Nástin kritiky politické ekonomie (2)

Boj kapitálu proti kapitálu, práce proti práci, půdy proti půdě přivádí výrobu do horečného stavu, ve kterém jsou všechny přirozené a rozumné vztahy postaveny na hlavu. Žádný kapitál nemůže odolat konkurenci jiného kapitálu, nevystupňuje-li svou činnost na nejvyšší míru. Žádný pozemek nelze obdělávat s užitkem, nestupňuje-li se neustále jeho produktivnost. Žádný dělník neobstojí proti svým konkurentům, nevěnuje-li práci všechny své síly. Vůbec nikdo, kdo se pustí do konkurenčního boje, neobstojí v něm bez nejvyššího vypětí sil a nevzdá-li se všech opravdu lidských cílů. Následkem tohoto přepětí na jedné straně je nutně ochabnutí na druhé straně. Když je kolísání konkurence nepatrné, když se poptávka a nabídka, spotřeba a výroba téměř vyrovnávají, musí ve vývoji výroby nastat stadium, kdy je tolik přebytečné výrobní síly, že obrovská masa národa nemá z čeho žít, že lidé ze samého přebytku umírají hlady. V této šílené situaci, v této živoucí absurdnosti je již drahnou dobu Anglie. A kolísá-li výroba silněji, což je nutným následkem takového stavu, začíná se střídat rozkvět a krize, nadvýroba a stagnace. Ekonom si nikdy nemohl tuto šílenou situaci vysvětlit; aby ji vysvětlil, vynalezl si populační teorii, která je právě tak nesmyslná, dokonce ještě nesmyslnější než tento rozpor současné existence bohatství a bídy. Ekonom nesměl vidět pravdu; nesměl pochopit, že tento rozpor je prostým následkem konkurence, protože jinak by se mu byl celý jeho systém zhroutil.

Pro nás je snadné tuto věc vysvětlit. Výrobní síla, kterou lidstvo disponuje, je nezměrná. Výnosnost půdy lze použitím kapitálu, práce a vědy stupňovat donekonečna. „Přelidněná“ Velká Británie může být podle výpočtů nejzdatnějších ekonomů a statistiků (srov. Alison^[48], „Principles of Population“ [Principy populace], sv. 1, kap. 1 a 2^[49]) v desíti letech dovedena tak daleko, že bude vyrábět dost obilí pro šestinásobek nynějšího obyvatelstva. Kapitál den ze dne roste; pracovní síla roste s přibýváním obyvatelstva a věda den ze dne více podrobuje přírodní síly lidem. Kdyby se této nesmírné výrobní schopnosti využívalo vědomě a v zájmu všech, brzy by zmenšila na minimum práci připadající na člověka; ponechána konkurenci činí totéž, avšak v mezích protikladu. Část půdy se obdělává co nejlépe, kdežto druhá část – ve Velké Británii a v Irsku 30 milionů akrů^[50] dobré půdy – leží ladem. Část kapitálu obíhá úžasnou rychlostí, kdežto druhá leží mrtva v truhlici. Část dělníků pracuje čtrnáct nebo šestnáct hodin denně, kdežto druhá část zahálí, nečinně přihlíží a umírá hlady. Anebo protiklady nevystupují současně: dnes jdou obchody dobře, poptávka je značná, a tu všichni pracují, kapitál se obrací úžasně rychle, zemědělství vzkvétá, dělníci pracují do úpadu – zítra to začne váznout, zemědělství se nevyplácí, celé lány zůstávají neobdělány, kapitál zamrzá na poloviční cestě, dělníci jsou bez zaměstnání a celá země chřadne z přebytečného bohatství a z přebytečného obyvatelstva.

Toto vysvětlení nesmí ekonom uznat za správné; jinak by se musel, jak jsme řekli, vzdát celé své soustavy konkurence; musel by uznat lichost svého protikladu výroby a spotřeby, přebytečného obyvatelstva a přebytečného bohatství. Aby se tento fakt smířil s teorií – vždyť se nedal popřít – byla vynalezena populační teorie.

