logo SDS
Dnešní datum: 14. 12. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Nový web SDS
(11. 02. 2019, 537x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 531x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 490x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 444x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 51
Prům. 29.9
21 denni
Max. 1648
Prům. 502.2

Nyní si čte web : 42 uživ.

08. Od naąich čtenářů

* Několik úvah o směru cesty…

Vydáno dne 03. 05. 2005 (8010 přečtení)

Nabízíme vám k četbě rozsáhlejší materiál, jehož základní myšlenkou je nejen starý problém nezaměstnanosti, který dnes vystupuje do popředí, ale i pokus vzepřít se instinktivnímu způsobu řešení kapitalistického rozporu generováním koupěschopné poptávky. Plnění bezedné studny by mohlo mít pro naší planetu dost závažné následky.

Z technických důvodů rozsahu jsme byli nuceni rozdělit příspěvek do dvou částí, přičemž jsme se alespoň částečně pokusili respektovat autorovo členění textu. Duhou část naleznete ZDE a najdete v ní "Postkapitalistickou anticipaci", "Předpokládané polemické připomínky", "Poznámky a korekce" a shrnutí textu II.


I.

Sociální demokracie je napadána, že nemá na počátku XXI. století vlastní vizi a paradigma.

Hnutí, které kdysi před 150 lety bylo výzvou tehdejším stávajícím pořádkům, tedy hnutím změny, dnes paradoxně zoufale brání status quo, sociální stát jaký TEĎ JE, oproti všem „temným“ hrozbám a výzvám z budoucnosti (viz terminologii socdem-levice: „nesmíme dopustit, připustit, nechat, umožnit, aby ...“) anebo se přesouvá na pozice jakéhosi kolaboranta s globalizační realitou, kterou považuje za jakousi „poznanou nutnost“ této éry (jak by asi řekli Bedřich Engels nebo Baruch Spinoza) a před kterou je třeba nějak elegantně kapitulovat, aby to ostatní pokud možno nepoznali…

Zkusme se v maximálně sevřené a zjednodušené formě vrátit ke kořenům a zkušenostem levice za minulých 150 let a pro úsporu místa pomineme tak důležitý boj za politická práva a politickou rovnost. Naopak to, co je sociálně-ekonomickým obsahem levicových postojů a praktických aktivit, zkusme rozdělit na

  1. Reagování na kapitalismus
  2. Postkapitalistickou anticipaci

A. Reagování na kapitalismus

Rozpory kapitalismu vytvořily socialistické hnutí, které hledalo uvnitř (socdem) nebo mimo (komunisté) kapitalismu řešení, recept, terapii. Základním (sociálně ekonomickým) rozporem kapitalismu je známé až banálně známé dilema, které bychom mohli stručně nazvat „dilematem přebytečných zaměstnanců a neprodaných věcí“. Kapitalisté zaměstnávají zaměstnance, kteří jsou pro ně jedním z významných výrobních nákladů a protože jsou pod tlakem (čím dál tvrdší a světovější) konkurence obecně nuceni zefektivňovat výrobu a tedy i snižovat výrobní náklady včetně mzdových, jsou nuceni mimo jiné i propouštět. A tedy i zároveň snižovat koupěschopnost propuštěných, kteří přijdou o svou mzdu a ve vyspělejším světě dostanou výrazně nižší podporu a neseženou-li práci dlouhou dobu, tak ještě nižší sociální výpomoc. V méně vyspělém světě to je ještě horší. Pokles koupěschopnosti pak zhoršuje odbyt dalším firmám, dostává je do potíží a nutí je taky propouštět. To se samozřejmě děje v houpavých cyklech, ale z dlouhodobého hlediska prostě nezaměstnanost nyní už stále jenom roste - pomalu ale pořád.

Jistě byly časy, kdy to tak nevypadalo. Ve „zlaté době sociálního státu“ se minimálně v Evropě a ve vyspělém světě zdálo, že nedostatek koupěschopné poptávky a zejména nezaměstnanost není tak fatální věcí a při vhodné ekonomické politice ji lze zásadně utlumit. Teď se naopak zdá jakoby skutečně fungovala proslulá marxistická triáda (teze - antiteze - synteze), protože situace začíná dostávat podezřele podobné rysy jako na začátku kapitalismu - i když na mnohem vyšší úrovni, včetně té životní úrovně širokých vrstev. Dnes je například našich nezaměstnaných víc než za Velké krize a hlavně jsou tu pořád - přesto sociální situace nevypadá zdaleka tak dramaticky jako podle všeho vypadala tenkrát. Jenže tenkrát, kdo byl aspoň v odborech a účastníkem tzv. gentského systému, dostával na přežití relativně znatelně méně než dnes a kdo nebyl dokonce ani přihlášen v gentském systému (a to nebyla většina lidí) dostal (v poměrně vyspělé ČSR) onu proslulou žebračenku 40,- Kč měsíčně pro svobodného nebo 100,- Kč pro toho, kdo měl rodinu.

Sociální stát byl něco jako ataralgin proti bolesti zubu. Po 50 letech tu máme starou bolest, jejíž příčíny nikdy nezmizely, jen byly utlumeny, stejně tak jako když po nějakých 6 hodinách přestane prášek proti bolesti působit. Globalizace a světová konkurence dnes doslova řádí, ultratekutý kapitál se elektronicky přelévá za nižšími náklady, nezaměstnanost stoupá, veřejné fondy se vyprazdňují, na nic co je financováno z veřejných zdrojů najednou nejsou peníze, stabilní pracovní pozice úředníků přestává hromadně existovat a ti jsou ohroženi sice pořád podstatně méně, než zaměstnanci komerčních podniků, ale víc než dřív a čím dál víc, protože současný stát je většinou zadlužen „po uši“.

Problémy s odbytem už nelze s ohledem na rovnováhu veřejných financí utlumovat nějakým znatelnějším růstem úředníků. Ale jako rakovina se vyspělým světem šíří umělá kupní síla v podobě kreditních karet a spotřebních úvěrů, které (na rozdíl od dluhů podnikatelských, provozních a v soukromém životě úvěrů na pořízení bytu), jsou prostě obyčejným, nežádoucím a nezdravým dluhem, takže k čím dál zadluženějšímu státu se připojují čím dál zadluženější „soukromí“ občané. Umělá kupní síla vyrobená dluhem má však smysl jen když dluh pořád roste - v okamžiku, kdyby se růst zastavil a probíhalo by jen stejné zadlužování jako splácení, je efekt zvýšené kupní síly samozřejmě pryč a pokud by dokonce nové zadlužování bylo nižší než splácení, kupní síla (samozřejmě et ceteris paribus) klesá…

Kdysi měl základní kapitalistický rozpor možnost jednu práci likvidovat, ale jiná pracovní místa vytvářet. Lidé přecházeli hromadně ze zemědělství do průmyslu a pak z průmyslu do služeb (i úřadů). Dnes je už ovšem málo pravděpodobné, že by se podobný, hromadný přesun odehrával v prospěch tzv. kvartérního sektoru, že by masy lidí hromadně přecházely do řad všech těch symbolických analytiků, vědců, manažérů, umělců nebo i učitelů atd. Zdá se, že dnes už nebude kam uhnout, že technologický pokrok už dnes bude lidi z práce hlavně vypuzovat bez aspoň trochu srovnatelné náhrady nových míst jako tomu bývalo dřív.

