logo SDS
Dnešní datum: 20. 05. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 1099x)

Socialismus a Praľské jaro (2)
(10. 06. 2018, 683x)

Socialismus a Praľské jaro (3)
(10. 06. 2018, 630x)

Socialismus a Praľské jaro (literatura)
(10. 06. 2018, 611x)

Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 604x)

Novčenko nebo babičok?
(31. 05. 2018, 601x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 574x)

Poznámka na okraj
(31. 05. 2018, 541x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 31
Prům. 18.2
21 denni
Max. 535
Prům. 398.2

Nyní si čte web : 98 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Pokus o zahájení debaty na skandální téma: Marx

Vydáno dne 26. 03. 2006 (5594 přečtení)

Nejsou pokřivené obrazy Marxe, s nimiž se v našich zemích setkáváme i v akademickém světě, projevem toho, že jsme se dosud nevyrovnali s minulým režimem? Není mlčení o západním marxismu známkou toho, že dosud vězíme v pouhé negaci minulého režimu a že jsme dodnes nepřekročili jeho stín?

Česká filosofie a společenské vědy dostaly po Listopadu 1989 konečně příležitost, aby důkladně vstřebaly všechny proudy evropského a světového myšlení. Během doby se postupně zaplnila snad všechna bílá místa na mapě filosofického a společenskovědního světa. Na této mapě však přesto jedno bílé místo zůstává: je to okruh francouzského, britského, amerického aj. společenskokritického a marxistického myšlení. Jak známo, na světě není jen zkostnatělý a scholastický marxismus, známý to marxleninismus.

Marxismus má v západním světě poněkud jiný zvuk: je to jeden z hlavních kritických hlasů proti ekonomické a státní moci, která anonymně určuje pravidla hry, s člověkem zachází jako s účetní položkou a uznává jen ty jeho rozměry, které lze přeměnit ve zboží nebo tak či onak využít. Marxismus je jedním z proudů, které vytvářejí opozici vůči této moci. Tento proud významně zasáhl do všech oborů: do filosofie, sociologie, psychologie, politologie, ekonomie. V západním akademickém světě se marxismus počítá mezi hlavní proudy současného myšlení a přednáší se o něm na univerzitách. Například ve vlivné knize Willa Kymlicky Současná politická filosofie. Úvod (Contemporary Political Philosophy. An Introduction. Oxford University Press 2002) vystupuje jako rovnocenný partner liberalismu, komunitarismu, multikulturalismu a dalších směrů. Filosofové, sociologové, politologové, ekonomové, kteří rozmanitým způsobem rozvíjejí Marxovo myšlení jako Jameson, Harvey, Žižek, Arrighi a nespočet dalších, vydávají svá díla v nejvýznamnějších světových nakladatelstvích.

U nás je situace jiná. Vydavatel řady paperbackových úvodů do myšlení základních postav a směrů evropského myšlení přejal od západního vydavatele všechny díly, až na ten, ve kterém se píše o marxismu. Z rozsáhlého díla Adornova, Blochova, Althusserova, Žižkova je do češtiny přeložena nepatrná část, pokud vůbec něco. Když se konečně jedno české nakladatelství rozhodlo vydat Althussera, sáhlo po jeho autobiografických textech s názvem Budoucnost je dlouhá. Fakta. Jaký důvod má dnes toto obcházení autorů, kteří v širokých souvislostech analyzují takové jevy, jako je sociální nespravedlnost, disharmonie mezi člověkem a společností, vyprázdnění politického a kulturního života, rozvrat životního prostředí, rasová diskriminace? Není možné, že tu přežívá české opatrnictví, přikrčenost, lhostejná poddajnost, která v dobách polistopadové svobody již nemá oprávnění? Nejsou pak ony pokřivené obrazy Marxe, s nimiž se v našich zemích setkáváme i v akademickém světě (Marx je líčen buď jako ekonomický redukcionista, nebo jako totalitní myslitel), projevem toho, že jsme se dosud nevyrovnali s minulým režimem? Není právě toto pokřivení Marxe a mlčení o západním marxismu známkou toho, že dosud vězíme v pouhé negaci minulého režimu a že jsme dodnes nepřekročili jeho stín? Neskončí u nás období nazývané jako postkomunismus právě tehdy, až se v nás rozpustí vnitřní bloky vůči Marxovi a my začneme přemýšlet o tom, co Marx doopravdy říká?

