Devatenáctá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931Úkolem 5. rozšířené exekutivy, která se sešla v březnu 1925,
bylo, udělat jasno i rozhodnout v bubníkovské krisi. Stav strany byl tehdy
takový:
Pravé křídlo strany pod vedením Šmeralovým využilo vyloučení
Bubníkova a začalo ofensivu proti levému vedení strany. Likvidátorská skupina v
pravici se postavila »Brněnským memorandem« na stanovisko, straně
nepřátelské, jak jsme o tom už mluvili. Poměr síly pravice a levice byl tehdy
velmi nepříznivý pro levici. Pravice měla většinu ve všech českých krajích
kromě Moravské Ostravy, takže roztržka strany za těchto okolností by byla
znamenala ve značné míře roztržku po stránce národnostní, a dělnictvo by jí
bylo nerozumělo, poněvadž se pravice snažila setříti zásadní rozdíly. Levé
vedení sice projevilo snahu, mobilisovat stranu proti pravému nebezpečí, a
začalo rozvíjet hromadný boj proletariátu proti drahotě, jenže nedovedlo využít
doby od sjezdu strany k politickému uvědomění členstva. Jestliže ještě před
samým zasedáním exekutivy měla valná část členstva dojem, že se diskuse ve
straně točí výhradně kolem osobních věcí, byl to následek slabosti levého
vedení strany, které jednak nevedlo boj na dosti širokém zásadním podkladu a za
druhé nedovedlo během boje s pravou většinou strany pevně zakotvit v členstvu
českých oblastí.
Tím byl určen úkol rozšířené exekutivy, která musila oddělit
vlastní diskusi ve straně od podružných otázek osobních, vypracovat zásadní
stanovisko v boji s pravým nebezpečím a tím pohnati ideologický vývoj strany i
odpoutat ji ideologicky od šmeralismu. Druhým úkolem bylo zabránit rozštěpení
strany oddělením skupiny Šmeralovy od likvidátorů, ale při tom neudělat pravici
ideologické ústupky. Toho se mohlo dosíci jen určitými ústupky organisačními.
Jednání exekutivy o české otázce se dálo za prudkého
frakčního postupu Šmeralovy skupiny. Vyhýbajíc se zásadním otázkám, soustředila
pravice útoky na osobní poměry ve vedení a obešla i všechny politické otázky,
postavené zástupci exekutivy v jednáních české komise.
Hlavní slovo za pravé křídlo vedl soudruh Šmeral, který
odůvodňoval postup pravice v osobních otázkách celou teorií o mravním rozkladu
československého dělnického hnutí. Na otázku, jaké zásadní politické otázky
jsou příčinou krise strany, odpověděl, že krise netkví v politických rozporech
názorových. »Krise je hlubší, než si myslíte, je jiného rázu, než krise,
vyvolané obvyklými trakčními boji nebo názorovými rozpory.« Jaké byly tedy
kořeny krise? »Jednak je krise výsledkem obtíží přechodu do údobí, které nelze
označiti za zralé k přímému revolučnímu útoku.« Šmeral sice vyšel z názoru,
že krise byla výsledkem přechodu k údobí kapitalistické stabilisace, ale
nedovedl tuto situaci rozebrat marxisticky.
Uvažuji-li o různých případech, které se u nás staly
pomalu už zjevy hromadnými, případy nepřirozeného pohlavního života, spojení s
policii, zkázy mladých lidí a pod., uvažuji-li o tom všem, nemíním ani dost
málo obviňovat jednotlivé osoby. Je to prostě neštěstí generace, která se s velikými
nadějemi cítila být už blízko velikého rozhodnutí a nyní pojednou je vržena
zpět a vnitřně otřesena. Když jsem před pražskými důvěrníky mluvil o nervech,
vyznačil to soudr. Haken za nemarxistické. Myslím však, že je to symbol, velmi
příznačný pro nynější údobí… Rozkladné zjevy, zjevy mravního rozkladu se
projevily ve straně v nebývalém rozsahu, mravně zchátralé živly se vloudily až
do nejvyšších orgánů strany. Máme ve straně příznaky dekadence, ale
nemíním tyto věci zabarvovati frakčně.
