Česká komunistická strana v Rusku

První sociálnědemokratická organisace z českých zajatců v Rusku byla založena několik měsíců po únorové revoluci. Vznikla v době, kdy národně-imperialistické hnutí českého měšťáctva začalo se v Rusku rozvíjet, a když se utvořila první vojenská moc českého měšťáctva na ruské půdě. Tehdy v českých zajateckých táborech došlo k třídnímu rozvrstvení, vlivem ruské revoluce. Z jedné části zajatců se tvořily české legie, povolný nástroj českého měšťáctva, druhá, značná část zajatců, pracovala v ruských podnicích. V této části se vzmáhalo třídní vědomí, a tím více, čím více se české měšťáctvo, vedené českou Národní radou v Rusku, pokoušelo, užívati českých dělníků jako stávkokazů proti dělnictvu ruskému. Pod heslem, že každé hnutí v podnicích znamená podporu rakouského imperialismu, ohrožuje vítězství Spojenců, a tím i osvobození českého národa, mělo se české dělnictvo stát nástrojem ruského měšťáctva proti ruskému dělnictvu. Když čeští dělníci nechtěli dobře rozumět této štváčské politice Národní rady, podporující imperialisty, začala Národní rada české dělníky denuncovat. V poměrech, v nichž musili pracovat čeští dělníci v ruských podnicích, vzrůstaly nezbytně třídní protivy a vedly k založení sociálnědemokratických organisací, které se během revoluce oddělily od oficielních organisací českého měšťáctva. Nejrychleji a nejvýrazněji se to stalo v Kyjevě, středisku českého hnutí v Rusku, kde vznikla nejsilnější organisace, dosáhnuvší zakrátko 1700 členů. Členů všech sociálnědemokratických skupin, tvořících českou sociálnědemokratickou stranu v Rusku, bylo v době její první konference, v listopadu 1917, na 3000 ve 22 skupinách. Ale vliv měly větší, než by se zdálo podle počtu členů, jak ukazuje organisace kyjevská, která dovedla dostat do rukou českou národní organisaci »Jednotu«, mající nejméně 6000 členů.

Ač samy pracovní a životní poměry českých dělníků zajatců v Rusku nevyhnutelně vedly k vytvoření sociálnědemokratické strany, přece se tato strana odlučovala od měšťáctva jen pozvolna, a teprve po Říjnové revoluci došlo k třídnímu rozdělení nadobro. Když byla česká sociálnědemokratická strana v Rusku částečně vytvořena, začal její ústřední výbor vydávat samostatný časopis v Kyjevě »Svobodu«, jejíž první číslo vyšlo 19. října 1917. Jestliže již založení sociálnědemokratické organisace vyvolalo štvanice měšťáckých živlů mezi válečnými zajatci, zostřily se rozpory mezi sociálnědemokratickou organisací a českou Národní radou ještě více, když začala vycházet »Svoboda«. Prozatím však nedošlo ke zjevné srážce s českým měšťáctvem. Československá sociálnědemokratická strana v Rusku, vedená Muňou, podlehla zprvu také sociálněpatriotické ideologii, že musí s českým měšťáctvem bojovat o samostatný československý stát. O tom svědčí prohlášení výkonného výboru, vydané 10. října v Kyjevě, tedy krátce před Říjnovou revolucí. Praví se v něm:

Jako Češi a sociální demokraté zdůrazňujeme, že snahy o vytvoření československé republiky mají v nás nejlepší zastánce i největší podporu v členstvu naší strany. Pokládáme samostatnost našeho státu za nezbytný stupeň zdemokratisování českého národa k provedení ideálního socialistického řádu společenského, za nějž pracují všichni proletáři. Prohlašujeme jménem českého sociálnědemokratického dělnictva, sdruženého v naší straně v Rusku:

I. Pokládáme zahraniční Národní radu v Paříži v čele s profesorem Masarykem a její odbočkou v Rusku v této době za oprávněnou vystupovati politicky i diplomaticky jménem československého národa.

II. Budeme působiti v rámci všenárodní organisace, představované Národní radou, aby se zahraniční akce prováděla skutečně demokraticky a vyhovovala zájmům pracujících vrstev českého národa.

