logo SDS
Dnešní datum: 16. 02. 2025   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis

Neexistují vhodná data!


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 14
Prům. 5.4
21 denni
Max. 388
Prům. 187.1

Nyní si čte web : 88 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Vznik československé republiky a vývoj dělnického hnutí až k prosincové stávce

Vydáno dne 04. 12. 2013 (4764 přečtení)

Šestá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931

V předešlých kapitolách jsme nastínili průběh třídních bojů, které vedly k vytvoření československého státu. Za činné účasti sociální demokracie vznikl na troskách habsburské monarchie 28. října český stát jako měšťácká republika. České měšťáctvo bylo postaveno před úkol, uskutečňovat nyní své imperialistické záměry. Nechtělo mít stát národní, ale stát, v němž měly být utlačeny Slovensko, Podkarpatsko a sudetské německé oblasti. Toho cíle se mohlo dosíci jen násilným připojením jmenovaných oblastí. Neboť, prohlásilo-li české měšťáctvo za svou životní otázku právo na sebeurčení, prohlašovalo totéž i měšťáctvo německé v sudetské oblasti, i měšťáctvo maďarské, které se ještě nesmířilo s porážkou v imperialistické válce. Německé měšťáctvo zřídilo v »Deutschböhmen« a v sudetských oblastech vlastní zemské vlády, které se pustily do boje za státní samostatnost německých oblastí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Obsazením »Deutschböhmen« a sudetských oblastí koncem roku 1918 byl odpor německého měšťáctva zlomen. Vláda sudetských oblastí vůbec zmizela se světa, kdežto vláda »Deutschböhmen«, v čele s Lodgmanem a sociálním demokratem Seligerem uprchla do Drážďan. Na počátku roku 1919 byla za účasti sociální demokracie inscenována ve Vídni komedie zemského parlamentu »Deutschböhmen«, který se narodil nedomrlý, a udržoval se pří životě jen ilusí, že v mírových smlouvách bude zaručeno právo »Deutschböhmen« na národní sebeurčení.

Německá sociální demokracie byla ve vleku měšťáctva jako česká. Historické podmínky 28. října ukázaly, že práva na národní sebeurčení Němců mohlo býti dosaženo jen bojem o proletářskou diktaturu, vedeným společně s českým proletariátem. Tento boj byl na obou stranách znemožněn šovénstvím sociální demokracie. Jen přechodný význam měl pokus německé sociální demokracie, vyburcovat masy k boji za národní sebeurčení. 4. března 1919 zahájilo dělnictvo severních Čech i německých sudetských oblastí na výzvu sociální demokracie generální stávku k dobytí práva na národní sebeurčení. Tento jediný pokus, rozřešit národnostní otázku revolučním hromadným hnutím proletariátu, byl českým měšťáctvem utopen v krvi. V Kadani padlo 25 obětí demonstrace 4. března, ve Šternberku 16 mrtvých. Sociální demokracie, věrna zrádcovské tradici, upustila od dalšího boje a pokračovala v komedii národního »obranného boje« v důvěrném spolku s německým měšťáctvem. Tento zdánlivý odpor byl likvidován mírovými smlouvami a na teplickém sjezdu strany se německá sociální demokracie postavila na »půdu měšťácké demokracie«, již už neopustila, přes všechno láteření na »cizonárodní nadvládu«.

Mnohem obtížněji obsazovalo české měšťáctvo Slovensko a Podkarpatskou Ukrajinu. Slovenské měšťáctvo se sice hned postavilo na půdu československého jednotného státu, jak bylo ujednáno pittsburskou smlouvou mezi zástupci českého a slovenského měšťáctva, ovšem za předpokladu autonomie Slovenska, ale i v širokých vrstvách slovenského lidu to kvasilo velmi silně, takže při obsazování Slovenska docházelo ke krvavým srážkám. V březnu 1920 vstoupilo slovenské dělnictvo, především dělnictvo bratislavské, do generální stávky, aby zastavilo pochod českých dobyvatelů. Ale i tentokráte zvítězil teror českého měšťáctva nad odporem pracujícího lidu.

Za několik měsíců se však dostalo české měšťáctvo do nových bojů. Zřízení republiky rad v Uhrách je popudem k válečným provokacím českého měšťáctva proti maďarské diktatuře rad. Boj, vnucený maďarskému sovětskému státu, má počátkem května 1919 za následek četné porážky českých oddílů, neboť mnohé oddíly složily zbraně před revoluční armádou, kterou podporovalo obyvatelstvo. Při tom značná část východního Slovenska byla obsazena vítěznou rudou armádou. V Košicích byla utvořena samostatná slovenská republika rad, podle zásady národního sebeurčení. Jenže vítězství rudé armády bylo přechodné. Jsouc obklíčena se všech stran, podlehla maďarská republika rad spojeným vojskům českým a rumunským, načež byla nadvláda českého měšťáctva na Slovensku upevněna už nadobro. V těchto bojích se znovu ukázala protirevoluční povaha české sociální demokracie. Jako kdysi v boji českých legií proti ruské proletářské diktatuře, postavila se i nyní v boji proti diktatuře maďarského proletariátu bez výhrady za české měšťáctvo.

Dnes je už všeobecně známo, že válka s maďarskou republikou rad nebyla vyvolána vpádem rudých vojsk maďarských na Slovensko, nýbrž válečnou provokací československého imperialismu. Tím hanebnější je tedy výzva sociální demokracie proti sovětskému Maďarsku z 15. června 1919, výzva, již si připomenou dělníci v údobí příprav války proti Sovětskému svazu!

Soudružky a soudruzi!
Těžká rána dopadla na naši mladou republiku. Uprostřed našich mírových prací vpadla na Slovensko, sotva osvobozené z tisíciletého jařma, cizí vojska a vnesla do naší země pochodeň války. Od převratu ze dne 28.října věnovala se naše strana práci pro vyléčení ran, světovou válkou zasazených českému lidu. Pracovali jsme na vybudování politické demokracie a na sociální přestavbě, aby život našeho lidu byl svobodný a šťastný. Se všemi svými sousedy chtěli jsme žíti v míru a v přátelství. Také s Maďary. Strana naše se vší rozhodností postavila se proti myšlence intervence v maďarské republice. Nechtěli jsme v krvi udusiti pokus maďarského proletariátu o zavedení socialistického režimu. Naše republika s presidentem Masarykem v čele a podle úmluv s vládami čtyřdohody skutečně chovala se k Maďarům mírumilovně a odmítla zúčastniti se tažení do Uher. Tato mírumilovnost republiky byla nyní odměněna vpádem maďarských vojsk na naše území. Soudružky a soudruzi, války jsme nechtěli, celá naše politika směřovala proti obnovení válečných hrůz. A přece nám byla válka vnucena. Jsme přepadeni; Slovensko, které nám patří po právu sebeurčení národů, má nám býti vyrváno a znovu podrobeno cizímu panství. Sociální demokracie vždycky hlásala, že obrana vlasti náleží k povinnostem všech socialistů. A takováto obrana Slovenska je v přítomném okamžiku jedinou politikou, kterou musí strana sledovati. Obracíme se k vám, dělníci a dělnice, abyste vším, čím můžete, přispěli k obraně napadeného našeho státu. Zejména vás žádáme, abyste nyní se zvýšenou pracovní výkonností vyráběli předměty, jichž republika a mladá naše svoboda potřebují k životu a k obraně. Dále vás žádáme, abyste tváří v tvář hrozícímu nebezpečí volili v nezbytných politických zápasech formy, odpovídající vážnosti chvíle. Nebezpečí je vážné, bude však společným úsilím všeho českého lidu odvráceno. Soudružky a soudruzi, konejte svou povinnost!