Z těchto předpokladů dospěl soudr. Šmeral k těmto závěrům,
pokud šlo o boj s pravým nebezpečím: »Soudím, že v nynější situaci je nezbytná
obzvláště delikátní taktika, aby se udržela bolševická masová strana a mohla se
dále bolševisovat.«
Tato řeč, právem nazvaná soudruhem Zinověvem poplašnou,
svědčila, že teorie šmeralismu je veskrze nemarxistická. Místo, aby vysvětloval
vnitřní vývoj strany z objektivní hospodářské a politické situace, z dějinných
tradicí strany a pod., uchýlil se soudruh Šmeral do psychologie, vytvořil
obšírnou teorii o zjevech mravního rozkladu strany, a dospěl k úplně nesprávným
závěrům o stabilisování kapitalismu. Stabilisování kapitalismu v Československu
mělo ve skutečnosti za výsledek zesílení pravého nebezpečí, vyvolávalo iluse,
že kapitalismus se začne zase pozvolna restaurovat. To byl objektivní základ
pravého nebezpečí, jehož šmeralismus nedovedl pochopit. Šmeralismus udělal z fakta
kapitalistického stabilisování závěr, že ono způsobuje mravní rozklad dělnické
třídy.
Právem odpověděl soudruh Zinověv na tuto řeč:
Myslím, že řeč soudruha Šmerala byla řeč poplašná. Říkal,
že dělnictvo bylo zachváceno psychologickou, duševní krisí, že má rozhárané
nervy a pod. Ale soudruzi, dělnici šli přece také do ulic. To soudruh
Šmeral pomíjí. Je možné, že mezi intelektuály, kteří myslili, že budou s měšťáctvem
hotovi ve dvou měsících, je nyní z toho jakási kocovina. Ale, je nemožné, aby
československé dělnictvo bylo v krisi. Známe československé dělnictvo o nic
hůře než proletariát jiných zemí a víme, že průměrný dělník nyní neprodělává
hluboké duševní krise. Opačné tvrzení je ne stoprocentní, ale tisíciprocentní
přehánění.
Kdežto Šmeralova skupina se snažila přesunout celkový podklad
diskuse na jiné pole svou teorií o mravním rozkladu českého dělnictva,
byla tato teorie členy exekutivy nemilosrdně a ostře zkritisována. Zejména
soudruh Stalin, který zaujal k rozvinutým otázkám stanovisko v plenu české
komise, i ve dvou řečích v podkomisi, podal vyčerpávající rozbor krise i
podstaty pravého nebezpečí v KSČ. Ve své řeči v plénu zdůraznil nejprve
základní příčiny krise.
Soudruh Šmeral má úplně pravdu, když zdůrazňuje, že
vlastní příčina krise je v obtížích, spojených s přechodem z údobí
revolučního rozmachu k údobí klidnému. Údobí přechodu, vyžadující jiné
orientace, zpravidla vyvolává ve straně tu či onu krisi.
Když soudruh Stalin ukázal, že v Československu je nebezpečí
pravé i levé, položil otázku, které je větší a dospěl k závěru, že nebezpečí pravé.
Toho soudruh Šmeral nepochopil, a to je jeho první chyba.
Proč je dnes pravé nebezpečí nejpovážlivější? Ze třech příčin:
1. Přechod z rozmachu ke klidu sám sebou posiluje
možnosti pravého nebezpečí. Roku 1920, kdy začal rozmach dělnického hnutí, napsal
Lenin brožuru »Dětská nemoc levičáctví«. Myslím, kdyby byl Lenin živ, že by
nyní napsal novou brožuru »Stařecká nemoc pravičáctví«, neboť pravé nebezpečí
je nyní nejpovážlivější.
