Hospodářskou krisí k boji o diktaturu proletariátu

Vývoj kapitalistického světa v posledním roce zničil naděje sociální demokracie i očekávání likvidátorů. Místo ohlašovaného »nového rozkvětu« kapitalistické soustavy nastala hluboká mezinárodní krise a skvěle se potvrdily předpovědi Komunistické internacionály, že stabilisování kapitalismu ochabuje čím dále tím více. Potvrdilo se, co pravil soudr. Molotov na 10. zasedání rozšířené exekutivy: Třetí údobí poválečného vývoje stabilisování kapitalismu není odděleno čínskou zdí od revoluční situace. Rozsáhlá hospodářská krise, kterou se armáda nezaměstnaných rozmnožila na 50 milionů, musí přivodit hluboké politické otřesy. Tato krise ukazuje, že kapitalismus se stal neschopný zajistit dělnictvu i jen holé živobytí. Spousty mrznoucích a hladovějících dělníků, nesčetné miliony dělníků pracujících omezeně, a jejichž mzda nestačí ani na nejnutnější, vyhlídky, že přijde ještě horší krise v nejbližších měsících, tak vypadá dnes kapitalistický svět. Průmyslová krise je provázena krisí agrární, která přivádí na mizinu miliony drobných zemědělců ve všech zemích. Kapitalisté a velkostatkáři je kvapně vyvlastňují a třídní protivy se i na venkově velmi přiostřují. Majíc tak pronikavé následky pro život převážné většiny lidstva, vede hospodářská krise nevyhnutelně i k hluboké krisi politické. Ta se již projevuje v řadě zemí. v Číně dospěl boj dělníků a rolníků proti cizímu imperialismu na vyšší stupeň. v krvavých bojích vzniká mladá čínská sovětská moc, která ovládá území s 50 miliony lidí. Také v Indii je boj mas veden na vyšší úrovni. za velikých obtíží se národně revolučně naladěný lid odpoutává od proradného indického měšťáctva. v Evropě je nová situace. Volby v Německu, které velmi posílily revoluční třídní boj a naopak zase zahnaly zklamané maloměšťáctvo do tábora nacionálního fašismu, ukázaly, že celá soustava rovnováhy evropského kapitalismu je rozkolísána. Politická soustava, zavedená versaillskou mírovou smlouvou a Youngovým plánem, založená na porobě poražených států a hospodářském vykořisťování, nemůže už zadržet nynějšího vývoje. Krise německého imperialismu nutí rozvinouti otázku reparací i otázku hranic kolonií a pod., vznikají nové imperialistické svazky, které zhoršují situaci kapitalismu a zesilují jeho rozpory. A mezitím trvá a sílí Sovětský svaz, tvrz socialistického světového proletariátu, v němž se tvoří nový život na podkladu socialistickém. Jeho vývoj dráždí kapitalisty k svržení první dělnické moci intervencí. Samo trvání Sovětského svazu hluboce otřásá kapitalismem. v Německu a v Polsku, kde komunistická strana dozrála k dosažení většiny dělnictva, se hluboce začíná otřásat vládnoucí soustava. Účinky se projeví i v Československu, které je přímo dotčeno vývojem třídního boje v sousedních zemích.

Také v Československu se v posledním roce projevilo politické zahrocení hospodářské krise. Po posledních volbách se československé měšťáctvo pokoušelo zesílit útlak dělnictva tím, že vzalo do vlády sociální fašisty. Sociálfašistické strany se staly nejdůležitější oporou fašistického vyhladovovacího režimu, pokoušely se rozrazit boj dělnictva proti měšťácké politice hladu, »dokazujíce« dělnictvu, že v hospodářské kirisi nelze bojovat, a vštěpovaly mu, že krisi možno překonat jen společnou prací všech tříd. Sociálfašističtí vůdcové se pokoušeli společně s kapitalisty překonat krisi na útraty dělnictva. Jejich vyhladovovací politika ve službách kapitálu ukázala, jak hluboké jsou třídní rozpory i v Československu. Nelze popřít, že sociálfašistickou politikou se prohlubuje propast mezi širokými vrstvami dělnictva a sociálfašistickým vedením. Prozatím zvolna, ale přece nezadržitelně se rozkládají posice sociálfašistů, kteří vymýšlejí nové a nové manévry na oklamání dělnictva a zároveň posilují fašistický režim. Svědčí o tom projevy Bechyně a spol. o nutnosti »silné vlády«, která má zachránit tonoucí loď kapitalismu.

Se zostřujícími se třídními protivami kuje měšťáctvo nové okovy dělnictvu. Fašismus vystupuje zjevně a brutálně jako nacionální fašismus. Fašistické demonstrace před nedávnem svědčí o tom, že se československé měšťáctvo chystá zavést krvavou fašistickou diktaturu. Stojí před námi otázka: Fašistická diktatura, nebo diktatura proletariátu? Československo stojí blíže než jindy před revolučními otřesy.

