logo SDS
Dnešní datum: 19. 02. 2025   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis

Neexistují vhodná data!


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 18
Prům. 12.3
21 denni
Max. 988
Prům. 234.8

Nyní si čte web : 143 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Marxova teorie společnosti (2)

Vydáno dne 13. 12. 2008 (11453 přečtení)

Pokračování textu z knihy Michaela Hausera Prolegomena k filosofii současnosti“ (Filosofia, Praha 2007, s. 31-79). Začátek ZDE.

Kapitalistická formace

Původní akumulace

Feudální formace se však začala rozkládat. Marx vychází z toho, že tu působilo mnoho nahodilých okolností a činitelů, jako je objevení Ameriky nebo cesty do Indie, nahromadění finančního kapitálu, příchod reformace. Jenom rozklad této formace umožnil genezi formace kapitalistické. Jak se tato formace zrodila? Marx nazývá dlouhý proces jejího formování jako původní akumulaci.[65] Je to proces, který vytváří podmínky pro kapitalistický produkční způsob. Hlavní podmínkou je, že se objeví dostatečné množství lidí, kteří jsou nuceni svou pracovní sílu nabízet na trhu práce, to znamená, že tu je dostatek lidí, kteří nevlastní produkční prostředky a jsou zbaveni všech záruk existence, které jim poskytovaly nejrůznější vazalské vztahy středověku.[66] Jinými slovy, původní akumulace vede k odloučení práce od produkčních prostředků a ke vzniku třídy lidí, kteří k reprodukci svého života musejí prodat svou pracovní sílu, jediné zboží, jímž disponují. Tuto třídu Marx nazývá jako proletariát nebo jako námezdně pracující.[67] Pojem proletariátu vyjadřuje základní situaci této třídy, totiž skutečnost, že je vyloučena z vlastnictví produkčních prostředků. Druhý název, námezdně pracující (working class), vyjadřuje druhý aspekt – do této třídy patří ti, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu a pracovat za mzdu. Toto druhé označení vyplývá ze skutečnosti základní, kterou vystihuje slovo proletariát.

Původní akumulace je historický proces, který vede ke vzniku proletariátu a trhu práce. Marx se původní akumulací zabývá ve dvacáté čtvrté kapitole prvního dílu „Kapitálu“. Zde se říká, že základem původní akumulace je zbavení rolníka půdy.[68] Tento proces se neděje na základě tržních vztahů, neboť jejích zavedení je až výsledkem tohoto procesu. Původní akumulace, tj. proces odlučování bezprostředního producenta od jeho produkčních prostředků, se děje prostřednictvím násilí, bezpráví, dobytí, porušení staletých záruk a práv. Je to proces vyvlastňování. Ten trvá několik staletí. Rozvíjí se na přelomu patnáctého a šestnáctého století, ale Marx si všímá, že jeho první počátky se sporadicky objevují ve městech u Středozemního moře již ve století čtrnáctém.[69]

Marx se zaměřuje na Anglii (v Marxově době průmyslově nejrozvinutější zemi světa) a objevuje několik fází původní akumulace. Předehrou bylo rozpuštění feudálních družin, z jejichž členů se stali tuláci a lidé hledající práci. Tak byly na trh práce vrženy první masy lidí. Dalším impulzem byl rozkvět flanderských vlnařských manufaktur v šestnáctém století a růst ceny vlny, které v Anglii vedlo k zabírání a ohrazování („enclosure“) orné půdy a k její přeměně v pastviny pro ovce, provázené vyháněním rolníků, bořením rolnických domů a násilím. Dalším podnětem byla reformace a následné rušení klášterů, jejichž obyvatelé se vesměs změnili v proletariát. Klášterní statky získali pozemkoví spekulanti, velcí farmáři a měšťané. Další fází je „slavná revoluce“ 1688-89 („Glorious Revolution“), při níž dochází k obrovskému rozkrádání královských statků a vzniká nová pozemková aristokracie, „přirozená spojenkyně finanční šlechty a majitelů velkých manufaktur“.[70] Další a poslední fází je tzv. očista statků („Clearing of Estates“) na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, která spočívala v ohrazování obecní půdy v masovém měřítku.

Proti těmto jevům vystupovali králové a královny se svými zákony určenými k ochraně rolníků a k zachování dostatečného množství orné půdy. Angličtí panovníci také zaváděli jakési první sociální zákony – významný je především chudinský zákon královny Alžběty I. z konce šestnáctého století. Tyto zákony se nicméně většinou obcházely. Postupně se prosazovalo zákonodárství, které vytvářelo podmínky pro kapitalistickou produkci. Byly to především zákony stanovující maximální mzdu (ne mzdu minimální) a zákony zakazující spolčování dělníků a vytváření dělnických koalic (de facto odborů). Jak říká Marx a později zdůrazňuje Karl Polanyi v knize „Velká transformace“, vytvoření směnných vztahů vyžadovalo značnou aktivitu státu.

Co je to kapitál?

Tak vznikl základní předpoklad pro rozvoj produkčního způsobu založeného na kapitálu. Jak říká Marx v Rukopisech „Grundrisse“, kapitál nejprve pouze spojuje to, co už je hotové. Jednak jsou to dovednosti a pracovní prostředky, které vznikly v ceších nebo v manufakturách, a zároveň je to obrovské peněžní jmění, pocházející z lichvy a obchodu, které dosud nemělo dostatečné uplatnění. Kapitál vzniká z peněz, ne z pozemkového vlastnictví. Protože je tu stále větší nabídka pracovní síly, odpojené od produkčních prostředků, nastává propojení všech těchto veličin – pracovní síly, produkčních prostředků a peněz.

