Na počátku našeho uvažování byla slova. A to ne slova ledajaká, ale následující slova Karla Marxe z druhého svazku jeho „Grundrissů“:
„Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že sama bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času – jak se to jeví z hlediska buržoasní ekonomie“
(K. Marx – Rukopisy „Grundrisse“, sv. II, Svoboda, Praha 1974, str. 343)
Jak rozumět jádru Marxovy myšlenky, totiž konstatování o produkci fixního kapitálu, kterým je sám člověk?
Na trnité cestě k pochopení této metodologicky významné Marxovy poznámky je třeba se zastavit u jiné významné myšlenky a pojmu všeobecné práce, resp. „všeobecná produktivní síla lidské hlavy“.
V Grundrissech totiž Marx podotýká, že „tou měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase – jejich síla a působnost – nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku technologie, čili aplikace této vědy ve výrobě“ (tamtéž, str. 335). Ve třetím díle Kapitálu se Marx zmiňuje o tom, že „je třeba rozlišovat mezi všeobecnou prací a společnou prací. Obě hrají svou úlohu ve výrobním procesu, přecházejí jedna v druhou, ale obě se také liší. Všeobecná práce je každá vědecká práce, každý objev, každý vynález. Je podmíněna jednak kooperací současníků, jednak využíváním prací předchůdců. Společná práce předpokládá bezprostřední kooperaci jednotlivců“. (K. Marx: Kapitál III – 1; Sebrané spisy sv. 25., část 1.; Svoboda, Praha 1989, str. 119). Ve strojích a výrobní technice účinkují přírodní živly, síly a zákonitosti v podobě účelné pro člověka, a tak všeobecná práce naplňuje Descartesovu vizi, jak se lidé stanou „jakoby pány a vládci přírody“ (René Descartes: Rozprava o metodě; Praha 1947, str. 68).
Procesy, které K. Marx vyvozuje a předjímá z dobové reality, my dnes můžeme sledovat s určitým nadhledem 21. století a můžeme je i určitým způsobem etapizovat.
Určitou první etapu, představoval klasický industriální kapitalismus, který zkoumali Marx a Lenin. Všeobecná práce má podobu strojů a technologických výrobních procesů, které ovládají pracovní rytmus dělníka s neúprosností přírodního zákona. Proto mohou hrát stroje sociálně ekonomickou úlohu konstantního kapitálu, který vysává nadhodnotu z živé a bezprostřední práce dělníka. Z toho plyne i nutná – a relativně pokroková – společenská role buržoazie jako třídy akumulující do výrobních prostředků. Ty jsou produktem práce vědců, konstruktérů a inženýrů, kteří většinou vstupují do ekonomických procesů v sociálně ekonomické, vlastnické roli soukromovlastnických malovýrobců. Jejich práce není produktivní pro kapitál, ale její výsledky jsou kapitálem nakupovány jako jiné zboží. Pokud ovšem tento vědecko-inženýrský personál vystupuje v roli námezdní pracovní síly (zpočátku velmi nepočetné), představuje součást tzv. souhrnného pracovníka, rozděleného dělbou práce, a po sociálně ekonomické stránce je pro kapitál bezprostředně produktivní. Podle Marxových kriterií tvoří dokonce tento personál (bez řídících pracovníků) součást dělnické třídy.
Klasický kapitál neustále zkracuje podřízením živé práce práci mrtvé pracovní dobu nutnou a tím produkuje volný čas, zároveň však tento volný čas neustále přeměňuje v nadpráci a nadhodnotu, nemluvě už o tom, že jej promrhává existencí rezervních armád nezaměstnaných.
Druhou etapu představuje „postmoderní“ kapitalismus, jehož logiku naznačuje Marx v „Grundrissech“. Všeobecná práce má nejen zvěcnělou podobu, nositelem všeobecné práce se stává i konkrétní, živá a bezprostřední práce každého pracovníka – práce společná, tedy různým způsobem specializovaná, koordinovaná a kooperovaná. Práce vědců, inženýrů a konstruktérů se stává masově přímo a bezprostředně produktivní pro kapitál. Zmínění pracovníci hrají v bezprostředním výrobním procesu vlastnicko-třídní funkci „cognitariátního“ (znalostního) proletariátu. Vědecky kvalifikovaná práce je práce všeobecná v nejvyšším stupni dokonalosti. Práce všeobecná se klade jako práce společná v „továrnách“ na vědecké poznatky, v nichž se rozvíjí základní a aplikovaný výzkum i výrobně technická a technologická aplikace vědeckého poznání přírodních zákonů.
