
Článek[1] Friedricha Engelse byl napsán na přelomu let 1843 a 1844. Koncem ledna roku 1844 ho autor zaslal z anglického Manchesteru, kde tehdy pobýval, do Paříže, do redakce časopisu Deutsche - Französische Jahrbücher [Německo-francouzské ročenky]. Tam byl v únoru roku 1844 poprvé uveřejněn.Politická ekonomie vznikla jako přirozený důsledek rozšíření obchodu a s ní nastoupil místo prostého nevědeckého čachru propracovaný systém dovoleného podvodu, ucelené učení o tom, jak se obohacovat.
Tato politická ekonomie aneb věda, jak se obohacovat, zrozená ze vzájemné závisti a z hrabivosti obchodníků, má na čele vypálen cejch nejhnusnějšího sobectví. Tehdy lidé ještě žili v naivní představě, že bohatství tvoří zlato a stříbro, a proto neměli nic naléhavějšího na práci, než honem všude zakázat vývoz „vzácných“ kovů. Národy stály proti sobě jako lakomci, každý oběma rukama objímal svůj milovaný žok peněz a žárlivě a podezíravě hlídal sousedy. Všechny prostředky byly dobré, jen když se na národech, s nimiž se obchodovalo, vymámilo co nejvíc hotových peněz a když se šťastně naschráněná hromádka udržela pěkně v suchu za celními závorami.
Ovšem kdyby se tento princip prováděl do důsledků, bylo by po obchodu. Proto lidé začali tento první stupeň překračovat; pochopili, že kapitál v truhle je mrtvý, kdežto obíhá-li, neustále se množí. Proto nasadili vlídnější tvář a vypustili dukáty jako ptáky vábníky, aby jim přilákaly další; poznali totiž, že nevadí, přeplatí-li panu A jeho zboží, jen když pan B toto zboží koupí za vyšší cenu.
Na tomto základě byl vybudován merkantilní[2] systém. Hrabivá povaha obchodu byla už trochu skryta; národy se poněkud sblížily, uzavíraly obchodní a přátelské dohody, vzájemně spolu obchodovaly a pro větší zisk si prokazovaly všemožné laskavosti a ochoty. V podstatě to však byla stále ta stará lačnost po penězích a sobectví, a ty čas od času propukaly ve válkách, které se v tomto období vesměs vedly z obchodní řevnivosti. Tyto války také dosvědčovaly, že obchod stejně jako loupež spočívá na pěstním právu; nikdo si nedělal za mák svědomí z toho, vymohl-li si úskokem nebo násilím takové smlouvy, jaké pokládal pro sebe za nejvýhodnější.
Těžištěm celého merkantilního systému je teorie obchodní bilance. Protože se tehdy stále ještě drželi poučky, že bohatství tvoří zlato a stříbro, považovali za výhodné jen ty obchody, které nakonec přinášely do země hotové peníze. Aby to zjistili, porovnávali vývoz a dovoz. Vyvezlo-li se víc, než se dovezlo, předpokládali, že rozdíl přišel do země v hotovosti, a domnívali se, že jsou o tento rozdíl bohatší. Umění ekonomů spočívalo tedy v tom, postarat se, aby na konci každého roku vývoz vykazoval příznivou bilanci proti dovozu; a pro tuto směšnou iluzi[3] bylo povražděno tisíce lidí! Obchod má také své křižácké výpravy a svou inkvizici.
Osmnácté století, století revoluce, zrevolucionovalo i ekonomii; ale stejně jako byly všechny revoluce tohoto století jednostranné a zastavovaly se u protikladu, jako se proti abstraktnímu[4] spiritualismu[5] stavěl abstraktní materialismus, proti monarchii republika, proti božskému právu společenská smlouva, tak se ani ekonomická revoluce nedostala za svůj protiklad. Předpoklady trvaly všude dál; materialismus nezasáhl křesťanské pohrdání člověkem a jeho ponížení, jen postavil proti člověku jakožto absolutno[6] místo křesťanského Boha přírodu; politice ani nepřipadlo na mysl přezkoumat předpoklady státu; ekonomii ani nenapadlo, aby se otázala, zda je oprávněno soukromé vlastnictví. A proto také nová ekonomie byla jen napůl pokrokem; byla nucena zradit své vlastní předpoklady a zapřít je, vypomáhat si sofistikou[7] a pokrytectvím, aby zakryla rozpory, do nichž se zapletla, aby dospěla k závěrům, k nimž nebyla hnána svými vlastními předpoklady, nýbrž humánním[8] duchem století. Tak dostala ekonomie lidumilný ráz; přestala nadržovat výrobcům a přiklonila se k spotřebitelům; předstírala, že se jí hnusí krvavé hrůzy merkantilního systému, a prohlásila obchod za pouto přátelství a jednoty mezi národy a jednotlivci. To bylo všechno velmi krásné a báječné – ale předpoklady velmi brzy znovu vystrčily rohy a v protikladu k této licoměrné filantropii[9] zplodily Malthusovu[10] populační teorii, nejsurovější a nejbarbarštější systém, jaký kdy existoval, systém zoufalství, který zašlapal v prach všechny ty krásné fráze o lásce k člověku a o světoobčanství; tyto předpoklady zplodily a vynesly tovární systém a moderní otroctví, které si v nelidskosti a krutosti pranic nezadá se starým. Nová ekonomie, soustava svobody obchodu založená na „Wealth of Nations“ Adama Smitha[11], se ukázala jako táž licoměrnost, nedůslednost a nemravnost, která se nyní ve všech oblastech staví proti svobodnému lidství.
Ale což nebyla Smithova soustava krokem vpřed? – Ovšemže byla, a přitom nutným krokem. Bylo nutno svrhnout merkantilní systém s jeho monopoly[12] a překážkami volného styku, aby vyšly najevo skutečné následky soukromého vlastnictví; bylo nutno, aby ustoupily do pozadí všechny ty malicherné lokální a nacionální ohledy, aby se boj naší doby mohl stát všeobecným, lidským bojem; bylo nutno, aby teorie soukromého vlastnictví zanechala čistě empirické[13], ryze objektivistické[14] cesty zkoumání a přijala vědečtější charakter, který by ji činil odpovědnou i za důsledky, a tím věc převedl do všeobecně lidské oblasti; bylo nutno, aby nemravnost obsažená ve staré ekonomii byla pokusy popírat ji a pokrytectvím – nutným důsledkem těchto pokusů – vystupňována až k nejvyššímu bodu. To všechno vyplývalo z povahy věci. Rádi přiznáváme, že teprve zdůvodnění a uskutečnění svobody obchodu nám umožnilo překonat politickou ekonomii soukromého vlastnictví, ale zároveň musíme mít také právo ukázat svobodu obchodu v celé její teoretické a praktické nicotnosti.
