
Existuje jedna společenská hra, jejímž smyslem je vyzkoušet naši důvěru v druhé.
Postavíte se, zavřete oči a pak se nakláníte dozadu, až ztratíte rovnováhu a padáte naznak jako Charlie Chaplin ve starých groteskách. Ostatní účastníci hry stojí za vámi a jejich úkolem je zachytit vás, než si ublížíte. Není důvod jim nevěřit. Nebo že by přece?
Důvěra, jakožto druh víry, je protikladem vědění, jehož principem je pochybnost, potřeba na vlastní pěst přezkoumávat dané. Vědění tak skýtá na první pohled paradoxní, leč jedinou zaručenou jistotu:
tím, že se čelem staví k nejistotám života, získává nad nimi vládu. Víra naproti tomu překonává nejistotu jejím popřením, nechtěním vědět. Je v ní vždy kus hrdinství, neboť takto získaná jistota se neobejde
bez odhodlání k její absolutní ztrátě: věřit druhým lidem ve zmiňované hře znamená být připraven na to, že mne zradí a já si ublížím na těle i na duchu.
Máme tu dvě strategie eliminace nejistoty z lidského života; obě ovšem nejistotu zároveň potvrzují. Vědění se svým odstupem a skepsí preferuje pověstného vrabce v hrsti, aby nemuselo zbytečně riskovat.
Člověku však nestačí. Víra mu pomáhá získat holuba na střeše - ale jen za tu cenu, že kdykoliv může všechno ztratit; je sázkou na jednu kartu a nemá eso v rukávu. Každá společnost je úspěšná do té míry,
do jaké dokáže vyvážit obě uvedené strategie.
Žijeme v éře televizního šamanismu
Ulrich Beck psal předmluvu k prvnímu vydání své slavné knihy Riziková společnost[*] v roce 1986, krátce po katastrofě v Černobylu, která s hrozivou
reálností ilustrovala teze v knize obsažené. Jednou z nich je radikální zpochybnění protikladu příroda - kultura (resp. společnost, v Beckově terminologii). Ne že by protiklad zcela zanikl, přestává však
platit jako nosný základ ekologického myšlení. Vyjádřením jeho tehdejší absurdity je pojem atomový mrak coby smrtící propojení technologie a počasí.
Abychom tuto Beckovu myšlenku dobře pochopili, je nutné dát ji do kontextu titulního pojmu celé knihy - co tedy znamená riziková společnost? Autor ji vymezuje vůči její předchůdkyni,
industriální společnosti, pro kterou byl typický třídní konflikt a obecně spor o distribuci bohatství. Šlo o primární, můžeme snad říci klasickou fázi moderny. Rozvoj průmyslu a vědy byl vnímán jako jednoznačně
pozitivní. V následující, sekundární fázi, kterou Beck diagnostikuje ve své knize, již vědeckotechnický komplex dospěl k tomu, že svým normálním fungováním společnost ohrožuje. Klíčovým problémem je nyní
distribuce rizik, resp. strachu, který lidé pociťují v souvislosti s intoxikací potravin, možností průmyslové havárie apod.
Rizika jsou o to naléhavější a strach o to větší, že se jedná o kvality neuchopitelné vlastní zkušeností. Jestliže klasická třídní společnost fungovala na viditelných protikladech typu vychrtlý hlad/tučná
sytost, nejistoty rizikové společnosti jsou ve své podstatě nehmatatelné a neviditelné. Bezprostředně vnímat lze až důsledky špatných rozhodnutí (např. o mezní hodnotě pro bezpečné užití
pesticidů) - jenže to už bývá pozdě. Mnohá pochybení se navíc mohou projevit až v dalších generacích. Ti, kdo jsou postiženi, se tedy v otázce své vlastní postižitelnosti stávají nekompetentními - jsou
odkázáni na úsudek specialistů.
Pokusím se v následujících řádcích Beckovy teze rozvinout. Začněme poznámkou Jacquesa Derridy na adresu dnešních technologií: jsou svým způsobem animistické, to znamená, že lidé se k nim chovají jako
pravěcí lovci a sběrači k přírodním zdrojům - umí je používat, ale naprosto nechápou, na jakých principech fungují. Domysleme to. Naši odborníci vlastně hrají roli šamanů, kteří se tváří, že těm tajemným
silám rozumí a umí s nimi komunikovat ku prospěchu všech. Události jako nemoc šílených krav nám připomínají, že jejich kompetentnost je z velké části jen společensky uznaným zdáním.
