Druhá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931Pokusili jsme se ukázat, že vnitřní rozpory v rakousko-uherské monarchii udělaly tento stát jedním z nejztrouchnivělejších článků světového imperialismu a proto že válka nezbytně vytvořila nejlepší předpoklad pro revoluční řešení rakouské otázky. Vnitřní protiklady musily ve světové válce rychle přivodit revoluční situaci, takže rozpadnutí Rakousko-Uherska bylo nevyhnutelným výsledkem imperialistické světové války. Vojenská porážka a vývoj ruské revoluce, která vyhrotila třídní rozpory i národnostní protivy v Rakousku, nevyhnutelně posílily odstředivé síly v tomto státu, ač nebylo uvědomělé revoluční strany, která by proměnila revoluční krisi v občanskou válku. Zásobovací nesnáze, rok od roku horší, teror ve zmilitarisovaných podnicích, zvířecí teror proti potlačeným národnostem, projevující se hromadnými popravami a žalářováním, neustálé spory s Uhry, které brzdily zásobování Rakouska potravinami i ve světové válce, všechno to nevyhnutelně uspíšilo revoluční krisi, ač nebylo revoluční organisace, která by ji rozvíjela.
Rakouská sociální demokracie byla v troskách. Jen zvolna a váhavě se v ní vytvářela levá oposice, která před válkou udělala několik ostýchavých pokusů o vystoupení, načež v revoluční krisi zesílila, ač ne tolik, aby se mohla stát vůdkyní v dělnických bojích, rozvíjejících se koncem války. Ukázal jsem, v jakém postavení byla rakouská sociální demokracie před válkou. Kdežto v Rusku se revoluční křídlo, bolševici, oddělilo od menševiků a v Německu byli revoluční internacionalisté v oportunistické sociální demokracii, ač ještě nevytvořili samostatné strany, dosti jednolitou skupinou, která se mohla ve světové válce stát zárodkem nové komunistické strany v podobě Spartakova svazu, nebylo v Rakousku po uvědomělé revoluční oposici téměř ani stopy. Byl jen oposiční směr liberecký, seskupený kolem Strassera, a za ním byla většina severočeského dělnictva, jenže ten začal bojovat před válkou s rakouskou oportunistickou sociální demokracií jen v jednotlivých otázkách, nevedl boje na celé čáře. Odmítání nacionalismu vedoucích instancí strany, protest proti účasti německonacionálního Pernerstorfera v audienci u císaře Františka Josefa a pod., to všechno byly jistě náběhy k pozdějšímu samostatnému vývoji revolučního směru sociální demokracie ke komunistické straně, ale náběhy nedostatečné. Nejinaké to bylo s centralisty v českém hnutí; odmítali sice nacionální šovénství oficielní české strany sociálnědemokratické, ale sami také nedovedli vytvořit samostatného programu revolučního třídního boje.
Imperialistická světová válka ukázala nadmíru zřetelně, že rozchod s oportunisty je nevyhnutelný. Zhroucení mezinárodní sociální demokracie ukázalo, že jediným východiskem je úplný organisační rozchod se sociálimperialisty a boj o vytvoření III. internacionály. Toto východisko však ukazovali jen bolševici. Oposice v rakouské sociální demokracii nebyla ještě připravena bojovat s oportunistickým vedením sociální demokracie ani tak jako Spartakův svaz v Německu, který byl už zárodkem samostatné revoluční strany proletariátu. Naproti tomu se oposice v rakouské sociální demokracii omezila na počátku války na pouhou kritiku oportunistického vedení, kojíc se ještě nadějí, že »zreformuje« stranu sociálních šovénů a přivede ji zase na cestu třídního boje. Levé křídlo rakouské sociální demokracie nebylo zastoupeno na zimmerwaldské ani kienthalské konferenci, tak bylo ještě neujasněno. Teprve ke konci války se připojilo k zimmerwaldským. Přes svou slabost bylo však toto levé křídlo dějinným pokrokem v rakouském dělnickém hnutí. Liberecká organisace, kol níž se oposice před válkou sdružila, dala první popud k rozchodu dělnictva s oportunismem oficiální strany. Liberecký »Vorwärts« byl jediný list rakouské sociální demokracie, který na rakousko-uherské ultimatum Srbsku odpověděl ostrou kritikou chování rakouských držitelů moci, kdežto oficiální vedení se hned postavilo za ultimatum, které rozpoutalo imperialistickou světovou válku.
