Marxova teorie společnosti (poznámky)

[1] Karel Marx (1818-1883) svou teorii rozvíjel postupně a nikdy z ní nevytvořil ucelený systém. Jeho teorie společnosti je rozptýlena v celém jeho díle, které kromě sociologických analýz obsahuje filosofická, ekonomická, historická, etnologická, literárně vědná aj. zkoumání, novinové články, politické manifesty a polemiky. Jeho rozsáhlé dílo (české souhrnné vydání čítá 39 svazků) vznikalo v úzké spolupráci s Friedrichem Engelsem (1820-1895).

[2] Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. I, s. 228.

[3] Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 226.

[4] Tímto pojetím člověka Marx bezprostředně navazuje na německého pohegelovského filosofa Ludwiga Feuerbacha (1804-1872).

[5] V tom je základní společný jmenovatel Marxovy a Freudovy antropologie. Freud rovněž určuje člověka jako pudovou bytost, a rovněž jako bytost předmětnou. Nepřítomnost předmětu pudu je podmínkou zformování Já a lidské identity. Tento aspekt zdůraznil Robert Kalivoda ve své stati „Marx a Freud.“ Viz týž, Moderní duchovní skutečnost a marxismus.

[6] Marx, K., Ekonomicko-filosofické rukopisy, s. 143.

[7] Německé slovo „Unwesen“ vyjadřuje jednak to, co nemá žádné Wesen, žádnou bytnost, a tedy není ničím, a jednak evokuje něco děsivého, obludného, nelidského.

[8] Pokud z pojmu člověka vypustíme jeho tělesnost, pak můžeme snadno dospět k pojetí, že pojem člověka je sociální konstrukt anebo je to pojem podmíněný čistě kulturně (je to součást foucaultovské epistémy apod.), tj. k nějakému typu postmoderního kulturního relativismu. Člověk zbavený reálné tělesnosti (Unwesen) ztrácí svůj univerzálně lidský rozměr a mění se v kulturně determinovanou bytost, která je nesouměřitelná s lidskými bytostmi determinovanými jinou kulturou.

[9] Výraz „rodová bytost“, který Marx používá v „Ekonomicko-filosofických rukopisech,“ pochází od Feuerbacha.

[10] K podobné myšlence dospěl v případě jazyka i Wittgenstein. Ve svých „Filosofických zkoumáních“ ukazuje, že pojmy a schopnost myslet obecně získáváme řečovou aktivitou v určité jazykové komunitě.

[11] Marx, K., Ekonomicko-filosofické rukopisy, s. 141nn.

[12] Tamtéž, s. 99.

[13] Někteří Marxovi interpreti se domnívají, že v tomto pojetí lidské bytosti se projevuje esencialismus, tj. představa, že člověk má podstatu, kterou by měl uskutečnit. (Např. Kalivoda). Raný Marx sice mluví o podstatě a je opravdu inspirován Hegelem, ale tato podstata nepředchází konkrétní podobu lidské existence, nýbrž je to naopak. (Jak říkal Sartre, existence předchází esenci.). Touto podstatou není nic jiného než lidské schopnosti a smysly, které vznikají v lidských dějinách a které jsou vždy v interakci se svým předmětem. K této podstatě proto patří i vnější předměty, které jsou mimo lidskou kontrolu. K podstatě člověk náleží konstitutivní deficit. Mezi schopností a předmětem vládne dialektický vztah. Člověk rozvíjí (přetváří) určitý předmět, a tím se zároveň přetváří daná lidská schopnost. Čím více a aktivněji se zabýváme hudbou, tím rozvinutější a plnější je náš hudební smysl. Neexistuje tu jakýsi ideální tvar sluchu, rozumu, vůle, lásky, ke kterému se přibližujeme, nýbrž tyto schopnosti se samy přetvářejí v aktivním vztahu k předmětům. Jak říká Engels, ruka je nástrojem i výsledkem práce. Např.hudební vnímání se mění s nástupem avantgardy ve dvacátém století (přichází „předmět“, který umožní afirmaci hudebního smyslu), ale pokud tento předmět neznáme a nelze ho odvodit z hudby 19. století, pak neznáme ani to, jak se s ním promění hudební smysl, tj. podstata sluchu.

