logo SDS
Dnešní datum: 22. 05. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 1105x)

Socialismus a Praľské jaro (2)
(10. 06. 2018, 686x)

Socialismus a Praľské jaro (3)
(10. 06. 2018, 633x)

Socialismus a Praľské jaro (literatura)
(10. 06. 2018, 612x)

Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 606x)

Novčenko nebo babičok?
(31. 05. 2018, 603x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 576x)

Poznámka na okraj
(31. 05. 2018, 545x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 27
Prům. 17.1
21 denni
Max. 535
Prům. 406.8

Nyní si čte web : 79 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Vědění a víra v čase rizik

Vydáno dne 11. 02. 2005 (6349 přečtení)

Existuje jedna společenská hra, jejímž smyslem je vyzkoušet naši důvěru v druhé. Postavíte se, zavřete oči a pak se nakláníte dozadu, až ztratíte rovnováhu a padáte naznak jako Charlie Chaplin ve starých groteskách. Ostatní účastníci hry stojí za vámi a jejich úkolem je zachytit vás, než si ublížíte. Není důvod jim nevěřit. Nebo že by přece?

Důvěra, jakožto druh víry, je protikladem vědění, jehož principem je pochybnost, potřeba na vlastní pěst přezkoumávat dané. Vědění tak skýtá na první pohled paradoxní, leč jedinou zaručenou jistotu: tím, že se čelem staví k nejistotám života, získává nad nimi vládu. Víra naproti tomu překonává nejistotu jejím popřením, nechtěním vědět. Je v ní vždy kus hrdinství, neboť takto získaná jistota se neobejde bez odhodlání k její absolutní ztrátě: věřit druhým lidem ve zmiňované hře znamená být připraven na to, že mne zradí a já si ublížím na těle i na duchu.

Máme tu dvě strategie eliminace nejistoty z lidského života; obě ovšem nejistotu zároveň potvrzují. Vědění se svým odstupem a skepsí preferuje pověstného vrabce v hrsti, aby nemuselo zbytečně riskovat. Člověku však nestačí. Víra mu pomáhá získat holuba na střeše - ale jen za tu cenu, že kdykoliv může všechno ztratit; je sázkou na jednu kartu a nemá eso v rukávu. Každá společnost je úspěšná do té míry, do jaké dokáže vyvážit obě uvedené strategie.

Žijeme v éře televizního šamanismu

Ulrich Beck psal předmluvu k prvnímu vydání své slavné knihy Riziková společnost[*] v roce 1986, krátce po katastrofě v Černobylu, která s hrozivou reálností ilustrovala teze v knize obsažené. Jednou z nich je radikální zpochybnění protikladu příroda - kultura (resp. společnost, v Beckově terminologii). Ne že by protiklad zcela zanikl, přestává však platit jako nosný základ ekologického myšlení. Vyjádřením jeho tehdejší absurdity je pojem atomový mrak coby smrtící propojení technologie a počasí.

Abychom tuto Beckovu myšlenku dobře pochopili, je nutné dát ji do kontextu titulního pojmu celé knihy - co tedy znamená riziková společnost? Autor ji vymezuje vůči její předchůdkyni, industriální společnosti, pro kterou byl typický třídní konflikt a obecně spor o distribuci bohatství. Šlo o primární, můžeme snad říci klasickou fázi moderny. Rozvoj průmyslu a vědy byl vnímán jako jednoznačně pozitivní. V následující, sekundární fázi, kterou Beck diagnostikuje ve své knize, již vědeckotechnický komplex dospěl k tomu, že svým normálním fungováním společnost ohrožuje. Klíčovým problémem je nyní distribuce rizik, resp. strachu, který lidé pociťují v souvislosti s intoxikací potravin, možností průmyslové havárie apod.

Rizika jsou o to naléhavější a strach o to větší, že se jedná o kvality neuchopitelné vlastní zkušeností. Jestliže klasická třídní společnost fungovala na viditelných protikladech typu vychrtlý hlad/tučná sytost, nejistoty rizikové společnosti jsou ve své podstatě nehmatatelné a neviditelné. Bezprostředně vnímat lze až důsledky špatných rozhodnutí (např. o mezní hodnotě pro bezpečné užití pesticidů) - jenže to už bývá pozdě. Mnohá pochybení se navíc mohou projevit až v dalších generacích. Ti, kdo jsou postiženi, se tedy v otázce své vlastní postižitelnosti stávají nekompetentními - jsou odkázáni na úsudek specialistů.