Mužné chování »Vorwärtsu« podnítilo reakci k zastavení tohoto jediného časopisu proletářsky vedeného a místo něho začala sociálnědemokratická pravice vydávat deník, který spustil válečné fanfáry s celým sociálnědemokratickým tiskem rakouským. Proti pokusu, vystoupit proti imperialistické válce pod praporem revolučního třídního boje, vystoupily v jednotné frontě rakouský absolutismus se sociálimperialisty. V jediném kraji, který se hlásil k oposici, bylo revoluční dělnictvo zbaveno na samém počátku války svého listu. Tehdy začaly v severních Čechách náběhy k revoluční organisaci. Levá oposice zůstala v sociální demokracii, ale vytvořila si illegální organisaci, skupinu »Quertreiberbund«, která se snažila činností v sociální demokracii získat většinu libereckého dělnictva, což se jí roku 1917 podařilo. Roku 1917 přešla redakce deníku zase do rukou levice, která mezitím už měla za sebou většinu liberecké organisace.
Ve Vídni se sdružila skupinka levých kolem svazu »Karel Marx«, v níž vedle pozdějších stoupenců Komunistické internacionály byli také centristé, jsoucí v oposici proti oficielní sociální demokracii, ale v oposici, která se omezovala na nejasný pacifismus. Situace poměrně nečetné oposice i postavení celé rakouské sociální demokracie koncem roku 1916 se ukázaly velmi výrazně ve světle události, jejíž následky nemálo přispěly k vývoji a semknutí revolučních živlů a také odhalily krisi rakouského imperialismu. 21. listopadu zastřelil Bedřich Adler, dnes vůdce II. internacionály, rakouského ministerského předsedu Stürgkha v jednom vídeňském restaurantu. Bedřich Adler neprovedl tento čin jako cílevědomý proletářský revolucionář. Byl tehdy poctivý a upřímný pacifista, který svým činem chtěl protestovat proti imperialistické válce i proti zjevně válečné politice rakouské sociální demokracie. Jeho čin rozbouřil oportunisty. Sociálnědemokratický tisk začal zuřit. C. k. sociální demokracie dokazovala, že jako »strana marxistická« je zásadně proti teroru, že Adler provedl svůj čin v záchvatu nepříčetnosti a pod. Ve skutečnosti byl čin B. Adlera výsledkem zvláštních podmínek rakouské oposice.
Revolučnímu socialistovi zbývala tehdy jediná cesta: zmobilisovat dělnictvo proti imperialistické válce pod heslem občanské války. O této cestě B. Adler pochyboval, nevěřil, jako radikální maloměšťák, že by se za rakouského absolutismu mohl rozpoutat hromadný boj, poněvadž oposiční hnutí bylo slabé. Slabiny politického stanoviska Adlerova a jeho neujasněné pacifistické názory se projevily i v soudním procesu. B. Adler ostře kritisoval rakouské poměry, nelítostně tepal i oportunismus oficiální sociální demokracie, ale zároveň bylo vidět, že nemá jasného cíle v boji proti imperialistické válce. Vykládal před soudem, že je pro demokratický mír bez anexí a válečných náhrad, a že v imperialistické válce nezáleží — posuzováno socialisticky — zda naše země bude poražena či zvítězí-li. Čin Adlerův i jeho proces měly veliký význam, poněvadž vyburcovaly široké vrstvy proti imperialistické válce, ale na druhé straně nebylo v Adlerově vystoupení jasné představy, že válku nutno skoncovat revolucí. Adlerův čin zmobilisoval masy, ale nedovedl je přivést k uvědomělému usilování o proletářskou revoluci. Vyvolal krisi rakouského imperialismu, nebo ji aspoň odhalil, ale nemohl se stát východiskem revolučního boje rakouského dělnictva proti imperialismu. Proto B. Adler nenašel ani cesty k rakouské zirnmerwaldské skupině, která položila základy Komunistické internacionály, a vrátil se, nevěře v revoluční boj mas, do II. internacionály, která mu byla vždy ideologicky bližší. Rozpory, které se ukázaly Adlerovým činem a v nichž se zračily objektivně rozpory rakouské situace, byly sice příčinou, že světová válka přivodila zhroucení habsburské říše, ale nevedly k přeměnění hnuti proti imperialistické válce ve válku občanskou.
Adlerův čin byl první známkou, že krise rakouského imperialismu vzrůstá, a to každým rokem rychleji a rychleji.