Kapitál vzniká jen za těchto podmínek. Kapitál vlastně není nic jiného než toto propojení, ale toto propojení vytváří nový dominantní produkční způsob. Pracovní síla, která vstoupila na trh, se změnila ve zboží.[71] Zároveň se ve zboží proměnily nástroje a pracovní předměty. Ten, kdo vlastní dostatek peněz, může nakoupit oba typy zboží (pracovní sílu i pracovní prostředky), aby prostřednictvím těchto dvou druhů zboží (produkčních prostředků) vzniklo nové zboží, které má vyšší hodnotu než zboží původní a které lze prodat za cenu, která je vyšší, než je cena původního zboží. Nejjednodušší formule kapitálu je: P – Z (pracovní síla + produkční prostředky) ? produkční proces ? Z´– P´ (kde P je původní množství peněz; Z je zboží, nakoupené za toto množství peněz; produkční proces znamená spojení obojího a produkci hodnoty a nadhodnoty, tj. je to hodnototvorný proces; Z´ je zboží vytvořené v produkčním procesu; P´ jsou peníze získané prodejem tohoto zboží).

Kapitál není nějaká věc – vlastnit kapitál není totéž, jako vlastnit dům nebo automobil, je to vlastnictví dvou druhů zboží, produkčních prostředků a pracovní síly, které se v produkčním procesu spojují a z tohoto spojení vzniká nadhodnota. Použitím koupeného zboží pracovní síly určeného na transformaci jiného koupeného zboží (produkčních prostředků) vzniká nové zboží, které má větší hodnotu než zboží původní, tj. má nadhodnotu. Hodnota je množství společensky nutné práce, která je potřebná k vytvoření daného zboží. Toto množství se mění v závislosti na mnoha faktorech, jako je úroveň techniky, komunikace nebo charakter kultury, tj. na faktorech ,ekonomických‘ i ,neekonomických‘. Hodnota je veličina, kolem které za konkurenčních podmínek osciluje tržní cena zboží. Záleží vždy na tom, zdali se tato hodnota realizuje, tj. zdali se toto zboží smění za jiné zboží nebo za médium směny, za peníze. Hodnotu, tj. množství společensky nutné práce, určují směnné vztahy – trh. Hodnotu má každý druh zboží, jak produkční prostředky, tak pracovní síla. Realizace nadhodnoty, přeměna nadhodnoty v peníze, které budou z většiny opět použity na nákup nového zboží určeného k produkci, se nazývá akumulace kapitálu.

Z výše zmíněných druhů zboží, které se uplatňují v produkčním procesu, má pouze jedno zboží takovou povahu, že jeho užitná hodnota (jeho použití) vytváří vyšší hodnotu, než je jeho hodnota směnná. Je to zboží pracovní síly. Pracovní den lze rozdělit na část, při které pracující vytváří hodnotu, která je ekvivalentem hodnoty jeho pracovní síly (nutná práce), a na část, ve které vytváří hodnotu, která je vyšší než hodnota jeho pracovní síly (nadpráce). Pokud by tu byla jenom nutná práce, tj. směnná hodnota jeho pracovní síly by byla totožná s hodnotou, kterou vytvořil (s jeho užitnou hodnotou), tzn. kdyby byl odměňován podle společensky nutné práce, kterou vykonal, pak by v produkčním procesu nevznikala nadhodnota a nemohlo by dojít k akumulaci kapitálu a k tvorbě zisku. Za konkurenčních podmínek by to znamenalo, že vlastník kapitálu by neměl žádný zisk, nemohl by rozšířit svou produkci nákupem nového produktivního kapitálu, a byl by dříve nebo později poražen konkurencí, která na základě nižších nákladů na produkci může své zboží prodávat za nižší cenu. V kapitalistickém produkčním způsobu proto nemůže vládnout ekvivalence mezi užitnou a směnnou hodnotou pracovní síly a užitná hodnota musí být vždy vyšší než hodnota směnná, tj. musí tu být nadpráce (nezaplacená práce). Tuto skutečnost Marx nazývá jako vykořisťování (exploatace). Směna práce a zboží (peněz), trh, proto není nikdy spravedlivý. Vykořisťování je konstitutivní prvek kapitalistického produkčního způsobu.

Kapitál je nutno myslet ve vztahu k produkčním a vlastnickým vztahům. Je to komplexní kategorie, jejíž aspekty a předpoklady se Marx snaží vyložit ve svém nejvýznamnějším díle, v Kapitálu.[72] Není to kategorie čistě ekonomická, nýbrž v sobě zahrnuje historické, sociologické, kulturní a antropologické souvislosti. Kapitalistický produkční způsob se od předchozích liší tím, že je to produkce zaměřená na směnu, nikoliv na bezprostřední užitek. Prvořadým cílem není reprodukce společnosti, nýbrž akumulace (rozšířená reprodukce) kapitálu, tj. vytváření nadhodnoty a zisku.

Akumulační proces kapitálu pak organizuje a tvaruje společnost. Při kapitalistickém způsobu produkce se vždy musí reprodukovat třídní uspořádání společnosti, které je existenční podmínkou kapitálu, tj. třída námezdně pracujících (proletariátu) a třída vlastníků kapitálu. Teprve v kapitalistické formaci vznikají společenské třídy v plném slova smyslu. Kapitál předpokládá a zároveň generuje třídní společenské vztahy. Analýza kapitálu je proto základem sociologického zkoumání moderní společnosti, které se soustřeďuje na společenské třídy.