Tak schvalovala reakční přepadení státu maďarského proletariátu sociální demokracie, jejíž vůdce Tusar byl tehdy ministerským předsedou.

Mobilisace proti sovětskému Maďarsku se prováděla za činné účasti sociální demokracie, která po zhroucení české fronty na Slovensku povolala do zbraně své tělocvičné jednoty, DTJ, a také v tisku propagovala válku se sovětským Maďarskem.
Československá republika se rodila v bojích s německým měšťáctvem a s maďarskou diktaturou rad a definitivně byla ustavena mírovými smlouvami saintgermainskou a trianonskou. Československo bylo tedy založeno na útlaku jinonárodních oblastí českým měšťáctvem, které bylo v tomto boji podporováno českou sociální demokracií pod heslem demokracie. Měšťácká demokracie, hlásaná lidu, jejímž prvním činem bylo potlačení jinonárodních oblastí, nebyla ani zdánlivou demokracií. Podmínky, v nichž bojovalo o svůj stát, vedlo české měšťáctvo k tomu, aby vyloučilo z účasti na tvoření státu potlačené národnosti. První parlament československé republiky nebyl volený, Národní shromáždění tvořili zástupci českých politických stran, kteří tam byli jmenováni. Toto Národní shromáždění provádělo diktaturu českého měšťáctva a dokončilo národní porobu obsazených oblastí.

Jak se v oné době vyvíjelo dělnické hnutí? Revoluční vlna poválečná se nemohla převalit přes československé dělnictvo beze stopy. Tím méně ne, že byla veliká hospodářská krize. Výrobní síly byly na nízkém stupni, spojení města s venkovem citelně porušeno a zásobovací krise trvala i po skončení války. V proletariátu to velmi kvasilo, zejména pod dojmem ruské revoluce. Diskuse vrátivších se sibiřských legionářů s navrátivšími se spolubojovníky ruské revoluce, v čele s Munou, probudily sympatie proletariátu k proletářské revoluci. V lidu se stávají populárními hesla o zesocialisování nejdůležitějších průmyslových odvětví, zejména uhelných dolů a vyvlastnění půdy. Lid ovšem nechápal, že republika měšťácká socialisovat nemůže, žil v domnění, že jeho socialistické požadavky mohou být splněny v rámci nynějšího státu. Proto v prvních měsících trvání nového státu byly četné demonstrace, zejména pro špatné zásobování, jenže celé to hnutí bylo jen více méně spontánní, nemohlo vést k cíli, poněvadž sociálnědemokratická strana, tehdy jediná strana proletariátu, se postavila otevřeně proti proletářské revoluci.

Zvláštnost československé revoluce spočívala v tom, že ona sice zvítězila jako revoluce měšťáckonárodní, bylyť národní iluse v lidu příliš silné, než aby mohlo dojít k vítězné revoluci proletářské (ta byla znemožněna tím, že sociální demokracie vědomě využívala národních ilusí, aby proletářské revoluci zabránila, a komunistické strany ještě nebylo), nicméně se projevovala tendence přerůstání měšťácké revoluce v proletářskou. Ač masy neměly revolučního vedení, přece zašly ve svém boji přečasto za meze revoluce měšťácké a dostávaly se tak do srážky s vedením českého měšťáctva.

Nálada lidu v době převratu se jasně projevila v drobné episodě, udavší se v neděli. 3. listopadu 1918. Toho dne přitáhl větší dav pražského dělnictva, vedený Frantou Sauerem ze Žižkova, na Staroměstské náměstí, aby tam strhli Mariánský sloup. Tento sloup, postavený Habsburky po bitvě na Bílé hoře, byl lidu symbolem sociálního a národního útlaku rakouskými držiteli moci a znakem klerikální reakce. Jako vždy v revolučních dobách obrátil se i tentokráte hněv lidu proti symbolům zhrouceného panství vládnoucí třídy, a tak byl onen sloup stržen. Než bylo dílo hotovo, objevili se dva zástupci Národního výboru, Štech a Cyril Dušek. Franta Sauer líčí, co následovalo, ve svém historickém popisu stržení Mariánského sloupu takto:

Sotvaže stanuli, tlustší, bezvousý pán velmi energicky promluvil, gestikuluje rozčilené rukama: »Jménem národního výboru varují vás dotýkati se tohoto sloupu! Národní výbor bude uvažovati sám, aby se tento historický sloup cestou legální odstranil! Nikdy však nedá svolení, aby se tak dálo tímto způsobem! Národní výbor nás sem vysílá, abychom zabráni...« nedokončil. Dav se dal delegátům národního výboru do ohromného smíchu. Žižkováci seskupili se kolem automobilu a řekli prostě sice, ale rozhodně: »Pánové, vy jste národní výbor — ale my jsme národ! «

Taková byla nálada lidu v popřevratových dnech. Dělnictvo nechápalo jasně svých třídních cílů, jen se instinktivně bouřilo proti měšťáckému národnímu vedení.

Ještě názorněji vystihuje náladu širokých vrstev v oné době článek prof. Nejedlého, krajně levého českého intelektuála, o sociální demokracii. Článek napsán r. 1920, před samým rozštěpením sociální demokracie. V článku se píše:

Výsledek světové války postavil však sociální demokracii před problém socialismu právě obráceně, než tomu bylo dříve. Šlo-li tehdy o teorii a teprve ve druhé řadě o praksi, jest dnes socialismus aspoň pro široké vrstvy docela žhavým problémem života. Úžasná destrukce hospodářských i mravních poměrů ve velké části světa naučila teprve masy znáti, co to jest opravdu bída. Znaly-li ji dříve jen z přednášek a učily-li se o ní mluviti z programu strany, poznaly ji nyní až hrozně zblízka, na svém vlastním těle.

Odstraňte bídu — toť dnes jediné, ale obsažné jich heslo. Kdo však ji má odstraniti? Ti, kteří ji zavinili? Zdálo se po převratu, že tomu tak bude, a tehdy proto naše masy ještě uvěřily. Zklamaly se však a proto dnes tomu více nevěří. Ne ti, kteří bídu zavinili a nyní ještě ji stále udržují a zvyšují, mohou pomoci, nýbrž ti, kteří by dovedli tyto původce bídy zničiti — tak asi zní stručně vyjádřená filosofie dnešních lidových vrstev. Vinníkem není však v očích lidu jen ten nebo onen jednotlivec, nýbrž celý systém společnosti, v němž vše špatné tak obdivuhodně se dovede navzájem podporovati, aby bídačení jiných došlo se nerušeně a beztrestně. A proto masy volají: pryč s touto společností. Volaly tak ovšem i před válkou, ale jaký smysl měla ta slova tehdy a jaký mají dnes! Jak tehdy to byla opravdu jen slova, a jak naproti tomu dnes jest to vážný hlas života! To také jest to dnešní tak zv. zradikálničení mas: jsou opravdu daleko radikálnější i revolučnější, tak jak radikálnější a revolučnější jest každá skutečnost nad pouhá slova. Tato změna ve smýšlení mas dotkla se ovšem sociální demokracie velmi hluboce, poněvadž znamená nejen revoluci proti společnosti, ale i revoluci ve vlastní straně.

Revoluční nálady lidu nemohli nedbat ani protirevoluční vůdcové pravice. R. 1920, kdy revoluční vlna byla ještě v plné síle, musili otevřeně uznat, že lid je naladěn revolučně. Na poradě pravice, 12. července 1920, kde se připravovala roztržka strany, vylíčil vůdce pravice, Bechyně, náladu širokých vrstev takto:

Problém, před nímž stojíme, jest problém revoluční třídy, jejíž politická strana musí dělati denní praktickou politiku socialistickou v revolučním období světovém a to s masami, poválečnou situací do krajnosti zradikalisovanými, aniž by při tom byly dány všechny objektivní domácí i zahraniční předpoklady revoluční.

