Filozofie očima přírodního vědce

Pokud se v laboratoři či při psaní publikací rozhodnete dodržovat určitá pravidla, nebo ještě lépe jistého ducha pravidel, jste přírodní vědci, i kdybyste jinak věřili v existenci hejkalů a perníkové chaloupky. Zmíněná pravidla jsou v praxi věcí konsensu, avšak jejich konkrétní podoba mne nebude nyní zajímat. Pro pochopení většiny různých pohledů, jaké mohou mít přírodní vědci na filozofii, je podle mého názoru důležité říci něco o vzniku a spolu o duchu těchto pravidel.

Klasická filozofie, ať už máme na mysli Platóna, Aristotela, scholastiku, Descarta nebo Hegela s Husserlem, stojí na přesvědení, že pouhým myšlením a umnou spekulativní argumentací můžeme dospět k pravdě.

Ostatně i Lockův empirismus je podepřen takovýmto způsobem a žádným jiným. Výsledkem tohoto přístupu je velké množství protikladných nebo mimoběžných myšlenek, jež si vesměs nárokují apodiktickou pravdivost a v nichž se dá těžko vyznat. Tím vůbec nechci klasickou filozofii snižovat nebo pranýřovat. Lze ji přece chápat jako delikatesní intelektuální hody i jako existenciální dobrodružství pro lidi, již věří v moc myšlení natolik, že skrze ně chtějí najít smysl a podstatu života (což bylo také velkým cílem mnoha klasických filozofů).

Na druhé straně je dnes už asi celkem zbytečným přepychem číst např. Aristotelovu Metafyziku, Descartovy Principy filozofie nebo Kantovy Kritiky. Vyplatí se to však zcela jistě tomu, kdo bude chtít hlouběji poznat dějiny a vývoj přírodních věd se vším jejich bolestným hledáním vlastní identity. Jestliže vyjdeme z představ, které má o sobě přírodní věda v posledním století, můžeme klást její počátky do období iónské filozofie, kdy došlo ke zhroucení prastaré mýtické víry v to, že člověk samozřejmě vlastní pravdu, že jí rozumí, že rozumí kosmu i sám sobě. Ten velký zlom se ovšem už dávno předtím ohlašoval zejména v Mezopotámii s její relativně civilní a necentralizovanou civilizací. Gilgameš, který otřesen konečností člověka nedokáže svou touhu po nesmrtelnosti žádným mýtickým způsobem naplnit, je předpovědí Homérova pesimismu, pramaterialismu Iónů a relativismu sofistů. Tady se jistě objevily prvotní záchvěvy přírodovědeckého ducha, který se po tisícileté vládě apodiktických filozofií (zejména platonismu a aristotelismu, jejichž nástup měl výrazný politický kontext) začal vzmáhat právě na takovýchto, v pradávných dobách postavených základech.

Dokud platila mýtická představa, že člověk přirozeně a bytostně je u pravdy, že ji rozumí a že je na světě doma, a dokud se později k této narušené jednotě člověka a kosmu snažila mocensky prosazená metafyzika vrátit spekulativní cestou, otázka po tom, jak se dějí konkrétní věci kolem nás, nebyla otevřena. Středověké myslitele nenapadlo se takto tázat. Je příznačné, že první velký experimentátor, o kterém víme, byl františkán R. Bacon. V Itálii velice silné františkánské obrození, jež vytvořilo základy tzv. devotio moderna, mělo důrazem na vnitřní zbožnost a nedůvěrou k intelektuální spekulaci obrovský vliv na rozvoj přírodních věd.

Lidé se v důsledku změny pojetí role intelektu také mnohem více začali snažit o zlepšení své přítomné pozemské existence, k níž ho upřeli. V tavicím kotli renesance se pak míchalo kdeco s kdečím.

To rozhodující pro pozdější odcizení přírodních věd a filozofie přinesl podle mne G. Galilei a alchymisté. Galilei totiž v prvé řadě zbořil pradávnou aristotelskou důvěru v intuitivní poznání, dále užil do té doby posvátnou matematiku jako pouhý nástroj pro popis z hlediska staré metafyziky bezvýznamných přírodních dějů a konečně též své hypotézy testoval. Dneska je ale přírodní věda podobnější alchymii než galileovské konstrukci prvotní mechaniky. Ty základní podobnosti spočívají v principu „anything goes“, ve snaze dosáhnout velikých a zcela utilitárních efektů, v upřednostnění algoritmu (operátory) před pochopením, ve ztrátě iluzí o přesnosti a verifikovatelnosti, místo nichž nastoupila přibližnost a falzifikace, teorie chaosu, teorie fraktálů apod.