Prohlášení ukazuje, že třídní rozpory vedly sice k založení sociálnědemokratické strany, ale že se sociální demokracie odpoutala od zahraniční akce prof. Masaryka jen organisačně, ne také zároveň politicky. Schvalovala nejen metody boje Národní rady, která se postavila na stranu Dohody, ale i cíl boje, utvoření měšťácko-demokratické republiky, jako »stupně k sociálnímu osvobození českého dělnictva«. Není tedy divu, že výkonný výbor české sociálně-demokratické strany v Rusku vyjednával s Masarykem za jeho pobytu v Kyjevě v říjnu 1917 a o poradách vydána zpráva, v níž se praví:

Zástupci sociální demokracie nabyli přesvědčení, že profesor Masaryk byl nesprávně informován o sociálnědemokratické organisaci. Výsledkem porad jest, že byla odstraněna četná nedorozumění a nyní bude na činitelích kyjevské odbočky Národní rady, aby umožnili klidnou a plodnou práci. Bylo sjednáno s profesorem Masarykem, že bude v nejbližší době svolána konference sociálnědemokratických organisací, na níž budou zastoupeni i sociálnědemokratičtí dělníci z československého revolučního vojska.

Je ironií osudu, že právě tato porada, svolaná výkonným výborem v dohodě s Masarykem a ohlášená v tisku, vedla k hlubšímu třídnímu rozštěpení v českém národním hnutí v Rusku. Muna a jeho přátelé začali Masarykem a během revoluce dospěli k Leninovi. Že kyjevská konference 25. a 26. listopadu 1917 dopadla jinak, než bylo zamýšleno, bylo způsobeno drobnou historickou příhodou, udavší se v době mezi rozmluvou s Masarykem a kyjevskou poradou. V Petrohradě a v Moskvě začala proletářská revoluce a rozšířila se vítězně do všech koutů někdejší carské říše. Nedospěla-li ještě až do Kyjeva, bylo ji tam aspoň cítit, což způsobilo obrat v české sociální demokracii, který nakonec vedl k rozchodu s imperialistickou politikou Národní rady.

Kyjevská česká sociální demokracie se ovšem hned neprohlásila pro proletářskou revoluci. Nejprve začala propagovat »neutrálnost« a »nevměšování« českého »revolučního« vojska do vnitřních věcí Ruska, a sama se prohlásila neutrální v boji bolševiků s menševiky. Bylo to sice nedůsledné, ale konec konců to přece vedlo k třídnímu rozdělení českého tábora. Projevilo se to zřetelně již na počátku sociálnědemokratické konference v Kyjevě 25. listopadu. Sociálnědemokratičtí zástupci legií, kteří se dostavili na poradu podle úmluvy s Masarykem, vyvolali — byvše poštváni nastrčenci Národní rady — hned na počátku debatu o programu jednání a když většina jejich požadavky zamítla, porady opustili. Po odchodu živlů, věrných Národní radě, byl na poradě vypracován zhruba samostatný postup sociální demokracie proti Národní radě. Konference se usnesla vydat provolání k dělnictvu ve vlasti, a vyzvat je k podpoře boje ruského proletariátu. Ale při posuzování české otázky vznikly rozpory. Na jedné straně požadovala konference demokratické československé republiky, na druhé odmítala spolek s imperialisty, který uzavřela Národní rada. Pokud jde o další vývoj české revoluce, prohlášeno v resoluci konference:

Vlády válčících států prohlásily, že bojují za osvobození malých a potlačených národů a že vedou válku obrannou. Ve skutečnosti však tyto národy oklamaly a podvodně se snaží získati je pro podporu svých imperialistických cílů. My sociální demokraté jsme přesvědčení, že nezasáhne-li mezinárodní proletariát, bude posílena reakce. Proto žádný národ nemůže očekávati osvobození a samostatnost od kapitalistických států, které utlačují vlastní národy a předstírají osvobození potlačených národů, aby je mohli získati pro své imperialistické plány. Všichni národové mohou býti osvobozeni jen tenkráte, bude-li spojeným úsilím všeho proletariátu na celém světě zlomeno panství kapitalismu. Toho se však nedosáhne válkou, nýbrž revolucí, jakou provedl ruský proletariát.

Tento program řešení národnostní otázky proletářskou revoluci ovšem odporoval závěru resoluce, v němž se praví, že »cílem jejich (českých proletářů) je, prosadit zřízení samostatné demokratické československé republiky«.

Není ovšem náhodou, že konference trvala na tom,, aby Československo bylo demokratickou republikou, neboť ruská revoluce sice rychle přiostřila třídní protivy v českém táboře v Rusku, ale nemohla naráz přeměnit českou sociální demokracii z oportunistické strany, která se nekriticky řídila hesly Národní rady, v třídně uvědomělou, bojovnou. Nicméně první rozhodující krok k vymanění z nacionálně-imperialistické ideologie byl učiněn. Odmítání svazku s imperialistickými velmocemi, jako prostředku k osvobození českého národa a zdůrazňování svazku s bojujícím ruským proletariátem v boji o samostatný československý stát nezbytně vedlo k odvrácení od politiky Národní rady, která ani na okamžik neopustila svazek s imperialistickou Dohodou.

