velmi oblíbeným a příkazové lístky dostaly jméno „šeky“.
Jednou pozdě v noci se zlatníci z různých měst opět tajně sešli a Fabian jim prozradil svůj nový plán. Další den svolali shromáždění se všemi vládci a Fabian jim začal: „Potvrzení, která vydáváme, se stala velmi populárními. Jistě je používáte i vy a uznáte, že jsou výhodná.“ Vládci souhlasně pokyvovali a přemýšleli, v čem je tedy problém. „Takže“, pokračoval, „některá potvrzení jsou padělateli kopírována. To musí přestat.“
Vládci se polekali. „Co můžeme dělat?“ ptali se. Fabian odpověděl: „Můj návrh je následující – především nechť je na vládě, aby tiskla nová potvrzení na zvláštní papír se složitým obrázkem, přičemž bude každé potvrzení podepsáno hlavním vládcem. My zlatníci rádi zaplatíme náklady na tisk, protože nám to ušetří spoustu času při psaní potvrzení“. Vládci uvažovali: „Ochrana lidí před padělateli je skutečně naše práce a tahle rada skutečně vypadá jako dobrá myšlenka.“ A tak s tiskem „bankovek“ souhlasili.
„A zadruhé,“ pokračoval Fabian, „někteří lidé těží drahé kovy a vyrábějí vlastní zlaté mince. Navrhuji, abyste přijali zákon, že každý, kdo najde zlaté valouny, je musí odevzdat. Samozřejmě za ně dostane bankovky a mince.“
Tahle myšlenka zněla dobře a bez velkého přemýšlení vytiskli spoustu novoučkých bankovek. Každá bankovka na sobě měla vytištěnou hodnotu – 1$, 2$, 5$,10$ atd. Malé náklady na tisk převzali zlatníci.
Bankovky se nosily snadněji a byly lidmi brzy přijaty. Přes svou popularitu však byly tyto nové bankovky a mince používány jen pro 10% transakcí. Záznamy ukázaly, že systém šeků uskutečnil 90% všech transakcí.
Následovala další část plánu. Dosud lidé zastřežení peněz fabianovi platili. Aby do trezoru přilákal Fabian více peněz, nabídl platit vkladatelům 3%-ní úrok z jejich peněz.
Většina lidí věřila, že jejich peníze dál půjčuje vypůjčovatelům za 5% a že je jeho odměna ten 2%-ní rozdíl. Navíc se ho ani lidé neptali, protože dostat 3% bylo mnohem lepší než za střežení peněz platit.
Objem úložek rostl a peníze v trezoru narůstaly. Fabian mohl půjčovat 200$, 300$, 400$ a někdy až 900$ na každých 100$ v bankovkách a mincích uložených do úschovy. Musel být jen opatrný, aby poměr 9:1 nepřekročil, protože jedna osoba z deseti skutečně bankovky a mince vyžadovala.
Kdyby nebylo k dispozici dost peněz, lidé by začali být podezíraví, zvláště když jejich vkladní knížky ukazovaly, kolik toho uložili.
Nicméně, na základě účetně zapůjčených 900$, které Fabian půjčil vlastním vypsáním šeku, mohl požadovat úrok 45$, tj. 5% z 900$. Jakmile se půjčka plus úrok splatily, tj. 945$, oněch 900$ se smazalo na dlužném účtu a fabianovi zbylo 45$ úroku. Proto rád zaplatil 3$ úroku z původně vložených 100$, které nikdy neopustily jeho trezor. To znamenalo, že z každých 100$, které měl v úschově, bylo možné mít zisk až 42%, přičemž si většina lidí myslela, že má jen 2%. Ostatní zlatníci dělali totéž. Vytvářeli peníze z ničeho pouhým tahem pera a pak si navrch vyúčtovali úrok.
Zlatníci peníze skutečně nedělali, byla to vláda, která tiskla bankovky a razila mince, aby je pak nechala distribuovat zlatníky. Fabianovými jedinými náklady byly jen malé tiskové náklady. Přesto ale vytvářeli kreditní peníze z ničeho a účtovali si za ně úrok. Většina lidí si myslela, že zdrojem peněz je vládní operace. Dále věřili, že jim Fabian půjčuje peníze, které si někdo jiný uložil, ale bylo velmi divné, že se ničí úložky nesnížily, když byla půjčka poskytnuta. Kdyby se byli všichni pokusili vybrat své vklady najednou, podvod by byl býval odhalen.
Pokud byla půjčka požadována v bankovkách a mincích, Fabian jen vysvětlil vládě, že nárůst populace a produkce vyžadují další bankovky a ty dostal za malý poplatek za tisk.
Jednoho dne přišel za Fabianem jeden hloubavý muž. „Ten úrok je chybný“, řekl. „Z každých 100$, které vydáte, chcete 105$ zpátky. Těch 5$ ale nemůže být nikdy zaplaceno, protože neexistují.
Farmáři produkují potraviny, průmysloví výrobci zboží atd., ale jenom vy produkujete peníze. Představte se, že jsou v celé zemi jen dva obchodníci a že my zaměstnáváme všechny ostatní. Půjčíme si oba 100$, zaplatíme 90$ na mzdách a rozhodneme o 10% zisku (naše mzda). Takže celková kupní síla je dvakrát 90$ + 10$, tj. 200$. Ale abychom mohli splatit půjčku, musíme prodat produkci za 210$. Pokud jeden z nás uspěje a prodá svou produkci za 105$, ten druhý může dostat maximálně 95$. Takže část jeho zboží nebude prodána, protože nezbudou peníze na jejich nákup.
On vám bude nadále dlužit 10$, které může splatit pouze pokud si půjčí znovu více. Ten systém je nemožný.“
Muž pokračoval: „Jistě byste mohl vydat 105, tj. 100 mně a 5 sobě na útratu. Pak by bylo v oběhu 105 a dluh by mohl být splacen.“
Fabian tiše poslouchal a nakonec řekl: „Finanční ekonomika je, mladý muži, složitá věc, je třeba ji studovat roky. Nechte mne starat se o tyhle záležitosti a sám se starejte o svoje. Musíte pracovat s vyšší účinností, zvednout produkci, snižovat své náklady a stát se lepším obchodníkem. V tom vám vždy rád pomohu.“
Muž odešel nepřesvědčen. S Fabianovými operacemi nebylo něco v pořádku a cítil, že se Fabian odpovědi na otázku vyhnul.
Většina lidí ovšem Fabianova slova ctila – „On je expert, mýlí se ti druzí. Jen se podívejte, jak se země rozvíjí, jak naše výroba roste – musíme se víc snažit.“
Aby zaplatili úrok z peněz, které si půjčili, obchodníci zvedali ceny. Námezdní dělníci si stěžovali, že mají příliš nízké mzdy. Zaměstnavatelé odmítali vyšší mzdy platit a tvrdili, že by je to zruinovalo. Farmáři za svou produkci nedokázali získat spravedlivou cenu. Hospodyně si stěžovaly, že potraviny jsou stále dražší.
A nakonec šli někteří lidé stávkovat, věc dříve neslýchaná. Jiní byli postiženi chudobou a jejich přátelé a příbuzní si nemohli dovolit jim pomoci. Většina zapomněla na skutečné bohatství kolem – úrodná půda, velké lesy, nerosty a dobytek. Stále mysleli jen na peníze, které se zdály tak vzácné. Ale nikdy nezpochybňovali systém. Věřili, že to má vláda pod kontrolou.
(Pokračování ZDE)
Larry Hannigan, 1971, Australia
Originál I Want The Earth Plus 5% přeložil MN, březen 2006