Spor o ekonomickou kalkulaci (poznámky)

Poznámky

[1] Proto jsem se přidržel obecnějšího označení spor o ekonomickou kalkulaci spíše než v literatuře také často uváděného názvu spor o socialistickou kalkulaci.

[2] Z nejznámějších jmenujme: F. Taylor, H. D. Dickinson, O. Lange, F. M. Durbin, A. P. Lerner.

[3] S tím souvisí i odklon od neoklasického rámce jako takového, který někteří jeho dřívější exponenti v posledních letech vykazují. Tak například podle kajícného Blauga bylo užití neoklasického paradigmatu k podchycení možnosti realizace socialismu „tak průkazně naivní, že bylo až zcela směšné. Pouze ti, kteří byli opilí teorií dokonale konkurenční statické rovnováhy, mohli spolknout takový nesmysl. Sám jsem byl jako student v 50. letech jedním z nich a dnes mohu jen žasnout nad svým zakaleným rozumem.“ (Economic Journal, November 1993, s. 1571)

[4] V atmosféře, kdy i u kapitalistických manažerů bylo považováno za možné a nutné, aby jednali ve shodě se společenským zájmem, je zřejmé, proč neoklasičtí socialisté věnovali tolik pozornosti stanovení kritérií pro rozhodování socialistických manažerů, aniž by se výrazněji zabývali otázkou, jak budou k dodržování těchto kritérií motivováni.

[5] Také se uvádí, že pojem popisuje Marshallovy nůžky, jejichž klasickou čepel představují náklady a neo- čepel užitek. (Horvat 1995, s. 258)

[6] Někteří autoři se při zkoumání, jaké faktory hrály roli ve sveřepé trvanlivosti rovnovážných schémat, dotkli i psychoanalytických motivů: „Koncept rovnováhy má neodolatelnou přitažlivost – téměř neslyšný bzukot dokonale fungujícího stroje; zjevný poklid přesné rovnováhy protichůdných tlaků; automatické hladké zotavení z náhodné poruchy. Není na tom snad něco freudovského? Má to spojitost se steskem po návratu do dělohy? Musíme hledat psychologické vysvětlení, abychom objasnili silný vliv ideje, která je intelektuálně neuspokojivá.“ (Robinsonová 1962, s. 80-1) Tuto linii zde sledovat nebudu, i když je zřejmé, že estetické momenty hrají v ekonomické analýze mnohem významnější roli, než jakou by jim byli ochotni přiznat ekonomové domněle praktikující bezhodnotovou vědu.

[7] Tuto teorii rozvinul zejména americký marginalista J. B. Clark. Walras oproti tomu zpočátku vůbec nepřipouštěl možnost substituce mezi výrobními faktory – poměry jejich kombinování považoval za technologicky dané. Teprve v pozdějších edicích Elementů se nechal Baronem přesvědčit k zařazení možnosti substituce a tím i k zohlednění teorie mezní produktivity. Ta se tak dostala do přístupu lousannské školy skrze problematiku ekonomické variability technických koeficientů, která hrála rozhodující roli v Baroneho názoru na nerealizovatelnost ekonomického plánování „na papíře“. Ke kritice teorie mezní produktivity jakožto teorie rozdělování viz např. Dickinson 1932 a Bhaduri & Robinson 1980.

[8] Viz Hobson (1922, s.174-5) „...interpreti [marginalismu] jsou z něj schopni odvodit praktické koncepty velice přijatelné pro ty politiky a podnikatele, kteří chtějí prokázat neoprávněnost, škodlivost a konečnou marnost všech pokusů pracující třídy domoci se vyšších mezd ... organizovaným tlakem odborů nebo politicky. ... Pokud naši političtí ekonomové dokáží přinést toto evangelium marginalismu srdcím a hlavám pracujících tříd, odstaví tím všechny jejich bláznivé pokusy získat vyšší mzdy na úkor renty a majetku a přivede je k uplatnění usilovnější, dovednější a úzkostlivější práce k výrobě většího produktu, jehož celek nebo část budou moci získat nevyhnutelným působením ekonomického zákona rovného mezního rozdělování.“ Je příznačné, že právě v této sžíravé kritice bylo vůbec poprvé užito pojmu marginalismus – jako označení zahrnující jak akceptaci teorie mezní užitečnosti, tak i apologetické zužitkování teorie mezní produktivity. Hobson (1926, s.108) dále tvrdí, že marginalistická doktrína slouží především k rozptýlení obvinění kapitalismu z vykořisťování a že je svým „imanentním konservativismem“ přitažlivá nejen pro hrstku akademiků, ale i pro četné představitele majetných tříd, kteří sice nemají dost fištrónu aby sledovali její subtilní důkazy, ale dovedou alespoň ocenit její obecné závěry tak, jak jsou popularizovány tiskem.

