Sedmnáctá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931Je zákonitým zjevem, že protivy, vyskytnuvší se v bojujících
proletářských stranách, vyvrcholí, jakmile vývoj přiměje strany k zahájení
hromadných bojů proletariátu. Stanovisko jednotlivých směrů a skupin v
komunistickém hnutí se projeví nejúplněji a nejvýrazněji při hromadných akcích.
Ty působí jako rozlučovadlo, a mají za následek, že k třídnímu nepříteli
přeběhnou všichni, kdož nevěří, že je možno vést revoluční hromadné boje a kdož
souhlasí s cílem komunistické strany potud, pokud to nemusí projevit skutkem.
Ten zákonitý průběh vývoje komunistických stran se osvědčil i v KSČ. Jak krise,
prodělaná stranou po druhém sjezdu strany, tak i krise po V. sjezdu, o čtyři
leta později, vznikly, když strana začala vésti hromadné boje.
Až do r. 1924 lze říci, že KSČ si nebyla vědoma toho, že má
být vůdčí silou v proletářských hromadných bojích. Až do II. sjezdu
přeložila svou oportunistickou činnost převážně do parlamentu, ani dost málo se
nepokusila organisovat a vést masové akce. Strana nevedla masy, dělnické boje
byly náhodné a samovolné, strana neměla v nich pevné směrnice. Zatím co
sociální demokracie vědomě sabotovala masové boje a propagovala v dělnictvu,
aby pracovalo s kapitálem na obnově kapitalistického hospodářství,
vykládala si KSČ taktiku jednotné fronty tak, že bez součinnosti
socialistických stran není schopna organisovat samostatné boje. KSČ si
neuvědomovala, že sociální demokracie není stranou třídní a proletářskou,
nebylo jí jasné, že úkolem sociální demokracie je znemožňovat třídní boj
proletariátu. Správným prováděním taktiky jednotné fronty by se byla odhalila
sociální demokracie, bylo by se ukázalo dělnictvu, že od sociální demokracie
nemůže očekávat pomoci ve svém boji. Místo toho soudila KSČ, že sice
rozhodující revoluční boje nemůže vést společně se sociální demokracií, ale v
denních bojích že s ní může »jít kousek společně«. KSČ se dívala na sociální
demokracii ne jako na součást měšťácké třídní fronty, ne jako na levé křídlo
měšťáctva, ale jako na pravé křídlo proletariátu. Poněvadž KSČ zařizovala svůj postup
v hromadných bojích podle stanoviska sociální demokracie, stala se
objektivně brzdou proletářského boje, místo jeho vůdcem.
První krise strany byla dějinně nutná a měla svůj smysl
nejen tím, že napravila teoretickou směrnici strany, ale překonala šmeralovskou
teorii, která zdržovala stranu od třídního boje. Obratem ve straně se měla
překonat i pasivnost v třídních bojích; dělnictvo se mělo v údobí stabilisování
kapitalismu vést do takových bojů, které by stabilisování brzdily a ohrozily.
Když se nyní vedení strany octlo v rukou levice, stal se onen úkol
naléhavým.
Stabilisování kapitalismu v Československu bylo provázeno
prudkým útokem, vedeným českým měšťáctvem v jednotné frontě se sociální
demokracií. Koncem r. 1924 a počátkem r. 1925 přišla koaliční vláda s četnými
zákony, jimiž se měly náklady kapitalistického stabilisování převalit na dělnictvo.
Tehdy se nezaměstnanost poněkud zmenšila a měšťáctvo nahradilo státní podporu v nezaměstnanosti
gentskou soustavou, čímž byl náklad na podporu v nezaměstnanosti převalen na odborové
organisace. Chvíle byla vybrána vhodně, neboť menší nezaměstnanost umožnila
provést ono opatření bez boje. Zavedení gentské soustavy mělo jen malý ohlas v
dělnictvu, zato veliké pobouření vyvolávala vzrůstající drahota živobytí. Přes
zimu všechno hrozně podražilo a dělnictvo se důkladně poučilo, že měšťáctvo
zamýšlí deflační politikou, prováděnou pod rouškou velikého zlevnění životních
potřeb, přesunout náklady na obnovení kapitalistického hospodářství na bedra
pracujícího lidu. Počátkem února 1925 vyzval nový ústřední výbor KSČ široké
masy k boji proti drahotě.
Výzva měla veliký ohlas v proletariátu.
10. února začalo proti drahotě bojovat pražské dělnictvo.
