logo SDS
Dnešní datum: 20. 05. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 1098x)

Socialismus a Praľské jaro (2)
(10. 06. 2018, 683x)

Socialismus a Praľské jaro (3)
(10. 06. 2018, 630x)

Socialismus a Praľské jaro (literatura)
(10. 06. 2018, 611x)

Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 603x)

Novčenko nebo babičok?
(31. 05. 2018, 599x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 574x)

Poznámka na okraj
(31. 05. 2018, 541x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 20
Prům. 16.4
21 denni
Max. 535
Prům. 385.2

Nyní si čte web : 40 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Každý monoteismus je totalitní

Vydáno dne 30. 03. 2006 (4947 přečtení)

Poznámky k jedné polemice
Abdul Rahmán udělal chybu, zřekl se své víry a přestoupil na jinou. To samo o sobě by nebylo takovým problémem, kdyby neudělal i chyby předcházející a následující. První chybou bylo, že nezabezpečil svou rodinu a neodvezl ji do sekularizované země. Chybou poslední, že se vrátil domů do Afghánistánu.

Výsledkem těchto chyb či iluzí je, že mu byly odebrány děti a nyní mu hrozí trest smrti, který je podle islámského práva šaría udělován každému odpadlíku od víry. Je možné, že pod mezinárodním nátlakem současná vláda v Afghánistánu tomuto rozsudku zabrání, a to již proto, že bez zahraniční vojenské podpory by se sama dlouho u moci neudržela.

Bylo by ovšem velkou chybou považovat tento rys naprosté netolerance jen za projev fanatických vyznavačů islámu. Kdyby žil Abdul Rahmán ve středověké Evropě a chtěl vystoupit z křesťanské církve, byl by upálen zcela jistě. A byl by upálen i tehdy, pokud by se jeho křesťanství odchýlilo od oficiální verze platné v danou dobu. Co je touto zrovna platnou vírou, pak určovala katolická církev sama, resp. její církevní hierarchie s papežem v čele. Přes všechny změny církevní nauky totiž stále platí, že církev je ve věroučných otázkách neomylná, stejně jako samotný papež.

Ale takto tomu nebylo jen ve středověku. Když chtěl český filosof Augustin Smetana roku 1850 vystoupit z církevního řádu i katolické církve samotné, dal oznámení o tomto rozhodnutí nejprve do novin, jak píše ve svém životopise Osudy kněze vyobcovaného z církve. Vedla jej k tomu obava z pronásledování a celoživotního násilného uzavření do kláštera. Měl štěstí, v té době již platila ústava, přijatá v revolučním roce 1848, která mu zaručovala svobodu vyznání. Avšak ještě roku 1864 vydává papež Pius IX. svůj katalog omylů, mezi něž počítá vedle demokracie a liberalismu také názor, že každý může svobodně vyznávat jakékoliv náboženství a církev by se měla vzdát světské moci (Rosa de, P.: Temné papežství).

Zde by bylo možné vznést námitku, že se jedná o církevní názor či o přesvědčení těch či oněch duchovních ať již jakékoliv víry, nikoliv o vyjádření podstaty monoteizmu. To oni víru zkreslují, ta, sama o sobě, je dobrá. Otázkou ovšem je, co ono „dobrá“ znamená.

Všimněme si jiného překvapivého projevu tohoto monoteistického smýšlení. Za vlády jediné strany, a to komunistické, nebylo možné z této strany vystoupit, člověk mohl být jen vyloučen (vyškrtnut a mít pozastavené členství, abychom byli přesní) a takové rozhodnutí stranických orgánů mělo pro něj dramatické sociální následky. Nepřipomíná osud mnoha takto postižených lidí pronásledování Augustina Smetany, kterému byl vystaven po svém odchodu z kláštera? Když v roce 1918 připravoval Zinověv Leninův oficiální životopis, použil výrazů jako „apoštol komunismu a vůdce z milosti boží“. Ilja Erenburg se ve svých pamětech přiznává, že Stalina měl před sebou jako starozákonního boha. Andrej Siňavskij psal o rozhovoru se svým přítelem, členem strany, v němž se jej ptal na mučení vězňů v SSSR. Upřímná odpověď tohoto člověka zněla: „O mučení mi nic neříkej. I kdyby to byla pravda, nechci to vědět. Protože já chci věřit, já víru potřebuju.“