V prvních letech války měl brutální teror rakouského absolutismu ještě tolik síly, aby zadržel hromadné hnutí dělnictva. Německá i česká sociální demokracie se postavily na stanovisko obrany vlasti a tak zradily boj dělnictva proti imperialistické válce. Českému měšťáctvu, kterému se před válkou ani nezazdálo, že by se mohlo úplně odtrhnout od Rakousko-Uherska, nenapadlo ani teď postavit se v čelo hromadného hnutí proti válce. Zejména v prvních válečných letech mělo převahu křídlo českého měšťáctva, které věřilo v udržení rakousko-uherské monarchie. Za těchto okolností, kdy vůbec nebylo revoluční síly, mohl boj proti imperialistické válce vzniknout a rozvinout se jen jako spontánní boj mas. A vzmáhal se víc a více, jak se zhoršovaly, až k nesnesení, životní poměry pracujících vrstev. Práce v továrnách byla zmilitarisována. Byly trestány nejen stávky, ale i každé zameškání práce. Každý pokus o boj, byť jen o lepší životní podmínky, byl krutě potlačen, a každý dělník, který se opovážil jen muknout, mohl být poslán na frontu nebo dostat těžký trest na svobodě.
Zásobovací potíže, rok od roku horší, rozhořčení jen stupňovaly. Příděly potravin ve válce byly samy sebou těžkou ranou pro dělnictvo, poněvadž bylo vydáno hladu pro nedostatečný příděl, a tyto poměry se záhy ještě zhoršily, poněvadž ani ty mizerné příděly nebyly zaručeny. Důležitá průmyslová střediska byla často celé týdny bez nezbytných životních potřeb. Hladovění širokých vrstev, šílené napětí pracovní síly v továrnách, věčná podvýživa a hromadné umírání na souchotiny, nejbrutálnější teror proti všem revolučním hnutím v dělnictvu, za takových podmínek zrála vzpoura proletariátu proti imperialistické válce.
Toto hromadné hnutí bylo nejsilnější v českých krajích, neboť tu byl odpor proti imperialistické válce posílen ještě činitelem národním, zuřivou nenávistí nejširších vrstev proti rakouskému režimu, nenávistí, která se projevovala čím dále zjevněji, přes politickou zbabělost českého měšťáctva. Jednotlivci se mrzačili, aby nemusili na vojnu, čeští vojáci začali houfně přebíhat k »nepříteli«. Při odchodu 28. pluku z Prahy se bouřlivě projevilo rozhořčení mas a teprve po veliké námaze se podařilo dostat vojsko do vlaku. Sotva se dostal na frontu, přešel celý 28. pluk k Rusům a zanedlouho i oddíly 36. pluku mladoboleslavského.
Oba pluky byly rozpuštěny »pro zbabělost před nepřítelem«. Venkov sabotoval dodávky potravin. Ruské proklamace, antimilitaristické básně kolovaly mezi lidem a byly přijímány sympaticky. Vtržení ruského vojska do Haliče až před Krakov vzbudilo naděje na brzký příchod Rusů, od nichž široké maloměstské vrstvy očekávaly národní osvobození.
Rakouské úřady potom zostřily persekuci. Začalo hromadné zatýkání, nepatrné přečiny měly za následek trest smrti. Válečná lítice rakouského imperialismu řádila. Národní masové organisace, jako »Sokol«, byly rozpuštěny. Četní čeští politikové putovali do žaláře, mezi nimi i tací, jejichž rakouská politika byla pověstná, jako dr. Kramář. I tento rakouský patriot byl odsouzen k smrti.
Kramářův proces byl nejen dokladem brutálního teroru vojenské justice, ale i zbabělosti českého měšťáctva, které vůbec nepomyslilo na to, organisovat národně revoluční boj, ač odpor širokých vrstev byl živelný. Poslyšme, jak se bránil Kramář nařčení z vlastizrady:
Jest nepochopitelno, jak může býti vysloveno takové tvrzení vzhledem k mé politické činnosti, celé rakouské veřejnosti známé, která právě od r. 1905 s krátkou výjimkou jedné části doby vlády barona Bienerta záležela v nejobětavější podpoře vlády Gautschovy, Beckovy, Stürgkhovy proti nejvehementnějším útokům radikalismu, a při které jsem důsledně setrvával, ač má strana ztratila tím své dřívější vůdčí postaveni v Čechách. Ještě nepochopitelnější je, že tvrzení toto může býti uváděno před soudem válečným, kdy přece mé stanovisko k vojenství přátelské jest známo z delegací, rovněž jako jest známo, že právě já jsem dosáhl toho, že má strana proti vášnivé agitaci sociálních demokratů a ostatních radikálů nejen hlasovala pro branný zákon a tak s agrárníky umožnila potřebnou pro něj dvoutřetinovou většinu, nýbrž odevzdala své hlasy také pro zákon o válečných úkonech.