V tomto údobí nabývá nového významu vývoj komunistické strany jako vůdkyně dělnické třídy. Prosincovým rozhodnutím exekutivy Komunistické internacionály bylo KSČ naznačeno, jak se má bolševicky reorganisovat k boji s oportunismem v praksi a s »levými« sektářskými tendencemi. Od té doby se tento úkol stal ještě závažnější.

Od prosince 1929 KSČ už dosáhla značného úspěchu ve splnění těchto úkolů. Podařilo se jí organisovat 6. března veliké demonstrace nezaměstnaných, podařilo se jí organisovat odpor dělnictva proti kapitalistickému útoku v četných místech v Karlově huti, ve frýdeckých textilních továrnách i jinde a s úspěchem skončit boje dělnictva proti teroru v závodech a proti hromadnému propouštění. z výsledků četných voleb do závodních výborů je patrné, že vliv strany v širokých vrstvách dělnictva nezadržitelně vzrůstá. Hnutí nezaměstnaných se vyvíjí velmi silně.

Přes tento zjevný pokrok má KSČ ještě veliké slabiny. KSČ může vykonat svůj úkol plně jen tehdy, stane-li se opravdu vůdkyní dělnictva, a zejména, povede-li veliké, hromadné hospodářské a politické zápasy československého proletariátu. Musí ukázat dělnictvu, že z krise se lze dostat jen revolučně, jen povalením měšťáckého třídního panství.

Oportunismus v praksi a »levé« sektářské tendence zavinily, že strana nemohla dostát svému úkolu plně. Ukázaly to velmi názorně chyby, jichž se strana dopustila při potírání gentské soustavy. na jaře 1930 se rudé odbory »zásadně« usnesly zastavit vyplácení podpor v nezaměstnanosti podle gentské soustavy a odůvodňovaly to velmi svérázně tím, že tato soustava znemožňuje rudým odborům vést politické boje. Ve skutečnosti bylo důvodem to, že pokladny rudých odborů byly úplně vyrabovány Haisem a že i sociálfašistická vládní politika znemožnila nést břímě, uložené gentskou soustavou. Místo, aby mobilisovaly dělnictvo proti sociálfašistické vládní politice a pro podporu v nezaměstnanosti, placenou zaměstnavateli a státem, vyhlásily rudé odbory bojkot gentské soustavě. Českoslovenští nezaměstnaní, kteří byli odkázáni jen na tento jediný druh podpory, nemohli pochopit, že příčinou oportunismu v rudých odborech je gentská soustava. A poněvadž rudé odbory se tehdy tuze nesnažily organisovat dělnictvo i nezaměstnané proti útoku kapitalistu, měli dělníci dojem, že rudé odbory nerozumějí jejich denním požadavkům a potřebám. A tak ultralevé bojkotování i pasivnost v denních bojích dělnictva oslabily posice revoluční fronty, právě když zase stoupala revoluční vlna. Nezájem o denní požadavky dělnické třídy a chabé hájení jich byly dva nejnebezpečnější výrazy oportunismu v praksi a »levých« tendencí, proti nimž musí strana soustředit boj.

Tento stav pochopil ústřední výbor strany, který v posledním zasedání ukázal, že strana musí hájit denní požadavky dělnictva, aby mohla nabýt většiny v dělnické třídě. v době, kdy se blíží politická krise, je nedbání denních zájmů dělnictva zdrojem velikého oportunismu. Zároveň s tímto nebezpečím potírá strana i jiné oportunistické chyby, jež vznikají tím, že se boj za denní požadavky nespojuje s bojem strany o revoluční cíle. Je to zvláštní rys situace, že právě hájením denních požadavků dělnictva se nejvíce rozmáhají hospodářské a politické hromadné boje, v nichž KSČ vyspívá k vedení rozhodujícího boje o moc, získávajíc většinu dělnictva. Tak získá KSČ i spojence proletariátu, široké vrstvy pracujícího rolnictva, získá i pracující lid potlačených národností, jejž musí zařadit do boje o diktaturu proletariátu.

*

…od roku 1825, kdy vypukla prvá všeobecná krise, praská celý průmyslový a obchodní svět, výroba a výměna všech civilisovaných národů a jejich více méně barbarských přívěsků zpravidla jednou každých 10 let. Doprava vázne, trhy jsou přeplněny, výrobků jsou tu spousty a nejdou na odbyt, hotových peněz není vidět, úvěr mizí, továrny se zastavují, pracujícím masám nedostává se potravin, protože bylo vyrobeno příliš mnoho potravin, bankrot stíhá bankrot, vnucená dražba dražbu… v krisích projevuje se násilným výbuchem rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým osvojováním. Oběh zboží je momentálně zničen, oběživo, peníze, stávají se překážkou oběhu; všechny zákony výroby a oběhu zboží postaveny jsou na hlavu, hospodářská kolise dosáhla svého vrcholu: výrobní způsob rebeluje proti způsobu výměny, výrobní síly rebelují proti výrobnímu způsobu, z něhož vyrostly. (Engels: Anti-Dühring, IV. vydání, str. 296.)

