Spor o ekonomickou kalkulaci (1)

Úvod

Vymezení problematiky

Spor o ekonomickou kalkulaci se nesmazatelně zapsal do vývoje ekonomické teorie 20. stol. Otázkou po vhodnosti či nevhodnosti soukromého a společenského vlastnictví i teoretickým srovnáváním efektivity kapitalismu s efektivitou různě koncipovaného socialistického hospodářství se zabývali mnozí autoři již dříve; teprve spojení těchto otázek s problematikou racionální alokace vzácných zdrojů umožnilo sporu vyvstat v podobě, která nejenom vytyčila charakter základních problémů, se kterými se bude muset vypořádat plánovité hospodářství, činící si nárok na překonání kapitalistického způsobu výroby, ale výraznou měrou ovlivnila také chápání funkce trhů v kapitalismu[1]. Spor tak zásadním způsobem formoval pozici rakouské školy, respektive její opozici k mainstreamové neoklasické ekonomii. Zatímco ještě na začátku století se rakouští autoři vůči neoklasické ekonomii nevyhraňovali, na základě reflexe sporu dospěli až k jejímu zásadnímu odsouzení, neboť tím, že na jejím základě bylo možno hájit socialismus, se stala pro rakušany nepřijatelnou: "Pokud platí neoklasická obrana [trhu], pak může fungovat i model tržního [myšleno neoklasického] socialismu. Pokud model tržního socialismu selhává s ohledem na okolnosti týkající se informací a podnětů, pak to samé platí pro neoklasické pojetí trhu.... Žádné důležité rysy tržní společnosti, v kontrastu se společností netržní, nemohou být adekvátně zachyceny modelem, o kterém se většina domnívá, že je základem pro studium tržní společnosti." (Boettke 2000, s. 37)

Pro zajištění alokační efektivity hraje zásadní roli schopnost ekonomiky zajistit racionální ekonomickou kalkulaci, tj. zajistit, aby jednotlivým druhům zboží byly přiřazeny takové „ceny“, které odpovídají jejich nákladnosti s ohledem na čerpání vzácných zdrojů nutných k jejich produkci. Bez toho, aby „ceny“ výrobků a služeb byly takto nutné a objektivní, by neexistovalo žádné vodítko k posouzení, jestli by nebylo vhodnější využít vzácné zdroje vypotřebované při jejich produkci jiným způsobem.

Ve společnosti, založené na dělbě práce, jsou produkty spotřebovávány někým jiným, než jejich bezprostředním výrobcem. V důsledku toho nemá kupující představu o tom, jaké množství vzácných zdrojů bylo při výrobě konkrétního produktu spotřebováno a zda by toto množství vzácných zdrojů nemohlo být využito jiným způsobem, který by mu přinesl větší užitek. Jediné, co je kupující schopen posoudit, je pak to, zda je za produkt ochoten zaplatit požadovanou „cenu“, přičemž se snaží maximalizovat užitek, kterého je schopen dosáhnout na základě svého rozpočtového omezení. V kapitalismu tak existuje jediné kritérium pro posouzení, zda bylo využití daného množství vzácných zdrojů k výrobě určitého zboží efektivní s ohledem na možnosti jejich alternativního využití. Tímto kritériem je skutečnost, za jakou cenu může být zboží realizováno na trhu. Pokud a dokud je možno zboží prodávat za částku, která umožňuje realizovat zisk, pak je do jeho výroby vtahováno stále více vzácných zdrojů. Pokud zisk realizovat možno není, výroba se snižuje a vzácné zdroje jsou uvolňovány pro jiné způsoby využití. Takto spotřebitelé svými „peněžními hlasy“ určují strukturu výroby.

Pokud připustíme, že také socialistická ekonomika musí fungovat v souladu s preferencemi spotřebitelů, pak je zde také jediné kritérium, určující alokačně efektivní využití vzácných zdrojů: ochota spotřebitelů uhradit objektivní společenské náklady aktuálně nebo potenciálně nabízených produktů. To neznamená, že by „ceny“ vybraných druhů produktů nemohly být na základě politického rozhodnutí subvencovány. Ovšem přínosy takových kroků, v egalitářské ekonomice zdůvodnitelných pouze v případech, kdy samotné preference spotřebitelů nejsou sto zajistit optimální skladbu spotřeby, je možno racionálně vyhodnocovat pouze na základě znalosti zmíněných objektivních nákladů. V socialistické ekonomice tedy také musí fungovat spolehlivý cenový mechanismus.

Pro spor o ekonomickou kalkulaci tak byla klíčová problematika, jakým způsobem fungují (nebo mohou fungovat) kapitalistické trhy, respektive některá z variant jejich socialistické alternativy, co do schopnosti koordinace výroby a spotřeby skrze cenový mechanismus. Alokační efektivitu ovšem nelze oddělovat od efektivity produkční a inovační, kterým byla samozřejmě také věnována pozornost.

Záměrem této práce, která je jen velmi neúplným úvodem do problematiky, nebylo podat souhrnný přehled stanovisek jednotlivých účastníků sporu. Takovýchto shrnutí, jejichž autoři se rozcházejí nejenom ve vyhodnocení výsledků sporu, je k dispozici nepřeberné množství (kromě těch, na která se v textu přímo odkazuji, uveďme ještě např. Hoff 1981, Lavoie 1985, Cottrell&Cockshott 1993a). Snažil jsem se spíše postihnout okolnosti, kterým lze přičíst na vrub, že určitá teorie, která mohla být v určité době všeobecně přijímána, se v jiné době jevila jako zcela nepřesvědčivá (a naopak). V práci tak věnuji značnou pozornost nejen historickému pozadí sporu, ale také, a to především, otázkám ekonomické metodologie. Přestože jádro neoklasické fáze sporu, který ovšem - jak se v této práci snažím ukázat - není dodnes ukončen, spadá do období před 2. sv. válkou, mnohé jeho významné momenty jsou dodnes aktuální a teoreticky i prakticky živé.

Při charakteristice jednotlivých postojů jsem se snažil v co největší míře vycházet z primárních pramenů a uvádět původní citace. Jak jen to bylo v rámci omezeného rozsahu možné, snažil jsem se naznačovat přesahy k širšímu kontextu ekonomické teorie a její filosofické fundace.

Vymezení některých pojmů

Trh – instituce, jejímž prostřednictvím dochází ke směně výrobků za peníze nebo jiné výrobky.

Synopse práce:

• V kapitole 1.1. provádím základní charakteristiku okolností, které byly určující pro mainstreamový postoj k otázce ekonomické racionality socialismu.
• V kapitole 1.2. se zabývám marginalistickou revolucí a jejím vymezením vůči klasické tradici.
• V kapitole 1.3. podávám náčrt teorie celkové rovnováhy, uvádím její vymezení v rámci neoklasické ekonomie a další specifika Walrasova přístupu. Zabývám se také těmi rysy neoklasické ekonomie, díky nimž se stala vládnoucím paradigmatem v ekonomické teorii 20. století.
• V kapitole 1.4. se zabývám vlivem pozitivismu a logického empirismu na metodologii neoklasických ekonomů a společenských věd ve 20. stol. vůbec. V kontrastu k tomu je charakterizována metodologie rakouské školy.
• V kapitole 2.1. podrobněji charakterizuji přístup Enrica Baroneho, který se později stal východiskem pro neoklasické socialisty.
• V kapitole 2.2. je rozebírána práce L. von Misese, která neoklasickou fázi sporu o ekonomickou kalkulaci v užším slova smyslu rozpoutala.
• V kapitole 2.3. je naznačena možná odpověď na Misesovo stanovisko o nemožnosti ekonomické kalkulace na bázi pracovní teorie hodnoty.
• V kapitole 2.4. jsou uvedeny základní rysy Langeho modelu, především s ohledem na způsob, jakým využil momenty charakteristické pro neoklasické chápání tržního procesu.
• V kapitole 2.5. jsou Langeho a Misesova stanoviska porovnána ve světle problematiky monopolizace kapitalismu.
• V kapitole 2.6. je nastíněna Haykova teorie fungování trhu a její kritika.