Náš úsudek bude muset být tím tvrdší, čím blíž naší době jsou ekonomové, které máme posuzovat. Vždyť zatímco Smith a Malthus našli v hotové podobě jen jednotlivé zlomky, měli novější ekonomové před sebou celý hotový systém; všechny závěry byly již vyvozeny, rozpory vystoupily dost zřetelně na denní světlo, a přesto nedošli k přezkoumání premis, a přesto stále ještě brali na sebe odpovědnost za celou soustavu. Čím více se ekonomové blíží k přítomnosti, tím dále mají k poctivosti. S každým pokrokem doby se nutně stupňuje sofistické překrucování, aby bylo možno ekonomii udržet na výši doby. Proto má např. Ricardo[15] větší vinu než Adam Smith a MacCulloch[16] a Mill[17] větší vinu než Ricardo.
Novější ekonomie nemůže správně posoudit ani merkantilní systém, protože je sama jednostranná a je ještě zatížena předpoklady merkantilismu. Teprve stanovisko, které se pozvedá nad protiklad obou systémů, které kritizuje společné předpoklady obou a vychází z čistě lidského, obecného základu, teprve toto stanovisko bude s to určit oběma správné místo. Potom vyjde najevo, že obhájci svobody obchodu jsou horší monopolisté než sami staří merkantilisté. Ukáže se, že za farizejskou[18] humanitou novějších ekonomů se skrývá barbarství, o jakém staří neměli ani potuchy; že zmatení pojmů u starých ekonomů je ještě jednoduché a důsledné proti obojetné logice jejich soupeřů a že ani jedna z těchto stran nemůže druhé vyčítat hřích, který by sama nepáchala. – Proto také nemůže novější liberální[19] ekonomie pochopit, jak mohl List[20] obnovit merkantilní systém, kdežto pro nás je tato věc naprosto jednoduchá. Nedůslednost a obojetnost liberální ekonomie se nutně musí opět rozpadnout ve své základní součásti. Jako se teologie musí buď vracet k slepé víře, nebo spět k svobodné filosofii, tak svoboda obchodu musí na jedné straně vést k obnovení monopolu a na druhé straně k zrušení soukromého vlastnictví.
Jediný pozitivní pokrok, který přinesla liberální ekonomie, je odvození zákonů soukromého vlastnictví. Tyto zákony jsou v ní skutečně obsaženy, třebaže ještě nejsou propracovány až k posledním závěrům a nejsou jasně vysloveny. Z toho vyplývá, že ve všech bodech, kde jde o to nalézt způsob, jak se co nejrychleji obohacovat, čili při všech ryze hospodářských kontroverzích[21], jsou v právu obhájci svobody obchodu. Rozumí se ve sporech s monopolisty, nikoli s odpůrci soukromého vlastnictví, neboť že odpůrci soukromého vlastnictví jsou s to ekonomické otázky správněji řešit i hospodářsky, to dávno prakticky a teoreticky dokázali angličtí socialisté.
Budeme tedy při kritice politické ekonomie zkoumat základní kategorie[22], odhalíme rozpor, který do nich vnáší soustava svobodného obchodu, a z obou stránek rozporu vyvodíme závěry.
* * *
Výraz národní bohatství vznikl teprve z mánie liberálních ekonomů všechno zobecňovat. Dokud existuje soukromé vlastnictví, nemá tento výraz smysl. „Národní bohatství“ Angličanů je obrovské, a přesto jsou nejchudším národem pod sluncem. Buďto je třeba tento výraz úplně odvrhnout, anebo přijmout předpoklady, které mu dávají smysl. Rovněž tak výrazy národní ekonomie, politická, veřejná ekonomie. Tato věda by se za nynějších poměrů měla nazývat soukromá ekonomie, protože její veřejné vztahy existují jen kvůli soukromému vlastnictví.
* * *
Bezprostředním následkem soukromého vlastnictví je obchod, vzájemná směna potřeb, koupě a prodej. Tento obchod stejně jako každá jiná činnost se musí za vlády soukromého vlastnictví stát bezprostředním zdrojem výdělku pro toho, kdo obchoduje; to znamená, že se každý musí snažit prodávat co nejdráže a kupovat co nejlevněji. Při každé koupi a prodeji stojí tedy proti sobě dva lidé s absolutně protikladnými zájmy; konflikt je vysloveně nepřátelský, protože každý zná úmysly druhého, ví, že jsou protichůdné jeho úmyslům. Prvním následkem toho je tedy jednak vzájemná nedůvěra, jednak ospravedlňování této nedůvěry, používání nemravných prostředků k dosažení nemravného cíle. Tak např. první zásadou v obchodu je zamlčet, zatajit všechno, co by mohlo snížit hodnotu daného zboží. Z toho vyplývá: v obchodu je dovoleno co nejvíce využívat neznalosti, důvěry opačné strany, a rovněž vychvalovat na svém zboží vlastnosti, které nemá. Zkrátka, obchod je legální podvod. Že se praxe shoduje s touto teorií, to mi dosvědčí každý obchodník, bude-li ochoten poctivě říci pravdu.
Merkantilní systém měl ještě určitou bezelstnou, katolickou přímost a ani v nejmenším nezakrýval nemravnou podstatu obchodu. Viděli jsme, jak otevřeně stavěl na odiv svou sprostou hrabivost. Vzájemné nepřátelství národů v 18. století, odporná závist a obchodní řevnivost byly nutnými důsledky obchodu vůbec. Veřejné mínění nebylo ještě zhumanizováno, nač tedy skrývat věci, které vyplývaly přímo z nelidské a nepřátelské podstaty obchodu.
