Největąím ohroľením Evropy je její netečnost

Slovinský filozof Slavoj Žižek je jedním z výrazných intelektuálů dnešní Evropy, hlásícím se k levici. Ve svém nejnovějším díle tvrdí, že Evropa by neměla být tak tolerantní vůči islamizaci, a že proto Starý kontinent potřebuje „vůdčí kulturu“ osvícenství.

Slavoj Žižek nechce být nazýván profesorem. Když ho lidé titulem oslovují, žertuje tak, že se ohlíží přes rameno a toho profesora hledá. Na univerzitách učil skutečně jen zřídka. Žižek (65) se stal globálně vlivným intelektuálem především díky své plodné publikační činnosti. Jeho přednášky a vystoupení všude po zeměkouli z něj učinily jednoho z nejslavnějších současných myslitelů a kulturních teoretiků světa.

Přes svůj vliv je velmi těžké vystihnout jeho politický a filozofický postoj. Jako rodák z Ljublany, kde dnes stále žije, patřil ke Komunistické straně až do roku 1988. Měl velmi složité vztahy s vrcholovým vedením strany, protože jeho myšlenky nebyly považovány za dostatečně marxisticky ortodoxní a též mu nikdy nebyl na domácí půdě přiznán titul profesora. Přesto byl schopen odejít na univerzitu do Paříže, kde v letech 1981-1985 studoval psychoanalýzu podle J. Lacana. Těsně před rozpadem Jugoslávie (1990) se zúčastnil presidentských voleb za Slovinské liberální demokraty i přes svůj velmi kritický postoj k politickému liberalismu, kterému vytýkal nedostatečný obsah a přesvědčivost.

Žižkův myšlenkový svět se orientuje na německý idealismus, na Hegela a Marxe a soustřeďuje se na vývoj autonomního subjektu a zkoumá jeho uvěznění ve stále se měnící ideologii a identitě. Od Latinské Ameriky po Asii je oceňován za svou kritiku globálního kapitalismu a jako vůdčí osobnost intelektuálního zázemí levicového protestního hnutí. Šok vyvolaný nedávným teroristickým útokem v Paříži jej inspiroval k napsání polemické filozofické eseje na adresu islámu a modernismu. Všímá si v ní především rozkolu mezi tolerancí Západu a nenávistným radikálním islámským fundamentalismem namířeným proti západnímu liberalismu. Žádá po Západu, aby trval na odkazu osvícenství a jeho univerzálních hodnot. Tvrdí, že opravdová nezávislost lidí je možná jen obnovou levice.

SPIEGEL: Pane Žižeku, finanční a následná ekonomická krize nám ukázaly, jak zranitelný může být systém volného trhu. Vytýčil jste si úkol prozkoumat rozpory současného kapitalismu. Očekáváte novou revoluci?

Žižek: Bohužel ne.

SPIEGEL: Ale chtěl byste ji osobně zažít? Jste stále komunistou?

Žižek: Mnozí mne považují za bláznivého marxistu, který čeká na konec věků. Mohu být velmi výstřední, ale nejsem šílený. Jsem komunistou z nedostatku něčeho lepšího a ze zoufalství nad situací v Evropě. Před šesti měsíci jsem byl v Jižní Koreji, abych tam přednášel o krizi globálního kapitalismu – takové to obvyklé bla bla bla. Najednou se posluchači začali smát a říkat: „O čem to tady mluvíte? Vždyť se na nás podívejte: Číně, Jižní Koreji, Singapuru a Vietnamu se daří ekonomicky velmi dobře. Takže kdo se tedy propadl do krize? Jste to vy v západní Evropě – přesněji vy v částech západní Evropy.“

SPIEGEL: Ale tak jednoduché to přece není.

Žižek: Ovšem, ale je v tom velký kus pravdy. Proč si my Evropané myslíme, že naše nešťastná situace je plnohodnotnou krizí? Myslím, že to, co cítíme, není otázka, zda říci kapitalismu ANO či NE, ale je to spíše otázka budoucnosti západní demokracie. Na horizontu se formuje něco velmi temného a první závany této bouře nás právě ovanuly.

SPIEGEL: Chcete říci, že ekonomická krize může vyústit v krizi politickou?