Proč ten důraz na řešení nezaměstnanosti?

a) z důvodů sociálních
Nezaměstnanost je podle průzkumů veřejného mínění bezpečně hlavním problémem a hlavním předmětem strachu neprivilegovaných lidí. Visí nad nimi jako stálá hrozba a Damoklův meč. Zatímco třeba kriminalita je pro většinu z nich věc abstraktní a to i tenkrát, když např. okradeni už byli - věc jistě nepříjemná, ale statisticky vzato uzavřená.

b) z důvodů finančních
Od 4-5% je nezaměstnanost navíc skutečně grandiózním a kumulovaným mrháním společenskými prostředky.
Vládnoucí garnitury a jejich odborníci vymýšlí nejrůznější účetní triky případně rovnou utahují lidem opasky, aby vyřešili dluhy a deficity veřejných rozpočtů. Ale zároveň tu máme už po léta zhruba 10% nezaměstnanost, nad kterou maximálně vyslovíme hluboké, ale opravdu hluboké politování, když na to přijde řeč. O nějaké řešení se nikdo ani nepokouší (pravidelnou práci zaměstnanců Úřadu práce nepovažuji za žádné zásadní řešení, ta by probíhala tak jako tak). Ekonomika roste, nezaměstnanost v lepším případě stagnuje - máme se zřejmě na co těšit, až dojde k ekonomickému poklesu, pokud to takto vypadá v době růstu…

Nezaměstnaný neplatí daň z příjmu, svá povinná pojištění také ne, jeho podpora je menší než mzda, takže klesnou i jeho nákupy - a to i dost radikálně - takže poklesem nákupů klesnou i nepřímé daně od něj vybírané (DPH, spotřební daně) nehledě k tomu, že tu nižší kupní sílu si nadto platí stát sám v podobě podpory, což se u člověka, který práci má, samozřejmě neděje…

Takže stát, který je obvykle už tak jako tak zadlužený a s deficitními rozpočty, peníze, které mít mohl (vyšší výběry přímých a nepřímých daní), díky nezaměstnanosti nedostane a peníze, které by mu jinak naopak zůstávaly, musí kvůli nezaměstnanosti vyplatit navíc na podporách a na povinném (parafiskálním) zdravotním pojištění a na „sekeře“ zatnuté do povinného (parafiskálního) pojištění sociálního…

Prostě z žádného jiného důvodu nemůžeme jako společnost ztrácet víc než z titulu nezaměstnanosti, která je navíc už dlouhodobě z valné části nedobrovolná.

Jak s nezaměstnaností bojovat?

Občas zaslechneme jakési podivné a vážně zcela nemíněné (jak se ukázalo) mumlání o veřejných pracích. Možná dobře, že vážně nemíněné.

Likvidovat nezaměstnanost veřejnými pracemi jako významným nástrojem totiž stejně není žádné obecně zdravé řešení - pokud nějakou veřejnou práci už jednou potřebujeme udělat, buď ji udělá firma nebo si stát či obec ty lidi najme přímo - v jednom i druhém případě se zaměstnají lidi. A protože různé práce, které by přicházely v úvahu, se jistě dosud taky nějak dělaly, musíme si samozřejmě položit otázku:

Kdo je dělal doteď a co se stane, když to nyní bude předmětem veřejných prací? Zřídí-li např. větší obec svou vlastní firmu zvanou „ZELEŇ“, co se stane asi se zaměstnanci firmiček, které se o zeleň dosud pro obec staraly podle příslušných smluv o dílo?

Vytlačit veřejnou prací jiný fungující kapitál a řešit jednu nezaměstnanost vytvářením jiné je pochopitelně kontraproduktivní.

Mezi takzvanými „moderními“ liberálními sociálními demokraty je zas rozšířená myšlenka z opačné strany ekonomického názorového spektra, a sice že základem řešení je příprava pracovní síly, aby kapitálu víc vyhovovala - jednak tím, že bude dostatečně flexibilní, jednak tím, že bude dostatečně vzdělaná. Z tohoto řešení se stal v dostatečně „moderních“ kruzích sociálních demokratů skoro fetiš.

Vzdělání je samozřejmě podmínkou nutnou k tomu, aby nedocházelo k nezaměstnanosti z důvodu, že někdo nesplňuje podmínky toho, co se od něj očekává.

Ale tím se vůbec neřeší to, co je ohledně nezaměstnanosti v kapitalismu podstatné - když je na jedno místo třeba 20 uchazečů a z nich 12 ty podmínky splňuje a 6 nejlepších z nich je v podstatě vzájemně zaměnitelných, místo stejně dostane zas jen jeden z nich - příprava, nepříprava.

Nestačí být dobrý - řekl by k tomu asi takový liberální socialista. Je třeba se také naučit, jak se co nejlépe „prodat“.

No to jistě - to je samozřejmě užitečné, toto umět z hlediska osobního individuálního osudu dotyčného uchazeče. Ale z hlediska společenského problému nezaměstnanosti, jsme zase tam, kde jsme byli - co se asi tak stane, když nejen kvalifikaci, ale i schopnosti „sebeprodeje“ zvládne výrazně víc lidí, než dnes? Z hlediska objemu nezaměstnanosti se změní co?

To se to jedno místo kvůli lepší přípravě uchazečů snad nějak zázračně a magicky rozmnoží na pět nebo deset míst…?

Nebo spíš ta rvačka o to (pořád jenom jedno) místo (et ceteris paribus) bude pouze více vyrovnaná? Jedině, že by to bylo následovně: vysoce flexibilní a vzdělaný jedinec schopný se efektivně prodat by se vrátil z konkurzu, kde se vybíral jeden a on byl třetí. A on, nyní pln sebedůvěry ze své porážky v konkurzu by se rozhodl být podnikatelem a pracovní místa naopak poskytovat místo aby o ně žádal…

Ne že by na dobré přípravě nezáleželo: tato země nemá jiný kapitál než vlastní obyvatele a musí takříkajíc držet krok s ostatními. Čím kvalitnější pracovní sílu bude mít, tím lépe. Jenom to příliš neřeší problematiku aktuální a hromadné nezaměstnanosti samotnou.

