Vystoupení Friedovy skupiny a sektářské tendence v KSČ

Když se tak nápadně ukázalo ve výsledcích voleb v r. 1929, že strana pokulhává za radikalisujícím se dělnictvem, mělo to za následek zesílení »levých« sektářských tendencí, které se tehdy vynořily ve straně po prvé ve větším rozsahu. Odkud vyvěraly tyto tendence? Během krise strany byla sice oportunismu sražena hlava, ale v nižších orgánech ještě zůstal. Ve všech bojích a akcích strany se ukázalo, že v praksi brzdí vývoj revolučního boje. Co se mohlo tehdy zdát snadnější, ne-li radikální vyhlazení oportunismu, zbaveného hlavy, tím, že se i v nižších organisacích odpor proti provádění nové směrnice strany zlomí vyloučením oportunistických živlů ze strany? Šlo na př. o revoluční odborovou politiku. Dosavadní kádr funkcionářů rudých odborů se za vedení Haisova vyhýbal po leta revolučnímu boji, ve všech sporech se snažil dorozumět se zaměstnavateli. Nešlo by to řešit prostě tím, že se odstraní staří funkcionáři a nahradí mladými, revolučními živly? Nebo otázka hromadných demonstrací. V nejdůležitějších průmyslových střediscích se podařilo na 1. srpna vyvést na ulice jen část členstva. Nešlo by tuto pasivnost překonat tím, že se vyloučí ze strany všichni pasivní, kteří nechtěli jít demonstrovat a nechali se zastrašit měšťáckým terorem? Takový názor se musil vytvořit u části aktivních živlů ve straně a takové usuzování musilo být posilováno tím, že strana nepoznala včas, co znamená oportunismus v praksi, a tak bojovala jen chabě s tímto největším nebezpečím ve straně. Ve skutečnosti svědčilo takové stanovisko o vyhýbání se nevyhnutelným obtížím bolševisování. Vyloučením všech pasivních členů ze strany by se zlu neodpomohlo. Když se strana v krisi zbavila největší oportunistické přítěže, musila si určit za nejpřednější úkol překonání oportunismu v praksi, výchovu strany v ohni třídního boje bolševickým posílením nejlepších částí starého kádru a povoláním nových revolučních živlů k práci. Kdyby se to dělalo jinak, stala by se ze strany drobná sekta, jestliže by se byli odstranili všichni funkcionáři, kteří nepřekonali oportunistických představ a tradicí, bylo by to znamenalo úplný rozklad nižších organisací strany.

Právě pro tuto otázku zesílil po zkušenostech z hornické stávky a z voleb spor mezi většinou vedení strany a skupinou soudruha Frieda. Měl svou historii. V diskusi strany, před samým sjezdem strany i na něm hájila skupina soudruha Frieda požadavku, vytvořit »homogenní vedení«. Heslo o novém složení vedení strany by bylo bývalo správné, kdyby se bylo omezilo požadavkem vyloučit všechny nepolepšitelné, likvidátorské živly. Vyloučení Neuratha, Haise, Jílka a spol. z ústředních institucí KSČ bylo nezbytné, měla-li mít strana v boji s oportunismem jednotné vedení. Jenže Friedova skupina měla při tomto heslu na mysli něco více. Nevšímala si toho, že v samých skupinách oportunistů nastává rozrůznění. Na jedné straně byli vůdcové oportunistických skupin, Jílek, Neurath, Hais, Sýkora a pod., rozhodnuti, stát se likvidátory, na druhé zase dobří a poctiví funkcionáři strany, na př. soudruzi Harus, Dobrovolný a p., kteří se sice potáceli v proudu oportunismu, nemajíce ideologicky jasno, ale snažili se pochopit obrat ve straně, a přiblížit se nové směrnici strany. Tento směr ve špičkách strany se opíral o určité skupiny funkcionářů nižších organisací, kteří se nemohli zbavit oportunistických tradic teprve po jedné diskusi ve straně. Skupina Friedova podceňovala povolání této části strany k aktivnímu boji s likvidátory, a proto odmítla, aby se její zástupci vzali do ústředního výboru KSČ. Taková představa o stejnorodém vedení strany znamenala, že se pokládá i oportunismus za stejnorodý, že se nerozlišuje mezi vědomými likvidátory a těmi, kdož kolísali mezi směrnicí strany a směrnicí likvidátorů.

