
Spojené státy, které jsou v přenosu výrob do zahraničí nejdál, podle statistik vydělaly, ale detailnější pohled ukazuje, že si pomohl jen zlomeček lidí. Chtělo by to nový New Deal.
Evropa zažila vzrušený týden a ještě se z něj vzpamatovává. I když se zdálo, že spor na „jarním“ summitu Evropské unie v Bruselu je hlavně o evropskou vlajku a hymnu, případně početní příklady s odmocninou, největší poprask způsobil zásah nováčka Nicolase Sarkozyho do připravované Reformní smlouvy, kde se mu podařilo vyřadit z cílů EU to, aby soutěž byla volná a nedeformovaná. A doporučil skoncovat s naivním přijímáním toho, co nás poškozuje...
SOUTĚŽ NENÍ SPROSTÉ SLOVO. Také Peter Mandelson, eurokomisař pro zahraniční obchod, vidí, že globalizace zvyšuje nerovnosti, protože výnosy z kapitálu dalece převyšují výnosy z práce. V projevu v Pařížské obchodní a průmyslové komoře, kam se týden po summitu vydal, aby na místě čelil protisoutěžní ofenzívě, však trval na tom, že udržitelnost globalizace zavisí na politických, nikoliv ekonomických nástrojích. Podpořil základní myšlenky Špidlova plánu flexicurity, tedy chránit pracovníky, nikoliv pracovní místa. Udržovat zaměstnatelnost, nikoliv individuální zaměstnání. Ochranu lidí však nelze zaměňovat s protekcionismem, uzavíráním trhů.
Pokud však otevíráme trhy pro cizí zboží, musíme trvat na reciprocitě, ujišťuje Mandelson. A musíme usilovat i o to, aby spolu se zbožím byly exportovány také pravidla a standardy jednotného evropského trhu, které nám umožnily obrovský pokrok nejen v oblasti ekonomické, ale také sociální a environmentální.
Pokud jde o soutěž, „není to dogma nebo náboženství“, odpovídá Mandelson Sarkozymu, „ale není to ani sprosté slovo“.
FRANCOUZI už dříve dali najevo své obavy z ničím neomezované globální soutěže, když odmítli euroústavu. Mají strach, že EU je trojským koněm globalizace, která je připraví o místa. A mají do jisté míry pravdu, jak ukazuje Colleen Walsh Schultz v Houston Journal of International Law ve shrnující analýze offshoringu. Zatímco nejúspěšnější Spojené státy získají z každého dolaru vloženého do offshoringu až 1,17 dolaru, Francie je na tom podstatně hůře a navíc má problémy s obnovou pracovních míst, která se ztratila přenosem výroby do zámoří (viz dále).
Jiný kraj, jiný mrav. Podle Marka Weskera, zakladatele americké Sequoia Software, nyní šéfa společnosti pro outsourcing projektového řízení Artifact, zvládnutí offshoringu místa neničí, ale naopak vytváří. Společnosti, které tuto metodu zvládly, rostou rychleji a na každé opuštěné místo vytvářejí dvě nová. Vedle toho, zejména u vznikajících společností, je offshoring považován za povinnost; nezvládnutí vyřazuje. „Když nemáte offshoring v plánu pro druhý rok, žádný venture capital vám nedá peníze,“ konstatuje suše v příspěvku, který šíří Business Wire.
JSOU AMERIČANÉ opravdovými vítězi? Víme o tom méně, než by se zdálo. Americké statistiky vytvářejí optimistický obraz, podle kterého přesun výroby do levných asijských regionů nemůže ekonomice ublížit. Bohužel se mýlí, soudí ekonom amerického týdeníku BusinessWeek Michael Mandel a upozorňuje na studii o tom, co tyto statistiky zkresluje. Napsala ji Susan N. Housemanová z W. E. Upjohn Institutu a vyplývá z ní nepříjemné zjištění - vykazovaný růst americké produktivity je zčásti fikce.
