Celá staletí už nám říkají, že bez náboženství nejsme nic víc než sobecká zvířata, rvoucí se
o svůj příděl, že naší jedinou morálkou je morálka vlčí smečky; tvrdí se, že jen náboženství nás zvedá na vyšší duchovní úroveň. Dnes, kdy se náboženství ukazuje na celém světě jako pramen vražedného násilí, vychází naprázdno přesvědčování o tom, že křesťanští, muslimští či hinduističtí fundamentalisté jen zneužívají a překrucují ušlechtilá duchovní poselství svých vyznání. Což takhle obnovit důstojnost atheismu, jednoho z evropských největších odkazů a snad naší jediné naděje na mír?
Před více než stoletím varoval Dostojevský v „Bratrech Karamazových“ a v dalších pracech před nebezpečím bezbožného morálního nihilismu argumentací, že pokud by Bůh neexistoval, pak že by bylo povoleno vše. Francouzský filosof André Glucksmann dokonce použil Dostojevského kritiku bezbožného nihilismu na 11. září, jak připomíná název jeho knihy „Dostojevský v Manhattanu“.
Tento argument však už snad nemůže být chybnější: poučení z dnešního terorismu je, že pokud Bůh existuje, že je dovoleno vše včetně vyhození tisíců nevinných kolemstojících do vzduchu - tedy alespoň těm, kdo prohlašují, že jednají přímo ve jménu Boha, protože přímá vazba na Boha jasně ospravedlňuje porušení jakýchkoliv čistě lidských omezení a úvah. Zkrátka fundamentalisté se stali neodlišitelnými od „bezbožných“ stalinistických komunistů, kteří směli vše, protože sami sebe považovali za přímé nástroje svého vlastního božství, Historické Nutnosti Vývoje Ke Komunismu.
Za sedmé křížové výpravy, vedené Ludvíkem Svatým, popsal kronikář Vilém Bretaňský, jak narazil na starou ženu, která šla po ulici s miskou hořícího ohně v pravé ruce a s miskou vody v ruce levé. Na otázku, proč ty dvě misky nese, mu odpověděla, že ohněm spálí Ráj, až z něj nic nezůstane, a vodou že uhasí plameny Pekla, aby nezůstalo nic z nich: „Protože nechci, aby kdokoliv činil dobro kvůli odměně Rájem či ze strachu z Pekla; ale jedině z lásky k Bohu.“ Dnes tento opravdu křesťanský etický postoj přežívá převážně v atheismu.
Fundamentalisté činí to, co považují za dobré skutky, aby naplnili Boží vůli a aby dosáhli spasení; atheisté je dělají prostě proto, že je to správné. Není toto také naše nejzákladnější etická zkušenost? Když vykonám dobrý skutek, nečiním tak proto, abych získal Boží přízeň; vykonám ho, protože kdybych ho nevykonal, nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla. Morální čin je z definice svou vlastní odměnou. David Hume, sám věřící, to formuloval velmi ostře, když napsal, že jediný způsob, jak Bohu projevit úctu, je jednat morálně, jako kdyby Bůh neexistoval.
Evropané diskutovali před dvěma lety o tom, zda má preambule evropské ústavy zmiňovat křesťanství jako klíčovou součást evropského odkazu. Jako obvykle se vypracoval kompromis, obecný odkaz na evropské „náboženské dědictví“. Kam se ale poděl nejcennější odkaz moderní Evropy, tedy atheismus? To, čím je moderní Evropa jedinečná, je skutečnost, že je to první a jediná civilizace, v níž je atheismus plně legitimní alternativou, a ne překážkou na cestě k nějakému veřejnému postavení.
Atheismus je evropský odkaz, který má cenu bránit v neposlední řadě proto, že vytváří bezpečný veřejný prostor pro věřící. Představte si diskusi, která se rozpoutala v Ljubljani, hlavním městě Slovinska, mé vlasti, když sporná otázka ústavy vybublala: mají mít muslimové (převážně dělníci-přistěhovalci z republik bývalé Jugoslávie) právo postavit si mešitu? Zatímco konzervativci se stavěli proti mešitě z kulturních, politických a dokonce architektonických důvodů, liberální týdeník Mladina vyjadřoval mešitě neustále podporu, a to v souladu se svým zájmem o práva lidí z republik bývalé Jugoslávie.
Proto s ohledem na jeho liberální přístup nepřekvapuje, že týdeník Mladina byl také jedním z mála slovinských tiskovin, které přetiskly Mohamedovy karikatury. A naopak, ti co projevili největší „pochopení“ pro násilné muslimské protesty, vyvolané těmito kresbami, byli právě ti, kdo pravidelně vyjadřovali svou obavu o osud křesťanství v Evropě.
Tyto podivné aliance konfrontují evropské muslimy s obtížnou volbou: jediná politická síla, která je neredukuje na občany druhé kategorie a která jim přiznává prostor k vyjádření jejich náboženské identity, jsou právě ti „bezbožní“ atheističtí liberálové, zatímco ti, kdo stojí jejich náboženské společenské praxi nejblíže, jejich křesťanský zrcadlový obraz, jsou jejich největšími politickými nepřáteli. Paradoxem je, že jediní reální spojenci muslimů nejsou ti, kdo ty karikatury pro jejich šokující účinek poprvé zveřejnili, ale ti, kdo je přetiskli na podporu ideální svobody projevu.
Opravdový atheista nemá potřebu posilovat svůj vlastní postoj provokováním věřících rouháním, odmítá rovněž redukovat problém Mohamedových karikatur na problém úcty k víře druhých. Úcta k víře druhých jako nejvyšší hodnota může znamenat jen jednu ze dvou věcí: buď se ke druhému chováme ochranitelsky a snažíme se ho nezranit, abychom nezničili jeho iluze, nebo zaujmeme relativistický postoj mnoha „režimů pravdy“, čímž diskvalifikujeme jakékoli jasné trvání na pravdě na hrubý podvod.
A co takhle podrobit islám - stejně jako všechna další náboženství - uctivé, ale z tohoto důvodu neméně nelítostné, kritické analýze? Toto a pouze toto je způsob, jak muslimům prokázat skutečnou úctu: chovat se k nim jako ke skutečně dospělým, odpovědným za svou víru.
Slavoj Žižek, mezinárodní ředitel Birkbeckova ústavu humanitních oborů, je autorem nedávno vydané knihy „The Parallax View“.
The New York Times, 12. 3. 2006, Slavoj Žižek, Londýn
Originál „Defenders of the Faith“ (ZDE, ZDE či ZDE) přeložil 30. 3. 2006 Milan Neubert
Obránci víry
