Několik úvah o směru cesty…(2. část)

B. Postkapitalistická anticipace

Vše, co si dosud laskavý čtenář - když měl tu výdrž - přečetl v části A, vychází z předpokladu, že kapitalismus - ať už je v jakékoli fázi - obsahuje stále svůj základní rozpor, na jehož existenci je tam nějak reagováno - ať už a) likvidací kapitalismu komunisty (když se jim naskytla příležitost), b) keynesiánsky nebo c) nějak jinak.

Jenže dnešek neobsahuje jen kapitalismus, ale i anticipaci budoucího - postkapitalistické prvky, i když samozřejmě kapitalistický charakter epochy je stále výrazně rozhodující. A zde je třeba pracovat nikoli jen s reakcí na „kapitalistický rozpor“ - zde je už třeba pracovat i s určitou vizí.

V tom lze odkázat na část A, úsek c), který se zabývá „nákladovostí“ a „nenákladovostí“ práce z hlediska KVALITATIVNÍHO, z hlediska CHARAKTERISTIKY výrobního vztahu. Na práci a pracovní potenciál nelze nahlížet jenom jako na položku výrobních nákladů, ale taky jako na svého druhu kapitál schopný přinášet svému majiteli výnosy.

Pro masy vzájemně zaměnitelných pracovníků lze pracovat s odměnou za práci jako hlavně s výrobním nákladem pro toho, kdo práci dává.

Jenže čím dál větší společenská vrstva zahrnuje lidi, kteří mají lidský kapitál tak výrazného rozsahu, že na ně jejich zaměstnavatel nebo jiný ekonomický partner nahlíží ještě jinak či dokonce spíš nebo i hlavně jinak, než jako na položku výrobních nákladů.

To, co od nich je očekáváno, zcela zastiňuje nákladovou položku (až samozřejmě k jistým, ale velice širokým mezím). To, že manažerovi ani Jennifer Lopézové nepomůže k místu či roli nějaká „pracovní renta“ snižující jejich „pracovní výrobní náklady“ o několik tisíc měsíčně, je samozřejmou banalitou. Ale tato samozřejmá banalita nás zároveň upozorňuje, že nejen hokejová či filmová „star“ ať už jakéhokoli pohlaví, ale - pochopitelně v mnohem menší míře - i jiní ve společnosti jsou nositeli specifického osobního kapitálu, talentu a potenciálu tvůrčích pracovních schopností natolik, že nákladový charakter jejich práce je v ekonomickém vztahu přinejmenším spojen, ne-li dokonce už zastíněn „JEŠTĚ něčím jiným“. A tento osobní či lidský kapitál lze nastartovat, uvést do chodu a výsledkem je spíš výnos z tohoto kapitálu než „marxistická dělníkova mzda“.

Část A. tohoto článku naznačuje „můstek“, který se snaží řešit standardní kapitalistický rozpor pro pořád ještě většinu lidí a to „ne-keynesiánskou cestou strany nabídky“ a konformně k éře globalizace. Ale zmíněný můstek ústí kamsi dál. A zůstat JEN u tohoto můstku nelze…

Představme si chvíli, že řešení ad část A. by se už dostalo tak daleko, že pracovní renty by sociálně vydláždily společenskou jistotu, udržovaly by nízkou nezaměstnanost, jejich výše by činila necitlivou „zhoubnou spirálu“ („propuštěný zaměstnanec - slábnoucí spotřebitel - klesající odbyt - další propuštěný“), protože u nejnižších mezd by podíl pracovní renty hrál už značnou roli.

A ti ostatní? Čím dál větší část příjmu by přestávala mít charakter mzdy či platu z najaté práce. Výnosy z osobního lidského kapitálu by se promítaly do podílu na zisku v nejrůznějších podobách (zdaleka by nemuselo jít vždy o samosprávu) a nájemci (reprezentující firmu) v jednom šiku se svými zaměstnanci, pracovníky, podílníky atd. by usilovali o stlačení ceny nájmu hmotného kapitálu (úroku) na minimum - stejně jako dnes reprezentant hmotného kapitálu snižuje výrobní náklad na pracovní sílu, když se pokouší zintenzivňovat práci v zakoupeném čase ovládání zaměstnance, propouštět své zaměstnance, na začátku kapitalismu i snižovat mzdy atd.

* * *

Ale vraťme se do současnosti.