Rád bych položil silný důraz na rozdíl mezi nápady, které středověká i pozdější metafyzika přinesly a s nimiž si může velice dobře pohrát i postmoderní „alchymista“ (a třeba je užít v nové přírodovědné teorii, za niž později dostane Nobelovu cenu), a mezi přístupem ke světu čili psychologií metafyzického člověka. Přírodní věda si musela několikrát projít krizemi, v nichž se rozhodovalo o tom, zda intelektuální náhled je víc než konkrétní praxe (a experiment je praxe par excellence, třebaže praxe dosud nikoli utilitárně uchopitelná), a tak se odcizovala filozofii.

Zatímco velké filozofické systémy baroku pokračovaly ve snaze najít jistotu, ve snaze intelektuální spekulací být přímo u pravdy, v Británii lord Bacon jednoznačně položil důraz na praktickou stránku vědění. Stavěl se sice k přírodě možná příliš kořistnicky, ale to lze korigovat bez ztráty toho nejpodstatnějšího: čisté myšlení nestačí, je zapotřebí praktický efekt. Toto zásadní metodologické rozhodnutí ovšem do vědy pronikalo jen velmi zvolna. Za hlavní brzdu vývoje považuji, snad paradoxně, Newtonův systém. Totiž Newtonovy geniální myšlenky fyziky natolik uhranuly, že Kirchhoff a von Helmholz mohli prohlašovat ještě v devatenáctém století, že cílem fyziky je vysvětlení jevů jejich převedením na klasickou mechaniku, tj. intelektuální náhled byl takto povýšen nad praxi. Mezitím autorita přírodních věd narůstala obrovskou rychlostí, za což mohly zejména její inženýrské aplikace. Tento typ poznání radikálně měnil životy lidí a zdálo se, že právě proto musí jít o pravdu. Nám známou a velice tupou formou této naivní metafyzické víry v přírodovědnou pravdu je tzv. „vědecký ateismus“ - tak bylo autority přírodních věd zneužito i k zrůdným politickým cílům.

Když se s teorií relativity a kvantovou mechanikou ukázalo, že obrovské úspěchy minulých staletí byly založeny na pouze přibližných a fundamentálně mylných teoriích, byl to obrovský šok a obrovský impuls k rehabilitaci instrumentálního pojetí vědy. Přírodní vědci se zabývali fundamentálními filozofickými problémy, jako je povaha prostoru a času, náhodnost, definice hmoty, reálnost matematických entit atd., ale nešlo jim o spekulativně dosažené bytí u pravdy, o nazření skutečnosti tak, jak je. Bylo stále zřetelnější, že všechny teorie jsou jen modely, které se mohou zítra ukázat mylné tváří v tvář konkrétní praxi (experimentu), a že důvodem, proč se zabývat hledáním nových modelů, je právě ta konkrétní praxe. Dokonce, jak skvěle říká Feynman ve své knize Neobyčejná teorie světla a hmoty (Aurora Praha 2001), novým teoriím, které se výborně osvědčily, nikdo nerozumí.

Umíme je používat, ale - ač se to zdá neuvěřitelné - nerozumíme jim. Ten prastarý, rudimentární motiv najít pravdu o věcech, jak jsou, a najít ji jako modus rozumění věcem prostě neobstál. Neobstál jen díky tomu, že v přírodních vědách před intelektuální spekulací dostala přednost praxe. Jak tedy mohou tyto vědy ještě existovat, ba rozkvétat, když ztratily tak důležitou motivaci?