Žižek: Čína, Singapur, Indie – nebo blíže k nám Turecko nevěstí pro budoucnost nic dobrého. Je to čistě moje domněnka, že moderní kapitalismus se vyvíjí směrem, kde lépe funguje bez plně rozvinuté demokracie. Vzestup takzvaného kapitalismu s asijskými hodnotami vzbuzuje v posledních 10 letech přinejmenším pochyby a otázky: „Co když je autoritářský kapitalismus čínského modelu indikátorem toho, že liberální demokracie, jak ji my chápeme, již není podmínkou ani hnací silou ekonomického rozvoje, ale spíše jeho překážkou?

SPIEGEL: Demokracie tu přeci není od toho, aby kapitalismu dláždila cestu. Je tu proto, aby odvrátila skrytá nebezpečí kapitalismu, což ji činí stále více nenahraditelnou.

Žižek: Ale jedná-li se o takový případ, musí v tom být něco více než jen princip svobodných voleb. Svoboda výběru může nasměrovat společnost do libovolného směru. V tomto smyslu jsem leninistou. Lenin se vždy ironicky tázal: Svoboda – ano, ale pro koho? A k čemu?

SPIEGEL: Svoboda k sebeurčení. A především součástí toho je rovněž svoboda slova a názorů.

Žižek: Skvěle! Nejsem stalinista, který se vysmívá občanským svobodám a provolává, že pouze stranická linie je tou jedinou pravdivou, skutečnou svobodou. V osobní a soukromé rovině je svoboda výběru na vzestupu, dokonce i v Číně. Odkazuji na oblasti sexuální svobody, volného pohybu, volné výměny zboží a svobody zbohatnout. Ale uvažuji, jestli je to dostatečné a zdali není tento druh osobní svobody volby ve skutečnosti pastí. Zisky v oblasti osobní svobody maskují ztráty v oblasti společenské svobody. Klasický sociální stát je právě demolován. Ztrácíme z dohledu to, kam se ubírají společenské procesy i to, v jaké společnosti vlastně chceme žít. Pole možností, v jehož rámci můžeme realizovat osobní svobody, musí být znova definováno.

SPIEGEL: Jinými slovy – postrádáte širší systémovou diskuzi. Jednu jsme mohli pozorovat během studentských bouří roku 1968, ale ta nevyústila v žádné hmatatelné důsledky, s výjimkou zvýšení liberálně-občanských svobod. V kontrastu k touze po osobní svobodě, nečíhají někde totalitářská pokušení při mobilizaci kolektivní touhy překonat stávající systém?

Žižek: Dvacáté století je za námi. Totalitní režim není schopen v delším časovém úseku přežít. Pokud si chceme podržet obraz nás samých, jací jsme my na Západě, musíme revidovat neodbytné otázky, týkající se expanze demokratických svobod a procesu sebe-emancipace. Právě zde je Evropa nejvíce ohrožena. Považuji se za eurocentrického levičáka. V levicových kruzích se stalo módou kritizovat eurocentrismus ve jménu multikulturalismu. Já jsem však přesvědčen, že nyní potřebujeme Evropu více než kdy jindy. Jen si představte svět bez Evropy: zbydou vám jen dva póly – USA s jejich brutálním neoliberalismem a takzvaný asijský kapitalismus s jeho autoritářskými politickými strukturami. Mezi nimi se ocitá Putinovo Rusko se jeho expanzivními choutkami. Ztratili bychom nejcennější část evropského odkazu, kde demokracie a svoboda vedou ke kolektivní akci, bez níž by rovnost a férovost nebyly vůbec možné.

SPIEGEL: To je ten odkaz osvícenství – přechod od sebezraňující nedospělosti k autonomnímu sebeurčení.

Žižek: Přesně! Nepatřím sice mezi nejlepší přátele Jürgena Habermase, ale v tomto s ním zcela souhlasím. Dokonce více než kdykoli předtím musíme trvat na pokračování projektu evropského osvícenství. To je totiž jediná věc, která nám umožní měnit kontury toho, co se zdá možné a proveditelné.

SPIEGEL: Neočekává tento cíl až příliš moc od liberální demokracie?