Malthus, autor této doktríny, tvrdí, že obyvatelstvo neustále vykonává tlak na prostředky obživy, že přímo úměrně růstu výroby se rozmnožuje i obyvatelstvo a že příčinou veškeré bídy a všech zlořádů je tendence obyvatelstva rozmnožovat se rychleji než prostředky obživy, které jsou k dispozici. Neboť je-li lidí příliš mnoho, je nutno se jich tak či onak zbavit, buď je násilím usmrtit, nebo je nechat pomřít hlady. Ale sotva se tak stalo, je tu zase mezera, která se ihned vyplní rozmnožením se zbývajícího obyvatelstva, a tak opět začíná stará bída. Je prý tomu tak za všech okolností, nejen v civilizovaném, nýbrž i v přírodním stavu; divoši v Novém Holandsku^[51], kde jeden obyvatel připadá na jednu čtvereční míli, trpí přelidněním stejně jako Anglie. Zkrátka, chceme-li být důslední, musíme přiznat, že země byla přelidněna již tehdy, když na ní žil jen jeden člověk. Z těchto úvah vyplývá, že ježto právě chudí jsou ti přespočetní, nemá se pro ně dělat nic, než jim pokud možno ulehčovat umírání hladem, přesvědčovat je, že se na tom nedá nic změnit a že pro celou jejich třídu není jiné záchrany, než aby se co nejméně množili, nebo nejde-li to, bude snad nejlépe zřídit státní ústav k bezbolestnému usmrcování dětí chudých, jak to navrhl „Marcus“^[52] – podle něhož na jednu dělnickou rodinu smí připadnout dvě a půl dítěte, a všechno navíc má být bezbolestně usmrceno. Rozdávání almužen by bylo zločinem, protože to podporuje růst přespočetného obyvatelstva; bude však velmi výhodné prohlásit chudobu za zločin a nadělat z chudobinců trestnice, jak to už v Anglii učinil nový „liberální“ chudinský zákon.^[53] Je sice pravda, že tato teorie se pramálo srovnává s učením bible o dokonalosti boha a světa, který stvořil, avšak „špatně si počíná, kdo biblí potírá fakta“!

Mám snad ještě dál rozvádět tuto ohavnou, podlou doktrínu, toto hnusné rouhání se přírodě a lidstvu, ještě dál sledovat její závěry? Vždyť zde nemravnost ekonoma opravdu dosahuje vrcholu. Co jsou proti této teorii všechny války a hrůzy monopolní soustavy? A právě tato teorie je úhelným kamenem liberální soustavy svobodného obchodu, bez něho se celá budova hroutí. Protože bylo-li dokázáno, že konkurence je tu příčinou bídy, chudoby a zločinu, kdo by se ji potom ještě odvážil hájit?

Alison otřásl Malthusovou teorií v díle, které jsme nahoře citovali, a to tím, že poukazoval na výrobní sílu země a proti Malthusovu principu postavil fakt, že každý dospělý člověk je s to vyrábět více, než sám spotřebuje, což je skutečnost, bez které by se lidstvo nejen nemohlo rozmnožovat, ba ani by nemohlo existovat; z čeho by jinak měla být živa dorůstající generace? Avšak Alison nejde na kořen věci, a proto nakonec dospívá k témuž výsledku jako Malthus. Dokazuje sice, že Malthusův princip je nesprávný, ale nemůže popřít skutečnosti, které Malthuse k tomuto principu přivedly.