Marxovo pojetí podstaty je hegelovské v tom smyslu, že podstata existuje vždy a pouze v jevech (fenoménech), tj. není to nic, co je mimo svět jevů v nějakém zásvětí. Marx však zásadně mění výchozí hledisko – tím není seberozvíjející absolutní duch, nýbrž seberozvíjející živý člověk jako deficitní bytost.

[14] Ani myšlenka není nikdy zcela čistá, protože vždy je to myšlenka člověka podmíněného přírodou. Obsahem myšlenky pak jsou většinou předměty, které jsou přírodní nebo v sobě mají nějaký přírodní substrát. Srov. Marx K., Ekonomicko-filosofické rukopisy, s. 67.

[15] Lidská identita je zkomponována ze dvou prvků, z prvku společenského (obecného), ze schopností a možností, vzniklých „prací celých lidských dějin“, a prvku ryze individuálního (zvláštního), který souvisí s individuálním životem člověka, s ději v hloubce jeho bytosti, s jeho individuálními akty. Lidská identita je interaktivním propojením obecného a zvláštního, univerzálního a singulárního.

[16] Engels celou věc shrnuje takto: „Podle materialistického pojetí je v dějinách koneckonců rozhodujícím momentem produkce a reprodukce bezprostředního života. Ta je však sama zase dvojího druhu. Je to jednak produkce životních prostředků, předmětů obživy, oděvu, bydlení a nástrojů k tomu potřebných, jednak produkce lidí samých, rozmnožování druhu.“ Engels, B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, s. 57.

[17] Liberální společenské myšlení tvrdí, že Marx nemá daleko k dogmatismu nebo „foundationalismu“, když jednu z mnoha tezí považuje za nezpochybnitelnou. Marx však má na mysli předpoklad, který se v jeho prostotě dá jen stěží odmítnout. Marxovo myšlení se tím liší od axiomatických teorií, které si formulují ten či onen předpoklad, aniž se ptají, zdali i ten nestojí na jiném, základním předpokladu.

[18] Pokud si uvědomíme tuto samozřejmost, pak je zřejmé, že mezi mladým a starým Marxem není žádný zásadní rozdíl, nýbrž nanejvýš posun důrazu.

[19] České překlady většinou nepoužívají slova „produkce“, nýbrž výrazu „výroba“. Takový překlad však dostatečně nevystihuje smysl Marxova termínu. Marx záměrně nepoužíval výrazů jako „Herstellung“ nebo „Erzeugung“, které svým významem odpovídají slovu „výroba“, a místo nich zvolil slovo odvozené z latinského slovesa „produco“, jež označuje tvořivou činnost obecně. Výraz „produco“ má mnohem širší význam než sloveso „fabricor“, latinský ekvivalent slovesa „vyrábět“. „Produkce“ zahrnuje jak materiální výrobu, tak vytváření něčeho nemateriálního. Marx užívá termínu „Produktion“ obecně pro všechny druhy lidské činnosti, nejen pro manufakturní nebo průmyslovou výrobu, např. pro produkci idejí. Rovněž v Marxově pracovní teorii hodnoty je mnohem vhodnější hovořit o produkci nebo o vytváření hodnoty zboží než o „výrobě“ hodnoty, jak je tomu v českém překladu Kapitálu. Marx používá termínu „Produktion“ v mnoha souvislostech, např. když analyzuje produkční způsoby minulosti, jako bylo zemědělství nebo lov a sběr, nebo když vykládá vznik ideologie. Proto používáme výrazu „výroba“ pouze tam, kde si toho vyžaduje věcná souvislost. Mluví-li se však obecně o různých formách lidské aktivity, je vhodnější výraz „produkce“. Termín „výroba“ pak může vést ke zjevně absurdním spojením: Marx hovoří o „die materielle Produktion“, aby ji odlišil od ostatních druhů produkce (produkce idejí, představ, vědomí, sebevědomí apod.). Přeložíme-li slovo „Produktion“ jako „výrobu“, dostáváme sousloví typu duchovní výroba (v českých překladech se v této souvislosti skutečně používá slova „produkce“). „Produktivkräfte“ (produkční síly) zahrnují nejen „Produktionsmittel“ (produkční prostředky), ale také lidské schopnosti, dovednosti, vědomosti, představy, ideje. Produkční síly jsou závislé na člověku ve všech jeho dimenzích, a nemusejí proto bezprostředně souviset s materiální výrobou. Podobné je to s výrazem „Produktionsverhältnisse“ (produkční vztahy). Tento výraz zahrnuje jak vztahy v bezprostřední produkci výrobků, tak i vztahy, které s výrobou bezprostředně nesouvisí, jako jsou právní nebo tradiční společenské vztahy.

