Předmluva

V letošním roce oslavíme desáté výročí založení KSČ. Kampaň, kterou strana při této příležitosti vede, nemůže se samozřejmě omeziti na opakování pohledů nazpět do dějin, nýbrž musí stati v nejužším spojení s aktuálními bojovnými úkoly československé pracující třídy. Jen dovedeme-li použiti dějinných zkušeností z bojů dělnické třídy a její komunistické strany pro přítomnost, jen tehdy jsme s to skutečně zužitkovati dějinné vzpomínky. Jako komunisté nezabýváme se dějinami jen pro dějiny, nýbrž abychom pomocí studia dějin usnadnili další vývoj proletářského třídního boje.

V tomto smyslu má zužitkování dějinných zkušeností pracující třídy a boje o vzdělání komunistické strany mimořádný význam. Není pochyby, že marxismus-leninismus odedávna obracel mimořádnou pozornost k teoretickému studiu dějin dělnického hnutí a revolučních organisací proletariátu. Třeba vzpomenouti jen četných spisů Karla Marxe, které pojednávají o třídních bojích jeho doby, spisů o revoluci r. 1848, 18. Brumaire, spisů o Pařížské komuně atd. Třeba vzpomenouti jen toho, s jakou pozorností Lenin studoval nejen všeobecné zásady proletářského třídního boje, nýbrž každou jednotlivou fázi vývoje třídního boje, jak v každém jednotlivém úseku rozvoje revolučního hnutí propracovával základní strategické a taktické otázky okamžiku a jak dovedl zužitkovati konkrétní studium zkušeností třídního boje pro další vývoj revoluční teorie. Právě tento moment celkové činnosti Lenina nutno správně posuzovat, abychom pochopili celý jeho význam jako vůdce mezinárodního proletariátu.

Role, kterou hraje v dějinách vývoje marxisticko-leninské teorie studium praktických zkušeností třídního boje, není náhodná. Lenin právem zdůrazňuje, že bez revoluční teorie není revoluční prakse. Ale Lenin také ve svých dílech podal důkaz, že praktická zkušenost třídního boje je jedním z nejdůležitějších základů vybudování teoretického badání. Teorie a prakse jsou v marxismu spolu nerozlučně spojeny, neboť marxismus je teorií, která se vytvořila jen na základě konkrétního studia společenského vývoje.

Ve svém spise »Krok kupředu, dva kroky dozadu« píše Lenin o dialektice, která je základní metodou marxistické teorie:
Zásada dialektiky zní: Abstraktní pravdy není, pravda je vždycky konkrétní. Tím je také řečeno, že každé studium zásad třídního boje nemůže se omezovati jen na několik abstraktních pouček, nýbrž že musí vycházeti z konkrétního studia vývoje třídního boje.

Právě s tohoto hlediska nutno také pozorovati otázku vývoje KSČ a palčivou otázku výchovy nových stranických kádrů. Není možno si představiti vývoj těchto nových kádrů bez ohromného pozvednutí ideologické úrovně strany, bez rozvinutí teoretického studia a vyučování teoretickým otázkám.Ale toto teoretické studium nemůže býti abstraktní, musí vycházeti z denních zkušeností proletariátu v jeho boji proti buržoasii. Právě s těchto hledisek skýtají studium dějin třídních bojů v Československu a vývoj KSČ bohaté možnosti prohloubiti teoretické vzdělání stranických kádrů. Jedná se přece u starších kádrů strany o principielní teoretické zhodnocení oněch dějinných událostí, které samy prodělaly jako bojovníci, aniž by strana byla v dřívějších dobách dovedla masám stranického členstva objasniti dostatečným způsobem základní principielní zkušenosti těchto bojů. Na druhé straně doplňuje však KSČ své řady v poslední době z mladistvých dělnických živlů, které sice vyvíjejí velikou aktivitu ve své práci, jimž však chybí znalost všech dějinných zkušeností mezinárodního a československého revolučního hnutí. Tím vzniká u těchto kádrů nebezpečí, že opakovati budou chyby a omyly, které celým dějinným vývojem strany již byly překonány a jsou objasněny. Jen studium konkrétních historických zkušeností třídního boje může těmto kádrům dáti pevnou základnu pro jejich revoluční práci.

Z těchto zkušeností možno konstatovat, že otázka organisování studia dějin strany ve spojitosti s desátým výročím trvání KSČ je otázkou naprosto aktuální. Základna pro organisování tohoto studia má býti dána vydáním těchto »Dějin KSČ.«.
Základní myšlenka marxistické dialektiky je, že vývoj není rovnoměrný pozvolným procesem vzestupu, nýbrž že vývoj se pohybuje v rozporech. Jak v přírodě, tak také v lidské společnosti působí rozpory, které se projevují v jednotlivých zjevech, na její další vývoj. Také rozvoj politických stran děje se ne přímočaře, nýbrž řetězem rozporů, a to platí zejména pro revoluční dělnické strany. Dříve nežli revoluční dělnická strana se rozvinula politicky a ideologicky, prakticky  a  teoreticky tak daleko, že je s to vésti masy pracující třídy po cestě proletářské revoluce, musí prodělati celou řadu průchodních stadií, musí překonati celé množství chybných názorů, prožiti řadu krisí; jen tím může se státi zralou pro splnění svých dějinných úkolů.

