logo SDS
Dnešní datum: 20. 05. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 1098x)

Socialismus a Praľské jaro (2)
(10. 06. 2018, 683x)

Socialismus a Praľské jaro (3)
(10. 06. 2018, 630x)

Socialismus a Praľské jaro (literatura)
(10. 06. 2018, 611x)

Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 603x)

Novčenko nebo babičok?
(31. 05. 2018, 599x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 574x)

Poznámka na okraj
(31. 05. 2018, 541x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 20
Prům. 16.4
21 denni
Max. 535
Prům. 385

Nyní si čte web : 29 uživ.

02. Články, statě, projevy

* K pojetí svobody u K. Marxe

Vydáno dne 22. 04. 2005 (6678 přečtení)

Ve svém eseji bych chtěl ukázat, že pojem lidské svobody je klíčovým argumentem marxistické kritiky kapitalizmu. Ve shodě s jeho vyroky i celkovou logikou jeho díla lze dokázat, že K. Marx nikdy nepodceňoval důležitost lidské svobody, jak se domnívá většina jeho kritiků, ale že pouze viděl existenci lidské svobody především ve spojení se sociálně-ekonomickými faktory ve společnosti.

Kritika Marxe má podle mého názoru své oprávnění právě v oblasti Marxova přecenění důležitosti vlivu sociálně-ekonomických faktorů na vytváření lidské svobody a její udržování.

Podobně jako mnoho dalších filozofů 19. století viděl Marx svůj vlastní věk na jedné straně jako dobu neuvěřitelného pokroku a vzestupu lidstva, na druhé straně ale také jako dobu největší sociální nerovnosti a chudoby, jakou kdy svět patřil. Způsob, jakým viděl Marx svou vlastní dobu, nepochybně hluboce ovlivnil charakter otázek, které si kladl a taktéž způsob, jak si na ně odpovídal. Patrně druhý faktor, který ovlivnil Marxovo uvažování o světě, byla šíře jeho znalostí: Nebyl pouze filozofem ovlivněným klasickou německou filozofií v čele s Hegelem a Kantem, ale také ekonomem ovlivněný Angličany Smithem a Ricardem, sociologem (byť se za něj nikdy neoznačoval) a historikem. V celém jeho díle se promítá další důležitý faktor a sice, že nikdy nebyl pouhým chladně uvažujícím vědcem ale zároveň politickým aktivistou emocionálně přesvědčeným o správnosti svých prognóz a analýz.

V německé filozofii nalezl Marx ideu pokroku lidstva. Podle ní mohou být v dějinách zvraty a dílčí regresy, obecně lze však konstatovat, že lidstvo pozvolna kráčí k lepšímu, humánnějšímu a moudřejšímu světu. Z anglické politické ekonomie získal zase přesvědčení, že kapitalizmus je nejpokrokovějším společenským zřízením, jaké dosud svět spatřil. Zde získal Marx myšlenku, že lidstvo nestoupá po žebříčku dějin díky Hegelovskému „progresu lidského ducha“, ale díky ekonomickému rozvoji. Marxův Komunistický manifest obsahuje jasná slova obdivu ke kapitalizmu: „vytvořil neobyčejná velkoměsta, zvětšil obyvatelstvo měst a osvobodil velkou část obyvatel od idiocie venkovského života.“ (Manifest, 1848: 12) Ale kapitalizmus má pro Marxe i své stíny a v tom se dostáváme k třetímu myšlenkovému sloupu, který ovlivnil jeho dílo, a sice k „utopickému“ socializmu. Ten je představován jmény jako Owen, Fourier nebo Saint-Simon. Tito „utopičtí socialisté“ byli schopni rozpoznat, že za společenská zla může nikoli král či jeho zlí rádcové ale především soukromé vlastnictví ve své kapitalistické formě. Jejich analýza kapitalizmu nebyla ovšem dostatečně hluboká a racionální a vycházeli především z etické roviny kritiky kapitalizmu.