2. V československé komunistické straně je, jak uvedl
soudruh Šmeral, neméně než 70 procent bývalých sociálních demokratů. Jistě
nemusím dokazovat, že v takové straně jsou sociálnědemokratické recidivy nejen
možné, ale i nevyhnutelné.
3. Československý stát je státem, v němž vítězným národem
jsou Češi. Svůj národnostní stát dostali Češi už jako vládnoucí národ. Jako
příslušníkům vládnoucího národa nevede se českým dělníkům prozatím špatně,
nejsou bez práce, a je zřejmé, že jsou úplně omámeni myšlenkou národního státu.
To všechno musí vzbuzovat iluse národnostního míru. Nemluvě ani o tom, že tato
okolnost zase vyvolává a posiluje pravé nebezpečí.
Potom se soudruh Stalin obíral způsobem, jímž se bojuje s
pravicí:
Tato otázka nás vede rovnou k jádru názorových rozporů.
Potírá soudr. Šmeral pravé nebezpečí? Potírá, ale tak, že nakonec místo aby pravice
zmizela, je vlastně podporována, udržována a chráněna před ranami levice. Je to
sice zvláštní, ale je to skutečnost.
Své stanovisko doložil soudruh Stalin konkrétně především poměrem
Šmeralovy skupiny k Bubníkovi a k »Brněnskému memorandu«.
Musím říci, soudruzi, že údobí klidu není údobím zániku
všech akcí. V údobí klidu se šikuje a cvičí proletářská armáda, připravuje se k
sociální revoluci. Avšak armádu proletariátu lze cvičit jen akcemi. Drahota,
která v poslední době v Československu nastala, je pro takové akce nejvýš
příznivá. Je známo, že Komunistická strana Československa této příležitosti využila
a nedávno provedla četné demonstrace proti drahotě. Je známo, že pravý
komunista Bubník, nyní už vyloučený, rovněž využil oné příležitosti a pokusil
se akci dělnictva rozbít tím, že vpadl straně vzad. Co udělal soudruh Šmeral,
aby uchránil stranu před tou zákeřnou ranou? Místo aby využil Bubníkova případu
a energicky rozbil před tváří strany celou pravou skupinu, udělal soudruh Šmeral
ze zásadní otázky pravice soukromou věc Bubníkovu… Soudruh Šmeral říká této
taktice »delikátní«, »jemná«. Snad opravdu je to taktika jemná, ale není ani
dost málo pochybnosti, že nemá nic společného s bolševickou taktikou
nemilosrdného boje s pravicí. Šmeral zapomněl, že jemnost není zárukou před
krachem. A k tomu skutečně došlo, jak známo.
Právě tak mluvil soudruh Stalin v české subkomisi o
brněnském prohlášení:
Nejde tu nejvíce o vyloučení. Chtěje dokázat, že s autory
brněnského prohlášeni se nesmí tuze zhurta, vytvořil soudruh Šmeral celou
teorii, abych tak řekl, teorii zbahnění. Říká: ve straně je část pokročilá a
část ještě zaostalá. Strana, jako celek, má postupovat. Jsou-li však v tom
celku ještě části nedosti pokročilé, musí se hnutí celku zabrzdit. To je ovšem
teorie veskrze nesprávná, která musí stranu přivést do bahna a strana začne
hnít. Strana se muže vyvíjet jen tehdy, jestliže její uvědomělé a pokročilé
živly vedou a jestliže s sebou při tom strhnou živly nejzaostalejší.
Z tohoto rozboru základů a podstaty šmeralismu vyvodil soudruh
Stalin tento úsudek o nejbližších úkolech strany:
Sdružit všechny opravdu revoluční živly ve straně, úplně
vyhladit pravé skupiny, toť úkol strany, toť východisko z krise. Jinak je
bolševisování KSČ nemožné. To však neznamená, že by musili být vyloučeni nepodmínečně
všichni praví. Vyloučení není nejúčinnějším prostředkem v boji s pravicí.
