Nabízíme vám k četbě rozsáhlejí materiál, jeho základní mylenkou je nejen starý problém nezaměstnanosti, který dnes vystupuje do popředí, ale i pokus vzepřít se instinktivnímu způsobu řeení kapitalistického rozporu generováním koupěschopné poptávky. Plnění bezedné studny by mohlo mít pro naí planetu dost závané následky.Z technických důvodů rozsahu jsme byli nuceni rozdělit příspěvek do dvou částí, přičem jsme se alespoň částečně pokusili respektovat autorovo členění textu. Duhou část naleznete ZDE a najdete v ní "Postkapitalistickou anticipaci", "Předpokládané polemické připomínky", "Poznámky a korekce" a shrnutí textu II.
I.
Sociální demokracie je napadána, e nemá na počátku XXI. století vlastní vizi a paradigma.
Hnutí, které kdysi před 150 lety bylo výzvou tehdejím stávajícím pořádkům, tedy hnutím změny, dnes paradoxně zoufale brání status quo, sociální stát jaký TEĎ JE, oproti vem temným hrozbám a výzvám z budoucnosti (viz terminologii socdem-levice: nesmíme dopustit, připustit, nechat, umonit, aby ...) anebo se přesouvá na pozice jakéhosi kolaboranta s globalizační realitou, kterou povauje za jakousi poznanou nutnost této éry (jak by asi řekli Bedřich Engels nebo Baruch Spinoza) a před kterou je třeba nějak elegantně kapitulovat, aby to ostatní pokud mono nepoznali
Zkusme se v maximálně sevřené a zjednoduené formě vrátit ke kořenům a zkuenostem levice za minulých 150 let a pro úsporu místa pomineme tak důleitý boj za politická práva a politickou rovnost. Naopak to, co je sociálně-ekonomickým obsahem levicových postojů a praktických aktivit, zkusme rozdělit na
- Reagování na kapitalismus
- Postkapitalistickou anticipaci
A. Reagování na kapitalismus
Rozpory kapitalismu vytvořily socialistické hnutí, které hledalo uvnitř (socdem) nebo mimo (komunisté) kapitalismu řeení, recept, terapii. Základním (sociálně ekonomickým) rozporem kapitalismu je známé a banálně známé dilema, které bychom mohli stručně nazvat dilematem přebytečných zaměstnanců a neprodaných věcí. Kapitalisté zaměstnávají zaměstnance, kteří jsou pro ně jedním z významných výrobních nákladů a protoe jsou pod tlakem (čím dál tvrdí a světovějí) konkurence obecně nuceni zefektivňovat výrobu a tedy i sniovat výrobní náklady včetně mzdových, jsou nuceni mimo jiné i propoutět. A tedy i zároveň sniovat koupěschopnost proputěných, kteří přijdou o svou mzdu a ve vyspělejím světě dostanou výrazně nií podporu a neseenou-li práci dlouhou dobu, tak jetě nií sociální výpomoc. V méně vyspělém světě to je jetě horí. Pokles koupěschopnosti pak zhoruje odbyt dalím firmám, dostává je do potíí a nutí je taky propoutět. To se samozřejmě děje v houpavých cyklech, ale z dlouhodobého hlediska prostě nezaměstnanost nyní u stále jenom roste - pomalu ale pořád.
Jistě byly časy, kdy to tak nevypadalo. Ve zlaté době sociálního státu se minimálně v Evropě a ve vyspělém světě zdálo, e nedostatek koupěschopné poptávky a zejména nezaměstnanost není tak fatální věcí a při vhodné ekonomické politice ji lze zásadně utlumit. Teď se naopak zdá jakoby skutečně fungovala proslulá marxistická triáda (teze - antiteze - synteze), protoe situace začíná dostávat podezřele podobné rysy jako na začátku kapitalismu - i kdy na mnohem vyí úrovni, včetně té ivotní úrovně irokých vrstev. Dnes je například naich nezaměstnaných víc ne za Velké krize a hlavně jsou tu pořád - přesto sociální situace nevypadá zdaleka tak dramaticky jako podle veho vypadala tenkrát. Jene tenkrát, kdo byl aspoň v odborech a účastníkem tzv. gentského systému, dostával na přeití relativně znatelně méně ne dnes a kdo nebyl dokonce ani přihláen v gentském systému (a to nebyla větina lidí) dostal (v poměrně vyspělé ČSR) onu proslulou ebračenku 40,- Kč měsíčně pro svobodného nebo 100,- Kč pro toho, kdo měl rodinu.
Sociální stát byl něco jako ataralgin proti bolesti zubu. Po 50 letech tu máme starou bolest, její příčíny nikdy nezmizely, jen byly utlumeny, stejně tak jako kdy po nějakých 6 hodinách přestane práek proti bolesti působit. Globalizace a světová konkurence dnes doslova řádí, ultratekutý kapitál se elektronicky přelévá za niími náklady, nezaměstnanost stoupá, veřejné fondy se vyprazdňují, na nic co je financováno z veřejných zdrojů najednou nejsou peníze, stabilní pracovní pozice úředníků přestává hromadně existovat a ti jsou ohroeni sice pořád podstatně méně, ne zaměstnanci komerčních podniků, ale víc ne dřív a čím dál víc, protoe současný stát je větinou zadluen po ui.
