logo SDS
Dnešní datum: 20. 05. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 1099x)

Socialismus a Praľské jaro (2)
(10. 06. 2018, 683x)

Socialismus a Praľské jaro (3)
(10. 06. 2018, 630x)

Socialismus a Praľské jaro (literatura)
(10. 06. 2018, 611x)

Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 604x)

Novčenko nebo babičok?
(31. 05. 2018, 601x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 574x)

Poznámka na okraj
(31. 05. 2018, 541x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 31
Prům. 18.2
21 denni
Max. 535
Prům. 397.8

Nyní si čte web : 94 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Kdo jsme? Kam kráčíme?

Vydáno dne 16. 06. 2008 (5630 přečtení)

Otázku po smyslu našich dějin, potažmo po smyslu našeho života, už dávno neřešíme. My přece víme, o čem život je. Je o pokroku podle zásady dědeček měl kolo, tatínek měl babetu, já mám renaulta a syn ať má aspoň meďoura. Tedy o navyšování spotřební úrovně. Otázka po jakémsi smyslu života zní starosvětsky. Nám je to jasný. Jak facka.

Otázku Co to znamená být Čech? si celkem pochopitelně kladli naši buditelé. Tehdy byly naše země součástí německé kulturní oblasti. Jejich polis – lidé, kteří se činně podíleli na veřejném a kulturním životě, šlechta, vyšší klérus, zámožní měšťané – se vší samozřejmostí mluvili německy. Proč se vzdát výhod světového jazyka s vyspělou kulturou a obtížně obnovovat polozapomenutou řeč buranů a městské chudiny?

Buditelé uspěli ve svém úsilí z velké části i proto, že zrušení nevolnictví a následně i roboty dramaticky změnilo etnické složení polis českých zemí. V českých zemích vyvstal jazykově český národ, vykoupený drobnou prací tisíců vlastenců.

Tehdy, v roce 1884, publicista a literární kritik Hubert Gordon Schauer znovu položil otázku po smyslu všeho úsilí a všech obětí v článku Naše dvě otázky v prvním čísle Masarykovy nové revue Čas. Jaký jest úkol našeho národa? – tázal se, a Jaká jest naše národní existence? Ospravedlňuje naše dnešní kultura vysokou úrovní všechno to úsilí? Odpověď byla natolik zjevná, že ji nemusel rozvádět. Přesto H. G. Schauer raději zveřejnil svůj článek anonymně. Rozhořčení čtenářů se sneslo na šéfredaktora Masaryka. Lidé nemají rádi, když někdo vysloví nahlas jejich vlastní pochyby.

Jenže Schauerovy otázky stran naší národní totožnosti – či nepěkným latinismem po naší „identitě“ – nás pronásledují dál. Kladli jsme si je v trpkých týdnech po Mnichovu. Pak po Únoru. V předvečer československého Jara je znovu nastolil Milan Kundera. Po Srpnu se nám aktualizovaly. Pro tři mladé studenty, Jana Palacha, Jana Zajíce a Zdeňka Adamce, to byly otázky tak palčivé, že byli ochotni obětovat své životy, aby se nad nimi jejich mlčící spoluobčané zamyslili.

Dnes studenti staroslavného učení Karlova, nástupci Palachovi, míjejí Palachovu pamětní desku bez povšimnutí – a většinou bez porozumění. Naši mohovití a mocní, kteří v úloze údajné „elity národa“ udávají smysl a směr naší společnosti, mají jasno. Když se zahledí do budoucnosti, vidí tam silný vůz, podnikatelskou vilku, pětihvězdičkovou restauraci a výstavní mladou přítelkyni na opalování v Karibiku. Jen do zrcadla se raději nepodívají. Nic by tam totiž neviděli. Ani svůj stín.

Lidé neviditelní v zrcadle, lidé, kteří nevrhají stín – setkáme se s nimi v bájích a mýtech. Jsou to lidé, kteří jsou a nejsou. Jsou to těla, ze kterých odešel život, tedy duše, to, co tělo oživuje. Byla by to neživá těla, jenže černokněžník je znovu uvedl do pohybu silou svého umu či reklamy, takže chodí, mluví, případně nakupují docela jako lidé. Jsou to ovšem bytosti bez duše, které si nekladou otázku po vlastní totožnosti a ani si jí nejsou vědomi. Nepečují o duši; žádné nemají. Jsou to lidé doslova ne podstatní. Světlo jimi prochází; není v nich, co by je odrazilo. Proto nevytvářejí odraz v zrcadle, proto nevrhají stín.