Podivné, k materialismu se hlásící strana má všechny rysy hierarchické církve včetně neomylného vůdce v čele a oddaných jej zbožňujících věřících spolu s církevními hodnostáři – resp. nomenklaturními kádry. Mohli bychom ovšem přijmout závěr, že komunistické strany východního typu jen převzaly vyzkoušený a fungující mocenský model a toto vše nemá nic společného s podstatou monoteismu. Zvláště proto ne, že toto slovo přeložené do češtiny jen vyjadřuje skutečnost víry v jednoho (mono) boha (theos). A jak známo, komunisté v žádného boha nevěřili a nevěří. Avšak ve skutečnosti je zde společného mnohem více, než se zdá. To se nám objasní, když se podíváme na historii vzniku monoteizmu, kterou skvěle popisuje francouzský autor Gerald Messadié ve své knize Obecné dějiny ďábla. Nelekejme se názvu, jedná se skutečně o seriozní vědeckou knihu a nikoliv o nějakou esoteriku.

Kořeny evropského monoteizmu sahají podle něj do daleké minulosti našich Indoevropských předků, do starověkého Íránu a Mezopotámie. Odrážejí zápas jednotlivých skupin kněží se světskými panovníky o moc i snahu těchto orientálních despotů posvětit svou moc a vyhlásit ji za božskou.

K potlačování polyteizmu pak dochází v důsledků centralizace moci, tj. potlačování moci a významu konkurenčních skupin kněží, stejně jako samostatnosti šlechty a jejich podřizování moci jednoho centra – hlavního kněze či panovníka. Tato centralizovaná moc je pro své držitele jistě dobrem a je politicky výhodné ji i veřejně prezentovat jako absolutní dobro, neboť se tím získávají sympatie a utvrzuje poslušnost poddaných. Víra v jediného a absolutně dobrého boha, která zde ve složitých procesech vzniká z původních polyteistických náboženstvích, je tak jen přenesením pozemské skutečnosti absolutní panovnické (resp. kněžské) moci do imaginárního světa bohů (množné číslo je zde vždy na místě, jak ještě uvidíme), který je reálnému světu nadřazen a je vůči němu určující.

Kdo by neznal onen středověký výrok „bůh na nebi, král na zemi“ a papež v Římě, dodejme, abychom nezapomněli na další vnitřní rozpor této víry. Vzpoura proti světské moci se pak stává vzpourou proti samotnému bohu. Avšak jen s tímto bohem dobra nevystačíme, i když mu přičteme takové do krajnosti vystupňované lidské vlastnosti a touhy, jako je vševědoucnost, všemocnost, věčnost a dokonalé dobro, ať již pod těmito pojmy rozumíme cokoliv.

Vzhledem k moci kněží a panovníků existují vždy i protikladné síly, které se jim snaží tuto moc odejmout. I tuto skutečnost je nutné zahrnout do vznikajícího teologického systému, neboť by jinak nevyhovoval praktickým politickým potřebám a byl by v přílišném rozporu s každodenní zkušeností, která by jej usvědčovala z nedokonalosti. Z hlediska této absolutistické moci pak to, co se jí podrobuje, získává tímto svým podrobením účast na božském dobru, vše, co se jí vzpírá, je jejím opakem, tedy zlem. Něco takového je ovšem vždy, a to přes značnou snahu panovníků rozšířit jejich moc za všechny hranice, ovládat vše jsoucí. Vedle boha absolutního dobra musí tedy každé, dokonce i monoteistické náboženství uznávat ještě boha absolutního zla – ďábla.