Problémy s odbytem u nelze s ohledem na rovnováhu veřejných financí utlumovat nějakým znatelnějím růstem úředníků. Ale jako rakovina se vyspělým světem íří umělá kupní síla v podobě kreditních karet a spotřebních úvěrů, které (na rozdíl od dluhů podnikatelských, provozních a v soukromém ivotě úvěrů na pořízení bytu), jsou prostě obyčejným, neádoucím a nezdravým dluhem, take k čím dál zadluenějímu státu se připojují čím dál zadluenějí soukromí občané. Umělá kupní síla vyrobená dluhem má vak smysl jen kdy dluh pořád roste - v okamiku, kdyby se růst zastavil a probíhalo by jen stejné zadluování jako splácení, je efekt zvýené kupní síly samozřejmě pryč a pokud by dokonce nové zadluování bylo nií ne splácení, kupní síla (samozřejmě et ceteris paribus) klesá
Kdysi měl základní kapitalistický rozpor monost jednu práci likvidovat, ale jiná pracovní místa vytvářet. Lidé přecházeli hromadně ze zemědělství do průmyslu a pak z průmyslu do slueb (i úřadů). Dnes je u ovem málo pravděpodobné, e by se podobný, hromadný přesun odehrával v prospěch tzv. kvartérního sektoru, e by masy lidí hromadně přecházely do řad vech těch symbolických analytiků, vědců, manaérů, umělců nebo i učitelů atd. Zdá se, e dnes u nebude kam uhnout, e technologický pokrok u dnes bude lidi z práce hlavně vypuzovat bez aspoň trochu srovnatelné náhrady nových míst jako tomu bývalo dřív.
Proč ten důraz na řeení nezaměstnanosti?
a) z důvodů sociálních
Nezaměstnanost je podle průzkumů veřejného mínění bezpečně hlavním problémem a hlavním předmětem strachu neprivilegovaných lidí. Visí nad nimi jako stálá hrozba a Damoklův meč. Zatímco třeba kriminalita je pro větinu z nich věc abstraktní a to i tenkrát, kdy např. okradeni u byli - věc jistě nepříjemná, ale statisticky vzato uzavřená.
b) z důvodů finančních
Od 4-5% je nezaměstnanost navíc skutečně grandiózním a kumulovaným mrháním společenskými prostředky.
Vládnoucí garnitury a jejich odborníci vymýlí nejrůznějí účetní triky případně rovnou utahují lidem opasky, aby vyřeili dluhy a deficity veřejných rozpočtů. Ale zároveň tu máme u po léta zhruba 10% nezaměstnanost, nad kterou maximálně vyslovíme hluboké, ale opravdu hluboké politování, kdy na to přijde řeč. O nějaké řeení se nikdo ani nepokouí (pravidelnou práci zaměstnanců Úřadu práce nepovauji za ádné zásadní řeení, ta by probíhala tak jako tak). Ekonomika roste, nezaměstnanost v lepím případě stagnuje - máme se zřejmě na co těit, a dojde k ekonomickému poklesu, pokud to takto vypadá v době růstu
Nezaměstnaný neplatí daň z příjmu, svá povinná pojitění také ne, jeho podpora je mení ne mzda, take klesnou i jeho nákupy - a to i dost radikálně - take poklesem nákupů klesnou i nepřímé daně od něj vybírané (DPH, spotřební daně) nehledě k tomu, e tu nií kupní sílu si nadto platí stát sám v podobě podpory, co se u člověka, který práci má, samozřejmě neděje
Take stát, který je obvykle u tak jako tak zadluený a s deficitními rozpočty, peníze, které mít mohl (vyí výběry přímých a nepřímých daní), díky nezaměstnanosti nedostane a peníze, které by mu jinak naopak zůstávaly, musí kvůli nezaměstnanosti vyplatit navíc na podporách a na povinném (parafiskálním) zdravotním pojitění a na sekeře zatnuté do povinného (parafiskálního) pojitění sociálního
Prostě z ádného jiného důvodu nemůeme jako společnost ztrácet víc ne z titulu nezaměstnanosti, která je navíc u dlouhodobě z valné části nedobrovolná.
Jak s nezaměstnaností bojovat?
Občas zaslechneme jakési podivné a váně zcela nemíněné (jak se ukázalo) mumlání o veřejných pracích. Moná dobře, e váně nemíněné.
Likvidovat nezaměstnanost veřejnými pracemi jako významným nástrojem toti stejně není ádné obecně zdravé řeení - pokud nějakou veřejnou práci u jednou potřebujeme udělat, buď ji udělá firma nebo si stát či obec ty lidi najme přímo - v jednom i druhém případě se zaměstnají lidi. A protoe různé práce, které by přicházely v úvahu, se jistě dosud taky nějak dělaly, musíme si samozřejmě poloit otázku:
Kdo je dělal doteď a co se stane, kdy to nyní bude předmětem veřejných prací? Zřídí-li např. větí obec svou vlastní firmu zvanou ZELEŇ, co se stane asi se zaměstnanci firmiček, které se o zeleň dosud pro obec staraly podle přísluných smluv o dílo?
Vytlačit veřejnou prací jiný fungující kapitál a řeit jednu nezaměstnanost vytvářením jiné je pochopitelně kontraproduktivní.
Mezi takzvanými moderními liberálními sociálními demokraty je zas rozířená mylenka z opačné strany ekonomického názorového spektra, a sice e základem řeení je příprava pracovní síly, aby kapitálu víc vyhovovala - jednak tím, e bude dostatečně flexibilní, jednak tím, e bude dostatečně vzdělaná. Z tohoto řeení se stal v dostatečně moderních kruzích sociálních demokratů skoro feti.
Vzdělání je samozřejmě podmínkou nutnou k tomu, aby nedocházelo k nezaměstnanosti z důvodu, e někdo nesplňuje podmínky toho, co se od něj očekává.
Ale tím se vůbec neřeí to, co je ohledně nezaměstnanosti v kapitalismu podstatné - kdy je na jedno místo třeba 20 uchazečů a z nich 12 ty podmínky splňuje a 6 nejlepích z nich je v podstatě vzájemně zaměnitelných, místo stejně dostane zas jen jeden z nich - příprava, nepříprava.
Nestačí být dobrý - řekl by k tomu asi takový liberální socialista. Je třeba se také naučit, jak se co nejlépe prodat.
No to jistě - to je samozřejmě uitečné, toto umět z hlediska osobního individuálního osudu dotyčného uchazeče. Ale z hlediska společenského problému nezaměstnanosti, jsme zase tam, kde jsme byli - co se asi tak stane, kdy nejen kvalifikaci, ale i schopnosti sebeprodeje zvládne výrazně víc lidí, ne dnes? Z hlediska objemu nezaměstnanosti se změní co?