Všeobecná práce nabývá v této etapě nové podoby. Spočívá v překonání hranice mezi pracovní dobou a volným časem. Patří ke zvláštnostem vědecké práce jako práce konkrétní a živé, že vědec přemýšlí nad svým problémem podvědomě, i když spí – chemik Kekule prý objevil strukturní vzorec molekuly benzenu právě ve spánku. Ke kultivaci pracovní schopnosti člověka přispívá mnohostranná kultivace lidské osobnosti jako takové rozvíjející se ve volném čase, včetně takových stránek, které mají na první pohled od výrobní činnosti značný odstup, jako je vzdělání, umění, rodinné vztahy, sexuální vztahy, sport apod.
Za podmínek, kdy se prolamuje rozdíl mezi volným časem a pracovní dobou (což je možné jen při tvořivé vědecké práci), kapitalista, který zaplatil klasickou taxu odpovídající reprodukci pracovní síly, byť i v nové historické dimenzi, získává zdarma obrovský tvůrčí potenciál volného času, což má stejný efekt, jako kdyby si bezplatně přivlastnil x dalších hodin pracovní doby. Navíc značnou část tohoto času může velmi efektivně využívat tím, že rozvine podnikání v oblasti vzdělávání i různých služeb, ve kterém mu sami vykořisťování cognitariátní dělníci budou platit ze své hodnoty pracovní síly nemalé částky na další zvyšování kvalifikace, zdravotní údržbu, ochranu zdraví či kulturu.
V tomto smyslu lze hovořit o tom, že kapitál se může při vykořisťování všeobecné práce jakoby vrátit do období, kdy základní metodou výroby nadhodnoty byla produkce absolutní nadhodnoty na základě růstu pracovní doby nutné, cestou prodlužování pracovní doby. Všeobecná práce kladená jako práce konkrétní, živá, bezprostřední a společná spočívá v přeměně volného času v rozhodující formu společenského bohatství a využívání volného času pro rozvíjení lidských schopností. Je to především v profesně zaměstnanecké stránce společenské strukturace, kde dochází k přechodu od částečného, dělbou práce rozkouskovaného pracovníka k pracovníku „scelenému“, zbavenému navíc mnoha člověka nedůstojných a zbytečně omezujících praktik obsluhy stroje. Je to ale i v oblasti sociálně ekonomické, kde se otevírá časový prostor i technicko-profesní možnosti pro spojování pracovních a vlastnických aktivit, pro rozvíjení vlastnické spoluúčasti zaměstnanců.
Stane-li se všeobecná práce v nejvyšším stupni dokonalosti – tedy práce „cognitariátního“ proletariátu – objektem kapitalistického vykořisťování, nastává složitý a rozporný proces. Na jedné straně jakoby se pouze reprodukovalo podřízení živé a konkrétní práce práci mrtvé, zvěcnělé: počítač si podřizuje konkrétní živou práci „sceleného“ vědeckého dělníka stejně, jako si stroj klasického typu podřizoval práci klasického částečného industriálního dělníka. Ani tvořivou vědeckou práci nelze vykonávat bez toho, aby byl cognitariátní dělník připuštěn k složitým věcným systémům a technologiím, energetickým zdrojům apod. Tyto systémy jsou ale vlastnictvím kapitálu, který navíc kočuje po světě. Vytváří se nová forma podřízení práce kapitálu, která z čistě ekonomické sféry přesahuje do oblasti politické a psychologicko-morální. Chce-li se tvořivý cognitariátní dělník seberealizovat, musí přijímat dispozice kapitálu a následovat ho po světě proto, aby byl připuštěn k svému nutnému věcnému doplňku, v souladu s pohybem masy a míry zvláštního zisku. Vědecky kvalifikovaná pracovní síla zůstává nadále zdrojem zvláštní nadhodnoty, avšak vlastník této pracovní síly ztrácí ve světě globálních nadnárodních monopolů i formální možnost s tímto svým vlastnictvím svobodně disponovat. Jinak řečeno: zbožím již není vědecky kvalifikovaná pracovní síla, nýbrž člověk – nositel této pracovní síly. Připoutáním vědecky kvalifikované pracovní síly – nositele všeobecné práce – tak „cognitariátní“ kapitál napomáhá k vyčerpání funkčnosti buržoazního pojetí svobody lidské osobnosti.