Tak vylíčil Engels již před padesáti lety hospodářské krise kapitalismu. Tehdy řekl, že »krise svědčí o neschopnosti měšťáctva spravovat ještě nadále moderní výrobní síly«. Kapitalistický svět je v krisi, která rozsahem překonává všechny předešlé. Rozpory v poválečném kapitalismu jsou jeho stabilisováním vyhnány na ostří. Kapitalistický svět už nemůže najít nic, čím by krisi překonal. Moudrost vládnoucí třídy se vyčerpává vymýšlením prostředků, které ji se světa nesprovodí.

Kdyby mohl kapitalismus přizpůsobovati výrobu nedosažení maxima zisku, nýbrž soustavnému zlepšování hmotné situace mas, kdyby mohl použiti zisku nikoli k uspokojení choutek parasitních tříd, nikoli k zdokonalení vykořisťovacích metod, nikoli k vývozu kapitálu, nýbrž k soustavnému povznášení hmotné situace dělníků a rolníků, nebylo by krisí. Leč v tomto případě nebyl by též kapitalismus kapitalismem. Aby byly zničeny krise, nutno zničit kapitalismus. (Stalin, Řeč na XVI. sjezdu KSSS. České vydání str. 7.)

Jen jediná země je ušetřena neslýchané hospodářské krise. Zatím co kapitalistické země jsou zavaleny těžkou krisí a vládnoucí třída se snažně namáhá najít z toho východisko, rozvíjí se obrovitým tempem socialistické budování v Sovětském svazu. v druhém roce pětiletky, prohlašované sociální demokracií za utopii, se průmyslová výroba zdvojnásobila proti předválečné a třetím rokem vzroste na trojnásobnou. Kolektivisují se miliony selských hospodářství a socialistický vývoj zemědělství má vzápětí takový rozvoj výrobních sil, jakého kapitalismus nikdy nepoznal a nikdy nepozná, poněvadž půda je v něm soukromým vlastnictvím. Kulaci, poslední zbytky někdejší vládnoucí třídy, mizí s kolektivisováním půdy. Zvyšuje se životní úroveň dělníků a rolníků, zmizela nezaměstnanost. Takové jsou výsledky vývoje sovětského hospodářství za světové krise kapitalismu. Tak skvělého vzestupu dosaženo tím, že diktatura proletariátu umožňuje vývoj nové hospodářské soustavy, v níž jeden druhého nevykořisťuje a výrobní síly patří celé společnosti. Příklad Sovětského svazu potvrzuje, že z kapitalistické krise je jen jedno východisko, to, na něž ukázal již před padesáti lety Engels:

Toto řešení spočívati může jen v tom, že se uzná skutečně společenská povaha moderních výrobních sil, že tedy způsob výroby, osvojování a výměny se uvede v souhlas se společenským charakterem výrobních prostředků. A to se může stati jen tím, že společnost zjevně a bez oklik vezme v držbu výrobní síly, vyrostlé jen z jejího, mimo každé jiné vedení… Tím, že kapitalistický výrobní způsob stále více a více proměňuje velký počet obyvatelstva v proletáře, vytváří moc, která je nucena provésti tento převrat pod trestem zániku … Proletariát uchvacuje státní moc a proměňuje výrobní prostředky nejprve ve státní vlastnictví, ale tím ruší sebe sama jako proletariát, tím zrušuje všechny třídní rozdíly a třídní rozpory, a tím také stát jako stát... Jakmile nebude již žádné společenské třídy, která by byla držena v útlaku, jakmile odstraněna bude s třídním panstvím dosavadní anarchie výroby, odůvodňující boj o bytí jednotlivce a z toho vyplývající také kolise a excesy, není již, co by se potlačovalo, co by činilo nezbytným zvláštní potlačovací moc, stát. (Engels: Anti-Dühring, str. 300 a následující.)

V podmínkách vývoje kapitalistické společnosti se vyvíjí proletariát jako třída, jediné schopná odstranit rozpory kapitalistického společenského řádu. Proletariát může splnit své dějinné poslání, může výrobní prostředky, vytvořené kapitalismem, udělat vlastnictvím celé společnosti, může uskutečnit socialismus jen tehdy, ujme-li se sám moci ve státu a zavede diktaturu proletariátu. Ta umožní lidské společnosti skočit z říše nutnosti do říše svobody a přetvoříc společnost v socialistickou, odstraní všechny třídní rozdíly i vykořisťování jednoho druhým.

Má-li proletariát vybojovat novou socialistickou společnost a odstranit rozpory, vzniklé dalším trváním kapitalistické společnosti, potřebuje revoluční strany vědomé cíle, která by ho vedla k diktatuře a k organisování nového společenského řádu. v dlouholetých bojích s měšťáctvem a s reformismem i v bojích s oportunisty ve vlastních řadách stala se KSČ jedinou stranou, která dovede stát v čele československého proletariátu na jeho cestě k světodějinnému převratu. v třídních bojích, které nevyhnutelně povedou k vítězné proletářské revoluci v Československu, se KSČ ještě více zocelí a upevní a stane se železnou gardou československého proletariátu v jeho osvobozenském boji. Krise kapitalistické společnosti ukazuje proletariátu jediné východisko — zničit nynější společenský řád. Touto cestou půjde československý proletariát, jsa veden Komunistickou stranou Československa.