Z touhy po absolutní moci nad lidskou společností a z jejího více méně úspěšného uskutečnění se rodí tato dvojice zápasících bohů, vlastní kořen dichotomického evropského myšlení pohybujícího se ve vzájemně se vylučujících protikladech.

Jestliže jen malinko odbočíme k naší současnosti, vidíme hlubší logiku výroků prez. Bushe i premiéra Blaira, kteří odmítají kontrolu veřejnosti nad svými činy a podvody v souvislosti s válkou v Iráku a odvolávají se na vyšší autoritu boží, jež má být údajně jejich jediným oprávněným soudcem.

Vrátíme-li se nyní ke světu orientálních despocií i všech následujících systémů založených na té či oné míře ovládání většiny mocenskou elitou, vidíme, že skutečnost této moci vrhá masu ovládaných lidí stavu, v němž nemohou zcela, občas vůbec ne rozhodovat sami o sobě. Jednají pak nikoliv ze své vůle, ale přinuceni vůlí jejich vládců, vlastně odevzdávají své tělo i svou mysl těmto svým pánům a takto ztrácejí sami sebe ve svém podřízení jinému. Opakovaná zkušenost této vlastní bezmoci v podřízenosti se pak v důsledku trvalosti tohoto stavu ustavuje jako psychologický rys osobnosti ovládaných. Toto roztržení sebe sama na část, v níž náležím sobě samému a na část, v níž patřím jinému, tomu, kdo má moc nade mnou, byla v dějinách filozofie pochopena jako sebeodcizení a rozpracována ve slavné Hegelově dialektice pána a raba.

U Hegelových následovníků Ludvíka Feuerbacha a Karla Marxe pak byla vyložena jako pravá příčina lidové náboženské víry, v níž se v abstrakci zrcadlí skutečnost tohoto rabského života v jeho podřízenosti nadřízené moci, jež pak v myšlení lidí ztrácí svůj pozemský charakter. V tomto se setkává s náboženstvím jako mocenskou ideologií, jak byla popsána výše, i když toto setkání není bezrozporné, o čemž svědčí mnohá lidová heretická hnutí.

Nejen tento fakt různých zdrojů monoteistické víry, ale také skutečnost, že s k ní hlásí lidé s různou psychologickou minulostí, je příčinou toho, že jsou věřící, kteří jsou upřímnými humanisty, stejně jako ti, kteří jsou upřímnými totalitáři. Avšak vzhledem k vnitřní logice monoteistické víry jsou ti druzí ve shodě s jejím vlastním jádrem. Proto vždy, když se víra a moc spojí a tím pominou vnější tlaky zabraňující plně rozvinout podstatu víry, jsou první odvrženi, často také pronásledováni, kdežto druzí jsou povyšováni. Symbolem a uměleckým vyjádřením tohoto procesu je i postava skutečného inkvizitora Boblika ze známého filmu Kladivo na čarodějnice, ale rovněž prokurátora Urválka z procesů v padesátých letech a mnozí další.

Sebeodcizení, tj. náležení někomu jinému než sobě samému, je i příčinou odcizení druhým lidem, nemožnosti být cele s druhými. Vedle prožitku všudypřítomné moci, jež jej ovládá, tak má nesvobodný člověk i neuspokojenou potřebu být s druhými, jejíž naplnění proto hledá v neautentických formách sdružování v hierarchických církvích, nověji pak i v politických stranách. Neautentické jsou tyto organizační formy proto, že jsou zdola tvořeny sebeodcizenými lidmi a jako hierarchické mocenské organizace toto sebeodcizení neruší, ale jen prohlubují a utvrzují. Emocionální potřeby sobě samým odcizených lidí proto zůstávají neuspokojeny a vyvolávají potřebu nalezení viníků přetrvávajícího utrpení. Opět se nám zde objevuje myšlenka ďábla a jeho lidských pomocníků, jejichž existence se stává vysvětlující příčinou naší nespokojenosti. Čím silnější víra v absolutní dobro, tím silnější potřeba nositelů zla. Víra v jejich existenci dále utvrzuje společenství dobra v jeho výjimečnosti a nadřazenosti nad těmi, kteří do tohoto společenství nepatří a vytváří tím mezi jeho členy silné psychologické pouto.