Na druhé straně ale probíhá i zcela protichůdný proces. Likvidace nekvalifikované práce ve prospěch tvořivé „cognitariátní“ činnosti vytváří situaci obdobnou manufakturnímu stadiu kapitalismu. Kapitál sice může cognitariátního proletáře libovolně honit po světě, může využívat seberealizační (a také kariérové) motivace, kterou neměl dělník obsluhující stroj. Může provádět i určitou selekci podle míry „úrodnosti“ jednotlivého tvořivého pracovníka. Konec konců ho ovšem k výrobním prostředkům připustit musí, neboť jinak by nezískal mimořádnou nadhodnotu. Je s tímto dělníkem spojen pupeční šňůrou, a to tím těsněji, čím více mizí klasická industriální práce a cognitariátní dělník se stává hlavním zdrojem nadhodnoty a také nástrojem v konkurenčním boji. Zvláštní kvalifikace cognitariátního proletáře se však podobně jako u manufakturního dělníka stává účinným nástrojem boje s kapitalistou o mzdu i o pracovní dobu, tedy i o množství a kvalitu výstupů, které cognitariátní dělník s kultivovaným volným časem kapitalistovi přepustí. Musíme si totiž uvědomit, že jestliže v podmínkách, kdy cognitariátní činnost představuje určité privilegium v moři klasické industriální činnosti, se cognitariátní proletář podřizuje kapitalistovi mimovolně a dá se ukolébat takovými faktory, jako je vysoká mzda a určitá míra seberealizace a volnosti, úplně jiná situace nastává v éře, kdy je cognitariát hlavní vykořisťovanou silou a dospívá i k určitému uvědomění a organizovanosti.
Čím více tedy bude sílit „cognitariátní“ charakter kapitalismu bude kapitalista muset doplňovat klasické motivační mechanismy mechanismy jinými, kterými bude podíl na realizaci vlastnických funkcí, na řízení i na zisku. K realizaci tohoto mohou sloužit počítačové a informační technologie i globální komunikační sítě. Revolučně demokratické hnutí za socialismus může a musí využít těchto prvků hospodářské demokracie, které se nevyhnutelně budou rodit v lůně kapitalistického způsobu výroby.
Všeobecná práce jako každá vědecká práce, každý objev, každý vynález, je podmíněna jednak kooperací současníků, jednak využíváním práce předchůdců. Všeobecná práce „pracuje“ v bezprostředním výrobním procesu tak, že v něm působí celá předešlá historie vědeckého poznání a praktického ovládnutí výrobního oboru; přímý a bezprostřední výrobce zde vytváří formy společenství s předchozími generacemi výrobců, s celým lidstvem – a výsledek jeho práce se sám stává součástí historie. Všeobecná práce univerzalizuje člověka logicky i esteticky. Proto k obsahu živé konkrétní vědecké a inženýrsko-konstruktérské práce náleží i takové momenty jako obrazivá schopnost, fantazie, tvořivá racionální intuice atd. Člověk se stává nositelem a zosobněním všeobecné práce tím, že si aktivně osvojuje určitý výsek materiální a duchovní kultury lidstva, čímž roste hodnototvorný potenciál v užitné hodnotě kvalifikované pracovní síly. Osvojováním všeobecné práce povyšuje jednotlivec své individuální tvořivé schopnosti na úroveň tvořivých schopností lidského rodu jako celku – jednotlivec si tím osvojuje svou lidskou podstatu, jíž je souhrn společenských vztahů. Ve všeobecné práci se výrobní proces stává praktickou aplikací vědeckých poznatků. Lidská předmětná praxe se zde dostává na úroveň samopohybu a samovývoje jako způsobu existence hmotné substance – vše nejen souvisí se vším, ale i vše se přeměňuje ve vše. Myšlení jako atribut přírodně kosmického celku se tak stává modelem pro zdokonalování myšlení jako aktivní, činné funkce lidského mozku, a proto se činnost lidské hlavy stává všeobecně produktivní silou. Tím, že si lidská osobnost osvojuje všeobecnou práci – především ve smyslu práce vědecké, všeobecné práce ve vrcholně dokonalé míře – stává se i pro myšlení jednotlivce vzorem zdokonalování myšlení jako atribut hmoty pojaté jako substance (Srv. E. V. Iljenkov, Dialektičeskaja logika, Moskva 1974, kap. Myšlenije kak atribut substanci, s. 19–54)