1. Podmínky možnosti neoklasického socialismu

1. 1. Společenské a teoretické pozadí

Při rozboru neoklasické fáze sporu o socialistickou kalkulaci se je třeba vyrovnat především s otázkou, jak je možné, že neoklasická ekonomie mohla na jednu stranu sloužit jako nástroj k předvedení výhod a ospravedlnění laissez faire a na druhou stranu poskytla neoklasickým socialistům[2] rámec natolik robustní, že většina ekonomů, včetně těch, kteří ze socialismu nebyli zrovna nadšení, uznala jejich vítězství a na základě jejich argumentace přijala závěr, že přechod k socialistickému hospodářství, založeném na společenském vlastnictví, je myslitelný, možný, nebo dokonce nevyhnutelný (typickým shrnutím v tomto duchu je Bergson 1948). Zda nestačí konstatovat, že výhrady těch, kteří v kontextu dobové debaty racionalitu socialismu popírali, byly chybné nebo nepřesvědčivé. Stačilo, aby se některé okolnosti změnily, a masa ekonomů přehodnotila celou historii sporu a byla najednou ochotna přísahat na „prorocké“ argumenty Misese a Hayeka, považované o několik desítek let dříve, často těmi samými ekonomy, za bezpředmětné[3].

Okolnosti, kterým vděčí neoklasičtí socialisté za svůj dobový triumf, lze rozčlenit do dvou hlavních kategorií: teoretické okolnosti, související s metodologií a analytickým aparátem teorie celkové rovnováhy, a okolnosti společenské, související s tím, jak byly ekonomy vnímány a interpretovány praktické zkušenosti s vývojem různých ekonomických formací. Zatímco rozboru první třídy okolností jsou věnovány celé 3 následující kapitoly, postihnutí té druhé, formující intelektuální atmosféru na Západě od 30. let 20. stol., je poměrně jednoduché: na jedné straně naprostá deziluze z hospodářství volného trhu, které se utápělo ve vleklé krizi, na druhé straně nezpochybnitelné úspěchy sovětské industrializace spojené s více než slibným tempem růstu. Mluvíme o době, kdy The Wall Street Journal pěl oslavné ódy na Mussoliniho hospodářskou politiku a kdy byl Chruščovův výrok o dohnání a předehnání vnímán na obou stranách železné opony jako poměrně realistický.

Významné zkušenosti s rozsáhlou administrací výroby ve všech rozvinutých zemích přinesla 1. světová válka. Tehdy v USA vznikly orgány jako Správa pro válečný průmysl, Správa pro loďařský průmysl, Správa paliv, Správa potravin, Válečná pracovní komise, Korporace pro válečné finance atd.; mnohé z nich se později staly vzorem pro projekty New Dealu. V Evropských státech, které byly do válečného běsnění přímo zataženy, bylo převzetí otěží veškerého ekonomického života státní administrativou ještě výraznější. Mnozí se nijak netajili tím, že právě zkušenost válečné ekonomiky byla pro ně předstupněm potvrzujícím možnost nahrazení anarchie trhu centrálním plánováním, jak o tom svědčí samotný název Neurathovy knihy Skrze válečné hospodářství k hospodářství naturálnímu. Ostatně i v pozdějších letech čerpalo mnoho autorů, argumentujících ve prospěch plánování, ze zkušeností nabytých správou sektoru obrany (viz např. Koopmans 1951, s. 456-7).

V podmínkách, kdy bylo zavedení rozsáhlejší přímé kontroly průmyslu přeci jen mimo mísu, byla rozhodující pozornost věnována otázce, jak přimět manažery, jejichž zájmy se rozchází i se zájmy akcionářů, aby sledovali společenské cíle: „Proti nadřazeným zájmům společnosti nelze stavět ani vlastnické nároky, ani nároky lidí ve vedoucím postavení.“ (Means 1932, s. 312) Předpokládalo se, že v „národním“ zájmu se manažeři přestanou řídit jen svým zájmem soukromým: „Dovedeme si představit – a bude to téměř nezbytností, má-li systém korporací přežít – že se ´kontrola´ nad velkými společnostmi vyvine v čistě neutrální technokracii, která bude vyvažovat nároky různých společenských skupin a každé přidělí část příjmového toku na základě veřejného zájmu, nikoliv hrabivosti soukromníků.“ (tamtéž) [4] Toto byly názory, které utvářely veřejné mínění i oficiální politickou rétoriku; neoklasičtí socialisté šli samozřejmě ještě dál: k požadavku zrušení soukromého vlastnictví. Přestože v akademických kruzích byla jejich stanoviska akceptována, na reálnou hospodářskou politiku neměli žádný vliv ani v kapitalismu, který vsadil na Keynesovu „třetí cestu“, ani v zemích východního bloku.

Naznačená nálada se začala obracet až na sklonku 60. let pod dojmem informací o zadrhávání sovětského hospodářského modelu a v souvislosti se vzestupem monetarismu, v jehož logice bylo možno hájit přesvědčení, že Velká krize nebyla dílem nespoutaného trhu ani zločinných monopolů, nýbrž nekalých intervenčních praktik Federálního reservního systému (Friedman 1963).

1.2. Marginalistická revoluce

Zrod neoklasického paradigmatu započal s „marginalistickou revolucí“ v 70. letech 19. století, kdy William Jevons, Carl Menger a Léon Walras publikovali nezávisle na sobě práce, poprvé systematicky a komplexně spojující principy předznamenané již autory jako Bernoulli, Cournot, Dupuit, Thűnen a především Gossen. Základními znaky nové ekonomie byla subjektivní teorie hodnoty a důraz na mezní veličiny. Na rozdíl od ekonomie klasické, která se soustředila na stranu nabídky a středobodem jejího přístupu byla teorie reprodukce a ekonomického růstu, se tak do popředí dostala ekonomie strany poptávky a kritéria alokace vzácných zdrojů. K rozšíření a vítězství neoklasické ekonomie přispěl rozhodující měrou až na konci 19. stol. zakladatel cambridgeské školy A. Marshall, který si, narozdíl od Jevonse a představitelů lausannské školy, vysoce cenil odkazu klasiků a nezdůrazňoval rozdíly mezi jejich učením a novou doktrínou. Ta si díky tomu vysloužila od T. Veblena označení neoklasická[5], přestože se s klasickou tradicí radikálně rozcházela.

1.3. Teorie celkové rovnováhy

Základní vymezení lousannské školy

Zásadní roli při rozpoutání sporu o ekonomickou kalkulaci sehrála lausannská škola, prosazující teorii celkové rovnováhy, a proto se v dalším soustředím právě na ni. Její zakladatel Léon Walras zásadně odmítal přístup charakteristický pro cambridgeskou školu, zkoumající v rámci teorie dílčí rovnováhy interakci nabídky a poptávky na oddělených trzích za předpokladu ceteris paribus. Podle Walrase byla ovšem poptávka po každém zboží závislá nejen na ceně tohoto zboží, ale i na ceně všech ostatních zboží, na ceně všech najímaných výrobních faktorů a konečně i na ceně zboží-úspor. Walrasův model byl určen soustavou simultánních rovnic rovnováhy na jednotlivých trzích a v nejsložitější variantě zahrnoval směnu, výrobu, kapitál a peníze (pro ilustraci viz obr. 1). Ekonomika se nachází v rovnováze právě tehdy, když jsou v rovnováze všechny tyto jednotlivé trhy a tedy všechny uvedené rovnice rovnováhy platí současně. Změna některé veličiny na jakémkoliv trhu pak působí na změny rovnovážných úrovní na ostatních trzích.

