Národní identita není trauma, ale potřeba

Bělohradský nedoceňuje entitu národa pro úroveň lidí. Od osvícenství stoupal jak respekt k národům, poskytujícím prostor pro politickou participaci veřejnosti, tak úsilí i respekt k pravdě a to i historické, která s tím souvisela. Toto demokratizační úsilí bylo plné konfliktů a násilí, nebo» mocenské vrstvy, zvláątě katolická církev, tento vývoj potlačovaly. V současnosti se nám tento konflikt vrací. Pravda není nikdy ani absolutní ani černobílá. Záleľí na úhlu pohledu a na poctivosti nositelů pohledů, zda vysvětlí své základní filosofické východiska a proč se problémem zabývají. Příčiny, důsledky a důleľité souvislosti nesmí být pominuty. Z tohoto hlediska jsou názory Bělohradského spíąe spekulacemi, nebo» názor musí být opřen o dostatečná fakta.

Je politování hodné, ľe autor neuvádí zdroje svých informací, pokud jde o českou historii. Jeho útok na Palackého interpretaci husitství odráľí tradiční přístupy katolické církve, Habsburků a ąlechty a opomíjí znemravňující a hluboce represivní podstatu jejich přístupů k neprivilegovaným, k myąlence spravedlnosti, k pokroku. Někdy jsou revoluce nutné. Není přece moľné pominout, ľe výsledkem husitských válek se poměry více jak na sto let zlepąily a ľe v českém království zakotvila náboľenská tolerance, o které se ostatním evropským zemím jeątě dlouho ani nesnilo. I umění po husitských válkách vzkvétalo, podobně časem i vzdělání. Dokonce v době české reformace nebylo v Evropě tolik válečných konfliktů jako předtím a po Bílé Hoře. Bělohradského daląí úvahy je nutné vnímat v kontextu toho, co nazývá „identitární panika“ a „groteskní vlna strachu z uprchlíků“ a „protiunijní národovectví“. V kontextu skutečnosti, že demokracie ani sociální úroveň v Evropě a EU nevzkvétá, ale naopak, je jeho postoj hodně nepřiměřený. Jeho připomínka Schauerových dvou otázek, týkajících se kulturní ceny české národní existence a identity či její bezcennosti, už hraničí s nihilismem, s pohrdáním pozitivním potenciálem lidí i národa. O deset let později po Schauerově vystoupení byla česká kultura, včetně politické, na vyšší úrovni než rakouských Němců.

Předkládat jako alternativu úrovně národa a stability střední Evropy jeho poněmčení je absurdní, projevem hluboké neznalosti dějin 19. století, neznalostí podmínek nutných k rozvoji demokracie. Bělohradského přesvědčení, že: „To, co nazývám archaicky vyšší kulturou, jsou díla, která prolamují dobře střežené hranice hegemonických verzí národní identity a morálky“, je prostředkem k „léčivé odpovědi na nějakou traumatizující otázku“, spíše svědčí o neznalosti české literatury, v níž takové literatury není nedostatek, naopak mnohá již delší dobu podemílá křehké sebevědomí Čechů. Jen bych ji nenazývala vyšší kulturou, pojem má tradičně jiný význam. Ale, že nám chybí hodnotná syntetická díla ať již v krásné literatuře či historické, je pravda. Příčiny jsou složité, v nichž stoupající vliv konservatismu a podceňování národní dimenze hraje velkou roli. Spisovatelé jakoby se báli myšlenky, že kolektivní identita, zvláště národní, je zrovna tak důležitá jako individuální. Jako by nechtěli uznat, že literatura má i výchovný a inspirační sílu, ať autor chce nebo nechce.

Bělohradského úvaha že „kdyby český národ v 19. století přijal němčinu, vznikla by v Rakousku silná rakouská identita, odlišná od říšsko-německé, schopná stát se pevným pilířem ‚ideje státu rakouského‘, který ve 20. století v Evropě tragicky chyběl“ také hraničí s absurditou. Němci v říši netvořili ani polovinu obyvatel. Už rakouská císařovna a česká královna Marie Terezie musela v polovině 18. století respektovat národní identitu národů v říši při zakládání šestileté povinné školní docházce. Dovede si Václav Bělohradský představit stupeň násilí, který by byl potřeba k poněmčení neněmeckých národů v říši? Umí si představit ty devastující následky pro úroveň většiny Čechů a celého národa?

