Text Martina Škabrahy ze Salónu PrávaI. Dým na Manhattanu
Pokud muži, kteří 11. září 2001 provedli teroristický útok na USA, chtěli zasáhnout samotné srdce „světového systému“, tak bylo jejich úsilí od počátku odsouzeno k nezdaru. Systém se po zásahu dvou věží nejen nezhroutil, ale naopak ještě posílil své hlavní projevy: konzumovat stalo se poté vlasteneckou povinností, hájení dosaženého blahobytu splývá se vznešenou obranou „naší civilizace“, strach stimuluje ještě pevnější loajalitu k systému a jeho sítím. Hmotná destrukce nemůže tento systém nijak citelně zasáhnout. Nejen že není vázán na konkrétní místo, a je tedy vůči jeho zásahu imunní. Samotná destrukce je hnacím motorem tohoto systému. Černý dým ze zborcených manhattanských mrakodrapů je jen zhuštěnou formou páry - oné moderní páry, jež doprovází proměnu všeho v energii - to, co se v geologické paměti Země ukládalo po milióny let, je bez odkladu a nenávratně spáleno pro naši chvilkovou prosperitu. Lidé, zděšeně prchající před padajícími věžemi, jsou zase jen hyperbolou moderního davu, který se ve znamení pokroku žene za svými soukromými štěstíčky. Lidé, kteří byli v 19. století svědky nástupu železniční dopravy, nadšeně svědčívali o tom, jak se z oken jedoucího vlaku, pokud je zrovna nehalil kouř lokomotivy, vše kolem měnilo v pouhou pomíjivou kulisu, rychle ubíhající pryč. Systém, který teprve nabíral svoji závratnou dynamiku, se již tenkrát jevil jako systém emancipování od všech vazeb na konkrétní prostor a čas. Pocit volnosti a nezávislosti, který zakoušeli první cestující v prvních vlacích, byl ale jen zdánlivý. Ve skutečnosti byli zároveň s tím, jak uháněli do dáli, přikováni k vlaku a kolejím, které pro ně někdo vymyslel a naplánoval. Ta situace se dnes ještě prohloubila: systém, který obýváme a jehož podstatou je proměna všeho v energii, nám sice dopřává svobodu v hledání vlastního štěstí, ale zároveň nás uzavírá do něčích konstrukcí a propočtů. Jejich vládu si zpravidla neuvědomujeme, a tak sebou bez odporu necháme vláčet, stávajíce se součástí různých energetických souprav. Teprve při konfliktu, v němž systém nečekaně zasáhne něco, co je nám skutečně drahé, si svoji situaci skutečně uvědomujeme.
II. O velké lidské malosti
Následující příhodu mi nedávno vyprávěla jedna známá, když jsme se vraceli z protestního tábora v Horním Jiřetíně, městečku ležícím v magickém stínu Krušných hor, jež má být spolu se sousedními Černicemi vydáno Mostecké uhelné společnosti, aby bylo zbouráno. To, co leží pod ním, pak bude proměněno v páru, aniž by si kdo kladl otázku, zda třeba v budoucnu nebudeme ony informace, nahromaděnou paměť miliónů let geologického vývoje, umět využít daleko efektivněji a bez toho, že by se kvůli tomu bouraly lidské domovy. Teď tu příhodu; nevím, jestli je pravdivá, ale určitě se mohla stát. U Horního Jiřetína shlíží z krušnohorského úbočí do kraje zámek Jezeří, před časem zachráněný díky občanské iniciativě před hnědouhelnou destrukcí. Jeho kastelánka, která se do těchto míst přestěhovala z jedné zbourané vesnice (celkem je jichž už přes sto), pozvala kdysi na zámek místního uhlobarona. Z oken sídla je působivý rozhled po vydolované mostecké krajině, jejíž nenasytná prázdnota se zatím zastavila na hraně někdejších zámeckých zahrad. Žena věřila, že pohled na bezútěšnou scenérii vzbudí v dotyčném nějakou sebereflexi, nahlédnutí odvrácené stránky pokroku a blahobytu. Místo toho jí byla odpovědí slova: „To je úžasné, co člověk dokáže!