Hodnota, úpadek a technologie: dvanáct tezí

Vydáno dne 21. 01. 2005 (13734 přečtení)

Článek z levě-komunistickém časopisu Internationalist Perspective zpochybňuje mýtus, že úpadek kapitalismu stojí na nemožnosti dalšího rozvíjení výrobních sil, kritizuje produktivistickou ideologie, která z něj vychází, ale i teze, podle nichž v dnešním světě přestávají kategorie jako hodnota či kapitálový vztah de facto existovat nebo že jsou samy technologie neutrální.

1. Ve svém projektu kritiky politické ekonomie, který nastínil v díle Grundrisse, v předběžných poznámkách z let 1857 - 1858, odhalil Karel Marx základní kategorie (hodnotu, abstraktní práci, zboží a kapitál), které „vyjadřují formy bytí, vlastnosti existence“^[1] kapitalistického výrobního způsobu. Právě tyto kategorie tvoří, jak byl Marx přesvědčen, ekonomické, sociální, politické a kulturní dimenze lidského života v kapitalismu a jeho historický vývoj. A právě na těchto kategoriích spočívá vnitřní a nerozřešitelný rozpor výrobního způsobu, který, jak Marx věřil, poukazuje jak na historicitu těchto kategorií, na jejich sesazení z úřadu, který v dějinách zaujímaly, skrze zrušení zbožní výroby, tak na vyhlídku na vytvoření lidského společenství (Gemeinwesen). Zákon hodnoty, výroba hodnoty nejsou odvěké a nejsou životu lidského druhu vrozené. Hodnota je spojena s kapitalismem a se zbožní formou; je to forma bohatství zprostředkovaná trhem, směnou, kde je bohatství tvořeno lidskou pracovní silou. Navíc, ke zrušení kapitalismu nemůže dojít, aniž by nedošlo k zrušení zbožní výroby.

2. Systematický rozvoj svých klíčových vhledů do celé otázky až k sestavení výslovné struktury kapitalistického výrobního způsobu a jeho historické trajektorie za svého života Marx nikdy nedokončil a jeho myšlenkovým dědicům, počínaje Engelsem, se dokončení tohoto teoretického úkolu nejenže nezdařilo, důsledně jej navíc podkopávali skrze artikulaci „produktivistického marxismu“. Tento produktivistický marxismus, který je společný sociální demokracii, leninismu, projektům jak Stalina, tak Trockého a dokonce i ekonomické perspektivě velké části komunistické levice (navzdory vzájemnému nepřátelství, které mezi těmito rozličnými proudy panuje na politické rovině), se drží trans-historické povahy výroby hodnoty, průmyslovou práci, tak jak se se vznikem kapitalismu objevila, považují za neměnnou a nekonečný průmyslový růst a technologický rozvoj, spolu s proletářskou prací, která je jeho podmínkou, oslavují jako samotné základy socialismu či komunismu. Kvintesencí produktivistického marxismu je Leninova formulace, podle níž socialismus rovná se: sověty plus elektrifikace.

3. Z pohledu produktivistického marxismu na sebe berou vnitřní, inherentní rozpory kapitalistického výrobního způsobu dvě možné formy.

Zaprvé: Rozpor mezi průmyslovým výrobním způsobem a buržoazním distribučním způsobem; mezi výrobními silami, rozvojem, který kapitalismus způsobil a který může zajistit blahobyt pro všechny, a „výrobními“ vztahy, jimiž je ve skutečnosti rozuměn distribuční způsob („soukromé“ přivlastňování si bohatství společensky produkovaného proletářskou prací), který odsuzuje masu lidstva k existenci, v níž zůstávají její potřeby neuspokojeny. Na základě této interpretace mohou být rozpory kapitalismu odstraněny skrze socializovaný distribuční způsob (zrušení „soukromého vlastnictví“, znárodnění a centrální plánování), který bude s existujícím způsobem průmyslové produkce a proletářské práce v souladu.

Zadruhé: Rozpor mezi expanzí výrobních sil a kapitalistickými výrobními vztahy, které spoutávají, blokují a/nebo zabraňují jejich rozvoji.

V té či oné formě s sebou nese tato vize rozporů kapitalismu koncept úpadku (decadence), v jehož středu stojí teze o zastavení či ochabnutí růstu výrobních sil, spoutaných kapitalistickými výrobními vztahy. Na základě této vize mohou být rozpory kapitalismu vyřešeny odstraněním bariér, které stojí v cestě nespoutanému rozvoji industriálního výrobního způsobu a technologie (rozvoji, který byl spuštěn v pokrokové fázi kapitalismu či ve fázi jeho vzestupu), skrze zrušení trhu a soukromého vlastnictví.