Žižek: Ano. Měli bychom jít za meze liberální demokracie. Běžná demokracie funguje takto: většina voličů je zdá se spokojena s přetvářkou svobody volby, ale ve skutečnosti konají, jak se jim řekne. Říká se, že pro Němce je oblíbený způsobem vlády velká koalice[1]. Ze strachu muset učinit opravdu radikální průkopnická rozhodnutí jednají lidé, jakoby tato rozhodnutí považovali za svá vlastní, založená na okolnostech, na praktických omezeních a v předem daných podmínkách. Ale někdy prostě musíte změnit pole významů místo pouhé zručné analýzy stavu věcí a přizpůsobit se jim. Vývoj všeobecné vůle (Rousseau: volonté générale) takto neprobíhá. Vývoj vůle zůstává individualizovaný a soukromý a je svrchovaně apolitický. To je nejlepší živná půda pro kapitalismus, neboť liberálně demokratická svoboda a individualizovaný hedonismus mobilizují jednotlivce pro účely kapitalismu a mění je na workoholiky.

SPIEGEL: A co tedy vidíte jako alternativu?

Žižek: Není cesty zpět ke komunismu. Stalinismus byl v určitém smyslu ještě horší než fašismus, zvláště když vezmeme v úvahu, že ideál komunismu byl pro osvícenství konečným výsledkem sebeosvobození lidí. Ale znamená to rovněž tragédii dialektiky osvícenství. Stalinismus pro mne stále zůstává záhadou. Fašismus nikdy neměl osvícenské ambice, výhradně sledoval konzervativní modernizaci užitím kriminálních prostředků. Do jisté míry nebyl ani Hitler dostatečně radikální a zločinecký.

SPIEGEL: Cože, to snad nemyslíte vážně, ne?

Žižek: Snažím se říci, že fašizmus mohl vytvořit reakci na banalitu a sebeuspokojení buržoazie, ale že též zůstal polapen v horizontu buržoazní společnosti a páchal přesně to samé sebeuspokojení. Sdílím pohled Waltera Benjamina na fašismus: každý vzestup fašismu je produktem nepovedené revoluce. Úspěch fašismu je selháním levice a dokazuje to, že ačkoli ve společnosti byl revoluční potenciál, tak že jej levice nedokázala využít.

SPIEGEL: Jaký je stav současných základních hodnot liberalismu: svobody, rovnosti a férovosti? Je liberální demokracie dostatečně silná, aby odolala útokům nesvobody?

Žižek: Pochybuji, že je schopná těm výzvám čelit. Globální kapitalistický systém se přibližuje nebezpečnému bodu nula. Jeho čtyři apokalyptičtí jezdci jsou klimatická katastrofa, zřejmé důsledky biogenetického výzkumu, nedostatek seberegulace finančních trhů a rostoucí počet lidí, kteří jsou „vyloučeni“. Čím více se trhy globalizují, tím silnějšími se stávají síly sociálního apartheidu.

SPIEGEL: Ta nebezpečí byla rozpoznána a byla široce diskutována. Jste přesto ještě přesvědčen, že se bezmocně potácíme směrem k propasti?

Žižek: Nedostatek jasně formulované alternativy nemůže znamenat, že jednoduše protahujeme stávající stav. Jestliže se stávající systém pouze reprodukuje, pak směřujeme k jeho implozi. Jediná věc, která může spasit liberální demokracii, je obnova levice. Jestli levičáci tuto šanci propásnou, nebezpečí fašismu nebo alespoň nového autoritářství bude narůstat.

SPIEGEL: Tyto trendy už dnes sledujeme – v náboženském fundamentalismu, v pravicovém populismu a v agresivním nacionalismu.

Žižek: To je pravda, a odpovědí na to nemůže být obvyklá levicová reakce zahrnující toleranci a porozumění. Nikoliv! Pokud se tak stane, liberalismus by sám sebe postupně kousek po kousku podkopal. Máme právo stanovit limity. My v Evropě se cítíme příliš provinile - naše multikulturní tolerance je výronem špatného svědomí, komplexem viny, který může přivést Evropu k záhubě. Největším ohrožením Evropy je její netečnost, její návrat ke kultuře apatie a všeobjímajícího relativismu. Jsem v tomto smyslu dogmatický. Svoboda nemůže být udržena bez jistého množství dogmatismu. Nechci vše zpochybňovat nebo zpytovat. Liberální dogmatismus je založen na tom, co Hegel nazval morální podstata. Proto jsem proti každé formě politické korektnosti, která se pokouší ovládnout něco, co by mělo být součástí naší morální podstaty se společenskými nebo právními zákazy.

SPIEGEL: Cožpak nemá každá kultura svůj práh bolesti pro nesnášenlivost?

