Dvacátá pátá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931Porážka, kterou utrpěla strana na Rudý den, vyvolala
hlubokou krisi ve straně. Krise vznikla nejprve poznáním, že porážka není jen
následek chyb, jichž se dopustil ústřední výbor v přípravě a v provedení
akce. Členstvo strany si po porážce uvědomilo, že se musí zkoumat její hlubší
příčiny a vyvodit závěry, nezbytné pro další postup strany.
Před Rudým dnem nebylo ve straně jednotné, organisované
oposice, přesto značná část členstva věděla, že strana není schopna řídit
hromadné hnutí v údobí zostřených třídních bojů, prostě proto, že ve
vedení strany i ve straně vůbec jsou silné oportunistické tendence, proti nimž
ústřední výbor bojoval nedostatečně. Tyto poznatky části vůdčího kádru ve straně
se projevily veřejně již před Rudým dnem.
Tehdy se však ještě nevystoupilo s otázkou, zda politická
linie strany je správná a proto se také z kritiky strany nevyvozovaly
politické důsledky. Vědomí, že závažné politické chyby strany v době
vzmachu hromadného hnutí isolovaly stranu od bojů dělnictva, nebylo ještě dosti
jasné, a proto kritika chyb strany nebyla kritikou celkové linie strany, ale
jen kritikou jednotlivých oportunistických úkazů.
Teprve porážka na Rudý den ukázala v plném rozsahu chyby
strany a způsobila, že část strany, která již před Rudým dnem stála na
kritickém stanovisku k vedení strany, se zakrátko sdružila v jednotnou
a ucelenou oposici. To bylo možné proto, že již před Rudým dnem vznikly
předpoklady pro důkladnou diskusi ve straně.
Rudý den byl, jak bylo řečeno v »Otevřeném listu«
Kominterny, poslaném po VI. světovém sjezdu KSČ, přímým popudem k
provalení stranické krise, ta však byla připravována celkovou politikou strany
již dávno před Rudým dnem. Proto se při zkoumání porážky strany musila nezbytně
rozebrat celková politika strany.
K prvnímu rozboru došlo ještě před VI. světovým
kongresem Kominterny, v zasedání ústředního výboru 9. a 10. července.
Porážka způsobila v ústředí úplný zmatek a zděšení. Politbyro se na zasedání
ústředního výboru jednak mermomocí pokoušelo obhájit správnost postupu strany a
svést porážku na pasivnost členstva, jednak přišlo s teorií, plnou rozporů
o jednotlivých chybách akce. Jeho panika byla taková, že žádalo sesazení
celého vedení strany (to žádali lidé, kteří obhajovali správnost »linie«, jak
tomu říkali). Většina Politbyra, které až do Rudého dne krylo ve všem
všudy chyby soudruha Zápotockého v odborové politice, najednou objevila, že
porážkou Rudého dne jsou vinni jednotliví soudruzi Politbyra, především soudr.
Zápotocký a Haken, kteří prý nevěřili v úspěch Rudého dne a po něm zase
tvrdili, že tato celá akce strany byla chybná.
Tento pokus, dokazovat, že ne celé vedení strany postupovalo
oportunisticky, ale že oportunistické stanovisko měli jednotliví soudruzi, se
projevil v referátu soudruha Sterna, který jako hlavní referent většiny
Politbyra hodnotil celou akci oficielně.
Názor, že se neměla podniknout akce, se téměř kryje s
plechanovovským: »Neměli jsme sáhnout ke zbrani« (Výkřik Gottwaldův: »Vždyť
jsme ke zbrani nesáhli, jen hubu jsme roztáhli. «)
Toto kritisování jednotlivých členů Politbyra svědčilo, že
vedení strany nedovede pochopit pravé příčiny porážky, poněvadž jich nehledá v
celkovém postupu strany, ale v jednotlivých organisačních chybách v přípravě
Rudého dne. Ve svém referátu hájil soudr. Stern postup strany velmi
rozhodně.
Mám za to, že porážka nedokazuje nesprávnosti politické
linie strany, politická linie byla celkem správná. To neznamená, že by již před
akcí nebylo plno těžkých chyb a nedostatků v provádění této politické linie v oboru
organisačním a v praktické politice. Ty chyby přispěly k porážce.
Po názoru většiny ústředí strany se postupovalo správně,
byly jen některé nedostatky, ty však porážky nepřivodily, jen k ní
»přispěly«. Hlavní příčinou porážky, podle úsudku ústředí, byla pasivnost mas,
což vyjádřil soudr. Stern ve svém referátu takto:
Masy mimo stranu se nestavěly k nám nepřátelsky, ale
sympaticky. Byla to sympatie pasivní, cítily s námi, ale říkaly, ať si to
udělají komunisté sami.
Tento názor o »pasivní sympatii« mas, který byl jen jinou
formou mínění, že příčinou porážky byla pasivnost mas, se ve skutečnosti
kryl s názorem soudr. Zápotockého, který touž teorii rozvedl ve svém
koreferátu podle zkušeností ze stávky kovodělníků. Oceňuje postup
kovodělníků, vykládal soudr. Zápotocký:
Kovodělníci ukázali, že s námi sympatisují, ale ani tam,
kde jsme nejsilnější, jako na Kladně, nedovedli jsme vésti masy do boje,
dělníci zůstali vždy na poloviční cestě a dále jsme s nimi pohnout nemohli.
V křiklavém rozporu s touto teorií o »pasivní
sympatii« mas, která byla, podle mínění vedení strany, hlavní příčinou porážky,
byly důsledky, které chtělo z porážky vyvozovat vedení. Soudr. Stern řekl
ve svém referátu jasně a srozumitelně:
Ne změny naoko, ale důkladnou změnu, když to jinak nejde,
musí se vyhnat celé Polbyro.