Kdyby byl Malthus nezkoumal věc tak jednostranně, byl by musel vidět, že přespočetné obyvatelstvo nebo přespočetná pracovní síla je vždy spjata s přespočetným bohatstvím, přespočetným kapitálem a přespočetným pozemkovým vlastnictvím. Lidnatost je příliš velká jen tam, kde je vůbec příliš velká výrobní síla. To dokazuje naprosto jasně situace každé přelidněné země, zejména Anglie od doby, kdy Malthus psal. To byly skutečnosti, které měl Malthus zkoumat vcelku, a jejich zkoumání by ho bylo muselo dovést k správnému výsledku; místo toho vytrhl jediný fakt, ostatní nechal bez povšimnutí, a proto dospěl k svému šílenému závěru. Druhou chybou, které se dopustil, bylo to, že zaměnil prostředky obživy a prostředky zaměstnání. Že obyvatelstvo neustále vykonává tlak na prostředky zaměstnání, že kolik lidí může být zaměstnáno, tolik se jich rodí, zkrátka, že výrobu pracovní síly dosud reguloval zákon konkurence, a proto také byla vydána na pospas periodickým krizím a výkyvům, to je fakt, jehož zjištění je Malthusovou zásluhou. Ale prostředky zaměstnání nejsou prostředky obživy. Prostředky zaměstnání rostou zvětšováním strojové síly a kapitálu jen v konečném výsledku, kdežto prostředky obživy se rozmnožují okamžitě, jakmile o něco vzroste výrobní síla. Zde se objevuje nový rozpor ekonomie. Ekonomova poptávka není skutečná poptávka a jeho spotřeba je umělá. Pro ekonoma je skutečným představitelem poptávky, skutečným spotřebitelem jen ten, kdo za to, co dostává, může nabídnout nějaký ekvivalent. Je-li však nesporné to, že každý dospělý člověk vyrábí více, než sám může spotřebovat, že děti jsou jako stromy, které bohatě vracejí, co se na ně vynaložilo – a to je snad přece nesporné? – vyplývalo by z toho, že by každý dělník musel dokázat vyrobit daleko víc, než potřebuje, a společnost by mu měla ochotně poskytovat všechno, co potřebuje, vyplývalo by z toho, že velká rodina je vlastně velmi žádoucí dar společnosti. Ale ekonom při svém hrubém nazírání nezná jiný ekvivalent než ten, který se mu vysází v hmatatelných hotových penězích. Je až po uši ponořen do svých protikladů, takže nedbá ani nejpádnějších faktů, ani vědeckých principů.

My tento rozpor odstraňujeme prostě tím, že jej rušíme. Splynutím zájmů, které jsou nyní protikladné, zmizí protiklad mezi přelidněním na jedné straně a nadbytečným bohatstvím na druhé straně, zmizí podivuhodný fakt, podivuhodnější než všechny zázraky všech náboženství dohromady, fakt, že národ ze samého bohatství a nadbytku musí umírat hlady; zmizí šílené tvrzení, že země není s to uživit lidi. Toto tvrzení je vrchol křesťanské ekonomie – a že naše ekonomie je v podstatě křesťanská, to bych mohl dokázat na každé poučce, na každé kategorii a jednou to také učiním; Malthusova teorie je jen ekonomickým výrazem náboženského dogmatu o rozporu ducha a přírody a zkaženosti obou, která z tohoto vyplývá. Doufám, že jsem i v ekonomické oblasti ukázal jalovost tohoto rozporu, který byl pro náboženství a náboženstvím dávno rozřešen; ostatně neuznám za kompetentní^[54] žádnou obranu Malthusovy teorie, která mi nejprve z jejího vlastního principu nevysvětlí, jak může nějaký národ umírat hlady ze samého nadbytku, a neuvede toto vysvětlení do souladu s rozumem a fakty.

Malthusova teorie byla ostatně naprosto nutným průchozím stadiem, které nám pomohlo nesmírně kupředu. Upozornila nás, jako ostatně ekonomie vůbec, na výrobní sílu země a lidstva, a překonáním tohoto ekonomického zoufalství jsme se navždy osvobodili od strachu z přelidnění. Z Malthusovy teorie vyvozujeme nejpádnější ekonomické argumenty pro sociální přeměnu; vždyť i kdyby měl Malthus úplně pravdu, bylo by nutno tuto přeměnu okamžitě provést, protože jen ona, jen vzdělání mas, které tato přeměna může poskytnout, by umožnilo to morální omezení rozmnožovacího pudu, jež Malthus sám líčí jako nejúčinnější a nejsnazší prostředek proti přelidnění. Díky této teorii jsme poznali nejhlubší ponížení lidstva, jeho závislost na konkurenci; ukázala nám, jak konec konců soukromé vlastnictví udělalo z člověka zboží, jehož výroba a ničení závisí také jen na poptávce; jak tím systém konkurence zabil a denně zabíjí miliony lidí; to všechno jsme poznali a to všechno nás žene k tomu, abychom zrušili toto ponížení lidstva tím, že zrušíme soukromé vlastnictví, konkurenci a protikladné zájmy.