4. Zatímco produktivistický marxismus a jakýkoli koncept úpadku kapitalismu vyjádřený na jeho základech zhmotňuje a oslavuje průmyslový výrobní způsob a proletářskou práci, která je jeho základem, Marxovy vlastní vhledy do těchto základních kategorií, které tvoří kapitalistický výrobní způsob, tedy zboží, hodnota, abstraktní práce, neukazují pouze na historickou podmíněnost těchto kategorií a výrobního způsobu, jemuž daly vzejít, ale i na nezbytnost zrušení zákona hodnoty a průmyslové výroby a proletářské práce, které zachovává. Dokud zůstane proletářská práce a průmyslová výroba základem společenského života, zachová se zákonu hodnoty a kapitalismu jejich nerozložitelná základna, a to bez ohledu na to, kolik změn pouhých forem proletářské práce a industriální výroby se zavede. V tomto smyslu se produktivistický marxismus ukazuje být ideologií kapitalismu, která v několika svých různých formách zvěčňovala kapitalistický výrobní způsob během většiny dvacátého století.

5. Pro Marxe je základní charakteristikou určení existence (Existenzbestimmung) v kapitalismu hodnota. Hodnota je, jako historicky specifická forma bohatství, která je příznačná pro kapitalismus, vytvářena přímým vynakládáním abstraktní lidské práce v procesu výroby; je formou společenského bohatství měřeného a produkovaného přímým vynakládáním pracovní doby ve výrobním procesu a jak její samotná existence jako formy společenského bohatství, tak její množství zůstává integrálně připoutáno k vynakládání pracovní doby a k množství či sumě živé práce zaměstnané ve výrobě. Bez ohledu na to, ke kolika změnám došlo ve formách výroby a výrobních technikách, ve struktuře trhu či formách soukromého vlastnictví, zůstává kapitalismus výrobním způsobem, jehož „předpokladem je - a zůstává - velké množství bezprostřední pracovní doby, množství vynaložené práce jako rozhodující činitel produkce bohatství“^[2]. Společnost, v níž je bohatství určeno množstvím živé práce vynaložené ve výrobním procesu, v níž je živá práce zbožím, které je směňováno za mzdu, je kapitalistickou společností, ať jsou právní vlastnické formy jakékoli.

6. Historická trajektorie kapitalismu produkuje rozpor mezi svou nepřekonatelnou základnou ve výrobě hodnoty a vynakládáním živé práce na straně jedné a skutečnými výsledky logiky svého vlastního rozvoje na straně druhé:

„Ale tou měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase - jejich síla a působivost - nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku techniky, čili na aplikaci této vědy ve výrobě.“^[3]

Zavedení kategorie „skutečného bohatství“ a protiklad mezi hodnotou a skutečným bohatstvím, kdy hodnota závisí na přímém vynaložení živé práce, zatímco skutečné bohatství stále více na aplikaci vědy a technologie ve výrobním procesu, má svůj základ ve dvojaké povaze zbožní formy, kterou Marx rozebírá: směnné hodnotě a užitné hodnotě. Samotný rozvoj výrobních sil kapitalismem ústí v rostoucí a fatální rozpolcení mezi hodnotou a skutečným bohatstvím: živá práce zůstává jediným zdrojem hodnoty, zatímco skutečné bohatství už dále není závislé na „bezprostřední lidské práci, kterou sám člověk (proletář) vykonává, ani na době, po níž pracuje“^[4] , ale spíše na výrobní síle „společenského jednotlivce“ (social individual), kolektivního dělníka (Gesamtarbeiter) a technologii, kterou uvádí do chodu.

