Právě před 200 lety se v Trevíru narodil Karel Marx, jedna z nejvýznamnějších postav lidské historie. Pohled na něj se s časem mění, ve společnosti obecně, ale i u většiny jednotlivců. I můj pohled se měnil. Jako připomínku výročí Marxova narození nabízím text krátké přednášky, který jsem před více než 15 lety připravil pro Ústav státu a filozofie.Kolega Lisse mne v létě o prázdninách požádal, abych dnes ve Vaší
společnosti přednesl krátkou přednášku o Karlu Marxovi a zúčastnil se
diskuse nad jeho dílem i nad tím, co z jeho myšlenek ještě dnes, téměř
200 let po jeho narození, oslovuje nebo může oslovit současnou generaci.
Poznámky na úvod
Chtěl bych ještě na počátku přičinit tři poznámky. Ta prvá se týká
struktury mého povídání. Převzal jsem po jistém váhání strukturu přednášky,
navrženou kolegou Lissem. Shodli jsme se na tom, že některé body se mohou někomu
jevit jako moc úzké, některé jako tématicky široké. Tak by to ale bylo vždycky.Každá
jiná osnova by měla rovněž své stinné stránky, některá témata se přirozeně
prolínají, ale u navržené struktury je alespoň zvýšený předpoklad, že
bude rezonovat maximálně s Vámi jako posluchači a účastníky diskuse.
Druhá poznámka by chtěla připomenout, že byl Marx mnoho let po své
smrti tak říkajíc kanonizován a byl na dlouhá desetiletí prohlášen za
svatého novým náboženstvím 20. století, které si říkalo
marxismus-leninismus a které se stalo oficiální ideologií bloku států
"reálného socialismu". Je to na první pohled paradoxní, ale
dialekticky vzato naprosto přirozené, že právě v těchto zemích zemřel
Marx ještě podruhé, a to jako zakladatel určité filosofické školy, když
totiž nebylo prakticky možné jeho myšlenky oficiálně rozvíjet, a konečně
potřetí, a to už jako svatý, když systém sovětského modelu socialismu v
Evropě na konci 80. let zkolaboval.
Konečně třetí poznámka se týká mne. Já jsem svým původním vzděláním
přírodovědec, fyzik, a to nepochybně ovlivňuje můj způsob chápání a
vyrovnávání se s filozofií a se společenskými vědami, speciálně i s
marxismem, který je v posledních pěti letech mým koníčkem. Musím se proto
dopředu přiznat, že mám jako fyzik problém považovat společenské vědy
za skutečné vědy. Současně ale jistá znalost historie přírodních věd,
zejména vědomí jejího bouřlivého vývoje právě za posledních dvě stě
let, mi dává schopnost jisté shovívavosti ke společenským vědám. Podívám-li
se totiž zpátky třeba jen na fyziku, tak o zákonech, které se před 200
lety považovaly ve fyzice za obecně platné, se dnes ví, že platí jenom za
speciálních předpokladů. To samozřejmě ovlivňuje i můj pohled na Marxe a
vede mne to ke snaze dívat se na něj v jistých historických souvislostech.
Podívejme se na něj tedy společně.
Stručná biografie K.M.
Karel Marx se narodil 5. května 1818 v Trevíru (Trier, Porýní). Jeho otec
Heinrich byl advokát, zámožný žid s původním jménem Mardochej, který v
roce 1824 přestoupil na protestantismus. Karel měl 8 sourozenců, ale právě
do něj vkládal otec své naděje. Marx dokončil v Trevíru gymnázium a pak
odejel do Bonnu studovat podle otcova přání práva. Postupně se však začal
orientovat na historii a filosofii. Od roku 1836 studoval na Berlínské
univerzitě a v Jeně dokončil studia v roce 1841 (23 let) obhajobou doktorské
disertace o Epikurově filosofii.
Mladý Marx byl zpočátku pod mocným vlivem Hegela. Není divu - Hegelovská
levice vedla tou dobou filosofickou a politickou opozici proti pruskému a
rakouskému absolutismu - tedy proti systému. Hegelova dialektika poznamenává
mladého Marxe na celý život. Přichází však konkurence - Ludwig Feuerbach
začíná od roku 1836 s kritikou teologie, přiklání se postupně k
materialismu a pak v roce 1842 oficiálně říká: "Theologie je víra v
strašidla". Z levých hegelovců se ze dne na den stávají feuerbachovci.