Takový je homo oeconomicus, člověk spotřebitel, kterého nám dnešní inženýři našich duší kladou za vzor. Je to člověk, který neřeší otázku smyslu své totožnosti. Hromadí, aby bylo co vidět v zrcadle. Jeho ctnostmi jsou chamtivost a sobectví. Díky nim svojí nesmyslnou spotřebou vytváří záminku pro další výrobu, a tak udržuje v chodu koloběh maximalizace zisku.

Není to právě náš případ? Nestáváme se dnes lidmi bez vlastního vědomí o sobě, bez vědomí a bez svědomí, kteří až lačně přejímají všechny iluze lidství, co jim jich jen nabídne reklama, jen aby bylo aspoň něco vidět v zrcadle?

Nepečujeme o duši, nezabýváme se otázkou své kulturní totožnosti. Jen konzumujeme s pocitem, že kdybychom přestali, zmizeli bychom ze zrcadla úplně. Přestali bychom být. Vždyť kdo nemá značkové ošacení, jako by nebyl. Pro člověka, který prchal po Únoru přes zelenou hranici s nábojem masarykovského idealismu, vzdával se domova, aby mohl sloužit své vlasti, by návrat do konzumní lhostejnosti dva roky po pádu železné opony představoval otřes na nejméně osmém stupni Richterovy stupnice. Jen bezprostředně po listopadu 1989 se díky polštáři dvou nenávratných sametových let dalo takové přistání přežít.

* * *

Jak jsme se k tomu dopracovali? Bývali jsme přece tradičně národem schopným zapálit se pro ideál, a nejen ve smyslu Palachově. Tak jsme přijali křesťanství, tak jsme bojovali za jeho očistu, tak jsme křísili svůj jazyk, budovali svoji republiku. Živá pochodeň u pomníku svatého Václava dosvědčuje, že ideál té republiky v nás žil ještě v roce 1969. Jak jsme se mohli změnit na osamělý dav lidí bez duše, neviditelných v zrcadle, lidí beze stínu?

Má to co dělat především s úlohou, kterou určitý kulturní a národní ideál sehrával v dynamice naší kulturní totožnosti od samého vzniku našeho národního společenství. Náš novodobý národ nevznikl přirozeným přechodem slovanského etnika v našich vlastech na národní společenství. Přirozeně by nejspíš zanikl, rozplynul se v německém moři jako Polabští Slované či Dolnolužičané. Nezanikl díky vědomému úsilí dvou buditelských generací, pro které byl ideál národa něčím skutečným v době, kdy český národ existoval jen jako nepříliš pravděpodobná možnost. V našem případě idea národa českého předcházela jeho vzniku.

Jistě, již odedávna žila v dnešních českých zemích poměrně stabilní populace, která hovořila slovanským nářečím. Nejméně od přelomu prvního a druhého milénia tu existovala i poměrně stabilní mocenská hierarchie schopná vybírat daně a udržovat určitý pořádek, tedy stát. Podle některých historiků toto etnikum pak v 15. století přechodně vykazovalo znaky národa v moderním smyslu. To všechno jsou vnější prvky pospolitosti.

Jenže národ v novodobém užívání představuje něco jiného. Neustavují jej jen vnější prvky jako obývání stejného území, užívání stejného jazyka či poddání stejnému panovníkovi, nýbrž i vnitřní prvek pocitu a vědomí sounáležení. Národ v tomto smyslu je společenství jedinců, kteří žijí s pocitem a s vědomím, že náleží jeden k druhému, a vědomě se k tomu hlásí. Na druhém konci světa se poznávají kódovaným heslem v tajemném jazyce: „Jé, vy jste taky Čech?“, na které je odpovědí poznávací heslo „Jdem na pivo!“

Novodobí historici (Renan, u nás Hroch) poukazují, že povědomí národní sounáležitosti vzniká ze tří prvků. Jedním je vědomí sdílených vzpomínek.