Žižek: Jsou věci, které tolerovat nelze, „l'impossible-à-supporter,“ jak věc postavil Jacques Lacan. Co by se stalo, kdyby se nějaký časopis otevřeně smál holocaustu? A co vtipy, které se vnímají jako sexistické nebo rasistické? Levicově liberální či libertariánský postoj k obecné ironii nebo ostrému humoru má tendenci jít opačným směrem – směrem ke zvýšené citlivosti vůči bezbrannosti ostatních. Víte, obscénní vtipy jsou dobrou zkouškou prahu tolerance mezi mnoha kulturními skupinami. Ty miluji.

SPIEGEL: Já jsem v pokušení se zeptat, vážně?

Žižek: V bývalé Jugoslávii měla každá svazová republika vtip o ostatních. Například Černohorci byli považováni za lenochy. Černá Hora má zemětřesení. Takže: proč Černohorec strká svůj penis do každé díry nebo štěrbiny? Čeká na další zatřesení, protože je příliš líný, než by sám masturboval. Nebo si vezměte židovské vtipy – ty bývají báječné, jak se vysmívají sami sobě. Znáte tenhle? Židovka polského původu – ty jsou považovány ve své podstatě za zvláště vážné – se ohýbá, když čistí dlaždicovou podlahu. Když její manžel přijde domů a vidí její vystrčený zadek, povytáhne jí ve vzrušení sukni a zezadu si ji vezme. Když skončí, ptá manželky, zda také dosáhla vyvrcholení. Ne, řekne ona, já mám před sebou ještě tři další dlaždice. Bez obscénních výměn jako tahle nemáme žádný skutečný vzájemný – jen chladnou úctu.

SPIEGEL: Já bych síle takových testů příliš velkou důvěru nedával.

Žižek: Samozřejmě že existují limity. Výbušný problém nastane, pokud musí společně žít v těsné blízkosti dvě etnické či náboženské skupiny, které mají neslučitelné způsoby života a které vnímají kritiku svých náboženství či způsobu života jako útok na svou vlastní identitu.

SPIEGEL: Není to přesně ta výbušnost zabalená v prohlášení, které se v poslední době stalo tak populárním – totiž že islám je také součástí Evropy?

Žižek: Tolerance tady není řešením. Potřebujeme to, čemu Němci říkají Leitkultur, vyšší vůdčí kultura, která upravuje způsob, jímž na sebe působí subkultury. Multikulturalismus s jeho vzájemným respektem vůči citlivosti ostatních přestává fungovat, když už se dostaneme do fáze „impossible-à-supporter“. Zbožní muslimové považují za nemožné tolerovat naše rouhačské obrázky a náš neuctivý humor, které tvoří součást naší svobody. Ale i Západ s jeho liberální praxí také nedokáže tolerovat nucené sňatky nebo segregaci žen, které jsou součástí muslimského života. Proto já jako levičák tvrdím, že musíme vytvořit vlastní vůdčí kulturu.

SPIEGEL: Co by to mělo být? Co by mohla taková vůdčí kultura vypadat? I univerzální uplatňování lidských práv se někdy zpochybňuje jménem kulturní odlišnosti.

Žižek: Evropská vůdčí kultura je univerzálnost osvícenství, v jehož rámci jedinci vidí sebe sama prostřednictvím této univerzálnosti. To znamená, že musíte být schopen obejít se bez vaší charakteristiky a ignorovat vaše konkrétní sociální, náboženské či etnické postoje. Nestačí jen navzájem se tolerovat. Musíme mít schopnost prožívat naši vlastní kulturní identitu jako něco podmíněného, něco nahodilého, něco, co může být změněno.

SPIEGEL: Univerzální jedinec je abstrakcí. Ten v reálném životě neexistuje. Ve skutečnosti patří každý do nějaké skupiny či komunity.

Žižek: Univerzální jedinec je v našem životě velmi reálný. Vedle jablek, hrušek a hroznů by mělo být místo i pro ovoce jako takové. Mám rád krásu této platónské myšlenky. Lidé patří do určité skupiny, ale zároveň jsou součástí univerzálního rozměru. Po celou dobu mého života nezůstávám stejný, ale stále zůstávám svůj. Ani komunita není uzavřená. Člověk může opustit jednu a připojit se k druhé. Naše identita je tvořena několika identitami, které mohou existovat postupně i současně.