[9] Walras se ostatně v počátcích své kariéry soustředil především na otázky sociálních a ekonomických reforem. V souvislosti s hladším fungováním dokonalé konkurence, kterou považoval nejen za nejvhodnější popis ekonomické reality ale i za vrchol ekonomické efektivity, se zasazoval o znárodnění půdy a státní regulaci monopolů. Ve víře, že v západní Evropě skýtá družstevnictví alternativu revolučním aktivitám, se stal v roce 1865 dokonce spoluzakladatelem banky pro výrobní družstva a měsíčníku o družstevnictví La travail („Práce“). Přestože banka i měsíčník po 3 letech zkrachovaly a Walrasovy četné práce na poli sociální ekonomie nezaznamenaly na rozdíl od jeho čisté ekonomie žádný ohlas, nadšení pro sociální reformy jej nikdy neopustilo.

[10] Rozlišování různých sfér ekonomie je pro postklasickou ekonomickou metodologii charakteristické. Známé je např. rozlišení Nevilla Keynese: „...pozitivní věda může být definována jako oddíl systematizovaného vědění o tom, co je; normativní nebo regulativní věda jako oddíl systematizovaného vědění vztahujícího se ke kritériím toho, co by mělo být, a týkající se proto ideálního tak jak se liší od aktuálního; umění jako systém pravidel pro dosažení daného cíle. Předmětem pozitivní vědy je ustanovení pravidelností, normativní vědy určení ideálů a [předmětem] umění [je] formulace pravidel.“ (Keynes 1999, s. 22) Toto rozlišení se přes autory jako Hutchison (který jej ovšem oříznul o sekci umění) dostalo až do dnešních učebnic. Od Walrasova přístupu se však liší mj. v tom zásadním ohledu, že analýzu institucí ponechává v ranku pozitivní ekonomie (a tedy vědy v pravém slova smyslu).

[11] Důsledky byly pro teoretický význam těchto institucí opravdu žalostné - Walras funkci podnikatele prostě škrtnul, zatímco Marshall se snažil podnikání naroubovat na svůj systém tím, že mu přiřknul status výrobního faktoru stejného charakteru, jaký má půda.
Dlužno také dodat, že zatímco pro klasickou politickou ekonomii bylo např. oddělení teorie hodnoty a teorie rozdělování nemyslitelné i z analytického hlediska – Ricardova snaha o nalezení invariantního měřítka hodnoty souvisela s existencí „podivného efektu“, kdy změna všeobecné míry zisku působí na změny relativních cen – v neoklasickém přístupu se z rozdělování stal ryze etický fenomén, navíc ošetřený teorií mezní produktivity.

[12] „Nakonec v pozitivním stádiu lidský duch, vědom si, že nelze nabýt absolutních poznatků, vzdává se hledání původu a účelu vesmíru, stejně jako poznání vnitřních příčin jevů, aby se pomocí velmi složitého usuzování a pozorování věnoval objevování jejich skutečných zákonů, tj. jejich stálých vztahů následnosti a podobnosti [nebo-li sukcese a koexistence].“ Comte, A.: Cours de la philosophie positive, Cours 1, cit. v Benyovszky 2001, s. 204

[13] Z takto vyhraněné pozice kritizoval Ricardovo rozlišování absolutní a relativní hodnoty již Samuel Bailey.

