Otevřený list Komunistické internacionály a diskuse v KSČ roku 1928

Výsledek jednání VI. sjezdu Kominterny o československé otázce byl shrnut v »Otevřeném listu« exekutivy Kominterny členstvu KSČ, v němž rozebrány základní příčiny porážky strany a stanoveny úkoly strany v údobí zostřeného třídního zápasu. v úvodu »Otevřeného listu« bylo konstatováno, že strana prodělává vnitrostranickou krisi.

Přímou příčinou této krise bylo zhroucení Rudého dne, ale nebylo by správné, pokládati ji za jedinou nebo za hlavní příčinu.

Tím byl odbyt názor jílkovské skupiny, která se omezila jen na zkoumání příčin porážky Rudého dne a nepochopila, že porážka byla výsledkem celé politiky strany v určitém údobí vývoje třídních bojů v Československu. Naproti tomu bylo v »Otevřeném listu« zdůrazněno, že vývojem stabilisování kapitalismu a jeho rozpory vzrůstá aktivnost proletariátu, což vyžaduje, aby také strana vyvíjela větší činnost.

V této situaci, následkem nesprávného posouzení následků stabilisování kapitalismu, se objevily ve straně tendence, přehlížející rozpory, vzniklé stabilisováním a zostřením třídního boje. Strana zůstala v době zesilovaného třídního boje nečinná a tato nečinnost se stala až křiklavě oportunistickou. Proto se strana v uplynulém roce dopustila četných význačných chyb, které měly za následek, že sympatie dělnictva ke straně značně ochably a tak na Rudý den byla strana od dělnictva isolována.

»Otevřený list« ukázal jasně na kořeny porážky. Ne pasivnost dělnictva, ale oportunistická nečinnost strany, která v době zostřených třídních bojů se nedovedla postavit v čelo dělnictva, to byla příčina porážky.

V »Otevřeném listu« bylo ukázáno, že selhání strany nebylo nahodilé, ale souviselo úzce s novým údobím poválečného kapitalismu, jak bylo konstatováno na VI. sjezdu Kominterny. v tomto údobí, označovaném VI. kongresem KI jako třetí údobí kapitalismu, třídní rozpory velmi vzrostly, ale strana si toho neuvědomovala a proto nemohla vést dělnictvo.

Na přechodu z jednoho období do druhého nedovedla se strana postavit v čelo dělnického hnutí, čím dále mohutnějšího a aktivnějšího. A to bylo hlavní příčinou nynější krise strany. Odloučí-li se komunistická strana od živého hnutí dělnictva, otřese jí to tak, že musí vzniknout krise ve straně, a to hluboká a závažná.

Proto jsou nepřípustné všechny pokusy, podceňovat význam nynější krise a tím uspávat bdělost členstva strany i jeho vůli, rozřešit krisi co nejrychleji.

Toto všeobecné zjištění bylo doplněno konkrétním rozborem hromadných bojů, vedených KSČ. Již v akci za sociální pojištění měla taktika KSČ za následek, že dělnictvo nevidělo rozdílu mezi taktikou sociální demokracie a taktikou komunistické strany.

Ve mzdových bojích zůstala strana pasivní a projevily se tendence, vykládat taktiku jednotné fronty jako spolek s reformistickými vůdci. Podobně zůstala strana nečinná při agrární demonstraci 16. května 1928. Z této oportunistické pasivnosti vyplynuly zase chyby Rudého dne.

Základní politickou chybou Rudého dne bylo, že tato obrovská hromadná akce byla připravována isolovaně od dělnictva. Toho se nikdo neptal, chce-li se akce účastnit, jeho nálada nebyla zkoumána. Neagitovalo se v masách, zejména ne v závodech. Podnět k Rudému dni (zákaz Spartakiády) neměl mezi dělnictvem obzvláštního významu.

Po shrnutí výsledků postupu strany prohlášeno v »Otevřeném listu«:

Uvedené chyby ukazují velmi názorně, že se strana oddělila od dělnictva. Každý pokus, skreslovat tento závěr, zmírňovat jej, omezovat, oslabovat nebo snad dokonce tvrdit, že strana není isolována od dělnictva, musí být co nejrozhodněji odsouzen … Nyní je úkolem KSČ bez prodlení obnovit zničený styk s dělnictvem.