Abychom však dokázali, jak zbytečný je všeobecný strachz přelidnění, vraťme se ještě jednou k poměru výrobní síly k obyvatelstvu. Malthus zakládá celou svou soustavu na tomto výpočtu: Obyvatelstvo prý roste geometrickou řadou 1 + 2 + 4 + 8 + 16 + 32 atd., kdežto produktivnost půdy aritmetickou řadou 1 + 2 + 3 + 4 + 5 + 6. Rozdíl je zřejmý na první pohled a nahání člověku hrůzu; ale je správný? Kde je dokázáno, že výnosnost půdy roste aritmetickou řadou? Rozloha půdy je omezena, to je pravda. Pracovní síla, jíž se používá k obdělání této rozlohy půdy, roste s obyvatelstvem; ale připusťme i to, že zvyšování výnosu nestoupá vždy úměrně s větším vynaložením práce; pak ještě zbývá třetí prvek, který ovšem ekonom za nic nepovažuje, a to věda, a její pokrok je stejně nekonečný a přinejmenším stejně rychlý jako růst obyvatelstva. Za jaký pokrok vděčí zemědělství tohoto století jenom chemii, ba jenom dvěma mužům – siru Humphreyovi Davymu[55] a Justu Liebigovi? A věda se rozmnožuje přinejmenším jako obyvatelstvo; obyvatelstvo roste úměrně s početností poslední generace; věda postupuje kupředu úměrně s masou poznání, kterou jí zanechalo předcházející pokolení, tudíž za nejobyčejnějších poměrů také geometrickou řadou – a co je pro vědu nemožné? Avšak je směšné mluvit o přelidnění, dokud „údolí Mississippi má tolik ladem ležící půdy, že by na ni bylo možno přesadit všechno obyvatelstvo Evropy“,^[56] dokud vůbec lze považovat za obdělánu jen třetinu země a produkci této třetiny samé lze zvýšit již známými zlepšeními přinejmenším šestinásobně.

* * *

Konkurence staví tedy kapitál proti kapitálu, práci proti práci, pozemkový majetek proti pozemkovému majetku, a rovněž tak každý z těchto prvků proti oběma ostatním. V boji vítězí silnější, a abychom mohli výsledek tohoto boje předpovědět, budeme muset zjistit sílu bojujících. Předně, jak pozemkový majetek sám o sobě, tak kapitál sám o sobě jsou silnější než práce, protože dělník musí pracovat, aby se uživil, kdežto pozemkový vlastník může žít ze svých rent a kapitalista ze svých úroků, v nejhorším případě ze svého kapitálu nebo z kapitalizovaného pozemkového vlastnictví. Důsledek toho je, že práci připadá jen to naprosto nejnutnější, holé prostředky obživy, kdežto o největší část výrobků se dělí kapitál s pozemkovým vlastnictvím. Dále: silnější dělník vyhání z trhu slabšího, větší kapitál menší kapitál a větší pozemkový majetek menší pozemkový majetek. Praxe tento závěr potvrzuje. Je známo, jaké výhody má větší továrník nebo obchodník proti menšímu, velkostatkář proti majiteli jediného korce^[57]. Důsledek toho je, že již za obyčejných poměrů podle práva silnějšího velký kapitál a velký pozemkový majetek požírají malý kapitál a malý pozemkový majetek – čili centralizace^[58] majetku. Při obchodních a zemědělských krizích postupuje tato centralizace mnohem rychleji. – Veliký majetek se vůbec rozmnožuje mnohem rychleji než malý, protože tu na výlohy spojené s majetkem připadá mnohem menší část výnosu. Tato centralizace majetku je zákon soukromému vlastnictví stejně imanentní^[59] jako všechny ostatní; střední třídy musejí stále více mizet, až se svět rozdělí na milionáře a nemajetné, na velké pozemkové vlastníky a chudé nádeníky. Ani zákony, ani dělení pozemkového majetku, ani eventuální drolení kapitálu nic nepomůže – tento výsledek musí přijít a přijde, jestliže se dříve úplně nepřemění sociální poměry, protikladné zájmy nesplynou a nebude zrušeno soukromé vlastnictví.