Podrobnější rozbor tohoto jevu zpracovala pro Ekonom Růžena Vintrová na jiném místě, zde tedy aspoň stručně: Oficiální statistika přehlíží podíl levné čínské, indické a bůhvíjaké další produkce v dodavatelském řetězci. Je to proto, že jasně vidíme jen výsledný produkt a jeho spotřebu. Kde a za jakou cenu vznikaly dovážené součásti, to statistice uniká. Je odkázána na odhady dovozních cen, a tam se nejspíš mýlí. Tyto ceny jsou nejspíš mnohem nižší, než s jakými počítá, a podíl dovozu je proto mnohem větší, než by vyplývalo z dosavadních údajů.
Tento omyl pak prosakuje také do dalších důležitých veličin. Tak třeba inflace, podle které Fed stanovuje základní úrokové sazby, je možná nižší než vykazovaná. Dovoz je ve skutečnosti větší, domácí produkce menší. Část vykazovaného HDP je pouhý přízrak, fantom. Řekněme zásah statistického Fantomase.
Údaje o růstu produktivity vypovídají spíše o rostoucí potřebě převádět výrobu do nízkonákladových zemí - čili o tom, že vyrábět v Americe se vyplácí stále méně. Tím se také podle Housemanové vysvětluje rozdíl mezi údaji o zvyšující se konkurenceschopnosti a nepříznivým vývojem amerických mezd.
NA ROZDÍL ZISKŮ A MEZD upozorňuje také bývalý Bushův ekonomický poradce profesor Matthew J. Slaughter z Tuck School of Business v Dartmouth spolu s profesorem Kennethem F. Schevem z Yale University. V čerstvém čísle prestižního magazínu Foreign Affaires uvádějí, že zatímco ekonomika rostla, mzdy většinou stagnovaly nebo klesaly. A nepomáhala dokonce ani kvalifikace, protože si polepšily jen absolutní špičky, pracovníci s doktoráty nebo vysokoškolským vzděláním v oboru práv, účetnictví a několika dalších „profesionálních“ služeb. Do této skupiny patří méně než čtyři procenta pracovníků, konstatují autoři uvedeného příspěvku s naléhavou výzvou, žádající zásadní přerozdání karet podobně jako po Velké krizi .
Zatímco firmy na globalizaci vydělávají, takže vedoucí pracovníci dostanou bonusy za přírůstky zisku, práce samotná uniká do zámoří a mzdy zbývajících domácích zaměstnanců trpí pod tlakem asijské konkurence. Výsledkem je narůstající sociální nerovnost.
V roce 2005 dostalo nejlépe situované procento Američanů 21,8 procenta všech příjmů v USA, což je extrém nezaznamenaný od roku 1928.
„Zhoršování růstu příjmů pro většinu obyvatel přitom časově souvisí s integrací Číny, Indie a střední a východní Evropy do světové ekonomiky,“ konstatují autoři a nediví se růstu protekcionistických nálad v USA.
CO S TÍM? Nápad profesorů nese jméno New Deal pro globalizaci a týká se zdanění práce. Nikoliv vlastní daně z příjmů, kterou považují za dostatečně progresivní, ale sociálního a zdravotního pojištění, které má charakter rovné daně a má tedy regresivní funkci (zvyšuje sociální rozdíly). Progresivní složka (1,1 bilionu dolarů) je přitom zhruba stejně velká jako regresivní (760 miliard dolarů). Velký balík peněz s regresivním vlivem je tak přirozeným kandidátem pro redistribuci. Spočívala by v tom, že pracovníci s příjmem pod americký medián (polovina Američanů bere víc) by na sociální a zdravotní pojištění neplatili vůbec nic. Zároveň by se zvýšil strop, ze kterého se sociální a zdravotní pojištění ještě platí, a mohl by se zavést i princip progresivity. Stálo by to 256 miliard dolarů a za to by si pomohlo 67 milionů pracovníků, každý 3800 dolary ročně, vypočítávají autoři.
Zachrání to vztah Američanů ke globalizaci? V každém případě je o čem mluvit.
