logo SDS
Dnešní datum: 20. 05. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 1098x)

Socialismus a Praľské jaro (2)
(10. 06. 2018, 683x)

Socialismus a Praľské jaro (3)
(10. 06. 2018, 630x)

Socialismus a Praľské jaro (literatura)
(10. 06. 2018, 611x)

Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 603x)

Novčenko nebo babičok?
(31. 05. 2018, 599x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 574x)

Poznámka na okraj
(31. 05. 2018, 541x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 20
Prům. 17.3
21 denni
Max. 535
Prům. 384.6

Nyní si čte web : 31 uživ.

08. Od naąich čtenářů

* K postmoderně nelze přistupovat jako k univerzální koncepci

Vydáno dne 06. 03. 2006 (7193 přečtení)

..... už proto ne, že by to byla „zrada postmoderny“.....

1. Zvláštní role plurality při charakteristice postmoderny (postmodernismu)

Když Miroslav Petříček vymezuje současné filozofické koncepce postmodernismu, opírá se zejména o francouzského filozofa Jeana Francoise Lyotarda a jeho knihu „Postmoderní situace“, kde byl tento pojem skutečně hromadně rozšířen a v dnes převažujícím významu. Petříček rámcove postmodernu charakterizuje „Podle Lyotarda již nejsme schopni vysvětlit náš svět pomocí tradičních prostředků. Dřívě lidé vysvětlovali svůj svět a svoje umístění v něm pomocí mýtů, které vtiskovaly celé společnosti jednotný ráz. Mýty byly postupně nahrazeny vědou, která se podle Lyotarda snažila obhájit svoji existenci pomocí filosofie. Filosofický meta-příběh, kterým věda vypráví sama o sobě, však již není dnes udržitelný. Jak filosofie, tak věda se ocitly v krizi. Pro dnešní postmoderní dobu platí, že není svázatelná a vymezitelná jedním principem. Je pro ní charakteristická bytosná pluralita náhledů na svět.“

Postmoderna má samozřejmě více různých charakteristických rysů a podob, ale jak se zdá onen princip plurality různých koncepcí, přístupů, vyprávění atd. hráje zvlášť významnou roli. Principem plurality bývá dokonce i definována, pokud je někdo např. v disputacích nucen k radikální stručnosti. Nejvíce je to zřejmé u filozofa a sociologa W. Welsche, který uvádí „Postmoderna je ona dějinná fáze v níž se radikální pluralita jako základní stav společenosti stává uznávanou realitou ...“ Daniel Toth, který recenzuje knihu P.Tillicha „Od filozofie k politické teologii“ tvrdí dne 15. 8. 2000 na svém website: „Postmoderna je svým charakterem postteologická. Nedefinuje se totiž na jednom filozofickém či teologickém názoru, ale na pluralitě filozofických, teologických, politologických a sociologických názorů. Pluralita sama se tak stává hodnotou v sociální a politické realitě (Welsch 1994)“.

Nicolas Proksch v článku „Zamyšlení nad Mysliti dějiny“, ve kterém polemizuje sec stejnojmennou knihou od Dušana Třeštíka na Centru mediavelistických studií, říká ohledně postmoderny „Výchozí důležitou dominantou postmoderní filosofie je pojem radikální plurality. Pluralita se promítá všemi oblastmi: jde o pluralitu životních forem, pluralitu politických opcí, etickou pluralitu, pluralitu stylů (v umění), pluralitu náboženskou (tolerance). Tato pluralita platí pro pravdu, spravedlnost, lidskost, jelikož každý fakt nabývá jiných kvalit pohledem z jiných úhlů. Nejde o filosofický relativismus typu „z mého pohledu”, kterého se chápeme, abychom se zbavili povinnosti důkladnější argumentace, ale o pluralitu vystupující na rovině rozporů koncepcí, tj. nejde o hierarchizování druhů diskurzu nad a pod, ale o jejich postavení vedle sebe.“ Helsper uvádí „radikální pluralitu“ na prvním místě mezi šesti aspekty, kterými charakterizuje postmodernu. Vcelku se má jednat o :

  1. Radikální pluralitu
  2. Relativizaci racionality
  3. Hypoteticky reflexivní postoj k životu
  4. „Černé utopie“
  5. Náhrada skutečnosti simulací
  6. Rozpad moderního „já“