Pokusím se v následujících řádcích Beckovy teze rozvinout. Začněme poznámkou Jacquesa Derridy na adresu dnešních technologií: jsou svým způsobem animistické, to znamená, že lidé se k nim chovají jako pravěcí lovci a sběrači k přírodním zdrojům - umí je používat, ale naprosto nechápou, na jakých principech fungují. Domysleme to. Naši odborníci vlastně hrají roli šamanů, kteří se tváří, že těm tajemným silám rozumí a umí s nimi komunikovat ku prospěchu všech. Události jako nemoc šílených krav nám připomínají, že jejich kompetentnost je z velké části jen společensky uznaným zdáním.

Řecké slůvko oikos, které slyšíme v pojmu ekologie (a také ekonomie), bychom volně mohli překládat jako domov. Co je ale domov? Je to místo, v němž lze činit všeobecně srozumitelná, relativně předvídatelná a především zodpovědná rozhodnutí, jejichž důsledky jsou v klíčových bodech připsatelné právě těmto a žádným jiným rozhodnutím. Domov musel být kdysi vyrván nepředvídatelným chtónickým silám divočiny, Matky Země, která se tak jako hlavní hrozba stala legitimizujícím protikladem kultury, společnosti, industriálního systému (včetně jeho bezohledné expanze). Z tohoto protikladu čerpali svoji pravdu jak věrozvěsti vědeckého pokroku, tak jeho romantizující kritikové. Dnešní příroda je však natolik integrovaná do technologických, ekonomických a mediálních řetězců, že onen protiklad, a s ním i dotyčný způsob legitimity, je de facto popřen. Ekologická praxe jej ostatně dávno nerespektuje.

Divočina však s integrací přírody do společnosti nezmizela, právě naopak: vynořila se v samém srdci industriálního systému; došlo k propojení nejracionálnější vědotechnické prokalkulovanosti s živelnou nepředvídatelností rizik. Narozdíl od té pravěké ale není z téhle geneticky modifikované džungle kam utéct. Jaké godzilly asi zrodí? Zůstane u povodní, nebo máme čekat něco horšího?

Základní charakteristikou systému-divočiny, v němž žijeme, je nedohlédnutelnost kauzálních řetězců. Určit jasnou zodpovědnost u mnohých jevů prostě nelze. Mohou za nadužívání chemických preparátů v zemědělství samotní rolníci? Nebo obchodní řetězce, které na ně tlačí? Nebo výrobci hnojiv manipulující neúplnými informacemi? Nebo nedostatečné testování výrobků zkorumpovanými úřady? Hledání viníků se v takových situacích může snadno stát rituální manifestací na základě virtuálních konstrukcí, které podléhají těm či oněm zájmům. Televize ochotně poslouží pro vystoupení novodobých šamanů. Nehmatatelnost a zároveň reálnost sil, jež vzývají, nás ovšem činí snadno vydíratelnými. Jak poznamenal sám Beck: „strach dosud nikdy nebyl základem racionálního jednání.“ (65) Čtěme tuto větu v kontextu 11. září...

Ocitáme se v archaické sféře čiré víry, resp. důvěry, kde snad východiskem může být „solidarita živoucích věcí“. Ulrich Beck o ní říká: „V ohrožení člověk cítí, že dýchá jako rostlina, že sám žije z vody, tak jako ryba ve vodě.“ (99) Trochu mi to připomíná Patočkův pojem „solidarita otřesených“. Ta se rodí z frontového zážitku nesmyslnosti válečného úsilí; nepřítel, který s námi trpí, přestává být němou rybou a promlouvá k nám. Padají tak protiklady, jež jsme až dosud vnímali jako zdroj legitimity, ať už jde o protiklad přírody a kultury nebo o jakýsi střet civilizací.

Bojiště se stává místem. Víra v jeho dobrého ducha, genia loci, zahání myšlenky na démony roztržky. Tak vzniká touha po domově jako místu, za které lze zodpovídat.

Parcelace veřejného prostoru

Jenže rozhodnutí mohou být zodpovědná jen tam, kde existuje reprezentovatelný celek, k němuž se vztahují. Ten je v rizikové společnosti problematický hned z několika důvodů. Jedním je zánik protikladu příroda - společnost; zodpovědně je třeba se chovat nejen vůči lidem, nýbrž i celé planetě. Kdo má ale právo hlasovat za ekosystém? A kolik má mít hlasů?