V českých zemích se daří zaplňovat mezeru v marxistické západní literatuře opravdu velmi pomalu. Zatím bylo přeloženo jen několik málo knih a dosud chybějí základní práce ve všech oborech. Malé brněnské nakladatelství Luboš Marek patří k těm několika málo nakladatelům, kteří se v posledních letech snaží alespoň zčásti toto bílé místo zaplnit. Ve spolupráci s občanským sdružením Socialistický kruh, které se na tuto literaturu systematicky zaměřuje, se mu podařilo vydat knihu Ericha Fromma Obraz člověka u Marxe a nyní připravuje k vydání společné dílo dvou současných autorů Cockshotta a Cottrella s názvem Kybersocialismus a hlavní práci Slavoje Žižka Nepolapitelný subjekt. Nedávno zde vyšla jedna z prvních polistopadových prací o Marxově pojetí dějin z pera českého autora. Běží o útlou knížku s titulem Marxova filozofie dějin od brněnského filosofa Milana Valacha, který je též známým propagátorem přímé demokracie a předsedou sdružení Hnutí za přímou demokracii, které minulý rok vydalo ve stejnojmenném nakladatelství návrh občanské ústavy.

Valachova knížka si nedělá nárok na to, že bude vyčerpávajícím nebo novátorským výkladem Marxovy filosofie dějin, a nenalezneme v ní téměř žádné odkazy k západní značně rozvinuté diskusi o tomto tématu. Autor si vytknul jiný cíl: ukázat shody a rozdíly mezi Marxovou teorií dějin a ideologií minulého režimu, kterou označuje jako ideologii komunistickou. Tato otázka si podle autora žádá vyjasnění, neboť bez tohoto vyjasnění se jen stěží můžeme vyrovnat s minulým režimem a začít s obnovou českého historického vědomí, tak poškozeného a chaotického. Jinými slovy, cesta k obnově našeho historického vědomí začíná tím, že dešifrujeme ideologii minulého režimu, která přinesla určitý výklad českých dějin. Při této práci se však nelze obejít bez hluboké znalosti Marxe, kterého se tato ideologie dovolávala. Takže, abychom u nás obnovili historické vědomí, musíme nejprve pochopit Marxe a marxismus. Nevystačíme tu s termínem totalitarismus, který nepostihuje vnitřní rozpornost minulého režimu a tak jako tak jej nelze uplatnit na všechny jeho fáze, jak věděl už Václav Havel v Moci bezmocných, kde rozlišil totalitní a post-totalitní fázi sovětského systému.

Je nutno ocenit, že Milan Valach se nevyhýbá ožehavým tématům. V kapitole Teoretické kořeny se zabývá otázkou soukromého vlastnictví a čtenáři připomíná, že v novověkém myšlení se o soukromém vlastnictví otevřeně diskutovalo a že Marx pouze domyslel to, co o soukromém vlastnictví řekli jiní: Locke, Hume, Rousseau. Podobné je to s Marxovou teorii třídního boje, kterou Marx převzal od starších autorů (od konzervativních francouzských historiků první poloviny 19. stol., jako byl Thierry, Mignet, Guizot). Valach se tu zmiňuje i o dalších ještě starších myslitelích, jako byl Thukydides, Platon nebo Machiavelli. Autor tím neusiluje o nic jiného, než aby i dnešní filosofové a společenští vědci byli ve svém myšlení a bádání tak svobodní jako filosofové a společenští vědci minulosti. K silným stránkám autora patří to, že dovede vystihnout otázky, které si Marx kladl, jako je otázka, proč v dějinách vůbec vzniká soukromé vlastnictví a co způsobuje, že se mění jeho formy (feudální vlastnictví se mění v kapitalistické apod.). Dá se říci, že autor je znamenitým tazatelem: jeho otázky jsou vybroušené, výstižné a otevírají nový pohled na věc.