Utopické myšlení se odlišovalo od Marxe ještě v jednom bodu: Vnímalo důležitost rovnosti, ale prakticky ignorovalo důležitost svobody. Tuto skutečnost můžeme dobře ilustrovat na klasickém díle utopistů, Nové Atlantis Thomase Bacona. Tento autor vykresluje svou utopii v protikladu k nedostatkům pozdně feudální západní společnosti 16. století. Ideální stát je pro něj společností vysoké sociální rovnosti, blahobytu, náboženské tolerance, mravnosti a cudnosti, s kultem vzdělání a rozumu, kde neexistují peníze. Na druhé straně tato společnost vykazuje extrémní sociální inženýrství: Dobrovolně se izoluje od světa, cizincům je povolen omezený pobyt na určitou dobu a jsou stále pod policejním dohledem, je zakázán veškerý obchod, stát „vědecky“ rozhoduje o postavení každého člověka ve společnosti, o jeho manželství, zábavách nebo dokonce oděvu. Pro občany neochotné podřídit se jsou jsou připraveny tvrdé tresty.

Kapitalizmus v Marxově pojetí omezuje lidskou svobodu především proto, že vytváří velké sociální rozdíly, že polarizuje společnost do dvou tříd - buržoazie a proletariátu. Rostoucí proletariát přichází dennodenně o svou svobodu. Jestliže s sebou kapitalizmus přináší vzestup parlamentarizmu a rozšiřování občanských práv a svobod, je to pro Marxe především ve prospěch buržoazie. Jestliže pro ni znamená kapitalizmus růst svobody, pro proletariát znamená především růst bídy, nejistoty a útlaku. Znamená pro něj zapojování žen a dětí do práce v továrnách, růst ghet na okrajích průmyslových měst, růst délky pracovní doby, rozšiřování nemocí a alkoholizmu. Pro většinu populace znamenal kapitalizmus rozbití jejich feudálních jistot, vyhnání do měst (ohrazování) a změna člověka v ekonomický subjekt, který se začíná uplatňovat na trhu práce, kde může ovšem prodávat pouze to jediné co má: svou vlastní pracovní sílu. K tomu se druží odcizení: Odcizení dělníka v kapitalistické ekonomice je založeno na disparitě mezi produktivní pracovní silou, která se stává s růstem kapitalizmu stále důležitější a důležitější a nedostatkem kontroly, kterou by dělník mohl vládnout nad objekty, které vytváří (stroji, továrnami).“ (Giddens, 2000: 11)

Tento rozpor není jediný, který zná kapitalistická společnost: Dalším rozporem je stále se prohlubující propast mezi úrovní výrobních sil a úrovní výrobních vztahů. Zatímco výrobní síly (zjednodušeně technologie) se v každé společnosti rozvíjejí lineárně, výrobní vztahy (způsob organizace práce a společnosti) mají tendenci zaostávat. Toto se prohlubuje až do momentu, kdy se díky obrovským rozporům systém zhroutí a jeho výsledkem je nastolení výrobních vztahů odpovídajících změněným výrobním silám. Třetím rozporem je zmíněná tendence kapitalistické společnosti polarizovat společnost „chudí chudou a bohatí bohatnou“. Toto je dáno především klesající mírou zisku v kapitalizmu, který nutí kapitalisty kompenzovat své ztráty zvyšováním míry vykořisťování. Všechny tyto tři tendence mají za následek stoupání intenzity třídního boje v kapitalistické společnosti. Tento pojem, který se poprvé objevuje se u francouzských buržoazních historiků doby restaurace Thierryho a Guizota, znamená, že každá sociální třída má odlišné zájmy a při procesu jejich artikulace dochází ke střetávání se zájmy tříd jiných. Ačkoli podle Marxe jsou celé dějiny „dějinami třídních bojů“, v kapitalizmu vytváří buržoazie stále silnější a chudší proletariát a „sama si tak ková zbraně, které ji zničí“ (Manifest, 1848: 15).

Jestliže kapitalizmus zajišťuje svobodu jen pro malou část společnosti, skutečná svoboda pro většinu bude moci existovat až v nové společensko-ekonomické formaci - socialistické společnosti. Tato společnost zruší hlavní příčinu neexistence svobody - kapitalistickou dělbu práce. Obchodní společnosti a továrny budou vyvlastněny a předány do rukou lidu (v první fázi státu).