Jako předpoklad obnovení toho styku bylo naznačeno, že strana musí překonat oportunistickou pasivnost, která ji přivedla do takového postavení, a uvést do činnosti všechno členstvo. Se zřetelem k celkovému stavu strany se musí především bojovat se zjevným oportunismem, s pravým nebezpečím.

»Pravé nebezpečí nehrozí české straně tolik zvenčí jako zevnitř.« Aby se překonalo, aby se překonala oportunistická pasivnost a obnovilo ztracené spojení s dělnictvem, vyzýval »Otevřený list«, aby se do vedoucích orgánů strany přitáhli mladí dělníci, aby se rozvinula svobodně diskuse.

Odmítnuty všechny pokusy omezit diskusi a zdůrazněno, že ta se musí soustředit na hlavní úkoly strany. Právě proto odmítl »Otevřený list« výtky v resolucích nižších organisací, že ústřední vedení strany je »protileninské« i tvrzení stoupenců většiny strany, že oposice je trockistická. Taková obvinění v diskusi, ničím nedoložená, »hraničí se zločinem na straně«.

Po rozboru činnosti strany a úkolů KSČ prohlášeno v »Otevřeném listu«, že cílem diskuse je změnit stranu z oportunisticky pasivní v bolševicky aktivní. »Od oportunistické pasivnosti k bolševické aktivnosti« — končil »Otevřený list«.

Stanovisko Kominterny v československé otázce bylo porážkou jílkovského vedení strany. Toto vedení nepřiznalo v diskusi na VI. sjezdu Kominterny ani jediné chyby své politiky, jen neustále zdůrazňovalo, že jeho postup byl správný a pokusilo se omezit diskusi na akci Rudého dne, ba dokonce tvrdilo, že ve straně není krise.

Všechny tyto názory vedení KSČ na VI. sjezdu Kominterny byly vyřízeny »Otevřeným listem«.

Zdálo se, že se nyní bude opakovat, co se dělo ve straně po V. sjezdu Kominterny.

I tehdy prohlásily oportunistické živly, odsouzené kongresem, že se podrobují jeho usnesením, ač potají byly proti nim. Toto neupřímné chování mělo za následek, že vyjasnění o vnitrostranických otázkách bylo ztíženo.

Totéž se opakovalo i nyní, po VI. kongresu, jen poněkud jinak. Jílkova skupina se na VI. kongresu postavila na stanovisko, úplně opačné stanovisku »Otevřeného listu«. Ten úplně odsoudil názory Jílkovy skupiny, ale té to nevadilo ani dost málo a hned po usnesení prohlásila, že s ním souhlasí. Při tom provedla neslušný manévr, tvrdíc, že prý podle »Otevřeného listu« nejsou správné názory oposice, ani názory většiny strany.

Nedovedouc obhájit svých názorů proti kritice Kominterny, pokusila se Jílkova skupina zastřít zásadní rozpory, projevivší se ve straně, prohlášením, že prý všechny směry ve straně jsou stejně odpovědné za chyby, a že prý před usnesením Kominterny měly všechny nesprávné stanovisko.

Tím se mělo zakrýt, že »Otevřený list« v nejdůležitějších otázkách ospravedlňuje stanovisko oposice, ba dokonce, že kritisuje stranu ještě pronikavěji. Argumentování Jílkovy skupiny bylo zřejmě trakčním manévrem, aby mohla pokračovat v boji s oposicí, která hájila směrnice Kominterny, předstírajíc, že souhlasí s »Otevřeným listem«.

Zasedání výkonného výboru KSČ, ve dnech 28.—30. září, na němž se projednával »Otevřený list« i diskuse ve straně, byly ve znamení trakčního manévru Jílkovy skupiny. Úkolem oposice bylo zmařit na tomto zasedání velmi rozhodně pokus Jílkovy skupiny, schovávat se za »Otevřený list« a bojovat proti oposici s nového stanoviska.

Proto předložila na zasedání resoluci, v níž vyzývala stranu, aby odmítla všechny pokusy oportunních živlů, schovat se za domnělý souhlas s »Otevřeným listem«, neboť toto formální uznání nestačí a není záruky, že se nebude postupovat oportunisticky i nadále.