Tyto chyby Friedovy skupiny se po volbách ještě zhoršily. Nové ústřední vedení KSČ chybilo, že nebojovalo s oportunismem v praksi dosti energicky, že nevyužilo každého příkladu praktického oportunismu a neupozornilo celou stranu na takové chyby i nevychovávalo ji ideologicky v nejširším rozsahu. Friedova skupina hledala chyby jinde, soudila, že hlavním prostředkem v boji s oportunismem v praksi musí být odstranění oportunistických živlů ze strany. Vedle toho se dopustila ještě četných chyb jiných.

Jak jsme již pověděli, pokulhávala strana za rozmachem třídního boje. Hlavní příčinou byl oportunismus v praksi a jeho přímým následkem neschopnost strany, využít bojů dělnictva i organisačně. Aparát, mající spojovat stranu se závody, pracoval špatně, neboť převážná část kádrů strany pokulhávala za aktivností dělnictva v závodech a neinformovala stranu o skutečné náladě dělnictva. A tak si strana sice vcelku uvědomila, že se dělnictvo radikalisuje, konkrétních forem toho radikalisování však neviděla a proto byla často vzdálena rozvíjejících se bojů proletariátu. Důkazem toho je, že četná drobná stávková hnutí vypukla spontánně a že strana ani v tak rozsáhlém boji, jako byla stávka horníků, nepochopila včas situace a postavila se v čelo boje, až když vypukl. Z toho vedle boje s oportunismem v praksi vznikl druhý důležitý úkol: upevnit spojení strany s bojujícím dělnictvem v závodech, vytvořit bolševický organisační aparát, který umožní práci mezi dělnictvem v závodech a postaví se v čelo denních bojů dělnické třídy. V těchto úkolech KSČ mnoho zameškala. Místo toho se Friedova skupina postavila na stanovisko, že strana podcenila radikalisování dělnictva, že ústřední výbor má »kolísavou linii« a že právě to bylo příčinou pokulhávání strany. Tento názor, že postup strany nebyl správný, vedl nevyhnutelně k určitým způsobům trakčního boje proti většině ústředního výboru. A názor, že vedení strany podceňuje radikalisování dělnictva, musil — jsa prováděn důsledně do konce — vyvrcholit přesvědčením, že linie strany je oportunistická. Všechno to mělo za následek frakční boj proti ústředí, který ohrožoval zápas strany s oportunismem.

A tak se musila exekutiva Kominterny zabývat v prosinci 1929 rozpory v ústředí KSČ. Jednalo se o nich v středoevropském sekretariátu, když útoky Friedovy skupiny byly už v plném proudu a bylo zjevné nebezpečí frakčního boje. Jak hluboko už pronikla »levá« nálada, o tom svědčily projevy četných krajských vedení proti ústřednímu vedení KSČ, že prý postup strany je kolísavý. Nejostřeji vystoupil ústřední výbor Svazu mládeže, který v resoluci o stavu strany prohlašoval:

Musíme si uvědomiti, že spějeme vstříc veliké krisi strany, mnohem větší, než byla poslední, nenastane-li v dnešním stavu strany radikální obrat, neboť pokulháváme čím dále více za radikalisovanými masami, za zvýšenou činností nepřátelských sil.

Tento projev ukazoval blízké nebezpečí prudkého trakčního boje v KSČ.

V jednání středoevropského sekretariátu EKK1, jehož se účastnili za většinu ústředního výboru soudruzi Gottwald a Guttmann, a za menšinu soudruzi Fried, Reimann a Synek, se jednalo o zásadních stanoviscích obou skupin, předložených písemně. V memorandu soudruhů Frieda, Reimanna a Synka se probíraly obšírně četné chyby, jichž se strana dopustila při provádění nových směrnic, a vyvozovaly se závěry o politice ústředního výboru. Po vyložení objektivní situace bylo v memorandu konstatováno:

V této situaci během posledního údobí podcenila strana rozsah a míru přiostření třídních protiv v Československu, ač vcelku ocenila situaci správně.

A po vylíčení chyb strany udělán tento závěr o hlavních úkolech sírany:

Zatím co menšina ústředního výboru strany a ústředního výboru svazu mládeže soudila, že jest nutné vysvětliti a kritisovati politické kolísání vedení strany či jednotlivých vedoucích soudruhů a tak posíliti ducha bolševické sebekritiky, vystoupili někteří soudruzi většiny výkonného výboru s tvrzením, »že největší slabinou strany je hluboká propast mezi politickou linií strany, určenou V. sjezdem strany, i usneseními ústředního výboru a denní praksí strany« (článek Švermův). Politické chyby byly, jako podružné, odsunuty do pozadí a vyloučeny ze sebekritiky.