Nastolení nového uspořádání je pro Marxe možné pouze jedinnou cestou - politickou revolucí. Za nemožné pokládá jeho nestolení parlamentní demokratickou cestou, byť explicitní kritiku parlamentarizmu jako „žvanírny“ tak, jak ji známe z pera Lenina, u Marxe nenalézáme. Nemožné je pro něj i doufat ve zrod nového řádu „v lůně kapitalizmu“, např. pomocí zakládání dělnických družstev, které se stanou natolik úspěšnými, že postupně vytlačí kapitalistické podniky. Podle Marxe takto mohl vzniknout kapitalizmus, nebo feudalizmus, ale je vyloučené aby takto vznikl socializmus neboť: 1. Socializmus je sice podle Marxe efektivnější než kapitalizmus, ale až v okamžiku, když dosáhne svého vrcholu. „Malé dítě také nemůže zápasit s dospělým mužem, byť by byla jistota, že z něj jednou vyroste obr.“ Druhým důvodem je, že nositelem progresivní změny nejsou v rámci přechodu k socializmu třídy stojící těsně u vrcholu špičky moci, např.jako družiny válečníků v případě feudalizmu nebo kupci v případě kapitalizmu, ale naopak ti, co stojí na společenském žebříčku nejníže a pouze zvláštní historická situace přinesla skutečnost, že se tito dostali do společensky nejprogresivnějšího odvětví - továrního průmyslu. Konečně všechny ostatní společenské formace bylo možné snáze překonat, neboť nedisponovaly zdaleka takovou silou jako kapitalizmus, který podle Marxe „vytvořil silnější a kolosálnější výrobní síly nežli všechny předchozí generace dohromady.“ (Giddens, 1991: 225) Proto je ovšem také těžší prosazovat alternativu k němu.

Je tedy nutné podle Marxe vytvořit alternativu ke kapitalizmu nejen na ekonomickém, ale především na politickém poli. Zatímco předchozí společenské formace se objevily nejdříve v ekonomické sféře a teprve později jim byla přizpůsobena sféra politická (např. existovala silná třída kapitalistů ovšem zároveň přežívala dlouho monarchie se svými feudálními strukturami), socializmus bude nastolen v pořadím opačném: Nejprve bude získán kapitalistický stát proletariátem a poté jím bude použit jako nástroj přestavby ekonomické sféry.

K naplnění tohoto úkolu je třeba budovat masovou a akceschopnou politikou organizaci proletariátu. Jenže proletariát, jak si Marx dobře uvědomoval, žil často v takzvaném falešném vědomí. To znamenalo, že si nebyl schopen uvědomit své objektivní postavení, ve svém myšlenkovém světě si vystačil s několika každodenními moudry a sdílel náboženské představy o odměně v podobě blaženého posmrtného života za pozemskou píli a pokoru.

Myšlenky, které takto sdílel, nebyly ovšem jeho vlastními myšlenkami, ale myšlenkami vládnoucí třídy, které „se stávají myšlenkami celé společnosti“ (Manifest, 1848: 8). Jenže stejné myšlenky můžou mít v různých třídách různý efekt: Malým příkladem může být myšlenka vlastní odpovědnosti v kapitalizmu. Zatímco pro vládnoucí třídu je tato myšlenka samozřejmě dobrá, neboť učí její členy tvrdě pracovat, maximalizovat vlastní profit a nebrat ohled na druhé, pro proletariát představuje odpověď na otázku „proč jsem chudý?“: „Můžeš si za to sám, nepracoval jsi dostatečně tvrdě, sám jsi zodpovědný za svůj osud. Nikdo jiný není odpovědný za tvou chudobu, než ty sám.“ Ta samá myšlenka tedy neutralizuje odpor a zvyšuje kolektivní pasivitu proletariátu.

Podobně funguje i náboženství: jestliže Ježíš poručil svým následovníkům rozšířit slovo boží po celém světe, pomáhá to buržoazii ospravedlňovat dobývání celého světa ve snaze získat nové trhy. Na druhé straně pro chudé lidi je biblické „co je císařovo nech císaři, co je božího bohu“ pouze požadavkem na podřízení se vládnoucím a vedení pokorného a přičinlivého života. Zde se dostáváme na pole ideologie a jejího klíčového významu pro skutečné osvobození člověka. Získání duchovní svobody je pro Marxe především osvobozením se od falešného vědomí a jako takové je klíčovou podmínkou k získání svobody materiální.

