Z Týnské až do Velryby

Bondy odkláda igelitku a zapaluje si: „Ale tady došlo k omylu, poněvadž to nejsou české džíny, ale polské - ty mají větší trvalost. Je ovšem pravdou, že za těch 50 let jsem vyměnil sotva dvoje.“

Podotýkám, že se stejnou zarytostí zůstává svůj ve všem. Tahle bondyovská umanutost se mi zdá být svým způsobem také uměním. „Ale příteli, to není ani tak otázka umění jako charakteru. Já se o sobě domnívám, že jsem člověk charakteru špatného, po všech stránkách odsouzeníhodného, nevidím na sobě žádnou kladnou etickou vlastnost. Ale být sám sebou, to je snad také otázka cti, ne? Já si nedovedu představit, že bych byl něčím jiným, než čím jsem - Bondym.“

„Nejde taky o věc rozhodnutí?“ namítám a mávám na obsluhu. „Samozřejmě že jsem byl mnohokrát v životě postaven před lákavé nabídky, abych se etabloval v tom kterém establishmentu za velmi výhodných podmínek, ale mě to prostě nebavilo. To není otázka zásadovosti - opakuji, že mě to nebavilo a nebaví. A tak, jako mě nebaví dělat opičárny na nějaké univerzitě nebo v těch médiích, tak mě nebaví se společensky etablovat.“

Ptám se, co si dá. Říká, že tureckou kávu. Pak dlouze vyfoukne kouř: „Já skutečně můžu říct, že pro mě osobně svoboda znamená dělat pouze to, co mě baví. Ale to by mělo platit pro všechny lidi!“

S ohledem na jeho vyznání namítám cosi o marxistické praxi donucování, kolektivismu a nesvobodě, kterých jsme si užili dost.

Bondy se rozohní: „Marxovským ideálem společnosti není žádný kolektivismus, nýbrž Marx expresis verbis hovoří o tom, že cílem je rozvinutá lidská individualita, a tam, kde mluví o budoucnosti společnosti, nikdy nemluví o společnosti jako o kolektivu, nýbrž o souboru svobodných jednotlivců.“ Básník mluví zvýšeným hlasem, klepe při tom důrazně krabičkou od sirek do kavárenského stolku. „A ke svobodě jednotlivců patří zejména to - a to Marx zdůrazňuje - dělat jen to, co chci, to, co mě baví, protože jedině tímto způsobem mohu dosáhnout hloubky sebekultivace a seberozvinutí.“

Číšník nese kafe, pro mne konvici čaje. Ptám se, jestli v jeho životě přece jen nehrála určitou roli autostylizace. Sype cukr do kávy. Hovoří opět tichým, měkkým hlasem: „Já na to nemůžu odpovědět přesně, ale uvedu jedno nesporné faktum, totiž to, že ve všech svých románech vystupuji já sám. Píšu vlastně neustále o sobě, takže má autostylizace je neustálá. Je to ovšem stylizace filosofická nebo estetická, nikoli životní. Vznikly o mně legendy, to je pravda, ale sám jsem žádnou stylizaci neprovozoval. V románech je to něco jiného. Tady musím říct, že postava, ve které jsem nejvíce přítomen, je Šaman.“

Obracím řeč. Čeká nás sezení nad synopsí filmového scénáře na motivy jeho Prvních deseti let. U stolků kolem posedává spousta mladých. Snad nastupující generace kavárenských literátů. Těžko říct, jestli kdo z nich Bondyho zná, natož poznává. Jak by také mohli - stěží se někdo tak důkladně jako on po léta vyhýbá médiím. A časy, kdy bylo možné „živou legendu“ potkávat mezi Malou Stranou a Starým Městem takřka denně, jsou dávno pryč. Pokud se jednou za dva roky objeví v Praze, bývá to inkognito.

