Vrátit víru v budoucnost

Autor: Miloslav Ransdorf <(at)>, Téma: 02. Články, statě, projevy, Zdroj: vtm 14/1989, Vydáno dne: 29. 01. 2016
Dnes se naposledy rozloučíme s Mílou Ransdorfem. V jistém smyslu ľije člověk po své smrti dále spolu s myąlenkami, které po sobě zanechal. I proto se rozloučíme převzetím rozhovoru Míly pro časopis Věda a technika mládeľi v roce 1989. Myslím, ľe název tohoto historického rozhovoru symbolicky popisuje Mílovy snahy v posledních 25 letech. Úplně dole naleznete odkazy na jiné jeho texty na naąem webu, které zachycují sloľitost jeho politické cesty.
29. 1. 2016, Milan Neubert



Vrátit víru v budoucnost

Věčně chránit mladé generace před "neľádoucími vlivy"
je nerozumné a neetické.
Jurij Afanasjev,
Týdeník aktualit 21, 1989

Při čtení této myąlenky mě napadlo, ľe Afanasjevův výrok je v současné době daleko aktuálnějąí pro Československo neľ pro Sovětský svaz. Mám podezření, ľe i u nás můľe mít mladá generace pocit, ľe jí někdy bývá poskytována "ochrana", o kterou ani vlastně moc nestojí. V souvislosti s tím mě napadlo, ľe by nebylo nezajímavé poodhrnout rouąku minulosti a dozvědět se něco málo o socialismu včera a dnes. Od myąlenky byl uľ jen krok do Prognostického ústavu ČSAV v Praze za PhDr. Miloslavem Ransdorfem, CSc.

Michail Gorbačov napsal ve své knize o přestavbě a novém myšlení, že ideovým základem a inspirací přestavby je pozdní Lenin. Jaké byly jeho představy o budování socialismu?

Miloslav Ransdorf 1989Lenin viděl, že revoluce, kde je pojem socialismus stlačen do dvou bodů (vedoucí úlohy strany a společenského vlastnictví výrobních prostředků), je nutně revolucí nedokončenou. K jejímu dokončení je zapotřebí mnoha věcí, především existence relativně samonosného hospodářského mechanismu, který umožní rekonstrukci a rozvoj ekonomiky země. Tady předpokládal vstřícné působení trhu a plánovitých přístupů. Protiklad trh — plán byl vyvolán až později a naprosto uměle.

Pozdní Lenin si představoval, že prostřednictvím plánovitých prostředků bude stát regulovat trh a trh bude regulovat podniky, přičemž socialistická ekonomika musí využívat i zkušeností tehdejšího kapitalismu. Dále, čím větší je centralizace moci jako protiváha proti chaotickému stavu hospodářství, tím větší musí být důraz na kontrolu zdola a dlouhodobou orientaci na rozvoj samosprávných struktur. Byl si vědom, že strana musí postupně vytvářet předpoklady pro demokratické řízení země (nezapomínejme, že Lenin uvažoval o tom, že odbory a tisk mohou hrát úlohu jakési opozice, zpětné vazby v podmínkách socialismu).

Pak ale Lenin zemřel a k moci se dostal Stalin. Jaká byla jeho pozice tenkrát, při nástupu do čela státu?

Většina straníků viděla ve Stalinovi mírného politika středu (proti krajnostem Trockého). Stalin byl obratný politik a organizátor, ale většinou přebíral cizí myšlenky. Byl inteligentní pragmatik, ale jeho myšlení nemělo evropskou kulturu. Jestliže dnes někteří tvrdí, že základem a živnou půdou pro Stalina a jeho systém je levičáctví ruské revoluční inteligence a její neochota sestoupit na půdu reality, je to pravda jen zčásti. Stalin v mnohém jistě obnovil pojetí válečného komunismu. Stalinův systém je jen jeho změkčenou variantou, která je změkčována dodnes. Ale podstata tohoto systému je v tom, co jsme viděli u válečného komunismu: vyřazování zprostředkujících článků, víra, že společenské racionality lze docílit bezprostředně, z centra, oproštěním společenského života, naturalizací ekonomiky bez trhu, politickou kulturou bez demokratických institucí atd. Takový systém je nemyslitelný bez zúžení horizontů, bez psychózy obklíčené země, bez zprostředkování společenské racionality iracionalitou, bez fenoménu strachu, který se ztělesnil v masových represích.