Feuerbachův vliv vede patrně Marxe k chápání člověka jako společenské
bytosti a teoreticky i ke komunismu - "Co je mým principem?" ptá se
Feuerbacha odpovídá si: "Ego a Alter ego, egoismus a komunismus, neboť
oba tak jsou nerozlučni jako hlava a srdce. Bez egoismu nemáš hlavy, bez
komunismu nemáš srdce."
Po ukončení univerzity se Marx přestěhoval do Bonnu, kde se chtěl stát
profesorem. Vláda ovšem v roce 1841 zakázala přednášet v Bonnu mladému
profesorovi Brunovi Bauerovi (po tom, co před pěti lety udělala totéž
Feuerbachovi) a to asi přimělo Marxe, aby se vědecké dráhy vzdal. V té době
byl v Kolíně nad Rýnem založen opoziční list Rheinische Zeitung a Marx a
Bruno Bauer dostali nabídku, aby se stali hlavními spolupracovníky listu. V
říjnu roku 1842 se stal Marx jeho šéfredaktorem a přestěhoval se z Bonnu
do Kolína. Za Marxovy redakce se stále jasněji vyhraňovalo revolučně
demokratické zaměření listu, takže jej vláda nejdříve podrobila dvojí až
trojí cenzuře a později se rozhodla list od l.ledna 1843 vůbec zastavit.
Marx se vzdal funkce redaktora, ale ani svým odchodem už list nezachránil. V
březnu roku 1843 byl zastaven. Novinářská práce Marxovi ukázala, že nezná
dostatečně politickou ekonomii, a proto ji začal pilně studovat.
V roce 1843 se Marx oženil s Jenny von Westphalen, svou přítelkyní z mládí,
s níž byl zasnouben už jako student, a na podzim roku 1843 odjíždí Marx do
Paříže. Tam v politicky odlišném prostředí dochází k jeho setkání s
praktickým socialismem. Marxův vývoj se asi definitivně ustaluje. S levým
hegelovcem Arnoldem Rugem chce vydávat radikální časopis Deutsch-Französische
Jahrbücher. V článcích, které v jediném čísle uveřejnil, vystupuje Marx
už jako revolucionář, který hlásá "bezohlednou kritiku všeho existujícího",
obrací se k masám a k proletariátu.Časopis byl ovšem pro Marxovy neshody s
Rugem a pro obtíže při tajném rozšiřování v Německu zastaven.
V září roku 1844 přijel do Paříže na několik dní Bedřich Engels a
od té doby se stal nejbližším Marxovým přítelem. Oba byli velmi aktivní
v životě pařížských revolučních skupin. Vedle toho ovšem Marx pilně
studuje ekonomii a filosofii, vzniká jeho bohatý poznámkový aparát
(ekonomicko-filosofické rukopisy, základy kritiky politické ekonomie) a společně
s Engelsem píše dílo "Svatá rodina", vznikají "Teze o
Feuerbachovi.
Roku 1845 byl Marx na nátlak vlády z Paříže vypovězen a přestěhoval
se do Bruselu. Na jaře roku 1847 vstoupili Marx a Engels do tajného
propagandistického spolku Svaz komunistů a zúčastnili se jeho II.kongresu v
Londýně. Z pověření kongresu pak vypracovali Manifest Komunistické strany,
který vyšel v únoru 1848.
Po únorové revoluci roku 1848 byl Marx z Belgie vypovězen, vrátil se do
Paříže a odtud po březnové revoluci do Kolína nad Rýnem. Od 1. června
1848 do 19.května 1849 tam pracoval jako šéfredaktor listu Neue Rheinische
Zeitung. Po pádu revoluce se dostal před soud a pak byl vypovězen z Německa.
Vrátil se opět do Paříže, ale i odtud byl po demonstraci z 13.června 1849
vypovězen a odjel do Londýna, kde už pak žil až do smrti.