Když je dojednáno, pokládám před něho čerstvý výtisk velmi volného, komiksového zpracování jeho Sklepních prací. Nebude filosofova reakce příkře odmítavá? Bondy si nasadí brejle, zalistuje a rozchechtá se: „Vyřiďte těm mladým, že Bondy je pro každou špatnost a navrhuje v těchto komiksech pokračovat.“ Je tedy zaskočen příjemně. „Interakce mezi subkulturou a high culture je velmi plodná, což dosvědčuji bohatě i já svými vlastními knihami. To, čemu se ve vědecké hantýrce říká pokleslé umění, je vždycky v úzkém vztahu k tomu, co si říká vysoká kultura.“ Listuje dál a vypadá uspokojeně. Mladí si mohou oddechnout.

„Téma smrti jste si ve svých pracích vychutnával často,“ připomínám taktně-netaktně, když vidím, že se zastavil na stránce, kde komiksový ilustrátor vykreslil Bondyho, kterak je na nemocničním lůžku odvážen na patologii (v typickém baretu a zimním hubertusu, ale už bez bot - holé nohy mrtvého vylézají zpod bílého lajntuchu). Text v bublině říká: Tak vidíte pane Fišer, i na Vás došlo. V dalším okénku se Bondy obrátí k sestřičce: Víte, slečno, je to zvláštní, když je člověk mrtvý. Já o tom celý život přemýšlím a teď... musím přiznat, že jsem si to takhle nepředstavoval.

Básník se vtipnému ztvárnění vlastního setkání se smrtí směje. Téměř mazlivě opáčí: „Ano, smrt je mi blízkou a intimní záležitostí a stále víc ji považuji za velmi důležitou událost lidského života, ne-li snad nejdůležitější. Její význam a smysl dosud nechápu - pokud bych se na ni ovšem nedíval pouze jako na únik z tohoto trápení, které jsme nuceni prožívat. Její ontologický význam mi však dosud uniká a právě v posledních letech je předmětem mého soustředěného filosofického bádání.“

Upozorňuji, že je čas zaplatit a jít. Čeká nás přesun na křest „jeho“ komiksu. Bondy mne s nevtíravou naléhavostí požádá, zda bych mu nekoupil dvoje kamelky. Nádavkem mne upozorní na svůj mizerný invalidní důchod. Když cigarety zastrčí do igelitky, vydáváme se šouravým krokem na cestu přes Staré Město - směr Velryba. Vedu ho přes šírošírý Staromák. Turistické výpravy nám neustále kříží cestu jako nějaké spěšné mezinárodní expresy. „Kde je ta vaše Velryba?“ ptá se unaveně. Když vysvětlím cestu, opáčí, že lepší by snad bylo na „nějakou autogramiádu nebo co to je“ se vysrat.

Vedu ho za loket. Míjíme Husův pomník a já si v duchu pomyslím: Taky byste si tu nějaký zasloužil. Zeptám se: „Když vidíte tohle panoráma, Týnský chrám, radnici, řekněte upřímně, nestýská se vám po Praze? Nám tady chybíte!“ „To, co v Bratislavě opravdu vážně postrádám, je kvalitní knihovna. A pak pražské hospody, ale jak víte, pivo už nepiju. Mojí jedinou relaxací zůstává čtení další a další odborné literatury. U vědecké literatury si vysloveně lebedím. Role Národní knihovny v Klementinu, jako zdroje dat pro mé bádání je nezastupitelná. V tomto ohledu mi Praha chybí.“