Vždyť i diktátor Rakouska, ministerský předseda Stürgkh, vyslýchaný jako svědek, musil vydat Kramářovi a Rašínovi vysvědčení dobrého chování:
Účastnili se všech těchto státních záležitostí, na něž byla od vlády kladena v zájmu státu největší váha, horlivě a pečlivé, ba i takovým způsobem, že tím bylo vyřízení všech těchto záležitostí vskutku podporováno.
Jestliže po takovém průběhu líčení vynesly rakouské vojenské úřady přece ortel smrti, pak není divu, že poznenáhlu byla zahnána do oposice proti vládnoucímu režimu i ta část českého měšťáctva, která přes pobouření lidu pokračovala v rakušácké politice.
Ale, jak jsme řekli, v tomto vývoji nemělo české měšťáctvo iniciativy. Lid byl o hodný kus napřed. Již r. 1916 začalo stávkové hnutí v továrnách. Zprvu to byly jen drobné stávky ve Škodovce, v Moravské Ostravě, v pražských strojírnách a pod. R. 1917 se toto hnutí ohromně rozšířilo pod dojmem ruské únorové revoluce. Krise, která otevřeně vypukla po smrti císaře Františka Josefa a po zavraždění Stürgkhově, posílila bojovnost dělnictva přes všechen teror. První větší stávka vypukla v Prostějově. Konfekční dělnice zastavily práci 26. dubna 1917, poněvadž nedostávaly přídělů potravin. 27. dubna se veliké demonstrace stávkujících opakovaly. Povolané vojsko způsobilo krvavou lázeň: 23 mrtvými zaplatil prostějovský proletariát své vystoupení proti imperialistické válce.
Ale ani tento teror, ani potlačení všech novinářských zpráv o prostějovských demonstracích nezadržely boje dělnictva. Zahájení říšské rady 30. května 1917, které výrazně ukázalo slabiny rakouského imperialismu, vyvolalo nové stávky a demonstrace dělnictva. Kolem 20.000 dělníků demonstrovalo 31. května v Praze, mnoho tisíc v Plzni, ovšem ne s hesly výrazně socialistickými, především jen s hesly národními, volána sláva Kramářovi, Masarykovi a československému státu. Toto masové hnutí ukázalo však nad pochybnost, že hospodářské stávky přerůstají v politické hromadné hnutí dělnické třídy. A hromadné hnutí už neustalo. V létě 1917 byla veliká stávka v plzeňské Škodovce, potom vznikly veliké stávky v pražských strojírnách, zejména u Ringhofferů (po této stávce byli čelní funkcionáři dělničtí odsouzeni do těžkého žaláře), načež zahájena hromadná pasivní resistence v závodech, začaly demonstrace hladovějících dělnických žen, při čemž někdy došlo k rabování potravinářských obchodů. Tak se připravovalo ono všeobecné hromadné hnutí rakouského dělnictva, které počátkem r. 1918 hluboce otřáslo rakouským imperialismem.
Přímý popud k veliké lednové stávce roku 1918 byl dvojí: provokativní vystoupení rakouské delegace v Brestu Litevském při mírovém jednání a snížení potravinových dávek následkem ztracené situace Rakouska. Lednová stávka měla mimořádný význam; ukázalo se v ni po prvé ve velikém, že živelné dělnické hnuti v Rakousku vyrůstá v boj vysloveně politický. Proletářské hnutí prorazilo národní přehrady a stávková vlna se rozlila po celém Rakousku proti vůli nacionálního měšťáctva a zrádcovských sociálpatriotických vůdců. Lednová stávka 1918 byla dítětem veliké ruské revoluce.
Po ruské říjnové revoluci, která nad slunce jasněji ukázala, že se imperialistická válka musí změnit v občanskou, se vzchopili k revolučnímu činu i rakouští dělníci. Levý směr rakouské sociální demokracie, který se mezitím pevněji sorganisoval a připojil k zimmerwaldské levici, nebyl ovšem ještě dosti silný, aby se mohl postavit tomu hnutí v čelo a protrhnout sítě, do nichž zrádní reformističtí vůdcové zamotali dělnickou třídu. Proto se po říjnové revoluci vyvinul třídní boj rakouského dělnictva spontánně, a proto jej mohla sociální demokracie zmoci poměrně snadno. Zatím co v Brestu Litevském vázlo mírové jednání, což mělo být záminkou německým a rakouským imperialistům, aby zardousili proletářskou revoluci v Rusku, začal rakouský proletariát jako celek protestovat aktivně proti nesnesitelným poměrům, v nichž živořil pod válečnými zákony rakousko-uherské monarchie.