Tento nevhodný překladatelský úzus by stálo za to zkoumat jako projev vlivu stalinistické ideologie (orientované na „výrobu“) na interpretaci Marxova díla. Výraz „výroba“ byl pravděpodobně zaveden kvůli ideologickému požadavku redukovat výraz pro tvořivou činnost na slovo výroba, slovo odvozené z kořene „rob“ (robský, robota, robotěz, robotiti, výrazy vztahující se na poddanskou, tj. nucenou práci). V současné češtině označuje slovo „výroba“ materiální práci zpravidla průmyslového charakteru. V citacích z Marxova a Engelsova díla proto výraz „výroba“ většinou nahrazujeme slovem „produkce“.

[20] Marx, K., Kapitál, díl první, s. 199. Pracovní prostředky se dále dělí na produkční nástroje (stroje, mechanismy, přístroje, nástroje), které člověk užívá v produkčním procesu k účelnému přetváření pracovního předmětu, a ostatní pracovní prostředky (země, silnice, zvířata, sdělovací prostředky). Ve dvacátém století je vývoj produkčních prostředků stále těsněji spjat s vědeckým poznáním.

[21] Marx hovoří o této civilizační a kulturní podmíněnosti práce např. v souvislosti s pracovní teorií hodnoty . Děje se tak v momentě, kdy se začne zabývat převodem složité práce na jednoduchou. „Jednoduchá průměrná práce sama má sice v různých zemích a různých kulturních epochách různý charakter, nicméně je pro každou určitou společnost něčím daným.“ Marx, K., Kapitál, díl první, s. 61.

[22] Marx používá termíny, které vyjadřují dynamický, vitální charakter základních kamenů společnosti. V tom má za předchůdce nejen Hegela, ale také Aristotela. (Marx považoval Aristotela za největšího antického myslitele.) Aristoteles pojímal věc jako uskutečnění možnosti (uskutečnění, řecky energeia; možnost, řecky dynamis). U Marxe jsou prací přetvořené předměty – produkty – uskutečněnými možnostmi pracovní síly nebo obecněji celé společnosti.

[23] Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 237.

[24] Ten může sám vlastnit nějaké produkční prostředky, na kterých pracuje (středověký rolník). Proto se objevuje výraz námezdně pracující, který označuje toho, kdo nevlastní produkční prostředky a pracuje za mzdu. Slovo Arbeiter se dá přeložit také jako dělník. To je však poněkud omezený význam, neboť slovo dělník vyvolává představu manuálně pracujícího v průmyslu. Ztotožní-li se námezdně pracující s dělníkem, vzniká nesprávný závěr, že pokud se zmenšuje množství manuální práce (počet dělníků), mizí námezdně pracující třída.

[25] Dělba práce se nejprve objevuje v samotném produkčním procesu v souvislosti s rozvojem produkčních prostředků.

[26] Na začátku Komunistického manifestu se sice říká, že „dějiny jsou dějinami třídních bojů“, ale u mnoha vyjmenovaných tříd běží spíše o statusové vymezení. Konflikt mezi různými skupinami nebo třídami, které sledují své zájmy, je dynamický činitel dějin, ale v lidských dějinách se tento konflikt projevuje bezprostředními střety spíše výjimečně. Tento konflikt se ve větším měřítku objevuje právě až v kapitalistické společnosti (např. ve stávkách). Marx nicméně nepopírá existenci tříd v předkapitalistických společnostech. Např. ve třetím díle „Kapitálu“ říká, že „nejhlubším tajemstvím, skrytým základem celé společenské konstrukce, a tudíž i politické formy vztahu vrchnostenství a závislosti“ je „bezprostřední vztah vlastníků produkčních podmínek k bezprostředním producentům.“ Marx, K., Kapitál, díl třetí, s. 339. Pojem třídy a třídního boje nevytvořil Marx. Náznaky pojmu třídy se objevují už v antice, např. u Platóna nebo helénistického historika Appiána. Tyto pojmy pak ve svých pracích používají konzervativní historici (Thierry, Mignet, Guizot, Thiers), kteří na jejich základě vykládají Francouzskou revoluci. S politováním konstatují, že pokud třída, která má moc, se dobrovolně nezřekne aspoň části své moci ve prospěch třídy, jejíž ekonomická moc narůstá, propuká mezi nimi boj o nové rozdělení politické moci, který může vyvrcholit revolucí.