(Obr. 1) Podmínky všeobecné rovnováhy podle Walrase (Holman 1999, s. 186-7)

Walrasův vliv a význam pro pozdější vývoj ekonomické teorie tak spočívá především v tom, že byl prvním, kdo se pokusil vytvořit exaktní model zohledňující vzájemné souvislosti veškerých relevantních procesů v ekonomice. J.A. Schumpeter nazval Walrasovu teorii Magna Chartou ekonomie a mnohé ekonomy dodnes oslňuje grandióznost a matematická krása tohoto projektu, kterému se dá vyčítat snad jen to, že nemá mnoho společného s realitou[6].

Tím, že byla stanovena vzájemná závislost ekonomických veličin, bylo také možné obejít problém, se kterým se potýkali mnozí ekonomové dřívějšího období, když se nebyli sto dohodnout na směru determinace a kauzální závislosti mezi ekonomickými činiteli (např. otázka, zda je směnná hodnota určena součtem nákladů výrobních faktorů, nebo naopak ceny výrobních nákladů určeny směnnou hodnotou apod.). Toho ale bylo dosaženo jen za cenu vyloučení dimenze historického času násilným napasováním reálných procesů na Prokrustovo lože statického rámce rovnováhy.

Teorie mezní produktivity

Přitažlivost teorie mezní produktivity spočívala zase v možnosti jejího apologetického zužitkování. Ricardova teorie hodnoty zachycovala třídní antagonismus a dalo se z ní odvodit, že snaha pracujících o dosažení co nejvyšší mzdy na úkor kapitalistova zisku je zcela racionální a oprávněná, protože výše mzdy není přímo závislá na podmínkách výroby. Sám Ricardo se tomuto momentu nevěnoval, neboť předpokládal, že populační zákon udržuje mzdy na existenčním minimu. S rozvojem kapitalismu se stala strategie absolutní nadhodnoty nepoužitelnou, což vedlo k opuštění populačního zákona. Argumenty ricardovských socialistů se tak mohly vydat výše naznačenou cestou (na kterou ostatně ještě v 60. letech 20. století navázal Pierro Sraffa). Ricardovská ekonomie tak přestala být z pohledu kapitálu vhodným teoretickým aparátem a dny její vlády byly sečteny. Stupňování mzdových požadavků se pro kapitalisty stalo obzvláště nepříjemným v období rozmachu odborového hnutí, které svými nátlakovými akcemi hrozilo ukusovat stále větší podíl z hubnoucí míry zisku. Je nasnadě, že v takové situaci přišla vhod ekonomická doktrína, jejíž teorie rozdělování byla založena na teorii mezní produktivity[7]. Tak bylo rozdělování pomyslně učiněno závislým na podmínkách výroby – v ideálním případě měla být odměna výrobního faktoru (takto již nejen práce, ale i půdy a kapitálu) rovna jeho mezní produktivitě. To mělo být zajištěno působením „svobodného“ trhu práce, kde by byly mzdy určovány pouze přetahováním se kapitalistů o zaměstnance a podbízením se zaměstnanců kapitalistům. Jakékoliv „umělé“ zvýšení mzdy nad její „rovnovážnou“ úroveň, způsobené například tlakem odborů nebo legislativní intervencí, se tak mělo odrazit ve škodlivém narušení mechanismu ustavování ekonomické rovnováhy, na kterém v konečném důsledku prodělali i sami pracující, ať již růstem nezaměstnanosti nebo – v pozdějších variantách - inflace.[8]

Progresivismus Walrasova přístupu

Nařčení z konzervativního apologetismu sice vystihuje některé prvky, kterým marginalismus vděčí za své konečné přijetí širším publikem, ale rozhodně z něj nelze šmahem vysvětlovat všechny varianty neoklasické ekonomie, při jejímž teoretickém rozvoji a politickoekonomickém uplatnění sehrál roli i její progresivní a strategický moment.

(Nejen) pro Walrase nebyl Marginalistický model pouze nástrojem legitimizujícím status quo, ale představoval standard, se kterým mohla být poměřována realita, a jako takový poskytoval analytické prostředky k řízení kapitalistické ekonomiky a sloužil jako nástroj teoretizování možných reforem a jejich dopadů na její chod[9].

V rámci tohoto progresivistického směřování byly o to zásadněji odmítány takové přístupy k problematice ekonomických systému, které se odvolávaly na přirozené právo, věčnou morálku a podobně aprioristické a metafyzické koncepty. Tak přicházíme k jedné z okolností, které se dostaly neoklasické ekonomii do vínku a přitom otevřely neoklasickým socialistům dveře hlavního proudu dokořán:

Nový přístup v ekonomické metodologii vedl k tomu, že socialistické koncepce nemohly být hned zkraje zavrhovány na základě dogmatických odsudků. Jejich posouzení mělo napříště spadat pouze do kompetence empirických věd.

Protože se ale takové posouzení neobejde bez poukazů na efektivitu a spravedlnost, nemůže být předmětem čisté ekonomie, která aspirovala na zařazení po bok astronomie a mechaniky. Stejně jako se v průběhu staletí emancipovala mechanika od techniky, chemie od alchymie a astronomie od astrologie, měla se i čistá ekonomie stát pouze exaktní matematickou teorií determinace cen v podmínkách dokonalé konkurence. Měla popisovat zákony trhu stejně neangažovaně, jako fyzika popisuje přírodní zákony.

U Walrase se tak setkáváme se striktním rozdělením tří úhlů pohledu relevantních k problematice společenského bohatství, jak ilustruje následující rekonstrukce:

K tomu Walras poznamenává: „Především si musíme dávat obzvláštní pozor, abychom nestudovali společenské bohatství ze všech třech úhlů pohledu najednou, nebo z kterýchkoli dvou současně; protože ... nic nemůže být absurdnější.“ (Walras 1954, s. 68) Pro nás je toto striktní oddělení zajímavé především s ohledem na to, že tak byly z hájemství ekonomické vědy v nejužším slova smyslu vyštípány (a etice nebo sociologii napospas ponechány) mnohé instituce podstatné pro fungování kapitalismu[10]. Tento trudný osud stihnul vlastnictví, podnikatele, firmu i ekonomický růst. Způsob fungování těchto institucí (respektive význam daných momentů) se stal jen exogenním, nepodstatným a lhostejným činitelem, který nenacházel v rámci neoklasických modelů žádnou přiměřenou teoretickou reprezentaci[11]. Od toho se odvíjel výzkumný program „teorie alokace zdrojů nezávislé na institucionálním uspořádání“ (viz Koopmans 1993, s. 240). Nedá se ovšem říci, že by tento rys neoklasické ekonomie, který zrovna nepřispívá její přesvědčivosti, znehodnocoval argumenty použité v neoklasické fázi sporu. Se zazávorkováním významu institucí byl alespoň se stolu smeten veškerý balast ohledně jejich posvátnosti, a spor se tak mohl odehrávat na jiné, teoreticky přínosnější rovině.

Neoklasická ekonomie odsunula do pozadí fungování institucí a komplexní dynamiku ekonomických procesů redukovala na statický rámec rovnováhy. Srovnávání takto vyabstrahovaného modelu kapitalismu s obdobně konstruovaným modelem socialismu, jejichž rovnice rovnováhy se podobaly jako vejce vejci, přímo ponoukalo k závěru, že socialistické hospodářství může (a musí) co do alokace vzácných zdrojů fungovat obdobným způsobem, jako kapitalismus, a splňovat i stejná kritéria optimality.