Moderní společenské třídy

Krystalizace moderních tříd nicméně probíhá velmi dlouho a složitě. Marx sice v „Komunistickém manifestu“ říká, že společnost se stále více štěpí na dva velké tábory, buržoazii a proletariát, a že buržoazní společnost se ve srovnání se společností feudální (stavovskou) zjednodušila, neboť zanikly rozmanité statusové skupiny, vrstvy a třídy obsažené v jejím těle.[73] Ve třetím svazku „Kapitálu,“ ve fragmentu nazvaném Třídy, který uzavírá celý „Kapitál,“ se však říká, že ani „v Anglii, kde je moderní společnost co do svého ekonomického rozčlenění vyvinuta nesporně nejvíce“, neexistuje třídní rozčlenění v čisté podobě. „Střední a přechodné stupně zahlazují i tu […] hraniční linie.“[74] Rozlišují se zde tři velké třídy moderní společnosti – námezdně pracující, kapitalisté a pozemkoví vlastníci. Toto dělení se váže ke třem hlavním zdrojům důchodu – ke mzdě, zisku a pozemkové rentě. Marx v „Teorii o nadhodnotě“ říká, že kvůli zjednodušení nechává stranou reálnou konstituci společnosti, která v žádném případě není složena pouze ze třídy pracujících a průmyslových kapitalistů. Marx o těchto dalších složkách moderní společnosti hovoří na příslušných místech svých zkoumání a svou třídní analýzu zjemňuje.

Třída se může rozpadnout na dvě části, které spolu soupeří, a přesto hájí společné zájmy proti ostatním třídám.[75] Jsou tu mezitřídy, které stojí mezi dvěma velkými třídami. Typickou mezitřídou je rozporuplná maloburžoazie, která, jak to vyjádřil Engels, „se svým malým kapitálem se podílí na životním postavení buržoazie, nejistotou své existence na postavení proletariátu.“[76] Tato mezitřída nemá většinou bezprostřední vztah k produkci, nýbrž se uplatňuje v rozdělování zboží, především v maloobchodě. Můžeme rozlišit primární třídy, které jsou určeny svým vztahem k dominantním produkčním prostředkům, a sekundární třídy. Ty mohou být třídami reziduálními (ty, které vznikly v předchozí formaci, jako jsou drobní rolníci nebo stará aristokracie) nebo třídami marginálními (maloburžoazie), vznikajícími vedle tříd primárních.

Marxova třídní analýza má dvě úrovně. Analýza první úrovně se odvíjí od povahy dominantního způsobu produkce a odhaluje objektivní situaci tříd, odhaluje třídy o-sobě. Analýza druhé úrovně se zabývá způsobem formování třídního vědomí – vědomí objektivní situace, utváření třídy pro-sebe. To je velmi složitý proces.[77] Základem tohoto procesu je krystalizace vědomí společného zájmu, ale jeho obsah vzniká prostřednictvím interakcí a diskusí na základě zkušeností každodenního života a interpretace těchto zkušeností v politických pojmech a ve vztahu k projevům ostatních tříd, k jejich způsobu života a k jejich politickým doktrínám.[78] Kapitál, jeho vlastnosti a potřeby, však vymezují rozdělení pozic na trhu a určují postavení jednotlivců ve směnných vztazích. Konkrétní lidé vstupující do směnných vztahů poznávají až s jistým odstupem a na základě zkušeností své objektivní postavení. Tento vztah může být diferencovaný a komplikovaný (např. u manažerů, kteří jsou zaměstnanci na „hranici vlastnictví“), nicméně vytyčuje jisté hranice nebo bariéry (např. maximální možnou mzdu), na které jednotlivci náležející do určité třídy narážejí při prosazování svých požadavků.

Podle Marxe vzniká třídní vědomí v zápase, ve kterém lidé objevují své společné zájmy a na základě těchto zájmů se spojují. Formování třídního vědomí se děje zpravidla v politickém zápase, ve kterém se vyslovují požadavky a vize, které se neomezují na vlastní zájmy, jak je tomu v zápase odborářském, ve kterém běží zpravidla pouze o bezprostřední zvýšení mzdy nebo zlepšení materiálního postavení. Jak již bylo řečeno, třídní vědomí se neutváří bezprostředně jako vědomí vlastních zájmů. Např. maloburžoazie věří, že „zvláštní podmínky jejího osvobození jsou obecnými podmínkami, za nichž jedině může být zachráněna moderní společnost a odstraněn třídní boj.“[79]

Tento étos univerzality umožňuje politické jednání, které je zaměřeno proti ostatním třídám, neboť mu dává politický náboj a oprávnění. Zvlášť silný je tento étos v době, kdy se určitá třída prosazuje jako třída vládnoucí, tj. v revolučním období. Jak jsme viděli při výkladu pojmu ideologie, tato třída je „nucena, už proto, aby dosáhla svého cíle, vydávat svůj zájem za společný zájem všech členů společnosti, tj. […] musí dát svým myšlenkám formu obecnosti, musí je vydávat za jediné rozumné, obecně platné.“[80] Až poté, kdy se dostane k moci, si uvědomuje a prosazuje své zvláštní zájmy, ačkoliv i tehdy se zpravidla považuje za třídu reprezentující zájmy celé společnosti. Velkou roli tu mají její političtí a kulturní představitelé. Jak říká Marx, nesmíme si představovat, že např. představitelé maloburžoazie jsou kramáři nebo pro ně horují. „Svým vzděláním a svým individuálním postavením mohou být od nich na hony vzdáleni. Co z nich dělá představitele maloburžoazie, je to, že nemohou v duchu překročit hranice, které maloburžoazie nemůže překročit v životě, že jsou proto teoreticky hnáni k týmž úkolům a řešením, k nimž maloburžoazii prakticky ženou materiální zájmy a společenské postavení.“[81]

Rozhodují pro krystalizaci tříd a pro vztahy mezi nimi jsou proměny kapitálu. V kapitalismus neustále působí tendence „odlučovat produkční prostředky od práce“,[82] a tedy vytvářet třídy v čisté podobě. Lidé se až v kapitalismu osvobozují od osobních vazeb závislosti a již nejsou zakořeněni v nějaké profesní nebo cechovní pospolitosti, nýbrž se stávají svobodnými v tom smyslu, že sami za sebe vstupují do směnných (tržních) vztahů. Jinými slovy, při analýze první úrovně je zapotřebí propojit sociologické zkoumání s ekonomickou analýzou.