Projevem podstaty Stalinova systému je primát taktiky nad strategií a nad teoretickým zřetelem. Teorie sloužila jen jako ospravedlnění taktických kroků. Pokud této potřebě totální ideologizace nevyhovovala, ať skutečně, nebo zdánlivě, byla likvidována. Stačí připomenout konec diskuse o specifice východních zemí, o ekonomickém rozvoji a plánování ve dvacátých letech, Stalinovy zásahy v oblasti kybernetiky a genetiky, rozehnání Děborinova filozofického kruhu atd. U zaměňování taktiky a strategie připomenu např. doktrínu sofiálfašismu, chybné hodnocení vzniku druhé světové války atd.

Ale generace viděly ve Stalinovi symbol boje za lepší svět. Jeho systém nemohl přece stát na pouhém násilí, musel mít nějakou oporu v lidech v SSSR i mimo něj?

Jistě, tato podpora tu byla. Většina řadových členů strany viděla příčinu zásobovacích potíží v odporu rolníků. Nedostatek potravin na trhu a heslo „Přimáčkněte kulaka“ získalo na popularitě.

Stalin dal svou industrializační politikou nejen lidem možnost sociálního vzestupu (růst měst), ale také pocit sociální odvety. Po letech únavy z revoluce, opatrného postupu vpřed, přišel charizmatický politik a dal lidem iluzi absolutně nového začátku, radikální změny. I když reálné mzdy dělníků klesly za dobu první pětiletky na jednu čtvrtinu, masová podpora tu byla. V zahraničí navíc dojem z pětiletky souzněl s velkou krizí 1929-1933. Kontrast byl nepředstavitelný. V americkém tisku byl sovětský pokus o urychlenou industrializaci a budování ekonomické základny socialismu nazýván „ušlechtilým experimentem“. Industrializace vytvářela v době hospodářského poklesu na Západě naději na nové trhy, a to přesto, že SSSR zrušil tvrdý rubl.

Ale masové represe rolníků začaly už tehdy… byl hladomor 1932-1933...

Kolektivizace byla předpokladem urychlené industrializace, stejně jako radikální úspory (SSSR stavěl r. 1937 méně bytů než malé Nizozemsko), nemluvě už o levné pracovní síle. Ale nejde jen o to, že sovětská industrializace byla financována ze zemědělství, redukce nevýrobních investic a dělnických mezd. Už tehdy se začal vytvářet mytizovaný pohled na socialistickou společnost. Přečteme-li si Bucharinovy úvahy o statním rozpočtu, vidíme střízlivé hodnocení, zatímco v třicátých letech převažují už jen chvalozpěvy. Sovětský ekonom Orlov ukázal, že systematické falšování statistických dat začíná v této době. Ve statistice a teorii se projevuje dominance mýtu nad skutečností. Demokracie sice často pracuje s různými mýty, ale mýtus nikdy nesmí nahradit skutečnost. Demokracie předpokládá reálnou znalost problémů společnosti a veřejné posuzování těchto problémů.

Jak přispěl Stalin k formování těchto mýtů?

K vytváření jeho kultu, který k mytizování socialistické společnosti tehdejší doby patří, přispěli nejen Kujbyšev, Vorošilov a jiní, ale také sám Stalin. Stalin vytvořil teorii zostřování třídního boje za socialismu (která přispěla k obhajování represí), stejně jako teorii o předbíhání poptávky před nabídkou za socialismu (která zdůvodňovala permanentní nedostatek zboží) atd. Ale nejdůležitější je jeho pojetí moci a strany.

Čím se liší od Leninova?

Lenin se domníval, že strana má být jakýmsi ostrovem nového života, v ní se mají k uvědomění dostávat živelné a nereflektované snahy mas. Má postupně v dialogu s masami přispívat k jejich sebeuvědomění, odkrývat nové možnosti společnosti. Stalin ze strany udělal „orděn mečenoscev“ (řád nositelů meče), „ljudi osobogo sklada“ (lidi zvláštní struktury), nositelku monopolu na dějiny. Místo toho, aby vedla společnost, měla v ní vládnout. Místo toho, aby vyjadřovala hlubokou strukturovanost společenského života, měla ho unifikovat.