[14] Směnná hodnota navíc figurovala pouze jako forma [vlastní] hodnoty, která byla její substancí. Je jasné, že takové pojetí museli pozitivističtí ekonomové odmítat jako beznadějně „metafyzické“ (srov. Zelený 1962, s. 48). Esencialismus byl vlastní ostatně i Mengerovi, a právě z něj vyplývala jeho nedůvěra k matematice: „Jak se můžeme dobrat podstaty, např. podstaty hodnoty, podstaty pozemkové renty, podnikatelského zisku, dělby práce, bimetalismu atd., užitím matematických metod?“, divil se Menger v dopise Walrasovi (Jaffé 1965, s. 3).

[15] Jak ontologický, tak i analytický směr kritiky klasické ekonomie ze strany neoklasických autorů je pohříchu zavádějící, tím spíše ale odhaluje ledví jejich vlastních východisek. V tomto ohledu je třeba uvést, že pojetí vlastní hodnoty vyplývá z koncepce ekvivalentní směny, kterou lze vysledovat až k Aristotelovi: aby byla určitá množství jednoho zboží rovnovážně směňována za určité množství jiného zboží, musí v nich být přítomen společný element identické velikosti, který nemůže mít charakter ani jednoho z obou zboží, ale musí být „něčím třetím“. Hodnota tedy není objektivní v tom smyslu, že by se vázala na konkrétní objekt třeba tím, že by snad byla dána jeho vlastnostmi nebo pouze technickými okolnostmi jeho výroby, ale v tom smyslu, že není pouze relativní (jako směnná hodnota) nebo pouze subjektivní (jako užitek), ale kondenzuje mnohem širší totalitu společenských vztahů. U Marxe je [vlastní] hodnota dána společensky nutným množstvím abstraktní práce nutné pro výrobu daného druhu zboží. Přes veškeré nejasnosti kolem takového určení je zřejmé, že vychází nejen z technických okolností výroby, ale i z působení konkurence, nabídky, poptávky atd.

[16] V pasáži, shrnující hlavní rozdíl mezi neoklasickou a rakouskou ekonomickou doktrínou, Barone uvádí:
„...abychom definovali ekonomickou rovnováhu - ať již v systému volné konkurence, monopolu nebo kolektivistického státu - nemusíme se vůbec uchylovat ke konceptům užitku, mezního užitku a tak podobně; a není ani nutné uchýlit se k Paretově konceptu indiferenční křivky, přestože představuje významný krok v osvobození matematické školy od všeho, co zavání metafyzikou. Staré a jednoduché ideje poptávky, nabídky a výrobních nákladů postačují nejen k tomu, aby byly do systému rovnic zapracovány nejdůležitější vzájemné vztahy mezi ekonomickými veličinami, ale i k posouzení nejrůznějších dynamických otázek, které se vztahují k většímu či menšímu blahobytu jednotlivců a společnosti.“ (Barone, s.246)

[17] „Od počátku jsem se snažil zjistit, jak falsifikovatelné hypotézy o pozorovatelných faktech ohledně cen a poptávaného množství vyplývají z předpokladu, že spotřebitel vydává svůj omezený důchod při daných cenách tak, aby maximalizoval svůj ordinální užitek.“ (Samuelson 1993, s. 92)

[18] Pojem čistá ekonomie zde není myšlen okleštěným způsobem, jaký mu přiřknul Walras, ale prostě jako ta část ekonomické analýzy, která je konstruována axiomaticky a deduktivně.

[19] Tím se ale nevyjadřuji k otázce, jestli je koncepce vzájemné závislosti v ekonomické analýze udržitelná, anebo je třeba vrátit se k principu jednosměrné kauzální závislosti probíhající v historickém čase, pro což přesvědčivě argumentují rakušané i marxisté (viz např. Freeman 1996).