Doba má charakter revolučního vření a ta vlna se cítí také u nás. Nejsou to jenom ohlasy cizích událostí: zápas o národní samostatnost vyvolal v masách naděje v rychlé uskutečnění velikých idejí a cílů sociálních, jichž říjnový převrat a demokratická republika nesplnily. Část lidu má pocit, jako by byla ošizena o pravé plody převratu.

Moskevské revoluční ohnisko má značnou přitažlivou sílu.

Myslím, že se neklamu v cítění československých dělnických mas, domnívám-li se, že také ony jsou zčásti zachváceny vírou, že se neodolatelně blíží světová konečná revoluce sociální podle ruského vzoru, jež ničím na světě již nemůže býti zastavena. (Leninovo stanovisko)

Tak musili vylíčit i kontrarevoluční vůdci sociální demokracie náladu mas dva roky po převratu.

Není divu při takové náladě, stupňované ještě akutními zjevy revoluční krise (nedostatkem potravin a uhlí, bytovou nouzí a p.), že se lid bouřil proti režimu a množily se známky, že měšťácká revoluce přerůstá v proletářskou. Po prvé vyvrcholilo napětí v květnu roku 1919. Přes zjevný odpor sociálnědemokratické strany došlo k velikým demonstracím proti drahotě a proti nedostatku potravin. Pro chování sociální demokracie v květnových nepokojích je charakteristické provolání, které vydala, zároveň s národními socialisty a agrárníky, po hladových bouřích. Stojí v něm:

Právě dnes, jako nikdy dosud je třeba, aby klidný pochod věcí nebyl ohrožován a aby práce odpovědných mužů, stojících v čele republiky, nebyla rušena tlakem zvenčí.

Máme-li k tomu dospěti, je v první řadě třeba, aby z našeho veřejného života vymizely všecky projevy a snahy, směřující k rozhodování politických či hospodářských konfliktů násilím a terorem, nebo k vykonávání spravedlnosti na vlastní pěst s opomenutím řádných soudů republiky.

Demonstrace ve všech proletářských střediscích byly namnoze provázeny drancováním obchodu s potravinami. Lid si vytvořil samovolně svépomocné organisace, na př. »černou ruku« v Praze, která na vlastní pěst zabírala prázdné byty boháčů. V závodech vznikly závodní výbory, dělnictvo si všude dobývalo osmihodinné doby pracovní.

Hnutí vyvrcholilo vytvořením dělnických rad, .které sice nenabyly významu všenárodního, nicméně byly velikou mocí proletariátu. Střediskem tohoto hnutí bylo Kladno, kde roku 1920 učiněn pokus soustředit hnutí dělnických rad. V době, kdy se dělnické rady tvořily, v r. 1919—20, nemělo měšťáctvo ještě mocenského aparátu. Měšťáctvo nebylo tehdy ještě dosti silné, aby zabrzdilo lidové hnutí mocí a musilo trpět, aby dělnické rady konaly všelicos ve prospěch mas. Dělnické rady, které měly neobyčejný význam, zejména na Kladně, v Brně, v Chomutově a pod., řídily zásobování, rekvírovaly potraviny, organisovaly hnutí dělnictva v závodech, byly zkrátka mocenským činitelem. Jenže dobře nevěděly, jako dělnická třída vůbec, že je jejich povinností dobýti moci a násilím svrhnouti měšťácké třídní panství. Chodily intervenovat k úřadům, jednali s nimi o životních otázkách dělnické třídy, a často prosadily uskutečnění mnohých proletářských požadavků, poněvadž měšťáctvo bylo poděšeno rozmachem dělnického hnutí. Ale právě ústupky měšťáctva dělnictvu překazily boj o proletářskou moc, neboť dělnické rady nebyly vedeny revoluční stranou.

Ona neujasněnost se ukázala velmi výrazně ve vystoupení kladenské dělnické rady, která v únoru 1920 vyzvala dělnictvo, aby všude tvořilo dělnické rady, prohlašujíc, že socialisování není možné, dokud se proletariát neujme vlády. V provolání bylo prohlášeno za nejdůležitější heslo dělnických rad:

»Zavedení pracovní povinnosti pro všechny práce schopné. Kdo nepracuje, ať nerozhoduje a nejí.«

Jenže nebylo jasné, že hlavním úkolem rad je organisovat boj o moc, a tak se hnutí dělnických rad ztratilo v písku. Když byla obnovena moc měšťáctva, když měšťáctvo v prosincové stávce potlačilo útok revolučních mas, byly zlikvidovány i dělnické rady. Jejich význam závisel na vývoji strany revolučního proletariátu.

Sociální demokracie byla proti radám, levice byla sice pro vládu rad, ale nevěděla dobře, jak by se rady dostaly k moci. Důvěřovala spontánnímu hnutí dělnictva, místo aby se mu postavila do čela, místo aby je vedla a organisovala. Jenže tak byly rady odsouzeny k pouhému asociálnímu »záplatování«; byly sice zárodkem nové politické moci proletářské revoluce, ale v praksi se nedostaly přes drobné reformy, k něčemu víc bylo potřebí proletářské revoluce.

Kdežto dělnické rady, jako orgány nové státní moci, neměly sil prorazit rámec měšťáckého státu, začala sociální demokracie, jako nejdůležitější opora nacionálního měšťáctva, aktivně potlačovat proletářskou revoluci.
Zrada sociální demokracie byla usnadněna tím, že národní iluse oslabily bojovnost proletariátu. Masy požadovaly socialistický stát, ale domnívaly se, že se v takový stát vyvine nynější československy stát. Nebylo vůle proměnit měšťáckou revoluci v proletářskou, poněvadž sociální demokracie dovedla přesvědčit masy, že proletářská revoluce by ohrozila mladou republiku a tím uvedla v pochybnost národní osvobození.

Příklad československý ukázal velmi jasně zrádcovství sociální demokracie na konci světové války. Sociální demokracie prováděla důsledně měšťáckou politiku v koaliční vládě s českým měšťáctvem, a když obecní volby v r. 1919 ukázaly, že silné revoluční kvašení v lidu pomohlo sociální demokracii k ohromnému vzestupu, převzali sociální demokraté vedení měšťácké koaliční vlády. Hájíce zájmů demokratického státu, dovedli chytře manévrovat s masami, což se jim dařilo tím lépe, že levé křídlo, vytvořivší se v sociální demokracii již r. 1918, nebylo ani dost málo důsledně revoluční. Tak se sociální demokracii podařilo ukolébat lid ve víře, že demokratická republika splní jeho požadavky. Jak to klamání mas prováděla, ukázalo se na sociálnědemokratickém sjezdu ve dnech 27.—30. prosince 1918 v Praze.

Jako první bod jednání byla politika strany za války. Referát soudr. Šmerala byl samá obhajoba a omlouvání této politiky, která ospravedlňována s »taktickými úvahami«. Koreferentem byl zástupce plzeňského směru, Pik, vůdce křídla české sociální demokracie, které z rakušácké politiky Šmeralovy přešlo k aktivní podpoře českého měšťáctva. Po debatě o obou referátech se sjezd usnesl na amnestování obou oportunistických směrů. Na adresu skupiny Šmeralovy bylo řečeno v resoluci XII. sjezdu:

Sjezd strany béře proto činnost soudruhů, v nejtěžších letech války za vedení strany odpovědných, třebas postup ten za daných poměrů nemohl býti třídně socialistický, na vědomí a děkujeme jim za vše, co v poctivém přesvědčení učinili pro věc strany a celého národa.