14. ledna nastal první výbuch hromadného pobouření. Začalo stávkovat dělnictvo Daimlerových závodů ve Vídeňském Novém Městě. Potom vstoupily do stávky muniční továrny ve Wollersdorfu a v Blumavě. Stávka se rychle rozšířila po celé oblasti Vídeňského Nového Města. Potom to začalo ve Vídni, kde se boj rozvinul na celé čáře. 16. a 17. přeskočilo stávkové hnutí dále. Po dolnorakouském dělnictvu vystoupilo štýrské a korutanské, brněnské a moravsko-ostravské, načež následoval mostecký uhelný revír, a také maďarské dělnictvo. V několika dnech byla v celém Rakousko-Uhersku generální stávka.
Tehdy — po prvé v dějinách rakouského dělnického hnutí — bojoval reformismus s revolučním socialismem o vedení masového hnutí. Oficielní sociální demokracie, když se jí nepovedlo hnuti utlumit, ač se jako obyčejně dovolávala »zdravého rozumu« dělnictva, vystoupila s četnými prázdnými a povšechnými požadavky, načež — po vládním nezávazném slibu, že »oprávněným požadavkům* bude vyhověno — hnutí brutálně potlačila. Zejména působilo prohlášení ministra zahraničí Czernina, že Rakousko prý nemá v Brestu Litevském dobyvačných úmyslů. Zimmerwaldská levice byla ještě příliš slabá, nemohla bojovat proti zradě reformistů, ale přece hned na počátku stávkového hnutí vystoupila s četnými revolučními požadavky, vrcholícími výzvou k zakládání dělnických rad po ruském vzoru. Ohromné pobouření dělnictva ovšem velmi ztížilo reformistům udušení stávkového hnutí. Ač již 21. ledna se vídeňští důvěrníci usnesli stávku odvolat, stávkovalo se v mnohých podnicích až do 23. ledna.
Praha a jiná česká průmyslová střediska vstoupily do stávky, když už byla zradou německých sociálnědemokratických vůdců skončena. Rozšíření stávkového hnutí do českých oblastí bylo však reformistům proti srsti. Věděli, že by tím hnutí rakouského dělnictva dostalo mezinárodní ráz, kdežto jejich posláním bylo zajistit českému měšťáctvu nadvládu nad dělnickým hnutím pomocí národního rozdělení. Zejména vedení národněsocialistické hledělo zabránit rozšíření boje. Čeští sociální demokraté, kteří naoko povolili živelnému tlaku mas, zavedli stávkové hnutí do slepé uličky, neboť se usnesli, aby se 22. ledna provedla jen jednodenní všeobecná stávka, spojená s demonstrací. Tato stávka v Praze byla ovšem ohromná, stávkovalo na 150.000 dělníků. Nicméně v českých krajích zabránila sociální demokracie, aby se stávkové hnutí rozšířilo tak, že by ohrožovalo národní boj českého měšťáctva.
První veliká vzpoura rakouského dělnictva proti reformistickému, sociálně šovénskému vedení se zhroutila, poněvadž — pro slabost levého křídla — byla jen samovolná, nebyla řízena silnou komunistickou stranou.
Lednová stávka ukázala, že rakouské dělnictvo začalo, ač nevedeno, jen z vlastního revolučního pudu, porušovat hradní mír vládnoucí třídy se sociální demokracií, a chystalo se k rozhodnému boji proti zahnívajícímu rakouskému imperialismu. Od té doby nebylo v dělnickém hnutí klidu. Hned druhý měsíc, v únoru, začalo druhé údobí revolučního vývoje. Po dělnictvu vstoupila do boje proti nenáviděnému rakouskému absolutismu i fronta. V boce Kotorské, důležitém rakouském válečném přístavu, vztyčili námořníci na několika torpedovkách rudou vlajku. Několik dnů bylo vedení bezmocné proti této vzpouře. Teprve když povoláno několik válečných lodí, podařilo se potlačit hnutí námořníků hrozným terorem.