Pokud jde o radikální pluralitu, Helsper připomíná, že zatímco člověk doby moderní se bál ztráty smyslu života, snažil se najít v životě určitou orientaci a vytvořit si jednolitý světový názor, v němž všechno pokud možno logicky do sebe zapadá, člověk postmoderní z větší části na takové úsilí už kapituloval. Spíše se snaží netrápit se tím, že životu nerozumí a že si neumí vytvořit jednolitý myšlenkový systém. A dokonce naopak : každého, kdo nějaký takový systém nabízí, odmítá a podezírá z totalitarismu, podobně jako filozof Lyotard, který je k postmodernímu filozofickému postoji asi tak nejvíc přiřazován. Lyotard  je toho názoru, že „….každý nárok na výlučnost odpovídá pouze neoprávněnému povýšení partikulární pravdy na domnělou pravdu absolutní“.

Je zajímavé, že i když Helsper mluví o šesti aspektech, minimálně u dvou z nich kromě samotné plurality má člověk pocit, jakoby autor hovořil o pluralitě znovu, třebaže nepřímo a jaksi „ze strany“. Jeho „relativizace racionality“ jako další ze zmíněných šesti aspektů je sice definována jako zpochybnění platnosti závěrů, k nimž se dojde rozumovou úvahou, ale jako důsledek tohoto zpochybnění Helsper nachází zejména ve společnostech našeho kulturního okruhu (vyspělých) „zásadní skepsi vůči všem racionálním koncepcím, které si kladou nárok na univerzální platnost“. K výše uváděné pluralitě se takto dostává jakoby z jiné strany. Také aspekt zvaný „hypotetický reflexívní postoj k životu“ ukazuje pluralitu ve vědomí postmoderního člověka, kde řečeno podle autora „místo objevování skutečnosti a přesvědčení o ní, je postmoderní člověk ve svém přesvědčení nejistý, není vlastně přesvědčen - má hypotézu, kterou neustále podrobuje reflexi - nevěří, ale jenom uvažuje“. Ale protože i dnešní člověk nakonec musí často nějak jednat, jedná tedy, ale s vědomím, že jedná na základě nejistoty a toho, co vidí jako relativně nejpravděpodobnější, bez nějakého skálopevného, klid a jistotu přinášejícího přesvědčení.

Je tedy zřejmé, že pluralita přístupů, postojů, životních stylů, různých vyprávění, (řečeno slovy postmoderny), hraje zvlášť významnou roli, když přes skutečnost, že je chápána jako jeden samostatný aspekt postmoderny, jí nacházíme nepřímo i ve vymezení aspektů dalších.

2. Je sama pluralita různých „vyprávění“ v postmoderně univerzální?

Postmoderna odmítá „velká vyprávění“, která byla zprvu založena na nadřazené roli předmoderních mýtů a zejména velkých náboženství a potom na modernistickém rozumu a kladla si univerzalistické cíle a usilovala o obecnou závaznost. A ohledně ne velkých, tedy dílčích vyprávění klade důraz na pluralitu a odmítání hegemonie v takové pluralitě. To vyvolává logicky kritiku odpůrců postmoderny. Třeba např. v oblasti medicíny často uváděný „šaman“. Odpůrce postmoderny v této souvislosti řekne : „Takže lékař, který se naučil vědecky čili moderně svůj obor a má vědecky ověřené postupy, jak léčit, tak jeho postupy, jeho vyprávění si mají být snad proboha rovny s postupem nějakého afrického šamana? NO TO SNAD PŘECE NE !?!?“

Je zřejmé, že zatímco např. pluralita v oblasti politických názorů je dnes už věcí samozřejmou a zde se jeví jako naprosto přirozené, že určitý návrh, postoj, koncepce nemá předem navrch před druhým postojem, koncepcí atd. – to je věc, kterou asi přímo instinktivně přijme člověk nejen postmoderní. Vyjadřuje to do značné míry ducha doby, neboť postmoderna není jen nějaký filozofický směr, ono je to do značné míry také označení dnešní doby - minimálně ve vyspělejších zemích.

Na druhou stranu nelze pominout, že ti, kteří postmoderní postoje zásadně odmítají, rádi vcelku logicky zdůrazňují, že společenské poznání a ovládání světa bylo úspěšné právě proto, že v protikladu k dnešním postulátům postmoderny, nepovažovalo vědecky podložená „vyprávění“za nějak rovnocenná s těmi nevědeckými, předvědeckými nebo prostě na vědě nezaloženými „vyprávěními“. Prostě přísnému vědeckému postupu zcela „nepluralitně“ dávala přednost a zcela otevřeně hegemonii. Proto taky může fungovat technika, jezdí auta, létají letadla a tak by se dalo pokračovat u celé technologické oblasti, kde přece platí, že nic nemůže nahradit výlučná jedinečná striktní vyprávění, jak sestrojit motor tak, aby fungoval.