Národ je společenství lidí, kteří vzpomínají na sdílené velké činy svých předků, někdy skutečné, někdy bájné. Naši buditelé začínali mýty v podání Hájka z Libočan a mohutně si vypomohli rukopisnými padělky – mimochodem stejně jako skoro všechny rodící se národy. Teprve v druhé polovině 19. století jim Palacký, Jirásek a Mikoláš Aleš vytvořili fond sdílených velikých činů našich předků. Poněkud ironicky se náš novodobý, převážně katolický národ rodil doslova v záři kalicha.

Druhou složkou národního povědomí je sdílená skutečnost v přítomnosti, především sdílená země, sdílený jazyk a sdílený kulturní fond. Všechno to rodící se český národ silně prožíval. Rodil se v době rané industrializace, kdy přesun obyvatel z vesnic do měst k manufakturám a továrnám vytvářel silný pocit stesku po domově. Ten se odráží v lásce, s níž spisovatelé a básníci hovoří o cestičce k domovu a o chaloupkách pod horami, které při vší vesnické chudobě byly domovem. K tomu jazyk, pracně kříšený, byl předmětem usilovné lásky, jako ostatně všechno, do čeho vkládáme sami sebe. Novodobý český národ se rodil s bohatě obdařeným vědomím sdílené minulosti a přítomnosti.

Třetí složkou národního povědomí, onoho tmelu, který z jedinců vytváří společenství, je sdílený výhled do budoucnosti, sdílená naděje a sdílený pocit poslání. Ten rodícímu se českému národu dala generace T. G. Masaryka bezděkou odpovědí na Schauerovy otázky. Ta část tehdejších vlastenců, kterou bychom dnes označili jako nacionalisty, chápala své poslání a naději jako sebeurčení ne již jen v národním, tedy kulturním, smyslu, nýbrž formou státní autonomie v rámci mocnářství a nakonec i státní samostatnosti.

Byla to tehdy představa poněkud problematická. České země byly nejméně z jedné třetiny německé. Národní stát, stát českého národa, ve kterém by se třetina obyvatel stala trpěnou menšinou, by byl nutně stát nestabilní. Představa Karla Kramáře, že by se český stát stal protektorátem carského Ruska, tehdy vábila málokoho, byť na ni nakonec později paradoxně – a naštěstí jen na čas – taky došlo. Jenže doba přála iluzím a staré Rakousko opravdu trouchnivělo. Tak Češi snili o národním státu.

Realistickou představu o českém poslání a nadějích poskytl Masaryk. Ten je viděl v humanismu či přesněji v růstu člověka i společnosti k plně vyspělé humanitě. To pro Masaryka neznamenalo jen vzdělání, nýbrž celkové vyspívání ze závislosti raba i pána ke svobodě a k odpovědnosti občanů. Smyslem společnosti je vytvořit předpoklady pro takový osobní růst a pro takové soužití ve svobodě. Myšlenka pokroku ve smyslu růstu od primitivních počátků k vyspělému soužití ve svobodě a odpovědnosti je tím, co Masaryk označoval za budování humanitní demokracie.

Národ v novodobém smyslu se tak v českých zemích rodil ze dvojího, propojeného ideálu, z romantické ideje národního prosazení proti němectví a z osvícenské ideje národního pokroku od zatuchlé závislosti ke svobodnému vyspělému lidství. V tom jsme tehdy hledali oporu pro svůj novodobý stát, Republiku Československou. Budovali jsme jej s nadšením, avšak s podprahovým vědomím, že je to stát problematický. Chápali jsme jej jako stát národní, stát našeho národa, avšak představovali jsme v něm jen polovinu obyvatelstva a naši nečeští spoluobčané se s naším výrazně českým státem těžko smiřovali. Byl to stát územně problematický, s předlouhými hranicemi a bez ústupového prostoru. Byl to rovnoměrně stát našich snů a naší problematické reality.

Všechny nevýhody jsme vyrovnávali vírou v masarykovskou ideu státu československého. V tom pojetí mělo Československo v našem pojetí vzdor všem svým nevýhodám dějiny na své straně. Byli jsme přesvědčeni, že dějiny lidstva jsou dějinami pokroku, dějinami růstu od primitivní nadvlády samozvaných vládců z boží milosti k vyspělému, kultivovanému soužití ve svobodě.