Potom přišel Rumburk. Vlivem revolučních vojáků, vrátivších se z ruského zajetí, vypukla tam 21. května 1918 vzpoura 7. střeleckého pluku. Pod velením vojáka Nohy obsadili vzbouření vojáci veřejné budovy, táhli do Boru, jehož se zmocnili po krátkém boji, v němž se část posádky přidala k vzbouřencům. Teprve, když vzbouřenci táhli k České Lípě, byli obklíčeni a musili se vzdát. Vůdcové vzpoury byli popraveni.
Ale přes porážky prvních bojů revolučních dělníků a vojáků bylo rozpadnutí habsburské říše nezadržitelné. Pod hroznými svízelemi, pod tlakem ruské revoluce i vlivem vojenských neúspěchů na frontě, došla konečně roku 1918 dělnictvu trpělivost. S rostoucím pobouřením širokých vrstev začalo i měšťáctvo potlačených národů vystupovat s programem rozbití Rakousko-Uherska v několik nezávislých, měšťáckých národních států. Rozklad habsburské říše byl nezadržitelný, otázka revoluce byla na pořadu dne.
Již jsme se zmínili, že československé měšťáctvo původně nechtělo, aby se česká otázka řešila revolučně. Před světovou válkou věřily všechny české strany, i sociální demokracie, v dlouhé trvání monarchie. Sám Masaryk, organisátor a vůdce české zahraniční revoluce, představitel »nejlevějšího« křídla českého měšťáctva, prohlásil ještě roku 1913 na konferenci důvěrníků české pokrokové strany:
Pokud jde o Rakousko a o nás Čechy, formuloval bych rakouský problém asi tak: může-li být Němec Rakušanem, proč by nemohl Rakušanem být Slovan, dejme tomu Srb. Všichni chceme rovnost a rovnoprávnost, chceme všichni svobodu v Rakousku a pak nebudeme mít proč chtít v dohledné době z Rakouska. (»Masarykova práce«. Sborník k 80. narozeninám, Praha 1930.)
Takové bylo stanovisko Masarykovo ještě r. 1913. O stanovisku Kramářové, o stanovisku nacionálně-radikálního, Modráčkova křídla české sociální demokracie i o stanovisku agrárníků jsme již mluvili, o klerikálech, věrných psech Habsburků, škoda řeči.
České měšťáctvo bylo pramálo připraveno k boji za samostatný národní stát. Prohlášení války je překvapilo jako blesk zčista jasna. Zatím co široké vrstvy se začaly pudově revolucionovat, rozhoupávali se vůdcové českého měšťáctva k protirakouskému boji jen pozvolna. Masaryk byl první, který prohlédl situaci a rozhodl i se pustit do boje s Rakouskem. Když boj začal, měl sympatie českého lidu, a také část vedoucích osob jednotlivých stran, které založily »Maffii«, se postavila na nové stanovisko. Ale i tato část československého měšťáctva, která chtěla bojovat proti Rakousku, se lekala revolučního vystoupení. Uvážila, že by revoluční řešení české otázky mohlo změnit národní revoluci v proletářskou, a obávala se aktivního vystoupení širokých vrstev. Proto se Masaryk rozhodl odjet za hranice, aby získal Dohodu pro samostatný československý stát. »Maffie«, která zůstala doma, se omezila na úplně tajnou činnost bez spojení s lidem.
Jako první všenárodní organisace českého měšťáctva byl r. 1916 založen »Český svaz«, v němž zastoupeni všichni čeští poslanci. »Svaz« plul v rakouských vodách přes oposici širokých vrstev proti rakouské politice. V prvním prohlášení »Svazu« z 19. listopadu 1916 se ještě mluvilo o »zájmu starobylé dynastie a o velikém poslání říše«, a nebyla to jen pouhá fráze v ústech vůdců »Svazu«, agrárníka Staňka, soudr. Šmerala a Tusara. O tom svědčí stanovisko »Svazu« k mírovému návrhu Wilsonovu v prosinci 1916. Na tento návrh odpověděla Dohoda v lednu 1917 prohlášením, v němž se mezi jiným požadovalo osvobození Čechů. Potom »Český svaz« podal rakouskému ministru zahraničí Czerninovi vyžádané prohlášení o »osvobození Čechů«:
Vaše Excelence!
Vzhledem na odpověď států čtyřdohody presidentu Spojených států severoamerických Wilsonovi, ve které státy válčící s naším mocnářstvím uvedly mimo jiné také »osvobození Čechů od cizího panství« jako jeden z cílů, k nimž chtějí mocí zbraní dojiti, presidium Českého svazu odmítá tuto insinuaci, která spočívá na předpokladech úplně nesprávných, a rozhodně prohlašuje, že národ český jako vždycky v minulosti, tak také v přítomnosti i v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje.