Když však ekonomický Luther[23], Adam Smith, kritizoval dosavadní ekonomii, věci se už velmi změnily. Století bylo humánnější, uplatňoval se rozum, mravnost se začala hlásit o své věčné právo. Vynucené obchodní dohody, obchodní války a ostrá izolace národů příliš narážely na pokročilé vědomí. Místo katolické přímosti nastoupilo protestantské pokrytectví. Smith dokázal, že i humanita vyplývá z podstaty obchodu, že obchod nemá být „nejhojnějším zdrojem nesváru a nepřátelství“, nýbrž „poutem jednoty a přátelství mezi národy i mezi jednotlivci“ (srov. „Wealth of Nations“, kniha 4, kap. 3, § 2); vždyť je přece v povaze věci, že obchod je vcelku výhodný pro všechny zúčastněné.
Smith měl pravdu, když velebil obchod jako humánní. Na světě neexistuje nic absolutně nemravného; i obchod má stránku, kterou vzdává hold mravnosti a lidskosti. Ale jaký hold! Středověké pěstní právo, otevřené zbojnictví se stalo humánnějším, když přešlo v obchod, a obchod se stal humánnějším, když jeho první stupeň, který se vyznačuje zákazem vývozu peněz, přešel v merkantilní systém. Nyní se stal humánnějším i sám tento systém. Je samozřejmé, že je v zájmu obchodujícího, aby udržoval dobré styky s tím, od koho lacino kupuje, stejně jako s tím, komu draho prodává. Jedná tedy velmi nemoudře ten národ, který živí nevraživost u svých dodavatelů a zákazníků. Čím přátelštěji se chová, tím je to pro něj výhodnější. Tohle je humanita obchodu, a tento farizejský způsob zneužívání mravnosti k nemravným cílům je pýchou soustavy svobodného obchodu. Což jsme nesvrhli barbarství monopolů, volají pokrytci, což jsme nevnesli civilizaci do vzdálených světadílů, což jsme nesbratřili národy a neomezili války? – Ano, to všechno jste udělali, ale jak! Zničili jste malé monopoly, aby tím svobodněji a bezuzdněji mohl bujet jeden velký základní monopol, vlastnictví; vnesli jste civilizaci do všech konců světa, abyste získali nová území, kde by se mohla uplatnit vaše nízká hrabivost; sbratřili jste národy, ale bratrstvím zlodějů; a omezili jste války, ale jen abyste v míru tím víc vydělávali, abyste do krajnosti vybičovali nepřátelství jednotlivců, hanebnou válku konkurence[24]! – Kde jste něco udělali z čisté lidskosti, u vědomí, jak nicotný je protiklad mezi všeobecným a individuálním zájmem? Kde jste byli mravní bez zištných postranních úmyslů, bez nemravných, sobeckých pohnutek v hloubi srdce?
Když liberální ekonomie udělala všechno, co mohla, aby rozložením národností zevšeobecnila nepřátelství, aby lidstvo proměnila v hordu dravých zvířat – co jiného jsou konkurenti? – která se navzájem požírají právě proto, že každý má stejný zájem jako všichni ostatní, po této přípravné práci jí zbyl už jen jediný krok k cíli, a to rozložení rodiny. K tomu jí pomohl její vlastní skvělý vynález, tovární systém. Poslední stopa společných zájmů, rodinné společenství majetku, bylo továrním systémem podryto a – alespoň zde v Anglii – již se rozkládá. Stalo se docela všedním zjevem, že děti, jakmile jsou schopny práce, tj. v devíti letech, utrácejí samy, co si vydělají, domov považuji za pouhou stravovnu a noclehárnu a platí rodičům určitou částku za byt a stravu. A může tomu být jinak? Co jiného může vyplynout z izolace zájmů, jež je základem soustavy svobody obchodu? Jakmile se nějaký princip dostane do pohybu, jsou jím samočinně proniknuty i všechny jeho důsledky, ať se to ekonomům líbí či ne.
Ale ekonom sám ani neví, jaké věci slouží. Neví, že přes všechno to své sobecké mudrování je jen článkem v řetězu všeobecného pokroku lidstva. Neví, že tím, že rozkládá všechny zvláštní zájmy, jenom razí cestu velikému převratu, jemuž jde vstříc naše století, smíření lidstva s přírodou a se sebou samým.
* * *
První kategorií podmíněnou obchodem je hodnota. O tuto kategorii stejně jako o všechny ostatní není mezi staršími a novějšími ekonomy spor, protože monopolistům v jejich posedlosti po obohacení vůbec nezbýval čas na to, aby se zabývali kategoriemi. Všechny sporné otázky kolem takovýchto bodů vyšly od novějších ekonomů.
Ekonom, který žije z protikladů, zná samozřejmě také dvojí hodnotu; abstraktní čili reálnou hodnotu a směnnou hodnotu. O podstatu reálné hodnoty se dlouho přeli Angličané, kteří za výraz reálné hodnoty považovali výrobní náklady, s Francouzem Sayem[25], který tvrdil, že tato hodnota se mění podle užitečnosti dané věci. Spor se vlekl od počátku tohoto století a nerozhodnut utichl. Ekonomové nemohou nic rozhodnout.
Angličané – zvláště MacCulloch a Ricardo – tedy tvrdí, že abstraktní hodnota nějaké věci je určována výrobními náklady. Aby bylo jasno, abstraktní hodnota, nikoli směnná hodnota, exchangeable value, hodnota v obchodě – to je podle nich něco úplně jiného. Proč jsou výrobní náklady mírou hodnoty? Protože – slyšte,slyšte! – protože za obyčejných okolnosti a necháme-li stranou konkurenci, nikdo by neprodal nějakou věc za méně, než jej stojí její výroba. Neprodal? Co zde, kde nejde o obchodní hodnotu, má co dělat „prodávání“? Už se nám tu zase plete obchod, přestože jsme se dohodli, že ho necháme stranou – a jaký obchod! Obchod, při němž máme vynechat to hlavní, konkurenci! Napřed abstraktní hodnota, teď také abstraktní obchod, obchod bez konkurence, to znamená člověk bez těla, myšlenka bez mozku tvořícího myšlenky. A což ekonoma vůbec nenapadne, že vynecháme-li konkurenci, naprosto nic nám nezaručí, že výrobce bude prodávat své zboží právě za výrobní náklady? Jaký zmatek!
