Anketa o dekadenci „Západu“

Odpovědi Čestmíra Císaře na anketu internetového měsíčníku NETSOCAN Hrozí Západu osud antického Říma? Netsocan se začal obracet na osobnosti české inteligence s následujícími otázkami:

1. které úpadkové jevy lze považovat za nejrizikovější pro civilizaci obecně a pro západní civilizaci zvlášť; a proč intelektuální elity nedokázaly úpadku popř. zániku svých civilizací zabránit?
2. nebylo by užitečné dohodnout se na definici termínu „konzumní společnost“ popř. „riziková konzumní společnost“? Vaše eventuální definice?
3. nakolik asi souvisí míra výskytu úpadkových jevů s mírou vlivu tradičního náboženství; v západní civilizaci tudíž s mírou vlivu dosud tradiční ideologie, křesťanství? Existovaly zde nějaké významnější souvislosti končící neblahými sociálními důsledky (např. v podobě třicetileté či první světové války)?
4. pokud jsou dekadentní jevy v západní civilizaci důsledkem úpadku (reálného) vlivu křesťanské ideologie, jak by měli na takovou situaci reagovat západní intelektuálové?
   1. pokusem o (reálnou) rechristianizaci?
   2. pokusem o koncepci ideologie zcela nové, která by reálněji reflektovala fakta a naděje i nejistoty občana Západu ve 21. století, (např. dle pojetí akademika J. Charváta, který v 70. letech uvažoval v knize „Člověk a jeho svět“ takto: „Člověk potřebuje ideologii a musíme tedy náboženství nahradit jinou koncepcí. Život bez ideologie vede ke ztrátě zájmů, k frustraci, k poklesu etických hodnot, nežádoucímu únikovému řešení v agresivitě, omamných látkách, existenčním vakuu, atd. Ateismus nemusí nutně znamenat popření jakéhokoliv vyššího vodítka. Dnes se patrně náboženství častěji nahradí ideologií politickou, kulturní, uměleckou, apod.,...než filosofickou.“).
5. dalo by se, dle Vašeho názoru, náboženství nahradit eventuální ateistickou filosofickou ideologii?
6. ???

Rizika úpadku civilizace

Dosud existují různé úrovně civilizace a různá rizika jejich úpadku. Míru rizika určuje charakter a intenzita vztahu lidských komunit k přírodě. Čím víc drancují její zdroje a ničí její vitalitu, tím víc samy sebe ohrožují. A naopak. Honba za neomezeným a bezhraničním hospodářským růstem, který překračuje nezbytné a postačující potřeby lidského společenství, plení přírodu a zamořuje ji škodlivinami zhoubnými pro lidské zdraví a pro život na naší planetě vůbec. Příčiny tohoto stavu neplynou z žádné existenční nutnosti, nýbrž ze společenských aktivit živelně a neorganicky rozvíjených až do soudobých globálních rozměrů. Na tomto stupni nespočívá východisko z tohoto stavu v rámci jednotlivých států, nýbrž celých kontinentů a posléze celého světa, v koordinovaném úsilí všeho lidstva.

Splnit tento gigantický cíl je úkolem intelektuálních elit, schopných vyčlenit se z uzavřeného koloběhu stávajících rizikových aktivit, analyzovat jejich původ a důsledky, „svléknout je donaha“ a hledat alternativy jejich postupného omezení a přechodu k novému, rozumnému, humanitnímu řádu. Domnívám se, že by přitom nemělo být opomenuto nic z ohromného bohatství myšlenek a zkušeností velkých osobností od antiky po dnešek, a to včetně nesmyslně zatracovaných myslitelů a reformátorů novodobé, složitě strukturované, rozporné a rizikově konající společnosti.