Nejvíce záleží na tom, zničit pravici ideologicky a morálně v zásadním boji, do
něhož se musí přivést nejširší vrstvy členstva strany. To je jeden z hlavních
prostředků k výchově strany v bolševickém duchu. Vyloučení, je-li opravdu
nevyhnutelné, nechť je přirozeným důsledkem ideové porážky nepřítelovy. V tom
udělali leví v Československu velikou chybu, neboť Bubníka honem vyloučili,
místo aby jeho případu co nejvíce využili a spojíce jej se zásadním stanoviskem
pravice v hromadných akcích, odhalili skutečnou tvář pravičáků. Pospíšili si s
vyloučením a tím si zamezili možnost, útočit na pravici na onom podkladu.
Takové rozvinutí otázky, jak bojovat s pravicí, mělo
neobyčejný význam pro další vývoj strany. Stalinova řeč odhalila oportunistickou
podstatu šmeralovského stanoviska v boji s pravým nebezpečím a zároveň i
velikou slabinu levých. Levice nedovedla vésti rozsáhlý ideologický zápas se
šmeralismem ani s celou teorií pravice, což mělo za následek, že ani půl roku
po sjezdu strany nebyla ještě tak silná, aby převedla na svou stranu
nejdůležitější části strany.
Z rozboru soudruha Stalina vyplynulo řešení české otázky rozšířenou
exekutivou. Když Šmeralova skupina prohlásila, že je ochotna bojovat s vedením
strany proti pravici a zanechat oportunismu, usoudila exekutiva, že k boji s
pravým nebezpečím se musí utvořit blok levice se »středem« (Šmeralovou skupinou),
který musí úplně odhalit pravé nebezpečí a zničit posice pravých ve straně. Na
tomto základu, který zajišťoval, že vedení strany povede zásadní boj s pravým
nebezpečím, udělala exekutiva četné drobné organisační ústupky pravým. Z vedení
strany odstraněni Verčík a Seidler, kteří byli středem útoků pravice, ač
kontrolní komise Internacionály zjistila, že se soudruh Seidler nedopustil
ničeho závadného, kdežto Verčík se dopustil politické chyby tím, že přijal na
stranické účely peníze ze státního fondu. Druhým ústupkem organisačním bylo, že
nebyli ze strany vyloučeni původci »Brněnského memoranda«, při čemž bylo
zdůrazněno, že se musí vésti neúprosný boj s pravým nebezpečím.
Toto řešení české otázky rozšířenou exekutivou bylo nevyhnutelným
výsledkem položení ve straně a jedinou možností, jak předejít hrozícímu
rozštěpení strany. Tak se nejen uchovala jednota strany a udržela její
masovost, ale mohli se také odstranit a zničit zjevní likvidátoři, kteří byli
během roku postupně ze strany odstraněni a brzy se stali sektou, o níž
dělnictvo ani nevědělo.