Na adresu Pikovu a Habrmanovu:

Sjezd koná rád svou povinnost, když všem těmto soudruhům vyslovuje veřejné díky za vše, co v tomto směru v nejpoctivějším přesvědčení dělnické a socialistické obětavosti vykonali pro další rozvoj strany a pro věc republiky a socialismu.

Amnestováním obou směrů se sjezd postavil na půdu nové demokratické republiky. Že to byla věc choulostivá, ukázal referát o dalších úkolech dělnictva v československé republice, přednesený Vaňkem z Brna, pozdějším oportunistickým stoupencem levice. Dokazoval, že 28. října nebyla možná socialistická revoluce:

Bylo nasnadě, že u mnohých našich lidí při provedení převratu ze dne 28. října vyskytl se názor, když již máme dělat politickou revoluci, provedeme hned jedním rázem revoluci sociální. Neuděláme převrat s měšťáctvem, nýbrž provedeme nutný převrat sami. Mínění takové ovšem bylo ojedinělé, ale je příznačné, že se vyskytlo. Jak pravím, k provedení takového převratu neměli jsme jednak sil, jednak nebylo by to šťastným. V dějinách nelze provádět násilných skoků, dějiny se vyvíjejí, ale nedají se najednou převrátit.

A přece musil i tento oficielní referent vedení strany přiznat, »že to na všech stranách vře a kvasí, a že lidi láká každá přednáška o tom, jaké to je v Rusku, a že se lidé scházejí z daleka široka, aby zvěděli něco o bolševictví«. Přiznav, že je silné kvašení mezi lidem, začal ovšem hrozit českému měšťáctvu demagogickým radikalismem, nezačne-li řešit sociální otázku. Revoluční nálada dělnictva se projevila i na sjezdu strany. Levé živly, které tam vystoupily, nebyly sice politicky jednotné a důsledné, nicméně sjezdová nálada svědčila o hlubokém vlivu ruské revoluce. Když bylo sděleno usnesení představenstva strany, které vyzvalo Munu, vrátivšího se z Ruska, aby opustil republiku, vyvolalo to bouři odporu. Soudr. Koutný z Hodonína prohlásil v debatě, že se v jeho kraji hlásí k bolševictví 90 procent dělnictva, a žádal, za bouřného potlesku sjezdu, »abychom se stali skutečnými bolševiky«. Ale, zároveň se ukázalo, že levice, mající posice v Kladně, v Hodoníně i jinde, nemá ujasněných zásad, a tak tyto ojedinělé výpady proti oportunistickému postupu sociální demokracie neměly výsledku. V resoluci, přijaté po Vaňkově referátu, se pravilo:

Sjezd však očekává od stran měšťanských, že v plném porozumění potřeb doby a aby umožněn byl další svorný postup k upevnění mladé republiky, provedou nejnutnější sociální reformy společně s třídou dělnickou, aniž by k tomu tlakem jejím musily býti donuceny.

Aby se však udělala stravitelnější i koaliční vláda, žádá se v resoluci vyvlastnění velkostatků, dolů a velkých průmyslových podniků ve prospěch republiky, zabavení všech válečných zisků radikálním zdaněním a opatření proti lichvářství životními potřebami. Kdyby měšťáctvo těmto požadavkům nevyhovělo, měl být svolán mimořádný sjezd. Prosincovým sjezdem byly šťastně překonány první obtíže, stavějící se v cestu sociálnímu šovénství, poněvadž levice byla slabá a nerozhodná.
Zároveň bylo jasné, že při revoluční náladě dělnictva, které bylo zdržováno od revolučního třídního boje jen národními ilusemi, vyvolají zkušenosti s koaliční politikou rychle obrat. Bylo by k němu došlo tím spíše, čím zřetelněji by byla levice ukazovala cestu revolučního třídního boje, opírajíc se o revoluční cítění širokých vrstev. Bylo neštěstím československého dělnictva v té době, že se vlivem vylíčeného historického vývoje ještě nevytvořila pevná levice, a že i vliv komunistů, vrátivších se z Ruska, narážel na veliký odpor pro úplný nedostatek revoluční tradice v české sociální demokracii. Teprve v únoru 1919 se začalo levé křídlo sociální demokracie formovat pevněji, začalo vydávat vlastní časopis »Sociální demokrat«, který se stal shromaždištěm všech oposičních živlů v dělnickém hnutí.

»Sociální demokrat« nebyl s počátku ani zdaleka revolučním dělnickým listem. Zaujímal typické centristické stanovisko. Polemisoval sice proti součinnosti s měšťáctvem, žádal, aby se navázalo s komunisty, vrátivšími se z Ruska, ale zároveň velmi horlivě odmítal »výtku«, že je bolševický. Heslem »Sociálního demokrata« nebyl vývoj ke komunistické straně, nýbrž obnovení zásad předválečné sociální demokracie. V březnu »Sociální demokrat« poněkud pokročil, začal rozvinovat otázku dělnických rad proti odporu vůdců pravice. V Kladně, kde byla hlavní opora levice, se skutečně utvořily dělnické rady. Potom začaly vznikati v jiných místech. Jenže levice neměla pro ně programu. Rozpory o dělnické rady vedly k první vnitrostranické diskusi mezi pravicí a levicí, a přiostřily se během války se sovětským Maďarskem.

Zatím co ústřední orgán strany »Právo lidu« troubil do války, protestovaly časopisy levice, »Sociální demokrat«, kladenská »Svoboda« a liberecký »Vorwärts«, proti tažení na Slovensko, a žádaly, aby se československá republika »nevměšovala« do věcí maďarských. Byl to sice jakýsi pokrok proti zjevnému sociálnímu šovénství, nicméně ukazovalo toto stanovisko k maďarské republice rad, že ani marxistická levice nemá pevného revolučního programu, že na cestě ke Komunistické internacionále vězí posud v ideologii středu. Neméně výrazně se to ukázalo při prvních samostatných vystoupeních levice na zastupitelstvu strany 5. října 1919.

Tehdy vystoupila po prvé otevřeně jako celek proti koaličním politikům. Ve svém prohlášení ostře kritisovala výsledky koaliční politiky a poukazovala na to, že všechna socialistická opatření, požadovaná prosincovým sjezdem, zůstala na papíru. Po rozboru negativních výsledků prvního roku koaliční politiky dospěla levice ve svém prohlášení k závěru:

... aby zbývající indiferentní vrstvy českého dělnictva probuzeny byly z nacionálního opojení k své historické úloze, k převzetí moci ve státě, ne pouze fiktivní, nýbrž skutečné a úplné.

Požadován samostatný postup dělnictva, nezávislý na měšťáckých stranách. Prohlášení končí větou:

Cílem naším jest republika socialistická a cíle toho nelze dosíci jinak, nežli neoblomným postupem v třídním zápase s buržoasií.