Svou ideou odvozenosti svobody od materiálních záležitostí, byť k ní ovšem vede cesta od duchovního osvobození od falešného vědomí, podle mého názoru Marx přehlíží určité další dimenze nesvobody a útlaku v moderním světě. Marx nebyl schopen překročit svůj horizont bílého středostavovského intelektuála 19. století např. v ženské otázce. Sice byl „gentlemansky“ proti „hrubým“ podobám ženského útlaku a nesdílel představu mechanického podřízení ženě muži, na druhou stanu ale také poněkud mechanicky vycházel z představy osvobození ženy po odbourání soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Tak muselo socialistického hnutí čekat více než 50 let, než se objevila první teoretická práce na tomto poli - „Žena a socializmus“ od Augusta Babela.

Podobný nedostatek vhledu Marx projevoval i v rámci rasové otázky a problémů osvobození malých národů. Nacionalizmus byl pro Marxe především buržoazní myšlenkou sloužící k artikulaci kolektivních zájmů vládnoucích a zároveň k manipulaci ovládaných na základě ideje, že všichni jsou jeden národ. Toto přesvědčení mu ale zabránilo vidět určité progresivní a prodemokratické stránky nacionalizmu malých národů v 19. století. Na případu postoje K. Marxe k českému národnímu obrození je tento nedostatek patrný. Chování reprezentace českého národa v roce 1848 a především odmítnutí F. Palackého podílet se na frankfurtském sněmu shledával Marx reakčním. Podobně v pojetí globálních otázek Marx projevoval spíše západní nadřazenost a tendenci nevnímat dostatečně úpadek a destrukci způsobené globálním kapitalizmem v do té doby kvetoucích společnostech (např. Indie, Čína). V některých článcích psaných pro americké odborové časopisy např. vychvaloval progres způsobený britským kapitalizmem v Indii, na jiných příkladech (Irsko), ale ukazoval, že vykořisťování nenabývá jen forem mezi jednotlivými třídami, ale také mezi regiony světa. Obecně bylo třeba čekat na marxistickou teorii globalizace až do dvacátého století. Zásadní krok zde učinil Lenin svou teorií imperializmu jako nejvyššího stadia rozvoje kapitalizmu a skutečnou vědeckou analýzu globálního fungování kapitalizmus z marxistických pozic přinesly až teorie dependence 60. let (Andre Gunder Frank) a teorie světového systému 80. let (Immanuel Wallerstein).

Marx si správně uvědomil důležitost materiálního blahobytu pro existenci svobody. Jinými slovy není svobody, kde je nouze. „Říše svobody se začíná ve skutečnosti teprve tam, kde se přestává pracovat pod tlakem nouze a vnější účelnosti; podle povahy věci tedy leží mimo sféru vlastní materiální výroby“. V komunizmu budou výrobní sily na tak vysokém stupni, že nikdo nebude trpět nedostatkem a právě množství materiálních statků bude snižovat jejich hodnotu a tím i důležitost pro člověka. Vlastnictví nebude existovat, protože ho někdo zakázal, ale protože nebude mít pro lidi ve společnosti všeobecného blahobytu smysl. Mnozí jeho kritikové argumentují, že podcenil neomezenost lidských potřeb. Podle tohoto pohledu, jsou lidské materiální potřeby jako takové nenaplnitelné beze zbytku, a tím je zpochybněna jedna klíčová podmínka pro vznik komunizmu. Dnešní úvahy o lidských potřebách ve společnosti blahobytu našly své vyústění v Ingelhardtově teorii o tzv. post-materiálních hodnotách. To jsou solidární a ekologické hodnoty, které sdílejí lidé, jejichž materiální blahobyt dosáhle takové úrovně, že pro ně přestávají mít materiální statky význam, což jakoby potvrzovalo Marxovy prognózy. Dosud ovšem může tyto hodnoty sdílet jen omezené procento globální společnosti.

Dalším ze známých bodů kritiky Marxe je tvrzení, že pravděpodobně přecenil vliv, které mají sociální síly na jednotlivce. Pravděpodobně existují i další neméně podstatné důvody, proč se někteří necítí svobodní a není to jen vlastnictví výrobních prostředků. Může tím být atmosféra v rodině, vládnoucí předsudky vůči sexuálním menšinám, může to být riziko ekologických katastrof, které dávkuje industriální společnost bez rozdílu, ať už jsou její výrobní prostředky vlastněny soukromě nebo veřejností.