Řecké slůvko oikos, které slyšíme v pojmu ekologie (a také ekonomie), bychom volně mohli překládat jako domov. Co je ale domov? Je to místo, v němž lze činit všeobecně srozumitelná,
relativně předvídatelná a především zodpovědná rozhodnutí, jejichž důsledky jsou v klíčových bodech připsatelné právě těmto a žádným jiným rozhodnutím. Domov musel být kdysi vyrván nepředvídatelným
chtónickým silám divočiny, Matky Země, která se tak jako hlavní hrozba stala legitimizujícím protikladem kultury, společnosti, industriálního systému (včetně jeho bezohledné expanze). Z tohoto protikladu
čerpali svoji pravdu jak věrozvěsti vědeckého pokroku, tak jeho romantizující kritikové. Dnešní příroda je však natolik integrovaná do technologických, ekonomických a mediálních řetězců, že onen protiklad,
a s ním i dotyčný způsob legitimity, je de facto popřen. Ekologická praxe jej ostatně dávno nerespektuje.
Divočina však s integrací přírody do společnosti nezmizela, právě naopak: vynořila se v samém srdci industriálního systému; došlo k propojení nejracionálnější vědotechnické prokalkulovanosti s živelnou
nepředvídatelností rizik. Narozdíl od té pravěké ale není z téhle geneticky modifikované džungle kam utéct. Jaké godzilly asi zrodí? Zůstane u povodní, nebo máme čekat něco horšího?
Základní charakteristikou systému-divočiny, v němž žijeme, je nedohlédnutelnost kauzálních řetězců. Určit jasnou zodpovědnost u mnohých jevů prostě nelze. Mohou za nadužívání chemických preparátů v
zemědělství samotní rolníci? Nebo obchodní řetězce, které na ně tlačí? Nebo výrobci hnojiv manipulující neúplnými informacemi? Nebo nedostatečné testování výrobků zkorumpovanými úřady? Hledání viníků
se v takových situacích může snadno stát rituální manifestací na základě virtuálních konstrukcí, které podléhají těm či oněm zájmům. Televize ochotně poslouží pro vystoupení novodobých šamanů. Nehmatatelnost
a zároveň reálnost sil, jež vzývají, nás ovšem činí snadno vydíratelnými. Jak poznamenal sám Beck: „strach dosud nikdy nebyl základem racionálního jednání.“ (65) Čtěme tuto větu v kontextu 11. září...
Ocitáme se v archaické sféře čiré víry, resp. důvěry, kde snad východiskem může být „solidarita živoucích věcí“. Ulrich Beck o ní říká: „V ohrožení člověk cítí, že dýchá jako rostlina, že sám žije
z vody, tak jako ryba ve vodě.“ (99) Trochu mi to připomíná Patočkův pojem „solidarita otřesených“. Ta se rodí z frontového zážitku nesmyslnosti válečného úsilí; nepřítel, který s námi trpí, přestává
být němou rybou a promlouvá k nám. Padají tak protiklady, jež jsme až dosud vnímali jako zdroj legitimity, ať už jde o protiklad přírody a kultury nebo o jakýsi střet civilizací.
Bojiště se stává místem. Víra v jeho dobrého ducha, genia loci, zahání myšlenky na démony roztržky. Tak vzniká touha po domově jako místu, za které lze zodpovídat.
Parcelace veřejného prostoru
Jenže rozhodnutí mohou být zodpovědná jen tam, kde existuje reprezentovatelný celek, k němuž se vztahují. Ten je v rizikové společnosti problematický hned z několika důvodů. Jedním je zánik protikladu
příroda - společnost; zodpovědně je třeba se chovat nejen vůči lidem, nýbrž i celé planetě. Kdo má ale právo hlasovat za ekosystém? A kolik má mít hlasů?
Když pomineme tento problém, zůstávají další komplikace. První je proces, který Beck označuje jako vnucenou individualizaci; spočívá v destrukčním tlaku modernity na tradiční společenské formace (např.
klasickou rodinu). Vytváří se emancipovaná a atomizovaná společnost, jejíž členové, jakkoliv vděčí veřejným institucím za základ svého sociálního kapitálu (vzdělání atd.), necítí k celku žádné závazky.
Systému to z jistého hlediska vyhovuje: izolovaný spotřebitel je ideálním subjektem nastaveného způsobu produkce.
Druhou komplikací je rozparcelování veřejného prostoru do jednotlivých subsystémů, jako je věda, ekonomika, politika ad. Beck píše: „Zvyšování produktivity je spojeno s tendencí ke stále jemněji rozčleněné
dělbě práce. Rizika jsou naproti tomu to vše přesahujícím. Uvádějí do přímé, hrozivé souvislosti to, co je od sebe obsahově, prostorově a časově vzdáleno. Proklouzávají sítem nadměrné specializace.