Dosavadní intelektuální avantgardy jsou více či méně spjaty svým postavením a svými zájmy s trendy nepřetržitého globálního růstu a ztratily schopnost filosofického, kritického myšlení, tvůrčího objevitele pravdy a omylu. Jen jistá menšina usiluje vymanit se z této závislosti na pragmatech přítomnosti a uplatnit své humanistické poslání, je však mocensky odstrkována, existenčně ponižována a mediálními vlnami splachována na okraj společenského dění. Přesto ji můžeme považovat za jádro budoucích elit, které nutně musí sílit úměrně k růstu rizik úpadku.

Rozpornost „konzumní společnosti“.

Nemyslím, že je možno ji přesně definovat, spíše vyciťujeme její povrchní jevy a vlastnosti, jak je poznáváme v denním životě všude kolem. V jistém smyslu ji tvoří miliardové masy lidí soudobého světa, výrobci a spotřebitelé zboží všeho druhu, od potravin přes bydlení až po zábavu. Mohli bychom ji také považovat za nejvyšší stupeň antického moudrosloví „chléb a hry“, zrozenou a rozvíjenou živelným působením obludného růstu. V tzv. vyspělé společnosti nabyl sortiment spotřebních statků vysoce nadměrných proporcí. Vskutku nezbytné materiální a zčásti i duchovní potřeby tvoří jen menší část konzumu ve srovnání s širokým objemem statků ve své podstatě nepotřebných, plýtvavých, rozmařilých, vnucovaných všudypřítomnou reklamní nabídkou, sice povětšině trapnou až nestvůrnou, avšak začasté plodnou v útočnosti na pudovou žádostivost po blahu a slasti. Rozpoznat účelnost nabízeného zboží a služeb v mediální palbě od rána do noci je nad síly lidských davů.

Soudím, že právě konzumní všežravost vede k nebezpečnému zužování civilizace na zlaté tele růstu s poháněčem nelítostné konkurence a se zálohou bankovních trezorů. A to všechno se zmíněnými riziky, dnes už předvídatelnými a bez jejich omezení smrtelnými. Ti, kdo vyznávají ideál co nejúplnějšího tržního liberalismu se všemi rozpory a riziky bez jakékoliv rozumné regulace, nesou před lidstvem strašnou odpovědnost za příští tragické důsledky. Současně také riskují, že místo uvážené cesty reforem směřujících k odstranění nebezpečí úpadku a zkázy, stanou jednoho dne před hněvem nespokojených lidských mas, jejichž probuzená nelítostnost - jak učí dějiny - nezná mezí.

Fenomén náboženské víry

Jsem po rodičích i prarodičích ateista, v mladých letech i bojovně důsledný pod vlivem volnomyšlenkářských přátel, mezi nimiž pro mne tehdy dominoval pedagog, archeolog a spisovatel Eduard Štorch. V průběhu desítek let společenských kontaktů a veřejné aktivity jsem pak poznal bezpočet kvalitních a výkonných lidí různého smýšlení i náboženského vyznání, s nimiž mě spojoval společný zájem pracovní a časem přerostl v přátelství. Pomohl mi také T. G. Masaryk svým pojetím víry jako niterné záležitosti člověka, která souzní s obecně humanistickým smýšlením a postojem k lidem vůbec. Stejně jsem se naučil hodnotit zastánce různých ideologií a členy politických stran, každý byl pro mne rovnocenným partnerem při jednání a konání v zájmu všem nám společném. I můj ateismus je osobní niternou záležitostí, kterou nikomu nevnucuji, ale ani ji nehodlám opustit či zaměnit. Tolik úvodem, než vyslovím svůj postoj k náboženství.