Velmi praktický vývoj výrobního procesu na bázi všeobecné práce je dalším výrazným argumentem pro marxistickou koncepci společenského pokroku. V řadě popularizačních prací, zejména z dob první historické formy socialismu, byly otázky společenského pokroku často odbývány povrchními frázemi o zespolečenštění výroby jako základní tendenci společenského pokroku a jejich zdůvodnění se pohybovalo převážně v rovině argumentů o spravedlivosti či nespravedlivosti kapitalistického soukromého vlastnictví. Po pádu první historické formy socialismu byly pod vlivem postmodernismu opět otázky společenského pokroku téměř vytěsněny mimo okruh témat, jimiž se solidní věda může zabývat. Praktický probíhající proces přeměny práce ve všeobecnou práci, která má i nutné souvislosti v podobě procesů rozvoje aktivní vlastnické subjektivity pracovníka, nám dává možnost anticipovat dál otázky společenského pokroku za rámec doby, kterou prožíváme, a dospět k vyššímu filosofickému nadhledu na tuto otázku.
Otázka zespolečenštění výroby se transformuje z uvažování o vhodnosti soukromého či společenského vlastnictví do sledování samopohybu společnosti jako nejvyšší formy hmoty, kdy teprve v procesu plného zespolečenštění lidské činnosti ve formě všeobecné práce, se plně vyjevuje zvláštní kvalita společenské formy hmoty a vytváří se nový základ jejího samopohybu.
Všeobecná práce v nejvyšším stupni dokonalosti má ve své užitné hodnotě nekonečný hodnototvorný potenciál. Vědecky kvalifikovaná pracovní síla tak prolamuje logiku fungování trhu, neboť se stává „zbožím – nezbožím“, jehož užitná hodnota již nemůže být měřena směnnou hodnotou, pokud tuto směnnou hodnotu chápeme v klasické podobě – jako společensky nutné náklady na pouhou reprodukci schopnosti pracovat. Z toho plyne, že se úloha člověka jako nositele všeobecné práce nemůže v bezprostředním výrobním procesu vyčerpávat náklady na variabilní kapitál. Kapitalismus je ve stádiu „tekuté modernity“ nucen reagovat i na vyčerpání funkčnosti hodnotového zákona a přechod od zákona hodnoty k působení zákona ekonomie volného času.
Za těchto okolností se znovu vracíme k otázce člověka jako „fixního kapitálu bezprostředního výrobního procesu“. Vědecky kvalifikovaná pracovní síla má ve své užitné hodnotě nekonečnou hodnototvornou kapacitu, přičemž tato užitná hodnota nemůže být měřena klasicky chápanou směnnou hodnotou. Kapitalistický tržní mechanismus řeší rozpor mezi hodnotou a užitnou hodnotou vědecky kvalifikované pracovní síly tím, že se tato užitná hodnota v bezprostředním výrobním procesu odděluje od hodnoty směnné a přeměňuje se v „dodatečný konstantní kapitál v nepředmětné, nevěcné, činné podobě“. Tento „dodatečný“ konstantní fixní kapitál – neboť si uchovává svou užitnou hodnotu a postupně přenáší na výrobní produkt svůj hodnototvorný potenciál – můžeme označit jako cd, který se účastní výrobního procesu spolu s konstantním kapitálem „běžného typu“. Klasický konstantní kapitál můžeme označit jako ck. Hodnotová struktura bezprostředního výrobního procesu pak bude (ck + cd + v + m), neboli konstantní kapitál „běžného typu“ + „dodatečný“ konstantní fixní kapitál + variabilní kapitál + nadhodnota. Všeobecná práce v aktivní, činné podobě funguje tedy ve výrobním procesu tak, že se člověk rozdvojuje na dva produktivní subjekty: na nositele pracovní síly – čili variabilního kapitálu (jako součásti oběžného kapitálu) – a nositele „dodatečného“ konstantního, fixního kapitálu. „Cognitariátní“ kapitál, který investuje do „průmyslu“ rozvoje lidských schopností (může jej institucionálně představovat například příslušný kapitálový investiční fond), si „dodatečný“ konstantní fixní kapitál přivlastňuje vlastně zadarmo.