S proměnami kapitálu se mění vztahy mezi třídami. Tyto vztahy mohou být konfliktní, zvláště u primárních tříd, které mají opačný vztah k dominantním produkčním prostředkům (vlastníci usilují o maximalizaci zisku, pracující o maximalizaci mzdy a zlepšení pracovních podmínek). Někdy se třídy mohou sjednotit a jednat ve společném zájmu, jak je tomu zvláště v dobách převratů a revolucí, kdy třída, která se dostává k moci, může na začátku vyjadřovat skutečné společné zájmy všech ostatních nevládnoucích tříd, které se nemohly pod tlakem okolností uplatnit.[83] Mohou také vznikat koalice tříd , které jsou za jiných okolností ve vzájemném konfliktu. Tyto koalice se většinou uzavírají proti jiné třídě (např. koalice maloburžoazie a dělníků ve Francii roku 1848 nazvaná Hora.)[84] Další možností je nastolení třídní rovnováhy, jev poměrně vzácný, o kterém píše Engels v „Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu.“ Tento jev nastal v sedmnáctém a osmnáctém století v absolutistických monarchiích, ve kterých byla vzájemně vyvážena moc šlechty a měšťanstva; v prvním a druhém císařství ve Francii (za Napoleona I. a III.), ve kterém byl štván „proletariát proti buržoazii a buržoazie proti proletariátu“, a bylo to také po sjednocení Německa za Bismarckovy vlády, kdy byli „navzájem udržováni v rovnováze kapitalisté a dělníci a stejně napalováni ve prospěch zchátralých pruských krautjunkerů“.[85]

Jak uvádí Wesołowski, existují tři formy třídního panství. Je to panství ekonomické, politické a ideologické. Ekonomické panství se týká kontroly pracovních prostředků a pracovního procesu, a rovněž kontroly nad rozdělováním pracovního produktu. Politické panství se vztahuje k právnímu zajištění ekonomického panství. Hlavním orgánem politického panství je stát – představovaný lidmi vydělenými ze směných vztahů, kteří jsou členy a funkcionáři státních institucí. Stát vydává rozhodnutí, která jsou závazná pro všechny (vládci, vlády, parlamenty) a také má prostředky k vynucování těchto rozhodnutí (výkonnou moc): administrativu, policii, armádu. Ideologické panství činí určité produkční poměry právoplatnými a prohlašuje je za žádoucí a spravedlivé. Děje se tak formováním ideologického systému, ve kterém je vládnoucí ekonomický systém vydáván za nejlepší z možných. „Ideologické panství pramení nejen z určitého monopolu vládnoucí třídy na ideologickou činnost (vlastnictví vzdělání, času, kontrola materiálních prostředků šíření myšlenek apod.), ale i z toho, že ideologie nové panující třídy je, alespoň v první fázi existence jisté formace, výrazem zájmů všech tříd, s výjimkou předcházející panující třídy.“[86] Čím větší je rozsah ideologického panství, tím méně se uplatňuje bezprostřední násilí (policie, armáda), a naopak.

Vládnoucí třídu je zapotřebí odlišit od mocenské elity. Mocenskou elitu vytváří politická struktura společnosti a patří do ní ti, kteří se podílejí na formování a přijímání státních rozhodnutí. Jsou to lidé, kteří buď přímo ovlivňují rozhodující činitele, nebo se tohoto rozhodování sami účastní. (Tak elitu vymezují autoři jako je Pareto, Mosca, Mills, Dahl).[87]

Jaký je vztah mezi mocenskou elitou a vládnoucí třídou? Elita je limitována třídním panstvím. Určité otázky, které souvisejí s ekonomickým panstvím (kontrola pracovních prostředků, pracovního procesu a pracovního produktu), jsou mimo diskusi a nepodléhají rozhodnutím. Elita při svém rozhodování vychází ze systému hodnot, který je součástí ideologického panství. Zároveň platí, že mocenská elita má jistou autonomii: neřídí se bezprostředně požadavky vládnoucí třídy, nýbrž se rozhoduje ve vztahu k dané politické struktuře. Její rozhodnutí se odvíjejí od síly vlivů jednotlivých částí politického spektra. Mocenská elita může omezit třídní panství. (Příkladem je Rooseveltova politika v USA nebo politika poválečných sociálních států v Evropě). Vládnoucí třída, pokud chce prosadit nějaké rozhodnutí, musí získat politický vliv. Z hlediska možnosti ovlivňovat rozhodnutí jsou si všechny zájmové skupiny rovny, ale ne všechny mají stejné prostředky, jak získat vliv (prostředky na úplatky, kontrolu šíření informací, osobní styk).[88]

Občanská společnost a stát

S rozlišením vládnoucí třídy a elity souvisí otázka občanské společnosti a státu. Obojí spolu úzce souvisí. Marx rozlišuje starou (feudální) a moderní občanskou společnost (pojem „občanská společnost“ přejímá od Hegela.)[89] Stará občanská společnost měla politický charakter, tj. elementy občanského života (vlastnictví, rodina, druh a způsob práce) byly základem pozemkové vrchnosti, stavu a korporace a v této podobě byly prvky státního života.[90] Korporativismus známý z italského fašismu lze považovat za pokus obnovit tuto vazbu občanské společnosti a státu a překonat jejich vzájemné odcizení.