Člověka, vybaveného jinak obecnými živočišnými vlastnostmi - smysly, pudy, city ap. - zdobí schopnost myslit. Lidský mozek, jakýsi přirozený velín organismu, nám umožňuje myšlení, řeč, chápání souvislostí, logiku uvažování, poznávání vnějšího světa, na vyšším stupni pak vědecké bádání, uměleckou tvorbu, formování morálních a ideových zásad, ale také „výlety“ do sféry obrazotvornosti, záhadného neznáma, představ o nadpřirozených jevech či bytostech, které pak krystalizují do náboženské víry. Nelze ovšem pominout, že míra vyspělosti mozkové činnosti, nahromaděných znalostí, schopnosti přemýšlet a zmenšovat prostor neznáma či tajemna, je u každého člověka rozdílná. Čím je tato činnost vyšší, tím se zužuje potřeba náboženského věření. To ovšem neznamená, že i lidé s vysokým IQ opouštějí víru svých předků, rodové či národní komunity, v níž mají náboženské tradice hluboké kořeny a tvoří součást společenského života. Svou roli tu hraje i fakt, že vědecká bádání jen postupně poznávají a jsou s to objasňovat všechno, co nás obklopuje a v čem kotví naše existence, takže pro víru, dohady, hypotézy, ale i pověry a zázraky je stále dost místa.

Závažným činitelem trvání náboženských vyznání je věkovité působení aktivních hlasatelů, ba i bojovníků a mučedníků toho či onoho náboženství, křesťanství, islámu, buddhismu aj. Od prvotních šamanů, proroků, misionářů dospěl vývoj až k vysoce organizované formě církevní hierarchie, vybavené rozsáhlým aparátem s autoritativními vůdčími osobnostmi, považovanými za prostředníky mezi věřícími a Bohem. Po staleté působnosti obřadů a kázání „božího slova“ využívají dnes církve i mediálních prostředků. Křesťanské církve, stejně jako jiné početně mohutné, vykonávají též jistý politický vliv prostřednictvím jmenovitých politických stran a jsou i držiteli více nebo méně rozsáhlého majetku. Vztahy mezi státem a církvemi bývají regulovány zákonnými normami, někde i vzájemnou odlukou. Dějinná praxe však dosvědčuje, že tu i tam vyvstávají zájmové problémy i střety.

V soudobých podmínkách není existence náboženství ohrožena. V mysli člověka, v jeho „duši“ figuruje náboženská víra jako duchovní opora, která poskytuje naději v úspěšné bytí zde na zemi, popřípadě útěchu ve „spásu“ v údajném bytí posmrtném. Tomu slouží modlitba, zpověď, ale i sama návštěva kostela a podpora církve. Prozatímní odměnou je slib příchodu „království božího“ na zemi. Přínosem této stránky víry může být snaha věřících zachovávat morální kodex Desatera a poctivě žít i konat. Na druhé straně nelze popřít, že tato snaha a pokorné chování mohou vést k utlumení pocitů vzpoury proti bídným a nesnesitelným poměrům, v nichž jsou i velké skupiny lidí nuceny žít a pracovat. Odtud někdejší Marxova charakteristika náboženství jako „opia lidu“, které brání konkrétní aktivitě ke změně řádu v lepší, spravedlivější a humánní.

Fenomén ideologie

Dnes už není žádné náboženství jedinou duchovní oporou člověka, ani větší komunity. Vyvstal mu vážný a úspěšný konkurent v podobě ideologie, vlastně ideologií. Každá z nich usiluje vytvořit soustavu idejí vzešlých z poučení historie a z vědeckých poznatků společenských věd, zejména sociologie. Ty dospěly v posledních dvou staletích k vysokému stupni poznání reálných procesů dějinného vývoje, včetně zasahování lidí se svými zájmy do těchto procesů. Díky ideologii ustupuje spoléhání na „vůli boží“ a její „zásahy“ do věcí pozemských, zatímco se probouzí a uvádí do pohybu lidská komunita sama, aby se zaměřila k úsilí plánovitě změnit reálné poměry. Funkci duchovního impulzu mířit k žádoucím cílům přebírá tak ideologie, schopná formulovat i principy programu a tempa změn.