Proplujeme pod orlojem, Mosteckou se prosmýkneme do Husovky. Když kráčíme kolem Zlatého tygra, padne řeč na jeho dávného přítele „Bogana“ Hrabala. Před kostelem sv. Jiljí oklovávají chodník holubi. Pozastavíme se, mluvíme o sebevraždě. „Vykonat sebevraždu není nijak příjemná věc - mně to můžete věřit, vím, o čem mluvím,“ vysvětluje. „Eutanazie, to by samozřejmě bylo lepší. Myslím si, že by mělo být každému dopřáno dobrodiní smrti a nemusel si to sám velice trapným způsobem aranžovat. Ve skutečně kulturní společnosti budou parky nebo velká sanatoria, velice příjemně zařízená, kam se ten, kdo bude chtít skončit se životem, odebéře a odevzdá se do rukou -“ „Boha?“, skáču mu do řeči. „Odevzdá se do rukou profesionálů, kteří mu to zaříděj,“ pokračuje Bondy nevzrušeným tónem. Namítám, jestli by svobodný člověk neměl i v tomto případě vzít odpovědnost do svých rukou. „Podívejte, tu odpovědnost za svůj život předávám profesionálům v tom momentu, kdy se bojím okamžiků toho aranžování, které musí sebevrah před sebevraždou učinit. Já s tím své zkušenosti mám a vím, že jsou to okamžiky trapné.“

„Ví se o vás, že máte blízko k buddhismu,“ říkám, „je podle vás možné věřit v nějaké převtělování, v reinkarnaci?“ Zareaguje téměř apaticky: „V buddhismu je základní tezí neexistence duše v jakékoli podobě, takže inkarnace jsou tu vlastně pseudoinkarnace. Co plyne neustále dál, není nějaká individuální duše, ale jen zákonitost skutkové následnosti. Karma. Ta není vázána na individuálního nositele.“ Nenechám se odbýt: „Myslíte, že odpověď po smyslu smrti nedává ani mystická zkušenost? Odpoví vehementně: „Podívejte se, mystická zkušenost je zkušeností a zkušenost, to není poznání. To není vědění. A o zkušenosti může mluvit jenom ten, kdo ji má sám v sobě. Nikomu ji nemůže sdělit. Je nepřenosná. Tím se liší od poznání, které lze sdílet.“

Zvědavě pokračuju: „Vy s tím máte nějakou osobní zkušenost?“ Bondy nonšalantně: „O Bondym je známo, že měl řadu takzvaných mystických zkušeností. Došlo k tomu, když mi bylo dvacet pět let, v době intenzívního hledání východiska z krize, kterou jsem pocítil jako marxista, když jsem viděl, že tradiční marxistický filosofický model - nemyslím společenský - je neudržitelný. Poznal jsem, že materialistická filosofie je mrtvá jako myš v písku! Hledal jsem tedy všude jinde, v buddhismu, taoismu a tak dále a je třeba říct, že na nesubstanční model jsem přišel až teprve po této zkušenosti. Snad bych mohl poukázat, že jsem v těch letech byl v častějším styku s Fráňou Drtikolem.“ Pak se naléhavě zeptá, jak je ta Velryba ještě daleko - potřebuje navštívit toalety. Jeho ustavičné trápení s „rozřezaným zadkem“, jak tomu říkal, je známé.

Vedu ho do kavárny Montmartre, která je za rohem. Ze záchodu se vrací bledý, zachmuřený. „Prosím vás, objednejte mi sodovku,“ řekne vyčerpaným hlasem. Na chvilku si sedáme. Jsme v kavárně sami. „Věříte v koncept máji - že svět může být pouhá projekce vědomí?“ Bondy se třesoucí rukou napije vody a nerudně opáčí: „Prosím vás, uvědomte si, že hovoříte s profesionálním filosofem. Mohu jen říci, že osobně vysoce akceptuji koncepci Vidžnánavády, kde jedinou ontologickou realitou jsou data vědomí - informace. A vykládat vám tady Vidžnánavádu opravdu nemohu, to po mně nechtějte. Račte si přečíst, vyšlo tiskem, stejně jako moje eseje ze sedmdesátých let, kde se těmito otázkami zabývám!“ Evidentně má tváří v tvář selhávajícímu tělu po náladě. Připomínám si jeho tolikrát opakované výtky: „Žijeme v kleci biotu!“

Poprosí mne, abych mu došel pro sirky. Zapálí si a pokračuje smířlivějším tónem. „Možná, že vnější realita opravdu neexistuje a je to jen zdání. To je ovšem otázka ontologická. Podívejte se, to je věčně známej problém, nejlépe řešenej právě ve filosofii indické, že opravdu lze modelovat universum do všech důsledků, do všech detailů, pouze jako soubor dat vědomí, který nepotřebuje jako svůj komplementární doplněk žádnou vnější realitu.“ Zaplatím a šouráme se k Perštýnu.