V resoluci ústředního výboru pojednáno bylo také o odpovědi byra prvního kraje na Pražské memorandum a prohlášeno, že tento dokument musí býti odsouzen nejen pro likvidátorský obsah (teorie o pasivnosti dělnictva), ale i pro zjevně frakční ráz.

Ukázalo se však, že Jílkova skupina souhlasila nejen s »Otevřeným listem«, ale i s vývody resoluce, předložené oposicí, a zřekla se naoko jak svého stanoviska, tak »Odpovědi« pražského krajského vedení na memorandum pražských funkcionářů.

Jílek nepřišel s vlastní resolucí, prohlásil, že souhlasí s resolucí, podanou soudruhem Gottwaldem jménem oposice, jen proti některým větám této resoluce se postavil, najmě proti tvrzení, »že pravé nebezpečí se neomezuje jen na t. zv. historickou pravici ve straně, ale že i v řadách vedoucích soudruhů dosavadní většiny jsou ideologičtí nositelé pravého nebezpečí.

Tímto prohlášením resoluce se mělo překazit Jílkově skupině, aby věc nelíčila tak, jako by ve vedení (vyjma soudruha Zápotockého) nebylo oportunistických živlů. Musilo se ukázat, že pravé nebezpečí posilují nejen živly ve straně, které v letech 1924—25 byly oportunistické, ale že pravé nebezpečí tkví i v nynějším vedení strany, které až do VI. sjezdu Kominterny provádělo oportunistickou politiku pod »levou« maskou.

Ale právě toto konstatování bylo nepřijatelné Jílkově skupině, která jinak souhlasila s resolucí oposice. Proto byla sice přijata resoluce jednomyslně, celým ústředním výborem, ale o tom odstavci se bojovně hlasovalo, při čemž oposice byla 2 hlasy ve většině.

Po tomto zasedání ústředního výboru odhalila Jílkova skupina své stanovisko velmi rychle. Když byla v ústředním výboru poražena, ač se snažila svůj pravý názor skrýt, pokusila se mobiIisovat organisace, které s ní šly proti ústřednímu výboru, v němž levice dostala slabou většinu. Ve vedeních nejdůležitějších krajů, která stála za Jílkem, v pražském, brněnském, moravsko-ostravském a j., byly přijaty v diskusi resoluce, které formálně souhlasily s »Otevřeným listem«, ale v podstatě hájily oportunistické taktiky strany.

Nekritisovaly postupu strany, zato tím důkladněji jednotlivé chyby Pražského memoranda. Prý »přehnaně«, »paušálně« kritisovalo postup strany. S tímto pokusem, oslabit kritiku »Otevřeného listu«, bylo spojeno oportunistické stanovisko v nejdůležitějších otázkách politiky strany. Na př. v resoluci ostravské se začalo s teorií, že prý strana nevedla hospodářských bojů dost důrazně proto, poněvadž hospodářské oddělení strany předvídalo konec konjuktury předčasně.

Tu se ukázala v plném lesku prazvláštní teorie československých oportunistů, totiž, že vedení hospodářských bojů závisí jen a jedině na průmyslové konjunktuře a ne na zostření třídních bojů.

Tento názor odpovídal starým sociálnědemokratickým představám předválečným, podle nichž, když nastala konjunktura, kapitalisté — aby »měli pokoj« od dělníků — mohli dobrovolně, nebo po nepatrném odporu, zvýšit poněkud mzdy, poněvadž tehdy nebyla všeobecná krise kapitalistické soustavy. Že konjunktura po válce je zhola jiná, že je umožněna jen snížením mezd, toho Jílkova skupina nechápala. Neviděla, že se třídní protivy zesilují, nechápala, že na to zesilování má sice vliv konjuktura, ale že to neznamená, že střídání krise a konjunktury je rozhodujícím činitelem, zostřujícím třídní protivy.

Za druhé prohlásila ostravská resoluce: »Nesmí se přehlížet, že se Československo stává hospodářsky kolonií západoevropských imperialistů.« v nesprávném posuzování československého kapitalismu se Jílkova skupina nedala napravit ani stanoviskem VI. kongresu Kominterny v československé otázce.

Viděla jen jeden politický i hospodářský proces, pronikání vlivu zahraničního kapitalismu do Československa, a čím dále větší závislost Československa na dohodovém kapitalismu, až se prý Československo proměňuje v kolonii. Už jsme ukázali, jak škodlivá a chybná je tato teorie, s níž znova vystoupila ostravská resoluce.