Tento rozporuplný vývoj proletářských stran ukázal se také v KSČ. Dříve nežli KSČ stala se tím, čím je dnes, musila prodělati celou řadu nevyhnutelných dějinných omylů, musila prožiti řadu stranických krisí, z nichž vyšla upevněna a posílena ve své revoluční teorii a praksi. Tento nevyhnutelný pochod vývoje revoluční strany nemohli sociální demokraté nikdy pochopiti, a při každém obratu strany, při každé krisi jásali nad rozkladem KSČ. Tento vývoj nemohli pochopiti také oportunisté a likvidátoři v našem hnutí, jimž každá diskuse strany a každá krise strany jevily se ne jako pokrok na cestě dalšího dějinného vývoje strany, nýbrž jako planá hádka, která překáží klidnému dalšímu vývoji strany a její konsolidaci. Takové představy žily také nedávno ještě v hlavách velké části stranických funkcionářů, kteří často jen nedostatečně chápali politický obsah našich vnitrostranických rozprav a kteří věřili, že se jedná o plané spory a hádky několika vůdců. Jak možno studovat dialektiku stranického vývoje právě na tom, co se neškolenému funkcionáři jeví jako pouhá hádanice, o tom napsal Lenin ve svém již citovaném spise: »Krok kupředu, dva kroky dozadu« v souvislosti s vývojem boje mezi bolševismem a menševismem toto:

Není možno ničeho pochopiti z našeho boje, nestudujeme-li konkrétní situaci, v níž se odehrávala každá bitva. Jestliže jsme ji však studovali, zřetelně uvidíme, že vývoj skutečně jde dialektickou cestou, cestou rozporů. Menšina stává se většinou, většina menšinou; každá strana přechází od obrany k útoku a od útoku k obraně. Východiště ideologického boje se »neguje« a ustupuje nadevším dominující hádce, pak ale počíná »negace negace« a nějak se vracíme k východišti čistě ideologického boje... Jedním slovem: nejen ječmen roste podle Hegela, nýbrž podle Hegela se navzájem potírají také ruští sociální demokraté.

S tohoto hlediska jeví se vývoj jednotlivých stran ne jako dějiny nějakých malicherných hádek mezi vůdci, nýbrž jako nutný vývoj celkové strany. Proletářská strana nemůže vzniknout a vyvíjet se bez vnitrostranického boje, aniž by se učila svými chybami organisovati třídní boj na jasnějším podkladě. Studium dějin strany vyžaduje tedy především studium všech obratů a vnitrostranických bojů, z nichž strana vyšla. To však přirozeně neznamená, že máme ospravedlňovati a okrašlovati chyby a slabiny, které se ukázaly nevyhnutelně ve vývoji strany:

Pravá dialektika neospravedlňuje osobních chyb, nýbrž studuje nevyhnutelné obraty, ukazuje jejich nevyhnutelnost na podkladě nejzevrubnějšiho probadání vývoje v jeho celé konkrétnosti.

Tyto věty Leninovy platí také v plném rozsahu pro dějiny KSC. Studujeme-li tyto dějiny, učíme se chápati, že za daných dějinných podmínek vývoj šmeralismu, právě tak jako vývoj jílkovského likvidátorství byly nevyhnutelnými průvodními zjevy vývoje KSČ. Máme tedy za úkol pečlivě studovati a objasňovati zvláštní dějinné okolnosti, z nichž tyto nesprávné tendence v našem hnutí vznikly. Ale to neznamená, že tyto staré chyby strany se historicky ospravedlní tím, že byly nevyhnutelné. Naopak, máme za úkol, tyto tendence a jejich dějinné kořeny odhalovati s cílem, abychom usnadnili jejich překonání revolučním dělnickým hnutím Československa.

Proberme tyto konkrétní podmínky vývoje. V rakousko-uherské monarchii prosadil se v české i německé sociální demokracii nejčiřejší oportunismus, který ve světové válce se zhroutil. Sociální demokracie proměnila se v »smrdutou mrtvolu« (výrok Rosy Luxemburgové). Poučení světové války přineslo masám poznání, že rozchod s kontrarevoluční stranou sociální zrady je nevyhnutelný, ale tytéž masy, které dovedly pochopiti nevyhnutelnost rozchodu se sociální demokracií, procházely po desetiletí školou sociální demokracie. Odvrátily se od zrádců, ale nepochopily, že kontrarevoluční válečná politika sociální demokracie a její koaliční politika po válce byly konečným výsledkem její oportunistické taktiky před válkou. Masy, které přešly ke komunismu, byly toho názoru, že sociální demokracie stala se nevěrnou vlastním zásadám, věřily, že mezi politikou sociální demokracie před válkou a po válce není vnitřní spojitosti. Věřily to proto, že samy tonuly v tradicích desetileté sociálnědemokratické výchovy.