Výzvy KSČ k veřejnému projevu na Staroměstském náměstí uposlechlo 10.000
dělníků. Po táboru se utvořil demonstrační průvod, vedený komunistickou
mládeží, a táhl, nerušen policií, Celetnou a Příkopy na Václavské náměstí. Když
počátek průvodu dospěl na Václavské náměstí, vyřítil se za zády demonstrantů
kordon policie a začal do lidí mlátit pendreky. Napadení se postavili na odpor
a házeli na policii cihly z nedaleké novostavby. Policie, tísněná protiútokem
demonstrantů, začala střílet, ale dělnictvo neustoupilo. Četní demonstranti
byli zraněni, ale trvalo přes to hodně dlouho, než se policii podařilo vytlačit
pobouřené dělnictvo z Václavského náměstí.
Pražské krveprolití z 10. února pobouřilo hrozně všechno dělnictvo.
Zejména v pražských závodech to velmi kvasilo. Tehdy vedení KSČ správně
pochopilo, co má dělat, a vyhlásilo na příští neděli, 15. února, nové
projevy po celém Československu. Před tím 13. února se měl konat tábor lidu v Praze.
Byl policejně zakázán.
Když se ústředí KSČ usneslo tábor přes zákaz konat, začalo
celou věc sabotovat krajské vedení, v čele s Bubníkem. Tábor byl připravován
tak chabě, že musil zkrachovat. Jinak dopadla demonstrace 15. února,
rovněž zakázaná. V odpověď na zákaz se objevilo na Václavském náměstí přes
20.000 dělníků, kteří se seřadili v mohutný demonstrační průvod, ještě než
mohla zakročit policie. Teprve v polovině Václavského náměstí narazil
průvod na kordon policie, která začala mlátit do lidu. Demonstranti se obrátili
a volajíce hanbu policii, táhli opačným směrem a demonstrovali v sousedních
ulicích. Provedení demonstrace bylo ohromným úspěchem strany, která dovedla
provést, přes měšťácký teror, ohromný demonstrační projev pražského
proletariátu.
Hned po demonstraci zjistilo ústředí KSČ, že celá akce byla
sabotována vedením pražského kraje. Sabotáží byl znemožněn nejen projev 13. února,
ale ohrožena i demonstrace 15. února, poněvadž pražské krajské vedení,
ovládané pravicí, vypracovalo akční plán, úplně se protivící příkazům ústředí
strany. Krajské vedení se chtělo vyhnout srážce s ozbrojenou mocí. Poslanec
Bubník, který byl pověřen provedením příkazů ústředí, se pokusil vpadnout
straně a její akci vzad. Zároveň bylo ústředí sděleno tajemníkem strany
Rejlkem, že ho Bubník pozval k frakční poradě pravice, a že v několika takových
frakčních poradách se jednalo o rozštěpení strany. Právě tak vypovídal soudr.
Nedvěd, tehdy vedoucí komunálního oddělení strany, a dotud stojící při pravici,
o rozmluvách s Bubníkem, v nichž ten otevřeně prohlásil, že chystá
rozštěpení parlamentního klubu KSČ. Ústředí se obrátilo na pražské funkcionáře
strany, kteří 16. února jednomyslně odsoudili Bubníkovo jednání. Opírajíc
se o to, odpovědělo Polbyro na Bubníkův pokus o rozbití strany vyloučením
Bubníka ze strany.
Toto usnesení vyvolalo ve straně krisi. Hned po posledním
sjezdu se za zády nového vedení strany utvořila pevná pravá frakce, která
usilovala rozštěpit stranu, a ta si nyní vzala Bubníkovo vyloučení za záminku
k útoku proti vedení strany. Už od II. sjezdu prováděla pravice v krajích,
kde měla v rukou stranický aparát, zejména v pražském, kladenském a v
brněnském, divoké pomlouvačné tažení proti straně. Rozšiřována pověst, že dva
vedoucí soudruzi z Polbyra, Verčík a Seidler, zpronevěřili peníze,
kolportovalo se, že v Polbyru sedí policejní špicl, čemuž se věřilo proto,
poněvadž sociálnědemokratický tisk přinášel různé zprávy o důvěrných schůzích,
jež mu byly donášeny funkcionářem z pravice rovnou ze stranického aparátu.