Na škodu ovšem je, že někde (při výkladu různých forem vlastnictví) málo pracuje s Marxovými texty. Na s.46 sice uvádí kratičký úryvek z Německé ideologie, ale nechává stranou Rukopisy „Grundrisse“, které se považují za locus communis Marxova pojetí vlastnických forem. Ale třebas by autor pracoval jenom s Německou ideologií, obraz, který nám podává o Marxově pojetí dějin, by musel být mnohem tvárnější. Autor přechází pasáže, kde se hovoří o vztahu mezi materiální a duchovní produkcí, o významu dělby práce pro vývoj a emancipaci vědomí, tedy o známém problému, jak je to se vztahem mezi základnou a nadstavbou. Právě na Německé ideologii by se dalo ukázat, jak spletité jsou podle Marxe vztahy mezi materiální a duchovní činností společnosti a jak zjednodušené a zavádějící je pokládat Marxe za ekonomického deterministu. Tento zkreslený obrázek Marxe vyvrací i Erich Fromm ve výše uvedené knize. Má-li Marx promlouvat k dnešní době, je nejprve zapotřebí tento obrázek zproblematizovat a ukázat, že Marxovo myšlení je otevřené a hledačské. Tak třeba v Úvodu k jeho Rukopisům „Grundrisse“ čteme, že umění a jeho vrcholy nemají žádný vztah k vývoji materiální základny. „Neumlkají nutně zpěvy, zkazky a múzy s tiskařským lisem, tedy nezanikají tím nezbytné podmínky epické poezie? … Obtíž je v tom, že (řecké umění a epos, vázané na jistou formu společenského vývoje) nám … v určitém smyslu platí jako norma a nedostižný vzor.“ (K.Marx, Rukopisy „Grundrisse“. Praha, Svoboda 1971, s. 63n).

Valach při svém výkladu Marxova pojetí dějin ponechává poněkud stranou produkční a společenské struktury, a také otázku vědomí, práva, morálky, náboženství. Není v rozporu s Marxem, že „podstata logiky dějin je ve vývoji výrobních sil,“ a že tento vývoj vyžaduje postupnou změnu dělby práce a změna dělby práce vede ke změně společenského systému (viz s. 58n.). Potíž je v tom, že produkční síly nelze myslet odděleně od celku společnosti – jejich vývoj není automatický, nýbrž je urychlován, zpomalován či dokonce anihilován sociopolitickou strukturou. (,Asijská forma vlastnictví‘, jaká byla v Číně, sice ve srovnání s feudální, „germánskou“ formou vlastnictví umožnila rychlejší vývoj produkčních sil (techniky, vynálezů, organizace práce), ale tento vývoj se na jistém stupni zastavil. Ke změně vlastnické formy došlo až tehdy, když do Číny začal pronikat západní kapitalismus.) A kdyby v prvních stoletích našeho letopočtu byla v Evropě jiná konfigurace politických, náboženských, filosofických činitelů, tj. kdyby se Římská říše např. obehnala obdobou čínské zdi, která by ji ochránila před útoky barbarů, mohla by teoreticky trvat dodnes a s ní příslušný produkční způsob. Vývoj produkčních sil je plný zákrut, zlomů, návratů. Pro Marxe je každá ekonomická veličina vždy veličinou ,politickou‘, tj. dějinnou, společenskou a lidskou. Právě proto je to politická ekonomie. Jak zdůrazňoval György Lukács, marxismus se od ostatních směrů dvacátého století liší hlavně tím, že usiluje o poznání celku skutečnosti, tj. všech duchovních i materiálních dimenzí lidské společnosti v jejich hlubokých souvislostech a vzájemně podmíněné dynamice. Louis Althusser pak tento celek pojímá jako jednotnou, leč vnitřně členitou strukturu s dominantou, a zavádí pojem strukturální příčiny – ,naddeterminace‘ – vyjadřující skutečnost, že příčinou pohybu dějin není bezprostředně ta či ona síla nebo rozpor, ale vždy celá struktura s dominantou. (Podobné pojetí u nás v šedesátých letech rozvíjel Karel Kosík, který hovořil o ,konkrétní totalitě‘. Viz M.Hauser, Obrana Kosíkovy Dialektiky konkrétního. Literární noviny 39/29.září 2005).