Marx je navíc velice nekonkrétní v bližším vykreslování charakteru budoucí svobodné společnosti. Sám často kritizoval jako nevědecký takzvaný utopizmus či utopický socializmus, jímž byly podle něj všechny pokusy načrtnout dokonalý stát nebo dokonalou obec, o což se pokoušeli filozofové od antiky až po R. Owena či Saint-Simona. Ve svém manifestu ovšem Marx vypracoval několik bodů, či principů, jak proměnit západní průmyslovou společnost poloviny 19. století v nový svobodnější systém. Většina z těchto požadavků byla více či méně naplněna západními sociálními demokraty 20. století, jiné s menším či větším úspěchem naplňoval i sovětský blok. Zopakuji některé z nich: 1. zrušení vlastnictví půdy 2. velká progresivní daň z příjmu. 3. centralizace akcií v rukou státu zřízením státní banky se státním kapitálem. 3. centralizace prostředků komunikace v rukou státu 4. vzdělání zdarma pro děti atd. Pouze jeden z jeho celkem deseti bodů se zdá být reálným ohrožením demokracie je jím „konfiskace majetku emigrantů a rebelů.“ (Manifest, 1848: 16) Tento bod se málo shoduje s Marxovou zásadou pro komunistickou společnost o pár stránek dále, že „svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“ (Manifest, 1848: 18). Nicméně v manifestu není možné najít požadavky na zřízení tajné policie nebo koncentračních táborů pro oponenty.

Liberálové ve své kritice Marxe namítají: Nepředstavuje ale již ohrožení lidské svobody samotný požadavek na zespolečenštění výrobních prostředků? Bude skutečně existovat svoboda v takové společnosti, kde je jednotlivci zakázáno akumulovat materiální bohatství? Marxovou odpovědí by patrně bylo, že zesílená role státu představuje pouze nezbytnou podmínku k přechodu do komunistického stádia, kde již nebude existovat žádný stát se svojí kontrolou a represí. Lidé budou žít v této společnosti všeobecného blahobytu, kde samospráva pronikne do všech sfér lidské činnosti a kolektivní vlastnictví výrobních prostředků bude nejracionálnějším způsobem výroby všeho, co bude tato společnost potřebovat. Zatímco v kapitalizmu má svobodu akumulovat jen někdo a většina je odsouzena k monotónní práci, v komunistické společnosti nebude existovat ani dělba práce, neboť každý bude moci dělat co, co ho právě baví. Zatímco v kapitalizmu zůstává velká část talentů nerozvinuta díky nepříhodným podmínkám pro řadu jejich nositelů, v komunizmu tak bude možné svobodně rozvinout každý talent.

Co se stane v komunizmu lidem, kteří budou chtít smýšlet reakčně (v zajetí starého falešného vědomí), Marx nikdy neříká. Výše zmíněný citát o nutnosti individuální svobody ukazuje jeho respekt k lidským právům. Na tento citát navázala později i Rosa Luxemburgová svým výrokem, že „socializmus musí znamenat především svobodu pro jinak myslící“. Naproti tomu se již velmi záhy formuje řada dogmaticky smýšlejících nástupců Marxe, pro které má být socializmus především „železným koštětem, které vymete reakci starého světa“ (Lenin) a člověk-individuum představuje problém, který přestane existovat, když onen člověk zmizí (Stalin).

Posílení role státu není podle Marxe nutné proto, že je dobrý pro lidi, ale proto, že je nutným zlem pro přechod ke společnosti nové kvality. Marx sám si patrně uvědomoval určité nebezpečí z toho pocházející, když ve svých Rukopisech hovoří kriticky o společenském uspořádání, které nazývá „hrubým komunizmem“, čímž má pravděpodobně na mysli pojetí, které se objevuje v koncepcích následovníků Babeuffa a Cabeta (Giddens, 2000: 16). Tento hrubý komunizmus má být založený spíše na emocionální antipatii ke kapitalizmu a jeho podstatou je, že majetky všech lidí jsou redukovány na stejné - malé částky. V hrubém komunizmu je místo pro rovnost ale nikoli pro svobodu. Zde je třeba připomenout, že Marx vždy volal po zespolečenštění (zveřejnoprávění) výrobních prostředků v soukromém vlastnictví (továrna, dílna, pole), naproti tomu nehrálo v jeho koncepci podstatnější roli tzv. osobní vlastnictví (kartáček na zuby, dům, šperky), které mělo být ponecháno svým vlastníkům.