Svobodná konkurence, hlavní heslo našich dnešních ekonomů, je nemožnost. Monopol alespoň chtěl, i když svůj úmysl nemohl provést, chránit spotřebitele před podvodem. Odstranění monopolu však otvírá podvodu dveře dokořán. Říkáte, že konkurence už sama obsahuje prostředek proti podvodu, že nikdo nekoupí špatné věci – čili že každý by musel být znalcem každého zboží, a to je nemožné – odtud vzniká nutnost monopolu, a ta se vskutku ukazuje u mnoha zboží. Např. lékárny atd. musejí mít monopol. A nejdůležitější zboží, peníze, právě potřebuje monopol nejvíc. Pokaždé, když oběživo přestalo být státním monopolem, způsobilo obchodní krizi, a proto také angličtí ekonomové, mezi jinými dr. Wade, přiznávají zde nutnost monopolu. Ale ani monopol nechrání před padělanými penězi. Ať se díváme na otázku z kterékoli strany, obě stránky jsou stejně obtížné, monopol plodí svobodnou konkurenci a ta opět monopol; proto musí obě padnout, a tyto obtíže musí být odstraněny zrušením principu, který je plodí.

* * *

Konkurence pronikla všemi našimi životními vztahy a dovršila vzájemné zotročení, v němž nyní udržuje člověk člověka. Konkurence je obrovská hnací pružina, která znovu a znovu pobízí k činnosti náš stárnoucí a ochabující společenský pořádek, nebo spíše nepořádek, avšak při každém novém vypětí pozře část ubývajících sil. Konkurence ovládá početní růst lidstva, ovládá i jeho mravní růst. Kdo se alespoň trochu obeznámil se statistikou zločinů, musel si všimnout té podivné pravidelnosti, s jakou zločinnost každoročně vzrůstá, s jakou určité příčiny plodí určité zločiny. Rozšíření továrního systému nese s sebou všude rozmnožení zločinů. Počet zatčení, kriminálních případů, dokonce počet vražd, vloupání, drobných krádeží atd. je možno pro velké město nebo obvod každý rok s velmi značnou přesností předpovědět, jak už se velmi často stalo v Anglii. Tato pravidelnost dokazuje, že i zločinu vládne konkurence, že společnost plodí poptávku po zločinu, které odpovídá přiměřená nabídka, že mezeru, která se vytvoří pozatýkáním, deportací nebo popravením určitého počtu lidí, okamžitě vyplňují jiní úplně stejně, jako každou mezeru v obyvatelstvu ihned vyplní noví přistěhovalci, čili jinými slovy, že zločin vykonává tlak na prostředky trestání stejně, jako lid různých zemí na prostředky zaměstnání. Jak dalece spravedlivé je za těchto okolností, bez ohledu na všechno ostatní, trestat zločince, o tom ať soudí čtenáři sami. Mně tu jde jen o to dokázat, jak se konkurence rozšířila i do morální oblasti, a ukázat, jak hluboko degradovalo člověka soukromé vlastnictví.

