Používat tu či onu vlastní interpretaci Marxe k boji proti komunistickému hnutí není nápad nový. Brožura Milana Valacha
Marxova filozofie dějin (nakl. I. Marek, Brno 2005) je pozoruhodnou ukázkou tohoto žánru. Prvních asi 50 stránek obsahuje docela přijatelnou popularizaci některých základních Marxových myšlenek. Pak ale na to jde tvrdě.
»Komunistická strana měla být proto za všechny své zločiny zakázána již v roce 1990.« (s. 69) O Leninově chápání Marxe: »Rozdíl je tak velký, že se stává zřejmé, že Lenin je buď zcela zaslepen svými vlastními představami, anebo otevřeně lže.« (s. 63) apod.
Kromě obvyklých výtek z totalitarismu nacházíme v brožuře zejména polemiku o tom, jak je třeba chápat přechod ke společenskému vlastnictví výrobních prostředků. Autor sice vychází z předpokladu, že »proces zespolečenštění výrobní činnosti má podle Marxe vést i k zespolečenštění vlastnictví, ale co to má konkrétně znamenat, jakou praktickou formu má mít organizace a řízení výroby, to nikdy nenapsal a ani napsat nemohl«, (s. 80, pozn. 17), přitom však se domnívá, že jemu (M. Valachovi) už je to jasné: »Této přechodné formě mezi kapitalismem a komunismem budoucnosti by pak ovšem neodpovídalo státní - centralizované vlastnictví výrobních prostředků, ale ekonomika založená na podnicích vlastněných jejich zaměstnanci.« (s. 53, podobně na dalších místech)
Na tomto místě se nebudu pouštět do úvah, zda takto definované skupinové vlastnictví by znamenalo skutečné zespolečenštění. Ukážu jen, že p. Valach dělá přesně to, z čeho obviňuje Lenina - buď si Marxe pořádně nepřečetl, anebo otevřeně lže.
Základním dokumentem, který definuje moderní komunistickou myšlenku, je, jak známo, Komunistický manifest, napsaný společně Marxem a Engelsem. Je sice pravda, že autoři Manifestu se nepouštěli - na rozdíl od utopických socialistů - do podrobných úvah o architektuře budoucí komunistické společnosti apod., ale základní rysy přechodu k zespolečenštěnému vlastnictví jasně definovali. V kapitole nazvané Proletáři a komunisté čteme: »Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil masu výrobních sil.«
V jednom z přípravných textů k Manifestu, v Engelsových Zásadách komunismu z r. 1847, je z analýzy pravidelných krizí, kterými prochází kapitalistická ekonomika, vyvozen následující závěr: »Velký průmysl nutně vyžaduje zcela novou organizaci společnosti, ve které by výrobu už neřídili jednotliví spolu konkurující továrníci, nýbrž celá společnost podle pevného plánu a podle potřeb všech.« (odpověď na 13. otázku)
Takže zestátnění průmyslu a zavedení celostátního plánu, provedené po Říjnové revoluci, nebylo popřením Marxova a Engelsova poznání zákonitostí vývoje společnosti, nýbrž jeho aplikací. Nakolik byla tato aplikace v daných (nelehkých) konkrétních podmínkách úspěšná, to ještě vyžaduje pečlivou konkrétní analýzu. Už dnes však můžeme říci, že úplně neúspěšná určitě nebyla.
Haló noviny, 14. 12. 2005, Norbert Starý
Antikomunismus podle Marxe?