Dále! Připusťme na okamžik, že všechno je tak, jak říká ekonom. Dejme tomu, že někdo s ohromnou námahou a s obrovskými náklady vyrobí něco úplně neužitečného, co nikdo nechce – má to potom také hodnotu výrobních nákladů? Vůbec ne, říká ekonom, kdo by to chtěl koupit? A tak tu najednou máme nejen pověstnou Sayovu užitečnost, nýbrž – zároveň s „kupováním“ – i konkurenci. Kdepak, ekonom nemůže ani na okamžik udržet svou abstrakci. Neustále se mu plete pod nohy nejen to, od čeho chce mermomocí abstrahovat, konkurence, nýbrž i to, proti čemu brojí, užitečnost. Abstraktní hodnota a její určení výrobními náklady jsou právě jen abstrakce, něco, co neexistuje.
Ale dejme ještě jednou ekonomovi na okamžik za pravdu – jak nám potom chce určit výrobní náklady, nevezme-li v úvahu konkurenci? Při zkoumání výrobních nákladů uvidíme, že také tato kategorie je založena na konkurenci, a i tady se opět ukazuje, jak málo dovede ekonom dokázat svá tvrzení.
Přejdeme-li k Sayovi, najdeme tu tutéž abstrakci. Užitečnost nějaké věci je něco čistě subjektivního[26], něco, o čem nelze absolutně rozhodnout – alespoň dokud se ještě motáme v protikladech, nelze o ní rozhodnout. Podle této teorie by nezbytné potřeby musely mít větší hodnotu než přepychové předměty. Jedinou možnou cestou, jak do jisté míry objektivně[27], zdánlivě s obecnou platností rozhodnout, která věc je užitečnější a která méně užitečná, je za vlády soukromého vlastnictví jen konkurence, ale právě ji přitom máme vynechat. Jakmile však připustíme vztah konkurence, už tu máme také výrobní náklady; vždyť přece nikdo nebude prodávat za méně, než kolik vynaložil při výrobě. I zde tedy chtě nechtě přechází jedna stránka protikladu v druhou.
Pokusme se vnést do tohoto zmatku jasno. Hodnota nějaké věci zahrnuje oba činitele, které obě hádající se strany násilím, a jak jsme viděli, bez úspěchu od sebe odtrhly. Hodnota je poměr výrobních nákladů k užitečnosti. Bezprostřední použití hodnoty je rozhodnutí o tom, zda se nějaká věc vůbec má vyrábět, tj. zda užitečnost vyvažuje výrobní náklady. Teprve potom lze mluvit o použití hodnoty pro směnu. Jsou-li výrobní náklady dvou věcí stejné, bude užitečnost rozhodujícím momentem při určení jejich srovnatelné hodnoty.
Tento základ je jediný spravedlivý základ směny. Ale vyjdeme-li z tohoto základu, kdo potom má rozhodovat o užitečnosti věci? Pouhé mínění zúčastněných? Pak bude jedna strana děj se co děj podvedena. Nebo má rozhodovat určení vycházející z inherentní[28] užitečnosti věci, jež nezávisí na zúčastněných stranách a je těmto stranám nepochopitelné? Pak by bylo možno směnu uskutečnit jen donucením, a každý by se považoval za podvedena. Tento protiklad mezi skutečnou inherentní užitečností věci a mezi určením této užitečnosti, mezi určením užitečnosti a svobodou směňujících nelze zrušit, dokud nebude zrušeno soukromé vlastnictví; a až bude soukromé vlastnictví zrušeno, nebude se již moci mluvit o směně v tom smyslu, jak existuje nyní. Praktické použití pojmu hodnoty se bude potom stále více omezovat na rozhodnutí o výrobě, a tu je také jeho vlastní sféra.
Ale jak je tomu nyní? Viděli jsme, jak je pojem hodnoty násilně roztržen a každá jednotlivá strana se halasně vydává za celek. Výrobní náklady, předem zkresleny konkurencí, jsou prý hodnota sama; a zrovna tak pouhá subjektivní užitečnost – vždyť žádná jiná nyní ani nemůže existovat. – Aby se těmto chromým definicím pomohlo na nohy, je nutno v obou případech vzít v úvahu konkurenci; a nejzajímavější na tom je, že u Angličanů, mluví-li o výrobních nákladech, zastupuje konkurence užitečnost, kdežto naopak u Saye, mluví-li o užitečnosti, konkurence do toho vnáší výrobní náklady. Ale jakou užitečnost, jaké výrobní náklady vnáší! Její užitečnost závisí na náhodě, na módě, na vrtochu bohatých a její výrobní náklady stoupají a klesají podle nahodilého poměru mezi poptávkou a nabídkou.
Rozdíl mezi reálnou hodnotou a směnnou hodnotou je založen na faktu, že hodnota nějaké věci se liší od takzvaného ekvivalentu[29], který se za ni poskytuje v obchodě, čili že tento ekvivalent není ekvivalent. Tento takzvaný ekvivalent je cena věci, a kdyby byl ekonom poctivý, používal by tohoto slova místo výrazu „obchodní hodnota“. Ale ekonom musí stále ještě udržovat alespoň stín zdání, že cena nějak souvisí s hodnotou, aby nemravnost obchodu nebila příliš do očí. Že však je cena určována vzájemným působením výrobních nákladů a konkurence, to je úplně správné a je to hlavní zákon soukromého vlastnictví. Tento ryze empirický zákon, to bylo první, co ekonom zjistil; a odtud potom abstrahoval svou reálnou hodnotu, tj. cenu v době, kdy se konkurenční vztah vyrovnává, kdy se poptávka a nabídka kryjí – pak samozřejmě zbývají výrobní náklady, a tomu potom ekonom říká reálná hodnota, zatím co je to jen určenost ceny. Tak je ale v ekonomii všechno vzhůru nohama; hodnota, jež je něco prvotního, zdroj ceny, se činí závislou na ceně, na svém vlastním produktu. Jak známo, je toto převrácení podstatou abstrakce, o čemž viz u Feuerbacha[30].