Stát není nutný pouze kvůli přechodu k vyšší společenské formaci, ale také k obraně již dosažené svobody před pokusy poražené třídy zvrátit pořádek. K tomuto bodu se také vztahuje volání manifestu po konfiskaci majetku emigrantů a rebelů. V tomto bodě přinese nové uspořádání nepochybně konec svobody pro určitou - malou - část společnosti, Marx ovšem stále opakuje, že většina pouze získá. V souvislosti s tím se odmítavě zmiňuje o koncepci buržoazní svobody, která podle něj znamená především „svobodu volného trhu, volné plavby a volného nakupování.“ Zkušenosti 20. století nám ukazují, že buržoazní pojetí svobody nemusí být vždy přímo opačné Marxovu pojetí, ale že obsahuje některé momenty, které sám Marx zmiňoval. Marx nemohl znát koncept represivní tolerance určitých svobod, tak jak jej vypracoval H. Marcuse, podle kterého skoro každou podvratnou myšlenku kapitalizmus zničí tím, že ji povolí hlásat. Marxova kritika kapitalistického pojetí svobody se pochopitelně vztahovala na její dobové slabiny. Dnes se nám ovšem zdá, že nedokázal dostatečně analyzovat, proč byl i za jeho časů povolený (byť s omezeními a jen v některých státech) např. socialistický tisk apod.

Jak státní socializmus tak i sociální demokraté 20. století svým způsobem zbožštili oproti Marxovi stát, který byl pro něj pouze oním nutným zlem. Ve státním socializmu sovětského typu byl stát represívním i odměňujícím mechanizmem, v sociálně demokratických zemích byla role státu nerepresivní a méně absolutní, nicméně i zde byl pojímán jako jediný možný zdroj blahobytu a sociální soudržnosti pro občany. A ani jedna ze dvou soustav, které byly pravděpodobně více či méně praktickou realizací Marxových myšlenek, nepřekročila svůj stín a nedokázala se myšlenkově odpoutat od uctívání státu a nedokázala se dynamicky přetavit ve vyšší kvalitu více odpovídající Marxovu v zásadě svobodomyslnému pojetí. Jak Napsal Erich Fromm: “Cílem socialismu byla pro Marxe svoboda, avšak svoboda v mnohem zásadnějším smyslu, než jak ji chápe dnešní západní demokracie. Je to svoboda ve smyslu nezávislosti, svoboda založená na tom, že člověk stojí na vlastních nohou, rozvíjí své bytostné síly a ke světu se vztahuje tvůrčím způsobem.” (Fromm, 2004: 30)

Není úkolem tohoto eseje zkoumat proč se tak nestalo. Možná to znamenalo, že se Marx mýlil. Možná to znamenalo, že jsme dosud nedorostli jeho myšlenek. Proto ani nelze dnes nalézt definitivní odpověď na otázku, zda je marxizmus mrtev.

Smrt marxizmu byla vyhlašována ve 20. století mnohokrát. Jeho poslední krize se dostavila s pádem státně socialistických režimů sovětského typu a neoliberálním odbouráváním sociálně-demokratického „welfare state“. V sociální teorii měly tyto události odezvu především v postmodernizmu, kterým byl marxizmus označen za jedno z velkých vyprávění a z konzervativního tábora tezí F. Fukuyamy o konci dějin, jejichž vyvrcholením je nikoli Marxův komunizmus, ale liberální kapitalizmus. O závěrečný soud nad Marxem se pokusil také J. Derrida: „Nemůžeme vymítat strašidla minulosti, neboť sami jsme produkty minulosti, respektive interpretace minulosti. Nemůžeme se zbavit duchů minulosti neboť bychom se tím zbavovali vlastní identity“ (Woodfin, 2004: 156). A marxizmus je součástí naší identity, podívejme se každý den do novin a budeme překvapeni kolikrát je v nich Marx parafrázován nebo citován, někdy ironicky, někdy nevědomky ale stále všudypřítomný. Čím častě je prohlašován za nenávratně mrtvý, tím více získáváme pocit, že opak je pravdou.