“ Přiznám se, že i mně po zádech běhá mráz obdivu, když vidím obří rypadlo, které kousek po kousku odlupuje z krajiny hnědouhelné vrstvy, podobajíc se nějakému zpomalenému dávnověkému monstru. Leviathanovi... Stojíme nesporně tváří v tvář triumfu lidské vůle a inteligence. Ale zároveň tu dochází k tragické záměně - mezi lidskou velikostí a malostí je až příliš křehká hranice. Mostečtí uhlobaroni (buďme spravedliví - nejen oni) jsou pohrobky reálného socialismu, jedné z nejtupějších forem modernity. Z jejich manželství s nezletilým českým kapitalismem vzešel bastard jménem „veřejný zájem“, kterým kryjí svůj soukromý zájem dolovat. Několik tisíc občanů Jiřetína a Černic musí prý ustoupit potřebám deseti miliónů obyvatel této země, které bez hnědého uhlí údajně čeká energetická krize. Lze ale to, co má znamenat „zájem nás všech“, redukovat na tuto mechanickou početní operaci? Představa, že několik tisíc lidí musí ustoupit zbylým deseti miliónům, aby ti mohli doma ještě dalších pár let plýtvat energií, zaměňuje veřejný zájem s kolektivním sobectvím, karikaturou, v niž se za předlistopadového režimu proměnil Marxův sen o spravedlivé společnosti. Nevím, jestli máme právo konzumovat čím dál víc. Jsem si ale jistý, že nikdo z nás nemá právo chtít pro své vlastní pohodlí po jiných lidech, aby opustili své domovy a nechali je - po staletích historie - zbourat. Skutečný veřejný zájem neznamená, že menšina se musí podřídit většině, ale naopak to, že žádná menšina, ba ani jednotlivec, nesmí trpět bezprávím a být násilím nucen ke „společnému dobru“ (za nímž se pohříchu skrývá zájem několika dravců). Společné dobro musí v případě, jako je tento, vyplynout ze všeobecného konsensu těch, kterých se přijímané rozhodnutí týká. Jakékoliv snahy ustavit zákonem možnost realizovat „veřejný zájem“ i proti vůli „nechápající“ menšiny znamená frontální útok na demokracii, už tak oslabenou naším reálným kapitalismem. V roce 1933 byli Židé menšinou, jednou z mnoha skupin, z nichž každá měla svou pravdu; ta židovská ale zároveň vystihovala univerzální pravdu celé situace. V dnešní průmyslové válce hrají obdobnou roli občané Horního Jiřetína a Černic. Jejich zdánlivě marginální zájem neopustit své domovy vystihuje naše společné ohrožení: podlehnutí systému, který tím, že při realizaci deseti miliónů soukromých štěstí vyhání některé lidi z jejich vesnic a měst, dělá z nás všech své nevolníky. Každý z nás se jednou může stát „nechápající menšinou“.
III. Pára, led a voda
V sociálních vědách koluje metafora páry a ledu. Pára znamená lidskou svobodu, pestrý vějíř individuálních možností, mezi nimiž si podle libosti vybíráme, a tím realizujeme své moderní lidství. Ledem se mají na mysli společenské náklady, jimiž jsou podmíněny ony soukromé vymoženosti. Třeba dálnice a betonová lobby jsou ledem páry, které říkáme individuální autodoprava a která se stala jedním ze symbolů modernistického snu o prosperitě. Možnost od večera do rána všude v domě svítit a ještě se k tomu dívat na televizi, vařit si kávu v konvici a ležet na gauči polonahý, i když je venku mráz, to vše je pára moderní energetické politiky. Ledem této páry je v našem příběhu vydolovaná krajina, bourání vesnic, lidé vystěhovaní do uniformovaných sídlišť, socialisticky inženýrské „nové“ město Most a také uhlobaronská lobby sahající svými chapadly až do parlamentních lavic. Historicky první evropský filosof Thalés Milétský psal před mnoha stoletími o tom, že počátkem všech věcí je voda. Nemyslel to doslovně, fyzikálně, ale metaforicky, jakoby těsně za hranicí mýtu, který se myšlení v touze po filosofii a vědě teprve učilo zapomenout (nezapomenulo jej však zcela, spíše uložilo do šachet podvědomí, odkud je jím stále neznatelně utvářeno). Voda je to, co do sebe dokáže všechno pojmout a všude, byť skromně, se vejít; sama beztvárná, umí nabýt nekonečně mnoha tvarů, nabízí celou škálu podob a povah, z nichž led a pára jsou jen dvě krajnosti, jakkoliv význačné a pro nás stále ještě určující. Neměli bychom se dnes znovu učit archaickému myšlení vody? Neměli bychom se snažit pochopit každou páru jako fázi v koloběhu, do něhož organicky náleží i všechen led? A neměli bychom hlouběji proniknout do tajemství tohoto koloběhu, v jehož celku pára znovu ztuhne, led se časem rozpouští a energie se vždy zase obnovuje?
Právo, 27. 10. 2005, Martin Škabraha