Když pomineme tento problém, zůstávají další komplikace. První je proces, který Beck označuje jako vnucenou individualizaci; spočívá v destrukčním tlaku modernity na tradiční společenské formace (např. klasickou rodinu). Vytváří se emancipovaná a atomizovaná společnost, jejíž členové, jakkoliv vděčí veřejným institucím za základ svého sociálního kapitálu (vzdělání atd.), necítí k celku žádné závazky. Systému to z jistého hlediska vyhovuje: izolovaný spotřebitel je ideálním subjektem nastaveného způsobu produkce.

Druhou komplikací je rozparcelování veřejného prostoru do jednotlivých subsystémů, jako je věda, ekonomika, politika ad. Beck píše: „Zvyšování produktivity je spojeno s tendencí ke stále jemněji rozčleněné dělbě práce. Rizika jsou naproti tomu to vše přesahujícím. Uvádějí do přímé, hrozivé souvislosti to, co je od sebe obsahově, prostorově a časově vzdáleno. Proklouzávají sítem nadměrné specializace. Jsou tím, co je mezi specializacemi.“ (93) Mohli bychom také říci, že pojmenovat určité riziko znamená uvést nějaké účinky do souvislosti s rozhodnutími, která v době a původním rámci svého přijetí nebyla takto vůbec zamýšlena. Žijeme obklopeni rozhodnutími, která byla v logice určitého subsystému učiněna jako správná, reálně, mimo jeho hranice, však mohou mít tragický dopad. Problém je v tom, že jen výjimečně popisujeme svět jinak než právě slovníkem subsystému.

Uznat nějaké riziko jako reálnou a konkrétně zapříčiněnou hrozbu, a nikoliv jen latentní či vedlejší účinky, není vůbec samozřejmé. Ignorování rizik, třeba v zájmu ekonomického růstu nebo vědeckého pokroku, tato rizika zvyšuje, nechává je v tichosti růst. Na druhou stranu, záměrné zveličení rizik, může v televizní éře fungovat jako prostředek manipulace veřejnosti, včetně komerčního využití nalezených chyb právě tím subsystémem, který je vyprodukoval: lidé přestanou kupovat údajně nebezpečný výrobek a začnou kupovat ten údajně bezpečný, případně působící proti prvnímu; prostě vyhánění čerta ďáblem.

Dovolím si poněkud tendenční aktualizaci Beckovy myšlenky. Dnešní slovník zná výraz embedded journalist. Označujeme jím novináře, který je při získávání a zveřejňování informací vestavěn do určité mocenské struktury, podléhá její „ochraně“ (má protekci, ale zároveň žije pod dozorem protektora) a respektuje její ideologické šablony. V irácké válce jsme tak svědky toho, jak okupační  mocnost (nyní již oficiálně pozvaná k bratrské pomoci) usiluje o eliminaci všech „unembedded“, tj. do jejích struktur ne-vestavěných informací, a tím i o získání vlády nad virtuálním obrazem konfliktu. Válka - tak jako každý subsystém - usiluje o ospravedlnění ze své vlastní „logiky“, řízené jejími specialisty. A jako každý subsystém i ona svým fungováním vytváří situace, k jejichž řešení je, zdá se, zapotřebí další války...

Ta situace je modelová a může sloužit jako varování. Náš veřejný prostor je v rizikové společnosti, kde většinu relevantních informací nelze získat vlastní zkušeností, neustále ohrožován tlakem dominantních subsystémů na vestavěnost vědění do jejich „logik“ či „filozofií“. Co je přesahuje, odbývají jako neodborný, nezasvěcený (jen šamani znají tajemství!) či jinak „unembedded“ blábol. Vzpomeňme na eugeniku, kterou proti „iracionálnímu“ soucitu laiků prosazovali „racionální“ vědci.

Beck ve své knize upozornil hlavně na dominanci ekonomického subsystému, jenž ve spojení s vědotechnikou uskutečňuje převratné společenské změny, ztělesněné v procesu globalizace. Změny mají spoustu „vedlejších účinků“. Mezi ty patří i marginalizace subsystému politiky, který ztratil reálnou moc, zůstala mu však veřejná zodpovědnost. Ve své bezvýchodnosti se jeho představitelé mohou uchýlit i k mediálně nejpřesvědčivějšímu „řešení“ - vládě silné ruky, kterou lze v éře rizik prezentovat jako starost o veřejné blaho.