To se to jedno místo kvůli lepí přípravě uchazečů snad nějak zázračně a magicky rozmnoí na pět nebo deset míst
?
Nebo spí ta rvačka o to (pořád jenom jedno) místo (et ceteris paribus) bude pouze více vyrovnaná? Jedině, e by to bylo následovně: vysoce flexibilní a vzdělaný jedinec schopný se efektivně prodat by se vrátil z konkurzu, kde se vybíral jeden a on byl třetí. A on, nyní pln sebedůvěry ze své poráky v konkurzu by se rozhodl být podnikatelem a pracovní místa naopak poskytovat místo aby o ně ádal
Ne e by na dobré přípravě nezáleelo: tato země nemá jiný kapitál ne vlastní obyvatele a musí takříkajíc dret krok s ostatními. Čím kvalitnějí pracovní sílu bude mít, tím lépe. Jenom to příli neřeí problematiku aktuální a hromadné nezaměstnanosti samotnou.
Jak levice chtěla základní rozpor (dilema) kapitalismu řeit?
Levice nejdřív vycházela z toho, e tento vnitřní rozpor prostě kapitalistický systém rozvrátí a navrhovala radikální změnu - zespolečentění výrobních prostředků, i kdy např. Komunistický manifest z roku 1848 nebyl takto radikální - program v tomto manifestu obsaený je programem sice radikálního ale pořád jetě reformismu - kdo se diví, a si ten PROGRAM v Manifestu přečte.
Komunisté
toto původní řeení opravdu nakonec uskutečnili a to za pomoci výlučně politické revoluce a prostřednictvím politického reimu s vedoucí úlohou marx-leninské (často jediné) strany (spí řádu či církve, protoe strana je z definice (pars) část). Komunisté zavedli tzv. reálný socialismus, tedy závazně plánované hospodářství zespolečentěných (zkolektivizovaných) výrobních prostředků - resp. jejich valné větiny.
Výsledkem byla odstraněná nezaměstnanost (kromě ČLR a sovětské NEP-fáze), tzv. nedostatková ekonomika a - proč to nepřiznat - i obdivuhodně silný a bouřlivý hospodářský růst na začátku, kdy reálný socialismus vesměs plnil nebo aspoň dokončoval úkoly industrializace. Pak ovem nastala stagnace a nakonec krach.
Z hlediska výrobních sil reálný socialismus zrovna přirozeným řádem nebyl - ani jeden reálně socialistický stát (na rozdíl od těch kapitalistických) se trvale neobeel bez politické diktatury a ádný nebyl schopen koexistovat s pluralitním politickým systémem - ty státy, kde v jisté fázi převaovalo nesoukromé vlastnictví a pluralita jetě zůstávala, buď přily o pluralitní reim (ČSR v r.1948) nebo o převahu nesoukromého vlastnictví (Izrael, Nicaragua 80. let).
Reálný socialismus zjevně nebyl schopen rozvíjet výrobní síly lépe, více a efektivněji ne neustále proměňovaný kapitalismus (způsob, jak je dnes zefektivňována ekonomika ČLR o tom svědčí jasně) a čím byly ty výrobní síly vyspělejí, tím to lo reálnému socialismu dokonce hůř a hůř
Tudy zřejmě cesta dlouhodobě nevede - a to nejspí ani v irím smyslu, tedy jako cesta zespolečenování hmotného kapitálu obecně
Změny lze nejspí čekat spí se sílící vyjednávací pozicí lidského kapitálu vůči kapitálu hmotnému
Reformistická levice
hledala řeení uvnitř kapitalistického systému samotného. Objevuje-li se skoro jako přírodní zákon - trvale trochu a cyklicky v krizích hodně - nedostatek koupěschopné poptávky, pojďme ji tedy uměle doplnit z autonomních zdrojů a pouít na veřejné investice a veřejné podpory.
Ale kde na to vezmeme? Zvýíme-li daně, bude to jako bychom vzali peníze jinde, kde budou chybět. Take kde je vzít? Nakonec se řeení nalo.
a) pro dobu krizí
Zde je mono pouít krytí (slib, důvěru), materializované jako dluh - v moderní společnosti je obvykle stát jako dluník vysoce spolehlivý - oproti dluníkům jiným. Stát se svou vysokou kredibilitou můe v době, kdy kapacity a lidé nechtěně zahálejí, vytvořit deficitní rozpočty, které vyvolají dodatečnou poptávku, ale i státní dluh (nebo ho zvýí, pokud u existoval), ale kapacity a lidi zapojení do práce v době krize (kdy by bez takové akce jinak zapojeni přece nebyli) snad díky tomu vytvoří hodnoty, kterými se dluh splatí POTOM. Potom, tedy nejlépe v době, kdy sám kapitalistický mechanismus bude naopak ve fázi a třeba přehřaté konjunktury, kdy je naopak ádoucí kus té koupěschopné poptávky ubrat (třeba zvýit daně), aby ta konjunktura nebyla tak prudká a ná volič na naí přísnosti i trochu taky vydělá - to e nae chladící zásahy ochladí konjunkturu, tak ceny porostou méně, ne kdybychom nedělali nic
Vypadalo to vechno dohromady optimisticky jako parádní ekonomické perpetuum mobile: v době krize dodatečnými deficitními dluhovými penězi, které se nikomu jinému neberou (ádné vyí daně - to a pak po krizi, v době krize by to znamenalo někde tu případnou poptávku ubrat) vyvolat dodatečnou poptávku (investice), aby se do pohybu uvedly ty kapacity, které kapitalismus sice byl schopen vytvořit, ale které teď díky kapitalistickému cyklu zahálejí
No a v době konjunktury, zvlá kdy bude vypadat příli prudká, kdy bude hrozit pařenitěm spekulací a růstem cen, pak zase poptávku ubereme, ze společnosti jí trochu vezmeme a dluh, který jsme nadělali v době krize, teď nějak zaplatíme.