Musíme se také zmínit o vlivu rozhodnutí exekutivy na
stranu. Utvoření bloku nevyvolalo jen odpor zjevně pravých skupin, které chtěly
stranu rozložit, a jimž byla vzata půda ve vedení strany, odtržením skupiny
Šmeralovy, označené exekutivou jako »střed«. Rozhodnutí exekutivy způsobilo i
kolísání v samé levici, jehož příčinou byly názorové rozpory, vzniklé v
levici během krise strany. Šlo zejména o rozpor mezi organisací mládeže a
několika vůdci levice, rázu Neurathova. Organisace mládeže zdůrazňovaly během
celé krise strany, že nové vedení strany, ač zastávalo stanovisko povšechně
správné, nedovedlo provést opravdu širokou ideologickou kampaň, a poukazovalo i
na slabiny nového vedeni, na něž ukázal soudruh Stalin. Podobně posuzovali
situaci také vůdci slovenských organisací soudruzi Seidler a Verčík v užším
vedení strany. Poněvadž právě tito dva soudruzi byli z vedení strany
odstraněni, ježto vytvoření bloku vyžadovalo nějakých ústupků vůdcům »středu«,
jejichž teorie byla jedním pramenem pravého nebezpečí ve straně, byl tím
vyvolán jakýsi odpor proti vytvoření bloku, ale byl brzy překonán. Tato episoda
ve vývoji strany vyvolala protest slovenských oblastí proti rozhodnutí
exekutivy v české otázce. Zároveň vydal ústřední výbor mládeže brožuru p. n.:
»Leninismus nebo ?«. Otazník znamenal »šmeralismus«. O tomto vystoupení
organisací mládeže musíme promluvit, poněvadž mělo určitý význam v dějinách
strany. Organisace mládeže nabyla již před jednáním exekutivy přesvědčení, že
největší slabinou levice je nedostatečná schopnost, objasnit základní stranické
otázky. Obávala se, že při politické neujasněnosti a kolísavém charakteru
některých vůdců levice, zejména Neuratha, povede blok k politickým ústupkům
pravici. Obava ta byla posilována vystoupením Neurathovým v tisku strany po
jednání rozšířené exekutivy, při čemž se Neurath vůbec nezabýval politickým rozborem
pravého nebezpečí, jen zdůrazňoval, že rozhodnutím exekutivy je krise strany
odstraněna nadobro. Toto stanovisko Neurathovo musilo nezbytně oslabit boj s pravým
nebezpečím a mělo za následek, že v bloku se soudruhem Šmeralem byla zatušována
zásadní otázka boje s pravicí a tak levice by byla pozbyla ideového vedení v bloku.
Tato situace vyvolala náladu, projevivší se vydáním zmíněné brožury.
Stanovisko, zastávané v brožuře »Leninismus nebo ?«
bylo nesporně správné co do zásady. Byl to opravdový pokus, oddělit boj s
oportunismem v KSČ od osobních otázek a důkladně ideologicky objasnit kořeny, a
formy pravého nebezpečí. Hlavní myšlenkou brožury byl důkaz, že šmeralismus
jako typická odrůda oportunismu v Československu je vlastní příčinou vystoupení
likvidátorů, a proto že boj se zjevnými likvidátory bude jen polovičatý, nepřekoná-li
se zároveň celá ideologie šmeralismu. V brožuře se také ukazovalo, jak se
šmeralismus vyvinul z národních ilusí, vyplývajících z československé
revoluce, jako národní odrůda oportunismu, a že ony iluse přivodily revisi
nejdůležitějších zásad leninismu. Zejména důkladně rozebráno stanovisko
Šmeralovo k teorii státu, k otázce úlohy strany a k otázce národnostní, a
tento rozbor měl být určitou ideologickou základnou boje se šmeralismem.
Pojednávajíc důkladně o uvedených otázkách, byla brožura důležitým dokumentem
ve vnitřním vývoji KSČ. Žel, byla vydána a zabývala se otázkou šmeralismu,
zrovna když se soudr. Šmeral a jeho nejbližší političtí přátelé odtrhli od
pravice a prohlásili, že chtějí bojovat s celou stranou proti pravici.