Před hospodou U Vejvodů se ho ptám, jestli jakožto filosof věří v existenci jiných vesmírů, v mnohost světů a paralelních realit. „Podívejte, ontologická realita má mnoho dimenzí. Dimenze fyzikální není ani jediná, ani primární. Jestliže taková připadá nám, tak to vůbec nic, ani za halíř, neříká nic o tom, že stejně tak může existovat universum, jehož základní parametry nejsou fyzikální, ale řekněme estetické nebo etické. Tak to předpokládají například taoisté nebo buddhisté. Podle výsledků, k nimž dochází současná věda, existuje ontologicky nesčíslný počet univers. Ale jestli to chcete říct úplně jako pro blbý, lze si klidně představit, že tímto světem může prostupovat universum, které obývají andělé a čerti a které není s tímto universem ve viditelném, zjistitelném kontaktu. Ontologicky to lze klidně předpokládat.“

Na křižovatce u Tesca je třeba obezřetně přejít, nenechat se přejet tramvají. Přesto se ptám:

„Co je podle vás klíčem k moudrosti? Je vám dost, už byste to mohl vědět.“ Bondy se zarazí před projíždějící dvaadvacítkou: „Jsou tři nebo čtyři základní cesty. Mezi nimi je možno si vybrat, všecky mají stejnou afinitu. Mně byla dána cesta rozumu - džnana jóga, jak říkají v Indii. Cestu lásky neznám, cestu skutků neznám, cestu pokory taky neznám. Poznání je pro indickou a čínskou filosofii ontologickou kategorií. Pochybnost - pochybnost o všech datech - to je samozřejmě jenom pracovní metoda, nikoli cíl. Cílem je dosažení dokonalého poznání, jak říká Buddha.“

Horko těžko se prodíráme davem na zastávce tramvají ve Spálené, oba už jsme na zhroucení. Přesto mne zajímá, zda se cítí, ve smyslu duchovního poznání, víc jako buddhista nebo marxista. Ztrápený filosof mne stále ještě neposílá do háje: „Chtě nechtě zůstávám článkem evropského typu spirituality. Marxismus, který je jejím syntetickým plodem, mi pochopitelně byl a je samozřejmostí. Ale od 21 let na mne neustále působil Buddha a buddhismus. Čím dál víc jsem se ale zamilovával do čínského taoismu. Je mi velmi blízký filosoficky prokomponovaný taoismus Tao te ťingu. Já jsem nakonec racionalista a jím zůstávám i jako eventuální taoista.“

Poslední díl cesty jsme šli mlčky. Do Opatovické jsme kupodivu dorazili včas. V lůně Velryby už to hlučelo, v koutě proháněl DJ gramofony. Bondy okamžitě upoutal pozornost mladých ctitelů. „Je to tady plné vašich fanoušků,“ upozornil jsem ho. Básník, který se sotva držel na nohou, se ke mně obrátil: „Já se na nějaké fanoušky můžu vysrat - jako byste to nevěděl. Kde jsou tady záchody, prosimvás.“

I když to mohlo vypadat, že básníkovo znechucení dostoupilo vrcholu, nebylo tomu tak. Jen co se aklimatizoval, vypil si turka, pozdravil se s dávnými i novými přáteli, obdivuhodně pookřál. Vstal od stolku, postavil se doprostřed davu a: „Milí mladí přátelé, jsem rád...“ Aniž by to kdo očekával, uspořádal téměř půlhodinovou přednášku o významu komiksu a cyberpunkové literatury s ohledem na sociokulturní trendy zglobalizovného světa. Během výkladu plného asociací a odkazů bylo v salonu Velryby ticho jako v posluchárně...

Právo, Salón, 19. 4. 2007, S. M. Blumfeld