Československo se svou státní ideou humanitní demokracie tak bylo předvojem celosvětového pokroku a, jak jsme věřili, mohlo počítat s podporou celkového vývoje lidstva. Bylo to velikášské? Snad ano, ač vlastně ne. Byl to jeden střízlivý výklad celkového pohybu či pokroku dějin, do kterého se Československo vědomě zapojovalo. Češi vstupovali do 20. století jako národ po výtce pokrokový. Víra v pokrok, vnímaný jako hmotné i morální zušlechťování lidstva, se stala obecně přijímaným smyslem našich dějin. Připadalo nám to nakonec tak samozřejmé: Smyslem našich dějin je pokrok.

* * *

Naše víra v pokrok nejprve tvrdě narazila na Mnichov v roce 1938. Najednou se zdálo, že dějiny nespějí k zářným zítřkům svobody a humanity. Po celé Evropě, od Portugalska po Finsko, nastupovaly k moci zatvrzele konzervativní, fašizující režimy. V Německu a v Rusku zas vznikla odlišná masová hnutí, výrazně revoluční – v Německu nacionalistické, v Rusku komunistické. Československo najednou bylo ostrůvkem demokracie v záplavě režimů násilné ruky. I v Československu měl Masarykův ideál humanitní podporu jen části – byť velké části – svého jazykově českého obyvatelstva. Zdálo se, že československý humanitní ideál nepředstavoval proud dějin, jen jedno jeho mrtvé rameno.

Tehdy jsme se vypořádali s krizí svých představ o národní totožnosti vzdorem, tak jako kdysi naši husitští předkové hájili svůj ideál proti všem. Bojovali jsme doma i na všech frontách. Postupně jako by se proud obracel. Konzervatismus ztratil tvář svou příbuzností s fašismem. Po celé Evropě podnítila nacistická okupace jednu zemi za druhou proti předválečnému fašismu. Anglické veřejné mínění se podobně obrátilo proti nacistům. Nacistický útok na východ udělal spojence ze Sovětského svazu. Když pak Japonsko útokem na americkou flotilu zatáhlo do války i Spojené státy, zdálo se, že dějiny zase běží po koleji hmotného i duševního pokroku k soužití ve svobodě a v demokracii. Snad jsme přece jen měli pravdu, jen jsme trochu uspěchali harmonogram dějin. Dějiny spějí, jen pomaleji, než jsme doufali.

A dějiny spěly dál, ovšem jen na druhé straně Šumavy. U nás únorový puč násilně přehodil výhybku. Zdálo se, že nezbývá než čekat, až se zvrátí světová rovnováha sil. Jen lidé do morku kostí prostoupení Masarykovým ideálem – jako J. L. Hromádka či Jan Patočka ve sborníku O smysl dneška – dokázali dál věřit, že síla dějin (či v Hromádkově znění vůle Boží) je tak mocná, že i z poúnorového běsnění nakonec vyroste nové soužití ve svobodě a spravedlnosti. Jaro roku 1968 jako by jim dávalo za pravdu. Dočkali jsme se.

Pak přišel 21. srpen. Hromádka, který celý život usiloval o dialog s komunisty, trpce odsoudil okupaci. Patočka ve svých Kacířských esejích předložil výklad smyslu dějin tentokrát v duchu Martina Heideggera. Celý národ zachvátily hněv, pak deprese a znechucení. I nový komunistický prezident, Gustáv Husák, měl na rukou problém. Pokud měl zachovat alespoň minimálně funkční společnost, potřeboval do té míry překonat masivní lidový odpor, jenže lidové touze po svobodě v podmínkách okupace ustoupit nemohl.

Tehdy vznikl v Československu pakt s ďáblem, který jsme po vzoru maďarského okupačního premiéra Jánose Kádára označovali jako gulášový komunismus. Byl prostý. Režim nabízel občanům: nepleťte se do politiky, žijte své soukromé životy a my zajistíme, že vaše spotřební úroveň bude stoupat. Že to bude za cenu chátrající infrastruktury, o tom zmínka nebyla, ale k pozvolnému vzestupu docházelo. Byly občas pomeranče a i banány, byly chaty a chalupy, byly trabanty a embéčka a občas dovolená na Zlatých píscích nebo dokonce i doložka do Jugošky. A bylo ticho, zatuchlé, hřbitovní ticho, které jen zcela přechodně narušila Charta 77.

