Článek Ladislava Žáka, který vyšel v Konkursních novinách pod názvem „Evropa a úpadek 22“ a který by mohl být zajímavý pro mnohem širší publikum. Aktuální název i zvýraznění v textu je dílem redakce SDS.V dnešním pokračování naší rubriky se chci vrátit otázce bezpečnosti a stability korporací. Tedy ke kvalitám, které by měly stát na prvním místě v řadě při prevenci stavů, které již dále nepřímo či přímo vedou k insolvenci, úpadku a tomu, co se jaksi univerzálně nazývá bankrot. Nemohu se ubránit dojmu, že to, co nazýváme bankrotem, zkoumáme velice málo z hlediska toho, co a kdy se vlastně pokazilo a narušilo v chodu podniku a daleko více se soustředíme na řešení následků.
Dovolím si předložit čtenářům model korporace jako určitého přediva, pavučiny nebo sítě interpersonálních sociálně ekonomických vztahů. Pro stálé čtenáře těchto řádek připomenu, že takové předivo vztahů nazývá pan profesor J. Stiglitz sociálním a organizačním kapitálem. Psal jsem o tom v letních Konkursních novinách číslo 15.
Pohled na korporaci jako na síť sociálně ekonomických vazeb, která vytváří sociální kapitál korporace je jednou z moderních možností chápání korporace. Právě síťové pojetí korporace dává už ze své podstaty jasný názor na vztah mezi aktuálními cíli korporace a časem. Walter W. Powell ve své knize Ani trh, ani hierarchie: Síťové formy organizace píše: „...na trzích je standardní strategií vytěžit největší možný zisk z bezprostřední výměny. V sítích se často dává přednost dlouhodobému pěstování vzájemné zavázanosti a spolehlivosti.“
V síťové ekonomice tedy její účastníci nejsou pouhými nesmiřitelnými soky, z nichž ten nejsilnější přežije, ale jsou stále více partnery. Prvobytně pospolný kapitalismus volné soutěže poloviny 19. století generující nejen sociální darwinismus je touto ekonomikou tak trochu ignorován. Vztahy generované síťovou ekonomikou trvají často velmi dlouho a jsou stabilní. Stabilita těchto vazeb dovoluje společnostem soustředit se na svůj hlavní obor činnosti.
Jak na makroekonomické, tak na mikroekonomické úrovni už nejen síťová ekonomika, ale i síťové modely ekonomiky už řadu let nejen reálně existují, ale mají i svoji velkou budoucnost. Vzájemná finanční závislost, která překračuje hranice států a kontinentů, bude s postupem globalizace jen posílena. Chystá se revoluce managementu. Bude potřeba nový, na sítě orientovaný, nehierarchický pohled na ekonomiku, a aby přechod na nový styl byl hladký, je třeba pochopit, k čemu propojenost vede a kde leží její teoretické i praktické základy.
Stabilita zákonů řídících vznik komplexních sítí se vysvětluje všudypřítomností bezškálové topologie, moderního matematického aparátu, který popisuje tak odlišné systémy, jako je síť v pozadí jazyka, vazby mezí proteiny v buňce, sexuální vztahy mezi lidmi, schéma zapojení počítačového čipu, metabolismus buňky, internet, Hollywood, world wide web, síť vědců propojených spolu autorskými vazbami a složitou pavučinu spolupráce v pozadí ekonomiky, abychom vyjmenovali jen několik příkladů.
Naproti tomu bez ohledu na průmyslové odvětví a obor podnikání má síť v pozadí všech korporací 20. století stejnou strukturu: je to strom, v jeho kořenech sedí výkonný ředitel a jehož rozbíhající se větve představují stále specializovanější nepřekrývající se úlohy manažerů nižší úrovně a dělníků. Když se pohybujete dolů větvemi, zodpovědnost klesá, a na samém konci jsou pasivní vykonavatelé příkazů vymyšlených v kořenech.
Přestože se korporativní strom vyskytuje všude, je s ním spoustu problémů. Zaprvé musí být informace, jak stoupá hierarchií vzhůru, pečlivě filtrována. Je-li filtrování menší, než by bylo potřeba, může se nejvyšší úroveň stromu, kde se všechny větve setkávají, katastrofálně zahltit. Jak se společnost rozšiřuje a strom narůstá.