Za jistý nedostatek Valachova výkladu Marxovy filosofie dějin pak považuji autorovo poněkud rozporuplné chápání pracujících. Na s. 51 recenzované knihy čteme, že ve vztahu k buržoazii dělníci nebyli a nejsou nositeli nového a výkonnějšího výrobního způsobu. Je ovšem otázka, zdali se míní manuálně pracující nebo námezdně pracující obecně. Jak známo, německé slovo Arbeiter znamená jak manuálně pracující, tak i námezdně pracující obecně. Jak potom rozumět tvrzení na s. 54, že zaměstnanci vytvářejí „revolučně nový výrobní způsob“, když se stávají vlastníky podniku, ve kterém pracují? Ekonomická demokracie, vytvořená pracujícími, má být podle Valachových slov základem přímé demokracie, která má vyšší kvality než dosavadní politický systém. A na s. 52 se dokonce říká, že zaměstnanci jsou nositeli budoucího výrobního způsobu a že jejich znakem je schopnost autonomního i solidárního jednání. „Bouřlivý rozvoj technologie,“ píše autor, přinese růst počtu takových lidí. Základem této myšlenky je nejspíše představa, že samotný produkční proces a technologie vedou k vytvoření zmíněných morálních vlastností, ale není jasné, zdali to platí u všech skupin zaměstnanců, tj. také u dělníků a manažerů, nebo jen u jakési střední zaměstnanecké vrstvy, pracující s moderními technologiemi, která se někdy označuje jako kognitariát. Autor vůbec tíhne k víře v iniciační moc technologií. Zároveň však na mnoha místech mluví o tom, že většina lidí je v zajetí falešného vědomí, tj. názorů, ideálů a představ, které vytváří vládnoucí třída, a že osvobození většiny začíná osvobozením od vlivu vládnoucí ideologie (viz s. 48). Není tu však ani slovo o tom, jak asi nastane takové osvobození – nebo se snad lidské vědomí promění vlivem nějaké nové technologie? Na s.56 se pak říká, že k morální proměně lidí dochází až v procesu provádění společenské změny, kdy teprve se lidé zbavují škodlivých návyků, získávají sebevědomí … Hned poté však autor hovoří o tom, že morální vlastnosti se utvářejí na základě zkušeností z každodenního života, tedy i z pracovního procesu. Není proto vůbec jasné, zdali nejprve mají vzniknout morální předpoklady společenské změny (jako je autonomie a solidarita), nebo naopak nejprve přijde blíže neurčený společenský pohyb nebo dokonce změna, a ta nás vybídne k tomu, abychom změnili své vědomí i jednání. Kdyby platila první teze, je záhadou, proč se lidé již dávno neosvobodili, kdyby platila teze druhá, není jasné, kdo nebo co dá podnět ke společenské změně.

V chápání zaměstnanců či pracujících autor kolísá mezi optimismem, když tvrdí, že většina lidí vědomě touží po svém osvobození, a pesimismem, když říká, že kapitalistické mezilidské vztahy vytvářejí u zaměstnanců „návyk podřizovat se nedemokratické autoritě“, že lidé podléhají konzumní ideologii a že pocit vnitřní prázdnoty v nich vyvolává touhu po silné a „laskavé“ autoritě, dávající jim pocit jistoty.