* * *

V boji kapitálu a půdy proti práci mají oba tyto prvky proti práci ještě jednu zvláštní výhodu – pomoc vědy, protože i ta je v nynějších poměrech zaměřena proti práci. Např. téměř všechny mechanické vynálezy vyvolal nedostatek pracovních sil, zvláště Hargreavesovy, Cromptonovy^[60] a Arkwrightovy^[61] spřádací stroje na bavlnu. Silná poptávka po práci vždy přivodila nějaký vynález, který podstatně zvýšil sílu práce, tedy snížil poptávku po lidské práci. Dějiny Anglie od roku 1770 do dneška jsou jediným důkazem tohoto tvrzení. Poslední veliký vynález v oboru spřádání bavlny, selfaktor^[62], podnítila jen a jen poptávka po práci a stoupající mzda; zdvojnásobil strojovou práci a omezil tím ruční práci na polovinu, připravil polovinu dělníků o zaměstnání a snížil tím mzdu druhé poloviny; rozmetal spiknutí dělníků proti továrníkům a zničil poslední zbytek sil, jimiž práce ještě odolávala v nerovném boji s kapitálem. (Srov. dr. Ure^[63], „Philosophy of manufactures“ [Filosofie továren], sv. 2.^[64]) Pravda, ekonom říká, že stroje jsou konec konců pro dělníky výhodné, protože zlevňují výrobu, čímž vytvářejí nový, větší trh pro své výrobky, a tak nakonec přece jen znovu zaměstnají dělníky vyřazené z práce. Úplně správně: ale nezapomíná tu ekonom na to, že výroba pracovní síly je regulována konkurencí, že pracovní síla vykonává neustálý tlak na prostředky zaměstnání a že tedy, když by se tyto výhody měly projevit, čeká již na práci zase přespočet konkurentů, takže tato výhoda bude iluzorní^[65], kdežto nevýhoda, náhlé odnětí prostředků obživy pro jednu a pokles mzdy pro druhou polovinu dělníků, naprosto není iluzorní? Nezapomíná ekonom, že pokrok ve vynálezech se nikdy nezastaví, že se tudíž tato nevýhoda stává trvalou? Nezapomíná, že při dělbě práce, kterou naše civilizace tak nesmírně vystupňovala, může žít dělník jen tehdy, když může být zaměstnán u určitého stroje pro určitý dílčí úkon? Že přechod od jednoho zaměstnání k jinému, novému, je pro dospělého dělníka téměř vždy naprosto nemožný?

Úvaha o účincích strojové výroby mě vede k jinému, odlehlejšímu tématu, k továrnímu systému, a zabývat se jím zde nemám ani chuť, ani čas. Ostatně doufám, že brzy budu mít příležitost podrobně ukázat obludnou nemravnost tohoto systému a nemilosrdně odhalit licoměrnost ekonoma, která se tu objevuje v celé své kráse.^[66]

Friedrich Engels, únor 1844

Komentáře:

Redakce SDS:

Převzali jsme text zveřejněný v Marathonu, porovnala ho povrchně i s německým originálem – internetovou verzí, která odpovídá vydání Karl Marx/Friedrich Engels – Werke. (Karl) Dietz Verlag, Berlin. Band 1. Berlin/DDR. 1976 (strany 499–524. Německý název je „Umrisse zu einer Kritik der Nationalökonomie“ – Engels tedy mluví doslova o „národní“ ekonomii.

Redakce Marathonu:

Článek je již 162 let starý. Přesto je velmi aktuální a inspirující. Je historickou skutečností, že v souvislosti s prvním otištěním tohoto článku si s jeho autorem začal dopisovat Karl Heinrich Marx a že se s ním potom, koncem srpna roku 1844, poprvé v Paříži sešel. Překlad přehlédl, poznámkami doplnil a upravil Milan Kohoutek.

Proč oprašovat figuríny?

Radim Valenčík

Mezi autory tohoto čísla Marathonu se objevuje i Friedrich Engels. Zásluhou Milana Kohoutka, který tak umožnil českému čtenáři seznámit se s dosti zapomenutou prací z nejrannější etapy jeho tvorby. Vyvstává otázka – má dávno zemřelý klasik, „bezvýznamný filozof“ předminulého století ještě co říci? Myslím si, že ano. Je překvapující jak podnětně – tehdy velmi mladý F. Egels – interpretuje řadu tehdejších ekonomických diskusí z pohledu rodícího se revolučního učení.

Jedná se např. o spor mezi Angličany (MacCullochem a Ricardem), kteří za výraz reálné hodnoty považovali výrobní náklady, s Francouzem Sayem, který tvrdil, že hodnota se mění podle užitečnosti dané věci. Z dnešního pohledu, kdy je problém rozřešen a vyjádřen velmi přesnými prostředky moderní mikroekonomie, je zasvěcený pohled nesmírně metodologicky zajímavý.

