První květnový den patří mezi velmi staré slavnostní okamžiky, kdy se zdůrazňoval význam květin, mládí a plodnosti, kdy se lidé vyrovnávali se silami zla - jen se podívejte na prastarou tradici „upalování” čarodějnic v předvečer tohoto dne.
Postupem doby získával tento den nové rozměry, které postupně vytlačovaly jeho původní obsah. I socialisté se mu pokusili dát nový náboj. Zpočátku neúspěšně, je znám třeba pokus Roberta Owena slavit 1. květen 1834 jako počátek „Nového morálního světa”.
Na počátku novodobého socialistického svátku Prvního máje stálo americké hnutí za osmihodinovou pracovní dobu. Požadavkem pracujících bylo, aby byl do 1. 5. 1886 schválen odpovídající zákon nebo bude vyhlášena generální stávka. Toho dne skutečně došlo k velkým manifestacím a stávkám v celých USA, kdy se k 40 000 chicagských dělníkům přidali i anarchisté. Demonstrace proběhly pokojně, ale o dva dny později došlo ke střetům, které nakonec skončily spoustou mrtvých a zmanipulovaným soudním procesem s anarchisty.
20. července 1889 se mezinárodní socialistický sjezd v Paříži - zakládající kongres obnovené, tzv. II. internacionály - rozhodl spojit americkou a francouzské iniciativu do jedné a vyhlásit 1. květen 1890 za Den mezinárodního vystoupení dělnického hnutí za osmihodinovou pracovní dobu. Mohutné oslavy 1. máje 1890 byly i v Praze, kde dvěma hlavními proudy - z Libně a Smíchova přicházeli do centra oslav na střeleckém ostrově tisíce dělníků. Nezapomenutelně to tehdy popsal ve svém fejetonu Jan Neruda:
Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 batalióny dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení.
Byl to postup mohutný, neodolatelný, jako když se hrnou vlny okeánu. Kdo přihlížel, porozuměl, co „síla elementární” znamená! I když přenesena na věc duševní, mravní!
Na to vše, ale i na události pozdější (podívejte se na Britské listy) jsem si vzpomněl včera.
Stejně jako většina členů Strany demokratického socialismu jsem byl totiž i já tradičně podpořit myšlenky sociální solidarity svou přítomností na manifestaci, kterou pořádala KSČM. A to přesto, že jsme nebyli pozváni stejně jako další levicové strany, přesto, že jsme tím posílili pozice KSČM, jejímž jsme současně partnerem a současně protivníkem.
Nedokážu přesně odhadnout, kolik tam bylo lidí, tak něco mezi 5 a 10 tisíci. Lidé postupně přicházeli a odcházeli, nálada byla sváteční a ani pár desítek antikomunistů směrem k tramvajím ji nedokázalo pokazit. Vznešené cíle však ani tentokrát nepřilákaly „batalióny dělnické, přečetné, nepřehledné”, žádné „vlny okeánu” to na Letenské pláni nepřipomínalo. Kde je chyba?
Vzpomněl jsem si znovu na film Pelíšky, skvělou karikaturu uplynulé doby. „Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu?” ptá se jeden z hlavních hrdinů, když se plastové lžičky dovezené z východního Německa, symbol dobového technického pokroku, pomalu kroutí v hrnečcích s horkou kávou. Zdá se že jsou opět, byť jinde a jindy, nerespektovány objektivní zákonitosti, tentokrát společenského vývoje.
Včerejší 1. máj na Letné byl samozřejmě jiný než ty, na které se dobře pamatuji ze 70. a 80. let. Jeho účastníky tam jistě nehnala nějaká „vnější” nutnost jako dříve. Zdá se ale, že dnešní KSČM nemá rozhodně tu přirozenou autoritu mezi lidmi, kterou měla třeba v letech těsně po válce nebo v roce 1968. A co je horší, já sám nevidím, že by sama přicházela se změnami, které by to rozhodujícím způsobem ovlivnily.
V roce 1968 jsem byl malý kluk. Zůstaly mi z té doby spíše jen neurčité pocity onoho pozitivního vzepjetí. A je to spíše četba dokumentů, díky které vím, že Pražské jaro změnilo politické klima v tehdejším Československu. Projevilo se to snad ve všech aspektech společenského života. Zmizely některé rituály, jiné dostaly novou tvář či nový politický význam. Mezi ně patřila i oslava Prvního máje v roce 1968. Ve srovnání s oslavami v minulých dvaceti letech před, ale i dvaceti letech po se jednalo o něco docela jiného. Vyplývá to ostatně ze svědectví celého spektra tehdejších aktérů. Jestli chcete, podívejte se na tři z nich.
Atmosféru 1. máje 1968 podávají citáty:
Snad Vás ty citáty poučily, pobavily a potěšily. Nevím, jestli se může vrátit atmosféra 1. máje 1890. Ale v tom roce 1968 se jí to asi v lecčems podobalo. Letos ne. A tak zatím skončím ještě kouskem z Nerudova fejetonu:
Šel jsem schválně proti všemu proudu.
Červené odznaky, červené kravaty - klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů! Poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se. Kupodivu - kupodivu! - tytéž barvy: černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlajou dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou!
Davy se hrnou. Ne husté, schválně prořídlé, tím nekonečnější. Všechno v oděvu svátečním, čisté, lesklé. V rukou lehýnké sváteční hůlky, „špacýrky”. Některé ruce, asi zrovna ty nejmozolnější, ale nechtící dnes, ve „svátek”, tu svou drsnotu ukazovat, i v kožených rukavičkách.
Davy se hrnou nepřetržitě, ale šum je jen nepatrný. Dělníci jsou skoro mlčky, jako když je vídáme chodit houfně navečer z práce: zamlklé na slovo skoupé, s tváří opravdovou - a dnes docela tak železně opravdovou! Nu jenom se podívej - vidíš: tady ji máš už označenu na tváři, tu „elementární sílu”! Ale ani při tom nezatrneš! Cítíš, že síla je ovládána měrnou myšlenkou. A pojednou - jakoby zázrakem - pojednou jsi porozuměl tomu letošnímu „prvnímu máji”, pojednou vidíš, že veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale nejenom už po dnes!
Milan Neubert, 2. 5. 2004
První máje 1968 a 2004 v Praze a historie