Jak levice chtěla základní rozpor (dilema) kapitalismu řešit?

Levice nejdřív vycházela z toho, že tento vnitřní rozpor prostě kapitalistický systém rozvrátí a navrhovala radikální změnu - zespolečenštění výrobních prostředků, i když např. Komunistický manifest z roku 1848 nebyl takto radikální - program v tomto manifestu obsažený je programem sice radikálního ale pořád ještě reformismu - kdo se diví, ať si ten PROGRAM v Manifestu přečte.

Komunisté
toto původní řešení opravdu nakonec uskutečnili a to za pomoci výlučně politické revoluce a prostřednictvím politického režimu s vedoucí úlohou marx-leninské (často jediné) „strany“ (spíš řádu či církve, protože strana je z definice (pars) část). Komunisté zavedli tzv. reálný socialismus, tedy závazně plánované hospodářství zespolečenštěných (zkolektivizovaných) výrobních prostředků - resp. jejich valné většiny.

Výsledkem byla odstraněná nezaměstnanost (kromě ČLR a sovětské NEP-fáze), tzv. nedostatková ekonomika a - proč to nepřiznat - i obdivuhodně silný až bouřlivý hospodářský růst na začátku, kdy reálný socialismus vesměs plnil nebo aspoň dokončoval úkoly industrializace. Pak ovšem nastala stagnace a nakonec krach.

Z hlediska výrobních sil reálný socialismus zrovna přirozeným řádem nebyl - ani jeden reálně socialistický stát (na rozdíl od těch kapitalistických) se trvale neobešel bez politické diktatury a žádný nebyl schopen koexistovat s pluralitním politickým systémem - ty státy, kde v jisté fázi převažovalo nesoukromé vlastnictví a pluralita ještě zůstávala, buď přišly o pluralitní režim (ČSR v r.1948) nebo o převahu nesoukromého vlastnictví (Izrael, Nicaragua 80. let).

Reálný socialismus zjevně nebyl schopen rozvíjet výrobní síly lépe, více a efektivněji než neustále proměňovaný kapitalismus (způsob, jak je dnes zefektivňována ekonomika ČLR o tom svědčí jasně) a čím byly ty výrobní síly vyspělejší, tím to šlo reálnému socialismu dokonce hůř a hůř… Tudy zřejmě cesta dlouhodobě nevede - a to nejspíš ani v širším smyslu, tedy jako „cesta zespolečenšťování hmotného kapitálu“ obecně… Změny lze nejspíš čekat spíš se sílící vyjednávací pozicí „lidského“ kapitálu vůči kapitálu „hmotnému“…

Reformistická levice
hledala řešení uvnitř kapitalistického systému samotného. Objevuje-li se skoro jako přírodní zákon - trvale trochu a cyklicky v krizích hodně - nedostatek koupěschopné poptávky, pojďme ji tedy uměle doplnit z autonomních zdrojů a použít na veřejné investice a veřejné podpory.

Ale kde na to vezmeme? Zvýšíme-li daně, bude to jako bychom vzali peníze jinde, kde budou chybět. Takže kde je vzít? Nakonec se řešení našlo.

a) pro dobu krizí

Zde je možno použít krytí (slib, důvěru), materializované jako dluh - v moderní společnosti je obvykle stát jako dlužník vysoce spolehlivý - oproti dlužníkům jiným. Stát se svou vysokou kredibilitou může v době, kdy kapacity a lidé nechtěně zahálejí, vytvořit deficitní rozpočty, které vyvolají dodatečnou poptávku, ale i státní dluh (nebo ho zvýší, pokud už existoval), ale kapacity a lidi zapojení do práce v době krize (když by bez takové akce jinak zapojeni přece nebyli) snad díky tomu vytvoří hodnoty, kterými se dluh splatí POTOM. Potom, tedy nejlépe v době, kdy sám kapitalistický mechanismus bude naopak ve fázi až třeba „přehřaté“ konjunktury, kdy je naopak žádoucí kus té koupěschopné poptávky ubrat (třeba zvýšit daně), aby ta konjunktura nebyla tak prudká a náš volič na naší přísnosti i trochu taky vydělá - to že naše chladící zásahy ochladí konjunkturu, tak ceny porostou méně, než kdybychom nedělali nic…

Vypadalo to všechno dohromady optimisticky jako parádní ekonomické perpetuum mobile: v době krize dodatečnými deficitními dluhovými penězi, které se nikomu jinému neberou (žádné vyšší daně - to až pak po krizi, v době krize by to znamenalo někde tu případnou poptávku ubrat) vyvolat dodatečnou poptávku (investice), aby se do pohybu uvedly ty kapacity, které kapitalismus sice byl schopen vytvořit, ale které teď díky kapitalistickému cyklu zahálejí…

No a v době konjunktury, zvlášť když bude vypadat příliš prudká, kdy bude hrozit pařeništěm spekulací a růstem cen, pak zase poptávku ubereme, ze společnosti jí trochu vezmeme a dluh, který jsme nadělali v době krize, teď nějak zaplatíme.

Nebo snad ne?

Jak se totiž bohužel později ukázalo, tak to s tím splácením dluhu šlo dost ztuha - státní dluh se stal věci chronickou a rozpočtový deficit věcí častou…

b) průběžně

Krize jenom vyhrocuje základní kapitalistický rozpor, který je pro kapitalismus víceméně jinak chronický - tedy problém s nedostatečnou koupěschopnou poptávkou, kterým se právě kapitalismus (přebytková ekonomika) liší od reálného socialismu (nedostatková ekonomika), kde byla vždy naopak potíž s nedostatečnou „prodejeschopnou“ nabídkou - pořád něco potřebného na (reálně)socialistickém trhu nebylo…

Jak řešit tento (menší) problém mimo krizi? No přece na základě poznání, kde a jak vznikají úspory. Chudý to, co získá, přemění do celkové poptávky ve společnosti ve větší míře - když mu zbyde trochu víc peněz, nedá si tu šťastnou chvíli ujít a vrazí to do investic, které musely předtím dlouho čekat, když mu bylo hůř nebo standardně - když nekoupím tu ledničku teď, když mám náhodou o něco víc peněz, kdo ví kdy na to zas bude…

Prostě u chudších lidí z žádných peněz navíc obvykle nic nezbyde - ne kvůli rozhazovačnosti, ale kvůli tomu, že chudý neví, kdy na nějakou větší investici bude zase mít.