Moc je alfa a omega Stalinova myšlení. Sovětský spisovatel Rybakov postihuje přesně to, co je v Stalinových úvahách i v jeho politické praxi obsaženo: koncepci moci. Stalin pochopil, že společnost, která bude represemi atomizovaná a rozbitá do amorfní podoby, se dá relativně snáze ovládnout. Jako je to u betonu: jestliže kameny drží svůj tvar, je beton nesoudržný. Jsou-li kameny rozdrceny, je beton jednolitý… A dokonce, na této základně se dostane lásky tomu, kdo symbolizuje jednotu společnosti, v níž chybí artikulace zvláštních zájmů skupin, chybí možnosti jejich vyjádření, samotný základ pro existenci veřejného mínění.

Chcete tím říci, že demokracie je na rozdíl od despotismu myslitelná jen za předpokladu možnosti pluralismu mínění a zájmů v hluboce strukturovaném společenském životě?

Ano. Na rozdíl od předchozí epochy musíme vycházet z předpokladu, že žádný hypostazovaný (hypostazovaný = abstraktně pojatý, odtržený) celospolečenský zájem se bezprostředně neprosadí. Od bezprostředního působení na lidi musí naše společnost přejít ke zprostředkovanému, nepřímému ovlivňování lidí prostřednictvím životního stylu, kulturní politiky atd. Ve společnosti existují různá mínění a různé zájmy — a strana se vrátí k základnímu určení politiky, tj. ke slaďování zájmů.

Proč si to myslíte? Pokud se týká Sovětského svazu, tak připouštím, že byste se nemusel mýlit. Ale u nás zatím takové společenské klima nepozoruji.

A v čem vidíte rozdíl?

Třeba v tom, že v SSSR se na rozdíl od nás nebáli otevřít minulost. My sice o přestavbě vedeme plamenné řeči, ale k analýze socialistické minulosti — pokud vím — se u nás zatím nepřistoupilo. A přitom je jasné, že stalinismus nemohl nezasáhnout Československo, že i v naší socialistické minulosti figurovali politici zodpovědní např. za procesy v padesátých letech. Jenže o nich se zarytě mlčí. A na základě čeho mají lidé získat víru v budoucnost, když nedokážeme veřejně přiznat chyby, kterých jsme se dopustili v minulosti?

Pro hodnocení u nás není, myslím, důležité jenom to, co se už udělalo, ale také to, že byl směr přestavby a demokratizace nastoupen. Osobně jsem přesvědčen, že Československo má všechny předpoklady pro to, aby uvedené změny u nás probíhaly rychleji a s hlubším záběrem. Jsme jedinou socialistickou zemí, která měla nejen revoluční, ale také demokratické tradice. Tyto tradice patří do dějinného povědomí národa stejně jako prestiž principu sociální spravedlnosti a etizace politiky.

Národ nežije jen přítomností, ale také dějinnou zkušeností reflektovanou i nereflektovanou. Dějiny tvořily v naší minulosti vždy aktivující mýtus a budou ho podle mého soudu tvořit v epoše přestavby znovu. Hledání národní sebeidentity bude důležitou součásti formování veřejného mínění. Jde o to, aby socialismus mohl skutečně být vyšší kvalitou národního vývoje.

Některé věci se pomalu otevírají. Dějinné výkony první republiky, historický význam zakladatelů našeho státu (Masaryk, Beneš, Štefánik), diskuse o kultuře dvacátých a třicátých atd. Dochází k reinterpretaci husitství i národního obrození, ale stranou zatím zůstává politicky citlivé období od čtyřicátých let do současnosti. Zejména vnitřní mezinárodní příčiny a souvislosti československé krize šedesátých let jsou předmětem diskusí československé veřejnosti, které ale nenacházejí cestu do vědecké a publicistické tvorby. Přitom je ale jasné, že dříve nebo později se tak stát musí, protože máme-li si ujasnit smysl své existence v evropském domu, musíme nejen hlouběji analyzovat, ale i učinit předmětem veřejné diskuse všechny úseky dějinné zkušenosti národa. A reflektovanou dějinnou zkušeností dneška jsou především šedesátá léta.

Znamená demokratizace podle vašeho názoru nějaké změny v představách o politické kultuře socialismu?