Všechny uvedené chyby pramenily z nevíry v sílu dělnictva a v možnost, vést je do boje i přes stabilisování kapitalismu. Tato teorie byla vůdčí myšlenkou pražského antimemoranda: že prý dělnictvo je pasivní a že jeho boje jsou jen obranné. Proto vznikl také názor, že kapitalismus stabilisováním sílí, ne slábne, jak dokazoval Jílek v článku v diskusi strany.

Tato teorie byla důkazem, že Jílkova skupina odmítla antimemorandum jen formálně, poněvadž všechny chyby, kterých se dopustila v diskusi, jen potvrzovaly, že nevidí a nechápe nové stránky v kapitalistické situaci, totiž že stabilisování kapitalismu je čím dále vratší.

Navenek se diskuse ve straně projevila tím, že Jílkova skupina, byvši poražena i v krajích, kde měla zprvu většinu v krajských vedeních, začala čím dále zjevněji sabotovat stranickou práci. Začala již při akcích strany v říjnu 1928, v desetiletém výročí vítězství českého měšťáctva.

Právě tehdy bylo úkolem strany mobilisovat dělnictvo do boje proti československému měšťáctvu a jeho státu, neboť měšťáctvo chtělo využít desetiletého trvání samostatného imperialistického Československa k veliké propagaci fašistického »třídního míru«. Tehdy byly objektivní podmínky pro mohutné projevy dělnictva.

9. října se v Praze událo hrozné neštěstí, které ukázalo dělnictvu v plné míře následky kapitalistického racionalisování. Zřítila se veliká novostavba a pohřbila v troškách 60 dělníků. Dělnictvo poznalo, že toto neslýchané stavební neštěstí je výsledek racionalisačních metod stavebních podnikatelů a proto se bouřilo.

Levá oposice navrhla ústřednímu vedení KSČ, aby se v den pohřbu obětí provedla krátká protestní stávka a pražské dělnictvo se zúčastnilo hromadně pohřebního průvodu. Proti tomu byly živly oportunistické. Jsouce pevně přesvědčeny o pasivnosti dělnictva, nevěřily, že by je vyburcoval i tak hrozný příklad kapitalistického racionalisování.

Jejich pesimismus byl úplně vyvrácen pochodem stotisíce pražských dělníků, kteří v den pohřbu demonstrovali pod praporem KSČ proti kapitalistickému racionalisování. Tato skvělá demonstrace dala za pravdu oposici.

Po prvé zase obnoven styk s dělnictvem a jeho bojovnost se měla projevit v den 28. října. Jenže oportunistické živly v ústředí strany také tentokráte zvrtly výpočty. Jejich nečinnost, změnivší se až v sabotování příprav k 28. říjnu, měla za následek, že strana nedovedla toho dne vyvést dělnictvo na ulice.

Ukázalo se ještě křiklavěji než na Rudý den, že příčinou nebyla nečinnost dělnictva, ale jen a jedině oportunistická nečinnost strany, která nedovedla využít k rozpoutání třídního boje ani příznivých objektivních podmínek.

Toto postavení strany se během diskuse ještě neobyčejně zhoršilo chováním Jílkovy skupiny. Ta musila čím dále pečlivěji skrývat před členstvem své stanovisko, svůj oportunismus, a právě proto z taktických důvodů vystupovala veřejně co nejméně, zakrývala názorové rozdíly formálním uznáváním »Otevřeného listu« a o diskusi ve straně se nestarala.

Nepřátelské vystupování tohoto oportunistického směru proti straně vedlo k sabotování diskuse ve straně, ba k sabotování vedení strany, takže Jílek vystoupil z ústředního vedení vlastně už před sjezdem strany, ponechav vedení oposici.

Tak během diskuse strany přešla Jílkova skupina postupně k likvidátorům a splývala s druhými oportunistickými skupinami, zúčastnivšími se diskuse. Před úplným rozkladem a úplným politickým bankrotem ji nemohlo zachránit ani to, že se stavěla »levou«, ani to, že obviňovala oposici, jednou, že prý svým vystupováním nahání vodu pravým živlům, po druhé, že se spojuje s trockistickou skupinou Neurathovou. Byloť její oportunistické jednání i oportunistická ideologie čím dále zjevnější.