Z rozporu mezi stanoviskem k ruské revoluci a stanoviskem k imperialistům vyrostl třídní boj v táboru kyjevských Čechů. Došlo k tomu tím spíše, poněvadž za několik měsíců po Říjnové revoluci, počátkem února 1918, zvítězila proletářská revoluce i v Kyjevě. Pokus českých oddílů, zasáhnout — z příkazu velitele českých legií, Maxy — na straně protirevoluce, vedl k otevřenému vystoupení výkonného výboru sociální demokracie, který se postavil proti Národní radě s požadavkem, nevměšovat se do ruských věcí. Ale tato směrnice »neutrálnosti« byla po vítězství proletářské revoluce v Kyjevu opuštěna a výkonný výbor vydal provolání, aby se utvořila česká rudá garda. Bylo to odůvodňováno dělnictvu nepřátelskou politikou Národní rady, která se postavila proti proletářské revoluci, ač formálně se prohlásila neutrální. Episoda tohoto kyjevského vystoupení však netrvala dlouho. Když německé oddíly vtáhly do Ukrajiny, musily ústřední výbor i s časopisem »Svoboda« opustit Kyjev, a po mnohém bloudění bylo středisko hnutí přeloženo do Moskvy, kde již dříve vznikla česká komunistická organisace, nezávislá na hnutí v Kyjevu.

Organisace tato rovněž vydávala časopis. Poněvadž mezitím vlivem revoluce se kyjevští sociální demokrate stali bolševiky, bylo pochopitelné, že české sociálnědemokratické hnutí v Ukrajině a české komunistické hnuti v Rusku se spojily v jednotnou stranu. Bylo to tím významnější, poněvadž květnové povstání českých legií proti sovětské vládě postavilo české revoluční hnutí na Rusi před nové úkoly.

26. a 27. května zasedal sjednocovací sjezd české komunistické strany v Rusku. Historický význam tohoto sjezdu byl v tom, že české dělnické organisace se nadobro rozešly s oportunistickou sociální demokracií a přijaly název »Československá komunistická strana v Rusku«. V resoluci bylo usneseno přistoupiti ke III. internacionále. Nová strana věděla, že nestojí proti dělnickému hnutí ve vlasti, že je avantgardou československého dělnictva, které pod terorem rakouského imperialismu a pod vlivem oportunistických vůdců ještě nedozrálo k vytvoření komunistické strany. Proto v resoluci o vstupu do III. internacionály bylo řečeno na adresu dělníků v Čechách:

Obracejíce se k československému dělnictvu v hranicích rakousko-uherských prohlašujeme: Netvoříme nové strany proti vám, ale vyzýváme vás, abyste nedbali vlády, ani vlastního měšťáctva a vstoupili na cestu sociální revoluce. I my, kteří máme volné ruce i ústa, dáváme první daň sociální revoluci, děláme první krok, diktovaný dějinami socialismu, v pevné víře, že českoslovenští dělníci v hranicích rakousko-uherských tento náš krok a tuto naši taktiku schvalují. Stavíce se na půdu ruské sociální revoluce, jsme si vědomi své naléhavé povinnosti, býti předvojem komunistické strany dělnické.

Nově založená česká komunistická strana v Rusku měla být jen avantgardou celé československé dělnické třídy, jejímž úkolem bylo uspíšit založení komunistické strany v Československu, prosté oportunismu. Proto také přetrhala všechny styky s českým měšťáctvem, zanechala hesla o »demokratické republice«, a postavila se za československou republiku socialistickou.

Projevujíce své přesvědčení, že především dělnictvo, jako početně nejsilnější třída národa, je povoláno, aby řešilo nejnaléhavější úkoly svého národa, že jediné ono je schopno je rozřešiti ku prospěchu pracujícího lidu, odmítáme jakoukoli účast v měšťáckém boji za národní osvobození, jehož cílem je udržení měšťácké nadvlády. Požadujíce úplné osvobození a sjednocení československého národa, chceme, aby se tak stalo uskutečněním práva sebeurčení národů. Jako prostředek k uskutečnění toho uznáváme mezinárodní sociální revoluci a jako cíl československou socialistickou republiku.

Z obsahu resoluce je patrno, že české revoluční hnutí bylo schopné, udělat vlivem ruské revoluce veliký dějinný krok. Kdežto v Československu trvalo kolik let, než komunistická strana, právě se utvořivší, začala provádět vyhraněný a důsledný program boje, provedlo se to v zemi vítězné ruské revoluce v několika měsících. To, že českoslovenští proletáři v Rusku postavili již roku 1918 proti měšťácko-demokratické československé republice československou republiku socialistickou, a že heslo sebeurčení českého národa bylo vydáno ve spojení s heslem sociální revoluce, je událost historicky velevýznamná.