Koncem padesátých let a v šedesátých letech se Marx ještě vrátil k
praktické revoluční činnosti. V roce 1864 byla v Londýně založena I.
internacionála (Mezinárodní dělnické sdružení). Marx byl autorem jeho
první Adresy a četných rezolucí, prohlášení a manifestů. Snažil se
sjednocovat dělnická hnutí různých zemí, aby dospěly ke společné činnosti.
Průběžně přepracovával svou politickou ekonomii a dokončoval Kapitál,
pro který shromažďoval nový materiál.
V roce 1881 zemřela Marxova žena a 14. března 1883 zemřel Marx. Je pohřben
společně se svou ženou na hřbitově Highgate v Londýně.
Hlavní řeč na pohřbu měl Bedřich Engels. Zajímavá by pro nás mohla být
ta část jeho proslovu, ve které hodnotí Marxův teoretický přínos:
"Jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, tak objevil
Marx vývojový zákon lidských dějin: prostou skutečnost, dosud skrytou pod
ideologickými nánosy, že lidé musí jíst, pít, bydlet a šatit se, dříve
než mohou provozovat politiku, vědu, umění, náboženství atd.; že tedy výroba
bezprostředních hmotných životních prostředků, a tím každý daný stupeň
hospodářského vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se
vyvinula státní zřízení, právní názory, umělecké a dokonce i náboženské
představy lidí oné doby a z níž proto také musí být vysvětlovány, a
nikoli naopak, jak se dělo dosud.
Nedosti na tom. Marx objevil též zvláštní pohybový zákon dnešního
kapitalistického výrobního způsobu a jím vytvořené měšťácké společnosti.
Objevem nadhodnoty bylo náhle do věci vneseno jasno, zatím co všechny dřívější
výzkumy jak měšťáckých ekonomů, tak i socialistických kritiků byly
blouděním v temnotách."
Marxovo pojetí vývoje společnosti
Řekl jsem v úvodu, že se Marx pod vlivem Feuerbacha postupně přiklonil k
materialismu. Celý tento myšlenkový vývoj nepochybně podporoval i mohutný
rozvoj vědy a techniky, podporoval ho na tomto základě vyrůstající
racionalismus. Příroda jakoby postupně ztrácela svá tajemství, nově se
formulovaly přírodní zákony.
Z Marxe se stal postupem doby naprosto důsledný materialista a
determinista, pro kterého se v zásadě stírá rozdíl mezi přírodními a
společenskými zákony, nebo jak on říká zákony historickými.
I ekonomický vývoj je tedy pro Marxe přírodním procesem. Stačí si vzít
I. svazek Kapitálu, kde mluví o "přírodních zákonech kapitalistické
výroby." V tom je mimochodem jistý rozdíl ve srovnání s Engelsem a dalšími
"marxisty". kteří jistý rozdíl mezi zákony přírodními a společenskými
dělají.
Marx je ale podle mého názoru přesvědčen, že je možno podobně jako v
přírodovědě najít hybné síly, studovat potenciály a nakonec formulovat zákony
a zákonitosti společenského vývoje.
Marx je přesvědčen, že správná cesta k vědeckému zkoumání společenského
života vede přes zkoumání jeho materiálního obsahu, výrobního procesu.
Tady nachází klíč k zákonitostem společenského vývoje. Následující
pasáž ze spisu Ke kritice politické ekonomie bývá někdy považována právě
za "definici" historického materialismu, rozhodně je v ní obsažena
většina Marxových vývodů:
"Ve společenské výrobě svého života lidé vcházejí do určitých,
nutných, na jejich vůli nezávislých vztahů, vztahů výrobních, které
odpovídající určitému stupni vývoje jejich hmotných výrobních sil.
Souhrn těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti,
reálnou základnu, nad kterou se vypíná nadstavba právnická a politická, a
které odpovídají určité společenské formy vědomí. Způsob výroby hmotného
života podmiňuje životní proces společenský, politický a duchovní vůbec.