To, že se Češi v 19. století soustředili na rozvoj své kulturní, ekonomické a sociální úrovně z nich udělalo moderní národ. Dokonce národ se státotvornými schopnostmi. To, že Němci nepřijali demokratické Československo po roce 1918 souviselo s jejich tradiční pocitem superiority nad Čechy a Slovany obecně a vírou v právo expandovat na úkor slabších. Svědectvím je početná relevantní německá literatura. Hitler toho dovedl plně využít. Němci snad ani nepostřehli že měli v Československu daleko více práv, politických isociálních, než Němci v Německu. Německo se brzy po sjednocení 1871 začalo připravovalo na válku a na expanzi na východ i na západ. Žádné Rakousko, byť německé, by pokusu o tuto expansi nezabránilo, naopak dobové dokumenty ukazují, že by se jí účastnilo. Podobně tomu bylo s počátkem 2. světové války. Chtěl by snad český národ mít podíl na nacismu a holocaustu? Německý antisemitismus a antislovanství mělo hluboké kořeny v minulosti, nepřišly až s Hitlerem. Ono je třeba rozlišovat, co je více a co je méně důležité z hlediska lidskosti, demokracie, příčin a následků. Nebylo by na místě psát více o potřebě, aby velké státy přistupovaly k malým s respektem a ne jako ke koloniím?

Není jasné jak souvisí strach české veřejnosti z nevyžádané a v Evropě nezvládané masové migrace z Předního východu a tím, co Bělohradský považuje za nedostatečnou reflexi historie českého národa, zdá se, že myslí hlavně negativních aspektů. Mezi svou kritiku zahrnuje i demokratický charakter československé republiky před rokem 1938. Mohl by Václav Bělohradský vysvětlit, který stát ve střední Evropě byl demokratičtější a jak?

Mnohem závažnější se zdá být otázka proč má většina Čechů strach z této migrace uprchlíků. Odpověď není jednoduchá. Především lidé cítí, že nemají patřičné informace ani o imigrantech ani o řešení jejich situace v rámci Evropy a budoucnosti. Mají také podezření, značně oprávněné, že vše je záměrné -- narušit demokratizační a sociální vývoj v Evropě, narušit kulturní a vzdělaneckou úroveň budovanou od středověku důrazem na menšiny. Vývoj a existence národů byla bytostně spjata s demokratizací, s rozvojem demokracie. Národy jsou nejvíce integrovanými význačnými entitami, se kterými se lidé mohou ještě smysluplně ztotožnit, ve kterých sdílí řadu důležitých hodnot – jazyk, území, kulturu, historii, vzdělání, potřeby, zájmy, možnost politické participace, atd. Pocit sounáležitost, rozumět světu, ve kterém lidé žijí je pro rozvíjení demokracie nezastupitelný. Rozdíly v podmínkách, úrovni, kultuře národů, atd. jsou a dlouho zůstanou podstatné a v zájmu demokracie a stability je nutné tuto skutečnost respektovat. Otázkami se zabývá řada seriozních autorů. Samozřejmě malé národy jsou v mnohem zranitelnější pozici než velké. Vývoj jde opravdu jinak a jinam, než lidé věřili po r. 1989 a než jim bylo slibováno.

Aby lidé mohli ovlivňovat politiku ve prospěch obecného dobra, musí rozumět nejen světu, ve kterém žijí, ale i historii. Někteří západní historikové (R. Dahl, J. Dunn, Ch. Tilly atd.) jsou názoru, že bez znalosti historie se společnost rozpadne, že bez znalosti historie, zvláště národní, není možná existence demokracie. Tady platí masarykovské, že negativní stránky historie je nutné znát ne aby se ubíjelo zdravé sebevědomí národa, ale aby se předcházelo opakování problémů. Pozitivní stránky historie je nutné znát, aby byla co největší zodpovědnost za jejich uchování a kontinuitu. Proti té se z různých stran útočí.

EU není a ještě dlouho nebude dostatečně integrovanou entitou a její politika nebuduje skutečnou demokracii, spíše se přiklání k neoliberalismu, v němž migranti mohou mít specifickou roli. Pokud tento stav bude trvat, z národů, zvláště malých, zůstane atomizovaná, nevzdělaná levná pracovní síla, která nerozumí světu, ve kterém žije, která nerozumí historii, neschopná se stát efektivní součástí politiky.

Právo, 10. února 2016, s. 7.