Kdežto bohatý s penězi, které má najednou navíc, žádné podobné operace dělat nemusí - má dost, žije v blahobytu a tak není divu, že u bohatého se tatáž částka přemění na poptávku (investice) v míře menší a peníze se přece jen víc přesunou do jeho osobní zásoby, ať už jí má uloženou v jakékoli (různě likvidní) formě.

To dávalo reformní levici vědecké posvěcení a rozhřešení, aby kromě svých keynesiánských cyklických poptávkových zásahů ještě navíc průběžně a trvaleji zdaňovala bohatší víc než dříve a přerozdělovala víc než dřív…

Tento model fungoval nejlépe ve větších státech spíš s komplexnější a uzavřenější ekonomikou, kde zahraniční obchod nehrál klíčovou roli. Nacismus jako svérázný „nacionální (taky)socialismus“ tehdejší doby měl podobný (samozřejmě jen makroekonomicky, ne politicky (!) podobný) model a pikantní byly například rozpaky gdaňských nacistů, když je Němci z Říše v této věci proškolovali. Gdaňsk či Danzig byl mezi oběma horkými světovými válkami městský hanzovní stát s obchodně velmi otevřenou ekonomikou, ovládaný místními Němci. Nacisti se zde dostali volbami k moci znatelně dřív než v Říši a gdaňský nacistický premiér podle svých vlastních slov těžko skrýval své rozpaky, když mu Hitler, který ještě u moci nebyl, vnucoval metody řízené poptávky, korporativního plánování a veřejného investování „socialistického“ střihu (viz H.Rauschnigg: Mluvil jsem s Hitlerem, 1946).

Nebezpečná a téměř zákonitá kapitalistická „zhoubná spirála“ tedy ono hrozivé „propuštěný zaměstnanec - slábnoucí spotřebitel - klesající odbyt - další propuštěný“ hrozící budoucí katastrofou se zdála být konečně přerušena. A tak rostly všemožné na kapitalistickém zhodnocovacím procesu autonomní, nezávislé zdroje poptávky. Bohužel šlo, jak se ukázalo, čím dál častěji o zdroje poptávky autonomní a nezávislé nejen na zhodnocování kapitálu ale i na skutečné práci a skutečné smysluplné produkci.

1. Armády úředníků a jiných z veřejných zdrojů placených zaměstnanců, bobtnaly jak nikdy předtím.

2. Rostly daně a přerozdělování nejen v prospěch chudších ale i různých lobbystických skupin s kontakty na veřejnou moc a ne nutně vždy z důvodů výslovné sociální nezbytnosti, ale z důvodů politických (volby) a ekonomických. A že to snižuje úspory pro podnikání? Kdyby úspory nestačily na podnikání, od čeho máme státní měnovou, fiskální a úvěrovou politiku - peníze přece lze prostě „udělat“ a hlavně DÁT administrativně, stačí si přitom jen dávat pozor na dodržení určitých celkových makro-agregátních relací ohledně množství peněz ve společnosti

3. Jakýkoli úvěr byl samozřejmostí, ale nakonec, na závěr se nejen hromadným, ale doslova superhromadným jevem staly kreditní karty a spotřební úvěry, čistě poptávkové instrumenty, které už ani žádné podnikání nerozjíždějí, a na nabídkové straně ekonomiky vypomáhají jen velmi slabě, nepřímo, zprostředkovaně. A vzhledem k tomu, že nejde o veřejné peníze, spotřební úvěry a kreditky bují jak rakovina dál, jejich růst - na rozdíl od růstu úřednictva - žádný rozpočtový deficit a veřejný dluh nebrzdí…
Kde jsou doby poctivých rochdalských družstevních průkopníků, těchto sociálně demokratických předchůdců, kteří říkali: dostaneš podíl na zisku podle toho, koliks nám dal utržit, ale na dluh, vážení, na dluh (šlo o spotřební zboží) my nedáváme…
Ve snaze odvrátit kapitalistické základní dilema, ono zhoubné „mene tekel“, onu „zhoubnou spirálu“ staraly se společenské reprezentace, zejména levého, ale i pravého středu především o dostatečnou agregátní poptávku ve společnosti a ekonomice. Výsledkem bylo vytváření pracovních míst, které obvykle fungovaly buď jako místa úřednická a výslovně státní a veřejná nebo jako místa existující díky životodárnému proudu dotací.

* * *

Od doby původního keynesiánství, New Dealu a vzniku a formování sociálních států uběhla léta.

A teď je tu globalizace. S totální světovou konkurencí, s ultratekutým elektronicky přesouvaným kapitálem, s pracovním trhem, kde nám konkurují lidé s celého světa i ti s nesmírně nízkými počátečními životními nároky (než se po čase začnou adaptovat), ale se stejným mozkovým potenciálem jako mají lidé ve vyspělém světě. Globalizace, toto „strašidlo úplného kapitalismu“ přichází, aby nám to spočítalo, sečetlo a potrhlo - mene tekel, tekel, ufarsím … jak by řekl starozákonní Daniel (jen to poslední slovo - ufarsím - není na místě: rozdělovat totiž není co……)…

Dnes každopádně platí následující: Globalizace ničí možnosti keynesovského ovlivňování ekonomiky a každá ekonomika je dnes otevřenější a jakoby „menší“ než byla včera - obrazně řečeno: rok co rok jsme více „gdaňští“ nebo dneska spíš „singapurští“ než jsme byli včera.

Zdá se, že v této globalizační situaci nezbývá, než aby mainstreamová levice

  • vyhodnotila to, co dělala doposud, jako cestu, která se vyčerpala, a cestu,kterou ostatně globalizace stejně tak jako tak pohřbívá.
  • vrátila se k základnímu kapitalistickému dilematu, k oné zesilující funkci tohoto dilematu, ale
  • změnila úhel pohledu na toto dilema a
  • zhoubný charakter této funkce-dilematu se pokusila řešit jinak než posilováním autonomní na užitečné práci nezávislé poptávky jako to dělala dosud.

Ale jak vlastně jinak?

Jaké řešení pro levicové ekonomické paradigma vlastně dnes ještě zbývá, když reálný socialismus jakožto shora řízená a plánovaná ekonomika s drtivě převažujícím veřejným vlastnictvím hmotného kapitálu se rozsypala jak obr na hliněných nohou a když keynesiánské recepty v době globalizace prokazatelně a empiricky doložitelně nezabírají a nezaměstnanost a zadlužení všeho druhu bobtná na všechny strany?

