Co zůstalo ze socialistické utopie
„Vlna rozhořčení nad Deutsche Bank“, - to je jen jeden z mnoha podobných titulků v denících z února 2005. Deutsche Bank, šéf Ackermann využívá radostné poselství rostoucích zisků k oznámení dvou cílů podnikání: zvýšení renty vytvářené vlastním kapitálem o 25% při současném propuštění 6400 spolupracovníků.
Zatímco bývalý šéf BDI Hans-Olaf Henkel o několik dní později vidí, že konečně přišel čas překonat po socialismu v NDR nyní i „západoněmecký socialismus“, jeho nástupce Jürgen Thumann varuje: „My jako podnik nemůžeme stále jen mluvit o maximálním zúročení vlastního kapitálu a nakonec se ještě nechat odměnit preferenčními bonusy, jestliže propouštíme co nejvíce lidí“. Nepovažuje za dobré, jestliže podniky postaví pro maximalizaci zisku všechno ostatní stranou. Jako manažer musí projevit odpovědnost pro stát a společnost.
Také odpovědi v sociálně demokratických a odborářských kruzích se pohybovaly více v oblasti morálky než v oblasti základních alternativ. O socialismu mluvil jen Henkel, zatímco v dřívějších časech by sociální demokraté a odboráři čelili tomuto postupu jistotou, že se tím znovu ukazuje šeredná tvář lupičského kapitalismu, proti němuž se musí postavit konkrétní utopie zásadně jiného, socialisticky utvářeného hospodářského a společenského řádu – jak to postuluje ještě Berlínský program z roku 1989.
Ale takovéto utopie nejsou tohoto času příliš v kurzu. Po epochálním obratu po roce 1989 si byli filozofové v jednom zajedno: věk „velkých vyprávění“ skončil. Jak tomu mohl protiřečit takový pragmatik jako předseda sociální demokracie? „Fundamentalisté nalevo i napravo, kteří blouznili o ráji na zemi nebo o novém člověku – všechno nesmysly“ , tak to nedávno vyjádřil Franz Müntefering. Paušální odsudky projektů budoucnosti byly dosud spojovány s politiky jako byl Helmut Schmidt, který ty, co hledali vize, odkazoval rád na psychiatry. Nicméně: Ještě koncem února referovaly F.A.Z. v hospodářské rubrice o Münteferingových programových úvahách pod titulkem „SPD chce zkrotit kapitalismus.“ To prý zůstává celosvětovým úkolem sociální demokracie. To zní téměř jako utopie, i když jmenovaný cíl nevystupuje v rouše tohoto pojmu.
Co však v dějinách sociální demokracie a dělnického hnutí bylo utopické, vizionářské, zaměřené do budoucností a co z toho ještě zbylo?
Engels a Kautsky
Znalce napadne spis Friedricha Engelse Vývoj socialismu od utopie k vědě, který předmluvou pro francouzské vydání dostal nejvyšší posvěcení osobně od Karla Marxe tím, že mu přiznal charakter „jistého úvodu do vědeckého socialismu.“ Nebyl tím však zároveň programově odmítnut jakýkoliv druh utopie? Nebyl tím utopický socialismus vystřídán vědeckým? V této jistotě byly vychovávány celé generace „marxistů“ na Východě i na Západě, kterým proto po mnoha ztroskotáních „vědeckého socialismu“ zůstala volba mezi přizpůsobením realitě, rezignací nebo cynismem.
V takové dichotomii „utopie” nebo „věda” vězí přirozeně zjednodušující představa, jako by mohlo existovat jen jedno nebo druhé: buď velký celkový utopický projekt myšlenkově anticipované nové společnosti, nebo její odvození prostředky vědeckého instrumentaria k analýze konkrétní společenské, případně ekonomické reality. Já považuji tento protiklad za falešný. Tento protiklad zastiňuje ty menší nebo větší utopie, které se dají projektovat pod celkovým obrazem společnosti, nebo takové, které vyplývají z maxim Francouzské revoluce: z volání po šancích pro svobodná individua, po rovných životních podmínkách pro všechny a po bratrských (dnes bychom řekli sourozeneckých nebo solidárních) životních formách.