Oba zmíněné momenty, hrající do karet neoklasickým socialistům, je možné ilustrovat i na způsobu, jakým Walras kritizoval klasické definice politické ekonomie. Nejprve podrobil kritice Smithovo pojetí politické ekonomie jakožto vědy, jejímž cílem je zabezpečit lidu bohatství a státu dostatečné příjmy. Podle Walrase určuje taková definice vědu skrze její aplikace, což je stejně zavádějící, jako kdyby bylo řečeno, že cílem geometrie je budovat pevné stavby. Namísto toho má být prvořadou úlohou vědce sledovat a osvojit si „čistě vědecké pravdy“ bez ohledu na jejich důsledky, dobré či zlé. (Walras 1954, s. 52-3)

Ještě kritičtější postoj zaujal Walras ke způsobu, jakým politickou ekonomii definoval J. B. Say, který na Smithův účet prohlásil: „Raději bych řekl, že cílem politické ekonomie je ukázat způsoby, jimiž je bohatství vytvářeno, rozdělováno a spotřebováváno.“ Walras kritizoval naturalismus a fatalismus takového pojetí, které nahlíží společenské uspořádání jako přirozený a spontánní řád, nezávislý na lidské vůli. Takové pojetí by bylo vhodné pro popis společenstva včel. Na rozdíl od včel, „člověk je stvoření nadané rozumem a svobodou, které je způsobilé k iniciativě a pokroku. Při tvorbě a rozdělování bohatství a obecně ve všech věcech týkajících se společenské organizace, má člověk volbu mezi lepším a horším a stále více a více spěje k výběru toho lepšího. Takto člověk pokročil od systému cechů, regulace obchodu a fixace cen k systému svobody průmyslu a obchodu ...; pokročil od otrokářství k nevolnictví a od nevolnictví k námezdnímu systému. Nadřazenost pozdějších forem organizace nad ranějšími formami nespočívá v jejich větší přirozenosti, ale spíše v jejich bližší shodě s materiálním blahobytem a spravedlností. “ (Walras 1954, s. 55) Jedním dechem Walras dodává, že stejná kritéria by měla platit také pro přijetí či odmítnutí socialismu.

Walrasovu libůstku v experimentální sociální vědě, snažící se uplatnit vědecké metody zkoumání při analýze praktických problémů společenského vývoje a reforem, rozhodně nesdílel jeho následovník na postu šéfa katedry politické ekonomie v Lousanne, konzervativní aristokrat Vilfredo Pareto. Přesto to byl právě on, kdo neoklasickou teorii kolektivistického hospodářství dále rozpracoval, aby dospěl k závěru, že z hlediska čisté ekonomie není možno mezi socialismem a kapitalismem zvolit (Pareto 1971, s. 269).

1.4. Metodologická východiska sporu

Pozitivizmus

Výrazný pokrok přírodních věd, započatý vědeckou revolucí 16. stol., který se v 18. a 19. stol. ještě akceleroval a začal přinášet ovoce v průmyslové praxi, se odrazil ve značné prestiži, kterou takto přírodní vědy získaly. Tato vědecká revoluce byla od svých počátků spojena s nutností kritického vymezení vůči rigiditě zakládané vládnoucími teologickým a metafyzickým koncepcemi.

Není divu, že i mnozí autoři působící na poli společenských věd, zasažených v 2. pol. 19. stol. krizí způsobenou rozpadem německého idealismu, se snažili napodobit úspěch přírodní vědy – a to přijetím její metody. To ale neznamená, že by se tito autoři snažili pro postup ve společenských vědách vytvořit přesnou kuchařku otrocky napodobující postupy věd přírodních; šlo jim především o nalezení prubířského kamene, díky kterému by bylo možné oddělit zrno vědy od plev metafyzických spekulací - tímto kritériem se měla ve společenských stejně jako v přírodních vědách stát empirická evidence. Je proto vhodné odlišovat i v samotné metodologické problematice různé úrovně konkrétnosti, přičemž v tomto období se monismus vědecké metody týkal jen té nejabstraktnější úrovně. Jednalo se tak spíše jen o heuristický přístup, jehož užíváním se empiristé domnívali vyvést společenské vědy ze slepé uličky, kam je zavedla letitá tradice metafyzických spekulací.

Pojem pozitivismus jako takový byl zaveden v souvislosti s filosofií A. Comta. Podle něj se konečně jako jednotná metoda všech věd ustavuje metoda pozitivní, která se na rozdíl od tzv. negativní filosofie vzdává hledání prvotních či konečných příčin a nevysvětluje fakta nefaktickými silami nebo entitami, které nelze bezprostředně verifikovat, nýbrž se omezuje pouze na studium faktů a vztahů mezi nimi[12]. Na rozdíl od empiristů před ním a J.S.Milla po něm, kteří pojímali fakta jako „data vědomí“, byla Comtovi introspekce jakožto metoda vědeckého poznání zcela proti mysli. Podobně se štěpily i názory koryfejů neoklasické ekonomie. První marginalisté kladli do základů svého systému koncepci užitku, aniž by se znepokojovali tím, jestli je vhodnější pojímat jej kardinálně nebo ordinálně. Užitek, sice neměřitelný a nevykazatelný, byl pro ně ze stejného těsta, jako ostatní prvky teorie matematickými formulemi sklenuté v novou ekonomickou doktrínu. Matematizaci introspekce dovedl ad absurdum Jevons, který ekonomii samotnou chápal jako "matematiku slastí a strastí" a operoval pojmy jako „jednotka užitku“ nebo „množství pocitu“ (plocha pod křivkou vytknutou v rovině intenzita/trvání). Takovýto přístup patrně působil ekonomům více strasti než slasti a vývoj matematické ekonomie šel jinou cestou. Na základě toho, zda autor připisoval vědecký status (často poněkud divokým) konstrukcím odvozeným pouze z formalizované introspekce, nebo v takových postupech spatřoval neblahé dědictví metafyziky, kterého se je třeba vystříhat, lze za pozitivistickou označit až generaci neoklasických ekonomů, počínající Paretem a Baronem, kteří se ze všech sil snažili význam užitku oslabit, předefinovat jej v duchu pozitivismu, nebo se tohoto břemene zbavit úplně.

Pro Paretovu pozitivistickou orientaci jsou charakteristické výroky jako:

„Neexistuje a nemůže existovat žádné jiné kritérium platnosti teorie než její více či méně naprostá shoda s konkrétním jevem." (Pareto 1971, s. 11 – 12)

„...co se týče pravdivosti teorie, nemůže existovat žádné jiné kritérium než její shoda s fakty a je zde pouze jeden způsob [experiment a pozorování] poznání této shody. Z tohoto úhlu pohledu nelze nalézt žádný rozdíl mezi politickou ekonomií a ostatními vědami." (Pareto 1971, s. 19)

Stejně jako v jiných oborech, i v ekonomii se pozitivisté uchylovali k nemístně ambiciózním výrokům o epistemologických možnostech empirické vědy: „Veškeré přírodní vědy dosáhly bodu, kdy jsou fakta studována přímo. I politická ekonomie jej dosáhla, alespoň z větší části. Pouze v ostatních společenských vědách lidé stále ještě lpí na handrkování se o slovech; my se ale této metody musíme zbavit, pokud chceme, aby se tyto vědy rozvíjely." (Pareto 1971, s. 10) Pareto se již nezmiňuje, co je myšleno tím, že věda studuje fakta přímo, jak toho bylo dosaženo a co to ta fakta vůbec jsou. O to také vůbec v této fázi nejde. Z kontextu vyplývá, že Pareto má „přímým studiem faktů“ na mysli především negativní vymezení vůči takové analýze faktů, která vychází z aprioristických pomyslů o těchto faktech a jejich podstatě. Poznámka k uvedené tezi vypovídá o pozadí a motivaci pozitivismu - dříve než přistoupí k explicitní kritice vědy po způsobu Platóna a Hegela, reaguje Pareto na kritiku M. B. Croceho, že člověk přeci vždy přemýšlí prostřednictvím koncepcí, vyjadřovaných zase jen prostřednictvím slov: „Konečně, odhlédneme-li od veškerých sporů o způsobech pojmenovávání věcí, existují různé druhy `přediva koncepcí a slov`. Máme tu způsob, který je běžný mezi metafyziky a od kterého se snažím držet tak daleko, jak je to jen možné; a máme tu jiný druh, který nalézáme v pracích o fyzikálních vědách, a to je ten způsob, ke kterému se chci přiblížit při práci ve vědách společenských." (Pareto 1971, s. 10)

Také Paretova demarkace mezi vědeckým a nevědeckým byla odlišná od Keynesova rozlišení pozitivní a normativní ekonomie; v Paretově případě mohl rozdíl často spočívat pouze ve způsobu formulace: tvrzení, že „stát by neměl vydávat špatné peníze" je nevědecké, zatímco tvrzení, že „stát by neměl vydávat špatné peníze, pokud má na mysli dosažení maximální užitečnosti pro společnost" může podléhat experimentální verifikaci a je tudíž vědecké za předpokladu, že bylo fakticky definováno, co je myšleno touto maximální užitečností. (viz Pareto 1971, s. 21) Tím byl tento přístup obzvláště vhodný k založení neoklasické teorie blahobytu, k jejímuž rozvoji přispěli a o níž se výrazně opírali právě neoklasičtí socialisté.