Základní kapitalistický rozpor a systémový rys má ale přece dvě stránky, dva konce pověstné „zhoubné spirály“.

Jednak chronicky chybějící poptávku a tedy i chronickou nezaměstnanost, oboje radikálně vyhroceno v době depresí a krizí. Tuto poptávku - ekonomicky chybějící v době, kdy planeta ekologicky sténá z “nad-konzumu“ - lze uměle, za pomocí autonomních z kapitalistického zhodnocovacího cyklu osvobozených veřejných peněz, tedy na společenský účet doplňovat a nezaměstnanost takto snižovat, což vede k dalšímu zvýšení poptávky a odbytu, kupní síly.

To je cesta, jejíž možnosti globalizace velmi oslabila a dále oslabuje.

Druhý konec základního kapitalistického rozporu je vypuzování pracovní síly z pracovního procesu, protože práce je soukromým nákladem podnikajícího kapitalisty a konkurence (zvlášť když je tak globální a světová jako dnes) ho nutí všechny svoje soukromé náklady výroby snižovat.

Práce je tedy vypuzována proto, že je pro zaměstnavatele jedním z výrobních nákladů a vypuzována je natolik, nakolik tímto výrobním nákladem je. A tento výrobní náklad lze rovněž uměle, na společenský účet uměle snižovat, aby byla větší motivace zaměstnavatele snižovat výrobní náklady jiné než náklady živé práce.

To je cesta sociální (levicové) ekonomiky nabídky, konformní s globalizační érou.

* * *

Když kdysi chyběla poptávka, zakázky a investice, a kapacity a nezaměstnaní nechtíc zaháleli, stát někde schrastil autonomní (ze zhodnocovacího cyklu osvobozené) peníze a zaskočil jako při záskoku na jevišti a pomohl svou tlustou „veřejnou rukou“ roztočit stojící kola a faktor zvaný multiplikátor přenášel tuto akci dál a dál, jako když se do potoka hodí kamínek a jdou od něj širší a širší kruhy…

Tak co to tedy všechno udělat obráceně (když první cestu ztěžuje globalizace) a sice zase jako dřív vybrat peníze, vyjmout je z klasického zhodnocovacího cyklu a udělat z nich autonomní, veřejný zdroj, ALE PAK s tímto zdrojem naložit JINAK než dřív, jinak než „pokeynesiánsku“ a to

a) snížit cíleně, výrazně, ale hlavně výlučně a pouze ODVODY ZAMĚSTNAVATELE na zaměstnancova povinná pojištění (parafiskály), přičemž jiné (naopak nesnižované) daně by se použily na dotaci do parafiskálových fondů či rozpočtových rubrik. Některé takto pro dotace využité daně (ty přímé) měly přece původně klesat - takto nově by prostě neklesaly, protože by jich bylo - jakožto „nesnížených“ - zapotřebí k financování zmíněného poklesu odvodů.

Úlevy pro u nás dislokovaný kapitál a pro jeho úspěšnou planetární soutěž by tedy prostě závisely na tom, jestli a v jaké míře, tedy NAKOLIK dotyčná - právnická nebo fyzická - osoba dává nebo nedává práci jiným.

Ten, kdo práci nedává (politik, vysoký úředník, generální ředitel, lidé s vysokými mzdami), toho by se úleva prostě netýkala, protože naplánované snižování daní, které by mu prospělo, by se prostě nekonalo (při této politice by bylo zmrazeno) a veškeré možnosti snížit fiskální a parafiskální zatížení osob by se realizovalo jen a výlučně na úseku snižování soukromých nákladů práce, které nese zaměstnavatel - tedy i fyzická osoba z vlastním podnikem, s vlastní živností, která zaměstnává jiné lidi…

Na rozdíl od snižování přímých daní, vytváří snížení odvodů hned několik příznivých efektů najednou, takříkajíc „zabíjí více much jednou ranou“.

Snížit přímou daň znamená ponechat více peněz v peněženkách, a jistě stoupnou i nákupy a tedy výnosy na nepřímých daních (DPH, spotř.daně), ale do snížení nezaměstnanosti se taková „nezacílená úleva“ těžko výrazněji promítne. Snížení přímých daní se ostatně týká i zaměstnanců s vysokými platy, kteří práci nikomu nedávají. Vliv snížených odvodů za zaměstnance na jeho parafiskály určitě ovlivní pozitivně zaměstnanost víc a výrazněji než stejný objem prostředků, které by stát ponechal v rukou daňových poplatníků prostřednictvím snížených daní.

Kapitálu by se takto nově vylepšovaly podmínky POUZE v té míře, nakolik zaměstnává jiné lidi. Snižování daní bohatým „jen tak“ (sazby daně z příjmu), byl a je a bude přepych a mrhání strategickou fiskální příležitostí v zemi s téměř 10% nezaměstnaností. Jednou už snížená daň se už pak špatně zvyšuje - to by odrazovalo zahraniční kapitál.

A snižování daní chudším (kteří o to podle posledních průzkumů ani nijak zvlášť nestojí a dávají přednost udržení sociálního servisu) zase „jen tak“ je vlastně taky přepych, když zároveň 9(10%) /podle použité metodiky/ práceschopného obyvatelstva nedobrovolně odsává z veřejných rozpočtů peníze a nevznikají hodnoty, které by vznikat mohly.

* * *

b) pracovní renta

V rámci složené daňové kvóty máme druhý největší podíl zaměstnavatelových odvodů na povinná pojištění zaměstnance v Evropě (ani jiná metodika na tom moc nezmění - místo druzí můžeme být třetí nebo čtvrtí - ale každopádně v horní polovině parafiskálového zatížení). Takže než vyčerpáme zdroje dané snižováním této položky, tak nás z nějakých dalších úvah dlouho a dlouho hlava bolet nemusí ...

Soukromé náklady na pracovní sílu mohou ale klesat také jinak - a to nakonec i hlavní náklady práce.

Každý, kdo je zaměstnán (nikoli nezaměstnán, v tom je ten vtip), by dostal pracovní rentu, což by byla celostátní jednotná paušální částka pro všechny shodná.

Pracovní rentu by ovšem daňová progrese snižovala s rostoucím příjmem a nakonec by jí celou vynulovala u vyšších příjmů a vrátila by takto pracovní rentu zčásti nebo i úplně u těchto lépe situovaných lidí (pro které není při získání pracovního místa stejně rozhodující a důležitá) zpátky státu. Ale tam dole u nízkých mezd u nekvalifikovaných, kde je podíl i absolutní počet nezaměstnaných největší, tam dole by ovšem pracovní renta jistě plnila svůj účel a zafungovala by ve smyslu snížených pracovních nákladů pro zaměstnavatele dostatečně znatelně. Např. minimální mzdu by zaměstnavatel dodržel, pokud by součet mzdy financované z jeho zdrojů a pracovní renty dosáhl alespoň oné minimální mzdy.