Moderní občanskou společnost vytvořila politická revoluce, která rozbila stavy, korporace, cechy a privilegia, založila politický stát jako obecnou záležitost a tím zrušila politický charakter občanské společnosti. Moderní občanská společnost je výsledkem rozbití staré občanské společnosti na individua. Určitá životní činnost má už jenom individuální význam, stát se stává obecnou záležitostí a „politická funkce jeho obecnou funkcí. […] Politická emancipace byla zároveň emancipací občanské společnosti od politiky.[91] Základním prvkem občanské společnosti je člověk jako nezávislé individuum, které prosazuje své vlastní zájmy („egoistické individuum“). Nastává redukce člověka na egoistického člověka, který se jeví jako skutečný člověk, jako „homme“ (člověk ve své smyslové, individuální, bezprostřední existenci je redukován na egoistickou bytost). Člověk jako občan státu, jako „citoyen", je na druhé straně redukován na abstraktní, morální osobu.[92]

Občanská společnost je především sférou ekonomických vztahů, které se však jeví jako vztahy mezi svobodnými individui. Ekonomické vztahy proto ztrácejí politický charakter. Člověk jako občan státu je nositelem politických práv, které ho zrovnoprávňují s ostatními občany. V občanské společnosti, tj. ve své soukromé existenci, je člověk „skutečný, ale nepravdivý. Nepravdivý proto, že existuje jen jako zvláštní, izolovaný jednotlivec, tj. ,neodpovídá svému pojmu‘. Ve státě, v politické společnosti je tomu naopak: jakožto občan, politická bytost je pravdivý, ale neskutečný.“[93] Člověk je redukován na abstrakci, v prvním případě na izolované egoistické individuum (společenský atom), v druhém případě na abstraktní obecninu. Skutečný člověk jako celistvá, mnohorozměrná bytost se vypařuje.[94]

Moderní stát jako „orgán nadřazený společnosti“ není souhrnem autonomních institucí, nýbrž vyrůstá z konkrétní historické společnosti. Stát vzniká už v raných fázích dějin s rozvojem dělby práce. Děje se tak z potřeby společnosti sjednotit a zorganizovat „denně se opakující akty produkce, rozdělování a směny produktů, postarat se, aby se jednotlivec podřídil společným podmínkám produkce a směny. Tak vznikají zákony, které mají regulovat život společnosti.[95] Všechny dosavadní formy společnosti, ve kterých existuje organizovaná produkce, potřebují nějakou formu státu, aby udržoval „vnější produkční podmínky,“[96] především dominantní formu vlastnictví. Stát vždy zabezpečuje vládu dominantní třídy, a proto má třídní charakter, třebaže se prezentuje jako představitel celé společnosti. Jednou z hlavních funkcí státu je tlumit a udržovat v mezích „pořádku“ konflikty mezi třídami a aktéry s protichůdnými zájmy, aby nedošlo ke zničení společnosti.[97] Další úlohou státu je zajištění vlastnictví vládnoucí třídy a pomoc při prosazování jejích zájmů.[98] Stát kvůli těmto svým funkcím nemůže být ani v kapitalismu „odbourán.“

Stát je vždy odcizen společnosti a je odcizen i příslušníkům vládnoucí třídy, i když je formou její vlády nad ostatními třídami. Je třeba rozlišovat dva aspekty státu: jednak jsou to jeho základní funkce, které znamenají, že „moderní státní moc je jen výborem, který spravuje společné záležitosti celé buržoazní třídy.“[99] A jednak je to jeho vztah k občanské společnosti, kam patří i jednotliví členové vládnoucí třídy. Z tohoto hlediska se „stát stal jakousi zvláštní existencí vedle občanské společnosti a mimo ni.“[100]

Stát je mocenská forma, která tu není odevždy, nýbrž vzniká „na určitém stupni vývoje, který byl nutně spjat s rozštěpením společnosti na třídy.“[101] V takto rozštěpené společnosti je stát nutností. Stát však přesto může za jistých okolností zmizet. Marx a Engels hovoří o tom, že stát je přechodná historická forma podmíněná určitým produkčním způsobem a pokud se produkční síly změní tak, že třídní organizace společnosti bude překážkou produkce, třídy zmizí a vznikne komunistická forma společnosti. S třídami zmizí i stát. „Společnost, která nově organizuje produkci na základě svobodného a rovného sdružení producentů, uloží celou státní mašinérii tam, kam potom bude patřit: do muzea starožitností vedle kolovratu a bronzové sekery.“

Komunistická formace

Marx do své společenské analýzy zahrnuje také budoucí formu společnosti, která se může zrodit ze společnosti kapitalistické, a tuto formu nazývá komunismem. Marx hovoří o dějinné tendenci, která působí v kapitalistické formě produkce a která je ovlivňována mnoha okolnostmi, které ji mohou blokovat nebo naopak rozvíjet. Nová forma společnosti přichází na svět po „dlouhých porodních bolestech.“[102] Tato společenská transformace není zákonitá ve smyslu automatického průběhu. Marx se od utopických socialistů liší tím, že vznik této společnosti odvozuje z vnitřních rozporů a tendencí kapitalistické společnosti, především z možnosti, že kapitalistická forma produkce ztratí schopnost nadále rozvíjet produkční síly a nedovede zabezpečit podmínky ke své vlastní reprodukci.