Marx poznamenal v »Německé ideologii«, že v »obyčejném životě dovede i každý hokynář rozeznat, co kdo předstírá a čím vskutku je«. Také českoslovenští dělníci se v diskusi naučili rozlišovat fráze a oportunismus Jílkovy skupiny.

Rychlé vyřízení Jílkovy skupiny v českých krajích pochopíme, uvážíme-li, že neměla nikdy hlubších kořenů v členstvu KSČ a vliv si udržovala jen dobře sorganisovaným aparátem. Jílkovská většina v krajských vedeních nebyla opřena o organisace.

V těch byl od bubníkovské krise kádr nových funkcionářů, vzniklý v boji s bubníkovstvím a ten po celou dobu zaujímal kritické stanovisko k jílkovskému vedení strany. Tito funkcionáři nebyli sice před Rudým dnem dosti důslední a nevystoupili otevřeně proti Jílkovi, ale jakmile začali proti němu boj, ukázalo se, že mají za sebou převážnou většinu v pražské organisaci.

Ostatní organisace byly dobyty tím snáze, že — kromě ostravské — levá oposice, bojovavši v r. 1924—25 proti šmeralismu, nesplynula úplně se směrem, představovaným ve vedení strany Jílkovou skupinou. Tato okolnost, jakož i příklad pražské organisace, umožnily oposici dobýti postupně všech krajů a konečně přivodit obrat i ve smýšlení vedoucích funkcionářů v tvrzi jílkovské skupiny v Moravské Ostravě.

Vystoupení Jílkovy skupiny bylo v německých oblastech provázeno vystoupením skupiny Neurathovy. Boj, který tato skupina zahájila v prosinci 1928 proti levé oposici, možno v lecčems srovnat s vystoupením Jílkovy skupiny.

Jako ta, pokusila se i skupina Neurathova vystupovat na veřejnost jako »levá«, snažila se vzbudit dojem, že je proti oposici proto, ježto ta chce udělat kompromis s pravými živly. A konečný výsledek byl v obou případech splynutí se zjevně oportunistickými živly, které měly hlavní oporu ve vedení rudých odborů.

Musíme vysvětlit, proč obě oportunistické skupiny, potírající směrnice Komunistické internacionály, vystoupily během diskuse ve straně původně s »levou« kritikou oposice.

První diskuse ve straně v r. 1924—25 zvýšila nedůvěru dělnictva k oportunismu. Většina členstva se postavila proti oportunismu, ale poněvadž jednotlivé problémy nebyly většině členstva dobře vysvětleny, nepochopilo vlastní podstaty oportunismu. Jeho vůle, bojovat s oportunismem, byla v křiklavém nepoměru k poznání podstaty a rázu oportunistického nebezpečí.

Nízká ideologická úroveň členstva KSČ způsobila, že většinou úplně věřilo oportunistům, když se stavěli jako »leví«. Tento stav byl ještě zhoršen krisí po Rudém dni. Tehdy věděl i nejprostší dělník, že v tomto případu nezkrachovala revoluční politika, nýbrž oportunistická soustava.

Proto Rudý den byl počátkem odvratu členstva od oportunismu. Oportunistické skupiny měly opravdu na vybranou jen jedno, totiž, vystupovat jako nejhorlivější bojovníci proti oportunismu i proti levé oposici, poněvadž ta prý nebojuje dosti resolutně.

Neurathova skupina měla při tom větší výhodu než Jílkova a mohla spíše vystupovat v demagogické póze. A vskutku, trockistická skupina Neurathova, jíž oportunistická nečinnost vedení strany umožnila udržovat illegální frakci ještě tehdy, když už trockistická oposice v Komunistické internacionále byla dávno zničena, vystoupila s levou »kritikou« vedení strany, jež dělala odpovědným za zkrachování Rudého dne.

Stačilo, aby zakryla, že kritisuje stranu a bojuje proti ní se stanoviska trockistického, aby vzbudila domnění, že ona, Neurathova skupina, bojuje s oportunismem nejdůsledněji. Proto, když vznikla nová krise ve straně, pokoušela se Neurathova skupina usilovně jednak zastřít svůj trockismus, jednak překonat levou oposici prázdnou frázovitostí.