Ekonom, 27/2007, 4. 7. 2007, Zbyněk Fiala
Co je offshoring
Předchůdcem offshoringu byl outsourcing, který se rozvíjel ve vyspělých zemích, vysvětluje Colleen Walsh Schultz v Houston Journal of International Law. Přeskok do mezinárodního prostředí byl usnadněn několika příznivými okolnostmi. Tou první byl krach bubliny dot.com, kdy najednou nebylo využití pro právě dokončené obrovské investice do globálních páteřních sítí optických kabelů. Přenosová kapacita byla náhle skoro zadarmo. Naštěstí přežívala menší bublinka obav z toho, co udělá se staršími počítači nástup roku 2000 (millenium bug), a protože to americké počítačové a servisní firmy nestíhaly, vzpomněly si, že v Indii se také mluví anglicky a optické kabely už umožňují práci na dálku. Tak začala raketová cesta Indie do globální ekonomiky. Práci na dálku urychlila také bezpečnostní opatření po 11. září, která ztížila pohyb lidí. V té době do hry výrazněji vstoupila i Čína, která se dlouho rozcvičovala pro spolupráci se Západem ve zvláštních rozvojových zónách, ale obavy partnerů setřásla až vstupem do Světové obchodní organizace roku 2001.
Největší pohyb byl zpočátku v oblasti informačních technologií, financí a call center, ale přibývají další a pokračuje vzestup přejímaných úkolů v hodnotovém žebříčku. Usnadnila to standardizace, napřimování a zjednodušování procesů, automatizace. Když obě strany používají stejný SAP nebo stejný PeopleSoft, propojení je snadné.
Dlouho byla Indie považována za nejvýhodnějšího partnera. Podle studie McKinsey Global Institutu z roku 2005 každý dolar, který americké korporace vložily do přesunu služeb do Indie, vynesl americké ekonomice návratnost 1,14 až 1,17 dolaru. Jedná se o souběh úspor nákladů, přírůstku tržeb za americké zboží v Indii a repatriace zisků. Americké pracovní síly, které tím přišly o místo, se většinou dařilo umisťovat jinde, takže bylo možné přičíst dalších 57 centů přínosu z jejich produkce.
Hned na začátku se přitom ukázalo, že klíčem k úspěchu je především jazyková blízkost. Je to vidět na příkladu Francie a Německa, zemí, kterým se do Indie neproniká tak snadno. Proto se musely orientovat na střední a východní Evropu a severní Afriku, kde jsou náklady vyšší a výsledky kolísají. Zatímco offshoring do Číny a Indie přinášel úspory nákladů ve výši 85 až 90 procent, v severní Africe to bylo jen 70 procent a ve střední a východní Evropě mezi 75 a 55 procenty. A tak podle zmíněné studie Francie získává z eura vloženého do offshoringu 86 centů a Německo dokonce jen 74. Menší jsou také odbytové možnosti na těchto partnerských trzích, než kdyby byla hlavním partnerem Indie. A horší je také uplatnění pro pracovníky, které offshoring připraví o místo. Zatímco ve Spojených státech dosahuje míra obnovy pracovních míst 70 procent, ve Francii je to 60 procent a v Německu jen 40 procent.
Pokud by se naplnila předpověď z roku 2005, měl by napřesrok offshoring obsadit 160 milionů pracovních míst bílých límečků, to je asi 11 procent z celkového světového počtu těchto míst.
ZF
Dovezená produktivita
Je ukazatel HDP ve vyspělých ekonomikách významně zkreslován?
NADNÁRODNÍ FIRMY, působící ve vyspělých ekonomikách, hromadně přesunují výrobu do nízkonákladových (low-cost) ekonomik, zejména do robustně rostoucí Číny a Indie. V mateřských zemích dochází k úbytku pracovních míst, avšak získávají za to obrovské výhody při zpětném dovozu laciných součástek, dílů a veškeré mezispotřeby i hotových výrobků pro konečnou spotřebu a investice.
Úspory nákladů přinášejí firmám nevídaný růst zisků. I když tyto zisky vznikly především z nesrovnatelně nízkých cen subdodávek, tvoří součást přidané hodnoty a jsou vykazovány v mateřských zemích jako vzestup HDP a produktivity práce. Když pak poměřujeme dovoz spotřebního zboží „v reálném vyjádření“, to znamená po přepočtu do stálých cen podle cenových indexů, vyjde nám podstatně menší číslo, než odpovídá skutečným tržbám za toto zboží. Stejně tak součet přepočtených dodávek z domácí výroby a vykázaného dovozu je podstatně nižší než skutečná konečná spotřeba, se kterou pracujeme při zjišťování výdajové složky HDP. Podobně je tomu s investicemi. Uvedený rozdíl je v tvorbě HDP započítán, najdeme ho pod položkou zisk distribučních odvětví. Vzniká však otázka, zda základní ekonomické ukazatele nejsou tímto postupem hrubě zkreslovány.