Rovněž tak je zajímavé, jak F. Engels reprodukuje střety mezi tehdejšími konzervativci (obhájci monopolů = privilegií) a liberály (obhájci trhu a konkurence). Mj. to, že tak činí z pozice představy o zrušení soukromého vlastnictví jako všeléku na všechny neduhy současnosti, dává tomuto pohledu zvláštní kouzlo. Připomeňme si v této souvislosti alespoň dvě pasáže z jeho textu:

- „Zrušíme-li i zde soukromé vlastnictví, zredukuje se pozemková renta na svou pravdu, na rozumný názor, který je v podstatě jejím základem. Hodnota půdy oddělená od půdy jako pozemková renta se potom zase vrací do půdy. Tato hodnota, měřená produktivností stejných výměr při stejném množství vynaložené práce, přichází ovšem při určování hodnoty výrobků v úvahu jako část výrobních nákladů a stejně jako pozemková renta je poměrem produktivnosti ke konkurenci, ale k pravé konkurenci, která se vyvine, až přijde čas.“

- „Jakmile upustíme od soukromého vlastnictví, všechna tato nepřirozená dělení odpadají. Rozdíl mezi úroky a ziskem mizí; kapitál bez práce, bez pohybu není nic. Zisk má jen ten význam, že tvoří závaží, které kapitál klade při určování výrobních nákladů na misku vah, a tento zisk zůstává kapitálu inherentní do té míry, jak se kapitál sám vrací ke své původní jednotě s prací.“

Pozdější vývoj ukázal, že to, co se očekávalo od zrušení soukromého vlastnictví (a to nejen v případě sovětského experimentu, ale i v dalších případech a dalšími formami), zdaleka nepřineslo to, co od toho zastánci revoluční změny očekávali. A také se dnes již zná řada důvodů, proč tomu tak bylo.

Mimořádně zajímavé pak z hlediska současného vývoje je podívat se prizmatem této Engelsovy práce na to, se kterými současnými proudy z hlediska polarizace na obhájce monopolů a obhájce konkurence (konzervativce a liberály) se dnes identifikují ti, co se hlásí k tradicím levicovosti, sociálních práv, lidí práce apod. Možná, že by se tomu dnes divil i sám „bezvýznamný filozof“.

Poznámky:

[48] Alison, Archibald (1792 – 1867) anglický ekonom a historik

[49] Archibald Alison, „The Principles of Population, and Connection with Human Happiness“, Vol. 1–2 [„Principy populace a jejich souvislost s lidským štěstím“, Sv. 1–2], Londýn 1840.

[50] akr = anglická plošná míra odpovídající 4 050 m²

[51] Starý název pro Austrálii.

[52] „Marcus“ – pseudonym autora několika brožur, které vyšly v Anglii koncem třicátých let 19. století a propagovaly Malthusovu teorii.

[53] Jde o nový „chudinský zákon“, přijatý v Anglii roku 1834. Tento zákon připouštěl jen jednu formu pomoci chudým – umístění v donucovacích pracovnách s vězeňským režimem, kterým lid říkal „bastily chudinského zákona“.

[54] kompetentní = příslušný, povolaný, oprávněný

[55] Humphrey, Davy (1778 – 1829) anglický chemik a fyzik

[56] Archibald Alison, „The Principles of Population…“, sv. I, Londýn 1840, str. 548.

[57] korec = stará plošná míra odpovídající 2 877,5 m²

[58] centralizace = soustředění, soustřeďování

[59] imanentní = tkvící v podstatě něčeho, vlastní, vnitřní, zůstávající uvnitř něčeho

[60] Crompton, Samuel (1753 – 1827) anglický vynálezce

[61] Arkwright, Richard (1732 – 1792) anglický podnikatel

[62] selfaktor = dopřádací stroj (samopřed)

[63] Ure, Andrew (1778 – 1853) anglický chemik a ekonom

[64] Andrew Ure, „The Philosophy of Manufactures“, Londýn 1835.

[65] iluzorní = klamný, neskutečný, pochybný

[66] Engels měl na mysli svou zamýšlenou práci o sociálních dějinách Anglie, pro kterou sbíral materiál za svého pobytu v této zemi (listopad 1842 až srpen 1844). V této práci chtěl Engels věnovat zvláštní kapitolu situaci anglických dělníku. Později svůj úmysl změnil a po návratu do Německa napsal knihu „Postavení dělnické třídy v Anglii“. Vyšla v Lipsku roku 1845.