Literatura

  • Thomas Bacon, New Atlantis, in Ideal empires and republics, ed. Charles M. Andrews, New York, 1901
  • Woodfin, Rupert; Zarate, Oscar, Introducing Marxism, New York: Totem Books, 2004
  • Giddens, Anthony. 2000. Capitalism and Modern Social Theory. Cambridge University Press
  • Marx, Karl. 1977. The Communist Manifesto. In Marx Karl: Selected Writings, ed. David McLellan, Oxford University Press
  • Erich Fromm, Obraz člověka u Marxe“ (Přel. Michael Hauser, Luboš Marek, Brno 2004)

Související články:
(Filozofie)

Rozhovor s Karlem Marxem (05.05.2018)
Karel Marx, filozof revoluce nebo liberální myslitel? (05.05.2018)
Národní identita není trauma, ale potřeba (12.02.2016)
Největąím ohroľením Evropy je její netečnost (06.04.2015)
Jak číst Marxův Kapitál (29.09.2010)
Marxova teorie společnosti (poznámky) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (2) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (13.12.2008)
Kdo jsme? Kam kráčíme? (16.06.2008)
Společnost nevolnosti (10.12.2007)
Bondyho vzkaz (22.04.2007)
Z Týnské až do Velryby (22.04.2007)
Zemřel Egon Bondy (10.04.2007)
Theodicea centur. XXI.? (21.10.2006)
Anketa o dekadenci „Západu“ (02.04.2006)
Obránci víry (31.03.2006)
Každý monoteismus je totalitní (30.03.2006)
Pokus o zahájení debaty na skandální téma: Marx (26.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (2) (15.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (15.03.2006)
K postmoderně nelze přistupovat jako k univerzální koncepci (06.03.2006)
Člověk jako fixní kapitál, aneb jak to Karel Marx vlastně myslel (31.01.2006)
O ateismu, pochybnostech a víře (30.01.2006)
Význam marxismu pro model socialismu (05.01.2006)
„Zkrotit kapitalismus“ (29.12.2005)
Zásady komunismu (15.12.2005)
Marxova filozofie dějin (05.12.2005)
Marx a sovětský komunismus (05.12.2005)
Chvála materialismu (30.11.2005)
Kdo filosofuje (06.10.2005)
Válka s plky (11.08.2005)
Sartre: důsledný filozof svobody, ale i obhájce komunismu (19.06.2005)
Profesor Wright: Kapitalismus omezuje demokracii (24.05.2005)
Výzva „sociálního” v sociální demokracii (24.05.2005)
Marx ve stavu beztíže (15.04.2005)
Polemika o „produktivistickém marxismu“ (04.03.2005)
Vědění a víra v čase rizik (11.02.2005)
Atheismus není nové dogma (08.02.2005)
Místo iracionality potřebujeme návrat k racionalitě (08.02.2005)
Redakční předmluva k českému vydání Grundrisse (06.02.2005)
Marxova cesta revoluční kritiky (06.02.2005)
Rukopisy „Grundrisse“ (06.02.2005)
Buddha (04.02.2005)
1. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Hodnota, úpadek a technologie: dvanáct tezí (21.01.2005)
Příběh o příběhu: Egon Bondy - pětasedmdesát (20.01.2005)
Ďáblův advokát: „atheistova“ úvaha o levici a náboženství (18.01.2005)
Epocha samovzněcování (13.01.2005)
Filozofie očima přírodního vědce (10.01.2005)
Ideje jsou silnější než peníze - pokud to jsou opravdu ideje (10.01.2005)
Marxova filozofie dějin (23.02.2004)
Marxova cesta k vědeckému pochopení světa (17.02.2004)
V Den paměti (27.01.2004)
Světu vládne finanční oligarchie, říká Egon Bondy (12.07.2001)
Egon Bondy: "Vyvlastnit vyvlastňovatele" (06.03.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Stanislav Holubec | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Lavka.info

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
172 (172 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
148 (148 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
117 (117 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
107 (107 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
95 (95 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
121 (121 hl.)
Prohnilý humanismus !!
93 (93 hl.)

Celkem hlasovalo: 853


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.