[20] Pojetí rozvíjení teorie jakožto po sobě jdoucích aproximací vždy o něco bližších realitě jim bylo vlastní: „Vědecké koncepce jsou postupně modifikovány, aby se přiblížily pravdě; teorie jsou neustále vylepšovány. Jeden nejdříve přijme nedokonalá tvrzení a pokračuje se studiem vědy; pak se k těmto tvrzením vrátí a tříbí je.“ (Pareto 1971, S. 111)

[21] Výrazný posun je patrný ve srovnání s Paretovou argumentací: „Někteří lidé se domnívají, že jednoduše proto, že politická ekonomie užívá matematiky, měly by její závěry nabýt přesnosti a jistoty nebeské mechaniky. To je vážný omyl. V nebeské mechanice byly veškeré výsledky vyvozené z hypotézy ověřeny fakty a na základě toho byl učiněn závěr, že taková hypotéza s nejvyšší pravděpodobností postačuje k poskytnutí správné ideje konkrétního jevu. V politické ekonomii se podobných výsledku nemůžeme nadít, protože víme bez jakékoliv pochyby, že se naše hypotézy částečně liší od reality; a důsledkem toho mohou výsledky, které z nich můžeme odvodit, odpovídat faktům pouze do určité míry. ... Taková teorie je spíše způsobem zkoumání nežli dokazování a neměli bychom nikdy opomenout ověřit, zda závěry odpovídají realitě.“(Pareto 1971, s. 190-1)
Tedy: podle Pareta jsou ekonomické hypotézy (bohužel) vždy částečně nerealistické a právě proto je nutné neustále podrobovat empirické verifikaci i jejich predikce. Podle Friedmana neznamená realističnost hypotéz vůbec nic a důležitá je pouze falzifikace predikcí.

[22] Hayek ostatně prohlašoval, že stejně tak jako lituje, že nevěnoval explicitní kritiku Keynesově Obecné teorii, lituje i toho, že nekritizoval tuto Friedmanovu esej, „která je svým způsobem stejně nebezpečná. … Friedman je arcipozitivista, který věří, že do vědecké argumentace nesmí vstoupit nic, co by nebylo empiricky dokázáno. Já argumentuji tak, že když známe tolik detailu o ekonomice, naším úkolem je naše znalosti uspořádat. Těžko můžeme potřebovat nějaké nové informace. Velkou obtíží je strávit to, co už víme.“ (Hayek 1994, s. 145 )

[23] To vedlo Bucharina (1972) k závěru, že rakouský přístup je zobecněním světonázoru rentiéra.

[24] „Bezpochyby je naším cílem vytvořit empiricky falzifikovatelnou teorii, která generuje předpovědi o neznámých událostech v budoucnosti. K čemu pak vůbec čistou teorii? Je pro to několik důvodů. Ekonomický svět je natolik komplexní, že potřebujeme určitá zjednodušení, abychom ho vůbec mohli účinně analyzovat. Tudíž ekonomové eliminují ze své analýzy množství detailů a konstruují poměrně jednoduché modely světa. Takové modely jsou klasifikačním nástrojem. Poskytují standardy reference. Jsou náhražkou za experimenty, které jsou nezbytné v přírodních vědách, ale stěží možné v ekonomii. Konstrukce matematických modelů je znamenitým nástrojem pro rigorózní definici užitých konceptů. Konečně, poskytují určitou logickou kostru pro empirickou ekonomickou teorii.“ (Horvat 1995, s. 6)

[25] O vlivu, jaký měl obrat k jazyku na argumenty používané v neoklasické ekonomické metodologii, svědčí Samuelsonův článek Economic Theory and Mathematics z r. 1952, ve kterém zdůvodňuje matematizaci ekonomie na základě toho, že „matematika je jazyk“.

[26] K ilustraci jeho ideového pozadí a jeho antinomie k rakouskému přístupu zařazuji pasáž z Carnapovy Intelectual Autobiography: „Každý z nás ve Vídeňském kruhu projevoval silný zájem o politické události v naší zemi, v Evropě a ve světě. Tyto problémy byly diskutovány soukromě, nikoliv v Kruhu, který se věnoval teoretickým otázkám. Myslím, že téměř všichni z nás sdíleli tři následující přesvědčení, o nichž bylo sotva zapotřebí diskutovat. První bylo, že člověk nemá ani žádného nadpřirozeného ochránce, ani nepřítele, a že tudíž cokoliv může být uděláno pro zlepšení života, je úkolem člověka samotného. Za druhé, byli jsme přesvědčeni o tom, že lidstvo je schopno změnit podmínky svého života takovým způsobem, že mnoho z dnešního utrpení by mohlo být odstraněno a že jak vnější, tak i vnitřní situace individua, společenství a nakonec i celého lidstva se podstatně zlepší. Třetí je přesvědčení, že veškeré úmyslné zásahy předpokládají znalost světa, že vědecká metoda je tou nejlepší metodou, jak takovou znalost získat, a že tudíž věda musí být považována za jeden z nejcennějších nástrojů pro zlepšení života.“ (cit. v Holton 1999, s. 44)