Teorie hodnoty

Vliv pozitivismu na neoklasickou ekonomii lze nejlépe ilustrovat na způsobu, jakým byl z její teorie hodnoty vyháněn ďábel metafyziky.

První na ráně byla hodnota jako taková, kterýžto pojem nebylo možno očistit od jeho konotací, ve kterých v rámci klasické ekonomie figuroval jako vlastní hodnota [intrinsic value]. Pro neoklasické ekonomy měla smysl pouze směnná hodnota, tj. poměry, v jakých je směňováno dané zboží se všemi ostatními druhy zboží[13]. Vlastní hodnota, jakožto něco odlišného od směnné hodnoty, byla nemyslitelná[14]. Zatímco směnná hodnota je ryze relativní, vlastní hodnota měla být v určitém smyslu objektivní a teprve z ní se měly odvozovat soustavy směných hodnot. To si neoklasikové nedovedli představit jinak, než že vlastní hodnota by měla být podobnou vlastností zboží, jako jsou jeho vlastnosti fyzikální: „Neexistuje žádné entita připomínající to, co literární ekonomové nazývají hodnotou, a která je objektivně závislá na věci obdobně jako hustota nebo jakákoliv jiná taková fyzikální vlastnost dané věci.“(Pareto 1971, s.178)

Dřívější teorie hodnoty byly považovány za jednostranné tím či oním způsobem: buďto se soustředily pouze na stranu nabídky a odvozovaly cenu od výrobních nákladků (jako obzvláště pochybná podmnožina tohoto přístupu byla nahlížena pracovní teorie hodnoty), nebo se soustředily na stranu poptávky a odvozovaly cenu od užitečnosti: „Cena neboli směnná hodnota je určena ve stejném okamžiku jako ekonomická rovnováha, která povstává z opozice mezi choutkami a omezeními. Ten, kdo se dívá pouze na jednu stránku a uvažuje pouze choutky, věří, že pouze ony určují cenu a shledává příčinu hodnoty v užitku (ophelemitě). Ten, kdo se dívá pouze na druhou stránku a uvažuje pouze omezení, věří, že pouze ony určují cenu a nachází příčinu hodnoty ve výrobních nákladech. A pokud mezi omezeními uvažuje pouze práci, spatřuje příčinu hodnoty výlučně v práci."(Pareto 1971, s.176-7)[15] Teprve zavedením pojmu ekonomické rovnováhy a aplikací matematického aparátu, zachycujícího vzájemnou závislost mezi veličinami a mezi trhy, se neoklasičtí ekonomové domnívali tuto jednostrannost překonat a skloubit preference spotřebitele s podmínkami výroby v procesu determinace rovnovážných cen. „K určení rovnováhy stanovíme podmínku, ve chvíli jejíhož splnění jsou posuny umožněné omezeními zamezeny choutkami; nebo naopak, což je v důsledku totéž, jsou v té chvíli posuny umožněné choutkami zamezeny omezeními. Samozřejmě je jasné, že těmito dvěma způsoby jsme vyjádřili podmínku pro neexistenci pohybu, což je, podle definice, charakteristikou rovnováhy.“ (Pareto 1971, s.110)

Cena zboží měla být napříště určována skrze mžik rovnováhy střetávajících se protichůdných tendencí, choutek a omezení (nebo rovnou nabídky a poptávky). Jevons namísto výrazu směnná hodnota používal raději směnná míra [rate of exchange], Walras cena výrobku B vyjádřená prostřednictvím výrobku A, a Marshall už rovnou jenom rovnovážná resp. nerovnovážná cena. V tomto ohledu již není možno mluvit o teorii hodnoty, ale pouze o teorii relativních cen: „Pojem hodnota ... získal příliš mnoho vágních a občas dokonce vzájemně si odporujících významů, že je lepší jej při studiu politické ekonomie nepoužívat.“ (Pareto 1971, s.177)

V tomto procesu vzala za své nejenom hodnota jakožto vlastní hodnota, ale i subjektivní užitná hodnota (užitek, utility). Jevons, Menger i Walras (jako jediný z nich explicitně) odvozovali poptávku přímo z užitku, u něhož předpokládali kardinální měřitelnost. Pro další generaci neoklasiků se stal takový přístup nepřijatelným. Hlavním důvodem nebyla snaha o větší realističnost, ale to, že pojetí užitku začalo být nahlíženo jako kukaččí vejce metafyziky. Poté, co teprve v 80. letech 19. stol. ekonomická obec vzala marginalismus vůbec na vědomí, se na přelomu století zdálo, že mu již dochází dech. Na vině byl především právě užitek – pozitivismem ovlivnění ekonomové jej byli ochotni po určitou dobu brát na milost jako pracovní hypotézu, která bude v dalším vývoji neoklasiky přislíbené „konečně vědecké ekonomické teorie“ odhozena jako žebřík, po němž se vyšplhalo vzhůru. Namísto toho hrál užitek, jehož vědecký status jakožto nepozorovatelné, neměřitelné a netestovatelné veličiny byl z pohledu vládnoucího pozitivismu více než pochybný, v neoklasickém přístupu stále ústřední roli. Ekonomická obec se cítila takovým šarlatánstvím podvedena – favoritem „seriózní vědy“ se stávala opět historická škola a institucionalismus. Pod tímto tlakem se v rámci neoklasické teorie rozvinuly Paretovy indiferenční křivky, Hicksův a Allenův ordinalismus i Samuelsonovy odhalené preference. Jedině díky vyštípání užitku se z neoklasiky mohla až ve 30. letech 20. stol. stát teorie, která prakticky smetla všechny ostatní ekonomické přístupy.

Aparát indiferenčních křivek poprvé použil F. Y. Edgeworth, který ovšem předpokládal existenci (kardinálně měřitelného) užitku a teprve z něj odvozoval indiferenční křivky, které ve formě krabicových diagramů používal ke konstrukci kontraktační křivky při izolované směně dvou jednotlivců. Oproti tomu Pareto považoval indiferenční křivky za empiricky dané a z nich odvozoval vše, co potřeboval k ustanovení teorie rovnováhy, aniž by bylo nutné uchýlit se k užitku. Pareto nevyužil indiferenčních křivek proto, aby lépe zachytil možnosti subjektivního posuzování užitku; zavedl je proto, aby v základech teorie celkové rovnováhy nahradil metafyzický pojem užitek empirickým (tzn. empiricky testovatelným) pojmem indiference. V Paretově výkladu pak užitek figuroval jen jako „učební pomůcka“ pro lepší názornost při úvodu do nové teorie, ale i tak si neodpustil alespoň to, že jej nahradil výrazem ophelimity [schopnost uspokojovat potřeby], který mu připadal méně zatížený zavádějícími konotacemi běžné řeči(viz Pareto 1971, s. 111). „Pojetí užitné hodnoty, utility, ophelimity, indexů ophelimity atd. významně usnadňuje výklad teorie ekonomické rovnováhy, ale není ke konstrukci této teorie nutné. Díky užití matematiky spočívá celá tato teorie, tak jak je rozpracována v příloze, pouze na faktech zkušenosti, to jest na určení množství zboží tvořících kombinace, mezi kterými je jedinec indiferentní. Teorie ekonomické vědy takto nabývá přesnosti racionální mechaniky; odvozuje své výsledky ze zkušenosti, aniž by přiváděla na pomoc jakoukoliv metafyzickou entitu.“ (Pareto 1971, s. 112-3; viz také Barone 1975, s. 247)