* * *
Podle ekonoma se výrobní náklady zboží skládají ze tří prvků: z pozemkové renty[31] za pozemek potřebný k výrobě suroviny, z kapitálu včetně zisku a z odměny za práci, které bylo zapotřebí k výrobě a zpracování. Ihned se však ukazuje, že kapitál a práce jsou totožné, protože ekonomové sami přiznávají, že kapitál je „nahromaděná práce“. Zbývají nám tedy jen dvě stránky, přírodní, objektivní, tj. půda, a lidská, subjektivní, tj. práce, která zahrnuje kapitál – a kromě kapitálu ještě něco třetího, na co ekonom nemyslí – mám na mysli duchovní prvek vynalézání, myšlení, vedle fyzického prvku pouhé práce. Co je ekonomovi po vynalézavosti? Což mu všechny vynálezy nespadly bez přičinění do klína? Což ho jediný z nich něco stál? A nač by se tedy o ně staral při vypočítávání svých výrobních nákladů? Pro něho jsou podmínkami bohatství půda, kapitál a práce, a dál už nic nepotřebuje. Do vědy mu nic není. Že mu věda v osobě Bertholleta[32], Davyho, Liebiga[33], Watta[34], Cartwrighta[35] atd. poskytla dary, které nekonečně povznesly jej i jeho výrobu – co mu na tom sejde? Takové věci mu nejdou do počtu, na pokrok vědy jeho čísla nestačí. Ale v rozumném řádu, který je povznesen nad dělení zájmů, jak je vidíme u ekonoma, bude duchovní prvek samozřejmě náležet k prvkům výroby, a bude také mít v ekonomii své místo mezi výrobními náklady. A tu je pro nás také radostné, dovídáme-li se, jak se péče o vědu i materiálně vyplácí, dovídáme-li se, že jediný plod vědy, jako parní stroj Jamese Watta, vynesl světu za prvních padesát let své existence víc, než bylo od začátku světa vydáno na péči o vědu.
Vidíme tedy, že působí dva prvky výroby, příroda a člověk, a ten opět fyzicky a duchovně, a můžeme se vrátit k ekonomovi a jeho výrobním nákladům.
* * *
Všechno, co nelze zmonopolizovat, nemá hodnotu, praví ekonom – touto poučkou se budeme podrobněji zabývat později. Řekneme-li – nemá cenu, pak je poučka správná pro řád založený na soukromém vlastnictví. Kdyby půda byla k mání tak lehce jako vzduch, nikdo by neplatil pozemkovou rentu. Protože tomu tak není, nýbrž rozloha půdy, kterou si lze v každém jednotlivém případě přivlastnit, je omezena, platí se za přivlastněnou, tj. zmonopolizovanou půdu pozemková renta nebo se kupuje za prodejní cenu. Avšak po tomto vysvětlení vzniku hodnoty půdy zní velmi podivně, když ekonom tvrdí, že pozemková renta je rozdíl mezi výnosem pozemku, který vynáší rentu, a výnosem nejhoršího pozemku, který ještě stojí za to obdělávat. To je definice pozemkové renty, kterou, jak známo, poprvé plně vyslovil Ricardo. Tato definice je sice prakticky správná, ovšem za předpokladu, že pokles poptávky se okamžitě odrazí na pozemkové rentě a způsobí, že se příslušné množství nejhorší obdělávané půdy ihned přestane obdělávat. Ale tak tomu není, a proto tato definice nedostačuje; kromě toho v ní není obsaženo zdůvodnění vzniku pozemkové renty, a již proto musí padnout. Plukovník T. P. Thompson[36], stoupenec Ligy proti obilním zákonům, zamítl tuto definici, vrátil se k definici Adama Smitha a odůvodnil ji. Podle něho je pozemková renta poměr mezi konkurencí těch, kdo se ucházejí o užívání půdy, a mezi omezeným množstvím půdy, která je k dispozici. Tato definice se alespoň zase vrací ke vzniku pozemkové renty; toto vysvětlení však nepřihlíží k různé úrodnosti půdy, tak jako hořejší definice nepřihlíží ke konkurenci.
Máme tu tedy zase dvě jednostranné, a proto polovičaté definice téhož předmětu. Stejně jako u pojmu hodnoty, i zde budeme opět muset obě tato určení spojit, abychom našli správné určení vyplývající z vývoje věci, a proto zahrnující celou praxi. Pozemková renta je poměr mezi úrodností půdy, přírodní stránkou (kterou zase tvoří přírodní vlastnosti a lidské obdělávání, práce vynaložená na zlepšení) – a lidskou stránkou, konkurencí. Ať si ekonomové nad touto „definicí“ vrtí hlavou; s hrůzou uvidí, že zahrnuje vše, co se vztahuje k této věci.
Pozemkový vlastník nemá obchodníkovi co vyčítat.
Loupí tím, že monopolizuje půdu. Loupí tím, že využívá pro sebe růstu obyvatelstva, který stupňuje konkurenci a tak zvyšuje hodnotu jeho pozemku, loupí tím, že osobně kořistí z něčeho, oč se sám nepřičinil, co mu samo spadlo do klína. Loupí, když půdu propachtovává[37], tím, že si nakonec přisvojuje všechna zlepšení půdy, která provedl pachtýř. To je tajemství stále rostoucího bohatství velkých pozemkových vlastníků.
Axiomy, které kvalifikují způsob výdělku pozemkového vlastníka jako loupež, že totiž každý má právo na produkt své práce nebo že nikdo nemá sklízet, co nezasel – tyto axiomy jsme si nevymysleli my. První axiom vylučuje povinnost živit děti, druhý bere každé nastupující generaci právo na existenci, protože každé pokolení dědí to, co mu zanechalo předešlé. Tyto axiomy jsou naopak důsledky soukromého vlastnictví. Je nutno buď z něho vyvodit všechny důsledky, nebo se ho vzdát jako premisy.
Ba samo původní přivlastnění půdy se ospravedlňuje tvrzením, že už předtím existovalo právo společné držby. Ať se tedy obrátíme, kam chceme, všude nás soukromé vlastnictví přivádí do rozporů.
Čachrování s půdou, která je pro nás vším, která je první podmínkou naší existence, to byl poslední krok k čachrování se sebou samým; byla a je to až do dneška nemravnost, kterou překonává jen nemravnost zcizování sebe samého. A původní přivlastnění půdy, zmonopolizování půdy hrstkou osob, to, že ostatním se bere podmínka jejich života, si co do nemravnosti nijak nezadá s pozdějším čachrováním s půdou.