Právě minulé 20. století se stalo gigantickým dějištěm tvorby a uplatňování ideologií, a to v různé podobě, určované zájmy velkých společenství nacionálních, rasových, třídních a jiných, v nichž mohou najít své naděje i jedinci. Tradiční vliv církví ztratil svou převahu v působení na myšlení a názory lidí, náboženské obce byly nuceny se „modernizovat“. Přijaly mnohé vědecké objevy a závěry, zatímco očividně neudržitelná dogmata odsunuly do stínu knihovních a klášterních zátiší. Současně však pochopily, že za vědeckým pokrokem velké masy lidí zaostávají a nadále vězí v tradičních věroukách, což umožňuje propojit prvky daného náboženství s novodobou ideologií, pokud oba póly nacházejí společné zájmy - mocenské, nacionální, sociální a jiné.

Příkladů takového spojenectví najdeme v dnešním světě bezpočet, zejména po rozpadu bloku socialistických zemí včetně jejich sovětského centra a vstupu těchto zemí do přechodného období návratu k demokracii kapitalistického typu. Dřívější silné antagonismy nahradila koncepce sblížení a spolupráce v rámci evropské integrace. Jinak je tomu na jiných kontinentech, kde působí například nábožensko-politická ideologie islámu v nepřátelském střetu s judaismem, hinduismem i křesťanstvím. Náboženský háv využívá v jisté míře i imperiální supervlastenectví v USA při svém tažení za prosazení vlastních zájmů kdekoliv na světě. Konečně, nezapomněli jsme ještě na nacistické ideje, zahrnující nestydaté, avšak účelově působivé „Gott mit uns“.

Fenomén globalizace

Svou ideologii, byť ještě vyzrávající, má i soudobý proces globalizace. Výrazně směřuje k přesvědčování všesvětového veřejného mínění, že má dobrovolně přijmout za svůj „jediný správný“ systém, jaký existuje ve vyspělých státech euroatlantické civilizace, zaštítěný velmocenským prvenstvím USA. Hlavními prvky této ideologie jsou hesla lidských práv, občanských svobod, zastupitelské demokracie, soukromého vlastnictví bez omezení, volného trhu, vlády peněz a zisku ap. Činí tak s agresivní pomocí mediální a zábavné sféry, ve dne v noci bombardující každou domácnost, každého občana od kolébky do hrobu, někdy na samé hranici debilizace. V reji manipulovaných davů mají zmizet jiné, odlišné a tudíž nepřátelské ideové názory a občanské postoje. Ohrožena je ovšem i vědou prosycená vzdělanost a v důsledcích i náboženská víra, které se už dnes pokoušejí nahradit věštkyně, kartářky, astrologové a jiné čarodějnické stvůry, nikterak levně prodávající své podvodné praktiky.

Není divu, že dosud žijící generace rozumných, myslících a humanitně zaměřených intelektuálních elit usilují vědecky analyzovat probíhající globální trendy a hledat východiska. Jejich záměry však ztěžuje nedobrý stav onoho „jedině správného“ systému. Opěvovaná demokracie je doposud i ve vyspělých oblastech světa velmi nedokonalá, plná rozporů a střetů, namnoze jakoby rozmlžená, někdy až nečitelná, což samozřejmě oslabuje její přitažlivost a budí nedůvěru v její perspektivy, což sdílí i nemálo jejích vlastních občanů. Její největší slabinou je nedořešený vztah mezi preferovanou svobodou jedince s jeho přirozenými právy, ale i subjektivními nároky často bezbřehými až trestuhodnými, a společenským řádem, schopným zabezpečit přirozená práva a současně stanovit míru či limity nároků, tj. regulovat jejich rozumné uspokojování. Ozývají se hlasy proti takové regulaci, to však znamená popustit uzdu anarchii a svévoli. A pokud navíc padá obvinění, že regulace znamená socialismus, pak jsem pro socialismus v přesně vymezených a zákonem stanovených podmínkách. Zatím se však reálná demokracie, alespoň u nás, k takovému rozhodnutí neodhodlala, přestože se jeví jako naléhavý úkol, hodný pozornosti Evropské unie a v budoucnu i Organizace spojených národů.

