Buddha

Nedávno se dožil 75 let Egon Bondy, originální filosof a spisovatel. Z jeho rozsáhlého díla bych chtěl připomenout dobou poněkud "zasutou" biografii

Snad vás vybrané ukázky přesvědčí a podnítí k vyhledání a přečtení celé knihy, která hledá a nachází paralely a styčné body mezi systémy tak odlišnými, jako jsou buddhismus a marxismus, a současně obsahuje tak překvapivě aktuální obecné úvahy např.  o náboženství a ateismu. (Může v tomto směru např. být chápána jako zajímavý doplněk úvahy T. Stýbla.)

Jiří Hudeček, 20. 1. 2005

(....)

Když neumíme v nějakém filosofickém systému poznat jeho vnitřní vývojovou i logickou dialektiku, zdá se nám, že to, co určitý filosof tvrdí, ho právě "jen tak napadlo", a pak se buď domníváme, že dějiny filosofie jsou jen snůškou "nápadů", které by mohly po sobě následovat také jinak promíchané, a že to nakonec jsou nezávazné individuální spekulace "nápaditých" jednotlivců, nebo přisuzujeme myslitelům jakousi nevysvětlitelnou a nadlidskou genialitu. Ve skutečnosti je výsledná podoba určitého filosofického systému výsledkem vnitřního dialektického vývoje zkoumané problematiky, vývoje, který je objektivní a je jen v myšlenkové práci filosofově uvědomován, zpracováván, zachycován a dále rozvíjen.  Kdyby přestali existovat filosofové, problémy, jež filosofie obsahuje, by nejen existovaly dál, ale působily by ve společenském vědomí živelně, bez nalezení pojmového výrazu, jenž teprve lidskému vědomí dává osvobozující jasnost, působily a hýbaly by se vpřed třeba jako nepříjemný a neurotizující kolektivní neurotický syndrom, ale působily by a pohybovaly by se. Tak jako umělci, i filosofové pracují v čele pohybu společenského vědomí lidstva a ve své práci materializují to, co by bez nich sice nepřestalo existovat a vyvíjet se, ale zůstávalo by podstatně němé. Umělec ani filosof nemůže dojít dál, než kam došla logika vývoje společenského vědomí. Říká pak ovšem právě to, co ještě nebylo řečeno a tedy pro nezvyklost bývá odmítáno. Ale celé dějiny nás přesvědčují, že přesto tito tvůrčí jednotlivci fungovali jako nejjemnější seismograf.  Je to logické, uvědomíme-li si prostě, že nevaří z ničeho, neodrážejí ve svém díle nic, co by bylo mimo lidskou společnost - jakési "věčné ideje" třeba ap.- ale právě jen stav lidského vědomí, jehož pohyb nelze zastavit žádnými tabu a žádnými cenzurami, tak jako nelze zastavit pohyb výrobních sil, pokud lidstvo zůstane lidstvem.

(...)

Bez norem lidského soužití [...] nemůže existovat lidská společnost jakožto lidská. V rámci společenského života se v průběhu antropogeneze - vytváření se člověka z nižších zoologických forem - přetvářejí původní biologické pudy sebezáchovy a péče o potomstvo v kvalitativně prohloubený a rozšířený cit zodpovědnosti. Bez tohoto cítění je člověk nejen sociálně, ale i psychicky defektní, vadný. Bez tohoto cítění není možný lidský pracovní proces, jenž je  od svých nejjednodušších historických počátků jednotou aktivity - práce - individuální a kolektivní. Člen lovecké skupiny, který by v kolektivní souhře lovců jednal bez pocitu zodpovědnosti vůči společnému úkolu, ztratil by nakonec své místo ve společnosti, ale stejně i švec, který na vyšším stupni společenské dělby práce by chtěl dělat boty bez zodpovědnosti za solidnost svého výrobku; nikdo by prostě jeho boty nemohl potřebovat a to by se v rámci vládnoucích tržních vztahů projevilo svými ekonomickými důsledky přímo na něm. A rovněž nemáme-li pocit zodpovědnosti vůči svým nejbližším, členům rodiny např., jak dlouho se můžeme mezi nimi udržet? A kdyby dokonce neměl cítění zodpovědnosti vůbec nikdo?