Na otázku, co se má nejprve podniknout v reorganisování strany podle bolševických zásad, odpovídalo se v memorandu:

Hlavní podmínkou vytvoření bolševických kádrů je vyčištění strany od všech likvidátorských živlů generální kontrolou a generální čistkou nižších organisací.

To byly nejvýznačnější otázky, jimiž se projevily sektářské názory menšiny. Ta chtěla léčit oportunismus v praksi nesprávně. Proto KSČ musila vést boj o upevnění strany na dvou frontách. Ukázalo se, že strana jako celek bojovala až dosud s oportunismem v praksi jen nedostatečně, politicky kolísavě. Boj se však mohl vystupňovat jen po překonání »levých« sektářskych tendencí, které byly objektivní překážkou v boji s hlavním oportunistickým nebezpečím. S tohoto stanoviska podrobil soudr. Gusev, hlavní referent v jednáních ve středoevropském sekretariátu, důkladné kritice stanovisko menšiny.

Ústřední otázkou bylo, jaký význam měly chyby, jichž se strana dopustila v poslední době:

Před nedávnem uveřejněn byl v »Pravdě« výtah z Leninova dopisu, v němž Lenin mluví o tom, jak se má zacházeti se skutečnostmi. Sbírat fakta, příklady — praví — je zcela snadná věc, je však nezbytno, pozorovat skutečnosti v jejich souvislosti, t. j. dialekticky. Zdá se mi, že lze nalézti i mnoho, velmi mnoho příkladů pro takové operování se skutečnostmi, které ilustrují tuto Leninovu myšlenku. Zdá se mi, že jde u menšiny české strany právě o takovou metodu sbírání příkladů, sbírání fakt. Prosté aritmetické sčítání, které je vytrženo ze souvislosti fakt. Je to metafysická metoda. Nechci tím říci, že u většiny strany zavládá dialektika. Tam rovněž existuje metafysický poměr k faktům. Ale chceme-li vzíti nejcharakterističtější příklad metafysického poměru ke skutečnostem, musíme dáti »menšině« české strany přednost. Zapomíná na směr vývoje, jinými slovy na celkovou souvislost fakta, že česká komunistická strana prodělává proces přeměny ze sociálnědemokratické strany ve stranu bolševickou. Proto mohou býti fakta vytrhována ze souvislosti, vykládána jak v jednom smyslu, tak také přímo v opačném smyslu. Vezmeme-li zřetel na skutečnosti v jejich souvislosti, srovnáme-li nynější období vývoje strany s oním obdobím, které prožívala za vedení Jílkova, pak absolutně není pochyby o směru vývoje strany k bolševisaci.

Z toho vyplynulo, že vyjmenováním četných chyb ústředního výboru či jeho jednotlivých členů není ještě dokázáno, že většina ústředního výboru či jednotliví její členové postupují oportunisticky:

»Stupeň« oportunistické »zralosti« jednotlivých členů se vyznačuje množstvím pravých chyb, jichž se dopustili jednotlivě i vespolek. Kvantita přechází v kvalitu, jak prohlašují soudruzi Fried a Reimann, zřejmé znající tajemství, jak je možné, při určité míře chyb prohlásit určitého soudruha za hotového úplného oportunistů a pravičáka… Co navrhují soudruzi Fried a Reimann? Navrhují, aby se sebraly všechny chyby, jichž se dopustili jednotliví soudruzi, a potom se z nich sestavil přesný inventární seznam a vyvěsil na stěnu: »Soudruzi, tento udělal pět pravých chyb, onen sedm.« A to má sloužit »posílení ducha bolševické sebekritiky«! Tato teorie určitě zdiskredituje a rozloží vedení a povede u menšiny ústředního výboru k anarchistickému skreslení bolševické sebekritiky. Touto teorií se zdiskredituje nejen vedení KSČ, ale vůbec každé vedení. Bolševická sebekritika není v rozporu s nutností zajistiti a zesíliti autoritu strany, autoritu ústředního výboru, autoritu vůdců.