SPIEGEL: „Dni odcházejí já tu jsem“ říká v básni Guillaume Apollinaire.[2]

Žižek: Řečeno křesťanskými pojmy: Duch svatý je v nás všech – všichni ho sdílíme, bez ohledu na to, zda je naše identita spojena s určitou komunitou. Já jsem ateista, ale obdivuji emancipační jádro křesťanské učení: opusť svého otce, svou matku a pojď za mnou, říká Kristus. Opusť svou komunitu, abys našel cestu k univerzálnosti lidství!

SPIEGEL: Emancipace je aktem násilí – loučení a vytrhávání z kořenů. Islám ale lidem nepovoluje opustit komunitu věřících.

Žižek: Neexistuje žádná svoboda, alespoň žádná univerzální svoboda bez momentu násilí. Loučení s kořeny je docela násilný proces, ale tato síla, která nemusí být fyzická, má v sobě něco vykupitelského. Nezapomínejte, že nejde o ničení, co nás ozvláštňuje. Jsme spjati se svou osobitostí. Ale musíme si uvědomit, že to konkrétní je založeno na podmíněnosti, na náhodě, které sama není podstatná. Univerzálnost je otevřenost radikální podmíněnosti.

SPIEGEL: Co to znamená pro politiku?

Žižek: Íránský revoluční vůdce Chomejní kdysi řekl: My muslimové se nebojíme západních zbraní nebo ekonomického imperialismu. Máme strach ze západní morální korupce. Extrémní formou tohoto odporu je islámský stát, nebo dokonce ještě více, Boko Haram. Zvláštní úkaz! Sociální a politické hnutí, jehož hlavním cílem je udržet ženy nevzdělané a odsunout je dolů na jejich místo. Staré heslo z šedesátých let, že všechno je sexuální, je také politické, teď je mu dáván nečekaný nový význam: zachování přísné sexuální hierarchie se stává nejdůležitějším politickým imperativem. A nezažili jsme jen slabší formu téhož postoje v ruské reakci na soutěž Eurovision Song Contest, protože vyhrála vousatá Conchita Wurstová?[3] Ruský nacionalista Vladimír Žirinovský řekl loni v květnu: „V Evropě už neexistují žádní muži nebo ženy, prostě jen ono.“ Dokonce i naše katolická církev vyvolává stejnou paniku svým odporem vůči manželství osob stejného pohlaví.

SPIEGEL: Je nespoutaný individuální hédonismus to jediné, co máme, s čím se postavíme proti tomuto fundamentalismu?

Žižek: Ne, ze dvou důvodů. Prvním důvodem je, že naším soupeř není ve skutečnosti náboženství. Živko Kustić, chorvatský katolický nacionalistický kněz prohlásil katolicismus za symbol skutečnosti, že lidé nejsou ochotni vzdát se svého národního a kulturního dědictví – „celkového chorvatství.“ Z tohoto prohlášení je zřejmé, že tu již nejde o otázku víry a její pravdy, ale spíše o politicko-kulturní projekt. Náboženství je zde jen nástrojem, ukazatelem naší kolektivní identity. Je to o tom, kolik veřejnosti ovládá jeho vlastní strana, jde o množství hegemonie, kterou „naše“ strana uplatňuje. Proto Kusti souhlasně cituje italského komunistu, který tvrdí: „Já jsem ateistický katolík.“ Ze stejného důvodu norský masový vrah Anders Breivik, který sám není příliš náboženský, uvedl křesťanské dědictví jako základ evropské identity. Druhým ještě více rozhodujícím důvodem je to, že nespoutané osobní svoboda volby výborně pasuje s dnešním kapitalismem v tom smyslu, že globální sociální a ekonomický proces se stává stále více neproniknutelným. Individuální hédonismus a fundamentalismus se navzájem posilují. Do fundamentalismu se můžete účinně pustit pouze s novým kolektivním projektem radikální změny. A nic triviálně požitkářského v tom není.

SPIEGEL: Kdo určuje, co je podmíněné a co je podstatné? Pro ortodoxního muslima není šátek podmíněný, pro něj je podstatný.

Žižek: V tom spočívá výbušný problém. Dívka, žena se tom musí rozhodnout sebeurčujícím způsobem. Aby to mohla udělat, musí být osvobozen od tlaku rodiny a komunity. A tady působí emancipační násilí: jedinou možností pro autonomii vytržení z kořenů, vytržení sebe sama z přizpůsobovacího tlaku komunity. Proto je jedním z mých hrdinů Malcolm X. To „X“ znamená vytrhávání. Nenutilo ho to hledat své africké kořeny. Právě naopak to viděl jako svou příležitost dosáhnout nové univerzální svobody.