Zrušíme-li i zde soukromé vlastnictví, zredukuje se pozemková renta na svou pravdu, na rozumný názor, který je v podstatě jejím základem. Hodnota půdy oddělená od půdy jako pozemková renta se potom zase vrací do půdy. Tato hodnota, měřená produktivností stejných výměr při stejném množství vynaložené práce, přichází ovšem při určování hodnoty výrobků v úvahu jako část výrobních nákladů a stejně jako pozemková renta je poměrem produktivnosti ke konkurenci, ale k pravé konkurenci, která se vyvine, až přijde čas.
* * *
Viděli jsme, že kapitál a práce jsou původně totožné; z výkladů ekonoma samého vidíme dále, jak se kapitál, výsledek práce, v procesu výroby ihned zase mění v substrát, materiál práce, jak se tedy odtržení kapitálu od práce, jež na okamžik nastalo, hned zase ruší v jednotu obou; ale ekonom přesto odtrhuje kapitál od práce, trvá přesto na tomto rozdvojení a přitom jejich jednotu neuznává jinak než tím, že definuje kapitál jako „nahromaděnou práci“. Odtržení kapitálu od práce, vyplývající ze soukromého vlastnictví, je jen rozdvojení práce v sobě samé, rozdvojení, které odpovídá tomuto rozdvojenému stavu a vychází z něho. A když dojde k tomuto odtržení, dělí se kapitál dále na původní kapitál a zisk, přírůstek kapitálu, který kapitál získává v procesu výroby, přestože praxe tento zisk ihned opět připojuje ke kapitálu a pouští jej do oběhu spolu s ním. I zisk sám se opět dělí na úroky a vlastní zisk. V úrocích nerozumnost tohoto štěpení vrcholí. Nemravnost půjčování na úrok, bezpracného výdělku z pouhého půjčování, třebaže přímo vyplývá ze soukromého vlastnictví, bije příliš do očí a nezaujaté lidové povědomí, které má v těchto věcech většinou pravdu, si jí už dávno všimlo. Celé toto další a další štěpení a dělení vzniká z původního odtržení kapitálu od práce a z dovršení tohoto odtržení rozštěpením lidstva na kapitalisty a dělníky, rozštěpením, jež se den ze dne prohlubuje a jež se musí, jak uvidíme, stále stupňovat. Avšak toto odtržení stejně jako odtržení půdy od kapitálu a práce, kterého jsme si již všimli, je konec konců nemožné. Podíl půdy, kapitálu a práce na určitém výrobku vůbec nelze určit. Tyto tři veličiny jsou nesouměřitelné. Půda skýtá surovinu, ne však bez kapitálu a práce, kapitál předpokládá půdu a práci, a práce předpokládá alespoň půdu, většinou také kapitál. Funkce těchto tří prvků jsou úplně různého druhu a nelze je měřit nějakou čtvrtou společnou mírou. Dochází-li tedy za nynějších poměrů k rozdělování výnosu mezi tyto tři prvky, neexistuje měřítko, které by jim bylo inherentní, nýbrž rozhoduje měřítko, které je jim úplně cizí, je pro ně nahodilé: konkurence čili právo silnějšího v méně surové podobě. Pozemková renta zahrnuje konkurenci, zisk z kapitálu určuje jedině konkurence, a jak to vypadá se mzdou, to ihned uvidíme.
Jakmile upustíme od soukromého vlastnictví, všechna tato nepřirozená dělení odpadají. Rozdíl mezi úroky a ziskem mizí; kapitál bez práce, bez pohybu není nic. Zisk má jen ten význam, že tvoří závaží, které kapitál klade při určování výrobních nákladů na misku vah, a tento zisk zůstává kapitálu inherentní do té míry, jak se kapitál sám vrací ke své původní jednotě s prací.
* * *
Práce,to nejdůležitější při výrobě, „zdroj bohatství“, svobodná lidská činnost, je na tom u ekonomů špatně. Jako byl již kapitál odtržen od práce, tak se nyní práce rozdvojuje podruhé; produkt práce stojí proti práci jakožto mzda, je od ní odtržen a je opět, jako obvykle, určován konkurencí, protože, jak jsme viděli, pro podíl práce na výrobě neexistuje žádné pevné měřítko. Zrušme soukromé vlastnictví, a odpadne i toto nepřirozené odtržení, práce bude odměnou sebe samé a ukáže se pravý význam dříve odcizené mzdy: význam práce pro určení výrobních nákladů té které věci.
* * *
Viděli jsme, že dokud trvá soukromé vlastnictví, všechno nakonec vyúsťuje v konkurenci. Konkurence je hlavní ekonomova kategorie, jeho mazlíček, kterého neustále hýčká a laská – ale dávejte pozor, jaká Medúsina[38] tvář se tu objeví.
Nejbližším následkem soukromého vlastnictví bylo rozštěpení výroby na dvě protikladné stránky, na přírodní a lidskou; na půdu, která nezúrodněna člověkem je mrtvá a neplodná, a na lidskou činnost, jejíž první podmínkou je právě půda. Dále jsme viděli, jak se lidská činnost dále rozložila na práci a kapitál a jak tyto stránky vystoupily nepřátelsky proti sobě. Viděli jsme již tedy, jak tyto tři prvky spolu bojují, místo aby se navzájem podporovaly; nyní k tomu přistupuje ještě to, že soukromé vlastnictví s sebou přináší rozštěpení každého z těchto tří prvků. Pozemek stojí proti pozemku, kapitál proti kapitálu, pracovní síla proti pracovní síle. Jinými slovy: protože soukromé vlastnictví každého izoluje na jeho vlastní hrubou jednotlivost, ale každý přitom má týž zájem jako jeho soused, stojí jeden vlastník půdy proti druhému, jeden kapitalista proti druhému, jeden dělník proti druhému jako nepřítel. V tomto znepřátelení stejných zájmů právě proto, že jsou stejné, je dovršena nemravnost dosavadního stavu lidstva; a tímto dovršením je konkurence.