[27] Tautologickou povaha naznačeného výroku můžeme zkusit ozřejmit tím, že výrok synonymně přeložíme jako „jednotlivec postupuje účelově v souladu se svým účelem“. Pokud by neplatila synonymie „jednat ~ postupovat účelově“ a „přát si ~ chovat účel“, pak by ani výrok „jednotlivec jedná tak, jak si přeje“ nemohl být apriorně platný, neboť by byl vyvrácen některou z instancí (A), (B), (C), … Je také patrné, že uvedené překlady poněkud pokulhávají a působí kostrbatě; to lze přičíst tomu, že v rámci přirozeného jazyka nejsou veškeré logické operace nad pojmy a jejich strukturou nabíledni a často je ani není možno dobře definovat. Jedině díky tomuto rysu přirozeného jazyka se vůbec mohou misesovci snažit vydávat své oblíbené výroky za synteticky apriorní, aniž by byli okamžitě demaskování.

[28] Právě v těchto souvislostech Barone poprvé použil koncepci kompenzačních plateb, která byla inkorporována do teorie blahobytu, aby bylo vůbec možné porovnávat různé paretooptimální stavy a vyhodnocovat tak dopady různých politickoekonomických opatření.

[29] „Jednoduchá průměrná práce sama má sice v různých zemích a různých kulturních epochách různý charakter, nicméně je pro každou určitou společnost něčím daným. Složitější práce je jen umocněnou či spíše znásobenou jednoduchou prací, takže menší množství složité práce se rovná většímu množství jednoduché práce. Ze zkušenosti víme, že se práce neustále takto převádí. Ať už je zboží produktem sebesložitější práce, jeho hodnota je činí rovným produktu jednoduché práce a představuje tedy sama jen určité množství jednoduché práce. Různé proporce, v nichž se různé druhy prací převádějí na jednoduchou práci jako na jednotku jejich míry, jsou stanovovány společenským procesem za zády výrobců, a proto se jim zdá, že jsou dány zvyklostí. Pro zjednodušení považujeme v dalším výkladu každý druh pracovní síly bezprostředně za jednoduchou pracovní sílu, čímž si jen ušetříme námahu s převáděním složité práce na jednoduchou.“ (Marx 1953, s.61)

[30] Robinsonová má pravdu v tom, že Marx neřešil otázku, zda se má v socialistické ekonomice hodnota výrobku řídit průměrnými nebo mezními náklady, zcela uspokojivě. Poznatky vyplývající z teorie mezních nákladů lze ovšem do marxistického pojetí vhodně včlenit, aniž by to znamenalo odmítnutí pracovní teorie hodnoty jakožto východiska pro hodnotovou kalkulaci v socialismu – v tomto bodě se zase mýlí Robinsonová.

[31] S tím rozdílem, že zatímco v předchozích ekonomických formacích je renta shrabována neproduktivními pozemkovými vlastníky, v socialismu má pouze účetní charakter a je přerozdělována ve prospěch celé společnosti.

[32] Mises ostatně přiznává, že kapitalistická peněžní kalkulace není ze své podstaty schopna zohlednit „mimoekonomické faktory“ (viz Mises 1992, s. 77-8).