Přispělo i to, že režim zásadně změnil svůj postoj k lidem myšlenky a slova, ke spisovatelům, básníkům a filosofům. Ti byli od dob obrození nositeli národního ideálu. Všechny režimy si je předcházely jako tvůrce veřejného povědomí. Jenže za československého jara 1968 se lidé myšlenky a slova dostali do jednoznačné opozice ke straně a k okupačnímu režimu. Stěžejní složkou gulášového komunismu byla výměna lidí myšlenky a slova v úloze vědomí a svědomí národa. Nahradili je technokraté moci, ale především ekonomové s gulášovým programem ekonomizace duše národa.

Pakt s Ďáblem, jak nám jej nabídl Gustav Husák, představoval záchranu tradičně českého pokrokového ideálu za cenu jeho omezení na pokrok hmotný. Spolu s lidmi myšlenky a slova režim odstavil na vedlejší kolej i život v ideji. Myšlenka morálního pokroku k humanitě, k soužití ve svobodě, vzala za své pod pásy sovětských tanků. Přesto život mohl jít dál, protože Husákův pakt zachránil představu pokroku alespoň v hmotném smyslu. Nebyl to teprve kuponový kapitalismus devadesátých let, který z trvalého stupňování spotřební úrovně udělal vlastní smysl života. To dokázal už gulášový komunismus o dvacet let dříve. Ministerskému předsedovi Klausovi pak stačilo, aby se po dvouleté sametové přestávce vrátil k Husákovu osvědčenému receptu. Neremcejte, kuponová privatizace z vás udělá milionáře. Péči o duši převzali ekonomové s jednoznačným přesvědčením. Smyslem života je mít se stále lépe v jediném smyslu: víc spotřebovávat. Jediným úkolem morálky je upravit cestu spotřebě. Samozvaná elita mohovitých a mocných nám šla třpytným příkladem.

* * *

V devadesátých letech se mohlo zdát, že se Klausově vládě konečně podařilo vyřešit otázku po smyslu života, jen když se nepodíváme do zrcadla. Zbavili jsme se potřeby překročit svůj stín. Žádný už nemáme. Ale ten stejně nepotřebujeme, a máme jiné statky, máme stále tolik, tolik víc!

Jenže představa pokroku omezená na stálé stupňování spotřeby znovu narazila, a tentokrát ještě tvrději, celosvětově. Narazila na ekologické meze růstu, které se nedají odvolat prezidentským dekretem o nic úspěšněji, než se bájnému králi Knutovi podařilo zastavit příliv královským rozkazem.

„Ekologie“, samo o sobě poněkud zmatečné slovo, tu neznamená lásku k přírodě, případně objímání stromů či trpících zvířátek, ač nic proti tomu. Neznamená ani výkonnější technologie spotřeby, jak je navrhuje Ernst Ulrich von Weizsäcker v knize Faktor čtyři, ač i toho všeho je třeba. Ekologie znamená především střízlivé poměřování lidských nároků a možností přírody. Příroda není naše ozdobná zahrádka, ani naše zásobárna surovin. Představte si ji raději jako veliký horkovzdušný balón, který představuje systém všeho života a všeho, co život podporuje, od slunečního záření a atmosféry až po sluníčko sedmitečné a submikroskopické organismy. To všechno dohromady je příroda, svět všeho života, náš horkovzdušný balón.

Náš lidský svět, tedy všechna lidská činnost, Dněprostroj, sputnik, vodíková puma, tažení křížová nebo ropná, ale i Mozartova Malá noční hudba a Dvořákova Novosvětská, prostě náš lidský svět se vším všudy, je maličká gondola zavěšená pod balónem přírody a jako celek na něm zcela závislá. Biologicky vzato, člověk se vší svou slávou je parazit, stejně jako všechny formy života, které nejsou schopné fotosyntézy. Na tom není nic nečestného, jen to znamená, že podléháme základnímu pravidlu všech dobrých parazitů: neohrožovat přežití svého hostitele. Jenže právě to dělá posádka, když z balónu trhá pruhy látky, aby si vystlala gondolu. To děláme my, když naše početnost, náročnost a technická zdatnost kladou na přírodu větší nároky, než příroda může dlouhodobě vyrovnávat, od vypouštění skleníkových plynů po znečišťování moří.