„Dodatečný“ konstantní kapitál má svého „naturálního“ nositele, který je součástí výrobních sil. Jsou to tvořivé individuální schopnosti a schopnosti získané díky specializaci a kooperaci vědecké práce v rámci malých týmů jako samostatných organizačních jednotek. Tento naturální nositel však není optimálním nositelem kapitálového vztahu, se kterým se dostává do stále výraznějších rozporů, ale má značné potence, pokud jde o rozvinutí vztahů vlastnického spolurozhodování zaměstnanců. Je možno konstatovat, že ve výrobě založené na informačních sítích a tvořivé činnosti vědeckých týmů přestává hrát kapitalistické vlastnictví a z něj vyplývající jednotné velení kapitalisty tu roli, kterou hrálo např. v prosté kooperaci, manufakturní nebo strojové výrobě.
Naopak právě toto velení kapitálu nad prací ztělesněné v rozbujelých manažerských strukturách se stává významnou překážkou využití sil všeobecné práce, včetně dodatečného konstantního kapitálu. Řídící aparát se totiž ve stále větším měřítku osamostatňuje a odděluje od logiky čistě vlastnického jednání a získává určité rysy, které měl řídící aparát první historické formy socialismu. K těmto rysům patří především absolutizace lokální logiky řídících štábů, pro něž se ústředním motivem jednání stává vlastní udržení a sladění s logikou řídících štábů ostatních, nadřízených, paralelních a podřízených. Vytváří se zvláštní formální a samoúčelná „firemní logika“, ne nepodobná těm případům, kdy aparát v rámci tzv. reálného socialismu pracoval pro čárku a místo skutečné ekonomické racionality prováděl fiktivní operace „jako“, projevující se např. v produkci neefektivního nebo neprodejného zboží. Tato formální firemní logika opírající se o uměle vytvořený systém pseudoaktivit, nejen není s to uvolňovat dostatečný prostor pro aktivitu, kvalifikaci a tvořivost zaměstnanců, ale není ani dostatečně s to sledovat logiku hromadění zisku.
Již jsme se zmínili o tom, že v bezprostředním výrobním procesu funguje jak tradiční konstantní kapitál, tak i konstantní kapitál „dodatečný“. Člověk jako nositel pracovní síly se podřizuje oběma formám konstantního kapitálu, což způsobuje, že výsledná masa nadhodnoty se utváří ze dvou složek: ze základní nadhodnoty, jež se tvoří z podřízení pracovní síly klasickému konstantnímu kapitálu a z nadhodnoty „dodatečné“, která vzniká z podřízení pracovní síly „dodatečnému“ konstantnímu kapitálu. To znamená, že [m = (mz + md)] a celková hodnotová struktura výrobního procesu bude (ck + cd + v + mz + md). (Z toho lze také pochopit, proč jsou u kvalifikované práce – a zvláště pak práce vědecky kvalifikované – nižší náklady na jednotku vyrobené nadhodnoty než u práce nekvalifikované, proč je tedy kvalifikovaná práce „úrodnějším polem“ na výrobu nadhodnoty než práce nekvalifikovaná. A také je možné porozumět oné tendenci k úspoře nákladů na klasický konstantní kapitál, která v globalizovaném kapitalismu souvisí s investičními projekty „cognitariátního“ kapitálu). Problém je ale v tom, že lze-li určit masu a míru základní nadhodnoty, neboť je možné stanovit technickou výkonnost klasického konstantního kapitálu i produktivitu konkrétní živé práce v běžném smyslu, není možné přesně stanovit masu a míru „dodatečné“ nadhodnoty, neboť není ani možné určit objem a velikost „dodatečného“ konstantního kapitálu, přesně charakterizovat jeho užitnou kvalitu a „technickou výkonnost“. (Tak jako nelze přesně stanovit produktivitu živé, konkrétní a společné práce, pokud se stává nositelkou všeobecné práce ve vrcholném stupni dokonalosti – viz znovu onen příklad s chemikem Kekulem a jeho objevem ve snu). Vzniká zde vůbec otázka, zda nejsou objem a velikost „dodatečného“ konstantního kapitálu nekonečné.