Vědomí lidí neurčuje jejich bytí; nýbrž naopak, jejich společenské bytí
určuje jejich vědomí. Na jistém stupni svého vývoje materiální výrobní
síly společnosti přicházejí do rozporu s existujícími výrobními vztahy
nebo (a to je pro věc jen výraz právnický) se vztahy vlastnickými, v nichž
se posud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy mění
v jejich pouta. Nastává pak období sociální revoluce. Se změnou ekonomického
základu přeměňuje se rychleji nebo pomaleji celá ohromná nadstavba. Při
pozorování takových převratů se musí vždy dělat rozdíl mezi hmotným převratem
v ekonomických výrobních podmínkách, který lze přírodovědecky věrně
konstatovat, a mezi změnami právnickými, politickými, náboženskými, uměleckými
nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, jimiž si lidé tento
rozpor uvědomují a jej vybojovávají. Tak jako nelze posuzovat individuum
podle toho, za co se pokládá samo, právě tak nelze takový převrat
posuzovat z jeho vědomí, nýbrž toto vědomí musí být spíše vyloženo z
rozporů hmotného života, musí být vyloženo z konfliktů mezi společenskými
silami výrobními a výrobními poměry. Žádná společenská formace nezaniká,
pokud se nerozvinou všechny síly výrobní, pro něž je dost široká, a nové
vyšší výrobní vztahy nepřicházejí na její místo nikdy dříve, než se
jejich hmotné existenční podmínky vylíhnou v lůně samotné staré společností.
Proto si lidstvo vždy ukládá jen takové úkoly, jež dovede řešit, neboť,
podíváme-li se pozorněji, vždy zjistíme, že úkol sám vzniká jen tam,
kde hmotné podmínky jeho řešení již existují nebo již alespoň v zárodku
vznikají. Ve hrubých rysech obrysech je možno říci, že asijské, antické,
feudální a moderně měšťanské (buržoazní) výrobní způsoby jsou
progresivními epochami společenské hospodářské formace. Měšťanské výrobní
vztahy jsou poslední antagonistickou formou společenského výrobního
procesu, antagonistickou nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž
antagonismu vyrůstajícího ze životních podmínek společenských individuí;
avšak výrobní síly, vyvíjející se v lůně měšťanské společnosti,
vytvářejí zároveň hmotné podmínky k rozřešení tohoto antagonismu. S
touto formou společnosti se tudíž končí prehistonie lidské společnosti."
Tolik tedy citát, který Vám měl připomenout hlavní rysy Marxova přístupu
k vývoji společnosti. Je však ještě na místě přičinit jednu poznámku.
Marxův pohled na společenský vývoj se s časem vyvíjel a měnily se některé
jeho formulace. Zejména šlo o to, v jakém smyslu je výrobní způsob určujícím
momentem společenského vývoje, zda se jedná o kauzální závislost. Je třeba
povědět, že s postupem doby byly jednotlivé formulace Marxovy, popřípadě
Engelsovy mírnější. Tak například v dopise Blochovi z roku 1890 Engels píše:
"... Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím
momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx, ani
já jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, že
prý ekonomický moment je jedině určujícím momentem, přeměňuje onu větu
v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základem,
avšak rozličné momenty nadstavby: politické formy třídního boje a jeho výsledky
- ústavy stanovené vítěznou třídou po vyhrané bitvě atd. - právní
formy a pak zejména reflexy všech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných,
politické, právní, filosofické theorie, náboženské názory a jejich další
rozvedení v systém dogmat, také působí na průběh dějinných zápasů a v
mnoha případech převážně určují jejich formu. Je tu vzájemné působení
všech těchto momentů, v němž nakonec celým nekonečným množstvím náhod
(t. j. věcí a událostí, jejichž vnitřní vzájemná spojitost je tak vzdálená
nebo tak těžko dokazatelná, že ji můžeme považovat za neexistující a
pomíjet ji) se prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb."
V zásadě se však dá povědět, že Marx na svých zásadních stanoviscích
trval až do konce svého života. Jeho hodnocení Engelsem při pohřbu jste
slyšeli, on sám zhodnotil svůj přínos v dopise Weydemeyerovi těmito slovy:
"Pokud jde o mne, nepatří mi zásluha, že jsem objevil existenci tříd
v moderní společnosti, ani zásluha, že jsem objevil jejich vzájemný boj.
