Marx ve stavu beztíže

„De omnibus dubitandum est.“ - O všem je třeba pochybovat.
oblíbené motto K. M.

České vydání knihy Ericha Fromma Obraz člověka u Marxe zaujme již svou obálkou. Je na ní autoportrét Egona Schieleho z roku 1910. Vidíme pokroucenou a nahou lidskou postavu v podivném, těžko pojmenovatelném postoji, která se navíc tváří dost nevlídně; celý zjev budí zároveň odpor i soucit; chvíli si divák říká, že taková kreatura nemá nárok na život, a pak se v něm zase ozývá touha jít a podat tomu nebohému stvoření pomocnou ruku - bez ní zcela jistě pojde.

Při pohledu na obrázek nás bezděčně napadne slovo deformace. Chce se tím naznačit, ptáme se, jak pomýleně Marx uchopil lidskou přirozenost? Taková odpověď se nabízí na první pohled. Již při čtení úvodních odstavců je ale jasné, že první dojem klame. Skutečnost je přesně opačná. Pokroucen nebyl podle autora člověk Marxem, ale Marx člověkem. Ta obálka je možná trochu obviňující („Podívejte, co jste ze mě udělali!“), ale zcela jistě je také výsměchem - výsměchem naší předsudečnosti, neochotě rozumět a lenosti myslet.

Erich Fromm psal svoji knihu jako apologii a polemiku zaměřenou na obě strany tehdejšího bipolárního světa. Bral si na mušku jak překroucení Marxova odkazu v sovětském impériu (kde se, slovy Kautského, stal ze socialismu státní kapitalismus), tak jeho neznalé odmítání a ideologickou ostrakizaci v impériu americkém. Přitom ovšem Frommova snaha obhájit myslitele co nejvěrněji nemohla dopadnout jinak než jako nahrazení jednoho či více předchozích obrazů jiným obrazem; určitě obrazem vstřícnějším a hlubokomyslnějším, proto ale ještě ne adekvátnějším. Co totiž adekvace znamená? Jak ji posuzovat? Když budeme naším dnešním jazykem vyjadřovat, co chtěl Marx, částečně uvězněný v dobové terminologii, „opravdu říci“, nevyhneme se námitce, že originál překrýváme překladem. A pokud necháme hovořit samotného Marxe, což Fromm zhusta činí, doprovázeje navíc knihu čítankou Marxových textů, narazíme na známou marxistickou poučku, že nelze individuum posuzovat podle toho, co si o sobě myslí, a už vůbec ne epochu podle jejího vědomí.

Sám autor koneckonců přiznává selektivnost své interpretace, když píše, že nechává stranou „sporné momenty jeho /Marxovy - MŠ/ ekonomické a politické teorie (…), neboť tato kniha je věnována Marxovu myšlení filosofickému a dějinnému.“ (s. 9) Navíc se opírá spíše o Marxe raného (zejména Ekonomicko-filosofické rukopisy), v jehož smyslu čte Marxe pozdního (Kapitál). Což mu nebrání trvat opakovaně na tom, že jeho obraz Marxe je celý… Co tedy vlastně Erich Fromm napsal? Jádrem jeho interpretace je vztažení Marxe k prorocké a mesianistické tradici boje proti lidskému (sebe)odcizení. Ale náboženský duch knihy sahá ještě dál. To, co Fromm napsal, je vlastně sekulární legenda. Je to vyprávění o novém světci v době, kdy bůh je již mrtev, ale člověk je (snad) ještě živ…