A toto hanebné prohlášení ospravedlňuje »národní« dějepisectví tím, že prý se tak chtělo dosíci amnestie pro politické vězně. Teprve r. 1917 začíná obrat v české politice. Rakousku nepřátelské křídlo měšťáctva zesílilo vlivem hnutí širokých vrstev a vedení českých stran přecházelo postupně do rukou těch, jejichž cílem bylo zničení rakouské monarchie. Ještě před samým otevřením rakouského parlamentu (30. května 1917) se držely oba směry v šachu. V původním návrhu prohlášení pro zahajovací schůzi parlamentu (redigovali je sociální patriote Lev Winter a Meissner, nikoli soudruh Šmeral) stálo mezi jiným:
Musí být vytvořeno nové Rakousko, zabezpečující všem národům svobodný a rovnoprávný vývoj. Jsouce přesvědčeni, že jsme v tom zajedno i se zástupci ostatních národů této říše, prohlašujeme, že v ohlášeném přísežném slibu vladařově spatřujeme pouze závazek, že vladař nebude v královstvích a zemích habsburské monarchie vládnouti absolutisticky, nýbrž že bude vykonávat vladařskou moc výhradně za souhlasu zástupců národů, že však ve slibu nemůže být překážka pro pronikavou revisi a změnu prosincové ústavy ve směru federalisace, sebeurčení a rovnoprávnosti všech národů.
Teprve po delším handrkování bylo upuštěno od tohoto prohlášení ve prospěch kolísajícího trůnu Karla Habsburského a vypracováno prohlášení nové, v němž se mluvilo o přeměně Rakouska ve spolkový stát svobodných a rovnoprávných národů, ale tak, že byl už zřejmý požadavek úplně nezávislého českého státu. Požadavek samostatného českého státu — po prvé vyslovený v onom prohlášení — byl nyní propagován čím dále otevřeněji, až konečně v prohlášeních českých poslanců v parlamentu vypuštěny i formální obraty o »přetvoření Rakouska«. Zvítězil »radikální« směr v českém měšťáctvu. Za mocně vzrůstajícího sociálního a národního hnutí lidu, pod dojmem porážek na frontě a pod vlivem ruské revoluce spělo Rakousko-Uhersko k zániku. Konec Rakouska a revoluční pozdvižení širokých vrstev byly nevyhnutelné. Šlo jen o to: kdo povede masové hnutí? Skončí válka vítězstvím českého měšťáctva nebo vítězstvím proletářské revoluce? České měšťáctvo bojovalo o své vítězství a sociální demokracie mu věrně pomáhala. V souhlasu se zahraniční činností Masarykovou ponechalo i české měšťáctvo doma rozhodnutí o výsledku války imperialistickým mírovým smlouvám. Vědomě zabránilo vítězství lidového hnutí a ponechalo rozhodnutí imperialistickým lupičům. Ještě devět dní před převratem, když už 14. října vyšlo české dělnictvo na ulice, ještě 19. října pravil český Národní výbor v posledním prohlášení (před 28. říjnem):
Česká otázka přestala býti otázkou vnitřní úpravy Rakousko-Uherska, stala se otázkou mezinárodní a se všemi otázkami světovými společně bude řešena. Ona nemůže také býti řešena bez souhlasu a dorozumění i s onou mezinárodně uznanou, částí národa, která se nachází mimo hranice české.
Tak to chtělo české měšťáctvo a tak se také stalo. Stalo se to tak, protože česká sociální demokracie nechtěla rozřešit českou otázku sama, revolučně, poněvadž v rozhodující chvíli přešla na stranu měšťáctva a starala se, aby dostala do moci lidové hnutí, které hrozilo přerůst měšťáctvu přes hlavu. Nebýt hanebné činnosti české sociální demokracie v letech 1917—18, nebylo by měšťáctvo zvládlo hnutí širokých vrstev. Právě proto musíme na tomto místě podrobně pojednat o zradě sociální demokracie na české revoluci, o zradě, která začala již během války.