Socdem by si zkrátka mohla uvědomit, že má co dělat se dvěma skupinami lidí. Nejvíc nezaměstnaných je mezi chudšími a nekvalifikovanými lidmi. To je pravda. V části A jsme si ukázali, že už z důvodů zdravých veřejných financí a z důvodů sociálních, je nutno snížit trvale nezaměstnanost u této největší skupiny nezaměstnaných…

Ale tím to nekončí - když bude nezaměstnaným 50letý geolog, učitel nebo i právník či úředník dejme tomu z Mohelnice - zajistí mu práci nějaká pracovní renta?

Najme třeba někdo (pokud vůbec bude používat pracovní poměr) manažera, právníka, obchodního pracovníka jen proto, že případné náklady na jeho zaměstnání klesnou o řádově několik tisíc korun (renta nebo snížené odvody)?

Tady se už uvažuje jinak - to už nejsou hromadně najímaní lidé vytvářející jednotkový produkt. Buď jednoho či dva takovéto pracovníky skutečně potřebuji, a to dokonce v pracovním nebo obdobném poměru, a pak už není tolik rozhodující, jestli za 30 tisíc nebo za 20 tisíc měsíčně. Jeho situaci řešení ad část A mírně vylepší, ale to je asi tak vše - významné a rozhodující to pro nezaměstnanost těchto lidí nebude.

Tady musí jít o samostatné cesty řešení. Těchto nezaměstnaných je jistě méně a pokud by nezaměstnanost ad část A („dělnická“) výrazně klesla, bude mít úřad práce na nezaměstnané intelektuály více času. Ovšem úřad práce je u těchto lidí v podstatě bezmocný…

* * *

Část A. je reakce na to, co je v současné realitě standardně kapitalistické a zároveň má tlumit nezaměstnanost statisíců a milionů - část A ale naznačuje jen jakýsi „můstek“ z ne-keynesiánské přítomnosti do neznámé budoucnosti.

Část B. potřebuje další a důkladné bádání a promýšlení možností a alternativ řešení založených na jiné teorii i „sadě nástrojů“, která by byla zakotvena spíš v anticipaci budoucnosti.

Dělníkem a standardním zaměstnancem je třeba začít a nezaměstnanost snižovat v této její nejvýznamnější části a ulevit takto veřejným financím, a hromadnému strachu a nejistotě, ale pak je nutno přistoupit i k ostatním problémům a opatrně vstoupit na „můstek“ vedoucí kamsi do neznámé budoucnosti (btw: takto nějak končil Lemův Futurologický kongres)…

* * *

P. P. P.
… předpokládané polemické připomínky…

1. Když všichni zaměstnanci dostanou pracovní rentu, konkurence se celá přesune na jinou kalkulační hladinu nákladů a na této nové hladině nákladů bude pokračovat v klasickém mechanismu vypuzování práce - podle mě se vlastně nic nezmění. Nebo snad ano …?

Takto by se věci měly, pokud by prostě klesla všude obecná hladina nákladů. To je mimochodem taky iluze pravice, když klesají daně (berme je pracovně jako určitý náklad, neboť taky NEGATIVNĚ ovlivňují, co podnikateli zbyde). Pochopitelně, že se mi takto - když se mi sníží daně - jako podnikateli lépe podniká - ale mým konkurentům (se kterými válčím) pochopitelně taky a kdo ví, jestli ještě nepřibudou další, co dříve při vyšší daňové zátěži neexistovali… Růst to usnadní, to ano, ale vypuzování práce a propouštění se prostě bude odehrávat (na jiné úrovni než předtím) dál. Jiná, nová, třebas nižší hladina nákladů (daňové zátěže) nic nemění na fungování „vypuzovacího“ principu…

Jenže sociální či levicová ekonomika nabídky by nebyla založena na snižování nákladů obecně, ale na snižování JENOM JEDNOHO výrobního nákladu, a to NÁKLADU NA PRACOVNÍ SÍLU. Hladina nákladů by jednak celkově klesla na tu nižší úroveň, ale to by nebylo vše, co by se změnilo - ona by se taky změnila VZÁJEMNÁ RELACE MEZI NÁKLADY, protože JENOM NA JEDNOM nákladu by se podnikateli ulevilo, ty ostatní by zůstaly jako dřív (et ceteris paribus)…

2. „No ale, aby tu taková asymetrie v prospěch zaměstnávání lidí byla, tak byste ji nesměl nabourávat například pro podnikatele příznivou odpisovou politikou…“

Ano, ta by se pro podnikatele dále moc „vylepšovat“ nemohla. No a co? Všechno člověk mít nemůže. Kapitalismus si už nějak poradí se svým rozvojem i bez vhodné odpisové politiky, kdežto na úseku nezaměstnanosti mu to nějak nejde.