Jsou samozřejmě oblasti reality, kde lze pluralitu různých vyprávění aplikovat  bez nesnází, ale právě technologická nebo vědecká sféra přináší problémy, chce-li někdo postmodernu aplikovat celkově a všeobecně.

Je ovšem otázkou, jestli postmoderna jako koncepce vůbec měla a má ambice být aplikována celkově a všeobecně. Podle toho, co bylo uvedeno výše o pluralitě a jejím postavení mezi ostatními aspekty charakterizujícími postmodernu, byly by takové ambice dokonce snad v rozporu s touto koncepcí samotnou a mohla by být - přesněji řečeno její představitelé - oprávněně nařčena z toho, že - jak se říká - „káže vodu a pije víno“ Původně vznikla na úseku umění, literatury, řeči, případně architektury a jak se zdá, teprve životní styl a pocity obyvatel hlavně vyspělé části světa od konce minulého století udělaly z toho, co vypadalo jako jeden směr ve filozofii a metoda, spíš něco jako historické období, etapu.

Pokud postmoderna svůj pluralitní přístup vztáhne i na sebe sama, vykáže nejen ambice ostatních přístupů, ale i sebe sama do patřičných mezí. Vždyť i postmoderna je jenom jeden přístup a názor a jenom jeden dokonce i v tom svém pojetí plurality a pluralitní rovnosti vyprávění (narací).Podle mého názoru je spíš vidět, že odpůrce postmoderny je už ze setrvačnosti zvyklý uvažovat podvědomě metanarativně, jako kdyby říkal : „Když je přede mnou filozofie, teorie, koncepce, tak ji musíme vztáhnout na všechno, ověřit jí, jestli obstojí jako univerzálně platná a když ano, tak ji teprve uznám“.Chce nejspíš vidět postmodernu jako další velké metanarativní vyprávění, jaká byla typická právě v době moderny. Proto taky nejspíš klade otázku po rovnosti „vyprávění“ šamana a lékaře.

Ale nejde jenom o setrvačnost některých odpůrců postmoderny, zvyklých na komplexní, co nejvíc zahrnující teorie a koncepce. Ona je vůbec otázka, jestli to je jejich vina.

Pravda, samotní představitelé postmoderny jsou skeptičtí vůči těm velkým vyprávěním, metanaracím, ani se dokonce sami vysloveně jako nějací „teoretici postmodernismu“ neoznačují. Např. jeden z mála přírodovědců mezi nimi Čech Zdeněk Neubauer se označuje za pouhého „přímluvce postmoderny“. Ale nezávisle na chtění nebo nechtění postmodernistů stejně vzniká otázka, : Pokud někdo - i když se etiketám a nálepkám vyhýbá - sestaví a uspořádá natolik rozsáhlou koncepci, jako učinil zejména Lyotard, nevzniká tu potom něco, co se nezávisle na svých tvůrcích spontánně stává dalším velkým vyprávěním ? Velkým vyprávěním, kde sama pluralita – když je jeho podstatnou součástí – si z vlastní struktury (velkého vyprávění) vynucuje být pojímána jako univerzální?

Nezrazuje postmoderní koncepce už tím, jak je rozsáhlá a komplexní, takto samu sebe - a jak bylo řečeno třebas i nezávisle na tom, co jejích reprezentanti vlastně chtějí?

3. „Žitá“ postmoderna

Je krásně osvěžující, když zapomeneme na učené knihy reprezentantů postmodernistických koncepcí a vzpomeneme si, že kromě šedé teorie je zde i onen proslulý (i když mefistofelský) zelený strom života. Vždyť, jak bylo řečeno shora a je velmi často připomínáno, nejde u postmoderny jen o koncepce, ale také (a pravděpodobně především) určitou charakteristiku dnešní doby, historickou etapu, realitu, kterou koncepce zachycují a popisují, vyjadřují ...