[27] Marx., K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 230n.

[28] Marx., K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 231.

[29] Tamtéž, s. 252.

[30] Žižek, Sl., The Ticklish Subject, s. 184nn.

[31] Marx., K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 253.

[32] Engels, B., Engels Franzi Mehringovi, s. 116. Engels v tomto dopise Franzi Mehringovi z roku 1893 jasně říká, že právnické, filosofické, teologické a jiné oblasti mohou působit na utváření dějin. Kolikrát už byla vyvrácena námitka, že historický materialismus redukuje myšlenkový a duchovní svět na ekonomiku, a kolikrát se tato námitka opět vrátila? Už Engels se ji pokoušel vyvrátit. Engels v uvedeném dopise píše: „Protože různým ideologickým sférám, které hrají nějakou úlohu v dějinách, upíráme samostatný historický vývoj, upíráme prý jim i jakékoli historické působení. To se zakládá na obvyklé nedialektické představě o příčině a následku jako dvou ustrnule protikladných pólech a absolutně se přehlíží jejich vzájemné působení.“ Engels, B., Engels Franzi Mehringovi, s. 117. Nepopírají nakonec Marxovi kritici, kteří Marxovi podsouvají ekonomický redukcionismus, sami sebe, když místo zkoumání skutečného obsahu Marxových myšlenek dávají přednost nejrůznějším dobově podmíněným schématům a předsudkům? Nezpochybňují jejich zkreslené obrazy Marxe prosycené dobovými náladami (jako je postkomunismus) slova o významu myšlenkové autonomie? Nepotvrzuje jejich postoj spíše Marxovo pojetí, podle kterého jsou myšlenky ve většině případů určeny světem, ve kterém myslitel žije? Více o překrucování Marxovy teorie viz Fromm, E., Obraz člověka u Marxe, s. 9nn.

[33] Marx nejčastěji používá výrazu „společenská formace“, zřídka výrazu „ekonomická společenská formace“. Tyto termíny se de facto vyskytují pouze v Marxově Předmluvě ke Kritice politické ekonomie. Marx, K., Předmluva Ke kritice politické ekonomie, s. 37. Pojem „společenskoekonomické formace“, který se obvykle používá vykladači Marxova díla, se u Marxe nevyskytuje.

[34] Althusser, L., Für Marx, s. 151n.

[35] Tamtéž, s. 156.

[36] V bernsteinovské a stalinistické podobě marxismu („marxismu-leninismu“) se tento hlavní rozpor (dominanta) pojímala tak, že určuje pohyb dějin podobně jako přírodní zákon. Toto přírodně deterministické pojetí se projevilo i v interpretaci „základny“ a „nadstavby“, podle něhož základna, tvořená produkčními silami a produkčními vztahy, jednoduše determinuje nadstavbu, ideologii, a ideologie je „odrazem“ základny. Marx sice hovoří o „Basis“ a „Überbau“, ale tyto pojmy přejímá ze slovníku železničního stavebnictví. Základnou se míní násep a kolejiště a nadstavbou transportní prostředky, lokomotivy a kolejová vozidla. V této metafoře se klade důraz na pohyb „nadstavby“, která využívá kolejí k samostatnému pohybu. Viz Hauser, M., Adorno: moderna a negativita, s. 110. Marx nemluví o determinaci, nýbrž o podmiňování. „Způsob produkce materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec.“ Marx, K., Předmluva Ke kritice politické ekonomie, s. 36.

[37] Zásadní význam skutečné politické události, kterou nelze vyvodit z daného společenského kontextu, dnes zdůrazňuje Alain Badiou a Slavoj Žižek.