Již v této fázi vývoje ztratilo užívání pojmu hodnota v jakémkoliv spojení smysl a z celé slavné teorie subjektivní hodnoty se stala pouhá teorie chování spotřebitele. Aby toho nebylo málo, pokračoval v pozitivizaci neoklasické teorie Enrico Barone, který se obešel nejenom bez metafyzického užitku, ale i bez indiferenčních křivek, aby se tak opíral pouze o „autenticitu faktu“[16]. Tím byl završen „dialektický návrat“ ke Cournotovi. Ten jako první algebraicky vyjádřil poptávku jako funkci ceny a načrtl nabídkové a poptávkové funkce v prostoru množství/cena. Při analýze tržních struktur zavedl také pojmy mezních nákladů a mezního příjmu; vyhýbal se však odvolávkám na užitek: „doplňkové ideje užitku, vzácnosti a vhodnosti k uspokojení potřeb a potěše lidstva... jsou proměnlivé a svým založením neurčité, z čehož vyplývá jejich nevhodnost jakožto základů vědecké teorie.“ (Cournot 1927, s. 10)

Jak již bylo řečeno, v procesu „vymítání metafyziky“ z teorie cen si přihřál polívčičku i J. R. Hicks, který z ordinalistických pozic zpochybnil pojem mezní míry užitku s tím, že implicitně zahrnuje nutnost kardinalistické měřitelnosti užitku, a v rovnici rovnováhy spotřebitele ji nahradil mezní mírou substituce. Skutečnost, že všechny koncepty užitku (ať již kardinalistické nebo ordinalistické), byly vždy vzásadě mentalistické a subjektivistické, nedával spát pozitivisticky orientovaným ekonomům ani později. Samuelson se tedy snažil použít svou operacionalistickou metodologii v teorii odhalené preference, která měla být základem „teorie chování spotřebitele osvobozené od jakkoliv zakrnělých pozůstatků konceptu užitku“. Ten byl nahrazen sadou „operací“ umožňujících agentům empiricky „zjevit“ jejich preference.

Zbývá tak již jen podotknout, že v poválečném období vzal Samuelson užitek opět na milost a teorie odhalených preferencí – místo aby jej nahradila – se stala jen způsobem, jak jej lépe uchopit ve sféře empirie[17]. Tento comeback mentalismu a subjektivismu nesouvisí pouze s úspěchem teorie očekávaného užitku, ale i s opadnutím vlivu striktního pozitivismu v metodologii vědy po 2. sv. válce. O tom, že ekonomie nebyla takto jediná oblast vědy, které se to týká, svědčí skutečnost, že obdobný osud potkal ve stejném období i operacionalisticky orientované přístupy v psychologii samotné.

Nevyvíjel se ovšem pouze přístup hlavního proudu, ale i pozice na rakouské straně barikády: od Misesova apriorismus k Hayekově evolucionismu. Ten byl vůči hlavnímu proudu mnohem smířlivější, kteréžto city nezůstaly mainstreamem neopětovány.

Matematizace ekonomické analýzy

Úvodem tohoto oddílu zdůrazňuji, že nechci kritizovat užití matematických modelů jako takové, pokud je mu v rámci celku ekonomické teorie vyčleněno patřičné místo. Matematické modely, za předpokladu, že si jejich formalizace nevynucuje přijetí axiomů odporujících realitě, hrají významnou roli při konstrukci čisté ekonomie[18]. Předmětem kritiky této a následující kapitoly je matematická ekonomie „utržená ze řetězu“ reality.

Zakladatelům neoklasické ekonomie nelze přičíst na vrub, že by snad nerozlišovali mezi předmětem přírodních věd a předmětem věd společenských, nebo že by za všech okolností preferovali indukci před dedukcí nebo naopak; zcela v souladu s modernější metodologií vědy odlišovali také postup samotného objevu od postupu jeho dokazování. Přestože nešetřili kritikou tzv. literárních ekonomů, byla klíčová pozornost v jejich dílech věnována slovnímu vysvětlení rozebíraných principů. Veškerý složitější matematický aparát uváděl Pareto v příloze a u Marshalla byl vtěsnán do poznámek pod čarou. Důvody, proč se vůbec k použití matematického aparátu uchýlili, nebyly zapříčiněné snahou o formalizaci za každou cenu: „Kde je při vyvozování běžná logika adekvátní, tam se s ní také spokojíme; kde není, tam ji bez rozmrzelosti nahradíme matematickou metodou." (Pareto 1971, s. 19) Walras používal soustavy rovnic proto, že oprávněně nepovažoval za možné postihnout jiným způsobem vzájemnou závislost mezi ekonomickými veličinami[19]. Ve stejném smyslu se vyjádřil Pareto: „... je mnohem snazší zkoumat vztah příčiny a následku nežli vztahy vzájemné závislosti. Běžná logika obvykle postačuje pro první, zatímco pro druhé je často nutné užít zvláštní formu logického dokazování, totiž dokazování matematické.“(Pareto 1971, s.31, viz také s. 104) Marshall, který si se vzájemnou závislostí hlavu nelámal, užíval to, co nazýval matematickou zkratkou, jen poskrovnu - u vědomí toho, že přílišná závislost na tomto nástroji může svést na scestí intelektuálního hračičkovství ve sledování pomyslných problémů bez vztahu k realitě; a co více, může vést k zanedbávání podstatných rysů, které není možno jednoduše zapracovat do matematického aparátu. (viz Pigou 1966, s. 84)

Jak je vidět, zakladatelé neoklasická tradice byli na hony vzdáleni nejhorším výstřelkům matematizující ekonomie 20. stol., která na cestě v jejich šlépějích odhodila břemeno snahy o aproximaci k realitě. Teorie raných neoklasiků měly sice k realitě daleko, ti se však nesnažili metodologickými triky učinit z nouze ctnost a přesvědčit čtenáře, že to, co se může nevycvičenému oku jevit jako nedostatek, ve skutečnosti nedostatkem není. Zčásti si takovéto nedostatky neuvědomovali, zčásti je považovali za nevýznamné, zčásti za příhodné abstrakce, zčásti za mouchy, které bude možno vychytat v dalších aproximacích[20], zčásti si lhali do vlastní kapsy, ale vždy vycházeli z toho, že realističnost je podstatným kritériem při posuzování jakékoliv teorie.

Friedmanův instrumentalismus

Ve 20. stol. se neoklasická ekonomie stala vládnoucím paradigmatem a četní ekonomové se ujali mravenčí práce na odstraňování mnohých (a to dosti křiklavých) formálních nedostatků teorie, kterou jim zakladatelé neoklasiky zůstavili. Copak o to, po formální stránce bylo možno všelico vyžehlit, zato s realističností zůstávala neoklasická ekonomie stále na štíru. Ekonomové z toho byli kapku nesví, což vysvětluje úspěch, s jakým se setkal známý Friedmanův esej (1997), ve kterém se snažil dokázat, že realističnost předpokladů není pro kvalitu teorie relevantní a že empirická falsifikace se tak nemá vztahovat na předpoklady, ale pouze na predikce.[21] Kvalita teorie je podle Friedmana přímo úměrná její jednoduchosti a predikční schopnosti; a - považte - nepřímo úměrná její realističnosti. Friedman se tak snažil skloubit empirismus (v popperovské variantě) s instrumentalismem v duchu přístupu, který byl charakteristický pro změnu chápání axiomatických systémů souvisejícím s přechodem od tradiční logiky ke konstruktivistické logice formálně-matematické. Tato změna je patrná z dopisu D. Hilberta G. Fregeovi: „Píšete: ´Z pravdivosti axiomů vyplývá, že nemohou být ve vzájemném rozporu.´ Zaujala mě právě tato vaše věta, protože pokud jde o mě, pak … jsem si zvykl říkat pravý opak: nejsou-li libovolně ustanovené axiomy ve vzájemném rozporu s celkem svých důsledků, pak jsou pravdivé.“(cit. v Peregrin 1995, s.17)

Takový přístup může být s úspěchem využit při konstrukci formálních jazyků, ale v případě věd, jejichž kritériem je přeci jen praxe, je neudržitelný. Teorie o fungování kalkulačky, která by byla založena na předpokladu, že výpočty provádí v ní ukrytý bleskurychlý počtář, není dobrou teorií, přestože je jednoduchá a dává přesné predikce o výsledcích procesů probíhajících v kalkulačce. Praktické projekty založené na takové teorii, snažící se zajistit produkci kalkulaček šlechtěním velmi malých a velmi rychlých počtářů, lze označit za suboptimální vůči současné praxi.