To vede k nečekané organizační nepružnosti. Typickým příkladem jsou Fordovy automobilové továrny, jedny z prvních výrobních závodů, které hierarchickou organizaci zavedly naplno. Problém byl, že to dělaly příliš dobře. Fordovy montážní linky byly najednou tak těsně integrované a optimalizované, že i nepatrné změny v konstrukci automobilu vyžadovaly uzavření továren na týdny a měsíce. Optimalizace vede k tomu, čemu někteří říkají byzantské monolity, k organizacím tak přeorganizovaným, že jsou naprosto nepružné a neschopné reagovat na změny v podnikatelském prostředí.
Navzdory významné úloze, kterou již existující síťové struktury v ekonomice dlouhodobě mají, věnuje ekonomická teorie sítím překvapivě malou pozornost. Donedávna se ekonomové dívali na ekonomiku jako na soubor autonomních a anonymních jedinců, kteří se navzájem ovlivňují pouze prostřednictvím systému cen. Takovému pohledu se často říká standardní model ekonomiky. Předpokládalo se, že individuální akce firem ovlivňují stav trhu jen minimálně. Stav ekonomiky se |nejčastěji popisoval agregátními veličinami, jako je zaměstnanost, výkon nebo inflace, a přehlíželo se vzájemné provázané chování na nejnižší úrovni, které je za tato celková měřítka zodpovědné. Na společnosti a korporace se nenahlíželo tak, že interagují se sebou navzájem, ale s „trhem“, mytickou entitou zprostředkovávající veškeré ekonomické interakce.
Ve skutečnosti není sám Jeho Veličenstvo TRH nic jiného než orientovaná síť. Společnosti, firmy, korporace, finanční instituce, vlády a všichni potenciální ekonomičtí hráči jsou uzly. Vazby kvantitativné vyjadřují různé interakce mezi těmto institucemi: koupě a prodeje, společné výzkumné a marketingové projekty atd. Vazby jsou orientovány směrem od poskytovatele k příjemci a váha těchto vazeb vystihuje hodnotu transakce. Struktura a evoluce této vážené a orientované sítě určují výsledky všech makroekonomických procesů. Pokud to víme, pak musíme hledat podobné sítě, které mají dostatečnou stabilitu, takovou, která by bránila vzniku sociálních a ekonomických krizí. Poučení můžeme již tradičně hledat v přírodě.
Obecně řečeno mají přírodní systémy jedinečnou schopnost přežít za nejrůznějších okolností. I když vnitřní selhání může mít vliv na jejich chování, často udržují své základní funkce i při vysokém výskytu chyb. To je v ostrém kontrastu s většinou výtvorů lidské ruky, v nichž se závada na jedné komponentě často stane osudnou pro celé zařízení. V poslední době rozpoznali vědci ze všech oborů odolnost přírodních konstrukcí a vzbudili v nás naději, že něco takového dokážeme realizovat ve strukturách vytvořených člověkem. Z toho důvodu je robustnost - což pochází z latinského slova „robus“ neboli „dub“, v antickém světě symbolu síly a dlouhověkosti - stále frekventovanějším problémem mnoha oborů.
Většina systémů s velkou tolerancí vůči selháním má jeden společný rys: jejich funkce je zaručována vysoce propojenou komplexní sítí. Robustnost buňky se skrývá v její komplikované regulační a metabolické síti. Stabilita společnosti vyrůstá z propletené pavučiny sociálních vztahů. Stabilitu ekonomiky udržuje jemná síť finančních a regulačních orgánů. Schopnost ekosystému přežít je zakódována v pečlivě vyvážené pavučině vzájemného působní druhů. Bezškálová síť je pavučina bez pavouka. Není-li tu pavouk, neskrývá se za těmito sítěmi ani žádný důmyslný projekt. Reálné sítě jsou samoorganizované. Představují živoucí příklad toho, jak nezávislá činnost milionů uzlů a vazeb vyústí ve velkolepé emergentní chování. Emergentní chování nebo emergence je takové chování, které nevyplývá z vlastností jednotlivých součástí systému, ale objevuje se jako výsledek složité součinnosti těchto součásti. Jejich nepavoučí bezškálová topologie je nevyhnutelným důsledkem jejích evoluce. Pokaždé když se příroda, neschopná uniknout svým vlastním zákonům, chystá tkát novou síť, vytváří strukturu, jejíž základní rysy se shodují s desítkami jiných sítí usoukaných předtím.