[38] Marx provedl radikální destrukci metafyzického pojetí dějin jako procesu, který směřuje k předem danému cíli (historické teleologie). Nositelem (subjektem) historického procesu je živý jedinec, který v daných podmínkách usiluje o zachování a rozvíjení svého života. „Kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslel, jednal, utvářel svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby kroužil kolem sebe a tím kolem svého skutečného slunce.“ Marx, K., Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva, s. 402. Hybnou silou nejsou ani dějiny jako takové, nějaké mysticky působící Dějiny. „Společenské dějiny lidí jsou vždy jen dějinami jejich individuálního vývoje, ať už si to lidé uvědomují nebo ne. Jejich materiální vztahy tvoří základ všech jejich vztahů. Tyto materiální vztahy nejsou nic jiného než nutné formy, v nichž se uskutečňuje jejich materiální a individuální činnost.“ Marx, K., Marx Pavlu V. Anněnkovi, s. 510. Základem dějin jsou potom produkční síly, které jsou výsledkem praktické energie lidí, a tyto síly jsou omezovány danou společenskou formou. „Tímto prostým faktem, že každá následující generace nalézá už produkční síly nabyté předchozí generací, které jí slouží jako surovina pro novou výrobu, vzniká v dějinách lidí spojitost, tvoří se dějiny lidstva.“ Marx, K., Marx Pavlu V. Anněnkovi, s. 510. Smyslem a cílem (telos) dějin není ani komunismus v tom smyslu, že by vznik komunismu byl v dějinách naprogramován. „Komunisté tedy přistupují prakticky k podmínkám, které byly vytvořeny dosavadní produkcí a styky […], aniž se však domnívají, že snad bylo plánem nebo údělem dosavadních generací, aby jim dodaly materiál.“ Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 274. Komunismus není „cílem lidského vývoje, – je to forma lidské společnosti.“ Marx, K., Ekonomicko-filosofické rukopisy, s. 104. Komunismem pouze končí lidská prehistorie a začínají lidské dějiny.

[39] Zelený, J., O logické struktuře Marxova Kapitálu, s. 66.

[40] Marx o své metodě píše v Rukopisech „Grundrisse“ I. (v pasáži nazvané jako Metoda politické ekonomie). Marx si klade otázku, čím začít při zkoumání společnosti. Pokud začneme obecným pojmem, jako je obyvatelstvo, pak je třeba uvažovat o tom, z čeho se obyvatelstvo skládá, a dospějeme ke společenským třídám. Ty jsou opět abstrakce, pokud opomineme její prvky – námezdní práci, kapitál, které ale předpokládají další prvky, směnu, dělbu práce…Začne-li se obyvatelstvem – je to chaotická představa celku, a je nutno uvažovat o dalších určeních a tím dospět k jednodušším pojmům. Odtud je třeba nastoupit cestu zpět k obyvatelstvu, které se takto stává „bohatou totalitou s mnoha určeními a vztahy“. Společnost se znázorňuje jako konkrétní struktura, která je výsledkem myšlení, pojmového chápání, ne produktem pojmu jako nějaké myšlenkové konstrukce nebo abstraktně definované premisy zkoumání, neboť předpokladem je společnost, která je před i po našem zkoumání. Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. I., s. 55. Tuto metodu rozvinul a aktualizoval Karel Kosík ve své knize Dialektika konkrétního. Zvláště viz kapitolu „Duchovní a myšlenková reprodukce skutečnosti“ a kapitolu „Konkrétní totalita.“

[41] Zelený, J., O logické struktuře Marxova Kapitálu, s. 68.

[42] Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. I., s. 59.

[43] Tamtéž, s. 60.

[44] Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. II., s. 86n.

[45] Tamtéž, s. 87.

[46] Tamtéž.

[47] Viz také Bornemanovu práci Das Patriarchat. Změna ve způsobu obživy, daná změnami v přírodě na konci doby ledové, mění a posiluje význam individuálního lovu a zbraní, a to vede k posílení dělby práce mezi muži a ženami. Matriarchát se postupně mění v patriarchát. Více viz Borneman, E., Das Patriarchat, s. 54.

[48] Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. II., s. 87.

[49] Marx se v Rukopisech „Grundrisse“ zmiňuje o jejich různých modifikacích (o slovanských nebo rumunských obcích nebo o společenských systémech v Mexiku, Peru, u starých Keltů nebo u indických kmenů. Viz Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. II., s. 88n.

[50] Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. II., s. 87.

[51] Tamtéž, s. 87.