Ale kupní síla by nebyla snižována (pro zaměstnance by byl zachován status quo) - náklady práce ale ano (částka vyplacená podnikatelem na mzdách by klesla). To vše za peníze, které by se v dřívějších časech spíš používaly na doplňování dodatečné poptávky a na veřejné práce.

Prostě dřív se zhoubná spirála „přetnula“ pokeynesiánsku dodatečnou poptávkou z autonomních (tehdy zpočátku dluhových) peněz vybraných pak od lidí a vyjmutých tak či onak ze zhodnocovacího kapitalistického procesu.

A teď by se to „přetínání“ zhoubné spirály odehrávalo tím, že kupní síla by se udržovala, ale zaměstnavateli by se ulevovalo jenom na jednom z nákladů, na nákladu na pracovní sílu - tedy na tom z nákladů, který má sociální rozměr a je nositelem finální poptávky po spotřebním zboží (výrobní prostředky většinou existují proto, aby nakonec vznikl spotřební předmět).

Tím by se vyčistila možná i významná část nezaměstnanosti a právě „odspodu“, kde je nezaměstnaných nejvíc. Existující nezaměstnanost přece souvisí nejvíc s málo placenou a nekvalifikovanou pracovní silou a právě zde - mezi chudšími - bude jednotná částka hrát relativně nejvyšší úlohu - jak z hlediska životní úrovně, tak z hlediska zaměstnanosti.

Komu se takový postup jeví jako příliš provokativní, měl by si uvědomit otázky a problémy, které nás už za nějakých dvacet let určitě čekají. Pracovní renta je totiž asi také jediný způsob, jak rozprostřít práci mezi co nejvíc lidí i v době, až práce bude příliš ubývat a přitom odpovídá (ne-keynesiánské) logice globalizace. V globalizační éře celosvětové soutěže přece nelze znatelněji zkracovat pracovní dobu bez přiměřeného úbytku mzdy. A i pak zůstává problém utlumit negativní efekt režijních (při jakémkoli úvazku shodných) nákladů na konkrétní fyzickou osobu, což znevýhodňuje všechna řešení, kdy se stejný objem práce dělí mezi více lidí než je nezbytně nutno…

Zkracování pracovní doby - třeba i bez snižování mzdy - s něčím takovým by si mohl experimentovat reálný socialismus, pokud by byl životnější a pokud by se dohrabal na dohled éry s prudkým poklesem potřeby práce. Standardní tržní ekonomika se soukromým (soutěžícím) kapitálem však mnoho možností na tomto úseku nedává - současná Francie, která opět pracovní dobu prodlužuje, je toho názorným důkazem…

U koho zmíněný postup vyvolává představu, jakoby se „kapitalistům něco jen tak rozdávalo“ si zas může položit otázku:

Co se vlastně dělalo předtím, v rámci keynesiánských praktik, které se přitom zcela samozřejmě považují za přiměřeně levicové a únosné pro správného „socana“? A co ryze dnešní investiční pobídky cizímu kapitálu, což dnešní „socan“ taky nakonec snáší? Tam se snad kapitálu - obvykle velkému, obvykle zahraničnímu - nerozdává a to „plnými hrstmi“?

Když se aplikovaly keynesiánské metody „strany poptávky“, tak se prostě vybraly peníze obecně od lidí na daních (přímo nebo skrze zadlužení) a vybrané peníze fungovaly mimo jiných funkcí i k tomu, že byl ztlumen tlak na kapitalistu, kterému se „z nebes“ snesla poptávka vyvolaná (třeba až zprostředkovaně) těmi investicemi (veřejnými), které by jinak neexistovaly.

Pravda dělník dostal svou práci - ale taky kapitalista přece dostal své zakázky a svůj zisk! Protože odkud se ten kapitalistův zisk vzal? Přece ze situace, kdy se začínaly opět „točit kola“, které by se JEŠTĚ (a kdovíjak ještě dlouho) netočily…

Také on - tedy kapitalista - si leccos z tohoto „dárku“ dodatečné poptávky zaplatil sám na obecně zvýšených daních. Ale připlatil si i vysoce odměňovaný zaměstnanec, který ani nemohl pracovat se zařazováním výdajů „do nákladů“. Prostě většinou lidé s vyšším příjmem a jistou část i ostatní lidé. Zkrátka lidé s vyššími příjmy a i ti druzí kolektivně sdružili víc peněz, než jak to dělali předtím, učinili tyto peníze nezávislými na zhodnocovacím kapitalistickém procesu, učinili z těchto peněz autonomní zdroj poptávky nepodřízený „železné VNITŘNÍ logice“ čistě kapitalistického mechanismu a tím se všichni více vymkli fatálním procesům, které byly jinak kapitalistickým výrobním vztahům vlastní. To, co je navrhováno výše a nově, není zas tak odlišné. „Dar“ (snížené náklady práce zaměstnance) by přece ani teď nedostával ani bohatý ani chudý jako takový, ale jen ten, kdo při podnikání dává práci a ani ten by nedostával tento „dar“ jen tak, ale tím víc a jen v té míře, ve které tu práci dává - protože je společensky žádoucí, aby tu práci dával a to co nejvíc, protože kapitalistické mechanismy práci naopak vypuzují…

A pro „obdarovaného“ „práci-dávajícího“ kapitalistu by to nebyl dar k volnému použití a nebyl by pro něj ve skutečnosti vlastně ani darem, protože by nebyl úplně zadarmo. Jestliže by sociální demokracie aplikovala tuto „sociální (levicovou) ekonomiku nabídky“, pak by (což by stranickou levici asi potěšilo) musela levicová vláda přinejmenším zastavit pokles přímých daní (na kterémžto poklesu daní z příjmu onen kapitalista mohl vydělat bez omezujících podmínek), aby mohla snižovat odvody za zaměstnance nebo zavádět pracovní rentu a musela by také zachovat progresí přímých daní - protože progresívní sazba daně z příjmů je nezbytný nástroj, aby bylo možno plošně rozdělované dávky včetně pracovní renty automaticky krátit bohatým (pracovní renta i jiné dávky by se buď zahrnovaly do daňového základu a byly by zdaňovány spolu s ostatními příjmy nebo by byla podřízena vlastní progresívní sazbě - to je otázka techniky realizace…).