Protikladem konkurence je monopol. Monopol byl válečným heslem merkantilistů, konkurence bitevním pokřikem liberálních ekonomů. Není nesnadné vidět, že tu jde opět o naprosto prázdný protiklad. Každý konkurent si musí přát mít monopol, ať je to dělník, kapitalista či pozemkový vlastník. Každá menší skupina konkurentů musí toužit po tom, aby měla monopol proti všem ostatním. Základem konkurence je zájem, a zájem opět plodí monopol; zkrátka, konkurence přechází v monopol. Na druhé straně monopol není s to zadržet proud konkurence, ba přímo konkurenci plodí, jako např. zákaz dovozu nebo vysoká cla přímo plodí konkurenci pašování. – Rozpor konkurence je úplně týž jako rozpor soukromého vlastnictví samého. V zájmu každého jednotlivce je, aby vlastnil všechno, v zájmu celku však je, aby každý vlastnil stejně. Proto jsou všeobecné a individuální zájmy diametrálně protikladné. Rozpor konkurence tkví v tom, že si každý musí přát monopol, kdežto celek jako takový musí monopolem trpět, a proto jej musí odstranit. Vždyť konkurence už monopol předpokládá, totiž monopol vlastnictví – a zde se opět jasně ukazuje licoměrnost liberálů – a dokud monopol vlastnictví trvá, dotud je stejně oprávněno vlastnictví monopolu; vždyť i jednou udělený monopol je vlastnictví. Jaká je to tedy žalostná polovičatost napadat malé monopoly, ale základní monopol nechávat. A jestliže k tomu přidáme ještě ekonomovu poučku, o které jsme se již zmínili, že totiž všechno, co nelze zmonopolizovat, nemá hodnotu, že tedy všechno, co nepřipouští toto zmonopolizování, nemůže vstoupit do tohoto konkurenčního boje, pak je naše tvrzení, že konkurence předpokládá monopol, úplně oprávněné.
* * *
Zákon konkurence je, že poptávka a nabídka se stále snaží krýt, a proto se nikdy nekryjí. Obě strany jsou od sebe opět odtrženy a proměněny v příkrý protiklad. Nabídka je poptávce stále v patách, ale nikdy ji přesně nekryje; buď je příliš velká, nebo příliš malá, ale nikdy neodpovídá poptávce, protože v tomto nevědomém stavu lidstva nikdo nikdy neví, jak velká je poptávka či nabídka. Je-li poptávka větší než nabídka, stoupá cena, což zase jakoby povzbuzovalo nabídku; jen se nabídka objeví na trhu, klesnou ceny, a převýší-li poptávku, klesnou tak značně, že se tím opět podnítí poptávka. Tak to jde ustavičně, nikdy tu není zdravý stav, neustále se střídá povzbuzování s ochabnutím, což vylučuje veškerý pokrok, je tu věčné kolísání, takže nikdy nelze dospět k cíli. Tento zákon, kde se všechno neustále vyrovnává, kde co se tady ztratilo, jinde se opět získá, pokládá ekonom za překrásný. Je jeho největší pýchou, nemůže se na něj dost vynadívat a zkoumá jej za všech možných i nemožných podmínek. A přece je jasné, že tento zákon je čistě přírodní zákon, že to není zákon ducha. Je to zákon plodící revoluci. Ekonom přichází se svou krásnou teorií poptávky a nabídky, dokazuje vám, že „nikdy nelze vyrobit příliš mnoho“, a praxe mu odpovídá obchodními krizemi[39], které se vracejí pravidelně jako komety, nyní průměrně za každých pět až sedm let. Už osmdesát let propukají tyto obchodní krize se stejnou pravidelnosti jako kdysi morové rány – a přinesly lidstvu více bídy a nemravnosti než morové rány (srov. Wade[40], „History of the Middle and Working Classes“ [Dějiny střední a dělnické třídy], Londýn 1835, str. 211[41]). Tyto obchodní revoluce samozřejmě potvrzují zákon, plně jej potvrzují, ale jinak, než by nám ekonom rád namluvil. Co si myslet o zákonu, který je s to prosazovat se jen periodickými[42] revolucemi? Ovšem, je to přírodní zákon spočívající na nevědomosti zúčastněných. Kdyby výrobci jako takoví věděli, kolik potřebují spotřebitelé, kdyby organizovali výrobu, rozdělili si ji, pak by kolísání konkurence a její náchylnost ke krizi byly nemožné. Vyrábějte vědomě, jako lidé, ne jako rozptýlené atomy, které nevědí o své druhové sounáležitosti, a zbavíte se všech těchto umělých a neudržitelných protikladů. Dokud však budete nadále vyrábět takto nevědomě a bezhlavě, ponechávajíce nadvládu náhodě, budou se opakovat obchodní krize; a každá další nutně musí být univerzálnější, tedy horší než předcházející, musí ochuzovat stále větší počet malých kapitalistů a stále víc rozmnožovat počet příslušníků třídy žijící pouze z práce – tedy vůčihledě zvětšovat masu práce, kterou je nutno zaměstnat, hlavní problém našich ekonomů, a nakonec způsobit sociální revoluci, o jaké nemá školometská moudrost ekonomů ani potuchy.
Věčné kolísání cen, jak je způsobuje vzájemná konkurence, zbavuje obchod nadobro posledních stop mravnosti. O hodnotě už vůbec nelze mluvit; táž soustava, která zdánlivě klade takový důraz na hodnotu, která prokazuje abstrakci hodnoty v podobě peněz tu čest, že jí přiznává zvláštní existenci – táž soustava ničí konkurencí všechnu inherentní hodnotu a den co den, hodinu co hodinu mění vzájemný vztah mezi hodnotami všech věcí. Kde je v tomto zmateném víru možnost směny na mravných základech? V tomto neustálém kolísání nahoru a dolů musí se každý snažit, aby vystihl nejpříznivější okamžik ke koupi a prodeji, musí se každý stát spekulantem[43], tj. sklízet tam, kde nezasel, obohacovat se ztrátami ostatních, kalkulovat[44] s neštěstím jiných nebo vydělávat na náhodě. Spekulant ustavičně počítá s katastrofami, zvláště s neúrodou, využívá všeho, jako např. svého času požáru v New Yorku, a vrchol nemravnosti je burzovní spekulace[45] s cennými papíry, kterou se dějiny a s nimi lidstvo snižují na prostředek k ukájení hrabivosti kalkulujícího nebo hazardujícího[46] spekulanta. A nechť se poctivý, „solidní“ obchodník farizejsky nevytahuje nad burzovní spekulanty – děkuju ti, pane bože, atd. Není o nic lepší než spekulanti s cennými papíry, spekuluje zrovna tak jako oni, musí spekulovat, konkurence ho k tomu nutí, a jeho obchod je tedy svou podstatou stejně nemravný jako hra na burze. Pravda konkurence spočívá v poměru schopnosti spotřeby k výrobní schopnosti. Ve stavu důstojném lidstva nebude existovat jiná konkurence než tato. Společnost bude muset vypočíst, co je s to vyrobit prostředky, kterými disponuje, a podle poměru této výrobní schopnosti k množství spotřebitelů určit, do jaké míry má výrobu zvýšit nebo snížit, do jaké míry povolit přepychu nebo jej omezit. Aby si však čtenáři mohli udělat správný úsudek o tomto poměru a o tom, jaký vzestup výrobní schopnosti lze očekávat od rozumného stavu společnosti, nechť se podívají do spisů anglických socialistů a zčásti také do spisů Fourierových[47].