Předpoklad komunismu – krize kapitalismu

Základem krize kapitalismu je rozvoj produkčních sil. Kapitál se snaží snížit nutnou pracovní dobu k produkci zboží (jeho hodnotu), a proto stále více využívá vědecké poznání a rozvíjí techniku, která zásadní měrou snižuje množství práce obsažené v produktech. Vytváření bohatství přestává být závislé na množství vynaložené bezprostřední práce.[103] Z toho plyne, že se zmenšuje třída manuálně pracujících a roste význam práce vědecké. „Vynalézání se pak stává zaměstnáním a aplikace vědy na bezprostřední výrobu se sama […] stává určujícím a pobídkovým hlediskem.“[104][105] automatizuje. Čím je však automatizovanější, tím méně bezprostřední a úzce specializované práce vyžaduje. Stále více naopak potřebuje produkční sílu, která je všestranně rozvinutá, tj. předpokládá rozvoj „všeobecných sil lidské hlavy.“[106] „Všeobecné lidské vědění, knowledge, se stalo bezprostřední produkční silou.“[107] Mění se charakter práce. Dělník se stává „dozorcem a regulátorem“ produkčního procesu, který potřebuje stále méně bezprostřední práce. Do určitého okamžiku neustále roste dělba práce a zvětšuje se specializace pracovní síly. Tím se však mění sám produkční proces. Produkční prostředky se stávají „lidskou rukou vytvořenými orgány lidského mozku; zpředmětněnou silou vědění.“ Produkce se

K rozvíjení produkční síly, která je podmínkou růstu společenského bohatství, je stále více zapotřebí volného času určeného k rozvoji univerzálního lidského vědění. Zde se projevuje rozpor mezi produkčními silami a kapitalistickou formou vlastnictví, který začíná omezovat společenskou produkci. Na jedné straně se produktivita nezměrně zvětšuje a k bezprostřední produkci určené k materiální reprodukci společnosti stačí jen zlomek pracovní doby. Kapitál snižuje nutnou pracovní dobu, a tím vytváří velké množství času, kterého není nezbytně zapotřebí v produkčním procesu. Je to čas, který by bylo možno vyčlenit z produkčního procesu, čas ve své podstatě volný. Tento čas by mohl být základem pro růst vědění, a tedy rozvoj produkční síly – „vytváří prostor pro plný rozvoj produktivních sil jednotlivce, a proto i společnosti.“[108] Jenže tento hypoteticky volný čas se jeví jako „doba nepráce, jako volný čas jen pro některé.“ To jinými slovy znamená, že většina společnosti s tímto časem nemůže disponovat jako s časem volným, a reálně nemá dostatek času ke svému rozvíjení. Proč je tomu tak? Podle Marxe zůstává i v této společnosti, nadále založené na kapitalistické formě vlastnictví, hlavním zdrojem bohatství přisvojování nadpráce, a proto kapitál uměle – „všemi prostředky vědy a umění“ – proměňuje volný čas, jevící se jako nepráce, v nadpráci. Jeho cílem je hodnota, ne užitná hodnota.

Pokud kapitál vytvoří příliš volného času, který se jeví jako nepráce, tj. je to čas, který lidé tráví mimo pracovní proces (jsou nezaměstnaní nebo pracují na zkrácené úvazky) , vzniká nadprodukce. Roste množství zboží, které je neprodejné, protože klesá kupní síla spotřebitelů, jimiž jsou z velké většiny námezdně pracující, a nutná práce se přerušuje – omezuje se produkce. Kapitál nemůže zhodnocovat nadpráci, akumulovat se. Jestliže je naopak nedostatek disponibilního času, který se jeví jako nepráce, jedinec nemá kdy svobodně se rozvíjet, a tak zvětšovat svou produkční sílu. Nedostatek času je však umělý. Jak říká Marx, „nejrozvinutější stroje […] nutí dělníka pracovat déle, než kolik pracuje divoch nebo než kolik pracoval on sám s těmi nejjednoduššími, nejprimitivnějšími nástroji.“[109]

Tento rozpor týkající se času má podle Marxe postupně vést k tomu, že kapitalistické forma produkce, postavená na přivlastňování cizí nadpráce, znemožní další růst produkčních sil.[110] Kapitál je „rozpor procházející procesem.“[111] Další růst produkčních sil je závislý na množství disponibilního volného času, na redukci nutné práce společnosti na minimum, a na přivlastňování nadpráce samotnými pracujícími. Překážkou dalšího růstu společenského bohatství se stává protiklad mezi volným časem (neprací) a nadprací.[112]

V prvním díle „Kapitálu“, v pasáží nazvané Dějinná tendence kapitalistické akumulace, se pak popisují dva rozporné procesy, které se týkají produkčních vztahů a kapitalistické formy vlastnictví. Logika kapitalistické produkce vede k tomu, že na jedné straně značné množství kapitalistů ztrácí své vlastnictví, neboť jsou „vyvlastněni“ několika málo kapitalisty – těmi, kteří mají technicky a vědecky vyspělejší produkci a jejichž produkce je masová (výrazně snížili nutnou práci, a tím hodnotu a cenu výrobků). Nastává monopolizace kapitalistické produkce. Tím se však snižuje míra akumulace a zisky plynoucí z produkce.[113] Krize akumulace pak přirozeně vede k růstu finančního kapitálu na úkor produktivního kapitálu, jak jsem toho svědky v dnešní době.[114]

Tato pokročilá forma produkce vytváří „kooperativní formu pracovního procesu“ a „zatahuje všechny národy do sítě světového trhu,“[115] tj. kapitalistická produkce získává mezinárodní, globální charakter. Tím v celosvětovém měřítku roste pracující třída, která se „školí, sdružuje a organizuje mechanismem kapitalistického produkčního procesu samého.“[116] Klesá však míra akumulace kapitálu (tj. produktivních investic a míra spotřeby), a tím se zvětšuje tlak na pracující třídu (roste vykořisťování, nezaměstnanost, útlak). Tak vzrůstá „rozhořčení stále rostoucí pracující třídy […] Monopol kapitálu se stává okovem produkčního způsobu, který spolu s ním a pod jeho ochranou vyrostl […] Odbíjí hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni.“[117] Kapitalistické vlastnictví se stalo překážkou produkčního procesu a růstu společenského bohatství, a tak nastává jeho přeměna – jako u předchozích vlastnických transformací i nyní se forma vlastnictví slaďuje s povahou produkčních sil a produkčního procesu. Ty mají společenský charakter. Nová dominantní forma vlastnictví má proto podobu vlastnictví společenského, komunistického.

