PRAHA - Ve 20. století možná nebyl jiný filozof, který by natolik ovlivnil myšlení a postoje tolika lidí po celém světě. Francouzský spisovatel a filozof Jean-Paul Sartre, „objevitel“ existencialismu, který v roce 1964 odmítl Nobelovu cenu za literaturu, nebyl nadarmo přezdíván ztělesněným rozporem.
Stojí za ním nepřehlédnutelné dílo, ale i stejně nepřehlédnutelný a často kritizovaný politický aktivismus. Od jeho narození uplyne v úterý 21. června 100 let.
Filozofický, ale i literární přínos Sartra spočívá především v oslavě svobodomyslnosti, práva vyjádřit svůj názor. Sartre nabídl existencialistický koncept individuální lidské svobody a odpovědnosti vůči vlastní osobě, který ve 40. a 50. letech oslovil mnoho lidí. Na druhé straně ale v druhé polovině století plamenně obhajoval komunismus, později dokonce ospravedlňoval terorismus či glorifikoval násilí.
Filozof Bernard-Henri Lévy ve své knize Sartrovo století píše, že „nezná důslednějšího filozofa svobody, než byl Sartre“. Zároveň se ale tázal, jak spojit „svobodného člověka a pozdějšího partnera stalinistů“ a „filozofa, který velice brzy objevil protilátky proti totalitarismu a který se později zapomněl jimi naočkovat“. Podle akademika Jeana d'Ormessona Sartre „zosobňoval v dobrém i zlém 20. století lépe než kdo jiný“.
Přerod od individualisty k zastánci kolektivních hnutí, který se naplno projevil asi o deset let později, tento pařížský rodák prodělal během svého desetiměsíčního pobytu v německém zajateckém táboře v letech 1940-1941. To už měl na svém kontě filozofický román Nevolnost, který vzbudil neobyčejnou pozornost. Ještě za války se proslavil existencialistickým spisem Bytí a nicota či svými hrami Mouchy a S vyloučením veřejnosti, ve které je slavná věta „Peklo jsou ti druzí“.
Popularita Sartra vrcholila po druhé světové válce, kdy přišel se svou slavnou přednáškou Existencialismus je humanismus či s třísvazkovým románem Cesty svobody. Vše, co v té době napsal, slavilo úspěchy: romány, divadelní hry, eseje.
Jeho existencialistická filozofie je v podstatě filozofií činu, která tvrdí, že charakter a význam člověka jsou určeny jeho činy, nikoli jeho názory, skutky, ne slovy. Jeho známým výrokem je, že „existence předchází podstatě“, což vlastně znamená, že člověk není ničím předurčen.
Padesátá léta ale přinesly významnou změnu. Sartre začal sympatizovat s komunistickou stranou, mlčel o Stalinových táborech či o procesech v Československu. Též nekriticky chválil SSSR, přičemž ještě o pár let dříve o něm Moskva prohlašovala, že je to „šakal s psacím strojem, píšící hyena“.
Po známé návštěvě SSSR v roce 1954 prohlásil, že zde vládne „absolutní svoboda kritiky“ (později přiznal, že to byla účelová lež) či „životní úroveň bude v SSSR o 30 až 40 procent vyšší než francouzská“. V roce 1956 nesouhlasil s Chruščovovým projevem, v němž byl odsouzen stalinismus, velebil Castrovu Kubu („kubánská revoluce je přímou demokracií“), Titovu Jugoslávii či Maovu Čínu.
Autor slavné autobiografie Slova odsoudil v roce 1968 invazi do Československa, ve kterém byl v červnu 1954, poté v listopadu 1963 přednášel na Karlově univerzitě a naposledy v listopadu 1968, kdy se zúčastnil generálky své hry Mouchy. O Dubčekově „socialismu s lidskou tváří“ řekl, že to byla cesta „přísně marxistická, která se lišila od buržoazního individualismu, a představovala jeden ze vzorů nejvyspělejší formy socialismu“.
V roce 1968 se aktivně účastnil pařížského jara, později se dočasně přimkl k maoistickému radikalismu a začátkem 70. let si vysloužil označení „duchovní patron teroristů“. Kromě kontroverzní návštěvy u vězněného německého teroristy Andrease Baadera také ospravedlňoval palestinský terorismus a glorifikoval násilí. V roce 1972 například neváhal napsat, že „revoluční režim se musí zbavit určitého počtu lidí, kteří jej ohrožují. A nevidím jiný způsob než je usmrtit“. Ke konci života ale již slepý Sartre mnoho ze svého radikalismu korigoval a zřekl se sympatií k SSSR.
Náruživý čtenář (četl až 300 knih ročně), který holdoval alkoholu, cigaretám i různým práškům, nebyl nikdy ženatý a neměl děti. Jeho celoživotní přítelkyní byla spisovatelka Simone de Beauvoirová; v jejich vztahu panovala absolutní nezávislost ve finančních, ale i osobních a sexuálních záležitostech.
Zemřel 15. dubna 1980 a jeho pohřeb se stal národní událostí. Průvodu na hřbitov Montparnasse se zúčastnilo na 50.000 lidí.
ČTK, 19. 6. 2005
Na stránkách SDS:
Sartre: důsledný filozof svobody, ale i obhájce komunismu