Například co se týká jednoho z hlavních témat současné levice – hierarchické mocenské struktury – o Marxově pojetí této věci se dozvídáme pramálo. Autor tu předkládá spíše své vlastní chápání: tyto struktury jsou zkrátka nástrojem nadvlády a lidské svobodě jsou nebezpečné i tím, že často vytvářejí „silný emocionální náboj potřebný k ovládání citů a myslí svých poddaných“ a zavádějí myšlenkové a hodnotové stereotypy (viz stranu 75). Dozvídáme se také, že těmto strukturám je společné autoritářství a že autoritářství je vlastně všudypřítomné: je ve všem, co je spjato s podstatou a ideologií komunistickou, fašistickou, kapitalistickou, a působí samozřejmě i v množině autoritářských církví (tamtéž). Marx ve své teorii dějin uvažuje o různých formách moci vždy ve vztahu k dané socioekonomické struktuře a její vnitřní logice. Už jenom samotná dělba práce a vývoj produkčních sil nastoluje mocenskou hierarchii (a třídní rozdělení společnosti) a ke zrušení této hierarchie je podle Marxe zapotřebí tuto dělbu práce nejprve překonat. (Srov. např. K. Marx, Německá ideologie. In Spisy sv.3. SNPL, Praha 1958, s. 46.)

Autor od sebe odděluje dva nejvíce vyhraněné typy autoritářství dvacátého století, nacismus a komunismus, na základě jejich ideologie. Milan Valach vypočítává na straně 66 své knihy body, jimiž se liší ideologie komunistická a nacistická. Komunistická ideologie (tj. ideologie minulého režimu) měla dvě části; jednak hlásala pozitivní hodnoty: svobodu, rovnost, solidaritu, odstranění utrpení, a jednak tvrdila, že „naplnění těchto radikálně humanistických a demokratických ideálů je možno dosáhnout (…) jen když vedoucí silou ve společnosti bude komunistická strana.“ Nebylo by však od věci důkladněji se vyrovnat s liberální a konzervativní námitkou, že tyto ideály patří do říše snů a utopií a že jejich uskutečňování vždy končí nějakou diktaturou. Hlavní problém není to, zdali jsou cíle komunismu přijatelné – většina humanistů přitakává myšlence lidské svobody, rovnosti, solidarity, odstranění vykořisťování…

Kámen úrazu je otázka, zda a jak lze požadavek jejich uskutečnění sladit s daným socioekonomickým řádem. U Marxe a Engelse je celá škála odpovědí – v případě, že daný řád vyčerpal své možnosti a menšina vládnoucích v něm stále více utlačuje většinu ovládaných, není jiná možnost než usilovat o jeho překonání a o nastolení vlády většiny nad menšinou (o „diktaturu proletariátu“, jejímž vzorem má být pařížská Komuna). Tato vláda je podle Marxe nutná k tomu, aby vznikl nový společenský systém (komunismus), ve kterém proletář přestane existovat, neboť se změní ve svobodného výrobce, který pracuje v kooperaci s ostatními. V případě, že všechny možnosti daného řádu vyčerpány nejsou, je podle Marxe a zvlášť pozdního Engelse nutno zápasit o takové věci, jako je všeobecné volební právo, právní ochrana pracujících, uzákonění snesitelné pracovní doby. Je také zapotřebí založit politickou stranu, prosazující v parlamentu požadavky proletariátu (touto stranou pak byla sociální demokracie), a vzdělávat dělníky, aby se pozvedli na vyšší kulturní úroveň, dovedli svých práv využívat a nabyli sebevědomí.

Toto základní dilema Marxovy teorie dějin se do značné míry odráží i v dějinách levice minulého století: sociálnědemokratický proud vycházel z toho, že v kapitalismu a parlamentní demokracii je ještě mnoho nevyužitých možností, proud komunistický se naopak domníval, že kapitalismus a parlamentní demokracie své možnosti již vyčerpaly. Valach tuto dvojznačnost Marxovy teorie dějin ponechává stranou a toto téma nerozehraje při svém výkladu komunistické ideologie. Lenin a ruští bolševici totiž předpokládali, že celý systém již dospěl na konec svého vývoje a sociálnědemokratická politika nutně selhává. Bolševici pak první světovou válku a ztroskotání Druhé internacionály, sdružující sociálnědemokratické strany, považovali za potvrzení této teorie. Lenin pak měl za to, že říjnová revoluce v Rusku v roce 1917 je pouze prologem a že po první světové válce se v západní Evropě rozhoří řada revolucí, ze kterých se zrodí socialistická západní Evropa, a ta pomůže zaostalému Rusku. Skutečnost, že se tak nestalo, nemálo ovlivnila tragický vývoj celého sovětského systému i jeho ideologie.

