Novinář neprivilegovaných

Fučík patřil k levicovým, řekněme komunistickým reportérům, kteří nepsali „od stolu“, ale kteří  v událostech byli a psali na místě. Jen pro připomínku jsem vybral závěr z reportáže Boj na severu.  Fučík ji napsal autenticky a tehdy mu bylo 28 let. (*23.2.1903, +8. 9. 1943)

"…kolikrát  znamená Duchcov víc než  Radotín. Tam, kde dříve stála jen novinářská kampaň, tam stály dnes i úřady. Před československými dělníky byl rozvinut obraz několika mladých hazardérů, kadetů Moskvy, kteří na rozkaz cizích elementů úmyslně vyvolávají krveprolití, aby dostali pochvalu od svého moskevského zaměstnavatele. Každý měšťák, každý aktivní sociálfašista byl zmobilizován, aby rozšířil tuto „pravdu“ po svém způsobu. Řvala-li fašistická „Říšská stráž“, že má být senátor Stránský ubit a nazývala-li tohoto starého havíře z Lomu židem, nedělala nic jiného – spoléhajíc na nízké pudy svého antisemitského čtenářstva – než „Právo lidu“, které ze Stránského udělalo kamaráda četníků, a „České slovo“, které jej dalo vést „neznámými cizáky“ do provokace.

A přece tato velkolepá kampaň zklamala. Duchcov měl víc svědků než Radotín. A únor 1931 má víc jasně vidoucích dělníků než duben 1930. Senátor Stránský je v kriminále. Ale revoluční hnutí mezi dělnictvem se nepodařilo zdiskreditovat. První zbraň na obranu buržoásie selhala.

A proto teď vidíme vyrukovat druhou zbraň: ať tak nebo tak, komunisté vedou dělníky jen k srážkám, ale my sociální demokraté a národní socialisté se staráme o nezaměstnané, my sedíme ve vládě, dobýváme miliony na pomocné práce, organizujeme polévkové akce, sbíráme obnošené šaty, my sociální demokraté a národní socialisté jediní chceme a dovedeme pomoci nezaměstnaným v jejich bídě.

Vidíme – najednou, po Duchcově – provolání národních socialistů na pomoc severočeským dělníkům, vidíme – najednou,  po Duchcově – že jsou podnikány narychlo pomocné práce v Ledvicích, v Hostomicích, v Bílině, vidíme – najednou, po Duchcově – velké programy vlády na státní práce, čteme, že na měsíc únor byla zvýšena kvota  státní podpory na 6 milionů, vidíme – najednou, po Duchcově – celou tu obrovskou náruč buržoásie, kterak se namáhá obejmout nezaměstnané … a pokolébat je , aby usnuli.

Neboť co je to (vezmeme-li tu největší cifru) šest milionů korun, jestliže v tomto jediném měsíci stoupl počet úředně zaznamenaných dělníků bez práce o plných 80 000, jestliže – počítáno systémem ministra sociální péče, je dnes už v ČSR více než 900 000 dělníků bez zaměstnání? Co je tu ta oslepující cifra 6 milionů? To je jen hanebná demagogická náplast: 6 až 7 korun měsíčně pro jednoho nezaměstnaného. Co je to sto tisíc polévek pro půl třetího milionu lidí, kteří mají hlad? Co je to zalepit křik deseti tisíc mrznoucích starými hadry, když mrznou miliony? V nejvlastnějším zájmu otevřela buržoásie své pokladny, aby utrousila pomoc a vzbudila zdání, že je nalezena cesta z nejstrašnější bídy. Věříme rádi, že se sociální demokracie i národní socialisté dnes, kdy buržoásie již má strach, budou moci pochlubit několika sty dělníků, kterým pomohli. Ale nejde o několik set, jde o celou dělnickou třídu. Nejde o malou ranku, již dovedou zalepit náplastí, jde o vyhladovělé tělo všeho proletariátu kapitalistického světa, které na sobě zakouší všecky cesty kapitalistické krize.

A v tomto okamžiku, kdy se nemocný svíjí v nejtěžších křečích, spěchá sociálně demokratická baba kořenářka a na výsměch třicátým letům dvacátého století, na výsměch zkušenosti Sovětského svazu, na výsměch historické zkušenosti volá: Nevěřte doktorovi, nechtějte operaci, vám pomůže křenová placka našich šesti milionů a hrnec horké vody! Jen ne operaci, jen ne operaci, při ní teče krev!