Důkaz, že je ideologická souvislost Šmeralových názorů s likvidátorstvím, byl
nesprávný ve chvíli, kdy se kolísavá skupina soudr. Šmerala přiblížila
stanovisku strany. Byla tím zastřena nutnost, vésti hlavní ránu proti zjevným
likvidátorům. Ač vydání brožury »Leninismus nebo ?« bylo chybou,
poněvadž bylo v rozporu s rozhodnutím exekutivy o bloku a ztížilo upevnění
nového vedení strany, postavila se skupina, bojující již tehdy proti
polovičatému stanovisku Neurathovu v levici, na správné stanovisko již během
diskuse před III. sjezdem, pochopivši Neurathovu nezásadnost v boji s
pravým nebezpečím. Po chvilkovém váhání uznala úplně rozhodnutí, jímž vytvořen
blok, ale zároveň zdůraznila nebezpečí, že blok nesplní svého poslání, bude-li
zastírat zásadní ideologické rozpory. Leví soudruzi zdůrazňovali, že blok sice
znamená určité organisační ústupky pravici, ale že se může vyvíjet jen tehdy,
nebude-li dělat ústupky ideologické, nebude-li oslabena bojovná fronta bloku
proti pravým po stránce ideologické. Úkolem bloku není smiřovat protichůdné
teorie, leninskou se šmeralovskou, ale přivést vůdce strany, kteří ve stranické
krisi zakolísali, na půdu leninismu. Blok se musí chovat k soudr. Šmeralovi
tak, aby soudr. Šmeral dospěl k leninismu, a ne, aby se leninismus
nahradil šmeralismem. Zdůrazňovat tyto otázky před sjezdem strany, jak se stalo
zejména v politickém stanovisku organisací libereckého kraje, bylo obzvláště
důležité, poněvadž strana po krisi upadla do určité nečinnosti, a také proto,
že stanovisko Neurathovo zřetelně ukazovalo nebezpečí, že levice přijde o
ideové vedení strany. Jen náležitým položením otázky se mohlo dosíci toho, že
na III. sjezdu strany byla podle referátu soudr. Hakena, vypracována
správná směrnice strany, pokud jde o stabilisování kapitalismu, a že v novém
vedení nabyla převahy levice, ovšem po připojení Jílkovy skupiny.
Jílkova skupina zastávala ještě na II. sjezdu odlišné
stanovisko a vystoupila ve chvíli nejprudšího boje s oportunismem se samostatným
prohlášením, že nemá důvěry v novou levici, poněvadž leví bojovali dříve se
Šmeralem proti anarchosyndikalismu Jílkovy skupiny. Když exekutiva rozhodla,
aby se vytvořil blok, byli vzati do vedení strany i zástupci Jílkovy skupiny.
Stalo se to v předpokladu, že Jílek a jeho političtí přátelé překonali své
chyby a budou posilovat levici, která tehdy neměla nadbytek politických vůdců.
Že předpoklady, za nichž byl r. 1925 vzat Jílek do vedení strany, se nesplnily,
ukázal až pozdější vývoj strany, kdy Jílkova skupina, která po prvé v dějinách
strany vystoupila s »levými« frázemi a s pravým stanoviskem, se stala směrem
zjevně oportunistickým. Na III. sjezdu strany, který po překonání krise
strany zaujal určité stanovisko v boji s pravým nebezpečím a správně rozebral
úkoly strany v údobí kapitalistického stabilisování, se ovšem ten vývoj ještě
projeviti nemohl. Prodělavši první bolševisační krisi, měla strana všechny
předpoklady, aby se vyvíjela ve smyslu usnesení II. a III. sjezdu. V prvním
opravdovém boji s pravým nebezpečím, kdy byly rozvinuty všechny zásadní otázky
bolševisování strany, prodělala KSČ, která až do roku 1924 vězela v sociálnědemokratických
tradicích, první výcvik v bolševickém duchu. Při tom se ukázal nedostatek,
totiž, že zásadní problémy nebyly ještě dostatečně vysvětleny širokým vrstvám,
a že jen hlouček funkcionářů strany měl jasno v politických otázkách. Přesto se
vytvořilo, velikým kladným vlivem organisací mládeže v krisi strany, první
jádro členstva, prostého sociálnědemokratických tradicí, které v dalším vývoji
strany a v boji s trockismem a s oportunistickou politikou jílkovského vedení
strany nabylo schopnosti, postupně bolševisovat stranu. Ve výsledku krise
strany a zejména v rázu vedení strany, které bylo utvořeno na III. sjezdu, se
tajilo nepochybně nebezpečí, že strana zase upadne do oportunistické
tradice. Ale vytvořením určitého bolševického jádra v nižších organisačních
stupních strany bylo zaručeno, že v dalších krisích strany bude pevné jádro tak
silné, aby odrazilo útoky oportunismu a pomohlo straně překonávat oportunistické
tradice. To byl positivní výsledek stranické krise r. 1925.