Z těchto po tisíce generací nabývaných a prohlubovaných lidských zkušeností se ve všech lidech - ať už ve větší či menší míře - upevnily základní etické představy. Vedly k určité všeobecně přijímané koncepci o hodnotě lidského jednání. Jednotliví lidé byli a jsou běžně hodnoceni pozitivněji podle toho, jak jsou prospěšní či jak pomáhají ("konají dobro") ostatním. Ponecháme-li zde stranou kritické otázky tohoto stanoviska (např. sám problém stupnice morálních hodnot v jeho rámci), můžeme pouze konstatovat, že z něj jsou historicky odvozeny i základní představy o vnitřním osobním vývoji jednotlivého člověka co do jeho lidské kvality. I tento osobní vývoj během života je běžně hodnocen podle toho, zda a do jaké míry se stává člověk lepším ve smyslu konání dobrého, prospívání a přispívání ostatním lidem, počínaje jeho nejbližšími a konče celou společností nebo lidstvem. Toto obecné cítění je nezávislé na světonázorovém stanovisku, na náboženství nebo na ateismu prostě proto, protože jeho kořeny jsou historicky daleko hlubší a souvisejí přímo s procesem, v němž lidé vytvářejí sebe jako lidstvo. I za svůj vnitřní, osobní vývoj cítí tedy lidé zodpovědnost - často se třeba v individuálních kritériích lišící od běžných norem, ale v podstatě vždy pociťovanou jako související s obecnou zodpovědností lidskou, se zodpovědností společenskou, ve společnosti, případně za společnost. V různých historických obdobích, podle úrovně vyspělosti společenského vědomí a světového názoru, byla tato "sebezodpovědnost" cítěna jednotlivci jako projev přirozeného řádu neměnného světa (tak jak jej stvořili a vládli mu věční bohové), nebo jako "hlas svědomí" oslovovaného osobním bohem, či jako absolutní a kategorický "mravní zákon v nás" a různě podobně, a více než často byla skutečnost tohoto pocitu přímo základním zdrojem náboženských představ, protože si jednotlivý člověk prostě nedovedl vyložit, odkud se v něm vlastně toto cítění bere - ale prostě tu v celé nám známé historické době tento pocit již je.

(...)

Náboženství nebylo lidmi vytvořeno a přijato jen jako jho, které by je mělo ještě více zotročovat. Pokud bylo jako takové využíváno v dějinách vládnoucími, je to jen zneužití téhož druhu, jak vládnoucí zneužívali proti lidem vždy vše, co si lidstvo vytvářelo: i techniku, i vědu, i kulturu, i prostředky všeobecného vzdělání - však to vidíme podnes. Rozhodně větší než význam negativní, mělo náboženství význam historicky pozitivní. Prakticky do historicky nedávné doby vedlo lidi právě tím, že kladlo a zodpovídalo otázku smyslu života a smyslu existence světa, ke stále většímu prohlubování tohoto tázání - protože jistě každá náboženská odpověď se po čase ukázala být zase jen falešnou. Ale toto obnovované kladení otázky po smyslu mělo ohromnou cenu pro sebepoznávání a sebeuvědomování lidstva. Jak významnou úlohu náboženská ideologie v tomto ohledu historicky sehrálo, uvědomíme si právě nejlépe na tom, jak by lidstvo bývalo oslabeno ve svém usilování a snažení zcela konkrétním, kdyby se nějakým "nedopatřením" byla od počátku uplatňovala právě jen ideologie skepticismu a hédonismu - utilitaristického primitivního materialismu. Ideologie, která, jak dnes víme, je stejně falešným obrazem skutečnosti, jako náboženství, jenomže s "negativním" předznamenáním. Ideologie, která sice odmítá neracionálnost a iluzivnost náboženství, ale nepřináší nic pozitivního mimo konstatování, že nic kromě "užití dne" nemá smyslu, nebo to aspoň nijak nemůžeme zjistit. Je-li i pro současného člověka, který má možnost vyzbrojit se poznatky přírodních i společenských věd, taková ideologie zdrojem oslabení jeho společenské lidské aktivity a případně ho narušuje psychicky i morálně, pak na podstatně méně vyspělém stupni společenského vývoje by její masové rozšíření mohlo jen zpomalit a ztížit vývoj celé společnosti.