Báby kořenářky zabily už mnoho lidí svou nevědomostí. Sociální demokracie není nevědomá. Ona dobře ví, co znamená křenová placka místo důkladné operace kapitalistické společnosti. A křičí-li právě po Duchcově hrůzou před ztrátou krve, buďte ujištěni: o dělnickou krev se při tom nestrachuje."
 (Tvorba r. VI, č. 7, 19. II. 1931)

Je to tvrdá obžaloba doby. Nelze se divit, že dnes je Fučík  za své postoje uměle exkomunikován do sféry zapomenutí. Ve světě je jeho Reportáž psaná na oprátce nezapomenutelnou součástí protifašistického odboje. U nás se vytratila i ze školní četby.

Fučík byl součástí  radikální  prvorepublikové levice, následně Komunistické strany.

Jeho přesvědčení vznikalo v kolizích neprivilegovaných, jak říká třídy dělníků, s mocí hospodářskou a mocí výkonnou, tedy vládou, ve které byli tehdejší socialisté, nesoucí odpovědnost za ekonomickou nemohoucnost, chudobu a sociální rozvrat v zemi. A za plíživý nástup fašismu v ČSR.

Vrátit se k Fučíkovi, znamená také vrátit se k příčinám, které vysvětlují touhu komunistů a jejich přívrženců, uchopit moc do svých rukou. Nebyla naděje na zlepšení. Víme k jaké světové katastrofě to dospělo. Je tristní dnes vyčítat a zesměšňovat  jedinou naději neprivilegovaných, těžkými hospodářskými krizemi trpících, po novém a spravedlivějším řádu. Je příliš velkým zjednodušením dnešní vidění Sovětského svazu té doby, jako říše zla a vyčítat Fučíkovi, že to zlo neviděl, když o Sovětském svazu psal. Už pro to, že svět byl v té době bezpráví plný a směřoval od jedné strašlivé války ke druhé.

Kdo si v té době převažující lidské nicoty, chtěl připustit, že leninská cesta k socialismu je jen pokusem o Velký skok? Navíc po revizionistických čistkách? Zkušenosti vedly komunisty k tomu, že s buržoazií se žádná domluva nevyplácí. Nebyl to jen Fučík, kdo se ze Sovětského svazu vrátil jako ze „Země, kde zítra již znamená včera“. Vím z vyprávění svého otce, který byl se skupinou komunistických kulturních pracovníků v třicátých letech také v Sovětském svazu, o obdivu ke změnám v této zemi. Stalinismus v té době měl podobu boje s odpůrci nových změn, marx-leninismus od I. internacionály byl tvrdou rukou v prosazení nového řádu.

Byla to zřejmě historická chyba komunistů, že jako hlavní nástroj k prosazení společensko ekonomických změn v duchu své vize, sáhli po dlouhodobých řešeních z pozice síly, přestože již znali názory Marxe a Engelse pod vlivem Pařížské komuny a celého revolučního období kolem r. 1848. Převážení permanentních revolučních násilných metod nad humanistickými se komunistickým myšlenkám stalo později osudné. V té době obecného násilí,  představy o lidskosti a humanitě nebyly prosaditelné. Později byly tyto metody znásobeny trvalým strachem z „ideologické diverze“. Novodobý středověk, jehož charakteristikou byla druhá světová válka a následně válka studená, vysunuly do popředí predátorské vlastnosti člověka. Ani návrat k mnohým humanistickým společenským změnám, které provázely závěrečné období reálného socialismu, jeho pádu nezabránil.

To ale nesnižuje úsilí J. Fučíka za lepší a spravedlivější společenský systém. Za práva svobodného člověka. Tento jeho postoj jej nakonec stál život na nacistickém popravišti. Zachoval se hrdinsky. Jeho posmrtnou komunistickou glorifikaci, nebo naopak současné antikomunistické potupení, kterému se nemohl bránit, toto jeho hrdinství pro budoucnost překonává. Pro všechny doby zůstává aktuální jeho epitaf

LIDÉ  BDĚTE !

Vyšlo v Emancipaci č. 2003/1