… Můj přínos spočívá jen v tom, že jsem dokázal: 1) že existence tříd
je spjata toliko s určitými historickými vývojovými fázemi výroby, 2) že
třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu, 3) že sama tato diktatura
je jen přechodem k zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti…"
Emancipace člověka k totálně rozvinutému individuu
V krátkém přehledu životního běhu jsem se zmínil o významném vlivu
Feuerbacha na názorový svět Marxe, k chápání člověka jako společenské
bytosti. Pro Feuerbacha totiž není člověkem individuum, ale člověk
politický a sociální. Feuerbach sám říká: "Člověk jednotlivý o
sobě v sobě nemá člověčí podstatu ani jako bytost mravní, ani jako
bytost myslící. Podstata člověka je obsažena v jeho obcování
(Gemeinschaft), v jednotě člověka s člověkem." (Werke II)
Marx toto pojetí v zásadě přejímá, nebo lépe přebírá do své
dialektické představy člověka, jehož celkem je člověčenstvo a částí
jedinec. Člověk je pro Marxe jednak souhrnem společenských vztahů, jednak vždy
konkrétní historickou bytostí.
Mladý Marx si všímá toho, že s postupem času člověk více a více ovládá
přírodu, ale ještě se v důsledku toho nestává svobodnějším. Zjišťuje,
že člověk jako původně rodová bytost se odcizuje sobě samému, tj. i
lidem kolem sebe a snaží se najít příčiny tohoto vývoje a cesty, jak toto
odcizení překonat. Marxovi se jeví situace tak, že základem odcizení člověka
je jeho odcizení ekonomické, odvíjející se od započaté dělby práce. V
Ekonomicko-filosofických rukopisech z roku 1844 říká:
"Bezprostředním důsledkem toho, že je člověk odcizen produktu své
práce, své životní činnosti, své rodové bytosti, je odcizení člověka
člověku. Stojí-li člověk naproti sobě samému, stojí proti němu druhý
člověk. Co platí o vztahu člověka k jeho práci, produktu jeho práce a k němu
samému, to platí o vztahu člověka k druhému člověku, i k práci a předmětu
práce druhého člověka.
Vůbec věta, že člověku je odcizena jeho rodová bytost, znamená, že jeden
člověk je odcizen druhému, tak jako je každý z nich odcizen lidské podstatě.
Odcizení člověka, vůbec každý vztah, v němž je člověk vůči sobě, je
uskutečněn, vyjádřen teprve ve vztahu, v němž je člověk vůči druhým
lidem."
Odcizení brání podle Marxe dalšímu rozvoji člověka, brání mu v jeho
svobodě, a proto je podle Marxe třeba toto odcizení odstranit, jeho cílem je
emancipace člověka a společnosti. Pro Marxe neexistuje rozpor mezi emancipací
člověka a společnosti, to je dáno jeho pojetím člověka. Za základ
emancipace společnosti ovšem považuje emancipaci jednotlivého člověka,
osvobození každého jednotlivce. Svou vizi budoucí společnosti v komunistickém
manifestu ostatně charakterizuje jako "sdružení, v němž je svobodný
rozvoj každého podmínkou svobodného rozvoje všech."
Upřímně řečeno, Marx žádnou ucelenou teorii člověka nevytvořil, ani
o to neusiloval. Ale de facto je celé jeho dílo teorií člověka, když se
snaží odhalit objektivní determinanty vývoje člověka a lidské společnosti
a podstatu člověka jako revolučně činného přírodně historického
subjektu.
Myslím, že Marxe nikdy nenapadlo, jak by mohla být realizována jeho
"diktatura proletariátu". Nenapadlo ho ani, že by mohl skutečný
socialismus zvítězit v zemi, kde se sotva rozvinul kapitalismus.
Historický a dialektický materialismus
Upřímně řečeno, s tímto bodem jsem měl docela problém, protože tady
existují asi největší teoretické potíže, před kterými já teprve stojím.
Termín "historický a dialektický materialismus" používala totiž
marx-leninská filosofie k bližšímu určení Marxova materialismu, k vypíchnutí
a současně ke sloučení dvou základních rysů jeho přístupu do homogenního
celku. Jedním z těch, kdo termín používali, byl např. Lukács. Marx sám
takový pojem, pokud je mi známo, nikdy nepoužíval.