[33] „...nechť [ministerstvo výroby] náhodně zvolí míru prémie za odloženou spotřebu; nechť se pak ukáže, jak velké úspory mu lidé na základě této prémie svobodně poskytnou. Poté nechť [ministerstvo výroby] zjistí, zda je s touto sumou úspor schopno vyrobit takové množství nového kapitálu, který mu v budoucnu umožní dát lidem k disposici takové množství výrobků a spotřebních služeb, že jim bude moci skutečně poskytnout slíbenou prémii za odloženou spotřebu. A systémem pokus omyl, zvyšujíc a snižujíc přislíbenou prémii, nakonec slíbí prémii za takových podmínek, které mohou být splněny. Takovouto metodou může [ministerstvo výroby] zajistit [lidem] zvýšení budoucího blahobytu aniž by omezovalo jejich svobodnou vůli a kolidovalo s takovým rozdělením mezi současné a budoucí potřeby, které každý činí se svým příjmem ze zaměstnání.“ (Barone s. 287)

[34] V souvislosti s tím Lange(1938, s. 59-60) cituje Wicksteedovu autoritu: „Výraz ´cena´ má dva významy. Může znamenat buďto cenu v běžném smyslu slova, tj. směnný poměr dvou zboží na trhu, nebo jej můžeme brát v zobecněném smyslu jako ´podmínky, za kterých jsou nabízeny alternativy´... Pouze ceny v tomto zobecněném smyslu jsou nezbytné k řešení problému alokace zdrojů.“

[35] Později tento postoj přehodnotil a na základě rozvoje výpočetní techniky se domníval, že celý proces tápání, který byl v původní koncepci zajišťován reálnou zpětnou vazbou, bude možno do značné míry počítačově simulovat. (Lange 1994, s.361-4)

[36] „Socialisté mají jistě důvod být vděční profesoru Misesovi, velkému ďáblovu advokátu jejich věci. Neboť to byly jeho zásadní námitky, které donutily socialisty rozpoznat důležitost adekvátního systému ekonomického účetnictví pro usměrňování alokace zdrojů v socialistické ekonomice. Ba co více, hlavně díky Misosově výzvě si mnoho socialistů vůbec uvědomilo existenci takové problematiky. ... Jako výraz uznání velké služby, která jím byla vykonána, a jako memento prvořadého významu spolehlivého ekonomického účetnictví by měla socha profesora Misese zaujímat čestné místo v sále Ministerstva socializace nebo Výboru centrálního plánování socialistického státu.“ (Lange 1994, 252)

[37] „[S]kutečným nebezpečím spojeným se socialismem je byrokratizace ekonomického života, nikoliv nemožnost vypořádat se s problémem alokace zdrojů. Bohužel v podmínkách monopolistického kapitalismu nelze předejít stejnému, nebo ještě většímu nebezpečí.“ (Lange 1994, s. 275-6)

[38] Tyto své postoje vysvětloval i v dopise Hayekovi: „V jednom bodě je nedorozumění. … Prakticky bych měl samozřejmě doporučit určování cen plně tržním procesem, kdykoliv je to možné, tj. kdykoliv je množství prodávajících a kupujících dostatečně velké. Pouze v případě, že … nastává situace oligopolu, oligopsonu nebo monopolu, navrhuji jako praktické řešení stanovování cen na základě principů, které jsem předestřel ve své publikaci. V takových případech je fixace cen prováděna také v kapitalismu, jenomže tam se jedná o monopolistickou fixaci cen a nikoliv o fixaci cen v zájmu politiky veřejného blaha. … zespolečenštění průmyslu navrhuji z praktického hlediska také jenom v těch sférách, kde nefunguje automatický proces konkurenčního trhu.“ (Lange 1994, s. 298)