7. Úpadek kapitalismu značí moment v přechodu od formální dominance kapitálu k reálné dominanci (k proniknutí hodnoty a zbožní formy do všech segmentů lidské existence), kdy výroba hodnoty přestala být podmínkou produkce materiálního bohatství a kdy se, vskutku, stalo zvěčňování výroby hodnoty, se svou nepřekročitelnou základnou v živé práci, překážkou další produkce materiálního bohatství. „Jakmile práce ve své bezprostřední formě přestala být velkým zdrojem bohatství, pracovní doba už není a nemůže být mírou bohatství, a tedy i směnná hodnota přestává být mírou užitné hodnoty. Nadpráce masy už není podmínkou rozvoje všeobecného bohatství... “^[5] V tomto místě historické trajektorie se kapitalismus změní z nezbytné podmínky rozvoje sil lidského druhu a jeho materiálního bohatství v překážku tomuto rozvoji. Vskutku, v této historické konjunktuře se kapitalismus stane destruktivním faktorem v životě lidského druhu, který zaškrcuje jeho potenciál a odsuzuje stále větší masy lidstva k nejistotě, mizérii a smrti. Navzdory - či spíše právě kvůli - bezprecedentnímu rozvoji technologie a výrobních sil ve dvacátém století žilo lidstvo uprostřed rostoucí nejistoty, rozpínavé a rostoucí nouze a nebezpečí násilné smrti ve válce a genocidě, které se staly znakem úpadku kapitalismu.

8. Ve fázi úpadku, kdy je stále svázaný s produkcí nadhodnoty extrahované z živé práce, zatímco je však již konfrontovaný se skutečností, že masa nadhodnoty má tendenci klesat spolu s tím, jak stoupá úroveň nadpráce, je kapitalismus nucen k tomu, aby zrychloval rozvoj výrobních sil ještě šílenějším tempem a v šílenější míře:

„Čím rozvinutější tedy kapitál je, tím více nadpráce vytvořil, tím děsivěji musí rozvíjet výrobní síly, aby realizoval sám sebe jen v menší proporci, tedy aby dodal nadhodnotu - protože jeho bariérou vždy zůstává vztah mezi zanedbatelnou částí dne, která vyjadřuje nezbytnou práci, a celým pracovním dnem. Může se pohybovat pouze uvnitř těchto hranic. Čím menší část, která je už tak zanedbatelná, připadá nezbytné práci, tím větší je nadpráce, tím méně může jakýkoli růst výrobních sil znatelně snížit nezbytnou práci; protože průměrná úroveň enormně vrostla. Sebe-realizace kapitálu se stává složitější do míry, která byla již realizována.“^[6]

Nicméně, samotný tento rozpor zvyšuje tlak na každou kapitálovou entitu, aby expandovala výrobní síly, vyvíjela nové technologie, zvyšovala produktivitu, v zoufalém pokusu uniknout klesajícímu kursu průměrné míry zisku a dosáhnout nad-zisku (surplus-profit) skrze výrobu zboží pod jejich průměrnou společenskou hodnotou. Čím rychleji tedy míra zisku klesá, jako výsledek stoupající organické skladby kapitálu, tj. růstu výrobních sil, tím větší tlak je vyvíjen na každou kapitálovou entitu, aby rozvíjela přesně tytéž výrobní síly v nekonečném slídění po nad-zisku. Tlak kapitálu na růst produktivity, tedy na rozvoj výrobních sil, se proto v jeho fázi úpadku nezmenšuje; právě naopak, a to dokonce i když frenetická expanze materiálního bohatství, k níž došlo, nepřináší přiměřenou expanzi bohatství ve formě hodnoty. Navzdory stále hubenějším výsledkům kapitálu v úpadkovém kapitalismu zůstává neustálá a neomezená expanze materiálního bohatství samou podmínkou pro zvěčňování výroby hodnoty. Je imperativem, který podtrhuje obrovské změny ve výrobě materiálního bohatství, které jsou na scénu uváděny například v oblasti počítačů, mikročipů, biotechnologie, robotů, optického snímání či umělé inteligence.

9. Úpadkový kapitalismus, nehledě na zuřivé tempo jeho vědeckého a technologického rozvoje, je nakažen katastrofickou ekonomickou krizí, která má svůj základ v expandujícím sociálním rozporu, jenž je výrobě hodnoty vlastní, a která má tendenci stát se ve fázi úpadku permanentním jevem. Podle Marxe:

„Sám kapitál je rozpor procházející procesem, a to proto, že usiluje o zkrácení pracovní doby na minimum, zatímco na druhé straně klade pracovní dobu jako jedinou míru a zdroj bohatství... Na jedné straně tedy vyvolává v život všechny síly vědy a přírody, jakož i síly společenské kombinace a společenského styku, aby vytváření bohatství učinil nezávislým (relativně) na pracovní době, která je na ně vynaložena. Na druhé straně chce takto vytvořené obrovské společenské síly měřit pracovní dobou a spoutat je v mezích, které jsou potřebné k tomu, aby se už vytvořená hodnota uchovala jako hodnota.“^[7]