A tady, jak se domnívám, skutečně žádné „zuniverzálnění“ plurality jako jakési „modly“ pro VŠECHNY situace jistě nehrozí. Pro člověka prakticky žijícího v postmoderním období a jednající v tomto „duchu“ tedy postmoderně je naprostou samozřejmostí, že pluralita je sice pokud možno žádoucí, ale že i ona je zase jen dílčí, vůbec ne totální, že neplatí všude a vždy a že vedle oblastí, kde platí, jsou i takové, kde neplatí, kde je preferováno z užitkových důvodů prostě jedno řešení, postup (alespoň do té doby, dokud přináší výsledky, které jsou od něj očekávány), a jedna pravda, založená na rozumové úvaze a striktně vědeckých postupech. Když bude opravovat postmoderní člověk motor auta, tak pochopitelně přijde - „po staroosvícenecku“ -  k dobru modernistická preference vědy, techniky, rozumu a znalostí na tom všem založených ...

Běžného člověka postmoderní éry by asi nikdy nenapadlo nějak zavrhovat modernu - i ona je přece rovnocennou součásti té „postmoderní“ plurality a tam, kde se osvědčila, ať klidně funguje. Jenom nesmí usurpovat a pod hlavičkou vědeckých řešení se vnucovat, bránit soutěži a zakrývat přístup k jiným vyprávěním. Zvlášť když se ukázalo, že  s odkazem na jedno správné vědecké řešení lze blokovat vědomí člověka o případných alternativách a že i ve vědě mohou fungovat mocenské procesy, postupy a diktá těch, kteří mají moc. O tzv. vědecky řízenou společnost zvlášť podle některých odstrašujících utopií jako Aldouse Huxleyho „krásný nový svět“ postmoderní člověk určitě moc stát nebude a dává na vědomí, že nebude něco akceptovat jen proto, že je to prohlášeno za jediné správné - i kdyby vědecké - řešení. Ale tam, kde to považuje za účelné … Ale rozhodovat o tom bude on – nestačí říci „věda“, aby si dnešní postmoderní člověk takříkajíc sedl na zadek ….

Žít a nechat žít ...

Pro postmoderního člověka nejde o žádné koncepce, ale spíš spontánní a instinktivní záležitost. V jednotlivých situacích jedná, jak jedná už proto, že je obklopen skutečností, která stejným způsobem, taky tak denně formována. Prostě dnešní doba má jakési pestřejší a zároveň provokativnější a drzejší zabarvení - vše, co dřív bylo zakryto, má právo, aby bylo aspoň slyšeno a viděno, když už nic jiného ...

Není proto důvod, aby postmoderna jako koncepce zrazovala své pluralitní postuláty kvůli tomu, že má jako filozofický směr relativně komplexní charakter, když žitá postmoderna naší doby nic takového nedělá. Sama by měla být zařazena jako rovnocenný, nijak nenadřazený postoj, přístup vedle těch ostatních, obvykle modernistických přístupů, postojů, pravidel, otázek a odpovědí ….

Není důvod pro nějakou předem existující skepsi vůči produktům doby modernismu. Např. Komunistický manifest vznikl v modernistické éře, je jedním ze základů jednoho z nejkomplexnějších metavyprávění, čili marxismu, tedy z hlediska postmoderny něčeho velmi podezřelého a přesto je dnes předmětem pozornosti - někde dokonce i určité módy - prostě proto, že poměrně výstižným jazykem popisuje procesy, které my dnes vidíme jako některé rysy tzv. globalizace, která nám probíhá před očima. Šlágrem je hlavně ovšem v poloze analýzy nebo kritiky - socialistický projekt jako řešení už srovnatelný zájem nevyvolává. Ale pokud jde o zmíněnou analyticko-kritickou část, platí, že když má produkt modernistické doby, co říci dnes, není důvod, aby nebyl slyšen, protože je zdrojem moderny a metanarace ...

4. Postmoderní pluralita sama jako součást plurality

Vraťme se ale ke shora uváděnému šamanovi: Kdyby byla postmoderna a její přístup UNIVERZÁLNÍM kritériem, byl by si šaman a lékař rovni, pokud ale sama postmoderna není obecným kritériem, ale jenom jedním hodnocením, přístupem, vyprávěním nebo i teorií (jinak v postmoderně téměř neslušné slovo) – už si rovni být nemusejí – postmoderní „rovnostářská“ radikálně pluralistická kritéria takto nezůstávají ve hře sama. Ale jsou tam TAKY.

Co je ale pak výsledkem?