Ale podíváme-li se do Engelse důkladněji, zjistíme, že odmítnutí utopického je u jeho epigonů daleko drastičtější než u něho. Napsal: „My, němečtí socialisté, jsme hrdi na to, že pocházíme nejen od Saint-Simona, Fouriera a Owena, ale i od Kanta, Fichteho a Hegela.” Upozorňuje, že Francouzská revoluce si vytýčila velké cíle: věčnou pravdu, věčnou spravedlnost, v přírodě (a v lidské přirozenosti) založenou rovnost a nezadatelná lidská práva. Ale na rozdíl od mnohých, kteří mu nerozumějí, nezavrhuje Engels tyto cíle, ale ukazuje, že jejich uskutečnění ztroskotává na tvrdých podmínkách reality a že v ranném kapitalismu se proklamovaná lidská práva stávají privilegiem buržoazie.
V hlavách utopických socialistů vidí Engels první geniální myšlenky, jak tyto podmínky překonat. Saint-Simonův geniální bystrozrak postihuje již téměř všechny ne stroze ekonomické myšlenky pozdějšího socialismu. U Fouriera nacházíme nejen již hluboce pronikavou kritiku stávajících společenských poměrů, ale i poprvé vyslovenou pravdu, že v dané společnosti je stupeň emancipace žen přirozeným měřítkem všeobecné emancipace. A proti Owenovým detailním výpočtům pro vzorovou komunistickou kolonii se dá jen málo co říci. Jeho družstevní společnosti dávaly od té doby vždycky praktický důkaz, že jak obchodník, tak továrník jsou postradatelné osoby. V tomto smyslu formuloval Marx už v roce 1864 v Inaugurální adrese Mezinárodního dělnického sdružení, že v těchto společnostech spočívalo dosud největší vítězství politické ekonomie práce nad politickou ekonomií kapitálu.
O několik let později než Engels uveřejnil Karl Kautsky svůj velký rozbor středověkého myslitele Thomase Moora a jeho utopie; nazval ho otcem utopického socialismu. Přístupem podobným Engelsovu se pokouší pochopit Moora z jeho doby, hodnotí ho jako velkého humanistu, politika a socialistu. Pokud jde o vztah společenské reality a ideje, skutečnosti a utopie, píše, že tento socialismus je utopický méně pro nedosažitelnost svých cílů než pro nedostatečnost prostředků. „Utopie” bude stará brzy čtyři sta let – končí Kautsky svůj spis – ale její ideály leží ještě před lidstvem spějícím vzhůru.
Oddělení vědeckého socialismu od utopického bylo tedy těmi, kteří byli odpovědni za jeho koncipování a rozšiřování, viděn mnohem méně ostře než jejich následovníky, např. právě také pozdějšími komunisty. Od utopie k vědě a k činu – tak zněla jejich deviza, kterou nejen že heroizovali cestu Říjnové revoluce, ale zároveň denuncovali každou variantu “utopických představ” jako škodlivý návrat k předrevolučním časům.
Engelsův spis byl otištěn spolu s Radkovým pamfletem Vývoj socialismu od vědy k činu a Hermann Duncker v předmluvě ukazuje proč. V západní Evropě socialismus upadl z vědy revolučního marxismu opět do menševického utopismu, do utopie pozvolného zatlačování moci kapitálu. Utopie se stala tímto způsobem synonymem iluzorního a zrádcovského renegátství, denunciačním pojmem mezi znepřátelenými křídly dělnického hnutí.