Jak se mělo dosíci toho »nezávislého« postupu? Levice žádala, aby strana předložila vládě hotový program socialisování a navrhovala, aby strana odešla z vlády, bude-li program zamítnut. Návrhy levice byly zamítnuty 64 hlasy proti 36. A při tom zůstalo. Levice chce zatlačit celou stranu nalevo. I rozchod s vládní politikou dělá závislým na odmítnutí požadavku socialisování. Úkol levice se vyčerpal hned zprvu kritikou koaliční politiky a vystoupením proti činům měšťácko-sociálnědemokratické vládní koalice zjevně dělnictvu nepřátelským. Levice ještě nedospěla k přesvědčení, že revoluční proletariát může splnit svůj úkol jen úplným rozchodem se sociálními patrioty; vystupovala vůbec ve znamení jednoty sociální demokracie až do utvoření komunistické strany. Požadovala sice v tomto prvním prohlášení socialistickou republiku, ale nezmínila se ani slovem o proletářské diktatuře, ani o sovětech jako politické organisaci dělnictva, která má býti základem nové, proletářské státní moci. V polovičatosti tohoto prvního programového prohlášení zůstala levice vězet až do rozštěpení sociální demokracie. Její jednání je plné rozporů. To se ukázalo i v programovém prohlášení, s nímž vystoupila později v prosinci roku 1919. V něm mluví už o diktatuře proletariátu a o ústavě dělnických rad. Jenže s platonickým uznáním rad a proletářské diktatury byly v křiklavém rozporu tyto závěry prohlášení:

Stavíme se proti bezplánovitým násilnostem. Uznáváme jen akci mas, vedených ukázněnou revoluční disciplinou. Nebezpečí, plynoucí z radikalismu nově přistoupivších, musí se čeliti, právě tak jako nebezpečí reakcionářské provokace v indiferentních masách, soustavnou prací propagační a ovládáním akcí hromadných. Také proletářská revoluce musí míti svoji strategii, neboť připoutána jest k podmínkám, jež nezávisí na vůli jednotlivců a nedají se tudíž vytvořiti násilím. Od pořádku a discipliny v táboře revolučního proletariátu, ovšem také od prozíravosti buržoasie závisí, aby převrat uskutečnil se bez zbytečných obětí.

Prapodivné zásady u revolucionářů! Ukazují hluboké rozpory v revolučním hromadném hnutí, které sice hrozilo rozbít rámec měšťáckého státu, ale při tom zůstalo vězet v národních ilusích.

Ani ve volbách do parlamentu roku 1920 nevystoupila levice vyhraněně. Její samostatné volební provolání mluví jen o tom, že dělnictvo musí dobýt politické moci ve státě, a že je nutné skoncovat s koaliční politikou. Přesto se v provolání říká:

Je-li také obava, že by hnutím levice mohla býti jednota strany ohrožena, pak neběží vůbec o rozštěpení hnutí, rozštěpení mas, pak může se snad jednati o odštěpení živlů, které nacházejí se v nejužší spojitosti s měšťáckými politiky, třídní a nekompromisní politice proletářské již nadobro se odcizily.

Toto prohlášení, v němž se o rozchodu s oportunismem, dějinně nutném, mluví tak zahaleně, bylo vydáno v době, kdy levice už nebyla nepatrnou skupinkou v sociální demokracii, kdy měla už většinu v sociálnědemokratických organisacích. Zřetel k zachování jednoty strany svedl levici i k takovým ústupkům, jako bylo hlasování levice v parlamentě pro vládní prohlášení druhé vlády Tusarovy.

Právě svou polovičatostí a přes to, že měla sympatie dělnictva, pomohla levice do sedla pravici. Levice se nechala unášet širokým proudem událostí, filosofovala o »nekompromisní taktice« a o »nevyhnutelné revoluci«, místo aby jednala, a zatím pravice pracovala o rozštěpení strany, směřovala k násilnému rozbití dělnického hnutí. Vidouc, že vliv levice na dělnictvo sílí, svolala pravice 12. srpna roku 1920 širší frakční poradu, na níž ujednáno, vystoupit proti levici. Bechyně, Prokeš a Habrman vystoupili s prohlášením, že naděje na jednotu jsou liché. Levice mlčela — pravice mluvila o rozštěpení strany a připravovala je. Levice, která se pevně držela myšlenky jednoty strany, sklidila ke všemu ještě výsměch. Na její prohlášení, že revoluce vyrůstá z objektivních poměrů, nezávisle na její vůli, odpověděl Bechyně, ideologický vůdce pravice, na srpnové konferenci, že se revoluce musí připravovat:

Především nesdílím mínění, že revoluce se nedělají, revoluce přicházejí. Také revoluce se dělají. Nestačí pouhé objektivní podmínky. K revolucím musí býti revolucionáři.

Pravice znala slabiny levice, věděla, že se revoluce musí organisovat, rovněž věděla, že levice — místo přípravy k revoluci — vyčkává, až revoluce sama vypukne mezi proletariátem. A pravé proto, že věděla o těchto slabinách levice, připravovala pravice rozštěpení strany. Věděla, že nemá moci zachránit pro sebe většinu dělnictva, zato však bylo v její moci — poněvadž levice byla nerozhodná — zdeptat dělnickou třídu v Československu pomocí státního aparátu.

Levice měla za sebou většinu dělnictva, pravice zase pevnější taktický postup. A tak se levice dostala do slepé uličky.

Ač bylo takticky správné, setrvat co nejdéle v sociální demokracii a využít toho k utvoření samostatné komunistické strany, musila se taková politika stát centristickou, jakmile zastírala nezahladitelný rozpor s pravicí sociálnědemokratickou, což vedlo k ilusi, že se celá strana může převést k revolučnímu třídnímu boji. Heslo jednoty strany přestalo být ve vystoupení levice taktickým manévrem, jímž se mělo odsunout rozštěpení strany, a stalo se zásadním postupem, v němž zanikly hlavní zásady revoluční proletářské politiky. Na to poukázala exekutiva Komunistické internacionály v poselství k 13. sjezdu strany české sociální demokracie, na němž došlo k roztržce strany. V poselství exekutivy III. internacionály stálo:

Exekutiva považuje za nutné upozorniti na nebezpečí zbahnění komunistické politiky výlučným zdůrazňováním hesla: Vše pro jednotu strany! Ohled na taktiku ve straně nesmí vésti k politickým činům, které by dělnictvo mohlo považovati za ohled ke státním a vládním potřebám buržoasie. Hlasování parlamentní frakce marxistické levice pro vládní prohlášení koaliční vlády bylo drahým výkupným, za něž bylo umožněno další setrváni uvnitř sociální demokracie. Též některé body prohlášení o parlamentní taktice marxistické levice nesouhlasí s parlamentní taktikou III. internacionály, která je nyní objasněna v thesích II. světového sjezdu.

V poselství ukázáno na hlavní politickou slabinu levice. Ta ze všeho nejvíce kritisovala koaliční politiku, ale nevyslovila se rozhodně pro proletářskou diktaturu. Mluví-li se v prohlášeních levice až do 13. sjezdu strany o proletářské diktatuře, mluví se o tom jen neurčitě, jakož vůbec, pokud jde o stát, dělala levice velikánské ústupky zakořeněné ideologii sociálnědemokratické. Proletářskou diktaturu namnoze ztotožňovala s dobytím moci ve státě. A v zásadních prohlášeních dělala ideologii pravice (v odpovědi levice na konferenci pravice 12. srpna) až takové ústupky:

Toto prohlášení pravice, jinak nevinné a prázdné, jak vidíme z podtržených částí, snaží se přesunouti smysl boje marxistické levice proti buržoasně-demokratickému řádu v československé republice na pole — vlastizrádného — boje proti existenci samé republiky. Dále snaží se klamat masy, jako by levice nepovažovala československou republiku za přirozenou základnu třídního boje a jako by metody boje levice nevyrůstaly ze zdejší půdy.