V předmluvě je Marxovo myšlení zasazeno do ambivalentních dějin západní modernity, v níž humanistické, v nedávné době např. existencialismem ztělesněné tendence zápasí s procesem zmechanizování a odlidštění, který je důsledkem industriální výroby. Ta má podle Fromma v poválečné době na západní civilizaci rozhodující vliv a to vede nejen k pokroucení mezilidských vztahů a smyslu lidského života vůbec, ale také k zásadnímu nepochopení Marxova díla a jeho pojetí socialismu. Autor trefně poznamenává, že Západ jeho doby, tedy počátku 60. let (ne nepodobný naší zemi po roce 1989), si do svého pojetí Marxe promítá vlastní hříchy, především absolutizaci honby za maximálním ziskem a sobectví jako hlavní ctnost. „Realistický obraz kapitalismu druhé poloviny dvacátého století takřka splývá s karikaturami marxistického socialismu, jež vytvořili Marxovi protivníci.“ (s. 11) Mnozí marxisté ale na tom nejsou lépe: „I když Marxova teorie byla kritikou kapitalismu, v mnoha Marxových stoupencích /leninistech i revizionistech - MŠ/ byl duch kapitalismu zakořeněn tak hluboko, že Marxovo myšlení jim bylo pochopitelné jen na základě ekonomických a materialistických kategorií dobového kapitalismu.“ (s. 13)

Toto nedorozumění pálí Fromma nejvíc a tak největší úsilí věnuje snaze prokázat, že Marxův údajný materialismus je třeba vyložit jinak. Socialismus nemá představovat společnost, v níž se maxima ekonomického zisku dostane všem, zatímco v kapitalismu se dostává jen některým. To by právě bylo tou největší prohrou, neboť lidská práce by paradoxně byla ještě pevněji podřízena kapitálu a jeho akumulaci. Práci je naopak třeba z této vlády osvobodit, což znamená její ne ekonomickou, ale antropologickou a existenciální roli. Materiální zabezpečení a ekonomická spravedlnost mají být v socialistické společnosti nikoliv cílem, ale prostředkem toho, aby člověk mohl žít nemateriálně a jakoby neekonomicky (tj. ne pod vládou materiálních a ekonomických potřeb), osvobozen od slepých determinantů látkové výměny. Když si vypůjčíme termíny jedné z nejznámějších Frommových původních prací, můžeme to formulovat takto: člověk má především BÝT, ne pouze MÍT.

Jaké politické úkoly a ekonomická opatření k tomuto cíli vedou, Fromm neřeší - a je otázka, zda by se nějakého rozumného řešení vůbec dobral. Shodnout se s ním lze v tom, že cílem nemůže být (revoluční) násilí samo o sobě. Žádné násilí nepřivede společnost k tomu, pro co již sama nevytvořila podmínky. Výstižně je to řečeno citátem samotného Marxe: „Násilí je porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná společností novou.“ (s. 23) Na rty se tu ovšem dere ironická otázka: V jakém stupni těhotenství má společnost být? A co přesně je úkolem porodní báby? Klasický porod, nebo třeba i císařský řez a případné „dopěstování“ dítěte v nějakém inkubátoru? Užitá metafora nám žádnou konkrétní, politická rozhodnutí implikující odpověď nedá. A sám Fromm se do ní také nežene.

O to intenzivnější je jeho výklad duchovního rozměru Marxových myšlenek. Klíčovým bodem je tu nauka o odcizení. V rámci Marxova myšlení je svázána s pojetím práce, jež „není jen prostředkem k nějakému účelu, k výtvoru, nýbrž je účelem sama o sobě, smysluplným projevem lidské energie.“ (s. 34) Prací se člověk jako tvořivý duch zmocňuje přírody a vtiskává jí svou ideu, aby tak realizoval své fyzické i duševní síly. Tento prvotní akt práce jako tvorby je v kapitalistické výrobě sám sobě vyvlastněn, když je dělník odtržen od produktu své činnosti jakožto výrazu ducha a je přinucen vidět jen výrobek, zcela zvěcnělý objekt, nenesoucí žádné stopy prvotního tvůrčího ducha. Výrobek je v rámci tržní funkcionální specializace nenahraditelný jiným typem výrobku (musí být přesně splněna objednávka, aby výroba nesla zisk), zatímco pracovník je nahraditelný jiným pracovníkem (obsluhou). Naproti tomu v komunistické společnosti by byl individuální pracovník nenahraditelný, nezastupitelný v autentickém prožitku své seberealizace, a výrobek, jemuž se zrovna věnuje, nahraditelný jakýmkoliv jiným - neboť všechny jsou výrazem činorodého ducha, bez ohledu na to, jak jsou či nejsou poptávány v ekonomickém provozu. Jinak řečeno: práce se má v ideálním případě vymknout z ekonomických vazeb, které z ní v posledku činí zboží, prodávané za mzdu, a stát se způsobem, jak člověk dochází k nejpravdivějšímu výrazu sebe sama.