[39] Mises ani Hayek svou kritiku podanou v rámci sporu o ekonomickou kalkulaci nevztahovali na „syndikalismus“ a „dělnický kapitalismus“ (viz Mises 1992, s.86). Argumenty proti participaci pracujících na řízení, ať už v rámci družstevního vlastnictví na způsob jugoslávského modelu, nebo na základě projektů kodeterminace, si nechávali na jindy - Hayek např. prohlašoval, že „továrna nemůže být řízena v zájmu pracujících, pokud má zároveň sloužit zájmům spotřebitelů“ (Hayek 1983, s. 79). Tak si lze vysvětlit, že mnozí z dnešních tržních socialistů přijali argumenty Misese (a především Hayeka), vztahující se pouze ke kritice plánovitého hospodářství, za své: „Věřím…, že pokud je socialismus chápán jako kolektivní, demokratické přivlastňování nadhodnoty, spíše než jako centrálně plánovaná ekonomika zajišťující sociální spravedlnost, může socialismus přežít na intelektuální půdě Hayekova subjektivismu.“ (Burczak 1995, s. 170) Tento vývoj si pochvalují i dnešní Hayekovi následovníci: „...myslitelé socialistického ražení [se] musí zatím těžce přemáhat, aby akceptovali nepostradatelnost tržních institucí ...Přesto se však v socialismu skutečně vytvořila tržně hospodářská škola, která má právě tolik společného s J. S. Millem jako s Karlem Marxem a považuje dělnická kooperativní družstva za centrální výrobní instituce socialistického národního hospodářství. Na tomto trhu funguje rozdělování peněžních prostředků mezi jednotlivými kooperativními jednotkami prostřednictvím tržní soutěže. Ve svém realisticky orientovaném akceptování alokačních funkcí trhu představuje sice tato nova socialistická škola potěšující odklon od někdejší socialistické důvěry v přísliby centrálně plánovaného hospodářství, musí však bojovat s řadou obtížných problémů, jejichž kombinování vede k důsledkům, které jsou pro socialistický projekt tržního hospodářství osudné.“ (Gray 1994, s. 70-1) Nebylo by tedy oprávněné zavést v souvislosti s těmito variantami tzv. socialismu pojem „hayekovský socialismus“? Hayek by se sice obracel v hrobě, ale zakladatelům neoklasické ekonomie by se také jistě nelíbilo, že bylo její označení spojeno s termínem socialismus.

[40] Platnost tohoto argumentu implicitně uznává Stiglitz (1994, s. 14-17), když jako jedenu z okolností, vyplývajících z moderní ekonomické teorie a podporujících socialistickou kritiku tržního hospodářství, uvádí neexistenci trhů s budoucím zbožím:

[41] V pracích Prices and Production (London 1931) a Monetary Theory and the Trade Cycle (London 1933) Hayek naznačuje, že informaci potřebnou pro rozhodování s ohledem na plány ostatních výrobců komunikuje nepřímo změna úrokové míry: pokud ostatní výrobci plánují navýšení výrobních kapacit, roste poptávka po úvěrech a tedy i úroková míra; to vede ke snížení ziskovosti a díky tomu dochází k žádoucímu utlumení přílišné expanze. Hayek se domnívá, že příčiny hospodářského cyklu je třeba hledat v těch okolnostech, které brání úvěrovému systému fungoval naznačeným způsobem. Zásadní problém této argumentace spočívá v tom, že změna úrokové míry nereflektuje průběh investičního rozhodování na úrovní jednotlivých odvětví, ale pouze na agregátní úrovni celé ekonomiky. Ovšem informace relevantní pro předcházení nadvýroby určitého zboží se neodvíjí od všeobecné poptávky po úvěrech, ale od relativní poptávky po úvěrech mezi konkurenty v daném odvětví. Je nerealistické předpokládat, že poptávka po úvěrech se vyvíjí ve všech odvětvích souběžně a ekviproporcionálně – rozdílný průběh a časový posun hospodářských cyklů v různých odvětvích je empirickým faktem. Chronická tendence k nadvýrobě je tedy slučitelná i s takovým úvěrovým systémem, který funguje zcela ve shodě s Hayekem popsaným ideálním stavem.

[42] „Zákonem konkurence je to, že poptávka a nabídka se neustále snaží doplnit jedna druhou, a proto se jim to nikdy nedaří. Obě strany jsou opět odtrženy a transformovány v naprostou opozici. Nabídka vždy sleduje poptávku, aniž by jí kdy mohla přesně pokrýt. Buďto je příliš velká, nebo příliš malá, poptávce nikdy neodpovídajíc, protože v tomto neuvědomělém stavu lidstva nikdo neví, jak velké nabídka a poptávka jsou. Pokud je poptávka větší než nabídka, cena roste, a v důsledku toho je nabídka do určité míry stimulována. Tak to pokračuje do nekonečna – permanentně nezdravý stav věcí – stále střídání nadměrné stimulace a kolapsů… – stav ustavičné fluktuace věčně nerozřešené.“(Marx, Ekonomické a filosofické rukopisy)