Jako české měšťáctvo, vedl i českou sociální demokracii až do r. 1917 směr austrofilský. Radikální křídlo, vedené Pikem, Habrmanem, Modráčkem a j., se ujalo vedení strany, když se české měšťáctvo už politicky přeorientovalo. Austrofilský směr byl přesvědčen, že Rakousko přežije světovou válku a že válka skončí v nejhorším případě nerozhodně. Krise odstranila tento směr z vedení r. 1917. Ale jaké byly cíle a programy druhého směru, označujícího se jako »radikálně-socialistický«?
Politickou tvářnost tohoto směru vyznačilo zásadní prohlášení z 12. srpna 1917. V programu je zřetelně vidět jeho politická necharakternost. Proti živelnému hnutí širokých vrstev se vydávalo prolhané za revolucionáře a dokonce se osmělilo vyhlásit vyvlastnění kapitalistů sociálním převratem:
Socialismus není nám otázkou státní, resp. veřejné expropriace soukromého vlastnictví, nýbrž otázkou převratu sociálního, jimž dělník přestane býti poddaným majitele výrobních prostředků a stane se svobodným a svéprávným činitelem v národní produkci, kdežto státní socialismus nahrazuje toliko kapitalistického zaměstnavatele státem, aniž mění podstatně dosavadní poddanský poměr práce.
Tato sociální demagogie byla ve válce pochopitelná. Dělnici tehdy cítili velmi dobře na vlastním těle požehnání výroby, řízené státem, a proto se na podobný program nemohli nachytat. Ne na »státní socialismus«, ale na sociální revoluci nachytali Modráček, Pik a spol. české dělnictvo pro české měšťáctvo. Neboť i jejich program měl dvě různé stránky:
Prohlašujeme se jako projev českých poslanců ze dne 30. května 1917 v říšské radě, pro samostatnost národa a sloučení všech větví českoslovanského národa i se Slováky, v demokratický stát český. Pokládáme též společný postup českých stran, jak uskutečněn byl »Českým svazem« říšských poslanců, za nynějších poměrů za naprosto nutný v zájmu národa, aniž svým účastenstvím ve svazu zakrýváme svou nesmiřitelnost s nynějším pořádkem sociálním, na němž ostatní české strany stojí. Doporučujeme však, aby jako v zásadách zmíněného projevu stala se zavčas dohoda mezi českými stranami též v podrobnostech řešeni české otázky, aby nenastalo v osudných okamžicích neblahé rozdvojení národa pokud se týče jeho síly.
Tak vypadal »socialismus« Pikův, Modráčkův a Habrmanův. Záplavou revolučních frází svedli dělnictvo k součinnosti s měšťáctvem. A jaký byl jejich program, taková byla i jejich prakse. Tuto zrádcovskou činnost vylíčil pan Habrman ve svých válečných vzpomínkách při líčení stávky Škodováků v červnu 1917. Tato stávka vykořisťovaných, zmilitarisovaných proletářů ze Škodovky vypukla živelnou silou 29. června. Celá továrna zastavila práci. Po několika dnech začalo čachrování s dělnictvem. Důvěrníci, zpracovaní panem Habrmanem, začali agitovat pro zastavení boje. Ten se měl vyřídit tím, že se rozhodnutí o dělnických požadavcích přenechá c. k. rozhodčí komisi v Plzni. O důvodech takového potlačení stávky píše p. Habrman velmi otevřeně:
V cizím dělnictvu zvítězily sklony radikální. Utvořilo vlastní skupiny a připravovalo se k nejostřejšímu boji.
V souhlase se zahraničními činiteli odboje vyžadoval zájem české věci uchovati český lid od zbytečného prolévání krve, pokud nepřijde příhodná, rozhodující chvíle.
Tak tedy p. Habrman a jeho věrní odvrátili boj, aby hnutí zradikalisovaného dělnictva nepřerostlo českému měšťáctvu přes hlavu. A s cynickou neomaleností vypráví p. Habrman, jak většina dělnictva nechtěla stávku skončit, jak vůdcové byli otevřeně viněni ze zrady, a jak potom, když to důvěrníci prosadili, přes protest několika tisíců dělníku, táhlo několik set dělníků (domněle Maďarů) městem, s hlasitými protesty proti zrádcům. Tak doplňovala »revoluční« praxe revoluční teorii páně Modráčkovu. Nicméně, přes hanebné stávkokazectví »radikálních« socialistů, se dělnická revoluce vzmáhala. Podzemní vlny se konečně rozlily mocným proudem hromadných bojů, které vyvrcholily 14. října 1918. Toho dne se podařilo zrádným socialistickým vůdcům zmařit vůdcovství proletariátu v národní revoluci a zajistit měšťáctvu vládu nad lidem.