Prohlášení ukazuje, že taktická metoda marxistické levice, vedené soudr. Šmeralem v dobývání většiny sociálnědemokratické strany, byla provázena stíráním komunistické třídní linie. Vystoupením levice byla československému proletariátu otevřena cesta k boji proti proradné koaliční politice sociální demokracie, která slibováním socialisace se snažila svést boj dělnictva do koleji koaliční politiky, a umožněn přechod ke Komunistické internacionále. Zároveň se ukázalo, že levice v důležitých otázkách podlehla ilusím dělnictva, vyvíjejícího se nalevo, a místo, aby je vedla, dělala mu veliké zásadní ústupky. Takovým ústupkem bylo ztupení boje o proletářskou diktaturu zdůrazňováním, že i marxistická levice stojí na půdě československého státu, a rovněž upřílišněné zdůrazňování jednoty strany, aniž se dostatečně odhalovala třídní zrada pravice.

Tyto slabosti levice musíme chápat v souvislosti s vývojem ke komunistické straně v Československu a s jejím vznikem. Nedostatek revoluční tradice v českém dělnictvu, hluboce zakořeněné nacionální iluse o československém státu, který byl posuzován jako výraz národního osvobození — všechno to se odráželo i v marxistické levici. Zavedení proletářské diktatury se objasňovalo tak, že »národní osvobození« musí být »doplněno« sociálním, a že československý stát, který přinesl národní osvobození, musí přinést i osvobození sociální. Z toho vyplynulo prohlášení, že boj marxistické levice se nedotýká »vlastních základů státu«. Byly postaveny proti sobě československý stát »jako takový«, který přinesl národní osvobození, a jeho třídní obsah, což podle teorie marxistické levice byly dvě různé veličiny. Československý stát byl zbaven třídního obsahu a posuzován jako útvar nadtřídní. V tom právě bylo jádro šmeralismu, které vzniklo ze zvláštních podmínek československé revoluce jako zvláštní druh centrismu a dlouhá leta ideologicky převažovalo nad důsledně leninistickou teorií komunistické strany Československa. Šmeralismus se přizpůsoboval ilusím, které si vytvořilo československé dělnictvo o svém státu a jež koaliční politika rozptýlila jen částečně. Slabiny marxistické levice se nezbytně staly i slabostmi komunistické strany, poněvadž přechod ke komunistické straně nebyl provázen zásadním rozborem těch problémů.

Kritiku, kterou tu musíme provádět na marxistické levici, abychom byli právi jejímu historickému významu, nesmí mást názor o skutečném významu levice. Za daných historických podmínek nemohla být cesta proletariátu v Československu ke komunistické straně přímočará, a proto hnutí, které vedlo dělnictvo ke Komunistické internacionále, bylo nevyhnutelně odrazem jednak revolučního nadšení, jednak zase neujasněnosti a polovičatosti mas, což bylo podmíněno historicky. Slabinou levice bylo, že v poměru ke státu a k pravici měla spoustu sociálnědemokratických předsudků, a že nebyla hnutím vysloveně komunistickým, ale jen levicí sociálnědemokratickou. Její historická dějinná zásluha však spočívá v tom, že ona byla levým sociálnědemokratickým hnutím na cestě ke Komunistické internacionále. Ač v praktické politice měla levice zásadní stanovisko k diktatuře proletariátu často mlhavé, přece se snažila získat masy heslem diktatury proletariátu a sovětské soustavy do boje proti kontrarevoluční koaliční politice. Rovněž věděla, že se strana musí rozštěpit, ale poněvadž se snažila svalit odpovědnost za rozbití na pravici, dostala se do situace, v níž byla zastřena nepřekonatelná propast mezi ní a pravicí. Právě proto neřekla levice jasně, že musí nevyhnutelně vytvořit stranu zásadně jiného typu, než stará sociální demokracie, tvrdila jen, že ona, marxistická levice, pokračuje v tradicích předválečné sociální demokracie a pravice že se jim zpronevěřila, Tento postup levice měl aspoň ten výsledek, že se jí podařilo získati většinu sociálnědemokratické strany a tím i masovou organisaci pro Komunistickou internacionálu. Negativním výsledkem té taktiky bylo, že se marxistická levice sice oddělila od zjevných sociálních patriotů, ale centristické živly ještě ve hnutí zůstaly, takže KSČ se centralismu zbavila teprve po četných krisích strany.

Takové byly dějinné podmínky, za nichž se česká sociální demokracie rozštěpila. Levice pomýšlela zůstat ve straně potud, pokud nezíská její většinu pro sebe. A vskutku, koaliční politika pravice způsobila, že již v září 1920, kdy se měl konati sjezd strany, stála za marxistickou levicí převážná většina dělnictva. 5. září, tři neděle před určeným dnem, kdy měl začít sjezd strany, konána frakční porada levice, jíž se zúčastnili i zástupci německé levice. Na této poradě přijaty zásady III. internacionály a proti programu koaliční politiky postaven program diktatury rad, ovšem zásadně a takticky neujasněný, jak jsme pověděli. Mezitím si uvědomila pravice, že bude na sjezdu jistojistě poražena, poněvadž většina organisací stála za levicí. Proto se rozehnala k ráně. 14. září mělo být zasedání zastupitelstva strany, aby dokončilo přípravy ke sjezdu. Pravice, dobře vědouc, že legální cestou bude na sjezdu určitě poražena, připravila si plán rozbití strany. Byl to zároveň plán na potlačení revolučního boje československého dělnictva. V zasedání sdělil předseda strany Němec, že dostal od ministerského předsedy Tusara dopis, v němž se oznamuje vystoupení sociálnědemokratických ministrů z vlády.


Prohlášením soudruhů, hlásících se ke komunismu, byla strana sociálnědemokratická ve svém významu neobyčejně otřesena... Za tohoto stavu věcí jest setrvání naše ve vládě nemožné, neboť nemohli bychom při prosazování svých požadavků ve vládě hoditi na váhu celou stranu.

Tak stálo v dopise, který měl zřejmě vyprovokovat roztržku. Když Němec dopis přečetl, přihlásil se o slovo Tusar a žádal, aby sjezd byl odročen. Diskuse o koaliční politice prý pozbyla smyslu, když sociální demokracie vystoupila z vlády, a druhá sporná otázka, přistoupení ke Třetí internacionále, nebyla prý v organisacích ještě dosti prodiskutována. Po dlouhé debatě bylo 39 hlasy proti 5 vzato k vědomosti vystoupení z vlády. Mezitím vystoupila pravice s druhým návrhem na rozštěpení. Nejdůležitější v něm bylo toto místo:

Mezi sociální demokracií a komunismem, jak jest z Moskvy hlásán, jsou tak hluboké rozpory, že zastupitelstvo strany nuceno jest prohlásiti, že ti, kdož jsou stoupenci komunistického směru, nemohou zůstati nadále příslušníky sociálnědemokratické strany a nemohou zejména spolurozhodovati o dalších jejich osudech. Zastupitelstvo strany uvážilo, že komunisté ve straně, využívajíce nespokojenosti dělnictva s koalicí, vedli boj o zastoupení na sjezdu pod heslem proti účasti naší ve vládě a zastřeli tím hluboký rozpor mezi sociální demokracií a komunismem, jak se projevil zejména nyní, po sdělení moskevských podmínek pro přistoupení k III. internacionále. Zastupitelstvo strany usnáší se proto, vzhledem k tomu, že sporná otázka účasti ve vládě přestala být vystoupením ministrů sociálnědemokratických z vlády akutní a že je třeba podmínky III. internacionály prodiskutovati v organisacích, aby sjezd strany byl odložen na dny 25. a 26. prosince t. r. Výkonnému výboru strany se ukládá, aby učinil všechna opatření, nutná k zabezpečení existence strany, aby tato nemohla býti cizími elementy rozvrácena a aby na příštím sjezdu rozhodovali o dalším postupu strany pouze delegáti sociálnědemokratičtí.