Rozpor mezi imperativem, který vyzývá k redukci bezprostřední pracovní doby na minimum, zatímco ta samá abstraktní práce zůstává jediným měřítkem a zdrojem hodnoty, ustavuje reálnou základnu pro katastrofickou ekonomickou krizi, jak co se týče poklesu míry zisku, tak co se týče neschopnosti realizovat produkovanou nadhodnotu. (Modality, trajektorie a historie těchto ekonomických krizí jsou zpracovány v textu soudruha Sandera.)^[8]

10. Bylo by nicméně velkou chybou dovozovat, že jakmile byla jednou osvobozena z omezení výroby hodnoty, s její nepřekročitelnou vazbou na vynakládání bezprostřední pracovní doby, zpřetrhala produkce materiálního bohatství (skrze aplikaci vědy a technologie) svou vazbu na kapitál. Průmyslová výroba sama nese stigma kapitálu, na jehož základě se vynořila. Vskutku, Marx označuje průmyslovou výrobu za „specificky kapitalistickou formu výroby... (rovněž na technologické úrovni)“.^[9] Věda a technologie (a organizace či struktura, která je podpírá a umožňuje jejich rozvoj) jsou formovány a nesou nesmazatelnou pečeť kapitálu a hodnoty. Jak tvrdil Ernst Bloch: „... technologický vztah k přírodě opakuje buržoazní-společenský vztah k špatně chápaným tendencím a obsahům svého vlastního působení: v obou případech se aktivita nedostává za hranice pouhého vykořisťování, využívání možností; v obou případech nedochází ke komunikaci s předmětem jevu.“^[10]

Racionalizace a instrumentalizace všech aspektů lidské existence, které jsou konstitutivními výdobytky moderní vědy a technologie, jsou neoddělitelné od abstrakce, homogenity a kvantifikace, které jsou integrální k hodnotě a společenským vztahům, které hodnota generuje. Ve stručnosti řečeno, na historickém základě kapitalistického výrobního způsobu je materiální bohatství jako produkt moderní vědy a technologie samo nasyceno formou hodnoty. A to dokonce i tehdy, kdy již není poměřováno množstvím živé práce, která je v něm obsažena. Dokud bude charakterizovat interakci mezi lidmi a jejich přírodním prostředím to, co Bloch označuje za „technologický vztah k přírodě“, bude se lidstvo vztahovat k přírodě pouze jako pán a držitel, přičemž bude tento vztah stále více vztahem, který nebude hrozit jen destrukcí přírody, ale který bude ohrožovat i svazek mezi lidmi a přírodou, na němž závisí samotná existence našeho živočišného druhu.

11. Úpadek kapitalismu není nijak neslučitelný s rozvojem výrobních sil, s expanzí technologického ovládání přírody a s ohromným růstem hmotného bohatství. Vskutku, samotné rozpory výroby hodnot pohánějí každou kapitálovou entitu k šílené „produkci pro produkci samu“, v zoufalém pokusu dosáhnout nad-zisku skrze rozvoj nových technologií, které umožní, aby byla jejich zboží prodávána pod jejich společenskou průměrnou hodnotou:

„‚Produkce pro produkci samu‘ - produkce jako cíl sám o sobě - přichází na scénu samozřejmě s formálním podřízením si práce kapitálem. Dostavuje se tehdy, jakmile je bezprostředním cílem výroby produkovat co nejvíce směnné hodnoty, jakmile se stává směnná hodnota výrobku rozhodujícím faktorem. Tato inherentní tendence kapitalistické výroby však není náležitě realizována - nestává se nepostradatelnou, a to znamená též technologicky nepostradatelnou - dokud se nestane realitou specifický způsob kapitalistické výroby, a tedy reálné podřízení si práce kapitálem.“^[11]

Tím se osvětluje, jak poznamenal Ernst Bloch, to, že „samotná regrese společnosti může být v souladu s pokrokem ve věci ‚ovládání přírody‘“^[12] . Regrese či úpadek může nastat dokonce i v situaci, kdy pokračuje nesmírný rozvoj vědy a technologie. Propojení konceptu úpadku kapitalismu s tezí o zastavení se růstu výrobních sil či jeho zpomalení, které je samo dědictvím produktivistického marxismu, musí být rozbito. Jak poznamenal Walter Benjamin, vulgárně-marxistická koncepce „vidí jen pokrok v ovládání přírody, nikoli regresi společnosti; již ona vykazuje technokratické rysy, které se později shromáždí pod praporem fašismu“.^[13]

Namísto tohoto vulgárního či produktivistického marxismu, oné ideologie kapitalismu, a na základě vlastních Marxových vhledů, musíme vypracovat koncept úpadku kapitalismu jako formy společenské regrese, která je doprovázena technologickým „pokrokem“, který - za absence sociální revoluce a zrušení výroby hodnoty - zahrnuje objektivně-reálnou možnost masivní ekologické destrukce, stejně jako industriální genocidu a termonukleární válku, tedy nebezpečí, která by ohrozila samu existenci lidského druhu.