Ostatně: vždyť z hlediska pokroku výrobních sil byla keynesovská řešení krizí vlastně i reakčním konzervačním aktem - pořádná krize přece měla obměnit a obnovit výrobní kapacity za modernější. Kdežto roztočit autonomní dodatečnou poptávkou „stojící“ kola mohlo znamenat, že takto přežily i strojní kapacity, které vlastně z hlediska čistého kapitalismu měly být vyřazeny…

3. „To, co navrhujete, je příliš primitivní, něco jako když ODS navrhuje rovnou daň, různá paušální placení. Nic moc inteligentní…“

To je možné. Jenže čím skončily ty silně vědecké selektivní a úřednické odborné rozhodovací metody? Obvykle korupcí a obyčejný neprivilegovaný člověk, obyčejný živnostník bez potřebných styků, aby „splakal nad vejdělkem“. Obyčejnému člověku bez styků v místech, kde se rozdělují peníze, nejlíp pomůže něco fiskálně průzračného, jednoduchého až robustně „buranského“, plošného, kde se nedá pořádně lobbovat.

4. „Ulevovat kapitalistovi, vydřiduchovi na snižování jeho soukromých nákladů? Seš blbej? Di k ODS, ti budou rádi! Nebo se vzpamatuj!“

ODS by nebyli rádi. Počítají přece s rovnou, nízkou pro všechny stejnou daní z příjmu a snižováním daní, a to by se u toho, co navrhuji, nemohlo konat. Přímé daně by musely přestat klesat, aby bylo možno snižovat odvody zaměstnavatele za zaměstnance. A pro kapitalistu je větší svoboda, když se mu sníží daň a zůstane mu víc peněz, se kterými mohou volně naložit - a takovou svobodu v případě snížených odvodů mít přece nebude … Kdepak, ODS by nebyli rádi…

* * *

Poznámky a korekce:

Investiční pobídky

Po nástupu Zemanovy menšinové vlády ČSSD byly investiční pobídky uplatněny ve větším rozsahu jako metoda velice užitečná. Nelze s ní ale pracovat do nekonečna. Jde sice o přímé investice, nejde o spekulativní přelévání peněz, ale málo platné - i zde se jedná o kapitál „nomádní“. Daňové prázdniny jednou skončí a kdo při možném dalším vyjednávání takříkajíc „tahá za delší špagát“? Zas je to ten světový, „nomádní“ (třebaže „přímoinvestiční“) kapitál. Ten má prostě navrch. A může odejít kam chce. A k navrhovanému řešení (ošetřit to ve smlouvě) jsou prostě zapotřebí OBA kontrahenti. A s různou vyjednávací pozicí. Pokud budou nomádnímu kapitálu nabídnuty podmínky, které by ho za jeho některá budoucí rozhodnutí příliš sankcionovaly nebo ho blokovaly, tak prostě v takové zemi ani s investicemi nemusí začínat…

Podporovat je proto třeba - přinejmenším víc než dosud - „rooting“ kapitál, který je co nejvíc zakořeněný. Již existující zahraniční investice je vhodné udržet, bude-li to nezbytné i prostřednictvím ústupků. Ale dále programově sázet na podporu středního i většího, vždy ale více „zakořeněného“ kapitálu - a na to je vhodný právě plošný nástroj, který se týká všech už z definice - jak těch, kteří sem přišli jako nositelé přímých investic ze zahraničí, tak těch, kteří tu byli (a žili) odjakživa a tvoří hmotný nebo lidský kapitál zakořeněný v naší zemi…

Umělá kupní síla kreditních karet a spotřebních úvěrů

To, co bylo výše uvedeno o kreditních kartách a spotřebních úvěrech, bylo míněno obecně. Pokud bychom ale zvažovali (kvantitativní) roli tohoto faktoru v České republice na zaměstnanost, nebyla by natolik významná jako se to jeví v obecné poloze.

Proč?

Spotřební zboží, které si lidé na dluh kupují, je z dobrých čtyř pětin vyráběno v cizině - jen úzká většinou nejlevnější část je produkována v ČR.

Pokles kupní síly a spotřeby takto vytvořené a vzniklé tedy ublíží zaměstnanosti spíš jen v distribuci. A v distribuci jsou právě malé mzdy, bližší podporám než je tomu v jiných sektorech ekonomiky.

Zmíněný faktor hraje zřejmě u nás roli menší - a je tedy i menším rizikem - než ve větších a velkých zemích s menší mírou zahraničního obchodu…

Ekologie a keynesiánismus

Recepty keynesiánského typu nejenže nejsou příliš konformní vůči globalizační éře, ale jsou založeny na filozofii prohlubování konzumu, případně na velkých výstavbových plánech.