Jistě. V rané fázi vývoje socialismu vyústilo zklamání z prázdnoty a selhání buržoazních demokracií v odmítnutí základního principu demokratické politické kultury. Systému brzd a protivah, rovnováhy a dělby mocí, kterou klasicky formuloval John Locke. Vývoj ukázal, že je nejen možné, ale i nutné funkčně přehodnotit a využít této koncepce v podmínkách socialismu. Je třeba přísně oddělit a vyvážit postavení administrativy, legislativy a jurisdikce. Zatím jsou všechny v jakési směsi, při níž dochází k převaze výkonné moci. Vymezení kompetencí je podmínkou veřejné kontroly, bez níž není demokratické fungování sebedemokratičtějšího systému možné.

U kompetencí a fungování demokratického systému bych se ráda zastavila…

Morální klima ve společnosti a prostor pro svobodné vyjadřování plurality mínění a zájmů závisí na tom, zda ve společnosti existuje zpětná vazba, zda existuje možnost korigovat chybná rozhodnutí centra a svoboda nejen myšlení, ale také tvorby a činů. V SSSR se např. ve dvacátých letech objevila celá řada pozoruhodných výkonů ve vědě a v umění, i když tu existovala jediná politická strana. Dlouhou dobu tu byla síť schopná podchycovat iniciativu zdola a talenty. Byla tu frakční svoboda nebo její pozůstatky. Její úplné zničení a vytvoření centralizovaného modelu socialismu likvidovalo řadu slibných náběhů jak ve společenských, tak i přírodních a technických vědách. Nejvíce byla postižena filozofie, která je svou podstatou kritické myšlení, a proto ji společnost velice potřebuje k reflexi svého vývoje.

Pluralita stran není všelék. Evropu před vmanévrováním do druhé světové války nezachránila, nezabránila korupčním aférám. Souhlasím ale, že pluralizace politického života je žádoucí, přičemž klíčem k ní je v první fázi hlubší strukturace politického života v komunistické straně, obnova vnitrostranické demokracie.

Do budoucna ale strany nebudou jedinou formou realizace politické kultury. V epoše participační politické kultury budou vedle nich existovat různá hnutí, neformální iniciativy, kluby (příkladem jsou oblasti ekologie, alternativních životních stylů atd.). Tak, aby se každý člověk mohl účastnit sobě přijatelným způsobem politického života. Politika přestává být oblastí manipulace a stává se sférou participace. My ovšem zatím ke své škodě organizace Národní fronty pojímáme jako něco, co je mimo politiku, a tím oslabujeme jejich potenciál k vyjádřeni specifických zájmů občanů.

Jsou to, o čem mluvíte, nové myšlenky v dějinách socialismu v Československu?

Ano i ne. K dějinám strany je třeba přistupovat otevřeně. Potom ovšem s překvapením zjistíme, že řada myšlenek se tu již objevila. Tak např. Šmeralovo vedení strany spojovalo svou koncepci československé cesty k socialismu s formováním nového životního stylu, široce rozrůzněného, kde by měly své místo i sebevíc odlišné formy hledání. Šmeralův výrok „tvoříce nové poměry chceme také tvořit nové lidi“ není frází. Strana chtěla být předvojem nového života, ale nevylučovala jednotu kontinuity a diskontinuity. Šmeral sám předpokládal např. pluralitu forem vlastnictví při přechodu k socialismu, využití trhu při fungování nové ekonomiky. Šmeralova koncepce nevylučovala ani spojení s romantickými formami antikapitalismu, jak se projevovaly v tehdejší kultuře.

V Československu je tedy při hledání naší varianty přestavby na co navazovat, ale také s čím se kriticky vyrovnávat. Jak hospodářská politika strany, tak i úvahy o politické kultuře společnosti mají v poválečném období rysy upomínající na NEP, jehož aktuálnost se v sovětském kontextu dnes zvláště zdůrazňuje.

Není připomínka NEPu anachronismem?

Domnívám se, že nikoliv. Je třeba od sebe oddělit otázku, zda politika typu NEP měla ve dvacátých letech naději, od otázky, zda má naději dnes. Jestliže nepřátelský postoj kapitalistického světa k SSSR byl tehdy mnohokrát prověřenou skutečností, byla naděje na využití kooperace a cizího kapitálu malá. Dnes je situace jiná. Kapitalismus využívá k udržování své systémové dynamiky řady postkapitalistických prvků (podobně jako feudalismus šestnáctého až osmnáctého století využíval prvků postfeudálních). Svět je vzájemně daleko závislejší než dříve. Zejména západní Evropa potřebuje stejně nás jako my ji. Politika evropského domu má naději a perspektivy a hospodářská spolupráce je nezbytností pro obě části kontinentu. Demokratizace v socialistických zemích přispěje k odbourání obrazu nepřítele na obou stranách.