Návrh byl přijat 34 hlasy proti 3. Pravice překvapila levici, která nevěřila, že rozbití strany je tak blízké, a počítala, že dobude většiny strany legálně na nejbližším sjezdu strany. Pravice přivodila rozbití strany a levice byla postavena před hotovou věc.

Usnesení zastupitelstva strany vyvolalo hrozné pobouření v organisacích. Tak byla levice přinucena jednat. 17. září konána porada důvěrníků pražských závodů a organisací, která se postavila proti rozkolníkům a usnesla se, přes provokace pravice, sjezd uskutečnit. Pozdě v noci bylo toto usnesení sděleno redakci »Práva lidu« dělnickou deputací. V podniku strany se utvořila závodní rada, která se ujala obrany majetku strany před pravými rozbíječi a usnesla se, aby až do sjezdu oba směry projevovaly své názory v »Právu lidu«. Redakci bylo však uloženo, aby neuveřejňovala nic, co by bylo namířeno proti sjezdu strany, legálně svolanému. Zároveň oznámil Akční výbor pražského dělnictva konání sjezdu strany. Na převzetí listu strany levou závodní radou odpověděla pravice tím, že odešla z Lidového domu a vydala své »Právo lidu« v tiskárně Beaufortově. Levice musila překřtít svůj list na »Rudé právo«. V něm znovu prohlásila, že je ochotna k dohodě s pravicí za těchto podmínek: sjezd strany se bude konat ve stanovenou dobu, t. j. 25. září, obě strany musí přinést osobní oběti a ujedná se kompromis, pokud jde o přistoupení ke III. internacionále. Tato nabídka smíru, když už vlastně k roztržce došlo, byla důkazem, až jak dovedla levice zapřít své zásady, jen aby dokázala, že chce zachovat jednotu strany. Tato nedůsledná taktika, ale důsledné dovedená do konce, měla za následek, že na sjezdu, konaném ve dnech 25. až 28. září, byla sice zastoupena opravdu většina strany (67 procent volených delegátů), a proto se mohl právem prohlásit za 13. řádný sjezd české sociální demokracie, ale k úplnému rozchodu s centristickými živly nedošlo.

Na sjezdu se ukázala znovu nezralost marxistické levice. Celým jednáním se táhlo jako červená nit, že levice je pro zachování jednoty strany. Pravice byla dokonce vyzvána usnesením sjezdu, aby se dostavila na sjezd a podala tam zprávu o činnosti představenstva strany a zástupců ve vládě. Dodatek usnesení, že členové výkonného výboru budou ze strany vyloučeni, nedostaví-li se, odmítl soudr. Šmeral, jako předseda, s odůvodněním, že právo vylučovat mají jen místní organisace. A v témž duchu nabízeli téměř všichni řečníci ve sjezdové diskusi pravici ruku k smíru, čímž bylo zastřeno, že rozchod s oportunisty je nevyhnutelný.

Teoreticky odůvodnil toto stanovisko ve svém referátu soudr. Šmeral:

Konstatuje tímto různost podmínek, chci otevřeně říci, v čem různí se naše taktika od taktiky Rusů. Zde jsem u otázky, která také v mysli dělnictva hraje dnes velkou úlohu, u otázky jednoty strany. Je to pozoruhodné, že zrovna v této věci, k vůli které se na nás vede teď největší útok, že podléháme, jak se to říká, komandu z Moskvy, že totiž rozbíjíme stranu, že právě v této otázce jsme jediní z evropských států, kteří se svou taktikou od šablony, vyzkoušené ruskými soudruhy od počátku lišíme. Jestli na některém taktickém poli, tedy právě zde, vytvořili jsme taktiku samostatnou.

Já od počátku měl pocit, že tato taktika, v Rusku působivá, pro naše poměry nejúčelnější není, jednak proto, poněvadž u nás před dvěma lety jsme nemohli pomysliti vážně na revoluci sociální, když vše, i dělnictvo, bylo zaujato jenom revolucí nacionální, a za druhé proto, poněvadž jsme byli isolováni, střední Evropa nebyla tehdy revolučně zralá k činu. Za této konkrétní situace měli jsme čas, a revoluční zrání dělnických mas nemusilo se vyvíjeti tím bolestně drásavým desorganisačním směrem.

Stanovisko k rozštěpení strany, charakterisované soudr. Šmeralem, vyplývalo ze zásadního rozporu v názoru levice a názoru Kominterny na úkol komunistické strany. Kominterna zjistila rozborem, že údobí po zhroucení imperialistické světové války je údobí revoluční, v němž je na pořadu dne diktatura proletariátu nejen v Rusku, ale i v Evropě. Naproti tomu levice zastírala revoluční perspektivu a svůj oportunistický postup v zachování jednoty strany odůvodňovala tím, že není revoluční situace, že na isolovanou revoluci v Československu není pomyšlení a pod.

Nikomu, ani nejradikálnějšímu z nás, ani ve snu nenapadá, jak je to za účelem vyvolávání pogromové nálady šířeno buržoasním tiskem, že by čin sociálního převratu v teto zemi mohl se díti osamoceně, neodvisle od ostatních zemí v našem okolí. Výslovně zde konstatuji, že osamělý pokus o sociální převrat, zde by byl tragedií.

Tak mluvil soudr. Šmeral v referátu. Revoluce v Československu uzrávala, pobouření dělnictva dosahovalo vrcholu, ale marxistická levice, jako jediný vůdce československého proletariátu, se dva měsíce před prosincem 1920 utěšovala myšlenkou, že na isolovanou revoluci nelze pomýšlet. Levice se nepokládala za vůdce a organisátora revoluce, nýbrž za — pozorovatele revolučního vývoje.

Veřejnost, povrchně informovaná, nedívá se na nás jako na astronomy, kteří v hlubokém pohnutí pozoruji pohyby hvězd, aniž by sami měli sílu určovati jejich dráhy. Jsme považováni ne za analysátory revoluce, nýbrž za její původce.

Tolik soudr. Šmeral. Proletariát byl v pohybu, měšťáctvo ve spolku s pravicí se chystalo potlačit hnutí dělnictva železnou rukou. Levici ani nenapadlo, že má nyní vést a organisovat hromadné hnutí, chtěla revoluci ponechat spontánnímu hnutí mas, které provedou sociální revoluci bez revolučního vedení. Tak se chovala levice v předvečer revolučních událostí. Místo, aby dělnictvo vedl k boji, vedl je vůdce levice, soudr. Šmeral — k parlamentu:

S katonskou neústupnosti stále a stále budeme opakovati tomuto měšťáckému parlamentu do očí: Bez nelítostného šlápnutí aspoň na největší milionáře, bez vyvlastnění velkostatků, velkokapitálů a velkobank, bez zrušení válečných dluhů, při úplném šetření středního stavu a vyplacení drobných vkladatelů to nejde! Touto taktikou budeme podhrabávati všechny strany, za nimiž jde ještě část proletářů, od dělníků katolických až po dělníky národní. Touto taktikou rozložíme stranu agrární. Touto taktikou umožníme vytvoření jednotné mezinárodní fronty dělníků všech národností státu. Snad se v parlamentě srazí proti našemu tlaku měšťácká většina. To bude jen přirozený, upřímný výraz skutečnosti. Také tuto většinu podhrabeme. Nebude-li většiny, pak jest ústavním důsledkem rozpuštění parlamentu. A jedině při taktice, jak jsem ji vylíčil, dá se mysliti, že dělnické strany všech národů mohou docíliti volbami socialistické většiny hlasů. Co se stane pak, o tom není třeba teď se přít, až do této chvíle můžeme všichni jiti spolu.