Subjektivní konkurence, zápolení kapitálu s kapitálem, práce s prací atd., zredukuje se za těchto okolností na soutěživost spočívající v lidské povaze, kterou zatím jakž takž ukázal jen Fourier, soutěživost, která bude po zrušení protikladných zájmů omezena na svou specifickou a rozumnou sféru.
Pokračování článku ZDE.
Komentáře:
Redakce SDS:
Převzali jsme text zveřejněný v Marathonu, porovnala ho povrchně i s německým originálem – internetovou verzí, která odpovídá vydání Karl Marx/Friedrich Engels – Werke. (Karl) Dietz Verlag, Berlin. Band 1. Berlin/DDR. 1976 (strany 499–524. Německý název je „Umrisse zu einer Kritik der Nationalökonomie“ – Engels tedy mluví doslova o „národní“ ekonomii.
Redakce Marathonu:
Článek je již 162 let starý. Přesto je velmi aktuální a inspirující. Je historickou skutečností, že v souvislosti s prvním otištěním tohoto článku si s jeho autorem začal dopisovat Karl Heinrich Marx a že se s ním potom, koncem srpna roku 1844, poprvé v Paříži sešel. Překlad přehlédl, poznámkami doplnil a upravil Milan Kohoutek.
Poznámky:
[1] „Nástin kritiky politické ekonomie“– první ekonomická práce F. Engelse. Karl Marx o této Engelsově práci napsal, že je to „geniální náčrt kritiky ekonomických kategorií“ (viz předmluvu k práci „Ke kritice politické ekonomie“, 1859).
[2] merkantilní = obchodnický
[3] iluze = klamná představa, přelud
[4] abstraktní = odtažitý
[5] spiritualismus = filosofický názor uznávající duchovní podstatu světa a popírající reálnost hmoty
[6] absolutno = jsoucno nezávislé na čemkoli jiném, existující samo o sobě a se sebou samým
[7] sofistika = záměrné používání nesprávných, klamných důvodů, tzv. sofismat
[8] humánní = lidský, lidumilný
[9] filantropie = lidumilnost
[10] Malthus, Thomas Robert (1766 – 1834) anglický duchovní a ekonom
[11] Adam Smith, „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“ [„Zkoumání povahy a příčin bohatství národů“], Londýn 1776. Smith, Adam (1723 – 1790) anglický ekonom
[12] monopol = výhradní právo na něco, výsada
[13] empirický = opírající se o zkušenost, o poznatky
[14] objektivistický = odpovídající snaze nezaujímat hodnotící stanovisko
[15] Ricardo, David (1772 – 1823) anglický ekonom
[16] MacCulloch, John Ramsay (1789 – 1864) anglický ekonom
[17] Mill, James (1773 – 1836) anglická ekonom a filosof
[18] farizejský = pokrytecký
[19] liberální = svobodomyslný, snášenlivý vůči různým názorům
[20] List, Friedrich (1789 – 1846) německý ekonom
[21] kontroverzní = sporný, vyvolávající spor
[22] kategorie = skupina základních pojmů (v logice)
[23] Luther, Martin (1483 – 1546) německý církevní reformátor, zakladatel protestantismu (luteránství) v Německu
[24] konkurence = soutěžení
[25] Say, Jean Baptiste (1767 – 1832) francouzský ekonom
[26] subjektivní = osobní, individuální, existující jen v počitcích, ve vědomí
[27] objektivní = existující nezávisle na vědomí, vlastní objektu, věcný, neosobní, nestranný
[28] inherentní = vnitřně daný, v něčem obsažený, utkvělý na něčem
[29] ekvivalent = rovnocenná veličina, náhrada, co se vyrovná něčemu jinému
[30] Feuerbach, Ludwig (1804 – 1872) německý filosof
[31] pozemková renta = trvalý, pravidelný bezpracný příjem z pronájmu půdy
[32] Berthollet, Claude Louis comte (1748 – 1822) francouzský chemik
[33] Liebig, Justus (1803 – 1873) německý vědec, jeden za zakladatelů agrochemie
[34] Watt, James (1736 – 1819) anglický vynálezce, konstruktér parního stroje
[35] Cartwright, Edmund (1743 – 1823) anglický vynálezce
[36] Thompson, Thomas Perronet (1783 – 1869) anglický ekonom a politik
[37] propachtovat = pronajmout, obvykle hospodářský objekt
[38] Medúsa = mytologická starořecká postava; jedna z Gorgon, tří sester, nestvůrných okřídlených žen se zmijemi ve vlasech; byla nejhroznější, ale smrtelná: kdo na ni pohlédl, zkameněl; usmrtil ji Perseus, který odvrátil zrak a použil svého štítu jako zrcadla.
[39] krize = tíseň, nesnadná, povážlivá situace
[40] Wade, John (1788 – 1875) anglický ekonom, historik a publicista
[41] John Wade, „History of the Middle and Working Classes“, 3. vyd., Londýn 1835.
[42] periodický = opakující se v pravidelných obdobích
[43] spekulant = ten, kdo spekuluje
[44] kalkulovat = dělat rozpočet, počítat; též: spekulovat
[45] spekulace = odvážný podnik s cílem mnoho získat
[46] hazardovat = odvážně něco dávat v sázku; pouštět se do podniku, kde je větší pravděpodobnost neúspěchu než úspěchu
[47] Fourier, Charles (1772 – 1837) francouzský utopický socialista