Pokud jsme si takto ukázali pozemské příčiny a pozemské zdroje náboženské víry (jistě ne všechny, ale ty hlavní snad ano), můžeme již více pochopit ono neuvěřitelnou mentální podobnost hierarchických církví a komunistických stran i jejich podobnost strukturální. Toto vše má společné kořeny v třídní společnosti, v níž je většina podrobena vládě menšiny. Historicky pak církve předcházejí vzniku východních komunistických stran a tvoří jejich kulturní zázemí, z něhož ony vyrůstají jako církve sice bez boha, ale se zbožštěním svých nejvyšších představitelů i se stejně silným elitářským principem vztaženým ke svým vůdcům a se stejnou masou bezprávných a poslušných věřících dole.

Monoteistická víra má však ještě další nepříjemné vlastnosti. Víra v jednoho boha, jakožto víra v jednu dokonale dobrou bytost (všemocnou, vševědoucí) nejen, že je neslučitelná s realitou tohoto světa a vede k logicky neřešitelným rozporům, jak na to poukázal již antický materialistický filozof Epikuros, ale především nepřipouští, že by jiná víra či jiný bůh mohl existovat na tomto světě souběžně s oním, kterého jsme zvolili my, a být stejně dobrý. Každá jiná víra pak musí být vírou falešnou, vírou v neexistující bohy, spíše však satanským klamem. Jak jsme si již ukázali výše, pozemským kořenem monoteistické víry je absolutistická moc, která zná jen dva možné vztahy k sobě samé, a to poslušnost nebo vzpouru. Jedno je dobré, druhé zlé.

Jestliže je náš bůh dobrý, je každý jiný jen formou vzpoury proti tomuto, je falešným bohem zla. Ateisté pak jsou již naprostým zlem, neboť jsou odpadlíci od dobra. Obě tyto skupiny musí být proto buď přivedeny na cestu víry pravé, nebo zlikvidovány. Ne náhodou se v evropských dějinách objevuje inkvizice, stejně jako všechny další a pozdější formy tajných policií pro pronásledování jinak věřících a smýšlejících.

Monoteizmus takto nepřipouští alternativu, vynucuje si uniformní víru v jediné dobro pro všechny a potlačuje tak přirozenou pluralitu lidské společnosti, jíž se snaží podřídit „jediné pravdě“ a moci jejích hlasatelů. To je také důvod, proč postmoderní filozofové píší o tom, že každé snění o jednotě je uvnitř prodchnuté pachem smrti, či že z vět, v nichž se hlásíme k nějakým všeobecně platným pravdám, se kouří jako z komína osvětimského krematoria. Přes všechnu jednostrannost těchto tvrzení nejsou mylná sama o sobě, jsou skutečně jen jednostranná, a to především proto, že reagují na naši historicky nedávnou zkušenost s totalitními režimy.

V těchto vyjádřeních však postmodernisté neútočili jen na teology, ale především na evropské filozofy, kteří jsou ve svém myšlení mnohem více zavázání myšlení Platonovu, reprodukujícímu ve své filozofii monoteistický princip víry jako teoretický základ totalitní moci než demokratickému a pluralitnímu myšlení antických atomistů či nověji Marxovu.

V hranicích monoteistické víry není proto možné zdůvodnit demokracii jako vládu množství lidí s různými názory a přesvědčeními. Nejen, že je to v rozporu s jejím historickým vznikem jako ideologického vyjádření absolutní moci jednoho vládce, ale je to v rozporu i s její vnitřní logikou, která připouští jen vládu jedné pravdy, jednoho boha, a tím nutně i jen jednoho nositele, zástupce této pravdy zde na zemi.