[52] Tamtéž, s. 88.

[53] Tamtéž, s. 89.

[54] Tamtéž, s. 90.

[55] Tento vztah jednotlivce a obce, praktikovaný zvláště v athénské demokracii, považoval za ideální typ společnosti mladý Hegel. Člověk jakožto individuum je součástí pospolitosti, která má svou substanci. Bytí individua je proto substanciální. Viz např. knihu Milana Znoje „Mladý Hegel na prahu moderny.“

[56] Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 228.

[57] Tamtéž, s. 229.

[58] Engels ve své řeči pronesené na pohřbu Karla Marxe zdůrazňoval, že Marx objevil zákony dějin, tak jako Darwin objevil zákony vývoje života. Darwinovy zákony však nespočívají v tom, že se podle nich dá predikovat další vývoj života. Na základě pozorování dosavadního průběhu vývoje evoluce života pouze obecně stanovují základní kritéria přežití a dalšího vývoje druhů.

[59] Viz také Trockého pojetí dějin. Trocký byl podle všeho jedním z hlavních teoretiků marxismu, kteří odmítali ekonomický determinismus a bezmyšlenkovité opakování schémat. Tento charakter Trockého myšlení nedávno vyzdvihl P.Blackledge ve svém článku „Trotsky´s Contribution to the Marxist Theory of History.“ V tomto článku zdůrazňuje Trockého schopnost pojmout marxismus jako otevřený myšlenkový systém, který je schopen analyzovat jedinečnou historickou situaci a význam individua pro sociální transformace.

[60] Marx říká, že stát má vždy svou materiální existenci. Antický stát existuje v „jsoucnu města samého a úředníků, kteří jsou v jeho čele.“ Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“ , sv. II., s. 95.

[61] Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“ , sv. II., s. 96.

[62] Marx., K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 229.

[63] Tamtéž.

[64] Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“ , sv. II., s. 97.

[65] Tento výraz se objevuje u Adama Smithe, anglicky „previous accumulation“. Marx používá výraz „urprüngliche Akkumulation“.

[66] Tyto záruky nakonec vyplývají ze samotného charakteru feudální produkce. Jak říká Marx, moc feudálního pána nebyla určena velikostí renty, nýbrž počtem jeho poddaných, a ten závisel na počtu samostatně hospodařících rolníků. Marx, K., Kapitál, díl první, s. 757.

[67] Je to slovo přejaté z latiny. V Římě při rozdělení občanstva na pět tříd podle majetku – nejprve podle pozemkového, později podle peněžitého – byli bezzemkové z tohoto systému vyčleněni a nazváni „proletarii“. Nemohli se účastnit sněmu, neplatili daně a nemuseli konat vojenskou službu. Od 1. stol. př.n.l. „proletarii“ začali vstupovat do legií a stávali se vojáky z povolání. Byla to ta vrstva, která dávala obci potomstvo pro vojenskou službu. Podle Cicerona pochází slovo „proletarii“ od slova „proles“, potomstvo.

[68] Marx, K., Kapitál, díl první, s. 756.

[69] Srov. např. Bradel, F., Dynamika kapitalismu, s. 19n.

[70] Marx, K., Kapitál, díl první, s. 764.

[71] Zboží je každá věc určená ke směně či prodeji.

[72] Marxovou metodou výkladu a vnitřní logikou „Kapitálu“ se u nás podrobněji zabýval Jindřich Zelený v knize O logické struktuře Marxova Kapitálu.

[73] Komunistický manifest nemá vědecký, ale spíše proklamativní charakter, a proto se tu objevují jistá zjednodušení.

[74] Marx, K., Kapitál, díl třetí, s. 432.

[75] Marx, K., Třídní boje ve Francii, s. 80.

[76] Engels, B., Vojenská otázka v Prusku a německá dělnická strana, s. 102.

[77] Pravděpodobně nejjemnější třídní analýzu v současnosti rozvíjí americký sociolog Erik Olin Wright, který se však tomuto dvojímu chápání třídy snaží vyhnout. Viz jeho knihu „Class Counts. Comparative Studies in Class Analysis.“

[78] Tímto procesem se zabýval britský historik E.P Thompson. Viz jeho knihu Making of the English Working Class.

[79] Marx, K., Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, s. 169n.

[80] Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 253.