Základní ekologickou mezí je zásada, že lidské nároky musí zůstat v mezích přirozeného nárůstu. Naši svobodu neohrožují ekologové, kterých bychom se mohli zbavit zákazem. Ohrožuje ji naše náročnost, která přesahuje možnosti přírody.

Ekologickou podmínkou přežití našeho druhu je usilovné hledání nenáročných způsobů soužití. To může znamenat vědomé snižování lidských populací, aby je příroda nemusela snižovat drasticky epidemiemi či jinými nevybíravými prostředky. Může to znamenat cílené odstraňování polarizace nesmyslně bohatých a beznadějně bědných. Může to znamenat celkové snižování spotřební úrovně v nadspotřebních zemích a její navyšování v zemích, kde lidé žijí na pokraji přežití. Může to znamenat zákaz válek a zbrojení – obojí je vysoce lukrativní a zoufale neudržitelné.

To a mnoho dalšího mohou znamenat ekologické meze růstu. Jedno však znamenají jednoznačně: představa nekonečného stupňování spotřeby, představa neomezeného spotřebního „pokroku“, na které se dosud zakládají všechny politické programy a všechna politika – včetně současné politiky naší Strany zelených – je neudržitelná. Naše nejnovější představa o hmotném pokroku jako smyslu života tvrdě, jednoznačně narazila na meze růstu. Čelíme – či nečelíme, spíš zavíráme oči před nejzákladnější krizí své totožnosti od dob Mnichova. Pokrok, jak jsme jej chápali a jak jsme jím chlácholili nespokojené voliče, je nadále neúnosný. Nekoná se. Konec.

* * *

Teď co s tím? Od dob našeho národního obrození žijeme v přesvědčení, že smyslem naší národní existence i našich osobních životů je pokrok. O tom nás přesvědčovali naši buditelé, o tom nás přesvědčil Masaryk. Posledních čtyřicet let nás Gustav Husák a Václav Klaus celkem úspěšně přesvědčovali, že pokrok znamená nekonečné navyšování spotřební úrovně. Jenže teď jsme narazili na strohou skutečnost, že takový pokrok je ekologicky neudržitelný. Jeho ekologické následky, které se již dostavují, od globálního oteplování po tání ledovců, vedou ke klimatologickým změnám s demografickými následky, jež dramaticky ohrožují celou naši civilizaci i s její slavnou svobodou. Svoboda, nenásilné soužití, úcta k člověku a dobrá vůle, to všechno bezprostředně závisí na naší schopnosti naučit se žít tak, abychom neohrožovali stabilitu, integritu – a dodejme s Aldo Leopoldem, krásu – celého biotického společenství, světa všeho života. Pokrok, jak mu svorně rozumí gulášový komunismus i gulášový kapitalismus, je s takovou úctou k životu a světu neslučitelný.

Můžeme sledovat taktiku zapírání, kterou se lidé běžně brání proti něčemu, co je naprosto nepřijatelné a zároveň zcela nevyhnutelné. Žádné globální oteplování není, a basta! Jistě najdeme i petrolejářský koncern, který nám o tom ochotně vydá knihu. Jenže skutečnost to nezmění, jen přechodně chlácholí, odklad řešení neusnadňuje. Otázka trvá – Co dál?

Nabízejí se zásadně tři možnosti. Jednou je prostě odmítnout veškerý pokrok a vrátit se k osvědčeným starým způsobům. Je to konzervativní postoj v nejčistším smyslu. Neznamená vrátit se na stromy či do jeskyň, ani nutně před josefinské reformy. Stačí vrátit se k věku klasického kapitalismu v 19. století, obnovit vládu trhu a tradiční morálky, odbourat sociální stát, obnovit trest smrti, zakázat interrupce, prostě zaměřit se místo jakéhosi „pokroku“ na řád a tradiční hodnoty práce a osobní odpovědnosti. Je to program konzervativních stran po celém světě: místo „pokroku“, který vede v sráz, usilujme o zachování tradičních hodnot. Že nás dnes je skoro sedm miliard místo necelé tehdejší jedné a že jsme daleko náročnější a mocnější, o tom raději nebudeme mluvit.