Jsou tím, co je mezi specializacemi.“ (93) Mohli bychom také říci, že pojmenovat určité riziko znamená uvést nějaké účinky do souvislosti s rozhodnutími, která v době a původním rámci svého přijetí nebyla
takto vůbec zamýšlena. Žijeme obklopeni rozhodnutími, která byla v logice určitého subsystému učiněna jako správná, reálně, mimo jeho hranice, však mohou mít tragický dopad. Problém je v tom, že jen výjimečně
popisujeme svět jinak než právě slovníkem subsystému.
Uznat nějaké riziko jako reálnou a konkrétně zapříčiněnou hrozbu, a nikoliv jen latentní či vedlejší účinky, není vůbec samozřejmé. Ignorování rizik, třeba v zájmu ekonomického
růstu nebo vědeckého pokroku, tato rizika zvyšuje, nechává je v tichosti růst. Na druhou stranu, záměrné zveličení rizik, může v televizní éře fungovat jako prostředek manipulace veřejnosti, včetně komerčního
využití nalezených chyb právě tím subsystémem, který je vyprodukoval: lidé přestanou kupovat údajně nebezpečný výrobek a začnou kupovat ten údajně bezpečný, případně působící proti prvnímu; prostě vyhánění
čerta ďáblem.
Dovolím si poněkud tendenční aktualizaci Beckovy myšlenky. Dnešní slovník zná výraz embedded journalist. Označujeme jím novináře, který je při získávání a zveřejňování informací vestavěn
do určité mocenské struktury, podléhá její „ochraně“ (má protekci, ale zároveň žije pod dozorem protektora) a respektuje její ideologické šablony. V irácké válce jsme tak svědky toho, jak okupační
mocnost (nyní již oficiálně pozvaná k bratrské pomoci) usiluje o eliminaci všech „unembedded“, tj. do jejích struktur ne-vestavěných informací, a tím i o získání vlády nad virtuálním obrazem konfliktu.
Válka - tak jako každý subsystém - usiluje o ospravedlnění ze své vlastní „logiky“, řízené jejími specialisty. A jako každý subsystém i ona svým fungováním vytváří situace, k jejichž řešení je, zdá se,
zapotřebí další války...
Ta situace je modelová a může sloužit jako varování. Náš veřejný prostor je v rizikové společnosti, kde většinu relevantních informací nelze získat vlastní zkušeností, neustále ohrožován tlakem dominantních
subsystémů na vestavěnost vědění do jejich „logik“ či „filozofií“. Co je přesahuje, odbývají jako neodborný, nezasvěcený (jen šamani znají tajemství!) či jinak „unembedded“ blábol. Vzpomeňme na eugeniku,
kterou proti „iracionálnímu“ soucitu laiků prosazovali „racionální“ vědci.
Beck ve své knize upozornil hlavně na dominanci ekonomického subsystému, jenž ve spojení s vědotechnikou uskutečňuje převratné společenské změny, ztělesněné v procesu globalizace. Změny mají spoustu
„vedlejších účinků“. Mezi ty patří i marginalizace subsystému politiky, který ztratil reálnou moc, zůstala mu však veřejná zodpovědnost. Ve své bezvýchodnosti se jeho představitelé mohou uchýlit i k mediálně
nejpřesvědčivějšímu „řešení“ - vládě silné ruky, kterou lze v éře rizik prezentovat jako starost o veřejné blaho.
Kromě těchto souvislostí je tu dnes i problém, který v době vzniku Beckovy knihy zdaleka nebyl tak aktuální. Tím je multikulturalismus v jeho segregačních implikacích. Rozparcelování veřejného prostoru
na etnocentrické dvorky jednotlivých národností nebo konfesí je stejně nebezpečné jako totalitní tendence státní moci a nekontrolovaná vláda manažerů, neboť vylučuje účinnou společenskou solidaritu.
Zachraňme vědění proti víře
Vedlejší účinky, novějším slovníkem „přidružené škody“ (collateral damage), jednoduše řečeno odpad doprovázejí dějiny moderny zásadněji, než se na první pohled zdá. Nebyla bolševická
třídní nenávist jen vedlejším účinkem jednostranně vyhroceného kapitalismu? Co vláda Saddáma Husajna - není to do jisté míry variace na starý příběh o zaplombovaném vlaku, který vyváží vlastní padouchy
za hranice impéria? A není ekologická krize především krizí odpadků?