Je důležité si uvědomit, že skrze Friedmanovu metodologii se stává neoklasická ekonomie téměř imunní jakémukoliv způsobu kritiky (čímž jde zcela proti Popperově duchu). Nepravdivé axiomy nelze kritizovat z definice a empirická falsifikace ústředních hypotéz na základě jejich nepravdivých predikcí je zcela nepravděpodobná působením fenoménu nedourčenosti, charakterizovaném Duhem-Quineovou tezí (Duhem 1906; Quine 1995; viz také Harding 1976). Jde o to, že žádnou teorii nelze testovat izolovaně, ale vždy jen ve spojení s množstvím pomocných hypotéz – a pokud výsledky testů neodpovídají předpokladům, nelze jednoznačně určit, jestli je problém v teorii samé, nebo v některé z těchto (často implicitních) hypotéz. Pragmatickému založení lidské psychiky ovšem odpovídá snaha přizpůsobit mnohem spíše platnost těchto pomocných hypotéz, nacházejících se na samém okraji teoretické sítě, než odmítnout hypotézy vetknuté v jejím jádře, což by si vynutilo naprosté přepracování celé vědy.

Jako příklad lze uvést pokusy o testování neoklasické teorie poptávky, které v rozpětí více než 40 let podnikli ekonomové Shultz, Deaton a Muelbauer. Přestože ve všech případech byly výsledky empirických zjištění v rozporu s teorií, nevedlo to uvedené autory k odmítnutí teorie, ale pouze ke zpochybnění vlastních empirických testů s ohledem na možnou neplatnost některých předpokladů, které jsou nutně při každém testovaní tacitně učiněny. Podobně když Leontief (1953) testoval Hecksher-Ohlinův teorém, ukázalo se, že skutečnost je vůči předpovědi právě opačná: kapitálově relativně bohaté Spojené státy importovaly kapitálově intenzivní substituty a exportovaly pracovně intenzivní zboží. Je příznačné, že tato událost není v dějinách ekonomické analýzy označována jako „vyvrácení Hecksher-Ohlinova teorému“, ale jako „Leontiefův paradox“. Podobně traumatizující zkušenost zažili i další ekonomové, kteří se ujali nevděčné úlohy empirického testování neoklasické teorie mezinárodního obchodu: hned jak se vzpamatovali z překvapení, byli ovšem hotovi přispěchat s epicyklem o produktivitě práce, lidském kapitálu, přírodních zdrojích atp. (viz De Marchi 1976)

Copak o to, stejně jako lze konstruovat nespočet nestandardních matematik, geometrií i logik, lze konstruovat i nepřeberné množství axiomatických čistých ekonomií, jejichž jediným kritériem pravdivosti je jejich logická bezespornost. Takové teorie jsou ale „o ničem“, pokud nejsou a nemohou být patřičně vztaženy k teoriím empirických a aplikovaným, přičemž posouzení této patřičnosti pouze s ohledem na falzifikaci predikcí výsledného celku je (s ohledem na předestřené argumenty) příliš slabé a je tedy nutno posuzovat i to, zda axiomy čisté teorie nejsou v rozporu s realitou. To samozřejmě neznamená, že by bylo účelné (nebo vůbec možné) formulovat předpoklady teorií v popisném smyslu tak, aby vyčerpávajícím způsobem zachytily „celou pravdu“ - mezi smysluplnou teoretickou abstrakcí a nutným zjednodušením na jedné straně a přijímáním předpokladů, které zjevně odporují realitě, na straně druhé je významný rozdíl, který se Friedman snaží zamlžit.

Zde je na místě s Hayekem (1995) spojovaná kritika nepatřičného přejímání přístupů, které mají smysl v přírodních vědách, do ekonomie[22]. Např. v četných oblastech moderní fyziky neexistuje k realitě jiný přístup, než skrze dosti odtažité experimenty, a čistá věda tak zcela dominuje, protože není možno posoudit, jestli jsou její axiomy realistické. Výsledné teorie jsou pak vskutku instrumentální ve Friedmanově smyslu. V ekonomii (a praxeologii vůbec) máme ovšem díky introspekci přímý přístup k realitě fungování lidské mysli, což podmiňuje rozklíčování empirické evidence získané pozorováním ekonomických procesů a odráží se tak v základních axiomech každé smysluplné čisté ekonomie. Na základě toho je možné a nutné posuzovat ekonomické teorie podle silnějších a přísnějších kritérií, než např. teorii elementárních částic. Tento moment lze ilustrovat na pasáži, ve které Friedman „dokazuje“ nutnost testu predikcí a irelevantnost realističnosti: „Proč je například ´nerealističtější´ zanedbat při analýze chování podnikatelů výši jejich nákladů než barvu očí? Odpověď je zcela zřejmá: protože první má na jejich chování větší vliv než druhé. Neexistuje však žádný způsob, jak zjistit, že tomu tak je, budeme-li prostě pozorovat, že podnikatelé mají různě vysoké náklady a oči různé barvy. Je jasné, že to lze zjistit pouze tak, že porovnáme dopad jednoho či druhého faktoru, který bereme v úvahu, na rozdíl mezi skutečným a predikovaným chováním.“ Oproti tomu je zřejmé, že díky schopnosti introspekce a na ní založené sympatie (ve Smithově smyslu slova), jsme schopni posoudit to, co Friedman popírá – totiž skutečnost, že výše nákladů má na chování podnikatelů větší vliv, než jejich barva očí.

Nerad bych se při sledování vývoje metodologie neoklasické ekonomie nechal zatáhnout příliš daleko. Friedmanův vliv sice nejlépe vypovídá o tom, do čeho musela neoklasická ekonomie nakonec zabřednout, aby si uchovala zdání vědecké platnosti; spadá ale do pozdějšího období, než aby byl přímo relevantní pro neoklasickou fází sporu o ekonomickou kalkulaci, takže další rozvíjení jeho kritiky ponechávám na referenční literatuře (např. Sojka 1996, s.41-9.)

Rakouská škola

Ekonomie rakouské školy, odvíjející se od Mengerových Grundsätze der Volkswirtschaftslehre z r. 1871, není v základních ohledech heterodoxní ve smyslu institucionalismu, marxismu nebo postkeynesiánství a historicky je spolu s neoklasickou ekonomií součástí tradice vyplývající z marginalistické revoluce. Obě tato pojetí vycházela z metodologického individualismu a metodologického subjektivismu, i když, jak jsme si ukázali, neoklasičtí autoři se v určitém období snažili některé rysy subjektivismu oslabit až eliminovat. Následuje neúplný výčet dalších rozdílů, které pokládám za významné:

Rakouští ekonomové nikdy nepovažovali koncepci ekonomické rovnováhy za zrovna smysluplnou a obešli se i bez složitého matematického aparátu, kterého je třeba k jejímu podchycení. Přestože v míře nevraživosti k matematice se lišili, nikdy své teorie neoděli do hávu matematických modelů a kritizovali také používání spojitých funkcí k ilustraci ekonomických fenoménů, které do ekonomické analýzy zavedl Jevons; místo toho si vystačili s tabulkami nespojitých hodnot, přestože to činilo výklad poněkud kostrbatějším.