Tento krok byl usnadněn tím, že květnové povstání českých legií odhalilo nadobro české národní hnutí pod vedením Národní rady jako agenturu imperialismu. Povstání to dovršilo zradu české Národní rady v boji za právo sebeurčení československého národa.

Ukázalo se, že v tom boji jsou jen dvě cesty: buď spojit národní hnutí s imperialistickou protirevolucí, jít s měšťáctvem, které bojovalo o měšťácko-demokratickou republiku, nebo spojit československé osvobození s proudem proletářské revoluce, s požadavkem československé socialistické republiky. Ve zvláštním prohlášení květnového sjezdu byl ohlášen rozchod s reakčním hnutím, vedeným československou Národní radou.

Sjezd delegátů československého proletariátu v Rusku, zasedající 25.—29. května v Moskvě, prohlašuje, že tak zvaná odbočka československé Národní rady v Rusku nebyla nikdy zástupcem a mluvčím československého proletariátu v Rusku. Činnost této instituce byla od prvopočátku v rozporu se zájmy československého proletariátu.

Sjezd prohlašuje, že za politiku odbočky Národní rady nemůže býti nikdy činěn odpovědným československý proletariát. Jednotlivé osoby, které prováděly neproletářskou politiku pod pláštíkem české sociální demokracie, vyloučily se samy svým jednáním  ze socialistických řad třídně uvědomělého proletariátu a staly se náhončími reakčních elementů, soustředěných v odbočce Národní rady. Sjezd obraci pozornost k československým proletářům, kteří dosud slouží ve vojsku, vytvořeném Národní radou a vyzývá je, aby opustili řady těch, kdož vědomě zrazují ruskou revoluci a prodávají proletáře v československém vojsku francouzskému měšťáctvu.

Místo československého revolucionáře jest v Rusku a jeho povinností je bíti se po boku ruských soudruhů za vítězství sociální revoluce. Kdo v této hodině opustí ruskou socialistickou republiku, stane se zrádcem zájmů mezinárodního socialistického proletariátu.

Sjezd vyzývá všechny sociálnědemokratické vojáky a dělníky, aby vstoupili do československé rudé armády, která je součástí Rudé armády Ruské federativní republiky. Za nejvyšší revoluční orgán československého proletariátu prohlašuje sjezd výkonný výbor komunistické strany v Rusku, jako jediného oprávněného mluvčího československého proletariátu, žijícího na území Ruské federativní republiky.

Uvedli jsme resoluci doslovně, poněvadž nejlépe zrcadlí vývoj českého revolučního hnutí v údobí proletářské revoluce. Vystoupením českých legií proti sovětské vládě, se zbraní v ruce, dospěly věci až tam, že zbraň kritiky měšťácké Národní rady musila být nahrazena kritikou zbraně. Po květnovém povstání už nedostačovalo, aby se českoslovenští komunisté v Rusku hlásili k proletářské revoluci jen slovy, musili se účastnit boje v Rudé armádě, aby bránili mladou svobodu ruského proletariátu proti československé protirevoluci. Tento úkol splnil květnový sjezd r. 1918. Vydal heslo zřízení československé rudé armády proti československé bílé armádě, a učinil opatření k zařaďování československých dělníků do Rudé armády. Nová strana, zárodek komunistické strany v Československu, vykonala svou povinnost k socialistické revoluci v Rusku v boji proti českým legiím. Potom dostala nový úkol, napomáhat založení komunistické strany v Československu.

Po založení československé republiky nabyla česká komunistická strana v Rusku zvláštního významu, poněvadž začala objasňovat pravý ráz československého »osvobozovacího boje«, vedeného Národní radou, a českému proletariátu v Československu vysvětlovat podstatný rozdíl mezi měšťácko-národním hnutím a hnutím proletářským. To se stalo zrovna tehdy, když v Československu národní revoluce vystupňovala národní iluse v českém dělnictvu na vrchol. A tak propaganda českých komunistů v Rusku byla znamenitým popudem k mezinárodní třídní výchově proletariátu. Návrat stoupenců československé komunistické strany v Rusku, zejména Muny, do Československa, a jejich soustavná propaganda pro socialistickou československou republiku se stala důležitým činitelem v odpoutání československého dělnictva od oportunistické sociální demokracie, a uspíšila založení Komunistické strany československé, jež bylo oddalováno polocentristickou ideologií levice v Československu samotném.