Tato taktika se projevila již v době VI. kongresu Kominterny. Vlivem Neurathovým vznikla resoluce karlovarského krajského vedení KSČ, v níž ústřední vedení prohlášeno »protileninským«, mluvilo se o »krvavém diletantství vedení strany« a požadováno, aby vedení strany bylo hned zbaveno funkce a nahrazeno komisí volených delegátů všech krajů.

Týž požadavek se opakoval v resoluci ústeckého krajského vedení, což svědčilo o organisovaném postupu trockistických živlů, jimž nešlo o politické objasnění sporných otázek, ale o prosazení trockistických způsobů řešení krise strany.

Požadavek neodkladného sesazení ústředního vedení, neprovázený důkladnou kritikou politiky strany a oplývající slovním hyperradikalismem, by byl vedl k úplné desorganisaci ve straně. Toto stanovisko nemělo nic společného s opravdovou kritikou strany, bylo jen výsledkem trockistických tendencí, straně nepřátelských.

Proto bylo jen důsledné, když soudruh Gusev vystoupil v české komisi na VI. kongresu Kominterny nejen proti oportunistické pasivnosti vedení strany, ale i proti resoluci karlovarského krajského vedení, které se postavilo do oposice. Na adresu Karlovarských pravil:

To je příklad kritiky, oblíbené v KSČ. Musím ji označiti za přehnanou a nesmyslnou. Včera se ještě říkalo leninské vedení, bolševické vedení a dnes se totéž vedení prohlašuje za protibolševické, poněvadž strana utrpěla porážku. Tak se kritisovat nesmí, tak se straně jen škodí, štěpí se…

Úplně chápu pocity karlovarských soudruhů, ale postupovat jako oni, znamená tříštit stranu. Karlovarská resoluce chce, aby se v každém kraji zvolil zástupce a z nich aby se utvořila komise k přípravě sjezdu strany a p. Takový postup je vzpourou proti straně. Pokládám jej za nepřípustný.

Také »Otevřený list« se zabýval karlovarskou resoluci a zřetelně prohlásil, že kritika, provedená v této resoluci, nemá nic společného s opravdovou sebekritikou strany a »hraničí se zločinem na straně«.

Ač během jednání VI. sjezdu Kominterny nebylo ještě známo, že duševním otcem karlovarské a ústecké resoluce byl Neurath, přece exekutiva Kominterny správně politicky zjistila, že takový »kritický« způsob je straně nepřátelský.

Teprve během diskuse se ukázalo, že karlovarská ani ústecká resoluce nejsou nahodilé, nýbrž plodem illegální trockistické oposice, vedené Neurathem, která chtěla využít diskuse k desorganisování strany.

To se mělo provést tím, že se trockistická oposice bude vydávat za jediný směr ve straně, který opravdu bojuje proti oportunismu. Na př. v článku soudruha Grünwalda se tvrdilo, že v Československu vlastně opravdového trockismu nebylo, a to co se za něj vydávalo, byla jen »nezbytná reakce« na chyby vedení strany.

Ještě zřetelněji to bylo řečeno v článku soudruha Wettengela z Aše, který se pokoušel o důkaz, že trockismus v Československu je jen »výmyslem« zkrachovaného jílkovsko-sternovského vedení strany, které bojem s trockismem prý chce zachránit »svou nepostradatelnost«.

Bylo vidět, že je ve straně pevný směr, jehož cílem nebylo překonat oportunistické pasivnosti a povzbudit k leninské činnosti, nýbrž ospravedlnit stanovisko trockistické poukazováním na oportunistickou politiku vedení strany. Proto se musila Neurathova skupina zničit a překonat.

Na zúčtování s ní mělo veliký vliv vystoupení Neurathovo. Zatím co jeho frakce plánovitě a záměrně ospravedlňovala u členstva trockismus, vystoupil Neurath sám s prohlášením, že úplně souhlasí s levou oposici ve straně a že je jí k službám. Ale tato dvojí hra skončila během příprav k obecním volbám (v prosinci 1928).

Neurath, pověřený stranou, zpracovat látku pro referenty ve volební kampani, snesl takový materiál, že jím vyvrcholily oportunistické chyby KSČ v posuzování sociální demokracie.