Tyto ideologie tedy ve starověkých společnostech nedovedly převzít a povznést na vyšší stupeň to pozitivní, co náboženství přinášelo, tj. základní předpoklad, že existence světa a lidský život mají nějaký smysl. Náboženství "prostě odmítnout" nebylo nikdy příliš těžké. Ale odhalit je plně jako iluzi, odmítnout i jeho sliby, útěchy a naděje, a přitom otázku smyslu, plnosti a významotvornosti lidské existence neodbýt pouhým mávnutím ruky jako jen "jeden z ostatních náboženských přeludů a pseudoproblémů", nýbrž naopak převzít tuto otázku, položit si ji znova a snažit se ji zodpovědět i na nenáboženské rovině - to je nepochybně nesrovnatelně těžší, ale je to také jediná možná cesta vpřed. Takových pokusů rozhodně zatím nebylo v dějinách mnoho, ba jen velmi málo. Jestliže byl Buddha první, kdo se jej podjal, pak zajisté vzal na sebe historické riziko, že se při svém řešení bude mýlit více než ti, kdo přijdou po něm. Ale jistě i jeho omyly mohou být pro nás plodné. Ostatně, kupodivu, zatím v našem 20. století nemůžeme ještě říci, že bychom se v řešení byli dostali nějak podstatně dále.

(...)

V dnešní době snadno přehlížíme význam důsledného dodržování základních etických a životosprávných norem v praxi. Náš dnešní způsob života nám jednak nepopřává dost klidu a soustředění k tomu, abychom na ně důsledně dbali, jednak nás staví každodenně do situace, kdy jejich dodržování nám připadá přímo neuskutečnitelné a absurdní. Je triviální zkušeností, že např. morální devizu pravdomluvnosti porušujeme čistě z existenčních důvodů dnes a denně. Totéž se týče i všech ostatních etických požadavků. Nezabíjíme-li třeba přímo přímo osobně, přihlížíme aspoň pasívně, jak se to děje a dáváme se pasívně používat k přípravě či přímo provádění toho - ať to byly třeba v nacistickém Německu koncentrační tábory a práce pro válku, nebo dnes v USA akceptování agrese ve Vietnamu atd., atd. Dnešní člověk si zvykl na to, že morální normy dodržuje nanejvýš v nejužším soukromí - ale zde se často rovněž negativně projeví to, že je nedodržuje obecně. Požadavek, aby morální normy byly dodržovány důsledně v praxi, připadá dnešnímu člověku utopický nebo přímo anachronický, historicky překonaný, zastaralý. Místo toho si moderní člověk - alespoň určité vrstvy, v prvé řadě intelektuálové - vytvořil značně propracovanou schopnost introspekce, vnitřní analýzy, která mu nahrazuje dřívější etické svědomí. Na základě této schopnosti dokáže si všechno co činí nějakým způsobem vysvětlit. Nepopírá úplně, že jeho jednání a postoje nejsou etické, ale jednak si je odůvodňuje tlakem "poměrů", případně závaznosti nějaké "vyšší zodpovědnosti" vůči "národu, "státu", "boji za svobodu a demokracii" a dokonce i "výstavbě socialismu", jednak, což je ještě daleko závažnější a ošidnější, vytváří si "upřímné" přesvědčení, že vlastně, když je schopen přiznat si a analyzovat vlastní nedodržování morálních norem, je konec konců morální, "spravedlivý", čestný.