Marx ve své společenské analýze dospěl k tomu, že obecnými předpoklady přechodu k nové formě společnosti je krize kapitalismu vyvolaná „vzdělanostním“ a společenským charakterem produkce, dále je to monopolizace a růst finančního kapitálu na úkor kapitálu produktivního, a konečně je to globalizace produkce a směny.

Geneze komunismu

Jak podle Marxe probíhá geneze komunismu? Pokud tu jsou výše uvedené obecné předpoklady, je zapotřebí, aby byly splněny ještě dvě podmínky. První podmínkou je, že se rozkládá ideologická hegemonie buržoazie, široké vrstvy lidí si plně uvědomují svou situaci (zaujímají pravdivý vztah k reálným podmínkám své existence) a s rozhořčením odmítají kapitalistickou formu vlastnictví, která brání řešit prohlubující se problémy společnosti. Druhou podmínkou je, že komunismus vznikne jako akt nejrozvinutějších zemí, „provedený naráz a současně, což předpokládá univerzální rozvoj produkční síly a světové styky související s tímto rozvojem.“[118] Komunismus může mít jen „světodějnou existenci“, tj. může existovat jen v globálním měřítku. Individua se v něm osvobozují od různých nacionálních a lokálních zábran a dostávají se „do praktického vztahu k produkci (i duchovní) celého světa,“ a tím získávají schopnost užívat „této všestranné produkce celého světa (výtvorů lidí)“.[119] „Světodějnou existenci“ nabývají také samotní lidé – jsou „bezprostředně spjati se světovými dějinami.“[120] Rusko nesplňovalo ani jednu podmínku. Nebyla to vyspělá země a ruská revoluce zůstala v izolaci. Byl to nanejvýš „lokální komunismus“, který vznikl v zemi, která nepřekonala „domácké, pověrou obestřené okolnosti“, a neustálé rozšiřování světového trhu proto muselo tento „lokální komunismus“ zrušit.[121]

Přechod ke komunismu Marx popisuje pouze v obecných rysech. Proletariát tvoří stále větší část společnosti a stát spjatý s kapitalistickou produkcí není schopen udržovat třídní smír (ztrácí svou legitimizační funkci). Buržoazie po vzniku akciových společností přestává „řídit své vlastní společenské produkční síly.“ Její společenské funkce plní placení zaměstnanci (manažeři) a „buržoazie se ukazuje jako zbytečná třída.“[122] Proletariát v průmyslově nejrozvinutějších zemích si může vybojovat veřejnou a státní moc. Produkční prostředky potom mění ve veřejné vlastnictví a státní moc uplatňuje tak, aby se toto vlastnictví prosadilo a zapustilo kořeny. Proletariát se stává vládnoucí třídou. To je tzv. diktatura proletariátu. Marx jako historický příklad takového postupu uvádí Pařížskou komunu 1871.[123]

Čím více se produkční prostředky stávají veřejným vlastnictvím, tím více přestávají být pracující závislí na mzdě a ztrácejí charakter proletariátu. Tak postupně mizí třída, jejíž zájmy stát prosazoval. Stát přestává vystupovat jako stát, jako nástroj nadvlády, a konečně se stává představitelem celé společnosti. Stát se proměňuje „z orgánu nadřazeného společnosti v orgán jí veskrze podřízený“[124][125] Proletariát zaniká a spolu s ním zaniká třídní organizace společnosti. Společnost se mění ve svobodné společenství nebo sdružení (asociaci) producentů, založené na společném vlastnictví produkčních prostředků. Toto společenství nahrazuje konfliktní občanskou společnost. Teprve nyní člověk ve vztahu ke společnosti vystupuje jako individuum, ne jako příslušník třídy.[126] a postupně „usíná“ a „odumírá“.

Tato společnost, zbavená omezení plynoucích z kapitalistického vlastnictví, se chápe všech produkčních sil a spravuje je podle plánu vyplývajícího z daných prostředků a z potřeb společnosti. Společnost může na základě svých rozhodnutí určovat své existenční podmínky.[127] Tak vzniká komunistická forma společnosti, ve které lidské vědomí a výsledky společenské diskuse mění společenské bytí. V této společnosti se uvolňují všechny zdroje bohatství (uplatňuje se nevyužitý potenciál produkčních prostředkům), a především nastává všestranný rozvoj individua. Jak jsme viděli výše, svobodný a všestranný rozvoj jednotlivců je předpokladem rozvoje produkce a pramenem bohatství celé společnosti.

Mění se také vztah společnosti k přírodě, neboť přírodní zdroje nejsou využívány živelně za účelem maximalizace zisku, nýbrž „zespolečenštěný člověk, sdružení výrobci řídí tuto svou výměnu látek s přírodou racionálně, podřizují ji své společenské kontrole.“[128] Komunistická forma produkce není nucena iracionálně vykořisťovat přírodu. Společnost může harmonizovat svůj vztah k přírodě.[129]

Vzniká nový typ vlastnictví, které můžeme nazvat vlastnictvím individuálně-společenským. Tento typ vlastnictví se objevuje v první fázi komunismu. V této fázi se ještě uplatňuje směna, ale je to směna stejného množství společensky nutné práce. Jednotlivý producent si přivlastňuje – po srážkách na společenské fondy – přesně to, co společnosti dává, tj. získává tolik spotřebních prostředků, kolik stojí stejné množství práce. Právo producentů na přivlastňování je úměrné práci, kterou odvádějí. Protože každý má jiné schopnosti a jinou intenzitu práce, nedostává každý stejně. Není tu rovnost v odměňování. Zavádí se pouze ekvivalence mezi kvantem (společensky nutné) práce a bohatstvím individua. Tento typ individuálního vlastnictví však předpokládá společenské vlastnictví produkčních prostředků.[130]

Vlastnické právo se stane zbytečné a vyhasne, až ve vyšší fázi komunismu, ve které „s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i produkční síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem.“[131] Tehdy také bude překonána dělba práce a zmizí protiklad mezi duševní a tělesnou prací. Nastane téměř úplné osvobození práce od ekonomického tlaku.[132] Práce už nebude nejprve prostředkem k životu, nýbrž životní potřebou, „svobodnou hrou tvůrčích sil.“[133] Až za těchto podmínek je dokončeno polidšťování člověka a mohou začít skutečné lidské dějiny.