Nebo snad ne?
Jak se toti bohuel později ukázalo, tak to s tím splácením dluhu lo dost ztuha - státní dluh se stal věci chronickou a rozpočtový deficit věcí častou
b) průběně
Krize jenom vyhrocuje základní kapitalistický rozpor, který je pro kapitalismus víceméně jinak chronický - tedy problém s nedostatečnou koupěschopnou poptávkou, kterým se právě kapitalismus (přebytková ekonomika) lií od reálného socialismu (nedostatková ekonomika), kde byla vdy naopak potí s nedostatečnou prodejeschopnou nabídkou - pořád něco potřebného na (reálně)socialistickém trhu nebylo
Jak řeit tento (mení) problém mimo krizi? No přece na základě poznání, kde a jak vznikají úspory. Chudý to, co získá, přemění do celkové poptávky ve společnosti ve větí míře - kdy mu zbyde trochu víc peněz, nedá si tu astnou chvíli ujít a vrazí to do investic, které musely předtím dlouho čekat, kdy mu bylo hůř nebo standardně - kdy nekoupím tu ledničku teď, kdy mám náhodou o něco víc peněz, kdo ví kdy na to zas bude
Prostě u chudích lidí z ádných peněz navíc obvykle nic nezbyde - ne kvůli rozhazovačnosti, ale kvůli tomu, e chudý neví, kdy na nějakou větí investici bude zase mít.
Kdeto bohatý s penězi, které má najednou navíc, ádné podobné operace dělat nemusí - má dost, ije v blahobytu a tak není divu, e u bohatého se tatá částka přemění na poptávku (investice) v míře mení a peníze se přece jen víc přesunou do jeho osobní zásoby, a u jí má uloenou v jakékoli (různě likvidní) formě.
To dávalo reformní levici vědecké posvěcení a rozhřeení, aby kromě svých keynesiánských cyklických poptávkových zásahů jetě navíc průběně a trvaleji zdaňovala bohatí víc ne dříve a přerozdělovala víc ne dřív
Tento model fungoval nejlépe ve větích státech spí s komplexnějí a uzavřenějí ekonomikou, kde zahraniční obchod nehrál klíčovou roli. Nacismus jako svérázný nacionální (taky)socialismus tehdejí doby měl podobný (samozřejmě jen makroekonomicky, ne politicky (!) podobný) model a pikantní byly například rozpaky gdaňských nacistů, kdy je Němci z Říe v této věci prokolovali. Gdaňsk či Danzig byl mezi oběma horkými světovými válkami městský hanzovní stát s obchodně velmi otevřenou ekonomikou, ovládaný místními Němci. Nacisti se zde dostali volbami k moci znatelně dřív ne v Říi a gdaňský nacistický premiér podle svých vlastních slov těko skrýval své rozpaky, kdy mu Hitler, který jetě u moci nebyl, vnucoval metody řízené poptávky, korporativního plánování a veřejného investování socialistického střihu (viz H.Rauschnigg: Mluvil jsem s Hitlerem, 1946).
Nebezpečná a téměř zákonitá kapitalistická zhoubná spirála tedy ono hrozivé proputěný zaměstnanec - slábnoucí spotřebitel - klesající odbyt - dalí proputěný hrozící budoucí katastrofou se zdála být konečně přeruena. A tak rostly vemoné na kapitalistickém zhodnocovacím procesu autonomní, nezávislé zdroje poptávky. Bohuel lo, jak se ukázalo, čím dál častěji o zdroje poptávky autonomní a nezávislé nejen na zhodnocování kapitálu ale i na skutečné práci a skutečné smysluplné produkci.
1. Armády úředníků a jiných z veřejných zdrojů placených zaměstnanců, bobtnaly jak nikdy předtím.
2. Rostly daně a přerozdělování nejen v prospěch chudích ale i různých lobbystických skupin s kontakty na veřejnou moc a ne nutně vdy z důvodů výslovné sociální nezbytnosti, ale z důvodů politických (volby) a ekonomických. A e to sniuje úspory pro podnikání? Kdyby úspory nestačily na podnikání, od čeho máme státní měnovou, fiskální a úvěrovou politiku - peníze přece lze prostě udělat a hlavně DÁT administrativně, stačí si přitom jen dávat pozor na dodrení určitých celkových makro-agregátních relací ohledně mnoství peněz ve společnosti
3. Jakýkoli úvěr byl samozřejmostí, ale nakonec, na závěr se nejen hromadným, ale doslova superhromadným jevem staly kreditní karty a spotřební úvěry, čistě poptávkové instrumenty, které u ani ádné podnikání nerozjídějí, a na nabídkové straně ekonomiky vypomáhají jen velmi slabě, nepřímo, zprostředkovaně. A vzhledem k tomu, e nejde o veřejné peníze, spotřební úvěry a kreditky bují jak rakovina dál, jejich růst - na rozdíl od růstu úřednictva - ádný rozpočtový deficit a veřejný dluh nebrzdí
Kde jsou doby poctivých rochdalských drustevních průkopníků, těchto sociálně demokratických předchůdců, kteří říkali: dostane podíl na zisku podle toho, koliks nám dal utrit, ale na dluh, váení, na dluh (lo o spotřební zboí) my nedáváme
Ve snaze odvrátit kapitalistické základní dilema, ono zhoubné mene tekel, onu zhoubnou spirálu staraly se společenské reprezentace, zejména levého, ale i pravého středu předevím o dostatečnou agregátní poptávku ve společnosti a ekonomice. Výsledkem bylo vytváření pracovních míst, které obvykle fungovaly buď jako místa úřednická a výslovně státní a veřejná nebo jako místa existující díky ivotodárnému proudu dotací.
* * *
Od doby původního keynesiánství, New Dealu a vzniku a formování sociálních států uběhla léta.