V souvislosti s tím pojednal o způsobech překonání oportunismu v praksi:

Hlavní věc, která vyvstane nyní v souvislosti s těmito rozpory a s bojem v české straně, je to, že ani jedna, ani druhá strana nechápe a nevidí, že v boji s pravou úchylkou a za zbolševisování strany máme již určitý kus za sebou. V posledním půldruhém roku vidíme ve všech stranách týž proces, všude jsou vyhazovány zjevně pravé likvidátorské živly. V podstatě je už tato práce hotova, to však neznamená, že už nemusíme ze strany vyhazovat. Nyní však začalo druhé údobí, kdy sice také budeme vylučovat, nepůjde-li to jinak, v jednotlivých případech, ale při tom máme před sebou už jiný úkol. Jaký je tento úkol, stojící nyní v popředí? Ten, že zúčtujeme se sociálnědemokratickými přežitky a s tradicemi, zbylými v našich sekcích. Mluvili jsme o boji s přežitky a s tradicemi již před rokem. Ale tehdy šlo především o to, vyloučit několik stovek nejvlivnějších pravičáků, kdežto dnes jde hlavně o zúčtování se sociálnědemokratickými tradicemi a přežitky. Jak se projevují? Zejména sociálnědemokratické zbytky v české straně, která po této stránce je vzorem všem sekcím Kominterny, že v ní stále ohromně převažuje starý živel. Velmi nedostatečně jsou přitahováni mladí dělníci z řad neorganisovaných, kteří jsou dnes nejrevolučnějším živlem, za druhé je krajně neuspokojivý stav kádru funkcionářů, za třetí je veliká pasivnost buněk a členů, jde o to, obnovit mechanismus strany, jinými slovy, udělat z organisací strany organisace činné. Je nezbytné, aby ústřední výbor se jen neusnášel na dobrých resolucích, ale také aby měl aparát, který by je prováděl v dělnictvu. Pokud jde o hromadné akce dělnictva, jest zcela jasné, že strana je schopna jen akcí, souvisících po výtce s volbami, ale zato je úplně neschopna nebo jen málo schopna postaviti se v čelo bojovných akcí mas, ať hospodářských či politických. Kdo nevidí, že se přechází do nového údobí s novými konkrétními úkoly, vznikajícími v boji s pravou úchylkou, kdo chce bojovat včerejším způsobem s pravým nebezpečím, a zejména, kdo prohlašuje, že bolševické reorganisování strany, dnešní důležitý způsob boje s pravou úchylkou, jsou »oportunismem«, organisačním kreténstvím, je úplný levý křikloun, sektář a anarchista. (Podstatou anarchismu je odmítání organisace.)

Toto úhrnné zhodnocení naučení z vnitrostranického boje mělo pronikavý význam pro další vývoj KSČ. Ukázalo přesvědčivě, že boj s pravou úchylkou se musí vést v úzké souvislosti s bojem s »levými« tendencemi, poněvadž ty objektivně brzdily boj strany s pravým nebezpečím, nebo aspoň hrozily jej svést na nepravou kolej.

Zároveň se ukázala největší slabina strany. Ideologicky sice pravici porazila, našla správnou směrnici pro vedení bojů dělnictva, ale dosud nedovedla přejít od pouhých slov ke skutečnému organisování boje a jeho přípravě, podceňovala organisační význam komunistické strany, jako jediné vůdkyně dělnictva v novém údobí, a proto pokulhávala za vývojem dělnictva. Hlavní podmínkou splnění tohoto nejdůležitějšího úkolu strany bylo překonat »levé tendence«.

Po rozhodnutí exekutivy Kominterny na podkladu referátu soudr. Guseva, prohlásili zástupci menšiny, soudr. Fried, Reimann a Synek, že jsou ochotni spolupracovat úzce s většinou vedení KSČ a tím napravit své chyby a pomáhat potírat pravé nebezpečí. Toto prohlášení opakovali v zasedání ústředního výboru KSČ v lednu 1930, v němž se jednalo o rozhodnutí exekutivy a kde se Friedova skupina zřekla svých názorů, čímž byl v podstatě likvidován frakční boj v KSČ a v jejím novém vedení. Pokusy několika soudruhů, pracovat frakčně dále byly snadno a bez otřesů strany překonány, kdežto většina Friedovy skupiny i soudr. Fried sám pracovali v duchu rozhodnutí exekutivy KI.

Musíme však poznamenat, že likvidováním skupiny Friedovy nepominul úkol strany bojovat na dvě fronty, naopak, stal se ještě naléhavější. Již během jednání v Moskvě v prosinci 1929 se ukázaly zjevné příznaky nových otřesů kapitalistické soustavy. Bursovní krach v Americe a světová hospodářská krise, která potom nastala, rozmnožily úkoly boje všech komunistických stran. Krise, vyšedší z Ameriky, zachvátila i Československo, ač zprvu ne v takovém rozsahu jako sousední země. Kapitalistické stabilisování se otřáslo a vznikla nová hluboká krise kapitalismu. A tak byla KSČ postavena znovu před důležité úkoly boje.