Shrnutí

Na závěr si shrneme Marxovo pojetí společnosti jako historických společenských formací v následujícím schématu.

formace

produkce

charakter produkce

dělba práce

závislost na přírodě

forma vlastnictví

politická forma

jedinec

archaická

lov, sběr, pastevectví

živelná, nomádství

nepatrná

naprostá

kmenová, předtřídní

rodová

osobní závislost

asijská

zemědělství

spíše organizovaná, lokální

nepatrně vyšší

nepatrně nižší

třídní otrokářská

velký stát ztělesněný vládcem

osobní závislost

antická

zemědělství

spíše živelná, lokální, částečná směna

vyšší

nepatrně nižší

třídní otrokářská

malý stát založený na pospolitosti

částečná osobní nezávislost občanů

feudální

zemědělství

živelná, lokální, samozásobitelství

nízká

značná

třídní feudální

rodová stavovská

částečná osobní nezávislost aristokracie a měšťanů

kapitalistická

průmysl

živelná, globální, orientovaná na směnu, aplikace vědy

vysoká

částečná, neregulovaná

třídní kapitalistická

stát odcizený občanské společnosti

osobní nezávislost všech založená na věcné závislosti

komunistická

průmysl

plánovaná, globální, vysoká aplikace vědy

překonána

nízká, regulovaná

potřídní společenská

společenská samospráva

osobní nezávislost všech, všestranný rozvoj


Související články:
(Filozofie)

Rozhovor s Karlem Marxem (05.05.2018)
Karel Marx, filozof revoluce nebo liberální myslitel? (05.05.2018)
Národní identita není trauma, ale potřeba (12.02.2016)
Největąím ohroľením Evropy je její netečnost (06.04.2015)
Jak číst Marxův Kapitál (29.09.2010)
Marxova teorie společnosti (poznámky) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (13.12.2008)
Kdo jsme? Kam kráčíme? (16.06.2008)
Společnost nevolnosti (10.12.2007)
Bondyho vzkaz (22.04.2007)
Z Týnské až do Velryby (22.04.2007)
Zemřel Egon Bondy (10.04.2007)
Theodicea centur. XXI.? (21.10.2006)
Anketa o dekadenci „Západu“ (02.04.2006)
Obránci víry (31.03.2006)
Každý monoteismus je totalitní (30.03.2006)
Pokus o zahájení debaty na skandální téma: Marx (26.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (2) (15.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (15.03.2006)
K postmoderně nelze přistupovat jako k univerzální koncepci (06.03.2006)
Člověk jako fixní kapitál, aneb jak to Karel Marx vlastně myslel (31.01.2006)
O ateismu, pochybnostech a víře (30.01.2006)
Význam marxismu pro model socialismu (05.01.2006)
„Zkrotit kapitalismus“ (29.12.2005)
Zásady komunismu (15.12.2005)
Marxova filozofie dějin (05.12.2005)
Marx a sovětský komunismus (05.12.2005)
Chvála materialismu (30.11.2005)
Kdo filosofuje (06.10.2005)
Válka s plky (11.08.2005)
Sartre: důsledný filozof svobody, ale i obhájce komunismu (19.06.2005)
Profesor Wright: Kapitalismus omezuje demokracii (24.05.2005)
Výzva „sociálního” v sociální demokracii (24.05.2005)
K pojetí svobody u K. Marxe (22.04.2005)
Marx ve stavu beztíže (15.04.2005)
Polemika o „produktivistickém marxismu“ (04.03.2005)
Vědění a víra v čase rizik (11.02.2005)
Atheismus není nové dogma (08.02.2005)
Místo iracionality potřebujeme návrat k racionalitě (08.02.2005)
Redakční předmluva k českému vydání Grundrisse (06.02.2005)
Marxova cesta revoluční kritiky (06.02.2005)
Rukopisy „Grundrisse“ (06.02.2005)
Buddha (04.02.2005)
1. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Hodnota, úpadek a technologie: dvanáct tezí (21.01.2005)
Příběh o příběhu: Egon Bondy - pětasedmdesát (20.01.2005)
Ďáblův advokát: „atheistova“ úvaha o levici a náboženství (18.01.2005)
Epocha samovzněcování (13.01.2005)
Filozofie očima přírodního vědce (10.01.2005)
Ideje jsou silnější než peníze - pokud to jsou opravdu ideje (10.01.2005)
Marxova filozofie dějin (23.02.2004)
Marxova cesta k vědeckému pochopení světa (17.02.2004)
V Den paměti (27.01.2004)
Světu vládne finanční oligarchie, říká Egon Bondy (12.07.2001)
Egon Bondy: "Vyvlastnit vyvlastňovatele" (06.03.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Michael Hauser | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme. bahis siteleri

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich emosčást). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
1930 (1930 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
1480 (1480 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
1577 (1577 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
997 (997 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
1626 (1626 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
1527 (1527 hl.)
Prohnilý humanismus !!
1006 (1006 hl.)

Celkem hlasovalo: 10143


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Bahisikayet.com Extrabet Deneme bonusu Denemebonusuz.com

Deneme Bonus Veren Bahis Siteleri 2022

en iyi bahis siteleri

jetbahis-girisi.com

Rexbet-girisi.com

hovarda-girisi.com

mobilbahis giris

sekabet guncel adres

asyabahis guncel adres

Maltcasino

pinbahiskayit.com

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.