Ale je tu nápadné něco dalšího: v ohnisku těchto debat stojí otázka, je-li prvořadá vůle a představa nebo analýza skutečnosti; téměř žádná myšlenka se nezabývala otázkou, zda nejsou potřeba konkrétní utopie vyjádřené v obrazech, metaforách a symbolech, aby bylo možno úspěšně získávat stoupence pro vlastní cíle a představy.
Programové utopie
V dlouhé historii sociálně demokratických programových spisů nebylo obvyklé popisovat rozsáhlé představy o budoucí, nové společnosti. Dlouho dominovala klasická směs z hospodářské a společenské analýzy a seznamu jednotlivých konkrétních požadavků. V Komunistickém manifestu (1848) zdůrazňují Marx a Engels otázku vlastnictví jako základní otázku hnutí, ale říkají přitom jasně, že komunismus nikoho nezbavuje moci přivlastňovat si společenské produkty, kromě těch, kteří si tímto přivlastňováním podmaňují cizí práci. Nicméně: při důkladnějším pohledu se zřetelně rýsuje společenská utopie beztřídní společnosti, v níž se realizují ve velkém rozsahu lidská práva.
V Erfurtském programu (1891) čteme tyto cíle takto: přeměnit kapitalistické soukromé vlastnictví výrobních prostředků ve společenské vlastnictví a přeměnit zbožní výrobu v socialistickou, tím osvobodit nejen proletariát, ale celý lidský rod. A následující, skutečně programově vizionářská věta se táhne v lehce pozměněné resp. aktualizované formě v různých programech přes Zhořelec (1921), Heidelberg (1925), Godesberg (1959) až k Berlínskému programu z roku 1989: „Sociálně demokratická strana Německa nebojuje /.../ za nová třídní privilegia a výsady, ale za odstranění třídního panství a samotných tříd a za stejná práva a stejné povinnosti bez rozdílu pohlaví a původu. Vycházejíc z těchto názorů potírá v dnešní společnosti nejen vykořisťování a útlak námezdně pracujících, ale každý způsob vykořisťování a útlaku, ať je namířen proti třídě, straně, pohlaví nebo rase.“
Aktualizace v Berlínském programu zní takto: „Usilujeme o solidární společnost svobodných a rovných bez třídních výsad, v níž lidé rovnoprávně rozhodují o svém životě a své práci. Nový a lepší řád, o jaký usiluje demokratický socialismus, je společností osvobozenou od třídních přehrad. Chceme jí dosáhnout odstraněním privilegií a dovršením demokracie.”
Nyní ovšem musíme konstatovat, že všem těmto programům zůstávají společné dva momenty. Sociální demokraté měli v různých obdobích vždy představu o tom, v jaké fázi ekonomického období žili (ranný, konkurenční nebo monopolní kapitalismus, fordismus) a kterým směrem se kapitalismus zdál pohybovat. A nehledě na to, že se považovali za mezinárodní hnutí a již v roce 1925 se orientovali na Spojené státy evropské, rozvíjeli své představy o transformaci v podstatě na úrovni národního státu.
Oba dva momenty jsou dnes pasé. Jednak dnešní sociální demokracie a s ní celá levice nedisponuje spolehlivým pochopením současného období – a nemůže jím disponovat. Neboť pojem globalizace je tak výstižný a zároveň mnohovrstevný, že stěží umožňuje poznání, kterým směrem budou současné transformační procesy probíhat. Ekonomové jako Altvater a Mahnkopf proto rozumně považují za předčasné mluvit už dnes o novém, postfordovském režimu akumulace a jsou pro to, aby se všechny intelektuální zdroje koncentrovaly na pochopení nových tendencí informalizace v oblastech peněz, práce a politiky.