A teď je tu globalizace. S totální světovou konkurencí, s ultratekutým elektronicky přesouvaným kapitálem, s pracovním trhem, kde nám konkurují lidé s celého světa i ti s nesmírně nízkými počátečními ivotními nároky (ne se po čase začnou adaptovat), ale se stejným mozkovým potenciálem jako mají lidé ve vyspělém světě. Globalizace, toto straidlo úplného kapitalismu přichází, aby nám to spočítalo, sečetlo a potrhlo - mene tekel, tekel, ufarsím
jak by řekl starozákonní Daniel (jen to poslední slovo - ufarsím - není na místě: rozdělovat toti není co
)
Dnes kadopádně platí následující: Globalizace ničí monosti keynesovského ovlivňování ekonomiky a kadá ekonomika je dnes otevřenějí a jakoby mení ne byla včera - obrazně řečeno: rok co rok jsme více gdaňtí nebo dneska spí singapurtí ne jsme byli včera.
Zdá se, e v této globalizační situaci nezbývá, ne aby mainstreamová levice
- vyhodnotila to, co dělala doposud, jako cestu, která se vyčerpala, a cestu,kterou ostatně globalizace stejně tak jako tak pohřbívá.
- vrátila se k základnímu kapitalistickému dilematu, k oné zesilující funkci tohoto dilematu, ale
- změnila úhel pohledu na toto dilema a
- zhoubný charakter této funkce-dilematu se pokusila řeit jinak ne posilováním autonomní na uitečné práci nezávislé poptávky jako to dělala dosud.
Ale jak vlastně jinak?
Jaké řeení pro levicové ekonomické paradigma vlastně dnes jetě zbývá, kdy reálný socialismus jakoto shora řízená a plánovaná ekonomika s drtivě převaujícím veřejným vlastnictvím hmotného kapitálu se rozsypala jak obr na hliněných nohou a kdy keynesiánské recepty v době globalizace prokazatelně a empiricky doloitelně nezabírají a nezaměstnanost a zadluení veho druhu bobtná na vechny strany?
Základní kapitalistický rozpor a systémový rys má ale přece dvě stránky, dva konce pověstné zhoubné spirály.
Jednak chronicky chybějící poptávku a tedy i chronickou nezaměstnanost, oboje radikálně vyhroceno v době depresí a krizí. Tuto poptávku - ekonomicky chybějící v době, kdy planeta ekologicky sténá z nad-konzumu - lze uměle, za pomocí autonomních z kapitalistického zhodnocovacího cyklu osvobozených veřejných peněz, tedy na společenský účet doplňovat a nezaměstnanost takto sniovat, co vede k dalímu zvýení poptávky a odbytu, kupní síly.
To je cesta, její monosti globalizace velmi oslabila a dále oslabuje.
Druhý konec základního kapitalistického rozporu je vypuzování pracovní síly z pracovního procesu, protoe práce je soukromým nákladem podnikajícího kapitalisty a konkurence (zvlá kdy je tak globální a světová jako dnes) ho nutí vechny svoje soukromé náklady výroby sniovat.
Práce je tedy vypuzována proto, e je pro zaměstnavatele jedním z výrobních nákladů a vypuzována je natolik, nakolik tímto výrobním nákladem je. A tento výrobní náklad lze rovně uměle, na společenský účet uměle sniovat, aby byla větí motivace zaměstnavatele sniovat výrobní náklady jiné ne náklady ivé práce.
To je cesta sociální (levicové) ekonomiky nabídky, konformní s globalizační érou.
* * *
Kdy kdysi chyběla poptávka, zakázky a investice, a kapacity a nezaměstnaní nechtíc zaháleli, stát někde schrastil autonomní (ze zhodnocovacího cyklu osvobozené) peníze a zaskočil jako při záskoku na jeviti a pomohl svou tlustou veřejnou rukou roztočit stojící kola a faktor zvaný multiplikátor přenáel tuto akci dál a dál, jako kdy se do potoka hodí kamínek a jdou od něj irí a irí kruhy
Tak co to tedy vechno udělat obráceně (kdy první cestu ztěuje globalizace) a sice zase jako dřív vybrat peníze, vyjmout je z klasického zhodnocovacího cyklu a udělat z nich autonomní, veřejný zdroj, ALE PAK s tímto zdrojem naloit JINAK ne dřív, jinak ne pokeynesiánsku a to
a) sníit cíleně, výrazně, ale hlavně výlučně a pouze ODVODY ZAMĚSTNAVATELE na zaměstnancova povinná pojitění (parafiskály), přičem jiné (naopak nesniované) daně by se pouily na dotaci do parafiskálových fondů či rozpočtových rubrik. Některé takto pro dotace vyuité daně (ty přímé) měly přece původně klesat - takto nově by prostě neklesaly, protoe by jich bylo - jakoto nesníených - zapotřebí k financování zmíněného poklesu odvodů.
Úlevy pro u nás dislokovaný kapitál a pro jeho úspěnou planetární soutě by tedy prostě závisely na tom, jestli a v jaké míře, tedy NAKOLIK dotyčná - právnická nebo fyzická - osoba dává nebo nedává práci jiným.
Ten, kdo práci nedává (politik, vysoký úředník, generální ředitel, lidé s vysokými mzdami), toho by se úleva prostě netýkala, protoe naplánované sniování daní, které by mu prospělo, by se prostě nekonalo (při této politice by bylo zmrazeno) a vekeré monosti sníit fiskální a parafiskální zatíení osob by se realizovalo jen a výlučně na úseku sniování soukromých nákladů práce, které nese zaměstnavatel - tedy i fyzická osoba z vlastním podnikem, s vlastní ivností, která zaměstnává jiné lidi
Na rozdíl od sniování přímých daní, vytváří sníení odvodů hned několik příznivých efektů najednou, takříkajíc zabíjí více much jednou ranou.