Z výše uvedeného plyne, že narážejí-li na sebe v podmínkách volné konkurence globalizovaného kapitalismu a za podmínek stále výrazněji převládající všeobecné práce stejně objemově velké investované „cognitariátní“ kapitály, nelze u nich zaručit stejnou míru celkové nadhodnoty. Masa a míra nadhodnoty může být až nekonečná.
To sebou nese novou etapu globálního kapitalismu, než je ta, ve které se nacházíme dnes a ve které dochází k určité obdobě kapitalismu volné soutěže a k přerozdělování zisku mezi odvětvími a kapitály do podoby určitého „průměrného monopolního zisku“, stejného u stejně velkých a stejně pohyblivých kapitálů. V globálním kapitalismu založeném na převládnutí všeobecné práce naopak jako by se obnovovaly počátky monopolního kapitalismu, kdy se zejména monopol nízkých výrobních nákladů spojený s určitou minimální velikostí kapitálu stal hrobařem všeobecného průměrného zisku z Marxovy éry. Stejně tak v námi prognózovaném období, které vystřídává současný stav globálního kapitalismu, se charakter jednotlivých kapitálů provozovaných na bázi nevypočitatelně „úrodné“ všeobecné práce stává natolik specifickou záležitostí, že se vyrovnávání zisku stejně pohyblivých kapitálů na jakýsi průměrný zisk nekoná a v kapitalistické konkurenci se objevuje složitá diferenciace podle různé „úrodnosti“ cognitariátní práce.
„Cognitariátní“ kapitál investuje do rozvoje lidských schopností a výsledkem jeho investičních programů je produkce vědecky kvalifikované pracovní síly, u níž dochází k rozdvojení úlohy člověka v bezprostředním výrobním procesu na nositele variabilního kapitálu a nositele „dodatečného“ konstantního kapitálu. Konstantní kapitál v nepředmětné a nevěcné, aktivně činnostní formě pak dále funguje především v oblasti vědeckotechnického pokroku a přenášení jeho výsledků do výrobní praxe – to znamená například při výrobě programové informace jako zboží, nebo při výzkumu, vývoji a výrobním použití převratných technických vynálezů a zavádění nových špičkových technologií. Je otázkou pro teorii pracovní hodnoty, jakým způsobem toto fungování probíhá.
Vraťme se proto znovu k výše naznačené tezi o dvou složkách hodnoty i nadhodnoty při výrobě vědecko-technického „zboží“ a zavádění nové techniky. Musíme však do těchto úvah přibrat i variabilní kapitál. Jednu složku celkové hodnoty produktu všeobecné práce tedy představuje klasický konstantní kapitál, klasicky vypočítaný variabilní kapitál představující reprodukci spotřebované pracovní síly a určitá základní nadhodnota, která by byla dosažena při klasické součinnosti pracovní síly s výrobními prostředky. Druhou složku představuje již zmíněný dodatečný konstantní kapitál ve formě poznatků a schopností a stejně tak zmíněná mimořádná nadhodnota daná zvláštní „úrodností“ vykořisťované pracovní síly. Součástí této druhé složky však zřejmě je i dodatečný variabilní kapitál vypočítaný jako určitá cognitariátní renta (určitá mimořádná úhrada tvořivé schopnosti pracovníků v daných tržních podmínkách čili určení jakési společensky uznávané míry bezplatného přivlastňování si volného času kapitalistou).