Na druhé straně však hrály také zvláštní národnostní poměry Československa roli při vzniku komunistické strany. Po desetiletí národnostně utiskované masy českého dělnictva viděly v československém státě ještě dlouho po převratu stát národního osvobozeni, nechápaly tedy jeho třídní charakter. Tato chyba dělnictva vedla k tomu, že nově vznikající komunistická strana sdílela velkou část zaostalých názoru mas. Revoluční vlna poválečné doby vedla sice masy do řad Komunistické internacionály, ale tím přeneseny byly také určité chybné názory do komunistické strany. Přechod ke Komunistické internacionále byl historicky mohutným pokrokem československého proletariátu, ale tento pokrok dál se v rozporech.

Jeho rozpor spočíval v tom, že následkem konkrétních dějinných podmínek KSČ se původně neopírala o teorii leninismu, nýbrž o teorii šmeralismu, který sice byl dějinným pokrokem vůči sociálšovinismu, avšak zpátečnictvím vůči leninismu. Rozpor mezi falešnou oportunistickou teorií a praksí KSČ a její příslušností ke Komunistické internacionále došel výrazu v řadě hlubokých stranických krisí, v nichž KSČ postupně zbavovala se svých starých tradic, až konečně poslední stranická krise roku 1928 vedla k hlubokému obratu stranické politiky.

Studium dějin strany znamená seznámení se se všemi oddíly vývoje strany, konkrétní studium všech oněch otázek, v nichž vytvářejíc; se komunismus v Československu dostával se do rozporů s oportunistickými názory šmeralismu a Jílkova likvidátorstvi. Dialektika stranického vývoje projevuje se však v boji proti oportunismu, který ve všech základních otázkách postavil proti leninismu svůj vlastní názor. Oportunismus KSČ, který se projevil v podobě šmeralismu a jílkismu, nechápal třídní charakter měšťáckého státu, nechápal kontrarevoluční charakter sociální demokracie v poválečném období, postavil se proti heslu práva sebeurčení národů, popřel vůdcovskou roli KSČ v dělnickém hnuti, nepřizpůsobil se názorům nejpokročilejší části dělnické třídy, nýbrž náladám zaostalých mas. Všechny tyto chybné oportunistické názory mohly býti překonány jen soustavným a vytrvalým bojem ve straně. Zde počíná také role »levých« tendencí, které ztěžovaly v různých časových úsecích boj proti oportunistickému hlavnímu nebezpečí KSČ. Podstatná chyba »levého« radikalismu spočívala v názoru, že ve velké proletářské masové straně možno jedním rázem, aniž by se prošlo celou řadou stupňů vnitrostranického boje, vytvořiti úplně ideologické a praktické jasno. »Levé« sektářstvi nepochopilo, že bolševisace KSČ je dlouholetým houževnatým procesem, nýbrž věřilo, že stačí postaviti proti falešným oportunistickým názorům správné revoluční zásady, eventuálně povaliti oportunistické stranické vedení, a že tím již jsou vytvořeny všechny předpoklady pro bolševisaci. Praktický vývoj prokázal, že také tato forma »levých« názorů, která vyrostla na půdě československého stranického vývoje, je překážkou pro revoluční třídní boj.

Tak se dál dialektický vývoj KSČ v boji proti dvěma základním úchylkám, z nichž oportunistická úchylka hrála ovšem hlavní roli v dějinách KSČ. Studium tohoto boje a oněch otázek, které vyvolaly vnitrostranický boj, je jedním z hlavních úkolů studia vývoje strany. Tento vývoj nedál se ovšem ve vzduchoprázdnem prostoru. Strana jako nejpokročilejší část proletářské třídy vyvíjela se v procesu třídního boje, který prodělával československý proletariát od převratu z 28. října. Studium dějin strany a vnitrostranického boje je proto současně také studiem vývoje dělnického hnutí, jehož pevnou a nerozlučitelnou nejpokročilejší součástkou je komunistická strana.

To jsou nejdůležitější myšlenkové pochody a hlediska, které zdůrazniti musíme při odůvodňování nutnosti studia dějin strany, že ve spojení s přípravou k desátému výročí mají tvořiti důležitou součástku stranické práce. V době vývoje velkých hospodářských a politických bojů československé pracující třídy má býti zpracování stranicko-dějinných zkušeností širokými kruhy našich funkcionářských kádrů prostředkem přípravy strany pro splnění jejího velikého dějinného poslání.