Zdá se, že příroda se usilovně snaží dosáhnout robustnosti prostřednictvím vzájemné propojenosti. Taková univerzální volba síťové architektury je nejspíš víc než pouhá shoda náhod. Počítačové simulace, které jsme prováděli na sítích vznikajících v bezškálovém modelu, ukázaly, že podstatná část uzlů se dá náhodně odstranit z jakékoli bezškálové sítě, aniž by se rozpadla. Tato neočekávaná robustnost vůči selhání znamená, že bezškálové sítě jsou obdařeny vlastnostmi, které je odlišují od náhodných sítí. A protože internet, web, buňka a lidská společnost jsou, jak známo, bezškálové sítě, znamená to, že jejich dobře známá odolnost vůči chybám je přímým důsledkem jejích topologie - což je dobrá zpráva pro ty, kdo na těchto sítích závisejí.
Mnohokrát citovaným zdrojem robustnosti v přírodě je redundance, vlastnost zabudovaná ve všech sítích, ale naprosto chybějící ve většině lidských konstrukcí. Ve většině síti existuje obrovské množství alternativních cest mezi většinou dvojic uzlů. Ačkoli vám váš senátor či poslanec může zprostředkovat krátkou cestu k prezidentu republiky nebo předsedovi vlády, není ve skutečnosti vůbec nezbytný. Pokud vás odmítne prezidentovi představit, je tu mnoho jiných cest, často stejně krátkých. Podobná redundance je zabudována v internetu. Jestliže nějaký směrovač nefunguje, přesměrují se zprávy po alternativních cestách. Redundance se vyskytuje i v ekosystémech. Predátor se jen velmi zřídka živí jedním druhem. Poté co se myši úspěšně pozvedly na úroveň domácích miláčků, kočka neochotně přežívá na konzervách. Alternativní cesty jsou důležitým zdrojem redundance a odolnosti k chybám. To znamená, že ve většině přirozených systémů není špatné fungování několika uzlů něčím fatálním, protože cesty vyřazené jejích nepřítomností jsou nahrazeny jednou z mnoha alternativních cest. Mnoho z nás tento jev poznalo na vlastní kůži, když jsme si vybírali alternativní cestu k cíli poté, co rádio hlásilo zácpu na nejkratší cestě nebo když nás špatné počasí či zrušený let nasměrovaly na jiné centrum během naší letecké pouti.
Když uvažujeme o robustnosti, nemůžeme pominout dynamické vlastnosti komplexních systémů. Většina systémů, o nichž se ví, že jsou robustní, má četné řídící zpětnovazební smyčky, které zaručují, že tyto systémy přežijí chyby a selhání. Internetové protokoly byly skutečně navrženy tak, aby „obcházely problémy“ a vyhýbaly se směrovačům, které|mají poruchu. Buňky mají četné zpětnovazební mechanismy pro opravu chyb, které likvidují špatné proteiny a vypínají porouchané geny. Naše počítačové simulace však ukázaly nový prvek v odolnosti proti chybám. Dozvěděli jsme se například, že příroda pečlivě vyselektovala strukturu těch nejsložitějších proteinů a poskytla jim neporovnatelný stupeň odolnosti k chybám a útokům. Jen díky své topologii mají tyto systémy vysokou úroveň odolnosti - topologickou stabilitu.