V pozadí této koncepce stojí Hegelovo pojetí vztahu subjektu a objektu v kontextu vývoje ducha. Duch má v poslední fázi své cesty rozpoznat, že to, co vnímá jako vůči sobě vnější, totiž objekt, není nic než výraz jeho samotného, jež se však sobě odcizil. Duch je hybnou silou světa, a vnímá-li tento svět, jež je ve skutečnosti jeho (spolu)výtvorem, jako něco cizího a vnějšího, nerozumí ani světu ani sám sobě.

Fromm sice neuvádí konkrétní paralely mezi Hegelovým schématem a koncepcemi pozdně antických novoplatoniků nebo J. S. Eriugeny, jejichž podstatou je, stručně řečeno, vyjití tvořivého ducha (Boha) ze sebe (vznik světa) a jeho návrat k sobě samému (aktem kristovské spásy). Alespoň rámcově však Fromm toto pozadí celého konceptu zná - odkazuje ostatně k biblickému motivu vyhnání z ráje a potřebu znovu pak nalézt ztracenou jednotu se světem; může proto uvést: „Neznamená toto vše, že Marxův socialismus je uskutečněním nejhlubších náboženských podnětů, společných všem velkým náboženstvím minulosti? Ano, znamená, pokud si jen uvědomíme, že Marx, podobně jako Hegel a mnoho dalších, vyjadřoval svou starost o lidskou duši jazykem filosofickým, nikoli teistickým.“ (s. 47)

Pojem odcizení jako v posledku úhelný kámen marxismu (neboť co jiného je zde úhlavním zlem kapitalismu než odcizení?) tím ale získává komponentu, jež ho takříkajíc štěpí. Je to vidět ve Frommových formulacích, jako je tato: „Hlavní proud poreformačního mesianismu však /na rozdíl od toho středověkého - MŠ/ už neměl podobu myšlení náboženského, nýbrž filosofického, historického a společenského. (…) Svůj poslední a nejplnější výraz pak nalezla /mesianistická myšlenka - MŠ/ v Marxově pojetí socialismu, (…) zvláště prostřednictvím Spinozy, Goetha a Hegela.“ (s. 48) Všimněme si v citovaném úryvku formulace „neměla už podobu“. Ta formulace je přání, jež se snaží stát otcem myšlenky - zůstává ale impotentní. Ať už podoba či jazyk ztrácí explicitně náboženský charakter a stává se filosofií nebo vědou, stále je řeč o mesiášství. Což je výraz, který do žádného jiného jazyka než náboženského přeložit nelze. Ducha, který plně přichází k sobě samému („Je vyřešenou záhadou dějin a ví o sobě, že je tímto řešením,“ praví Marx), si nelze představit jinak než jako Boha.

Jenže Bůh je mrtev. A člověk plné vědomí sebe sama nemá a mít nemůže - jak ostatně prozrazuje snaha mnoha neomarxistů „vtáhnout“ do svého učení Freuda a tím eliminovat jeho objev, že „nejsme pány ve vlastním domě“. Ale problém je dalekosáhlejší, nejde jen o podvědomí. Co může u člověka jako konečné bytosti, jež je úplná snad jen v okamžiku, kdy vědomí definitivně ztrácí, znamenat, že je vyřešením záhady dějin a ví to o sobě? Vzpomínám si na jednu scénu z Faulknerova románu Báj, v níž představitel světské moci říká jednomu novodobému mesiáši (parafrázuji): Nejen, že se nedozvíš, jestli jsi měl pravdu, ale věc se má dokonce tak, že ty můžeš mít pravdu jen a jen tehdy, když se vzdáš práva vědět, žes ji měl (tedy: zemřeš jako mučedník, abys zvítězil, ale sám již tomuto vítězství právě proto nebudeš přítomen…).