Valach pak snad až příliš mechanicky od sebe odděluje pozitivní a negativní stránku komunistické ideologie a přehlíží jejich souvztažnost: totalitní praktiky minulého režimu byly v rozporu se základními humanistickými idejemi (s pozitivní stránkou komunistické ideologie), ale bez těchto idejí by celý režim ztratil schopnost svého sebeospravedlnění. Čím propastnější byl tento rozpor, tím více se ovšem tyto ideje vyprazdňovaly a měnily v pouhé fráze, kterým mocní sami nevěřili. Ale museli je hlásat, neboť jinak se daný režim nedal zdůvodnit. O této prázdnotě vládnoucí ideologie a celkovém rozporu se ovšem nesmělo otevřeně hovořit, neboť tím by se rozložilo celé sebezdůvodnění daného systému a muselo by dojít k zásadním změnám. Například prohlášení Charty 77 vlastně není nic jiného než veřejné vyslovení této pravdy.

Jistá jednostrannost se projevuje i ve Valachových příkrých odsudcích další skupiny „autoritářských“ organizací – církví. Pravdou však je, že toto autoritářství má dvě strany. Například katolická církev – právě díky své organizaci a relativní mocenské autonomii – bezprostředně nepodléhá ekonomickým a politickým tlakům současného světa a víceméně si zachovává svou svébytnost. Ke katolické církvi mimo problematických rysů patří i to, že zůstala jedinou světově významnou společenskou institucí, která je kritická vůči nespoutanému neoliberálnímu kapitalismu. V encyklice Jana Pavla II. Centesimus annus z roku 1991 slyšíme varování, že po zhroucení komunistického systému se rozšíří „radikální kapitalistická ideologie, která se odmítá o těchto problémech [o vyčlenění člověka ze společnosti, vykořisťování, lidském odcizení, M. H.] byť i jen zmiňovat“. Nacházíme tu paralely s Marxovým pojetím soukromého vlastnictví, odcizení, vykořisťování. Výslovně se tu rovněž říká, že „vlastnictví výrobních prostředků v průmyslu i v zemědělství je oprávněné, slouží-li práci, přinášející užitek. Naproti tomu je neoprávněné, není-li zhodnocováno nebo brání-li v práci ostatních s cílem dosáhnout zisku, který neplyne z celkového zvyšování objemu práce a společenského bohatství, nýbrž z jeho potlačování, z nepřípustného vykořisťování… Takové vlastnictví nemá žádné oprávnění.“

Na závěr ještě uveďme alespoň jeden terminologický nedostatek Valachovy knížky. Autor ve své práci zásadně používá poněkud zkreslujícího výrazu „výroba“, „výrobní síly“, atd., místo vhodnějšího slova „produkce“. (O překladu tohoto výrazu viz má ediční poznámka v knize E. Fromma: Obraz člověka u Marxe. Brno, Luboš Marek 2004, s.150). Ve Valachově textu se např. na s. 31 hovoří o prostředcích materiální a duchovní produkce, ale obojí autor označí jako prostředky výrobní, takže z duchovní produkce se stává duchovní výroba. Pokud slovo výroba použijeme ve všech významových souvislostech, vyvolává to zcela nesprávný dojem, že Marx veškerou lidskou činnost vztahuje přímo na hospodářskou výrobu. To pak svádí k nesprávnému chápání Marxe jako ekonomického redukcionisty.