Lidé jen neochotně přijímají fakt, že „přidružené škody“ jejich jednání jsou relevantním svědectvím o podstatě tohoto jednání. Archeologie, která nás informuje o životě našich prehistorických předků,
čerpá své poznatky především z odpadků, z nechtěných stop lidského jednání. Co by budoucí archeologové řekli o nás?
Nejcennějším postřehem Beckovy knihy Riziková společnost je, domnívám se, popsání moderny jako bytostně ambivalentního procesu, který se svým fungováním dostává do rozporu s vlastními
principy. Obzvlášť pronikavě to autor formuluje ve svých poznámkách o pokroku. Procesy nastartované industriální společností vytvářejí situaci, v níž „technicko-ekonomický vývoj ztrácí svůj kulturní konsens,
a to v okamžiku, kdy zrychlení technické změny a dosah jí vyvolaných společenských změn nabývá rozměru, jaký dosud nemá v dějinách obdoby.“ (329) Tato skutečně světová revoluce probíhá, aniž by byla definována
zodpovědnost za dopad na ty, kteří si ji nezvolili, ale které přesto zasáhne - což jsme nakonec my všichni. Vynořují se pochybovačné otázky, které jsou však umlčovány vírou v pokrok: „Víra
v pokrok nahrazuje hlasování. A nejen to: je náhražkou za otázky a jakýmsi předběžným souhlasem s cíli a důsledky, které zůstávají neznámé a nepojmenované. (...) Pokrok jako „proces racionalizace“ je
převrácením racionálního jednání. Je to trvalá, do neznáma směřující změna společnosti, která postrádá program a nezávisí na hlasování.“ (343 - 344)
Tato víra, ač je svým původem moderní, ohrožuje největší a nadále platnou hodnotu moderny: svobodomyslnou kritičnost, vtělenou do ideálů vědeckého poznání, volného trhu a demokracie. Je to hodnota,
která je nejcennější ne proto, že by zabraňovala vzniku oněch vedlejších účinků, ale proto, že nás vede k jejich reflexi a připravenosti revidovat přijatá rozhodnutí. Ulrich Beck usiluje o reflexivní
modernu, která bude volit co nejlépe revidovatelné cesty - např. nezatíží příští generace nebezpečným a za stávajících znalostí nerecyklovatelným odpadem. Modernu je třeba proměnit v proces učení
se z vlastních chyb.
Mohli bychom tedy uzavřít, že Beckova kniha nás v tomto bodě nabádá k hájení vědění proti víře. Vědění je přitom třeba definovat jako vědomí ambivalence vlastního jednání, jehož důsledky nikdy nedokážeme
předem zcela vykalkulovat. Racionalita je pak schopnost pochybovat o přijatých rozhodnutích na základě vedlejších účinků, jež neplánovaně způsobilo.
Hlas pokroku je dnes nadmíru mocný. A opět hlásá happy endy. Navzdory všemu, proti všem. Tam, kde přidružené škody čím dál zřetelněji ukazují jeho neúčinnost a bomby padají vedle, volí pokrok ještě
více bomb. Válka vedená dnešními pokrokáři ve jménu moderny spočívá na víře, že víme, co se děje, a můžeme kontrolovat, kam to povede. Ve skutečnosti nevíme nic a novým bombardováním jen umlčujeme hlasy,
které nás na to upomínají. Stejně jako nám nové hromady zboží zakrývají pohled na plnící se skládky.
Fareed Zakaria ve známé knize Budoucnost svobody oddělil svobodu od demokracie - druhé není zárukou prvního. Obávám se, že jeho myšlenka, v mnoha
podstatných bodech oprávněná, nakonec popírá právě to, co na první pohled hájí. Je třeba se ptát: co uděláme s těmi, kteří nechtějí rozumět skvělé budoucnosti, již jsme pro ně naplánovali? Jistě: necháme-li
je volit, oni si s velkou pravděpodobností zvolí špatně. Není ale podstatou svobody právo volit špatně?
Svoboda je základní podmínkou reflexivní modernity jako schopnosti učit se z přidružených škod vlastního jednání. Pokud ji obětujeme v zájmu prosazení dobré volby proti (údajně) špatné, zbavíme se
i možnosti a povinnosti naslouchat hlasům těch, které ta „dobrá volba“ zasáhne. Vědění bude přehlušeno vírou.
Nesporně s těmi nejlepšími úmysly.
[*] Ulrich Beck: Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně, Přel. Otakar Vochoč, SLON, Praha 2004, 431 stran.
VulgoNet, 11. 2. 2005