Sníit přímou daň znamená ponechat více peněz v peněenkách, a jistě stoupnou i nákupy a tedy výnosy na nepřímých daních (DPH, spotř.daně), ale do sníení nezaměstnanosti se taková nezacílená úleva těko výrazněji promítne. Sníení přímých daní se ostatně týká i zaměstnanců s vysokými platy, kteří práci nikomu nedávají. Vliv sníených odvodů za zaměstnance na jeho parafiskály určitě ovlivní pozitivně zaměstnanost víc a výrazněji ne stejný objem prostředků, které by stát ponechal v rukou daňových poplatníků prostřednictvím sníených daní.
Kapitálu by se takto nově vylepovaly podmínky POUZE v té míře, nakolik zaměstnává jiné lidi. Sniování daní bohatým jen tak (sazby daně z příjmu), byl a je a bude přepych a mrhání strategickou fiskální příleitostí v zemi s téměř 10% nezaměstnaností. Jednou u sníená daň se u pak patně zvyuje - to by odrazovalo zahraniční kapitál.
A sniování daní chudím (kteří o to podle posledních průzkumů ani nijak zvlá nestojí a dávají přednost udrení sociálního servisu) zase jen tak je vlastně taky přepych, kdy zároveň 9(10%) /podle pouité metodiky/ práceschopného obyvatelstva nedobrovolně odsává z veřejných rozpočtů peníze a nevznikají hodnoty, které by vznikat mohly.
* * *
b) pracovní renta
V rámci sloené daňové kvóty máme druhý největí podíl zaměstnavatelových odvodů na povinná pojitění zaměstnance v Evropě (ani jiná metodika na tom moc nezmění - místo druzí můeme být třetí nebo čtvrtí - ale kadopádně v horní polovině parafiskálového zatíení). Take ne vyčerpáme zdroje dané sniováním této poloky, tak nás z nějakých dalích úvah dlouho a dlouho hlava bolet nemusí ...
Soukromé náklady na pracovní sílu mohou ale klesat také jinak - a to nakonec i hlavní náklady práce.
Kadý, kdo je zaměstnán (nikoli nezaměstnán, v tom je ten vtip), by dostal pracovní rentu, co by byla celostátní jednotná pauální částka pro vechny shodná.
Pracovní rentu by ovem daňová progrese sniovala s rostoucím příjmem a nakonec by jí celou vynulovala u vyích příjmů a vrátila by takto pracovní rentu zčásti nebo i úplně u těchto lépe situovaných lidí (pro které není při získání pracovního místa stejně rozhodující a důleitá) zpátky státu. Ale tam dole u nízkých mezd u nekvalifikovaných, kde je podíl i absolutní počet nezaměstnaných největí, tam dole by ovem pracovní renta jistě plnila svůj účel a zafungovala by ve smyslu sníených pracovních nákladů pro zaměstnavatele dostatečně znatelně. Např. minimální mzdu by zaměstnavatel dodrel, pokud by součet mzdy financované z jeho zdrojů a pracovní renty dosáhl alespoň oné minimální mzdy.
Ale kupní síla by nebyla sniována (pro zaměstnance by byl zachován status quo) - náklady práce ale ano (částka vyplacená podnikatelem na mzdách by klesla). To ve za peníze, které by se v dřívějích časech spí pouívaly na doplňování dodatečné poptávky a na veřejné práce.
Prostě dřív se zhoubná spirála přetnula pokeynesiánsku dodatečnou poptávkou z autonomních (tehdy zpočátku dluhových) peněz vybraných pak od lidí a vyjmutých tak či onak ze zhodnocovacího kapitalistického procesu.
A teď by se to přetínání zhoubné spirály odehrávalo tím, e kupní síla by se udrovala, ale zaměstnavateli by se ulevovalo jenom na jednom z nákladů, na nákladu na pracovní sílu - tedy na tom z nákladů, který má sociální rozměr a je nositelem finální poptávky po spotřebním zboí (výrobní prostředky větinou existují proto, aby nakonec vznikl spotřební předmět).
Tím by se vyčistila moná i významná část nezaměstnanosti a právě odspodu, kde je nezaměstnaných nejvíc. Existující nezaměstnanost přece souvisí nejvíc s málo placenou a nekvalifikovanou pracovní silou a právě zde - mezi chudími - bude jednotná částka hrát relativně nejvyí úlohu - jak z hlediska ivotní úrovně, tak z hlediska zaměstnanosti.
Komu se takový postup jeví jako příli provokativní, měl by si uvědomit otázky a problémy, které nás u za nějakých dvacet let určitě čekají. Pracovní renta je toti asi také jediný způsob, jak rozprostřít práci mezi co nejvíc lidí i v době, a práce bude příli ubývat a přitom odpovídá (ne-keynesiánské) logice globalizace. V globalizační éře celosvětové soutěe přece nelze znatelněji zkracovat pracovní dobu bez přiměřeného úbytku mzdy. A i pak zůstává problém utlumit negativní efekt reijních (při jakémkoli úvazku shodných) nákladů na konkrétní fyzickou osobu, co znevýhodňuje vechna řeení, kdy se stejný objem práce dělí mezi více lidí ne je nezbytně nutno
Zkracování pracovní doby - třeba i bez sniování mzdy - s něčím takovým by si mohl experimentovat reálný socialismus, pokud by byl ivotnějí a pokud by se dohrabal na dohled éry s prudkým poklesem potřeby práce. Standardní trní ekonomika se soukromým (soutěícím) kapitálem vak mnoho moností na tomto úseku nedává - současná Francie, která opět pracovní dobu prodluuje, je toho názorným důkazem
U koho zmíněný postup vyvolává představu, jakoby se kapitalistům něco jen tak rozdávalo si zas můe poloit otázku:
Co se vlastně dělalo předtím, v rámci keynesiánských praktik, které se přitom zcela samozřejmě povaují za přiměřeně levicové a únosné pro správného socana? A co ryze dnení investiční pobídky cizímu kapitálu, co dnení socan taky nakonec snáí? Tam se snad kapitálu - obvykle velkému, obvykle zahraničnímu - nerozdává a to plnými hrstmi?