Jak nahlížet na přínos z přemisťování výrob získaný díky levným dovozům z rozvojového světa? Tato otázka tvořila titulní téma časopisu Business Week z 18. června 2007, kde autor Michael Mandel představil závěry z probíhající diskuse v odborné veřejnosti. Začátky diskuse, kterou shrnul do pojmu „phantom GDP“ (zdánlivý, klamný, přízračný HDP), lze vystopovat v roce 2003, kdy se týkala především informačních technologií. Tenkrát poprvé prudce vzrostly dovozy elektroniky z Číny a Indie. Avšak samotné přemisťování výrob do Asie začalo nabírat dynamiku už po roce 1997, kdy byla přijata mezinárodní dohoda o informačních technologiích s prudkým omezením cla na toto zboží i související služby.
Offshoring, jak je proces přemisťování výrob v západní literatuře označován, se v USA rozšířil v posledních třech letech s největší prudkostí do řady odvětví zpracovatelského průmyslu. V současnosti je v tomto ohledu příznačný zejména osud nábytkářského průmyslu nebo výroby televizí a podobné techniky. Například import nábytkářského průmyslu se zvýšil ze 17 mld. USD v roce 2000 na více než 30 mld. USD v roce 2006. Autor osvětluje jádro problému na dovozu obrovského množství levných čínských židlí, ale v perspektivě lze očekávat, že nízkonákladové ekonomiky budou postupovat výš ve výrobním hodnotovém řetězci, a to bude problém dále vyostřovat.
Zisky, vyplývající z přemisťování výrob, patří firmám, které sídlí v USA, a proto jsou jakoby oprávněně započítány do základního ukazatele ekonomického růstu Spojených států, jejich hrubého domácího produktu. Z toho je odvozeně vykazován i vysoký růst produktivity práce, počítané z přidané hodnoty. Kritikové namítají, že tyto zisky jsou přínosem z obchodování se světem, a nikoliv výsledkem efektivnější domácí výroby. Tomu odpovídá i fakt, že zatímco ekonomický výkon a produktivita rostou, mzdy domácích dělníků stagnují nebo klesají. Odměny a platy manažerů se však chovají jinak, ty se zvedají do závratných hodnot, protože jsou odvozovány z docilovaných úspor nákladů při přesunu výrob.
Když to shrneme, úspory nákladů vykazované firmami nereprezentují růst produktivity amerických dělníků, kteří vyrábějí zboží a poskytují služby v USA. Paradoxem je, že v některých sektorech, kde je vykazován růst produktivity a konkurenceschopnosti amerických dělníků, jde ve skutečnosti o doklad jejich nízké konkurenční schopnosti - ve srovnání se zeměmi, kam tato výroba mezitím odplynula.
Argument, který zpochybňuje zahrnování přínosů z přesunu výrob do HDP, lze však napadnout z jiného hlediska. Co když je to nehmotný vývoz nadnárodních společností při přemisťování výrob? Tyto společnosti poskytují svým zahraničním dodavatelům a pobočkám podnikatelské znalosti a trénink, zasvěcují je do manažerských praktik a dovedností. Vybavují je různými druhy potřebných informací pro podnikání. Významné je předávání poznatků výzkumu a vývoje, designu nových výrobků a dalších služeb. Za tento neviditelný vývoz, nezahrnutý do oficiálních dat, pak dostanou protihodnotu v levném dovozu výrobků a služeb.
Přízračný HDP, který vzniká zkresleným zachycením důsledků přemisťování výrob do zahraničí, se dočkal i pokusu o vyčíslení. Business Week odhaduje toto zkreslení na 66 mld. USD za léta 2003 až 2006. Kdybychom to chtěli napravit, vyšlo by nám o 0,5 procentního bodu nižší roční tempo růstu HDP, což nevyhlíží dramaticky. Ale jedná se hlavně o zpracovatelský průmysl, a tam bychom přišli o mohutných 40 % jeho přírůstku za uvedené období. Růst tohoto sektoru je tedy zkreslen nejvíce. V ukazatelích produktivity práce na národohospodářské úrovni vykazují oficiální statistiky v posledních 3 letech zrychlení na 1,8 % ročně, ale po odečtu fantomové složky by tato tempa nedosahovala ani 1,6 % ročně. To je údaj shodný s výsledky v 80. letech. Značná část vykazovaného přínosu produktivity práce v pozdních 90. letech i v současnosti má tedy podle kritického hodnocení původ v levném dovozu z přemístěných výrob.