Konkrétní utopie, vzory a pokrok ve věku globalizace
Na druhé straně vězí v pojmu globalizace ústřední, neodmítnutelné poznání: v mnohovrstevně propojeném světě, v němž se mohou globálně směňovat a přenášet peníze, měny, zboží a pracovní místa, neexistují už žádné úspěšné národní transformační koncepty. A zhroucení sovětských společností a ekonomik k tomu s trvalou platností dokázalo, že „utopie” státní ekonomiky bez procesů konkurence a soutěže nemilosrdně podlehla kapitalistické ekonomice.
Vraťme se k výchozímu bodu. Koncem roku 2004 přinesla Berliner Zeitung ve své hospodářské rubrice tyto titulky: „Velkolepý rok. Německé podniky zaznamenaly 2004 velké přebytky”. Současně se firmy jako Opel, Siemens, Deutsche Bank a jiné předháněly v oznámeních o masovém propouštění a přesunech pracovních míst do oblastí s nižšími mzdovými náklady. Reakce křesťanského demokrata Heinze Geisslera v Zeitu zní „Kde zůstal váš výkřik?” Je uvedena větou z Marxova Komunistického manifestu a vyznáním: „V globálním hospodářství vládne naprostá anarchie. Lačnost požírá vládnoucím jejich mozky.” Lidem se ukazuje ohavná tvář nemravného a také ekonomicky falešného kapitalismu, když burzovní hodnota a platy manažerů, vázané na kursy akcií, stoupají tím výše, čím více lidí je postiženo racionalizací. Nehledě na to Franz Müntefering statečně prohlašuje: „SPD chce, aby podniky byly úspěšné a docilovaly zisků, neboť to je předpoklad práce a blahobytu.” Svět naruby?
Oběma výrokům je společné jedno. Působí současně bezradně a nerealisticky. Zatímco Geissler nemůže nabídnout žádné řešení pro „zkrocení“ globálního kapitalismu, nemluvě o vypracovaném globálním „alternativním“ modelu (i když mluví o umlčené alternativě „mezinárodní sociálně ekologické tržní ekonomiky s regulovanou soutěží“), Münteferingovy naděje na spojitost expanzivních cyklů růstu se zvyšováním počtu pracovních sil jsou popírány rok za rokem ekonomickými daty. Zbývá doopravdy už jen utažení opasků?
Odpověď může znít paradoxně: žijeme v době dramatických změn a nikdo nemá jasnou představu o tom, kam vede cesta (problém, který by mohl současným pisatelům sociálně demokratických programu způsobit více problémů, než jim bude libo). Není divu, že u mnoha lidí dnes nacházíme víc úzkosti než naděje. Ale právě v takových dobách se politika nemůže obejít bez konkrétních utopií, ovšem musí postupovat realistickým způsobem, ne ve smyslu celkových společenských projektů, ale střednědobých vzorů pro sociální demokracii (soziale Demokratie), přeložených do metafor a obrazů schopných zprostředkování, na jejichž základě může být stanoveno, kam reformní procesy vedou. Tak odpor proti Hartzovým zákonům spočíval na takovém difuzním strachu lidí, že se ocitnou na skluzavce, z níž není vidět konec, o cíli nemluvě.
Co je tím míněno, mohu zde pouze načrtnout v několika bodech.
Zaprvé: Potřebujeme nový vzor normálního společenského pracovního poměru za hranicemi stále ještě dnešního obrazu mužského živitele rodiny, zatím co žena je v domácnosti; tento obraz ovlivňuje tarifní smlouvy. Za dosavadních podmínek nedosáhneme plné zaměstnanosti.
Vedle slušných pracovních forem pro jednotlivce a samostatně vychovávající musí přijít zkrácená celková pracovní doba pro páry.
Zadruhé: Potřebujeme nový vzor sociálního státu. Dosavadní paritní financování vázané na pracovní poměr naráží na své hranice a neustále zostřuje racionalizační tlak na živou práci.
Zatřetí: Potřebujeme nový vzor pro výrobní cyklus šetřící zdroje. V globalizovaných podmínkách se mohou pracovní místa trvale vytvářet a udržovat ve střednědobém výhledu, jestliže stát a jeho ekonomie mají vedoucí účast na technologickém vývoji v rámci nového Kondratěvova cyklu.