Termín historický materialismus se vyvinul postupně, pravděpodobně z
Engelsova termínu "materialistické pojímání dějin". Marxisté
pod tímto pojmem rozumí vědu o nejobecnějších zákonech vývoje společnosti,
založenou na materialistickém chápání světa. Pro Marxe jsou dějiny součástí
objektivního historického procesu, kde "v poslední instanci" není
místo pro subjekt. Marx tedy formálně neposuzuje, je-li nějaký vývoj žádoucí
nebo nežádoucí, s takovou kategorií nechce pracovat. Pouze se ptá, zda je
historicky nutný nebo ne. Prakticky ale se do jeho díla etika dostává. Začíná
to požadavkem, aby filosofové už konečně svět měnili a jen nevykládali,
v Komunistickém manifestu potom horlí proti nepravostem a sám Kapitál je
konec konců založen na neetickém vykořisťování dělníků skrze
nadhodnotu.
Termín "dialektický materialismus" připomíná, že Marx aktivně
používá dialektiky, která se mu zalíbila při studiu Hegela. Dialektika
jako věda o obecných zákonech pohybu požívá určitých pojmů - kategorií,
které odrážejí určité stránky neustále se měnící reality. Marx s
Engelsem převzali od Hegela tento aparát a začali ho používat oproti němu
na skutečný svět. Tím podle Engelse "obrátili dialektiku zase na nohy,
protože na hlavě stála." Marx vidí svět v neustálém pohybu, nehybná
je podle něj jen lidská abstrakce fixovaná na mrtvé pojmy. Engels to v
Anti-Dühringovi popisuje takto:
"Všechny tyto procesy a metody myšlení přesahují rámec metafyzického
myšlení. Naproti tomu pro dialektiku, která chápe věci a jejich pojmové
odrazy především v jejich souvislosti, v jejich sřetězení, v jejich
pohybu, v jejich vznikání a zanikání, jsou procesy, jaké jsme uvedli výše,
právě potvrzením její vlastní metody. Příroda je zkušebním kamenem
dialektiky, a musíme přiznat moderní přírodní vědě, že pro tuto zkoušku
snesla velice bohatý materiál, kterého dennodenně přibývá, a tím dokázala,
že v přírodě se všechno děje konec konců dialekticky, a ne
metafyzicky."
Marx opravdu s dialektikou pracuje, na mnoha místech ji aktivně používá
při hledání vnitřních rozporů, při hledání vlastností podsystémů.
Aplikuje na zkoumané objekty nejen kategorie, ale i zákony dialektiky - zákon
jednoty a boje protikladů, zákon přechodu změn kvantitativních ve změny
kvalitativní a naopak, zákon negace negace. Platnost a správnost použití
dialektických přístupů však Marx nikde nestanovil, fakticky jen vždy
odkazuje na praktickou zkušenost.
Pro mne jako pro přírodovědce tím vzniká jistý rozpor. Na jedné straně
mne zkušenost vede k tomu, abych dialektiku jako princip přírody, minimálně
její odraz v mém vědomí akceptoval, na druhou stranu má tato skutečnost
jen omezený význam, protože neumožňuje jednoznačnou predikci.
Křesťanství jako antihumanismus a ideologie buržoazie
Marx převzal od Feuerbacha materialismus a zároveň zavrhuje filosofii,
theologii, náboženství a vůbec všelikou "ideologii". A ideologie
pak podle Marxe a Engelse není nic jiného, než "zabývat se myšlenkami
jako samostatnými bytostmi, nezávisle se vyvíjejícími, podrobenými jen
jejich vlastním zákonům". Engels mluvím často o ideologii jako o ilusích,
jinde říká, že v historickém vývoji vidí jen nahrazování pitomosti
absurdní pitomostí méně absurdní. V Komunistickém manifestu najdeme, že
"zákony, mravnost, náboženství je pro proletáře právě tolik buržoasních
předsudků, a za nimi se skrývá právě tolik buržoasních zájmů".