Říci, že je to díky jejich technické, utilitární úspěšnosti, podle mne vůbec nestačí. Jediné, co člověka může opravdu přimět k poctivosti, je asi konkrétní problém, jenž nelze vyřešit pouhými myšlenkami - tak např. vyléčení zhoubné nemoci, postavení elektrárny nebo to, co existencialisté v jejich pojetí hledání smyslu života nazývají ztroskotání. Poctivost je přitom opakem blazeovaného relativismu, jenž se rozbujel díky krizi tradičních náboženství a filozofií, tedy tradičních „jistot“. Když nám přírodovědné bádání poskytuje zkušenost dotyku s neznámem, které je radikálně jiné než to, co dokážeme pochopit, když nás tvrdě usvědčuje v naší neustálé pomýlenosti, když bourá naše jistoty a když díky němu dokážeme nejen řešit mnohé konkrétní problémy, nýbrž také najít společný jazyk a podílet se na společném vývoji, který se nerozpadá do samostatných spekulativních systémů, pojících se k osobám různých géniů a jejich epigonů, je to nesmírné bohatství. Přírodní věda nás přitom nemůže uchránit před pesimismem nebo relativistickou skepsí, neuchrání nás před primitivním materialismem, který nedokáže opravdově svět transcendovat a váže nás k němu jak řetěz ke kouli. S tím vším se musíme vyrovnat sami. Je opravdu pozoruhodné, že základní zkušenost abrahámovských náboženství je naprosto obdobná: víra může začít teprve tam, kde končí staré jistoty a kde člověk vezme odvahu následovat neuchopitelnou transcendenci do radikálního neznáma.

Filozofie se, řekl bych, v posledním období snaží dívat na své tradice dost kritickým pohledem. Zůstává však palčivou otázkou, jaký má filozofie smysl. V existenciální sféře, tedy tam, kde jsme při ztroskotání postaveni tváří v tvář radikálně neznámému, nám těžko pomůže náš rozum - přednost dostává náboženství či umění. Důraz na otevřenost a řešení konkrétních problémů, typický pro přírodní vědy, je důležitý i pro demokratickou společnost jako takovou, určitě důležitější než spekulativní hledání „jistot“ a (apodiktického) bytí u pravdy, jež nabízí klasická filozofie. Občas se říká, že filozofie má zpochybňovat a ukazovat na problémy, před nimiž se zavírají oči. Ale to by snad měl dělat ve svém oboru každý poctivý člověk, ba dokonce asi ještě mnohem víc - měl by i něco vytvářet, zanechávat za sebou nějaké dílo. To je ovšem zas ta otázka: jaké dílo má za sebou zanechávat dnešní filozof? Nebo jinými slovy: kde by se dnes mohlo nejlépe uplatnit to, co filozofie od počátku produkuje?

Domnívám se, že odpověď musí znít: v přírodní vědě. Někdejší vize filozofie jako pouhé sumarizace výsledků přírodních věd nebo jako jejich apendixu není ale aktuální. Spíše je filozofie, jak jsem už řekl, rezervoárem nápadů a obsahuje dost možná vhodné nástroje k efektivnímu řešení mnoha „filozofických problémů“, které v přírodních vědách přímo bují. A vůbec nejde jen o teorii poznání, nýbrž také o metafyziku - metafyzické nápady se však musí převádět z intuitivních představ do operací neboli algoritmů. Zábavným příkladem může být analogie mezi kvantovým popisem elektronu a teorií andělů, kterou vypracoval Tomáš Akvinský (upozornění na to lze najít v knize Fyzikální chemie od Moora (SNTL Praha 1979), kde jsou i další náměty). Čím je filozofie bizarnější, tím bude mít obecně asi větší šance na aplikaci v přírodní vědě. Na scéně věd, které nemají spekulativní charakter, dochází k stále silnější interdisciplinární integraci kolem konkrétních problémů. Filozofie by tedy nebyla v žádném případě anektována přírodními vědami, nýbrž jen by se zapojila do jejich interdisciplinárních vazeb jako jedna z mnoha disciplín.

Filozofie očima přírodního vědce může vypadat různě a hledat nějaký obecný nebo většinový pohled přírodních vědců na filozofii mi přijde velice ošemetné (zvláště ve státě, kde se čtyřicet let z politických důvodů všechno v přírodních vědách muselo chápat prizmatem marxleninismu). Ale ať už je to jakkoli, přírodní vědci se bez filozofie neobejdou, filozofují jen v jiném smyslu a s jiným cílem, než tomu bylo v tradičních spekulativních systémech. Velká přírodní témata, a ta stála na počátku filozofie u maloasijských Iónů, jsou proto podle mého názoru pro filozofy velkou šancí, jak vyřešit krizi oboru, jak filozofovat jinak a lépe, aniž by museli zcela zavrhnout dědictví svých předchůdců.

Britské listy, 10. 1. 2005