My ale dnes nepotřebujeme neustále podněcovanou dodatečnou poptávku - my potřebujeme spíš dostatečně nízkou nezaměstnanost, slušný život pro co nejvíc lidí, kteří pracovat mohou a chtějí a nakonec i ekonomiku, která by byla co nejméně citlivá na iracionálních výkyvech všeho druhu…

II.

Z výše uvedeného lze vyvozovat, že není nutno nějak radikálně měnit vše, co má sociální demokracie ve svých programových dokumentech včetně akčního plánu.

Pokud jde ale nejen o sociální, ale i o fiskální a finanční politiku, ta by měla podle mého názoru usilovat především o snížení nezaměstnanosti, a to už kvůli zdravým financím. Zdravým financím žádné účetní triky jakéhokoli druhu nepomohou, jenom dostatečně vysoké využití pracovních sil, které by však dlouhodobě neklesalo pod 3% (čehož se asi bát nemusíme). Jádrem postupů strany, která si říká sociálně demokratická, by mělo být reagovat na základní kapitalistické dilema a tedy

1. prostřednictvím VÝRAZNÉHO poklesu odvodu zaměstnavatele na povinná pojištění zaměstnance (nebo zavedením pracovní renty) krytého při startu

1. mírným zvýšením horních sazeb (pro bohaté) DPFO (ale tak nastavit, aby zdaňovaný, který někoho zaměstnává, byl MNOHEM více než kompenzován díky poklesu odvodů)
2. úplným zmrazením poklesu DPPO oproti dosavadnímu plánu

dosáhnout snížení nezaměstnanosti pod 5% a už ji tam udržet dalším, pozvolnějším, ale neustálým poklesem zmíněných odvodů a získat vyšší zaměstnaností zdroje k dalším teď už jen pozvolna rostoucím dotacím do parafiskálových fondů.

Aby vzestup kupní síly příliš nezvedl ceny, lze velmi malou část odvodů zaměstnavatele na povinné pojistky zaměstnance přenést na zaměstnance samotné.

Vzniklá vyšší zaměstnanost by takto přinášela:

1. zdroje z ušetřených výdajů na podpory v nezaměstnanosti, resp. sociální výpomoc,
2. zdroje z ušetřených výdajů státu na zdravotní parafiskály za nezaměstnané
3. zdroje dané snížením nerovnováhy v sociálním zabezpečení (nezaměstnanost je náhradní doba, ale nezaměstnaní sociální parafiskál neplatí)
4. zdroje ze zvýšených výběrů přímých daní (díky zdaňovaným mzdám, které by nastoupily u nezdaňovaných podpor)
5. zdroje ze zvýšených výběrů DPH díky zvýšeným nákupům způsobeným zvýšenými příjmy (protože mzda je u téhož člověka obvykle vždy větší než jeho podpora)

2. hledat a nalézat zdroje kupní síly obyvatel, které by

1. nebyly výdajem z veřejné pokladny,
2. byly by spojeny s užitečnou prací,
3. a měly by co nejméně charakter výrobního nákladu, protože vlastnost „být jedním z výrobních nákladů“ práci z výroby vypuzuje a zdravou koupěschopnou poptávku(„za práci“) omezuje. Poptávku snižovanou nezaměstnaností v komerčním sektoru pak nezdravě nahrazuje nekontrolovatelná epidemie spotřebních a jiných úvěrů včetně kreditních karet a nárůst úřednictva (po r. 1989 došlo k extrémnímu nárůstu úřednictva, který nemá obdoby a nelze ho v tak velkém objemu vysvětlit ničím racionálním a objektivně nutným, žádnými živnostenskými, pracovními a jinými úřady)
   Experimentálně zavést v oblastech s velmi vysokou nezaměstnaností „rezidualitní společnosti“ (nevznikaly by volně, ale na povolení), kde

• ca) by se neplatily vůbec žádné odvody zaměstnavatele na zaměstnancovy parafiskály
• cb) nákladovost mzdy by byla snížena tím, že mzda by byla pouze „výsledková“ - podíl na zisku. Teprve pokles aktuálního měsíčního podílu (na zisku) pod minimální mzdu (samozřejmě v závislosti na velikosti úvazku) by zakladatele (majitele) firmy zavazoval doplatit do výše minimální mzdy (o co ještě může dlouhodobě nezaměstnaný na trhu pracovních příležitostí v takových končinách přijít…?)
• cc) ale za to by firma měla právo volně přijímat zaměstnance pouze z okruhu dlouhodobě nezaměstnaných, jinak na povolení a i tak s preferencí dalších nezaměstnaných

V Chrudimi dne 25. 4. 2005
JUDr. Miroslav Tejkl