Kdy se aplikovaly keynesiánské metody strany poptávky, tak se prostě vybraly peníze obecně od lidí na daních (přímo nebo skrze zadluení) a vybrané peníze fungovaly mimo jiných funkcí i k tomu, e byl ztlumen tlak na kapitalistu, kterému se z nebes snesla poptávka vyvolaná (třeba a zprostředkovaně) těmi investicemi (veřejnými), které by jinak neexistovaly.
Pravda dělník dostal svou práci - ale taky kapitalista přece dostal své zakázky a svůj zisk! Protoe odkud se ten kapitalistův zisk vzal? Přece ze situace, kdy se začínaly opět točit kola, které by se JETĚ (a kdovíjak jetě dlouho) netočily
Také on - tedy kapitalista - si leccos z tohoto dárku dodatečné poptávky zaplatil sám na obecně zvýených daních. Ale připlatil si i vysoce odměňovaný zaměstnanec, který ani nemohl pracovat se zařazováním výdajů do nákladů. Prostě větinou lidé s vyím příjmem a jistou část i ostatní lidé. Zkrátka lidé s vyími příjmy a i ti druzí kolektivně sdruili víc peněz, ne jak to dělali předtím, učinili tyto peníze nezávislými na zhodnocovacím kapitalistickém procesu, učinili z těchto peněz autonomní zdroj poptávky nepodřízený elezné VNITŘNÍ logice čistě kapitalistického mechanismu a tím se vichni více vymkli fatálním procesům, které byly jinak kapitalistickým výrobním vztahům vlastní. To, co je navrhováno výe a nově, není zas tak odliné. Dar (sníené náklady práce zaměstnance) by přece ani teď nedostával ani bohatý ani chudý jako takový, ale jen ten, kdo při podnikání dává práci a ani ten by nedostával tento dar jen tak, ale tím víc a jen v té míře, ve které tu práci dává - protoe je společensky ádoucí, aby tu práci dával a to co nejvíc, protoe kapitalistické mechanismy práci naopak vypuzují
A pro obdarovaného práci-dávajícího kapitalistu by to nebyl dar k volnému pouití a nebyl by pro něj ve skutečnosti vlastně ani darem, protoe by nebyl úplně zadarmo. Jestlie by sociální demokracie aplikovala tuto sociální (levicovou) ekonomiku nabídky, pak by (co by stranickou levici asi potěilo) musela levicová vláda přinejmením zastavit pokles přímých daní (na kterémto poklesu daní z příjmu onen kapitalista mohl vydělat bez omezujících podmínek), aby mohla sniovat odvody za zaměstnance nebo zavádět pracovní rentu a musela by také zachovat progresí přímých daní - protoe progresívní sazba daně z příjmů je nezbytný nástroj, aby bylo mono ploně rozdělované dávky včetně pracovní renty automaticky krátit bohatým (pracovní renta i jiné dávky by se buď zahrnovaly do daňového základu a byly by zdaňovány spolu s ostatními příjmy nebo by byla podřízena vlastní progresívní sazbě - to je otázka techniky realizace
).
Srovnejme si to s předchozími vládami, které přece daně sniovaly, sniovaly je zatím bohatým a to nezávisle na tom, jestli někdo někoho zaměstnává nebo ne. Jistě v různých podmínkách investičních pobídek zaměstnávání lidí asi hrálo roli, ale v ploném mechanismu daní nezáleelo na tom, jestli někdo někoho zaměstnává nebo ne.
Také zde si to ten kapitalista bude zčásti platit i on sám - daně, které by podle původního plánu jinak klesaly, takto klesat nebudou, v nejhorím mohou i stoupnout (ekologické nebo jen z příjmu fyzických osob), zato zaměstnavatelovy odvody na povinná pojitění zaměstnance by klesaly znatelně větím tempem ne měly původně klesat daně z příjmu, za předpokladu ovem, e bude skutečně také klesat nezaměstnanost (v tom by spočívalo experimentální ověření). Sloená daňová kvóta by se takto měnila, podíl odvodů na ní by prudce klesal, podíl daní na této kvótě (ne objem daní!!!) by naopak výrazně stoupal.
* * *
c) Sníením soukromých nákladů práce se ale vějíř moných řeení nevyčerpává. Nejde jen o KVANTITATIVNĚ-komparativní rozměry řeení, vyplývající z toho, e náklady jsou vzaty v absolutním čísle - e jsou zkrátka aktuálně vyí (X) a mohou být vnějím impulsem (Y) výhledově nií (Z), kdy Z = X - Y.
Celá záleitost má i svůj KVALITATIVNĚ-komparativní rozměr. Nejen sníit náklady. Lze taky sniovat NÁKLADOVOST, tedy CHARAKTERISTIKU výrobního, ekonomického vztahu, hledat a nalézat způsoby, jak zaplatit jinak ne z veřejné pokladny uitečnou práci, která by přitom měla co nejméně charakter výrobního nákladu, protoe vlastnost být jedním z výrobních nákladů přece práci z výroby vypuzuje a omezuje ve zhoubné spirále právě tu koupěschopnou poptávku, která byla sociálně zdravějí, protoe byla odměnou za práci
Vůbec, nakolik výrobním nákladem nějaká práce NENÍ? Natolik nakolik je realizací osobního kapitálu, nakolik je méně nahraditelná, nakolik slibuje výnosy, které u zaměnitelné osoby neočekáváme. Extrémní protipóly si můeme představit: hokejová, filmová, ale i vědecká star vyjednává o své osobní smlouvě na straně jedné a na straně druhé zástup před bránou závodu 30. let minulého století a telefonický pokyn vrátnému: Prvních deset, Travisi, jenom prvních deset
Je moné, e kvartérní sektor bude jednou zahrnovat víc jak polovinu obyvatel a různé stars na různých úsecích se budou ířit řadou geometrickou.