Začtvrté: Potřebujeme nový vzor ekologicky snesitelného, „dobrého“ života - v tom jsou obsaženy požadavky na náš způsob výroby stejně jako konzumu, na náš způsob cestování stejně jako dopravy.
Zapáté: Potřebujeme nový vzor pro Evropu. Jen když budou dimense sociální Evropy a prostory pro jednání demokraticky legitimních aktérů rozeznatelné a srozumitelné, ztratí lidé strach, že „projekt Evropa“ je jen částí vývoje, který ohrozí jejich pracovní místa a jejich blahobyt, zatímco rozšíří prostor pro koncerny a akcionáře.
Zašesté: Potřebujeme nový vzor pro globalizovaný svět, v němž mohou být účinně potírány chudoba a terorismus a obnoven mír. To je nejtěžší úkol. Protože vyžaduje, abychom my, obyvatelé stále ještě bohatého Severu a Západu, radikálně zpochybnili naše bohatství, náš model života a naše chápání pokroku a abychom ho zpochybnit museli. Protože stále ještě převážná většina lidstva na této planetě žije na kontinentech Asie, Latinské Ameriky a Afriky často v poměrech pod lidskou důstojností.
Na odvrácenou stranu našeho pokroku nás nedávno upozornil jihoafrický spisovatel Breyten Breytenbach v oslňující přednášce v berlínském Goethově institutu. V ní např. řekl: „Považovali jsme Spojené národy za přiměřený mezinárodní kompromis, abychom budili naději a zprostředkovávali v konfliktech, ale pak byly Spojené národy zbaveny moci jedinou planetární supervelmocí, která považovala vlastní zájmy za důležitější./.../ Brzy měl každý auto nebo o tom snil, takže se našlo na milion pochybných důvodů zacpat silnice a dálnice./.../ My všichni jsme si zvykli na televizi jako ryby na zkalenou vodu a teď jsou naše fantazie otřepané; jsou infikovány tím, že jsme stále vystaveni lžím a vzrušujícím přáním, které nemohou být nikdy uspokojeny. /.../ Bohatneme a tloustneme díky bezpočtu chovaných prasat a vodu této země už nemůžeme pít. Můžeme konzumovat co srdce ráčí a dusíme se v odpadcích. Ničíme zemi v orgiích znečišťování. I chudí si mohou dovolit hamburgery a pomfrity a tloustnou. Oživujeme naše hospodářství výrobou a prodejem zbraní; třináctiletí zabijáci v masce a s kalašnikovem, které jsou levnější než hrst rýže, už nevidí jinou cestu jak se stát mužem než šíleným vražděním. Tím vším se táhla a táhne zlatá nit globalizace, krycí jméno pro celosvětové kapitalistické vykořisťování. Jsme odsouzeni k tomu kupovat, kupovat a ještě kupovat, a chudí dále chudnou“.
Neue Gesellschaft/Frankfurter Hefte, 4/2005, Uli Schöler
Pro Masarykovu dělnickou akademii přeložil Miloš Hájek
Uvedení stati pro MDA
Uli Schöler, významný německý sociálně demokratický teoretik, člen redakčního kruhu časopisu „Neue Gesellschaft/Frankfurter Hefte“, v jehož letošním 4. čísle vyšel článek, který předkládáme čtenářům, jistě nepatří k levici SPD. Zároveň si však nemůže nepovšimnout, že k soudobému světovému vývoji a především k společenským důsledkům globalizace už nelze přihlížet se založenýma rukama. Mám za to, že tento posun je příznačný nejen pro německé sociální demokraty. Zda je dostatečný, to ukáže teprve budoucnost.
Stať přeložil Miloš Hájek.
V Praze 23. listopadu 2005
Miloš Bárta