Zastření rozporů s pravicí, důvěra v parlament, počítání, že se »dobude moci« dosáhne-li se většiny v parlamentu, zřeknutí se vedení československé revoluce, uznání měšťáckého československého státu — podivné to vyhlídky strany, chystající se vstoupit do III. internacionály.

Zřetel k udržení československého státu, zdůrazňování, že nesmí být otřesen proletářskou revolucí, vedly také k samostatnému postupu v národnostní otázce, k zastírání hesla národnostního sebeurčení. O národnostní otázce říkal soudruh Šmeral v referátu:

Zásada národnostního sebeurčeni, která až do 28. října 1918 ve světě působila pro nás, dnes mluví proti českému státu a jestli český stát v nynějších hranicích má se zachovati, pak jej nezachová idea nacionálního sebevědomí, neboť ta poroste nejen u nás, nýbrž také u ostatních národností v našem státě. (Potlesk.) Jestli tento stát má býti do budoucnosti udržen, je potřebí s tohoto hlediska, aby idea národnostní ve své dosavadní intensitě byla překonána, aby ustoupila idei vyšší, lidskosti, socialismu.

V dalším vývoji svého oportunistického stanoviska ke státu dospěla marxistická levice až k uznání československého státu (toto stanovisko v národnostní otázce bylo sjednáno na poradě 5. září s německou levicí) v historických hranicích, k uznání násilného přivtělení potlačených národností k československému státu a k odmítání boje o právo národnostního sebeurčeni. Toto právo, jehož se už zjevně vzdalo měšťáctvo všech potlačených národností v Československu, bylo levicí prohlášeno za požadavek měšťácký, jehož měšťáctvo užívá, jak se mu hodí. Rozdílu mezi revolučním bojem proletariátu za právo národnostního sebeurčení a měšťáckým podvodným heslem nechápaly tehdy levice česká, ani německá. Tak i v národnostní otázce splatila marxistická levice svou daň národním ilusím, jichž dělnictvo ještě nepřekonalo. Je příznačné, že se s týmiž národními ilusemi vystoupilo i později, když se mělo odsunout spojení s německou levicí v jednotnou komunistickou stranu. A jako se nedovedla marxistická levice vyprostiti z jiných oportunistických ilusí, tak také zůstala oportunistickou v otázce národnostní a toto dědictví odkázala i komunistické straně Československa.

Musíme však konstatovat, že oportunistické tendence, které se projevily na sjezdu strany, byly již tehdy částečně kritisovány. Zejména mluvčí kladenské delegace, soudruh Zápotocký, žádal kategoricky, aby se přestalo s nářkem nad jednotou strany a prohlásilo se zřetelně, že rozchod s oportunismem je dějinně nezbytný. Jenže takové hlasy byly na sjezdu strany ojedinělé.

Podle toho bylo zřejmé, že výsledky sjezdu strany musily býti polovičaté. Nebylo usneseno připojiti se ke III. internacionále, ani neodhlasováno přijetí 21 podmínek, byl jen prohlášen zásadní souhlas se zásadami Komunistické internacionály, a bylo uloženo výkonnému výboru, aby vyjednával s exekutivou Kominterny o připojení ke III. internacionále.

V otázce národnostní odmítl sjezd právo národnostního sebeurčení. Usneseno ponechati i název »sociálnědemokratická strana dělnická«, a tak i po roztržce si dodávala levice zdání, že je pokračovatelkou staré sociální demokracie.

A konečně zapomněla levice na nejdůležitější: připravovat revoluční boje československého proletariátu, který proto zůstal v rozhodující chvíli bez vůdce. Tato polovičatost se hrozně vymstila v prosincové stávce. »Levice« se octla v revoluční situaci, nevědouc, jaké má dějinné poslání.

 


Související články:
(Historie - dělnické hnutí v ČR)

Seznam hlavní pouľité literatury (25.01.2015)
Hospodářskou krisí k boji o diktaturu proletariátu (24.01.2015)
Vystoupení Friedovy skupiny a sektářské tendence v KSČ (24.01.2015)
KSČ v boji o většinu dělnické třídy (24.01.2015)
Haisův puč (24.01.2015)
Pátý sjezd KSČ (19.01.2015)
Boj textilního dělnictva a poučení z něho (19.01.2015)
Otevřený list Komunistické internacionály a diskuse v KSČ roku 1928 (17.01.2015)
Poučení z Rudého dne (16.01.2015)
V době zostřených třídních bojů až k Rudému dni (15.01.2015)
Strana a odborová otázka (15.01.2015)
IV. sjezd KSČ (15.01.2015)
Trockismus v Československu (15.01.2015)
Období stabilisování kapitalismu a vývoj československého dělnictva vlevo (13.01.2015)
Pátá rozšířená exekutiva a československá otázka (13.01.2015)
Brněnské memorandum (13.01.2015)
Bubníkovská krise (13.01.2015)
Druhý sjezd KSČ (13.01.2015)
Od V. sjezdu Kominterny k II. sjezdu KSČ (11.01.2015)
©meralismus a poučení z roku 1923 (10.01.2015)
Boj s jílkovskou oposicí (08.01.2015)
Boj na odborové frontě (08.01.2015)
Obrat k masám (08.01.2015)
KSČ a živnostenská politika (26.12.2013)
Utvoření komunistické strany na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině (04.12.2013)
Cesta k jednotné Komunistické straně Československa (04.12.2013)
Prosincová stávka českého proletariátu (04.12.2013)
Vznik německé levice a karlovarský sjezd strany (04.12.2013)
Česká komunistická strana v Rusku (04.12.2013)
Zahraniční akce prof. Masaryka a založení československého státu (30.11.2013)
Rozpadnutí rakouského státu a vnitřní vývoj sociální demokracie (30.11.2013)
Dějiny Komunistické strany Československa (29.11.2013)
Krach rakouské sociální demokracie a jeho příčiny (27.11.2013)
Předmluva (27.11.2013)
MY A ONI: K základním rozdílům mezi komunistickou a sociálně demokratickou levicí (20.01.2008)
Bohumír ©meral - osobnost, která by neměla zapadnout do zapomnění (25.10.2007)
K 75. výročí mostecké stávky (25.03.2007)
Patřil mezi jednu z nejvýznamnějších postav dělnického a levicového hnutí (26.11.2006)
Gottwaldovo místo v dějinách komunistického hnutí (26.11.2006)
Dělnická strana (01.02.2006)
Sudetští Němci a předválečná KSČ (25.01.2005)
Jan Šverma (10.11.2004)
První máje 1968 a 2004 v Praze a historie (02.05.2004)
Novinář neprivilegovaných (05.02.2003)
Zur Lage und Geschichte der SDS (02.02.2000)
Poznámky k postavení a historii SDS (02.02.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Pavel Reiman | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme. bahis siteleri

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich emosčást). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
1930 (1930 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
1479 (1479 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
1574 (1574 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
996 (996 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
1625 (1625 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
1517 (1517 hl.)
Prohnilý humanismus !!
1003 (1003 hl.)

Celkem hlasovalo: 10124


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Bahisikayet.com Extrabet Deneme bonusu Denemebonusuz.com

Deneme Bonus Veren Bahis Siteleri 2022

en iyi bahis siteleri

jetbahis-girisi.com

Rexbet-girisi.com

hovarda-girisi.com

mobilbahis giris

sekabet guncel adres

asyabahis guncel adres

Maltcasino

pinbahiskayit.com

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.