Pojem odcizení, resp. jeho překonání, má radikální přesah, který zrušit není v lidských silách. Odcizení a aspirace na jeho překonání dělají z marxismu víc, než nějaká teorie společnosti může být, pokud teorií společnosti myslíme to, co má vést ke splnitelným politických závěrům. (Jediné „politicky reálné“ užití pojmu mesiáš, s jakým jsem se setkal, bylo v přednášce jednoho izraelského rabína, který ten pojem pochopil v jeho doslovném historickém původu: jako vše, co pomáhá Izraeli proti jeho nepřátelům - např. izraelská armáda; takto lze ale ten pojem, obávám se, naplnit téměř jakýmkoliv obsahem.)

Nevím, do jaké míry, si toto Fromm uvědomoval. Každopádně ale z nastalé léčky vybruslil tím nejjednodušším způsobem - z nouze udělal ctnost. Náboženskou linii marxistického myšlení se ve své knize nesnaží zamlčet ani přetrhnout, ale dotahuje ji až do konce. V závěrečné kapitole Marx jako člověk je vše řečeno jasně. Její název není ovšem zcela výstižný - měl by znít Člověk jako Marx. Frommovo legendistické vyprávění tu vrcholí stavem, v němž - viděno hegelovsky - přichází duch k absolutnímu (sebe)vědomí, kdy se celá, „subjektivní“ i „objektivní“ skutečnost sjednocuje v pojmu (Begriff).

Originální anglický název knihy zní Marx's Concept of Man - doslova: Marxův pojem člověka. Zůstaneme-li v rámci hegelovského schématu, lze pak spatřovat Frommova Marxe na onom výsostném místě absolutního ducha, který člověka, o němž píše, nutně rozpoznává jako vyjádření sebe sama. „Marx byl plodný, neodcizený, nezávislý člověk, který ve světle svých spisů je předobrazem člověka nové společnosti. Jeho vztah k celku světa, k lidem a myšlenkám byl tvůrčí, a jeho bytí se tudíž shodovalo s jeho myšlením.“ (s. 57; tučně MŠ, kurzíva EF) Český překladatel pak zvolil pro knihu název, který celou legendu vlastně vrací od hegelovského k biblickému jazyku, když se místo o pojmu hovoří o obraze. Člověk se tak stává nejen tím, co je Marxem (resp. něčím, co za jménem Marx stojí) myšleno a tak přiváděno k bytí, ale i tím, kdo je tvořen k obrazu Jeho: „stále aktivní, vždy podnětný, vdechující život všemu, čeho se jen dotkl. (…) Vždyť on byl obrazem člověka, který byl osou jeho myšlení /čtěme: subjekt Marx rozpoznává v člověku jako objektu svého myšlení výraz vlastního ducha; Bůh rozpoznává v člověku svůj obraz - MŠ/. Člověka, který je mnoho a má málo; člověka bohatého potřebou druhých lidí.“ (s. 58)

Už ho poznáváte, bratři a sestry?

Pokud stále ještě pochybujete, nalistujte v knize poslední text přiložené čítanky. Jeho autorem je Bedřich Engels a je nazván Pohřeb Karla Marxe. Nad rakví zní tato slova: „Proto byl také Marx nejvíc nenáviděným a nejvíc tupeným člověkem své doby. (…) A zemřel uctíván, milován a oplakáván milióny (…) Jeho jméno i dílo budou žít na věky!“ (s. 137)

Je to on!

O svém myšlení napsal: „stoupá se tu od země k nebi.“ Vezměme ho za slovo. Již víme, že stoupal, a jistě věříme, že i vystoupal. Kruciální otázka zní: vrátí se?

Britské listy, Martin Škabraha, 15. 4. 2005