Fenomén filosofie

Jaké má v těchto složitých souvislostech poslání současná filosofie, od antiky považovaná za královnu moudrosti? Může se zdát, že zmíněná záplava pošetilostí a nemoudrostí, která padá na lidi z komercializovaného způsobu života, ponechává filosofii příliš malý prostor k rozvoji a uplatnění. A to přestože nejeden činitel s vážnou tváří hovoří o „filosofii“ svého oboru či resortu, maje na mysli odbornou koncepci, program, někdy pouhou představu a prognózu činnosti ve smyslu společensky prospěšné aktivity. Popravdě neprávem užívá pojmu, vyhrazeného specifické oblasti hluboce myslitelského ponoru do hájemství věcí obecně lidských a jejich nápravy, jak to kdysi pojmenoval Jan Amos Komenský.

Svébytný význam pojmu filosofie určuje i poslání těch, kdo se chtějí myslitelstvím jako takovým zabývat. Čeká je osvojení širokého, universálního pohledu i nadhledu vůči rozsáhlému komplexu lidské existence, jejím materiálním i duchovním podmínkám, vývojovým procesům s rozpory a střety, teorii a praxi myšlení a konání, smyslu a stylu života atp. Zrod filosofie klademe jako Evropané do nádherného vzepětí starověké společnosti řecké a následně římské, její poststředověké vzkříšení do časů renesance a humanismu, její moderní rozkvět do posledních dvou staletí. Mám-li uvést své preferované myslitele, jsou jich desítky, avšak největší vliv na mne měli François Arouet-Voltaire, Immanuel Kant a Karl Marx, z českých již zmíněný Komenský, František Palacký a Tomáš G. Masaryk.

Soudobá filosofie je stále ještě prodloužením myšlenkového kvasu 20. století, zatím bez zřetelného vykrystalizování objevitelského génia. Trpí škodlivou roztříštěností a rozmělněním principiálních tezí i odvozených variant. Těžce jí ublížilo rozbití klasického dědictví v jeho dějinné kontinuitě s vnitřní diferenciací, kdy ztratilo soudržnost spolupůsobení všech škol a směrů i jednotlivých originálních osobností, zúčastněných v soutěživé diskusnosti, bez vylučování kteréhokoliv z partnerů. Je to způsobeno všezaplavující, povrchní, vykastrovanou a zchudlou myšlenkovou globalizací s jejími zglajchšaltovanými slogany tržní supermoci a mediálního diktátu. Považuji za hanbu naší intelektuální obce, že se na cenzurování dějin filosofie a její košaté bohatosti ve značné míře podílí. Ubírá tak síly nové generaci českých filosofů, která bude v dohledné době vydána důsledkům dalšího zauzlení rozporů a vzniku slepých uliček vývoje. Tím ji rovněž vyřazuje z účasti v řadách nové mezinárodní intelektuální elity všesvětového úsilí o zkoumání a řešení globální „nápravy věcí lidských“. Tato náprava totiž nebude možná v měřítku jednotlivých států, národů, tříd či konfesí, nýbrž celých kontinentů a jejich propojení. Roznětkou této nové myšlenkové revoluce se stane otázka trvalé existence lidstva, řešitelná právě vyjasněním schůdných cest k realizaci humanitních ideálů v celé jejich komplexnosti. Druhou alternativou může být jen debakl ve všeobecné anarchii s následnou zoufalou diktaturou a konečným zánikem.

Nechci být omylným prognostikem, nicméně soudím, že máme už dnes dostatek prověřených idejí z doby nedávno minulé, kdy se střetávaly protikladné systémy státní a společenské, socialismus a kapitalismus, demokracie a diktatury, svoboda a poroba, materiálno a duchovno. Sama praxe podala důkazy o věcech lidem prospěšných nebo škodlivých. Rodily se filosofické úvahy o konvergenci,, o sbíhání a prolínání antagonistických systémů cestou jejich prostupování progresivními prvky obou soustav a vymycování prvků negativních.