V referátech se líčila sociální demokracie jako parlamentní oposice, lišící se od KSČ toliko tím, že bojuje s reakční vládou jen v parlamentu, kdežto KSČ spojuje boj v parlamentu s bojem na ulicích. Sociální demokracie se prý pokouší v boji měšťáctva a proletariátu být »neutrální« a proto prý je »objektivně« protirevoluční.

Neurathovy referáty budily dojem, že sociální demokracie je opravdu strana dělnická, chybující jen tím, že se v třídním boji proti měšťáctvu chová pasivně, čímž jedná »objektivně«, protirevolučně.

Že sociální demokracie ve třetím poválečném údobí je vědomě hnací silou protirevoluce, že sociálnědemokratičtí vůdcové nepodporují měšťáckou reakci jen »objektivně«, ale i subjektivně, že sociální demokracie právě pod tlakem třídního boje proletariátu se obrací do prava a srůstá rovnou s aparátem měšťáckého státu, všeho toho, co bylo velmi zřetelně pověděno na VI. sjezdu Kominterny, Neurath nedbal a vylíčil sociální demokracii úplně podle představ pravých oportunistů.

Vždyť i v Německu vystupovala Brandlerova skupina s tvrzením, že sociální demokracie je pomocnicí měšťáctva jen »objektivně«, že mezi sociální demokracií a fašismem je zásadní rozdíl a pod.

»Levé« trockistické fráze Neurathovy skupiny se změnily v oportunistický názor, jakmile byly podrobeny zkoušce. Když se Neurath sám tak odhalil, musila oposice potírat jeho skupinu bez milosti.

Na počátku tohoto boje se Neurath pokusil líčit věc tak, jako by oposice svým vystoupením proti němu chtěla dosíci dohody se skupinou Jílkovou, poněvadž výtka, že jeho materiál pro referenty je oportunistický, je prý »přitažena za vlasy«. Prý se věc skresluje, prý se vytrhávají věty a pod. Padlo i slovo o »vybírání vší«.

Proto mohl Neurath na počátku boje s oposici dosíci poněkud úspěchu v některých krajích, snažilť se co nejvíce, jako Jílek, aby maskoval své názory. Jenže čím více hájil svůj materiál pro referenty, tím zřetelněji se ukazovalo, že ve všech základních otázkách zaujímá stanovisko opačné než Kominterna.

Proto jeho úspěchy byly jen přechodné. Když diskuse ve straně zašla do hloubky a rozvinuly se všechny zásadní otázky politiky strany, zkrachovala Neurathova skupina v německých oblastech politicky tak jako v českých krajích politika skupiny Jílkovy. Potom zahalovala své stanovisko »levými« frázemi už méně a méně a začala křičet, jako druzí oportunisté, o »ultralevém kursu« v Kominterně i v KSČ.

Během diskuse se skupinou Jílkovou a Neurathovou se vykrystalisovalo stanovisko levé oposice, v němž dána konkrétní forma stanovisku Komunistické internacionály pro poměry v Československu.

Levá oposice, byvši ještě na VI. sjezdu kolísavá a nejistá, vytvořila si během diskuse strany zásadní a jasné stanovisko ve všech rozhodujících otázkách. Jejím vystoupením způsobila diskuse ve straně obrat a tak mohly být objasněny základní otázky na V. sjezdu strany.

Jen zásadní vystoupení umožnilo oposici, odpoutat rozhodující většinu členstva od oportunistických skupin a stát se jedinou silou, která mohla vést stranu z oportunistické pasivnosti k bolševické aktivnosti, a to přes to, že ani druhá diskuse ve straně nepronikla, jak náleží, hluboko do nejširších vrstev členstva KSČ, a tak značná část členstva pochopila jen nedostatečně vlastní podstatu sporných otázek, jež úzce souvisely s příchodem nového údobí poválečného vývoje kapitalismu.

Bylo to způsobeno tím, že strana neudělala v praktické politice takový obrat jako ideologický, že vyjasnění ve straně se nemohlo přivodit rozhodujícími třídními boji. Prvním náběhem k nim byl boj textiláků v severních Čechách, vypuknuvší před samým sjezdem strany v únoru 1928.

Teprve tento zápas umožnil vyzkoušet prakticky teorie jednotlivých směrů ve straně a tato prakse zase vyhranila ještě více podstatu otázek, o nichž se diskutovalo.