Výhrady ke statistice se soustřeďují na nedostatečnou vypovídací schopnost ukazatelů dovozních cen. V uváděném kritickém období od roku 2003 do roku 2006 je v nábytkářském průmyslu vykázán dokonce vzestup dovozních cen o 6,7 %, přestože všichni vědí o čínských židlích dovážených za pakatel. Údaje o objemu dovozu z Číny se ocitají při takovém srovnání s cenovou hladinou v USA úplně mimo realitu. Představitelé BLS (Bureau of Labor Statistics), kteří zodpovídají za cenovou statistiku, se hájí tím, že údaje této statistiky nejsou určeny k měření cen zboží, jehož výroba se přemísťuje do zahraničí. Jejich statistiky tak uvádějí celkové zvýšení dovozů z Číny do USA v průběhu posledních tří let o 89 % při vykazovaném poklesu dovozních cen o pouhá 2,3 %.
V podstatě jde o problém srovnatelných cenových úrovní v USA a v Číně. V kurzovém přepočtu stojí stejné zboží v Číně pouze zlomek ceny, za kterou se obchoduje v USA. Národní cenová statistika však problém různých cenových hladin v jednotlivých zemích neřeší. Jejím úkolem je porovnávat vývoj cen srovnatelných výrobků ve výrobě, spotřebě či dovozu. Při konstrukci indexu dovozních cen se neporovnávají ceny stolu či židle, vyráběných dříve v USA a nyní dovážených z Číny, ale pouze ceny dříve a nyní obchodovaných výrobků se zhruba stejnými technickými parametry a ukazateli kvality. Nezachytí se tedy fakt, že při dovozu z Číny se dostávají do USA podstatně levnější výrobky než z domácí výroby.
Vládní statistici USA se k uváděnému problému vyjadřují rozpačitě. Ředitel Bureau of Economic Analysis (BEA, vrcholný statistický orgán, vykazující údaje o HDP) J. Steven Landefeld soudí, že v uváděných sporech „existuje něco reálného, ale nikdo neví, jak velký rozměr to představuje.“
Matthew J. Slaughter, vysokoškolský ekonom z Amos Tuck School of Business při Dartmouth College a dřívější člen sboru poradců prezidenta Bushe k tomu dodává: „Dopady mohou být potenciálně velké. Mám obavy, že budou pronikavé.“
V širších souvislostech se důsledky týkají celkové hospodářské strategie včetně měnové politiky centrální banky (Fed). Pokud totiž odečteme vliv přínosu z přesunu výrob, ekonomická situace USA se nejeví zdaleka tak růžová, jak dosavadní údaje napovídají. Zatím byl vykazován růst HDP od roku 2003 s ročním tempem 3,3 % a toto tempo bylo považováno za solidní. Pokud však zahrnuje i fantomovou složku, měli bychom počítat s tím, že je ve skutečnosti o půl procentního bodu nižší. Fed by tedy neměl omezovat růst zvyšováním úrokových měr tak, jak mu napovídají „přízračné“ zkreslené ukazatele.
Analyzované zkreslení se netýká jen ekonomiky USA. Vztahuje se na všechny ekonomicky vyspělé země, v nichž mají sídlo nadnárodní firmy, přemisťující výrobu do zemí s nízkými náklady. Vliv globalizace na vykazovaný ekonomický růst se projevuje též ve vyspělých zemích Evropské unie nebo v Japonsku, ale tam se zatím tento problém nediskutuje tak intenzivně jako v USA.