Co vy osobně považujete v této situaci za nejdůležitější?

Prvořadý úkol je dosáhnout sociálního konsensu, i když reformy budou nutně konfliktní. Konstrukce sociálního konsensu je předpokladem, bez kterého nelze k reformám vůbec vzhlížet s nadějí. Domnívám se, že konstrukce sociálního konsensu by mohla využít nejen otevření temných koutů společnosti (tzv. glasnosť) a úsilí o hledání národní sebeidentity, toho, čím byla, je a má být naše dějinná a kulturní tradice v Evropě, ale také ve zvýšené míře ekologického vědomí. Lidé musí už brzy vidět i za obtížné ekonomické situace oblasti, kde se vůle po změně promítá do hmatatelných výsledků. Lze pracovat i s rostoucí preferencí ekologických hodnot jako součástí nového životního stylu, s možností nabídnout atraktivní pracovní příležitosti pro mladé lidi (milión nových pracovních sil přijde v devadesátých letech do národního hospodářství). Sociální konsensus ale nemůže být vynucován, je třeba lidem vrátit důvěru v budoucnost a v jejich síly.

Co soudíte o perspektivách socialismu a této společnosti? Řada lidí hovoří nejen o rozpadu socialistických hodnot, ale též o špatných výhledech našeho národního společenství…

Jde o to převést naši společnost z jednoho stavu do druhého s co nejmenšími ztrátami, nahradit jeden typ růstu druhým, jedny hodnoty jinými. Krize, případně její hrozba, neznamená konec. V evropské kultuře krizové vědomí a krizové fenomény vždy plnily funkci zpětné vazby. Na samé hranici dějinného zlomu se vždy odkrýval nový dějinný terén. O odkrytí tohoto nového dějinného terénu jde také dnes. Kapitalismus, ale i feudální společnost zažily mnoho takových krizí, hranic dějinného zlomu. Ke konstituování zralé buržoazní společnosti bylo třeba série revolucí. Tak je tomu i se socialismem. I revoluce shora ovšem byly opřeny o iniciativu, o revoluční energii zdola. Proto přestavba potřebuje důvěru v budoucnost. V případě Československa je tato důvěra opřena o sílu dějinných tradic našeho lidu, o ohromný intelektuální i morální kapitál, který ztělesňuje, o existenci značných zdrojů, které lze mobilizovat.

Náš národ vždy dokázal v klíčových obdobích dějin rozvinout netušenou energii, když se předtím zdálo, že jeho síly ochably. Myslím si, že Československo má ze všech socialistických zemí nejpříznivější podmínky pro dosažení konverze společnosti ke kvalitativnímu růstu, pro demokratizaci společenského života, pro nalezení atraktivního modelu socialismu, který by vyhovoval potřebám lidstva zlomu tohoto století.

Nejhorší nepřítel Čechů a Slováků je strach a nedostatek vůle změnit věci. Poraženectví a nevíra jsou dogmatismus naruby. Připomeňme si Havlíčka, který v nesrovnatelně těžší situaci národu připomínal: „...máme se snad lekati velikých a mnohých překážek, máme malomyslněti před obtížnou, nepříjemnou cestou, kterou kráčeti musíme? Máme se snad dětinsky, nemužsky na jiného spoléhati? Čech se práce a překážek neleká. Čech nezmalomyslní, Čech se na jiného nespoléhá; Čech se přičiní a přemůže všechno.“

Havlíček byl ale klasikem buržoazní demokracie…

Jistě. Ale jeho připomínka, že nestačí morální patos a morální odsudek, abychom se vyrovnali s minulostí, je velice aktuální. Je potřeba nejen zvětšovat sociálně kritický, ale i racionalizační potenciál přestavby. Demokracie bez společenské racionality neobstojí, je potřeba pozitivní práce, úsilí o novou intelektuální kulturu, o nové hodnoty, nové cíle, nové jistoty. Zkrátka bychom společně vytvořili společnost, kde platí Havlíčkovo „Kde jest vláda dobrá, je hanba být v opozici.“

JARKA HEŘMÁNKOVÁ

vtm 14/89

Další články, statě, projevy, rozhovory na webu SDS