Valachovu knihu je nicméně třeba ocenit jako první známku probouzejícího se zájmu o skutečné Marxovo myšlení a jako jeden z prvních polistopadových pokusů o výklad i zpřítomnění tohoto nesnadného myslitele. Bohužel se tu občas projeví skutečnost, že se v českých zemích zhruba od nástupu normalizace v sedmdesátých letech o Marxovi příliš nediskutuje a přejímají se ta či ona schémata. V knížce však nalezneme základní Marxovy otázky, s nimiž se v našem novém století budeme muset nejspíše znovu potýkat.

Michal Hauser, Literarni noviny 2006-11, březen 2006 (zkrácená verze)
Zvýrazněně jsou upraveny pasáže, které v tištěné verzi nebyly (doplněno 30. 3. 2006)


Související články:
(Filozofie)

Rozhovor s Karlem Marxem (05.05.2018)
Karel Marx, filozof revoluce nebo liberální myslitel? (05.05.2018)
Národní identita není trauma, ale potřeba (12.02.2016)
Největąím ohroľením Evropy je její netečnost (06.04.2015)
Jak číst Marxův Kapitál (29.09.2010)
Marxova teorie společnosti (poznámky) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (2) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (13.12.2008)
Kdo jsme? Kam kráčíme? (16.06.2008)
Společnost nevolnosti (10.12.2007)
Bondyho vzkaz (22.04.2007)
Z Týnské až do Velryby (22.04.2007)
Zemřel Egon Bondy (10.04.2007)
Theodicea centur. XXI.? (21.10.2006)
Anketa o dekadenci „Západu“ (02.04.2006)
Obránci víry (31.03.2006)
Každý monoteismus je totalitní (30.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (2) (15.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (15.03.2006)
K postmoderně nelze přistupovat jako k univerzální koncepci (06.03.2006)
Člověk jako fixní kapitál, aneb jak to Karel Marx vlastně myslel (31.01.2006)
O ateismu, pochybnostech a víře (30.01.2006)
Význam marxismu pro model socialismu (05.01.2006)
„Zkrotit kapitalismus“ (29.12.2005)
Zásady komunismu (15.12.2005)
Marxova filozofie dějin (05.12.2005)
Marx a sovětský komunismus (05.12.2005)
Chvála materialismu (30.11.2005)
Kdo filosofuje (06.10.2005)
Válka s plky (11.08.2005)
Sartre: důsledný filozof svobody, ale i obhájce komunismu (19.06.2005)
Profesor Wright: Kapitalismus omezuje demokracii (24.05.2005)
Výzva „sociálního” v sociální demokracii (24.05.2005)
K pojetí svobody u K. Marxe (22.04.2005)
Marx ve stavu beztíže (15.04.2005)
Polemika o „produktivistickém marxismu“ (04.03.2005)
Vědění a víra v čase rizik (11.02.2005)
Atheismus není nové dogma (08.02.2005)
Místo iracionality potřebujeme návrat k racionalitě (08.02.2005)
Redakční předmluva k českému vydání Grundrisse (06.02.2005)
Marxova cesta revoluční kritiky (06.02.2005)
Rukopisy „Grundrisse“ (06.02.2005)
Buddha (04.02.2005)
1. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Hodnota, úpadek a technologie: dvanáct tezí (21.01.2005)
Příběh o příběhu: Egon Bondy - pětasedmdesát (20.01.2005)
Ďáblův advokát: „atheistova“ úvaha o levici a náboženství (18.01.2005)
Epocha samovzněcování (13.01.2005)
Filozofie očima přírodního vědce (10.01.2005)
Ideje jsou silnější než peníze - pokud to jsou opravdu ideje (10.01.2005)
Marxova filozofie dějin (23.02.2004)
Marxova cesta k vědeckému pochopení světa (17.02.2004)
V Den paměti (27.01.2004)
Světu vládne finanční oligarchie, říká Egon Bondy (12.07.2001)
Egon Bondy: "Vyvlastnit vyvlastňovatele" (06.03.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Michael Hauser | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Literární noviny

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
172 (172 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
148 (148 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
117 (117 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
108 (108 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
96 (96 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
121 (121 hl.)
Prohnilý humanismus !!
93 (93 hl.)

Celkem hlasovalo: 855


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.