Jistě určitá kombinace. Kdyby se na věc šlo striktně modernistickým přístupem, lékař bude vítězem předem, přehrát ho může maximálně jiný lékař lepší a tam, kde oba selžou, bude konstatováno, že vědecké poznání na úseku medicíny ještě nepostoupilo dostatečně daleko, ale že jednou přijde čas … No a šaman, ten nedostane ani šanci – bude předem prohlášen za šarlatána, což upřímně řečeno velmi často a v mnoha směrech je … Ale tím šarlatánem nemusí být úplně ve všem, co dělá …

Kombinace všech kritérií moderních, postmoderních i jiných, která odpovídá právě oné „žité postmoderně“ znamená tolerantní postoj člověka dnešní doby např. následujícího druhu:

Považujeme rozhodující roli klasické medicíny v pluralitě obdobných vyprávění za přirozenou a nějakému šamanovi v případě ověření jeho výsledků můžeme přiznat, aniž bychom si zadali, že na nemoc mohou třeba působit v určité míře podpůrně nějaké psychické metody nebo aplikace rostlin vše jako výsledek staletých zkušeností, zkušeností sice vědou nepodložených, zkušeností které šamanovi sice odpovídají na otázku JAK, ale už ne tolik nebo vůbec na otázku PROČ ...

Šaman asi nebude roven lékaři moderní doby s jeho vědou, ale nechme vše projít spontánními procesy bezpředsudečné praxe, které nám - a právě bez předsudků - ukáží, jestli se některé šamanovy postupy nedají využít a přidat k tomu obrovskému množství, co přináší modernistická medicína. Pluralita přitom v žité postmoderně neznamená nějakou abstraktní, poučkovou rovnost. Pluralita znamená, že šamana nenechám zavřít proto, že je nevědecký šarlatán a podvodník, že nebudu už předem mávat rukou nad vším, co ten šaman udělá. To je opravdová žitá postmoderna, která neodporuje žádnému zdravému rozumu.Zkrátka nikdo nesmí být z této plurality vyštván - ani onen zmiňovaný šaman. I jeho vyprávění může nejen zpestřit postmoderní mozaiku narací, ale - jak již bylo naznačeno - ani on přece nemusí být stoprocentní šarlatán. Když to v kmeni fungovalo po léta, tak asi  nějaké schopnosti (psychologické působení, znalosti bylin, léčivé prameny, zábaly ...)  musel mít přece i on - jinak by kmen šamany dlouhodobě neakceptoval jako instituci, jako roli ....

5. „Žitá“ postmoderna a postmoderní koncepce a směry - shrnutí rozdílů

Kdyby si člověk postmoderní doby dal práci formulovat svůj žitý postoj, co by z toho asi vzešlo?

  1. Postmodernistické filozofické koncepce popisují to, co je tu nového, co novou dobu odlišuje od dřívějška, co je jaksi další vrstvou historické sedimentace ... Koncepce, teorie, filozofický, umělecký atd. postmoderní směr - to je všechno nový extrakt, nové prvky ...
  2. V žité postmoderně jako v historické etapě se naproti tomu nachází všechno dohromady - navrstvená živá minulost i nově se formující přítomnost
  3. Problematika s jedinými technologickými pravdami a postupy, které mají určitá jedna řešení, přestane být problémem za situace, kdy postmoderna se i se svou pluralitou plně „zařadí“ (lépe se to asi říci nedá) a nechá i svou plurální charakteristiku prověřovat spontánní bezpředsudečnou praxí jako jakýmsi „rozhodčím“. Prostě ono lidové „čeho je moc, toho je příliš“ – by mělo platit i o postmoderně. To by ale postmodernímu pohledu na věc nemělo vadit – když žádá postmoderna pluralitu pro ostatní, musí jí vztáhnout i na sebe - i na pluralitu samotnou. Za kritérium lze pak považovat nikdy nekončící spontánní proces ověřujících praxí lidského jednání ve světě, o kterém se jenom nově žádá, aby byl více bezpředsudečný než dřív …

Závěr

I kdybychom tedy postmoderní filozofické koncepce považovali pro její rozsáhlý charakter za nějaké další, nové, metanarativní čili velké a tentokrát tedy „postmoderní“ vyprávění, „žitá“ postmoderna jako doba a historická etapa vývoje zejména té nejvyspělejší části civilizace bude spíš jakási vrstvená sedimentace jednak všeho, co tu bylo předtím a jednak nových svrchních vrstev postmodernistických postojů a instinktů. Pluralita v žité postmoderně, v historickém období je jak se zdá všechno dohromady : předmoderna se svými mýty, rituály, tabu, a náboženským fundamentem, moderna se svou vědou a rozumem a postmoderna se svým radikálně zrovnoprávňujícím postojem ke všemu co bylo a je, který ovšem (tento radikálně zrovnoprávňující postoj) bude díky přítomností toho všeho dalšího jistě „zředěn“.