Kromě těchto souvislostí je tu dnes i problém, který v době vzniku Beckovy knihy zdaleka nebyl tak aktuální. Tím je multikulturalismus v jeho segregačních implikacích. Rozparcelování veřejného prostoru na etnocentrické dvorky jednotlivých národností nebo konfesí je stejně nebezpečné jako totalitní tendence státní moci a nekontrolovaná vláda manažerů, neboť vylučuje účinnou společenskou solidaritu.

Zachraňme vědění proti víře

Vedlejší účinky, novějším slovníkem „přidružené škody“ (collateral damage), jednoduše řečeno odpad doprovázejí dějiny moderny zásadněji, než se na první pohled zdá. Nebyla bolševická třídní nenávist jen vedlejším účinkem jednostranně vyhroceného kapitalismu? Co vláda Saddáma Husajna - není to do jisté míry variace na starý příběh o zaplombovaném vlaku, který vyváží vlastní padouchy za hranice impéria? A není ekologická krize především krizí odpadků?

Lidé jen neochotně přijímají fakt, že „přidružené škody“ jejich jednání jsou relevantním svědectvím o podstatě tohoto jednání. Archeologie, která nás informuje o životě našich prehistorických předků, čerpá své poznatky především z odpadků, z nechtěných stop lidského jednání. Co by budoucí archeologové řekli o nás?

Nejcennějším postřehem Beckovy knihy Riziková společnost je, domnívám se, popsání moderny jako bytostně ambivalentního procesu, který se svým fungováním dostává do rozporu s vlastními principy. Obzvlášť pronikavě to autor formuluje ve svých poznámkách o pokroku. Procesy nastartované industriální společností vytvářejí situaci, v níž „technicko-ekonomický vývoj ztrácí svůj kulturní konsens, a to v okamžiku, kdy zrychlení technické změny a dosah jí vyvolaných společenských změn nabývá rozměru, jaký dosud nemá v dějinách obdoby.“ (329) Tato skutečně světová revoluce probíhá, aniž by byla definována zodpovědnost za dopad na ty, kteří si ji nezvolili, ale které přesto zasáhne - což jsme nakonec my všichni. Vynořují se pochybovačné otázky, které jsou však umlčovány vírou v pokrok: „Víra v pokrok nahrazuje hlasování. A nejen to: je náhražkou za otázky a jakýmsi předběžným souhlasem s cíli a důsledky, které zůstávají neznámé a nepojmenované. (...) Pokrok jako „proces racionalizace“ je převrácením racionálního jednání. Je to trvalá, do neznáma směřující změna společnosti, která postrádá program a nezávisí na hlasování.“ (343 - 344)

Tato víra, ač je svým původem moderní, ohrožuje největší a nadále platnou hodnotu moderny: svobodomyslnou kritičnost, vtělenou do ideálů vědeckého poznání, volného trhu a demokracie. Je to hodnota, která je nejcennější ne proto, že by zabraňovala vzniku oněch vedlejších účinků, ale proto, že nás vede k jejich reflexi a připravenosti revidovat přijatá rozhodnutí. Ulrich Beck usiluje o reflexivní modernu, která bude volit co nejlépe revidovatelné cesty - např. nezatíží příští generace nebezpečným a za stávajících znalostí nerecyklovatelným odpadem. Modernu je třeba proměnit v proces učení se z vlastních chyb.

Mohli bychom tedy uzavřít, že Beckova kniha nás v tomto bodě nabádá k hájení vědění proti víře. Vědění je přitom třeba definovat jako vědomí ambivalence vlastního jednání, jehož důsledky nikdy nedokážeme předem zcela vykalkulovat. Racionalita je pak schopnost pochybovat o přijatých rozhodnutích na základě vedlejších účinků, jež neplánovaně způsobilo.

Hlas pokroku je dnes nadmíru mocný. A opět hlásá happy endy. Navzdory všemu, proti všem. Tam, kde přidružené škody čím dál zřetelněji ukazují jeho neúčinnost a bomby padají vedle, volí pokrok ještě více bomb. Válka vedená dnešními pokrokáři ve jménu moderny spočívá na víře, že víme, co se děje, a můžeme kontrolovat, kam to povede. Ve skutečnosti nevíme nic a novým bombardováním jen umlčujeme hlasy, které nás na to upomínají. Stejně jako nám nové hromady zboží zakrývají pohled na plnící se skládky.