Česká republika se nachází někde uprostřed mezi nejvyspělejšími ekonomikami a zeměmi s nízkými náklady. V evropském měřítku jsou české jednotkové pracovní náklady (v eurech na jednotku reálného HDP) zhruba poloviční ve srovnání s průměrnými náklady v EU-27, ale v Číně a Indií - i na Ukrajině - jsou několikanásobně nižší. Tváří v tvář této nákladové konkurenci nemůže ani česká ekonomika zakládat svou strategii na nízkých mzdách, nízkých pracovních nákladech a nízkých cenách vyváženého zboží. Postupné vyčerpávání naší nákladové konkurenční výhody provází přejímání zahraničních technologií, a tak se zdroje naší konkurenceschopnosti mění. Měla by být zakládána více na vlastních inovačních schopnostech a na urychleném posunu v hodnotovém výrobním řetězci výše, ke kvalifikovanějším a sofistikovanějším výrobám a službám.
A pak je tu ještě jedna zkušenost z americké diskuse. Proces globalizace narušuje zavedené chápání základních ekonomických ukazatelů. Žijeme ve světě propojených dodavatelsko-odběratelských řetězců, které jsou rozprostřené po celém světě. Dřívější „sebestředné“ vnímání ekonomického růstu v hranicích jednotlivých národních ekonomik přestává mít smysl. Zjišťujeme, že evidence ekonomického růstu v úzce národních hranicích se stává obtížně uchopitelnou.
Růžena Vintrová
Centrum ekonomických studií VŠEM
Ve stínu Fantomase
Jaké závěry lze vyvodit z existence „fantomového“ HDP, které je vykázáno v USA, ale vzniklo v Číně? Michael Mandel nabízí několik odpovědí. Pokud je růst HDP nadsazený, je možná nižší i hodnota toho, čemu se říká dlouhodobý udržitelný růst, nebo z jiného pohledu využitelná kapacita ekonomiky. Fed by měl být opatrnější a má zřejmě méně možností pro snižování sazeb.
Pak je tu velký schodek obchodní bilance. Kdyby se ukázalo, že Spojené státy mají nižší konkurenční schopnost, než jaká se vykazuje, a že lavina dovozů pomáhá hospodářskému růstu méně, než si myslíme, mění to situaci. Největší problém by pak byl v tom, že zastaralé statistické postupy zakrývají skutečný stav věcí a nedávají podnět ke včasné reakci. To může být v dnešním rozkolísaném světě zlé.
Ale ještě horší by to bylo, kdyby se taková věc mohla stát jen v USA. Ve skutečnosti lze předpokládat, že podobně bude statistika zaskočena ve všech zemích, které využily příležitostí globalizace a začaly v posledních letech přesouvat výrobu na východ.
Může se to stát i u nás? „Může,“ potvrdil nám Kamil Kudlák z Českého statistického úřadu, jeden z největších odborníků na statistické sledování zahraničního obchodu. Měření směnných relací, cenové statistiky zejména dovozu z Asie, tam všude narážíme na skutečnost, že neznáme celý obraz. Tam, kde firma převedla část výroby do Číny, ale zpracovaná součást na své pouti světem nezmění vlastníka, žádné hodnověrné informace o cenách nejsou. Týká se to zejména mnoha zahraničních firem, které jsou u nás přihlášeny jen jako plátci daně, ale centrálu mají jinde, a tak u nás nemají statistickou vykazovací povinnost. Podobně je to se zušlechťovacím stykem, kdy zboží jen prochází republikou a je obohaceno nějakou tou přidanou hodnotou. Obchoduje s ním však někdo jiný a my nevíme, jaký podíl výsledné hodnoty (nebo produkce) na koho připadá. Pak se ovšem těžko měří také produktivita.
Českou situaci navíc komplikují kurzové měny. Nakupujeme za dolary a prodáváme za eura. Posilování koruny způsobuje, že český HDP ve stálých cenách je podhodnocen, stejně tak dovoz za dolary, zatímco vývoz za eura je nadhodnocen. „U výroby počítačů to jednou vedlo k údajům o tak skvělém vývoji směnných relací, že jsme to museli vrátit na zem a místo domácích cen použít ceny na světovém trhu (konkrétně v USA),“ vzpomíná Kudlák. Někde zase musí zaskočit odhady.
„Zatím však neexistuje odborná studie, která by to prozkoumala,“ konstatuje Kudlák. „Globalizace je problémem pro statistiky celosvětově.“
ZF