Pak je tu druhá možnost, často označovaná jako liberální. Pokrok, to ano, ale pokrok jen pro omezenou část naší přemnožené populace, aby celkové zatížení bylo únosné. Obvykle to znamená vytvořit optimální možnosti pro schopnou, pracovitou, mladou a zdravou část populace, avšak nepodporovat uměle milióny údajně neschopných na okraji přežívání. Odbourání všech mezí a všech podpůrných struktur, třeba stupňovaného zdanění a sociálního státu, by v průběhu nemnoha generací mohlo zajistit jak pokrok pro zdatné, tak celkový pokles početnosti, náročnosti, a tím zatížení Země. Vždyť kolik z těch přemnožených miliard by přežilo bez „humanitární“ pomoci? Zbývající schopní a zdatní by si pak mohli užívat neomezený pokrok bez ekologických mezí. Nebylo by jich tolik. Je to řešení, ke kterému podle mnoha vědců nejspíš sáhne příroda: plošným vymíráním osmdesáti procent života zajistit přežití zbývajících dvaceti procent. Ovšem podle E. A. Wilsona těch dvacet procent bude pravděpodobně tvořit hmyz, druh nejvíce životaschopný.

Pak je tu třetí možnost, ani konzervativní, ani liberální, spíš masarykovská. Můžeme pochopit pokrok jinak, vlastně v původním smyslu růstu k vyspělosti, ne náročnosti. Řekněme, že smyslem pokroku není budovat společnost náročnější, nýbrž společnost spravedlivější – a ohleduplnější. Dnes se chováme jako nerozumné děti, které dupáním a křikem prosazují své „právo“ na všechno, co se jim kdy zachce. Řekněme, že smyslem pokroku je růst k vyspělosti, ke schopnosti zvážit nejen, co chceme a můžeme, nýbrž čeho je skutečně třeba – a za jakou cenu.

Představte si to v malém: řekněme, že když sednu do auta, než nastartuji, položím si otázku: Je tato cesta tak důležitá, abych mohl s čistým svědomím požadovat od svých bližních, aby dýchali mé zplodiny? To by byla vyspělost. Nebyl by to však zároveň pokrok v tom nejvlastnějším smyslu? Nejde o to, vzdát se pokroku. Jde o to, zaměřit pokrok k tomu, co je skutečně důležité – a udržitelné. K nenásilnému soužití ve svobodě s lidmi i se světem.

Nemyslím, že lidé jen tak přes noc změní své chování. Nemyslím ani, že je možné či záhodné je k tomu přinutit. Ovšem realita má jiné způsoby, jak ovlivnit naše chování. Ještě před dvaceti lety nikdo, doslova nikdo nevěřil, že by se Američané vzdali svých domečků v záplavě příměstského podnikatelského baroka a svých silných automobilů. Jenže když benzín stojí čtyři dolary za galon – býval za méně než dolar – zájem o příměstské bydlení propadá, budují se systémy veřejné dopravy a mohutné automobily SUV ustupují ekonomickým malým vozům. Možná až bude jasné, že svou spotřebu buď omezíme sami, nebo to necháme na přírodě s drastickými následky, i Češi, dnes opojení rohlíkem gulášového kapitalismu, se ukážou schopni odpovědnosti, a tak i svobody.

Tím se vracíme tam, kde jsme začali: Kdo jsme? Kam kráčíme? Dnes, odchovaní Husákem a Klausem, jsme povětšině těmi, kdo jsou a nejsou, kdo nevrhají stín ani odraz v zrcadle. Dovedeme jen hromadit – až zničíme sami sebe.

Jenže takoví jsme nebývali. Od dob obrození jsme byli lidmi morálního pokroku, kteří se táží po smyslu své existence, kteří usilují o růst k odpovědnosti a svobodě, k vyspělosti své humanitas. Můžeme tím být zase, pokud si dokážeme položit i nepříjemné otázky, promyslit je do důsledků a jednat podle nich. Můžeme se znovu přihlásit k odkazu obrození a k výhledu humanitní demokracie, k vyspělosti odpovědnosti a svobody.

Jsem Čech. Ne náhodou, nýbrž vědomou volbou. Velkou část svého života jsem prožil ve vyhnanství, jako politický exulant. Nemusel jsem. Mohl jsem se stát emigrantem, pak Čecho-Američanem, pak už jen Američanem. Bylo by to tak snadné! Amerika k tomu vábila i tlačila. Snažil jsem se jí životem oplatit její pohostinnost.