Maně tu vzpomínám československý, byť neuskutečněný přínos Pražského jara 1968, jehož program etapových přeměn s jistými znaky konvergence počítal. Naše vize však přišla v malé zemi izolovaně a v kontextu rozpolceného světa předčasně. Neměla šanci prokázat svou účelnost ani jako „atrapa“ možného modelu, bez nároku na obecné použití. V našich národních osudech se jev předčasnosti neprojevil poprvé. V různých obměnách působil v husitské reformaci, v projektu mírového spolku evropských států Jiřího z Poděbrad, v patentu o náboženské toleranci za Rudolfa II., v záměru federativní přestavby habsburské monarchie, ale i v Masarykově pojetí vícenárodní demokracie v Československu či v jeho představě Spojených států evropských. Prohry však nikdy neznamenaly zánik velkých idejí, v perspektivě oživovaných a v příhodnějších podmínkách i realizovaných. V tomto ohledu se nemusíme za naše dějiny stydět, naopak, máme nač být hrdi.

* * *

Závěr

V této úvaze jsou vysloveny nepříliš „učesané“ myšlenky, jejichž uspořádání by vyžadovalo pečlivé zpracování do sevřené studie, nikoliv pouhé improvizované odpovědi na novinářské otázky. Myslím však, že i v této podobě stojí za zveřejnění, neboť obsahují téma v soudobé publicistice málo nastolované. Mohou vzbudit souhlas anebo polemiku, obojí by bylo ku prospěchu věci, pokud by podnítilo širší a hlubší diskusi.

Ve svých 86 letech mám za sebou dlouhou životní dráhu českého intelektuála, absolventa University Karlovy v oborech historie, sociologie a filosofie, v praktickém životě publicisty, politika a diplomata. Měl jsem dostatek příležitostí po řadu let studovat duchovní procesy u nás i v zahraničí, prodělávat ideové rozlety, omyly i ústupy, procházet tvrdými zkušenostmi politické praxe. Došel jsem k mnohým závěrům, z nichž jsem se některé pokusil zařadit do své knihy Paměti.

Nejsem ovšem zdaleka samojediný, jemuž byla takováto dramatická a pestrobarevná cesta životem dopřána, ani kdo se pokusil své osudy zaznamenat. Mohu však bezpečně dosvědčit, že podobnými cestami se ubíralo myšlení velké řady mých generačních současníků a je spravedlivé je zde uvést, pokud mi je paměť připomíná (abecedně): Miloš Bárta, Jindřich Fibich, Jindřich Filipec, Miroslav Galuška, Miroslav Grégr, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Dušan Havlíček, Jiří Hermach, Zdeněk Jičínský, Vladimír Kadlec, Robert Kalivoda, Jan Kašpar, Luboš Kohout, Karel Kosík, Karel Kostroun, Jan Křen, Václav Kural, Josef Macek, Zdeněk Mahler, Milan Machovec, Vojtěch Mencl, Zdeněk Mlynář, Jiří Pelikán, Václav Slavík, Lubomír Sochor, Jindřich Srovnal, Ivan Sviták, František Šamalík, Ota Šik, Zdeněk Šolle, Zdislav Šulc, Ladislav Tondl, Marcel Zachoval. A kolik dalších působilo v Praze, ve městech a obcích českých, moravských i slovenských! Takřka všichni patřili k okruhu socialistické demokratické obrody v 60. letech, ke strůjcům Pražského jara a posléze k odpůrcům normalizátorské totality.

A ještě poznámku: Na rozdíl od minulosti, kdy se dostávali do popředí geniální jednotlivci, jejichž ideje prorážely cestu pokroku filosofie, přestože se jich časem zmocňovali dogmatici nebo deformátoři, dnešní složité problémy vyžadují týmovou spolupráci, obšírné diskuse, hledání alternativních řešení. Jejich svobodné úvahy a závěry pak potřebují i svobodnou publicitu, bez cenzury či zamlčování, svobodný vstup do vědeckých a vzdělávacích institucí, ale i nezbytnou podporu a pomoc.

Čestmír Císař, 1. 1. 2006, NETSOCAN 12/2005