Odmítnutí aparátu ekonomické rovnováhy s sebou neslo to, že ústředním momentem rakouského přístupu zůstávala i nadále teorie (subjektivní) hodnoty, akcentující mezní užitek. Rakouská teorie je natolik subjektivistická a srostlá se sférou směny[23], že se její stoupenci domnívají, že tržní ceny finálních výrobků determinují ceny výrobních nákladů, zatímco v klasické ekonomii je tomu naopak. Walras měl k tomuto rakouskému stanovisku blízko (viz Walras 1954, s. 400), ale z hlediska 2. generace lousannské školy je jakýkoliv koncept jednosměrné determinace v teorii hodnoty chybný a klasická i rakouská teorie hodnoty tak trpí stejným neduhem, když redukují zdroj hodnoty na jedinou příčinu, ať už se jedná o náklady, práci nebo užitečnost a ať už je považována za primární sféra výroby nebo sféra směny a spotřeby. Pareto v tomto ohledu peskoval právě i Walrase za to, že často uváděl jako příčinu směnné hodnoty rareté. (viz Pareto 1971, s.180)

Rakušané se staví kriticky k Robbinsovu vymezení předmětu ekonomie na problémy alokace vzácných zdrojů mezi konkurující si způsoby užití. Oproti neoklasické teorii rozhodování, vztahující se ke koncepci ekonomického člověka a daných nebo skrze cost/benefit analýzu uchopitelných informací, staví rakušané teorii jednání, v níž hraje ústřední roli tvůrčí podnikatel, který informace teprve vytváří. S tím souvisí subjektivní pohled na povahu nákladů (náklady ušlé příležitosti), který byl v rakouském přístupu více zohledňován než v neoklasickém.

Dále, zatímco pro neoklasické ekonomy jsou empirické predikce a jejich testování alfou a omegou, rakouští autoři jejich možnost a účelnost všemožně zpochybňují. Konkrétní predikce jsou podle rakušanů nástrojem sociálních plánovačů a tudíž od ďábla. Jediné, co jsou ochotni predikovat vždy a všude, je zhoubný vliv jakékoliv administrativní interference s působením volného trhu.

Přestože v mnohých bodech je tradiční rakouská pozice neudržitelná (což neimplikuje, že by v těch případech byl zrovna její neoklasický protějšek tím pravým), je její kritika neoklasických modelů přesvědčivá. To je dáno odmítáním nerealistických předpokladů, které zakládá metodologickou výhodu rakouského přístupu. Pozice rakušanů je v tomto směru značně usnadněna tím, že jejich vlastní teorie mají pouze verbální charakter a formalizaci se vyhýbají za každou cenu – ve verbální rovině je mnohem jednodušší zachovávat zdání konzistence a realističnosti zároveň. K neustálému omílání, že by mělo být upuštěno od veškerých snah ekonomii nějak aplikovat a místo toho vše ponechat na spontaneitě trhu, formálního aparátu také není zapotřebí. Naprosté odmítání statistiky a formalizovaných modelů je u těch rakušanů, kteří se k němu uchylují, zdůvodňováno nepřesvědčivě a dogmaticky.

Veškeré uvedené rozdíly mezi rakouským a neoklasickým paradigmatem nebyly v době sporu o ekonomickou kalkulaci zdaleka rozvinuté; ba právě mnohé z nich byly formulovány na základě a díky tomuto sporu. Mnozí představitelé rakouské školy měli k empiristickým východiskům mainstreamové ekonomie velmi blízko – např. Wieser kladl rakouskou školu na roveň německé historické škole v tom ohledu, že obě v souladu s „duchem doby“ odmítají spekulativní teorie a svou látku čerpají z pozorováni a experimentu. To samé ovšem nelze říci o jiném představiteli rakouské školy, Ludwigovi von Mises, který sehrál významnou úlohu při rozpoutání sporu a zároveň jehož filosofická východiska byla s mainstreamem v nejpříkřejším rozporu.

Kromě výše uvedeného metodologického individualismu a subjektivismu se Misesův přístup vyznačoval ještě snahou o bezhodnotovost, metodologickým dualismem a apriorismem.

Co se týče bezhodnotovosti ekonomické analýzy, pak se Misesův přístup zcela kryl s dobovou normou a formoval i způsob argumentace, jaký ve sporu o socialistickou kalkulaci zvolil: ekonomové měli odhalovat nepatřičnost utopických projektů nikoliv na základě odmítnutí cílu, jichž se jejich proponenti snažili dosáhnout, ale na základě analýzy efektivnosti zvolených prostředků k dosaženi daných cílů. Metodologický dualismus byl sice v rozporu s pozitivistickým monismem vědecké metody, ale nebyl až tak neobvyklý; soudobá metodologie by hodnotila některé momenty Misesova přístupu, ve kterých anticipoval moderní pojetí zatíženosti dat teorií a nedourčenosti, v mnohem příznivějším světle než jeho doboví odpůrci. Zato s apriorismem si to Mises pěkně polepil.

Filosofická východiska Misesovy praxeologie jsou jednoznačně kantovská. Kant přistupoval k problému, jak naše koncepty a zkušenost odpovídají objektivním rysům vnějšího světa, tím, že otázku obrátil a nechal vnější svět odpovídat lidským konceptům a teoretickému rámci. Podle Kanta byly některé principy formující lidské poznání – jako např. pravidla logiky, kauzalita atd. – natolik zásadní pro naše chápání, že bez nich by zkušenost vůbec nebyla možná. A protože je tedy existence těchto principů nutnou podmínkou chápaní vůbec, nemohou být odvozeny z empirického pozorování, ale musí být a priori. Podle Misese mají také ekonomické znalosti základní podmínku, apriorně pravdivý syntetický soud lidské bytosti jednají (jsou činné v účelovém jednání). Z kategorie jednání pak lze podle Misese deduktivně odvozovat i všechny ostatní výroky praxeologické ekonomie, které tak nabývají imunity vůči empirickému vyvrácení: „Praxeologie je apriorní. ... Každý z teorémů praxeologie je odvozen logickým uvažováním z kategorie jednání. Tím nabývá apodiktické jistoty podmíněné logickou dedukcí vycházející z apriorní kategorie.“ (Mises 1978, s.44; viz také Hands 2001, s. 41-5)

S takovýmito argumenty se představitelům neoklasického hlavního proudu Mises nutně jevil jako dinosaurus vylézající z páchnoucích bažin metafyziky. T. Hutchison, jehož The Significance and Basic Postulates of Economic Theory z r. 1938 obsahovala první systematický úvod do myšlenek Karla Poppera a logického empirismu v literatuře k ekonomické metodologii, mířil touto prací především proti „dogmatickému a extrémnímu apriorismu profesora Misese“ (Hutchison 1960, s. xxi) Teprve v pozdějších obdobích přihodil do pavědeckého pytle, který původně ušil na Misese, ještě marxisty. Samuelson uvedl, že se musel „strachovat o pověst svého oboru“, když četl „přehnaná tvrzení, která byla v ekonomii činěna ohledně síly dedukce a apriorní argumentace“. (Samuelson 1972, s.736) Blaug zase považoval Misesovy metodologické spisy za natolik „výstřední a dogmatické, že se můžeme jenom divit, jak je vůbec někdo mohl brát vážně“ (Blaug 1992, s. 81).

Dlužno podotknout, že nahlížení na ekonomii jakožto odvětví praxeologie, tj. teorie lidského jednání, není vlastní pouze představitelům rakouské školy a nepojí se pouze s novokantovským apriorismem. Tato představa vznikla v kontextu širší tradice neoklasické ekonomie a s její artikulovanou podobou se setkáváme i u matematizujících ekonomů (počínajíc Slutským), uplatňujících ryze deduktivní přístup při konstrukci čisté ekonomie, které má u nich ovšem pouze analytický (a nikoliv apriorně syntetický) status a musí se družit s empirickou ekonomií, aby bylo vůbec možno mluvit o ekonomii jako takové. V rámci tohoto přístupu je podle mého názoru možno mnohem adekvátněji skloubit čistou ekonomii s empirickou ekonomií[24], matematiku s introspekcí, predikční schopnost s realističností…