Srovnejme si to s předchozími vládami, které přece daně snižovaly, snižovaly je zatím bohatým a to nezávisle na tom, jestli někdo někoho zaměstnává nebo ne. Jistě v různých podmínkách investičních pobídek zaměstnávání lidí asi hrálo roli, ale v plošném mechanismu daní nezáleželo na tom, jestli někdo někoho zaměstnává nebo ne.

Také zde si to ten kapitalista bude zčásti platit i on sám - daně, které by podle původního plánu jinak klesaly, takto klesat nebudou, v nejhorším mohou i stoupnout (ekologické nebo jen z příjmu fyzických osob), zato zaměstnavatelovy odvody na povinná pojištění zaměstnance by klesaly znatelně větším tempem než měly původně klesat daně z příjmu, za předpokladu ovšem, že bude skutečně také klesat nezaměstnanost (v tom by spočívalo experimentální ověření). Složená daňová kvóta by se takto měnila, podíl odvodů na ní by prudce klesal, podíl daní na této kvótě (ne objem daní!!!) by naopak výrazně stoupal.

* * *

c) Snížením soukromých nákladů práce se ale vějíř možných řešení nevyčerpává. Nejde jen o KVANTITATIVNĚ-komparativní rozměry řešení, vyplývající z toho, že náklady jsou vzaty v absolutním čísle - že jsou zkrátka aktuálně vyšší (X) a mohou být vnějším impulsem (Y) výhledově nižší (Z), kdy Z = X - Y.

Celá záležitost má i svůj KVALITATIVNĚ-komparativní rozměr. Nejen snížit náklady. Lze taky snižovat NÁKLADOVOST, tedy CHARAKTERISTIKU výrobního, ekonomického vztahu, hledat a nalézat způsoby, jak zaplatit jinak než z veřejné pokladny užitečnou práci, která by přitom měla co nejméně charakter výrobního nákladu, protože vlastnost „být jedním z výrobních nákladů“ přece práci z výroby vypuzuje a omezuje ve „zhoubné spirále“ právě tu koupěschopnou poptávku, která byla sociálně zdravější, protože byla odměnou „za práci“…

Vůbec, nakolik výrobním nákladem nějaká práce NENÍ? Natolik nakolik je realizací osobního kapitálu, nakolik je méně nahraditelná, nakolik slibuje výnosy, které u zaměnitelné osoby neočekáváme. Extrémní protipóly si můžeme představit: hokejová, filmová, ale i vědecká „star“ vyjednává o své osobní smlouvě na straně jedné a na straně druhé zástup před bránou závodu 30. let minulého století a telefonický pokyn vrátnému: „Prvních deset, Travisi, jenom prvních deset“…

Je možné, že kvartérní sektor bude jednou zahrnovat víc jak polovinu obyvatel a různé „stars“ na různých úsecích se budou šířit řadou geometrickou.

Ale té doby bychom se především měli jako lidstvo jakž takž dožít s co nejméně poškozenou kosmickou lodí nesoucí jméno „Planeta Země“ - bez poškození ať už ekologickou katastrofou nebo sociálními bouřemi „neprivilegovaných non-stars“, které dusí a škrtí globalizace čím dál tím víc…

A zde se dostáváme spíš k úvahám souvisejícím s budoucností. Zatímco majitel hmotného kapitálu nakoupil stroje, ale také pracovní sílu, občas slýcháme v levicových kruzích úvahu, jestli by to nemohlo být jednou převážně opačně: aby si „pracovní síla najímala hmotný kapitál a těžila také ze svého vlastního lidského kapitálu“. V tomto vzorci by pak pracovní síla výrobním nákladem nebyla, výrobním nákladem by byl úrok za prostředky nutné k tomu, aby byl k dispozici hmotný kapitál.

Potíž je v tom, že to, co se takto teoreticky, výhledově a dovršeně levicovému aktivistovi asi zamlouvá (včetně bonmotu „o práci, která si najímá (hmotný) kapitál“), se najednou stane naopak málo přijatelným, když se dotyční zamyslí nad cestami k takovým cílům.

Aby totiž bylo dostatek těch, kteří „práci dávají“ v době poklesu míry zisku, nemůžeme po nich všech chtít, aby byli schopni zálohovat nějaké mzdové fondy, natož nějaké odvody za zaměstnance. Ale pak jim musíme - za předem jasně odlišených a vymezených podmínek - umožnit, aby místo toho mohli ručit svým zaměstnancům místo mzdou nárokem na budoucí podíl na zisku v kalkulaci podnikových účtů takového druhu, které skutečné mzdové náklady ani třeba nebudou vůbec obsahovat.

Nárok zaměstnance na odměnu za práci by byl takto podílem, relativním číslem, které může pak znamenat větší výkyvy v absolutní (např. měsíční) částce odměny za práci než je dnes zvykem (nahoru i dolů). Zákon by ovšem nadále chránil zaměstnance např. v tom, že by zaměstnavatel nemohl tento podíl měnit jednostranně (podíl na zisku by byl podstatnou náležitostí pracovní smlouvy) a přitom výpověď bez udání důvodu (nebo z důvodu že zaměstnanec nepřistoupil na změnu podílu v pracovní smlouvě) by ze strany zaměstnavatele nebyla ani nadále možná.

Navíc pokud by měsíční odměna (tedy výsledková čili „ne-nákladová“ mzda) nedosáhla minimální mzdy, musel by jí zaměstnavatel doplnit z vlastních zdrojů („tam dole“ by ale TAKÉ „pracovala“ pracovní renta…)

Takovou povinnost by zaměstnavatel neměl pouze ve dvou případech:

  • v případě, že by šlo o typ firmy, kde by se z tržeb po zaplacení pevných a nákladových položek, včetně úroku za hmotný kapitál (u vlastního hmotného kapitálu zaměstnavatele by šlo o úrok odvozený od nějaké kombinace aktuálních bankovních úroků), zbývající zisk dělil rovným dílem mezi všechny zaměstnavatele a všechny zaměstnance.
  • v případě, že by částka pod minimální mzdu znamenala se souhlasem zaměstnance kapitalizaci mzdy tohoto zaměstnance v jeho prospěch

* * *

V budoucnosti si dovedu představit podnikatele „schumpeterovské“ tvořivé invence s vlastním vysokým podílem osobního lidského kapitálu, který si najme nezbytný hmotný kapitál, více zálohovat ale už nebude a tak se místo mzdových nákladů (a nároků) zaměstnanců bude s nimi raději dělit o zisk (tedy o výnosy po zaplacení pevných závazků a nákladů - mezi náklady bude na rozdíl od mzdy, která nákladem nebude, patřit i úrok za vypůjčený hmotný kapitál). Nárok (na sjednaný podíl na zisku) by byl vymahatelný ve stejné míře jako mzda dnes - až na to, že by nešlo o nárok na předem známou absolutní částku, ale na vypočítatelný, pro každé období dodatečně zjistitelný podíl na zisku (s výjimkou záruky „dosažení minimální mzdy“, která by povahu absolutní částky měla, ale dosažení minimální mzdy by usnadňovala případná pracovní renta).