Ale té doby bychom se předevím měli jako lidstvo jak tak doít s co nejméně pokozenou kosmickou lodí nesoucí jméno Planeta Země - bez pokození a u ekologickou katastrofou nebo sociálními bouřemi neprivilegovaných non-stars, které dusí a krtí globalizace čím dál tím víc
A zde se dostáváme spí k úvahám souvisejícím s budoucností. Zatímco majitel hmotného kapitálu nakoupil stroje, ale také pracovní sílu, občas slýcháme v levicových kruzích úvahu, jestli by to nemohlo být jednou převáně opačně: aby si pracovní síla najímala hmotný kapitál a těila také ze svého vlastního lidského kapitálu. V tomto vzorci by pak pracovní síla výrobním nákladem nebyla, výrobním nákladem by byl úrok za prostředky nutné k tomu, aby byl k dispozici hmotný kapitál.
Potí je v tom, e to, co se takto teoreticky, výhledově a dovreně levicovému aktivistovi asi zamlouvá (včetně bonmotu o práci, která si najímá (hmotný) kapitál), se najednou stane naopak málo přijatelným, kdy se dotyční zamyslí nad cestami k takovým cílům.
Aby toti bylo dostatek těch, kteří práci dávají v době poklesu míry zisku, nemůeme po nich vech chtít, aby byli schopni zálohovat nějaké mzdové fondy, nato nějaké odvody za zaměstnance. Ale pak jim musíme - za předem jasně odliených a vymezených podmínek - umonit, aby místo toho mohli ručit svým zaměstnancům místo mzdou nárokem na budoucí podíl na zisku v kalkulaci podnikových účtů takového druhu, které skutečné mzdové náklady ani třeba nebudou vůbec obsahovat.
Nárok zaměstnance na odměnu za práci by byl takto podílem, relativním číslem, které můe pak znamenat větí výkyvy v absolutní (např. měsíční) částce odměny za práci ne je dnes zvykem (nahoru i dolů). Zákon by ovem nadále chránil zaměstnance např. v tom, e by zaměstnavatel nemohl tento podíl měnit jednostranně (podíl na zisku by byl podstatnou náleitostí pracovní smlouvy) a přitom výpověď bez udání důvodu (nebo z důvodu e zaměstnanec nepřistoupil na změnu podílu v pracovní smlouvě) by ze strany zaměstnavatele nebyla ani nadále moná.
Navíc pokud by měsíční odměna (tedy výsledková čili ne-nákladová mzda) nedosáhla minimální mzdy, musel by jí zaměstnavatel doplnit z vlastních zdrojů (tam dole by ale TAKÉ pracovala pracovní renta
)
Takovou povinnost by zaměstnavatel neměl pouze ve dvou případech:
- v případě, e by lo o typ firmy, kde by se z treb po zaplacení pevných a nákladových poloek, včetně úroku za hmotný kapitál (u vlastního hmotného kapitálu zaměstnavatele by lo o úrok odvozený od nějaké kombinace aktuálních bankovních úroků), zbývající zisk dělil rovným dílem mezi vechny zaměstnavatele a vechny zaměstnance.
- v případě, e by částka pod minimální mzdu znamenala se souhlasem zaměstnance kapitalizaci mzdy tohoto zaměstnance v jeho prospěch
* * *
V budoucnosti si dovedu představit podnikatele schumpeterovské tvořivé invence s vlastním vysokým podílem osobního lidského kapitálu, který si najme nezbytný hmotný kapitál, více zálohovat ale u nebude a tak se místo mzdových nákladů (a nároků) zaměstnanců bude s nimi raději dělit o zisk (tedy o výnosy po zaplacení pevných závazků a nákladů - mezi náklady bude na rozdíl od mzdy, která nákladem nebude, patřit i úrok za vypůjčený hmotný kapitál). Nárok (na sjednaný podíl na zisku) by byl vymahatelný ve stejné míře jako mzda dnes - a na to, e by nelo o nárok na předem známou absolutní částku, ale na vypočítatelný, pro kadé období dodatečně zjistitelný podíl na zisku (s výjimkou záruky dosaení minimální mzdy, která by povahu absolutní částky měla, ale dosaení minimální mzdy by usnadňovala případná pracovní renta).
V dnení době se v této souvislosti jeví jako účelné aplikovat výe uvedené postupy jen dílčím, úzce vymezeným způsobem. Např. experimentálně zavést v oblastech s velmi vysokou nezaměstnaností rezidualitní společnosti (nevznikaly by ale zatím volně, ale na zvlátní povolení), kde by se neplatily vůbec ádné odvody na zaměstnancovy parafiskály (zaměstnanec by ovem svůj odvod platil!), pokles aktuálního měsíčního podílu na zisku pod minimální mzdu (samozřejmě v závislosti na velikosti úvazku) by zakladatele (majitele) firmy zavazoval doplatit do výe minimální mzdy (o co jetě můe dlouhodobě nezaměstnaný na trhu pracovních příleitostí v takových končinách přijít
?)
Nevím jak kdo, ale já si rozhodně nepřeji dobu, kdy dvě třetiny obyvatel budou větinu svého ivota brát cosi jako redukovaný důchod a systém jim nedovolí po větinu jejich ivota sáhnout na pořádnou a dlouhodobějí práci, ale jen na nějakou občasnou brigádu (a tato rizika takového vývoje podle současných trendů prostě existují).
Přitom metody poptávkových impulsů a veřejných investic keynesovského střihu jsou v současné éře globalizace čím dál méně účinné a současné investiční pobídky se zas týkají někoho, kdo můe rychle utéci do jetě chudích zemí (bude-li v nich aspoň pořádek). A já se právě proto domnívám, e systém sociální ekonomiky nabídky, dá práci více lidem, tedy i těm, pro které náročný kvartérní sektor (zatím) práci nemá.
Pokračování naleznete ZDE.
V Chrudimi dne 25. 4. 2005
JUDr. Miroslav Tejkl