Vždyť je přece hluboce postmoderní, pokud řekneme, že i postmoderně samotné je přece třeba  věřit a nevěřit zároveň ... Žitá postmoderna to je situace, kdy modernistické, postmoderní a třeba i předmodernistické přístupy, vyprávění, odpovědi mohou a budou klidně existovat vedle sebe, ALE jejich role (pozice) v pluralitní řadě budou ověřovány (povyšovány a ponižovány) podle spontánní praxe, kde se vyskytuje čím dál méně předsudků ...

Literatura:

  • Miroslav Petříček : Úvod do současné filosofie, Hermann a synové, Praha 1992
  • Jean-Francois Lyotard : O postmodernismu, (Postmoderno vysvětlované dětem, Postmoderní situace), Ústav jaderných informací, Praha 1993
  • kolektiv: Filozofický slovník, FIN, Olomouc 1995
  • Richard Popkin, Averum Stroll: Filozofie pro každého, Ivo Železný, Praha 2000

Související články:
(Filozofie)

Rozhovor s Karlem Marxem (05.05.2018)
Karel Marx, filozof revoluce nebo liberální myslitel? (05.05.2018)
Národní identita není trauma, ale potřeba (12.02.2016)
Největąím ohroľením Evropy je její netečnost (06.04.2015)
Jak číst Marxův Kapitál (29.09.2010)
Marxova teorie společnosti (poznámky) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (2) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (13.12.2008)
Kdo jsme? Kam kráčíme? (16.06.2008)
Společnost nevolnosti (10.12.2007)
Bondyho vzkaz (22.04.2007)
Z Týnské až do Velryby (22.04.2007)
Zemřel Egon Bondy (10.04.2007)
Theodicea centur. XXI.? (21.10.2006)
Anketa o dekadenci „Západu“ (02.04.2006)
Obránci víry (31.03.2006)
Každý monoteismus je totalitní (30.03.2006)
Pokus o zahájení debaty na skandální téma: Marx (26.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (2) (15.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (15.03.2006)
Člověk jako fixní kapitál, aneb jak to Karel Marx vlastně myslel (31.01.2006)
O ateismu, pochybnostech a víře (30.01.2006)
Význam marxismu pro model socialismu (05.01.2006)
„Zkrotit kapitalismus“ (29.12.2005)
Zásady komunismu (15.12.2005)
Marxova filozofie dějin (05.12.2005)
Marx a sovětský komunismus (05.12.2005)
Chvála materialismu (30.11.2005)
Kdo filosofuje (06.10.2005)
Válka s plky (11.08.2005)
Sartre: důsledný filozof svobody, ale i obhájce komunismu (19.06.2005)
Profesor Wright: Kapitalismus omezuje demokracii (24.05.2005)
Výzva „sociálního” v sociální demokracii (24.05.2005)
K pojetí svobody u K. Marxe (22.04.2005)
Marx ve stavu beztíže (15.04.2005)
Polemika o „produktivistickém marxismu“ (04.03.2005)
Vědění a víra v čase rizik (11.02.2005)
Atheismus není nové dogma (08.02.2005)
Místo iracionality potřebujeme návrat k racionalitě (08.02.2005)
Redakční předmluva k českému vydání Grundrisse (06.02.2005)
Marxova cesta revoluční kritiky (06.02.2005)
Rukopisy „Grundrisse“ (06.02.2005)
Buddha (04.02.2005)
1. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Hodnota, úpadek a technologie: dvanáct tezí (21.01.2005)
Příběh o příběhu: Egon Bondy - pětasedmdesát (20.01.2005)
Ďáblův advokát: „atheistova“ úvaha o levici a náboženství (18.01.2005)
Epocha samovzněcování (13.01.2005)
Filozofie očima přírodního vědce (10.01.2005)
Ideje jsou silnější než peníze - pokud to jsou opravdu ideje (10.01.2005)
Marxova filozofie dějin (23.02.2004)
Marxova cesta k vědeckému pochopení světa (17.02.2004)
V Den paměti (27.01.2004)
Světu vládne finanční oligarchie, říká Egon Bondy (12.07.2001)
Egon Bondy: "Vyvlastnit vyvlastňovatele" (06.03.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Miroslav Tejkl | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
172 (172 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
148 (148 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
117 (117 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
107 (107 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
95 (95 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
121 (121 hl.)
Prohnilý humanismus !!
93 (93 hl.)

Celkem hlasovalo: 853


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.