Kde se tato úžasná topologická stabilita bere? To, co je pro bezškálové sítě typické, je přítomnost center, několika málo vysoce propojených uzlů, které drží tyto sítě pohromadě. Poruchy však nečiní rozdíl mezi uzly, ale postihují se stejnou pravděpodobností malé uzly i velká centra. Jestliže naslepo vytáhnu deset kuliček z pytlíku s 10 červenými a 9 990 bílými kuličkami, v 99 případech ze 100 budu |mít v ruce pouze bílé kuličky. Tedy postihují-li poruchy v sítích stejně často všechny uzly, je mnohem pravděpodobnější, že budou zlikvidovány malé uzly, protože je jich mnohem víc. Podobně v bezškálových sítích postihuje selhání převážně početné malé uzly. Tyto sítě se tedy pří poruchách nerozpadnou. Ani náhodné odstranění jediného centra nebude žádná tragédie, protože kaskáda několika velkých center bude udržovat síť pohromadě. Topologická stabilita vyrůstá ze strukturální nerovnoměrnosti bezškálových sítí: selhání postihuje mnohem více malé uzly. Současné moderní matematické modely a umožňují zkoumat otázku, jakou část uzlů je třeba odstranit z libovolné zvolené sítě, ať už náhodné nebo bezškálové, aby se tato síť rozpadla na kusy. Jejích výpočet především objasnil známý výsledek, že náhodné sítě se rozpadají, jakmile se odstraní kritické množství uzlů. Na druhé straně zjistili, že pro bezškálové sítě zmizí kritický práh tehdy, je-li exponent rozdělení konektivity menší nebo rovný 3. Fantastické na tom je, že zajímavé sítě, od internetu po buňku, jsou většinou bezškálové a mají exponent menší než 3. Takže tyto sítě se rozpadnou, teprve až odstraníme všechny uzly - z praktického hlediska nikdy.
Topologické pohledy na korporace nejsou samozřejmě universální a všeobjímající. Představují, ale nesmírně cenný zdroj poučení, především z hlediska potřeby uchovávání určité nadbytečnosti vazeb. Je tím i přímým varováním před tolik proklamovanou politikou ozdravování korporací pouhým „ořezáváním“ nákladů. Snadno by se mohlo stát, že se nedostatečně robustní síť sociálního kapitálu korporace zhroutí. Volání po určité nadbytečnosti vztahů a vazeb se sice jeví v přímém rozporu s klasickou ekonomickou teorií, ale ta nemohla nikdy předpokládat existenci tak složitých sociálně ekonomických organismů, jakými dnešní korporace bezesporu jsou. A stejně tak netušila nic o moderní teorii sítí. A možná ani nechtěla a nechce.
V dnešním světě jsme každodenně konfrontováni s nutností úspor, šetření, snižování nákladů, jsme neustále negativně i pozitivně motivováni jakýmisi zaklínadly o tom, že něco klesá nebo naopak roste, nějaká křivka nebo agregát zamíří buď nahoru nebo dolů nebo nedej bože či naštěstí stagnuje. Navíc mezi námi šmejdí neviditelná ruka trhu. V naprosté většině případů nemá chování těchto křivek s naším životem vůbec nic společného. Nicméně, tak jak se lidé mohou bát výroků šamanů a kněží, kteří hovoří s nadpřirozenými silami, nechávají se jiní lidé unášet výroky ekonomických analytiků. Možná, že se blíží doba, kdy se tito moderní šamani budou muset přeškolit nebo si dokonce i přiznat, že jim jejich křivkově agregátní kašpárek vyšel z módy.
Nedávno jsem slyšel slova Roberta F. Kennedyho o HDP. Už před 40 lety řekl, že HDP neříká o Americe vůbec nic. A přesto je tu HDP každý den s námi a poměřujeme jím všechno možné. Síla šamanů je obrovská a velice nebezpečná. Přesto si v dnešním světě stále více lidí uvědomuje, že to na čem skutečně záleží je vzájemná důvěra, porozumění a schopnost koexistence. Že záleží na kvalitě dneška a nikoliv na neustálé přípravě na světlé zítřky. Je přece celkem jedno, jestli nás někdo oblbuje tím, že se dnes chystáme pouze na život věčný nebo tím, že dnes pouze budujeme pro své děti lepší společnost nebo tím, že dnes pouze své děti okrádáme. Snaha otrávit nám dnešek je všem šamanům, kněžím, analytikům i politikům víceméně společná. Nedejme se. Carpe Diem, milí čtenáři. A já dodávám společně s mou drahou chotí …et Noctem, carissimi…
Zkusme prostě normálně žít a pečujme o své nejbližší okolí. Přírodní i sociální.
Konkursní noviny 24/2005, Ladislav Žák
K bezpečnosti a stabilitě korporací