SPIEGEL: Vy toto násilí vítáte?

Žižek: Já toto násilí přijímám, protože je to cena za skutečnou podmíněnost a za osvobození sebe sama. Je to jako sadomasochistická sexuální hra. Ti zaangažovaní se mohou zúčastnit všech zvráceností. Ale v každém okamžiku má každý právo říci: „Stop, to je ono, já už dál nejdu a odcházím.“ Pokrok západní demokracie se sestává z neustále se rozšiřujícího rozsahu univerzálnosti a tím také diverzifikace svobodu volby mezi podmíněnými rozhodnutími. Ale podmíněnost neznamená banalitu. Naše nejcennější kolektivní úspěchy jsou podmíněné – přicházejí odnikud a rozcházejí se s našimi podstatnými identitami.

SPIEGEL: Je neúnavná práce na rozšiřování veřejného volné prostoru prací pro veřejně činné intelektuály, jako jste vy? To připomíná více otevřenou společnost Karla Poppera než Marxovu proletářskou revoluci.

Žižek: Proboha, jen ne Popper! V tomto smyslu jsem stále marxista, protože pro mě je důležitá infrastruktura svobody spjaté s institucemi. Specialisté – idioti v původním slova smyslu – se starají o řešení konkrétních problémů. Intelektuál se zabývá novým způsobem kladení otázek a uvažuje o společenských podmínkách pro výkon osobních občanských svobody. Kant ve své eseji „Co je osvícenství“ rozlišuje mezi soukromým a veřejným užitím rozumu. To je dnes aktuální víc než kdykoliv dříve. Pro Kanta veřejné užívání rozumu znamenalo svobodné myšlení zbavené politických nebo náboženských tlaků, zatímco použití rozumu ve státních službách je soukromé. Náš dnešní boj – a to zahrnuje WikiLeaks – je udržet veřejný prostor naživu.

SPIEGEL: Takže jak můžeme rozvíjet emancipační solidaritu mezi skupinami, které jsou kulturně odlišné?

Žižek: Moje odpověď je bojovat. Prázdná univerzálnost zjevně nestačí. Střet kultur nemůže být překonán pocitem globálního humanismu, ale spíše prostřednictvím všeobecné solidarity s těmi, kdo zápasí v rámci každé kultury. Náš boj za emancipaci by měl být spojen s bojem proti indickému kastovnímu systému a s odporem pracujících v Číně. Na tom závisí všechno: bitva o Palestince a proti antisemitismu, WikiLeaks a Pussy Riot – to všechno jsou součásti téhož boje. Pokud ne, pak se můžeme všichni rovnou zabít.

SPIEGEL: Pan Žižeku, děkujeme vám za tento rozhovor.

Z anglické
http://www.spiegel.de/international/zeitgeist/slavoj-zizek-greatest-threat-to-europe-is-it-s-inertia-a-1023506.html

a slovinské
http://disput.me/slavoj-zizek-najveca-prijetnja-evropi-je-njena-inertnost-der-spiegel-intervju/

verze pro web SDS přeložili Milan Neubert a Jan Šlemenda.

[1] Vládnoucí koalice, která slučuje dvě největší strany - středolevé sociální demokraty a konzervativní křesťanské demokraty (poznámka editora Der Spiegel pro anglické vydání).

[2] Verš z básně „Pod mostem Mirabeau“ v překladu Jaroslava Seiferta. Jiří Žáček totéž překládá jako „Dny prchají Já zůstanu“, Karel Čapek „A plynou dny já zůstávám“ (pozn. mn)

[3] Thomas „Tom“ Neuwirth (* 6. listopadu 1988, Gmunden, Rakousko), známý též jako Conchita Wurst, je rakouský gay drag queen umělec a zpěvák. V květnu 2014 zvítězil na Eurovision Song Contest 2014 v Kodani. Se soutěžní písní „Rise Like A Phoenix“ získal 290 bodů. Pseudonym „Wurst“ si Neuwirth dle svých slov vzal z německého úsloví „Das ist mir Wurst“ („Je mi to buřt“), tedy otevřenost odlišnosti. (pozn. Wikipedia)