Fareed Zakaria ve známé knize Budoucnost svobody oddělil svobodu od demokracie - druhé není zárukou prvního. Obávám se, že jeho myšlenka, v mnoha podstatných bodech oprávněná, nakonec popírá právě to, co na první pohled hájí. Je třeba se ptát: co uděláme s těmi, kteří nechtějí rozumět skvělé budoucnosti, již jsme pro ně naplánovali? Jistě: necháme-li je volit, oni si s velkou pravděpodobností zvolí špatně. Není ale podstatou svobody právo volit špatně?

Svoboda je základní podmínkou reflexivní modernity jako schopnosti učit se z přidružených škod vlastního jednání. Pokud ji obětujeme v zájmu prosazení dobré volby proti (údajně) špatné, zbavíme se i možnosti a povinnosti naslouchat hlasům těch, které ta „dobrá volba“ zasáhne. Vědění bude přehlušeno vírou.

Nesporně s těmi nejlepšími úmysly.


[*] Ulrich Beck: Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně, Přel. Otakar Vochoč, SLON, Praha 2004, 431 stran.


VulgoNet, 11. 2. 2005


Související články:
(Filozofie)

Rozhovor s Karlem Marxem (05.05.2018)
Karel Marx, filozof revoluce nebo liberální myslitel? (05.05.2018)
Národní identita není trauma, ale potřeba (12.02.2016)
Největąím ohroľením Evropy je její netečnost (06.04.2015)
Jak číst Marxův Kapitál (29.09.2010)
Marxova teorie společnosti (poznámky) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (2) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (13.12.2008)
Kdo jsme? Kam kráčíme? (16.06.2008)
Společnost nevolnosti (10.12.2007)
Bondyho vzkaz (22.04.2007)
Z Týnské až do Velryby (22.04.2007)
Zemřel Egon Bondy (10.04.2007)
Theodicea centur. XXI.? (21.10.2006)
Anketa o dekadenci „Západu“ (02.04.2006)
Obránci víry (31.03.2006)
Každý monoteismus je totalitní (30.03.2006)
Pokus o zahájení debaty na skandální téma: Marx (26.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (2) (15.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (15.03.2006)
K postmoderně nelze přistupovat jako k univerzální koncepci (06.03.2006)
Člověk jako fixní kapitál, aneb jak to Karel Marx vlastně myslel (31.01.2006)
O ateismu, pochybnostech a víře (30.01.2006)
Význam marxismu pro model socialismu (05.01.2006)
„Zkrotit kapitalismus“ (29.12.2005)
Zásady komunismu (15.12.2005)
Marxova filozofie dějin (05.12.2005)
Marx a sovětský komunismus (05.12.2005)
Chvála materialismu (30.11.2005)
Kdo filosofuje (06.10.2005)
Válka s plky (11.08.2005)
Sartre: důsledný filozof svobody, ale i obhájce komunismu (19.06.2005)
Profesor Wright: Kapitalismus omezuje demokracii (24.05.2005)
Výzva „sociálního” v sociální demokracii (24.05.2005)
K pojetí svobody u K. Marxe (22.04.2005)
Marx ve stavu beztíže (15.04.2005)
Polemika o „produktivistickém marxismu“ (04.03.2005)
Atheismus není nové dogma (08.02.2005)
Místo iracionality potřebujeme návrat k racionalitě (08.02.2005)
Redakční předmluva k českému vydání Grundrisse (06.02.2005)
Marxova cesta revoluční kritiky (06.02.2005)
Rukopisy „Grundrisse“ (06.02.2005)
Buddha (04.02.2005)
1. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Hodnota, úpadek a technologie: dvanáct tezí (21.01.2005)
Příběh o příběhu: Egon Bondy - pětasedmdesát (20.01.2005)
Ďáblův advokát: „atheistova“ úvaha o levici a náboženství (18.01.2005)
Epocha samovzněcování (13.01.2005)
Filozofie očima přírodního vědce (10.01.2005)
Ideje jsou silnější než peníze - pokud to jsou opravdu ideje (10.01.2005)
Marxova filozofie dějin (23.02.2004)
Marxova cesta k vědeckému pochopení světa (17.02.2004)
V Den paměti (27.01.2004)
Světu vládne finanční oligarchie, říká Egon Bondy (12.07.2001)
Egon Bondy: "Vyvlastnit vyvlastňovatele" (06.03.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Martin ©kabraha | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: VulgoNet

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
172 (172 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
148 (148 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
117 (117 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
109 (109 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
96 (96 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
122 (122 hl.)
Prohnilý humanismus !!
94 (94 hl.)

Celkem hlasovalo: 858


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.