Přístup Marxe má svou vnitřní logiku - když už odmítl metafyziku, pro
kterou bylo v té době typické pracovat s pevnými pojmy, a když vidí svět
dialekticky, musí jakoukoliv práci s pevnými neměnnými pojmy principiálně
odmítnout. Pravda se podle Marxe hledá v procesu poznání samém, v lidské
praxi, ve vývoji vědy, "která vystupuje od nižších stupňů poznání
k stupňům stále vyšším, nedocházejíc však nikdy objevováním tak zvané
pravdy absolutní k bodu, kde už nemůže dále, kde jí už nezbývá nic než
složit ruce v klín a s obdivem se na nalezenou absolutní pravdu dívat. A jak
se má věc v oboru filosofickém, tak se má v oboru každého poznání jiného
a také v oboru jednání praktického."
Proto odmítá Marx i křesťanství jako jakékoliv jiné náboženství a
je přesvědčen, že v jeho zajetí se člověk hůře zmocní své vlastní
svobody. Náboženství je podle Engelse "opium lidstva" a zájem na
jeho šíření a udržování může mít tudíž jen utlačující třída.
Marxovo pojetí politické ekonomie - nadvýroba, kapitál
Marx uznával, že byl kapitalismus ve své době velmi dynamickým systémem,
který zvyšoval produktivitu práce a lámal zastaralé a iracionální zvyky.
Avšak ze zkušeností vlastní doby Marx viděl, že se stává méně stabilním.
Klasičtí političtí ekonomové tehdy obecně věřili, že míra zisku bude mít
tendenci klesat s časem k nule; Marx toto očekávání převzal. V té samé
době se Marxovi a dalším zdálo, že se dělnické třídě daří stále hůře.
Tyto tři tendence - vzrůstající nestabilita, klesající rozpětí zisku a
"zbídačování" dělnické třídy - nemohou pokračovat trvale. Příležitostně
povedou ke krizi, ke kolapsu kapitalistického systému. Projeví se poruchy
nadvýroby, pro kterou nebude odbyt. Dělnická třída, již vysoce
zorganizovaná samotnými zaměstnavateli, bude připravena vše převzít.
Je ovšem těžké porozumět tomu, jak by mohla míra zisku klesat a současně
být dělnická třída zbídačována. Marx se to pokusil vysvětlit analýzou
toho, co nazýval "organickou skladbou kapitálu" - poměrem mzdových
nákladů ku celkovým nákladům.
Marx plně převzal myšlenku, že práce je jediným zdrojem hodnoty, a založil
na ní svou pracovní teorii hodnoty. Zavedl pro každé zboží jeho hodnotu a
hodnotu směnnou, zavedl pojem nadhodnoty pro tu část výsledku lidské práce,
která není zaplacena, která se vzápětí stává kapitálem. Kapitál pak
pro Marxe znamenal nezaplacenou práci dělníků z předchozích cyklů -
fakticky na něj pohlížel jako na společenský vztah. Odlišil od sebe práci,
kterou dělník vykonává, a hodnotu jeho pracovní síly, kterou dělník prodává
a za získané prostředky uskutečňuje reprodukci sebe sama.
Marxovi se podařilo ukázat, že existuje možnost současného poklesu míru
zisku a růstu relativního zbídačování dělníků - relativně vůči
hodnotě, kterou vyprodukují.
Narazil však na problém zákona rovné míry zisku, který se zdál být v
rozporu s pracovní teorií hodnoty, na níž je postaven I. svazek Kapitálu.
To byl samozřejmě důvod, proč moderní ekonomie pracovní teorii hodnoty
opustila. Ne však Marx. Pro něj to byl problém, který musel odstranit, protože
on považoval míru vykořisťování za primární faktor. Do konce života se
mu to však nepodařilo. III. svazek Kapitálu podává obvyklou teorii výrobních
nákladů a hlavní roli v něm hraje zákon nabídky a poptávky. Formálně však
Marx svou hodnotovou teorii neopustil a přenechal řešení problému budoucím
generacím. Tzv. transformační problém, tj. současný výpočet míry vykořisťování,
míry zisku a relativních cen nebyl dodnes vyřešen, ale ani nebylo dokázáno,
že řešení neexistuje.
Milan Neubert, Praha, 12. září 2002