V dnešní době se v této souvislosti jeví jako účelné aplikovat výše uvedené postupy jen dílčím, úzce vymezeným způsobem. Např. experimentálně zavést v oblastech s velmi vysokou nezaměstnaností „rezidualitní společnosti“ (nevznikaly by ale zatím volně, ale na zvláštní povolení), kde by se neplatily vůbec žádné odvody na zaměstnancovy parafiskály (zaměstnanec by ovšem svůj odvod platil!), pokles aktuálního měsíčního podílu na zisku pod minimální mzdu (samozřejmě v závislosti na velikosti úvazku) by zakladatele (majitele) firmy zavazoval doplatit do výše minimální mzdy (o co ještě může dlouhodobě nezaměstnaný na trhu pracovních příležitostí v takových končinách přijít…?)

Nevím jak kdo, ale já si rozhodně nepřeji dobu, kdy dvě třetiny obyvatel budou většinu svého života brát cosi jako redukovaný důchod a systém jim nedovolí po většinu jejich života sáhnout na pořádnou a dlouhodobější práci, ale jen na nějakou občasnou brigádu (a tato rizika takového vývoje podle současných trendů prostě existují).

Přitom metody poptávkových impulsů a veřejných investic keynesovského střihu jsou v současné éře globalizace čím dál méně účinné a současné investiční pobídky se zas týkají někoho, kdo může rychle utéci do ještě chudších zemí (bude-li v nich aspoň pořádek). A já se právě proto domnívám, že systém „sociální ekonomiky nabídky“, dá práci více lidem, tedy i těm, pro které náročný „kvartérní sektor“ (zatím) práci nemá.


Pokračování naleznete ZDE.

V Chrudimi dne 25. 4. 2005
JUDr. Miroslav Tejkl


Související články:
(Politiky - hospodářská a sociální)

Přijďte podepsat petici k lithiu (13.10.2017)
Lithium do českých rukou (05.10.2017)
Politické spektrum o daních (22.03.2017)
Jak proměnit sen ve skutečnost (09.12.2013)
Seminář k problematice "základního příjmu" (12.10.2013)
Mezigenerační solidarita (31.05.2012)
Festival TRANSEUROPA (10.05.2011)
Jak z toho? (14.02.2011)
Politické spektrum o důchodové reformě (31.01.2011)
Systémová změna jako odpověď na Ricardův efekt (12.08.2010)
Proč levice v krizi nezískává? (27.05.2010)
Zaměstnanecké benefity v ČT (25.03.2010)
Přemýšlení o nemyslitelném (02.03.2010)
Vládní exit nebo exitus vládnutí? (10.02.2010)
Exodos (05.02.2010)
SDS podporuje aktivitu odborů (16.05.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (poznámky) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (literatura) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (2) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (1) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (19.04.2009)
Kapitalističtí hlupáci (27.12.2008)
Od krize hypoték ke krizi kapitalismu (26.11.2008)
Na budoucnost světa nemyslím, nechci usínat na práškách (15.10.2008)
Ransdorf, nový spojenec ČEZ (28.03.2008)
Brusel vytáhl proti podivně vysokým cenám (01.02.2008)
Posloupnost a časový rozvrh (transformace čsl. ekonomiky) (17.01.2008)
Co opravňuje vertikální přerozdělování? (1) (06.08.2007)
Kdo je vítěz globalizace? (13.07.2007)
Nerovná daň! (26.05.2006)
Chci celou Zemi a 5% navrch! (26.03.2006)
Česko prohrálo arbitráž s Nomurou (18.03.2006)
Jak to bude s nezaměstnaností v roce 2006? (12.03.2006)
Genetický kód (základná formula) kapitalistickej spoločnosti (27.02.2006)
Už dlouho neplatí, že levice se pozná podle toho, že víc přerozděluje (21.02.2006)
Klausův boj o minulost (02.02.2006)
SB varuje před vznikajícím dělením postsovětského bloku (01.02.2006)
ČSSD by si populistická gesta mohla před volbami odpustit (12.01.2006)
Budujú v Číne socializmus, alebo skôr kapitalizmus? (03.01.2006)
Žijeme v ekonomickom stredoveku - tak skúsme niečo spraviť, aby sme si priblížili novovek (18.12.2005)
Na velké koalici můžeme dlouhodobě prodělat (10.12.2005)
K bezpečnosti a stabilitě korporací (28.11.2005)
Krach na novoyorské burse (24.10.2005)
Jaká ekonomika bude ekonomikou budoucnosti? (30.06.2005)
Je patnáctiprocentní daň, jak ji navrhuje ODS, pro občana výhodná? (16.05.2005)
Několik úvah o směru cesty…(2. část) (03.05.2005)
Demografická bublina (17.04.2005)
Nezaměstnanost a předčasné parlamentní volby (15.04.2005)
ČEZ se chystá v elektrárnách pálit obilí (05.04.2005)
Centesimus annus (4) (03.04.2005)
Koleje (19.02.2005)
7. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Krize tradičních politických ideologií-ekonomické aspekty (27.01.2005)
Rozdíly mezi bohatými a chudými rostou (26.01.2005)
Rozhovor s Bohuslavem Sobotkou (06.01.2005)
Občané, pozor na reformy! (04.01.2005)
V čase rekapitulačním (31.12.2004)
Nad státním rozpočtem (3.) (22.12.2004)
Nad státním rozpočtem (2.) (18.12.2004)
Nad státním rozpočtem (1.) (17.12.2004)
Zděšení kvůli světové ekonomice (04.10.2004)
Reakce na odvolání managera Eurotelu (03.05.2004)
Stanovisko SDS k novele zákona o rybářství (31.01.2004)
Ekonomický a demografický vývoj vede k reformám (22.01.2003)
MMF radí šetřit a slibuje růst (31.10.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 2,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Miroslav Tejkl | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
292 (292 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
286 (286 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
254 (254 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
237 (237 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
415 (415 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
255 (255 hl.)
Prohnilý humanismus !!
198 (198 hl.)

Celkem hlasovalo: 1937


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.