To je patrné i z potíží, které mají monoteisticky věřící lidé s uznáním stejné morální hodnoty lidí jinak věřících či v boha nevěřících vůbec. Především však nemohou přijmout tvrzení o schopnosti ateistů zastávat stejně hodnotná morální stanoviska jako lidé věřící, z něhož se odvozuje právo ateistů podílet se na tvorbě zákonů platných následně pro celou společnost. Zde ovšem nemluvím o praxi, která není závislá na názorech té či oné skupiny občanů, ale na vzájemném poměru jejich sil, projevujícím se např. ve volbách. To, o čem je zde řeč, jsou vnitřní principy určitého typu přesvědčení.

Vlastní monoteistické víře právě z těchto důvodů mnohem více vyhovovala monarchie, jíž je jen náboženským vyjádřením a stála proto zpočátku v ostrém protikladu k rodící se buržoazní společnosti. Kapitalismus svou dynamikou, svým principem konkurence rozbíjel dosavadní strnulé hierarchické struktury a místo vlády jedné strany a věčných pravd nutně, jako vyjádření své vnitřní pluralitní ekonomické podstaty, vytvářel parlamentarismus i s jeho kompromisy jako formu zastupování a vyjadřování různých a do jisté míry i protikladných zájmů jednotlivých podnikatelských skupin.

Církevní představitelé všech možných církví proto usilovně kritizovali ne jen demokracii, ale občas i samotnou ekonomickou podstatu kapitalismu. Tato skutečnost byla dobře známa v počátcích levicového hnutí a vyjádřili ji již Marx s Engelsem ve svém Komunistickém manifestu, zvláště v pasáži o feudálním socialismu. Možná, že by pro dnešní obhájce minulého tzv. komunistického režimu byla velmi užitečná i četba části věnované německému aneb „pravému“ socialismu. Ať již si myslíme o myšlenkách těchto autorů cokoliv, přece jen nás může překvapovat, s jakou výstižností v této práci v kapitole nazvané „Reakční socialismus“ popsali v roce 1848 naši budoucí zkušenost s komunistickou ideologií.

V 19. století tedy nebylo žádným překvapením, že skupiny, které bytostně tíhly zpět k feudálním říším s centralizovanou mocí, kritizovaly kapitalismus. Ostatně již zmíněný antický filozof Platon byl silným odpůrcem soukromého majetku. Tím vším ovšem nechci obhajovat kapitalismus, neboť nesrovnávám přítomnost s možnou budoucností, ale srovnávám přítomnost a minulost s ještě dávnější minulostí.

Obrátíme-li nyní svou pozornost k budoucnosti, stává se zřejmé, že její každý projekt, který chce být nositelem humanismu a demokracie, musí vycházet z uznání pluralitního charakteru lidské společnosti a doplnit postmoderní negaci monoteizmu v náboženství i filozofii pozitivním projektem pluralitní a humánní společnosti, v níž nejvyšší hodnotou budou lidé, a to právě v tomto množném čísle.

Ve své knize o Marxově filozofii dějin jsem došel k závěru, že právě toto byl základní prvek jeho myšlení. Že to rozčílilo zastánce minulého režimu mne neudivuje, že však podléhá iluzím o pravých motivech vystupování vnitřně naprosto nedemokratické katolické církve i k levici a marxismu se hlásící pražský filosof Michal Hauser, to považuji za důvod k zamyšlení.

Klade to před nás otázku, nakolik vlastně levicoví myslitelé zhodnotili či vůbec nezhodnotili zkušenost s totalitními režimy, nakolik stále sní o platónském centralizovaném státě řízeném osvíceným monarchou a vládnoucím nám všem pro naše vlastní dobro a nakolik již vstřebali tomuto snu zcela protikladný radikální demokratismus Marxův.

Lze docela oprávněně předpokládat, že žijeme v přelomové době, z níž se zrodí zcela nový svět. Pokud v něm má levice a levicové myšlení hrát nějakou roli, musí být radikální, což znamená jít na kořen věcí, a nespokojovat se s pouhým zdáním a vnějšími projevy. Musí být také radikálně demokratická, nebo nebude vůbec.