(...)

Nadpřirozené zdůvodnění (...) etických příkazů a zákazů jakožto projev boží vůle a božího ustanovení nemohlo odolat vývoji lidského společenského vědomí, jež odráží pohyb společenské základny. Etický kodex narušený v bodech, kde hlásal rozumově nezdůvodnitelná přikázání, musel se pak dříve či později zhroutit celý, i v těch částech, kde obsahoval a vyjadřoval normy všeobecně lidské, rozumově zdůvodnitelné. S ním se pak zhroutilo i tradiční etické "svědomí". Jeho nahrazení introspektivní sebeanalýzou, v níž se vypořádáváme s porušováním morálních norem sami před sebou jako poslední instancí, nemá rozhodně význam jen negativní. Nové dnešní morální svědomí potřebuje však rovněž určitý pevný etický kodex, který by zřetelně a tak, že by to ani subjektivně nesneslo výmluvu, na naše svědomí apeloval, když bychom jeho normy v praxi porušovali a vyvolával by v nás morální "potřebu" skutečně jej v praxi dodržovat, v praxi eticky jednat.

Je jisté, že takový nový morální kodex nevznikne tak, že se na něm nějací lidé usnesou. Bude skutečně platný teprve tehdy, až bude výrazem současného společenského vědomí.

(...)

Etika je jedním ze základních a charakteristických specifik člověka, lidí, lidstva jako něčeho kvalitativně vyššího od ostatní úrovně biologična. Je možno žít a jednat na základě jiných motivů než etických, ale pak právě ztrácíme lidský profil v jednom z nejpodstatnějších rysů. A jednání, vedení života na základě strachu před trestem a vyhlídky na odměnu není nikdy jednání etické, je to pouze jednání legální.

(...)

Buddhismus byl zvláště v prvních generacích pozoruhodným příkladem ateistického učení, které dokázalo dát lidem pozitivní životní étos, dávalo jim pocit smysluplnosti jejich života (teprve hodně později je na místě mluvit o opiátové funkci buddhismu). Dokázal lidem "vzdor svému ateismu" ukázat jasné a hluboké etické normy, dokázal je zbavit pocitu všeobecné relativnosti a nezávaznosti etických hodnot, kterýžto pocit člověk vždy bolestně deprimuje. Ukázal, že ve světě bez boha a bez nesmrtelné duše zůstává stále lidský jedinec jako nezadatelná a nejvyšší hodnota - jak sám pro sebe, tak pro druhé. Ba dokonce, že právě jen ve světě bez boha, bez posmrtného života je hodnota svobody lidského jedince opravdu nezadatelná a zaručená.

Žádným způsobem se nikdy neuskuteční nějaké přesazení buddhismu do Evropy, resp. přesněji řečeno do současného a budoucího světa. Historický buddhismus (...) je stejně tak odsouzen k postupnému zmizení v dějinách jako třeba křesťanství. Ale příklad Buddhova řešení problému lidského života je možná příkladem takového typu řešení, které úměrně svým rozvinutějším myšlenkovým a pojmovým schopnostem na vyšší úrovni vypracuje i filosofie naší či bezprostředně následné historické epochy. I to zajisté bude zase jen řešením přechodným, otevírajícím cestu k dalším a dalším, hlubším a hlubším stadiím lidského poznání.

(...) Buddhovo poučení se může zdát být na první ochutnání trpké, ale vzápětí poznáváme, že zbavuje strachu a úzkosti stejně jako zbavuje potřeby iluzí, jimiž se tak často bráníme proti nezkreslenému pohledu na skutečnost.