Učiňme však další krok. Dvě složky má zřejmě i užitná hodnota produktu všeobecné práce. Kromě obvyklé schopnosti uspokojovat určitou potřebu je to také schopnost stimulovat mimořádný tvořivý výkon, který má výše uvedené hodnotové souvislosti. Právě tato nová složka užitné hodnoty spojená s všeobecnou prací bude v nastupující etapě vývoje globálního kapitalismu přitahovat zvláštní zájem kapitálu. Pro podnikání „cognitariátního“ kapitálu totiž tak zcela neplatí poučka klasické marxistické politické ekonomie, že v kapitalismu není cílem výroby užitná hodnota produktu, nýbrž maximalizace masy a míry nadhodnoty, jež se realizuje v zisk. Cognitariátní kapitál totiž při sledování svého prvořadého cíle – maximálního zisku – bude muset brát v úvahu nevypočitatelnost tvořivých schopností cognitariátního pracovníka, což ho bude nutit zajímat se o zmíněnou druhou složku užitné hodnoty, samozřejmě při plném respektování složky první vyjadřující určitou strukturu potřeb účastníků tržního mechanismu. Původní, Marxem popisovaná lhostejnost kapitálu k naturální podobě výrobků a práce vezme za své. Cognitariátní kapitál (a to bude stále významnější část kapitálu) bude ve své honbě za mimořádnou nadhodnotou vyhledávat takové oblasti vynakládání všeobecné práce, které již svou podobou konkrétní práce budou mimořádně motivovat k překračování hranice mezi pracovní dobou a volným časem, ke ždímání tvořivých potencí cognitariátního pracovníka. I z toho důvodu je „cognitariátní“ kapitál nejpokrokovější formou kapitálu a v jeho nitru se tají zárodky postkapitalistického způsobu výroby.
Proces výroby softwarového zboží i proces vývoje a výroby nové techniky a technologie má – alespoň si to zatím myslíme – stejný pramen zisku z rozdílu mezi společensky nutnými a individuálními výrobními náklady. (Tento proces dobře rozebírá Christian Fuchs ve své studii Software Engineering and the Production of Surplus Value, viz internetová adresa http://eserver.org/clogic/2002/fuchs.html). Globalizovaný „cognitariátní“ kapitál se pak dále snaží vytloukat například při výrobě softwarového zboží další, dodatečný a mimořádný zisk volným pohybem po planetě: namísto práce programátorů amerických vykořisťuje kupříkladu práci programátorů indických, jež je stejně kvalitní a zároveň lacinější, a pak realizuje softwarové zboží ve Spojených státech, kde je vyšší masová peněžní koupěschopná poptávka.
Realizace nekonečného hodnototvorného potenciálu vědecky kvalifikované pracovní síly vyžaduje růst makroekonomické peněžní koupěschopné poptávky, proti čemuž ovšem působí tendence globalizovaného kapitalismu stlačovat hodnotu a cenu i všeobecné práce. Uplatnění vědecké (i umělecké) konkrétní, živé a společné práce kladené jako práce všeobecná je možné díky aktivnímu jednání globálně působícího, celospolečenského vlastnického subjektu, a to v podmínkách výrobního způsobu, v němž bude základním společenským bohatstvím rozvíjení lidských schopností coby výrobního prostředku, do něhož mají a musejí akumulovat všichni členové společnosti. I samosprávný socialismus si bude vlastně zadarmo přivlastňovat nekonečný hodnototvorný potenciál vědecky kvalifikované pracovní síly, dokáže jej však využívat k tomu, co staří Řekové nazývali „eudaimoniá“ – obecné blaho, celospolečenské dobro; tvořivé schopnosti lidské společnosti jako celku ve všeobecné práci přestanou mít odcizenou podobu kapitálu. „Průmysl“ rozvoje lidských schopností je pak tou oblastí rozvoje společenských výrobních sil, jejíž masové rozvíjení – například cestou kapitálového investování do „lidského“ kapitálu – povede nutně, zákonitě a definitivně za hranice kapitalistického výrobního způsobu. Přesně ve smyslu Marxovy myšlenky, která je kvintesencí dialekticko-materialistického pojetí zákonitostí společenského vývoje: totiž, že žádná společenskoekonomická formace neodchází z dějinného jeviště dříve, než byla rozvinula všechny výrobní síly, jež dřímají v jejím lůně.
Zpracovali František NEUŽIL a Josef HELLER, listopad 2005