12. Historickou alternativou k společenské regresi kapitalistického úpadku je zrušení výroby hodnoty, jejích forem bytí (Dasensformen), včetně vědy a technologie, jimž vtiskla svůj charakter abstraktních a neusmířených. To však nevyžaduje jen zrušení výrobního způsobu založeného na přímém vynakládání živé práce jako zdroje nadhodnoty, ale též zrušení samotného průmyslového výrobního způsobu, který je uváděn v pohyb proletářskou prací a který není kapitalismu o nic méně integrální.

Tím, co učinilo zrušení průmyslové výroby a výroby hodnoty objektivně-reálnou možností, která je pořadu dějin, je přitom historická trajektorie kapitalistického výrobního způsobu sama. Na jejich místě může vyrůst lidské společenství (Gemeinwesen) ustavené společenským jednotlivcem, který vstupuje do kvalitativního a společensky zprostředkovaného vztahu k přírodě. Na rozdíl od kapitalistické technologie, pro níž je příroda jen objektem vykořisťování a podrobení, technologie adekvátní pro Gemeinwesen a sociálního jednotlivce - řečeno slovy Ernsta Blocha - „překoná svou katastrofickou stránku a svou abstraktnost. Zamýšleno je zde jedinečné spojení, skutečné uvedení lidských bytostí (jakmile by byly sociálně smířeni sami se sebou) do přírody (jakmile by s ní byla smířena technologie)[14] Jak by taková technologie smířená s přírodou vypadala? Jak může být technologie zbavena své abstraktnosti a své katastrofické stránky? Je daleko snazší poukázat na nebezpečí vědy a technologie, která s přírodou zachází jednoduše jako s objektem vykořisťování a ovládání, protože ekologická destrukce, která z toho vzešla, je dnes očividná dokonce i těm, kteří nevidí spojení mezi tímto vztahem a kapitálem. Přísvit, který takovou technologii obestírá, její kontury snad mohou být zahlédnuty již nyní: je to však jen experimentální praxe lidstva, které se osvobodí z kapitalistického interregnum, co může vykreslit v plných barvách technologii adekvátní lidskému společenství, Gemeinwesen“, které je alternativou k barbarství kapitalismu.

Mac Intosh
Internationalist Perspective, číslo 32-33, zima 1997/98

Alarm, 21. 1. 2005, Jindřich Lukáš přeložil a uvedl takto:

Tvrzení, že úpadek kapitalismu stojí na nemožnosti dalšího rozvíjení výrobních sil stojí v pozadí mnoha analýz řady levicových proudů - a článek, který přinášíme, je tak potřebným zpochybněním tohoto obecně sdíleného mýtu a kritikou produktivistické ideologie, která z něj vychází. Kromě toho však obsahuje též kritiku tezí, podle nichž v dnešním světě, kdy je tvorba skutečného bohatství díky technologiím stále méně závislá na vynakládání pracovní síly, přestávají kategorie jako hodnota či kapitálový vztah de facto existovat (u nás viz například Radim Valenčík). A v neposlední řadě je tento text, který vyšel v levě-komunistickém časopisu Internationalist Perspective, též příspěvkem ke kritice názoru, podle něhož jsou technologie neutrální - a jde jen o to, jaká společnost je bude mít v rukou. V dalších dnech vydáme polemickou reakci, které se článku dostalo, a následnou reakci autora původního článku.

[1] K. Marx, Grundrisse (Ekonomické rukopisy z let 1857-1859)

[2] K. Marx, „Grundrisse"

[3] tamtéž

[4] tamtéž

[5] tamtéž

[6] tamtéž

[7] tamtéž

[8] Autor zde odkazuje na třetí část textu The Roots Of Capitalist Crisis, který najdete zde: users.skynet.be/ippi/3thkriscap.htm (poznámka překl.)

[9] K. Marx, Results of the Immediate Process of Production

[10] E. Bloch, The Principle of Hope, volume two

[11] K. Marx, Results of the Immediate Process of Production

[12] E. Bloch, The Principle of Hope, volume two