Zároveň využila pravice toho, že se v pražské organisaci mládeže
zahnízdily živly, podezřelé ze špiclovství, a rovnou prohlašovala, že celá
levice je zamořena špicly. Takové pomluvy a podezření vycházely z aparátu pravé
frakce do sociálnědemokratického a měšťáckého tisku, a o ně se opírala
štvanice proti levému vedení strany. Neminulo se to účinkem ani u některých
částí členstva, neboť při provinciálním rázu československé politiky,
projevivším se i v náladě funkcionářů strany, taková argumentace zanechávala
přece určitý dojem. Cíl likvidátorů, diskreditovat vedení strany skandálními
historkami, zčásti vymyšlenými, zčásti spočívajícími na skreslených faktech, se
v první chvíli poněkud podařil, poněvadž i pravá skupina ve vedení strany, v
čele se soudruhy Šmeralem a Zápotockým, podlehla kampani lží. Proto se pravici
podařilo odpovědít na vyloučení Bubníkovo rozsáhlým tažením, vedeným s heslem
»vyčištění strany«. Začalo to v Brně, kde krajský výbor prosadil 20. února
ve schůzi funkcionářů strany resoluci proti vyloučení Bubníka, v níž žádáno odstranění
»korumpovaných živlů« z vedení strany. Hned po zmíněné schůzi obsadilo
brněnské krajské vedení redakci »Rovnosti«, redigované stoupenci levice, a
pověřilo vedením redakce likvidátora Roučka, který z »Rovnosti« udělal frakční
časopis pravice. Podobně postupovala pravice v kraji kladenském, který byl
téměř úplně v rukou pravice, a také některé menší kraje byly pravicí opanovány.
Mezitím kontrolní komise, která na II. sjezdu strany zůstala
v rukou pravice a byla vedena likvidátorem Taussikem, sbírala materiál
proti soudruhům Seidlerovi a Verčíkovi. Ten se již před několika lety dopustil
těžké politické chyby, hlasovav při likvidování státního ústavu,
spravovaného zástupci všech politických stran, aby se jmění rozdělilo
zúčastněným stranám. Tato věc, v níž Verčík postupoval podle nesprávného
usnesení krajského vedení, se udála před lety a bylo zřejmé, že se nyní ohřívá
jen k trakčním účelům. Pokusy, zaplést do této věci i soudruha Seidlera
nadobro ztroskotaly a proto se pustilo do oběhu podezření, že tento soudruh
vedl nesprávně knihy, dokud byl krajským sekretářem v Bratislavě. Než se mohlo
vedení strany o těchto věcech vyslovit, byly již vytaženy proti němu pravicí.
25. února konána nová konference funkcionářů v Praze, když soudruzi Verčík
a Seidler prohlásili, že se vzdávají funkcí, pokud jejich věc nebude vyšetřena.
Na konferenci byla nálada zprvu pro vedení. Chladně přijaty referáty
soudruhů Šmerala a Zápotockého, kteří dokazovali, že Bubníkovo vyloučení se
stalo ukvapeně a že se tím zmařila akce protidrahotní. Teprve, když vystoupil
předseda kontrolní komise, Taussik, a předložil podvodný materiál »vyšetřování«
kontrolní komise v případu Seidlerově a Verčíkově, podařilo se pravici změnit
náladu funkcionářů a prosadit bez debaty resoluci, žádající, aby se
»samostatně« vyšetřoval případ Bubníkův.
V resoluci se prohlašovalo, že Bubník byl vyloučen vedením
nesprávně, poněvadž prý se tím zmařila protidrahotní akce a nakonec se v ní
žádalo vyšetřování proti členům ústředního výboru, jimž se vytýkala korupčnost.
Tato resoluce, přijatá většinou konference pod dojmem prolhaných zpráv
kontrolní komise, zhoršila situaci ve straně, poněvadž Šmeralova skupina
podporovala zjevné likvidátory a tak nebezpečí roztržky strany velmi vzrostlo.
Většina organisací se postavila za vedení strany a také z
českých krajů byly Moravská Ostrava a Plzeň za levicí. Ale právě ve třech
nejdůležitějších krajích, v pražském, v brněnském a v kladenském, měla pravice
se svými útoky úspěch. Za takových poměrů se sešel 28. února ústřední výbor
strany. Schválil politickou směrnici strany, postavil se rozhodně za vyloučení
Bubníkovo a odmítl požadavek pravice, aby se svolala mimořádná konference
strany. Dále se usnesl, aby delegace na širší exekutivu Kominterny, zasedající
v březnu, byla doplněna delegací dělníků z krajů pražského, brněnského a
kladenského. Kromě toho rozhodl, aby soudr. Seidler byl zbaven funkce a Verčík
ze strany vyloučen.
Rovněž vyloučena ze strany skupina pražské mládeže, vedená
ústředním tajemníkem Hornem, poněvadž byla podezřelá ze styku s policií. Ježto
štvanice pravých proti vedení neustávala, bylo vidět, že zbavení soudruha
Seidlera funkcí a vyloučení Verčíka a Horna neuspokojilo hlasatele čistky ve straně.
Naopak, štvanice v oněch třech hlavních krajích ještě zesílila, ač se ústředí
usneslo, aby se v tisku přestalo polemisovat, dokud o věci nerozhodne
exekutiva Kominterny. Teprve, když Šmeralova skupina, po rozhodnutí exekutivy,
opustila chybné stanovisko v bubníkovské krisi, podařilo se odstranit bez
obtíží ze strany hlavní vůdce likvidátorů, zastávající četné význačné funkce.