Avšak pro sebe jsem volil jinak. Jsem Čech, dědic Masarykův. Pro mě je smyslem života ona patočkovská péče o duši. Tu chápu jako růst k plnosti naší humanitas, k odpovědnosti a svobodě, k úctě k druhému a k dobré vůli vůči jeho potřebám. Chápu ji neméně jako péči o kulturní dědictví této země i o tuto milovanou zemi samu. To považuji za onen stále znovu hledaný smysl našich dějin, smysl naší národní totožnosti. Pokud se k němu přihlásíme, nemusíme o svůj národ mít starost – a budeme mít čisté svědomí i vůči světu.

To jsme. Či můžeme být. Kam kráčíme, to záleží na nás.

Úvodní kapitola z knihy Kopí Dona Quijota, kterou připravuje k vydání Nakladatelství Ježek.

Právo, Salon, 12. 6. 2008, Erazim Kohák


Související články:
(Filozofie)

Rozhovor s Karlem Marxem (05.05.2018)
Karel Marx, filozof revoluce nebo liberální myslitel? (05.05.2018)
Národní identita není trauma, ale potřeba (12.02.2016)
Největąím ohroľením Evropy je její netečnost (06.04.2015)
Jak číst Marxův Kapitál (29.09.2010)
Marxova teorie společnosti (poznámky) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (2) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (13.12.2008)
Společnost nevolnosti (10.12.2007)
Bondyho vzkaz (22.04.2007)
Z Týnské až do Velryby (22.04.2007)
Zemřel Egon Bondy (10.04.2007)
Theodicea centur. XXI.? (21.10.2006)
Anketa o dekadenci „Západu“ (02.04.2006)
Obránci víry (31.03.2006)
Každý monoteismus je totalitní (30.03.2006)
Pokus o zahájení debaty na skandální téma: Marx (26.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (2) (15.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (15.03.2006)
K postmoderně nelze přistupovat jako k univerzální koncepci (06.03.2006)
Člověk jako fixní kapitál, aneb jak to Karel Marx vlastně myslel (31.01.2006)
O ateismu, pochybnostech a víře (30.01.2006)
Význam marxismu pro model socialismu (05.01.2006)
„Zkrotit kapitalismus“ (29.12.2005)
Zásady komunismu (15.12.2005)
Marxova filozofie dějin (05.12.2005)
Marx a sovětský komunismus (05.12.2005)
Chvála materialismu (30.11.2005)
Kdo filosofuje (06.10.2005)
Válka s plky (11.08.2005)
Sartre: důsledný filozof svobody, ale i obhájce komunismu (19.06.2005)
Profesor Wright: Kapitalismus omezuje demokracii (24.05.2005)
Výzva „sociálního” v sociální demokracii (24.05.2005)
K pojetí svobody u K. Marxe (22.04.2005)
Marx ve stavu beztíže (15.04.2005)
Polemika o „produktivistickém marxismu“ (04.03.2005)
Vědění a víra v čase rizik (11.02.2005)
Atheismus není nové dogma (08.02.2005)
Místo iracionality potřebujeme návrat k racionalitě (08.02.2005)
Redakční předmluva k českému vydání Grundrisse (06.02.2005)
Marxova cesta revoluční kritiky (06.02.2005)
Rukopisy „Grundrisse“ (06.02.2005)
Buddha (04.02.2005)
1. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Hodnota, úpadek a technologie: dvanáct tezí (21.01.2005)
Příběh o příběhu: Egon Bondy - pětasedmdesát (20.01.2005)
Ďáblův advokát: „atheistova“ úvaha o levici a náboženství (18.01.2005)
Epocha samovzněcování (13.01.2005)
Filozofie očima přírodního vědce (10.01.2005)
Ideje jsou silnější než peníze - pokud to jsou opravdu ideje (10.01.2005)
Marxova filozofie dějin (23.02.2004)
Marxova cesta k vědeckému pochopení světa (17.02.2004)
V Den paměti (27.01.2004)
Světu vládne finanční oligarchie, říká Egon Bondy (12.07.2001)
Egon Bondy: "Vyvlastnit vyvlastňovatele" (06.03.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Erazim Kohák | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Právo

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
172 (172 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
148 (148 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
117 (117 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
108 (108 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
96 (96 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
121 (121 hl.)
Prohnilý humanismus !!
93 (93 hl.)

Celkem hlasovalo: 855


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.