Britské listy, 29.3.2006, Milan Valach


Pozn. red. BL: Abdul Rahmán byl nyní propuštěn z vězení, z "technických" důvodů - že je "mentálně neschopen" být postaven před soud. Znamená to však, že afghánská vláda neudělala nic, aby v budoucnosti zabránila takovýmto procesům ani pro budoucnost neochránila samotného Rahmána.


Související články:
(Filozofie)

Rozhovor s Karlem Marxem (05.05.2018)
Karel Marx, filozof revoluce nebo liberální myslitel? (05.05.2018)
Národní identita není trauma, ale potřeba (12.02.2016)
Největąím ohroľením Evropy je její netečnost (06.04.2015)
Jak číst Marxův Kapitál (29.09.2010)
Marxova teorie společnosti (poznámky) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (2) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (13.12.2008)
Kdo jsme? Kam kráčíme? (16.06.2008)
Společnost nevolnosti (10.12.2007)
Bondyho vzkaz (22.04.2007)
Z Týnské až do Velryby (22.04.2007)
Zemřel Egon Bondy (10.04.2007)
Theodicea centur. XXI.? (21.10.2006)
Anketa o dekadenci „Západu“ (02.04.2006)
Obránci víry (31.03.2006)
Pokus o zahájení debaty na skandální téma: Marx (26.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (2) (15.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (15.03.2006)
K postmoderně nelze přistupovat jako k univerzální koncepci (06.03.2006)
Člověk jako fixní kapitál, aneb jak to Karel Marx vlastně myslel (31.01.2006)
O ateismu, pochybnostech a víře (30.01.2006)
Význam marxismu pro model socialismu (05.01.2006)
„Zkrotit kapitalismus“ (29.12.2005)
Zásady komunismu (15.12.2005)
Marxova filozofie dějin (05.12.2005)
Marx a sovětský komunismus (05.12.2005)
Chvála materialismu (30.11.2005)
Kdo filosofuje (06.10.2005)
Válka s plky (11.08.2005)
Sartre: důsledný filozof svobody, ale i obhájce komunismu (19.06.2005)
Profesor Wright: Kapitalismus omezuje demokracii (24.05.2005)
Výzva „sociálního” v sociální demokracii (24.05.2005)
K pojetí svobody u K. Marxe (22.04.2005)
Marx ve stavu beztíže (15.04.2005)
Polemika o „produktivistickém marxismu“ (04.03.2005)
Vědění a víra v čase rizik (11.02.2005)
Atheismus není nové dogma (08.02.2005)
Místo iracionality potřebujeme návrat k racionalitě (08.02.2005)
Redakční předmluva k českému vydání Grundrisse (06.02.2005)
Marxova cesta revoluční kritiky (06.02.2005)
Rukopisy „Grundrisse“ (06.02.2005)
Buddha (04.02.2005)
1. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Hodnota, úpadek a technologie: dvanáct tezí (21.01.2005)
Příběh o příběhu: Egon Bondy - pětasedmdesát (20.01.2005)
Ďáblův advokát: „atheistova“ úvaha o levici a náboženství (18.01.2005)
Epocha samovzněcování (13.01.2005)
Filozofie očima přírodního vědce (10.01.2005)
Ideje jsou silnější než peníze - pokud to jsou opravdu ideje (10.01.2005)
Marxova filozofie dějin (23.02.2004)
Marxova cesta k vědeckému pochopení světa (17.02.2004)
V Den paměti (27.01.2004)
Světu vládne finanční oligarchie, říká Egon Bondy (12.07.2001)
Egon Bondy: "Vyvlastnit vyvlastňovatele" (06.03.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Milan Valach | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Britské listy

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
172 (172 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
148 (148 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
117 (117 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
107 (107 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
95 (95 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
121 (121 hl.)
Prohnilý humanismus !!
93 (93 hl.)

Celkem hlasovalo: 853


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.