[81] Marx, K., Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, s. 170.

[82] Marx, K., Kapitál, díl třetí, s. 432.

[83] Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 253n.

[84] Marx, K., Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, s. 170.

[85] Engels, B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, s. 198.

[86] Wesołowski, W., Třídy, vrstvy a moc, s. 36.

[87] Tamtéž, s. 61.

[88] Tamtéž, s. 69nn.

[89] Hegelovo základní vymezení občanské společnosti zní: „V občanské společnosti je každý sobě účelem, všichni ostatní jsou mu ničím. Ale bez vztahu k druhým nemůže objemu svých účelů dosáhnout; tito druzí jsou proto prostředkem k účelu zvláštního.“ Hegel, G.W.F., Základy filosofie práva, s. 219.

[90] Marx, K., K židovské otázce, s. 390.

[91] Tamtéž, s. 391.

[92] Tamtéž, s. 392.

[93] Michňák, K., Individuum a společnost, s. 136.

[94] Kosík, K., Dialektika konkrétního, s. 10nn.

[95] Engels, B., K bytové otázce, s. 307.

[96] Engels, B., Pana Eugena Düringa převrat vědy, „Anti-Dühring“, s. 278.

[97] Engels, B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, s. 196.

[98] Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 282.

[99] Marx, K. – Engels, B., Manifest Komunistické strany, s. 430.

[100] Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 282.

[101] Engels, B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, s. 199.

[102] Marx, K., Kritika gothajského programu, s. 49.

[103] Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. II., s. 335.

[104] Tamtéž, s. 334.

[105] Tamtéž, s. 337.

[106] Tamtéž.

[107] Tamtéž.

[108] Tamtéž, s. 339.

[109] Tamtéž, s. 340.

[110] Tamtéž, s. 339.

[111] Tamtéž, s. 336.

[112] Tamtéž, s. 340.

[113] Vztahem mezi technologizací výroby a snižováním míry akumulace, k němuž došlo v tzv. pozdním kapitalismu, se zabývá zvláště Ernest Mandel v knize Pozdní kapitalismus.

[114] Viz např. podrobná makroekonomická analýza Roberta Brennera „The Economics of Global Turbulance.“

[115] Marx, K., Kapitál, díl první, s. 803.

[116] Tamtéž, s. 804.

[117] Tamtéž.

[118] Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 242.

[119] Tamtéž, s. 245.

[120] Tamtéž, s. 243.

[121] Tamtéž, s. 242.

[122] Engels, B., Vývoj socialismu od utopie k vědě, s. 247.

[123] Marx, K., Občanská válka ve Francii, s. 376.

[124] Marx, K., Kritika gothajského programu, s. 56.

[125] Engels, B., Vývoj socialismu od utopie k vědě, s. 243.

[126] Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 273.

[127] Tamtéž.

[128] Marx, K., Kapitál, díl třetí, s. 368.

[129] Podrobně tento rys komunismu rozvádí R. Grundmann v knize Marxism and Ecology v kapitole „Communism“.

[130] Jak přesně by taková ekonomika mohla fungovat ukazují např. Cockshott a Cottrell v knize Kybersocialismus. Plánování je spojeno s radikální demokracií athénského typu. Přenos potřebných informací a výpočty hodnoty výrobků zajišťují počítače a internet.

[131] Marx, K., Kritika gothajského programu, s. 50.

[132] Marx rozlišuje „říši nutnosti“ a „říši svobody“. V komunismu lidé musí nadále zajišťovat společenskou reprodukci. Tuto reprodukci a výměnu látek s přírodou sice „uskutečňují s nejmenším vynaložením sil a za podmínek, které jsou jejich lidské přirozenosti nejdůstojnější a nejpřiměřenější,“ ale přesto je tato činnost nutná – spadá do „říše nutnosti“. Teprve nad ní může vykvést „pravá říše svobody“, ve které je rozvoj lidských sil sám sobě účelem. Marx, K., Kapitál, díl třetí, s. 368. Změní-li se charakter práce a ta získá libidinózní náboj, jak říká Marcuse, je možné, že tato nutnost nebude pociťována jako nutnost. S přechodem komunismu z první fáze do fáze druhé by se v každém případě měla říše nutnosti zmenšit.

[133] Marcuse, H., Eros and Civilization, s. 179.