Toto prohlášení, zároveň s obhajobou politického postupu vedení
strany svědčily, jak veliká panika vznikla úplným nepochopením skutečných
příčin porážky. Ještě výrazněji se to ukázalo ve vystoupení Jílkově, který
odmítl pokus o sebemenší politickou kritiku:
Především se musí postavit fronta proti těm, kdož chtějí
nezdaru Rudého dne využít ke změně linie strany. V posledních dnech
zvedají likvidátorské živly hlavu. Chyby jsou již zjištěny, ale nelze říkati,
jako Haken v posledním zasedání Polbyra, že jsme isolováni od mas…
Lze říci, že touto pasivností mas je vinen vnitřní režim, či nedostatek
demokracie ve straně? To říci nelze, naším nedostatkem je, že jsme organisačně
nepodchytili sympatisující masy.
Místo, aby nemilosrdně sebekritikou odhalili chyby strany,
pokoušeli se její vůdcové vysvětlovat porážku jen chybami a nedostatky
organisačními. Jílek vydal heslo, že se musí postupovat především proti těm,
kteří chtějí změnit postup strany.
Toto chování vedení vyvolalo kritiku oposice, která v témž
zasedání vystoupila pod vedením soudr. Slánského, Gottwalda a Frieda, a
formulovala své stanovisko k příčinám porážky Rudého dne takto:
1. Vedle ostatních chyb nesprávné propagování, nesprávná
forma a ráz Rudého dne. — 2. Neúspěch byl způsoben těžkými politickými
chybami strany, převážně oportunistickými, jež se objevovaly již ve dřívějších
akcích a znamenaly úchylku politické linie strany doprava. — 3. Vedení
strany bojovalo chabě ideologicky i politicky proti pravému nebezpečí, jako
hlavnímu nebezpečí strany. — 4. Pracovalo nedostatečně na zlepšení
nízké bolševické úrovně členstva strany a nedostatečně je povolávalo k rozhodování
a k diskusi o všech otázkách strany. — 5. Zanedbávalo
sebekritiku, brzdilo ji a neodstraňovalo rázně chyby a nedostatky. — 6. K
energickému boji s pravým nebezpečím, odstraněním všech nedostatků v
aparátu jest zapotřebí větší bolševické rozhodnosti vedení strany, jež musí
býti rozšířeno přibráním bolševických živlů.
Takové důsledky vyvozovala z porážky vznikající levá
oposice. Ta ještě v lecčems kolísala, ještě cítila povinnost ujišťovat v zasedání
ústředního výboru, že celková linie strany byla správná, že jde jen o značnou
pravou úchylku v praktické politice. Nicméně její vystoupení na zmíněném
zasedání ukázalo, že za hlavní poučení z porážky Rudého dne pokládá
poznání, že musí nastat ve vnitřní politice strany obrat do leva.
Diskuse ústředního výboru strany pokračovala v organisacích,
neboť ústřední výbor, vedle nesprávné resoluce, se usnesl zahájit
vnitrostranickou diskusi. Pokračovala i na VI. světovém kongresu, kde
se delegace KSČ rozdělila na většinu a na oposiční menšinu.
Zatím co jednání československé delegace na VI. světovém
sjezdu bylo ve znamení prudkého vyrovnávání názorů mezi většinou a menšinou
strany, vznikla v Československu diskuse mezi členstvem samovolně. Četná
krajská vedení, především liberecké, ústecké a karlovarské, se postavila za oposici.
V pražské organisaci, kde krajské vedení hájilo postupu
vedení strany, došlo k důkladným debatám v četných schůzích funkcionářského
aktivu, v nichž oposice dostala na svou stranu většinu pražských
funkcionářů.
Výsledkem diskusí pražského aktivu bylo vypracování politického
dokumentu, který nabyl velikého významu během vnitrostranické diskuse. Pražští
funkcionáři, kteří se téměř jednomyslně a proti vůli krajského vedení usnesli
na podání toho dokumentu v podobě memoranda VI. světovému
sjezdu, zvolili zároveň tříčlennou delegaci, která byla pověřena hájit
stanovisko pražských funkcionářů na foru světového kongresu.
»Stanovisko funkcionářského aktivu Velké Prahy k politice
strany po nezdaru Rudého dne«, jak bylo oficielně nazváno memorandum, se
stalo dokumentem, který velmi pohnal vývoj strany a zároveň s kritikou,
prováděnou oposičním směrem v delegaci k VI. světovému kongresu
na politice strany, usnadnil Kominterně řešení krise strany, vyvolané
porážkou.
Memorandum se totiž neomezovalo jen na otázky Rudého dne —
(kdežto stoupenci ústředí v Praze vystoupili s prohlášením, že se diskuse musí
omezovat na vyšetřování Rudého dne, a zatahování jiných otázek do toho, že je
nepřípustné) — ale první podávalo všeobecnou charakteristiku vývoje
československého dělnického hnutí v údobí kapitalistického stabilisování z praktických
zkušeností.
Kdežto většina strany trvala na tom, že porážku zavinila
»pasivní sympatie« mas, rozvinulo memorandum otázku radikalisování mas jako podstatný
znak charakteristiky údobí kapitalistického stabilisování.
Memorandum vycházelo z vylíčení zostřeného útoku československého
měšťáctva proti dělnické třídě, který po prvé vyvrcholil roku 1927 a ukázalo,
že z toho vyrůstá mohutný protiútok pracujících tříd Československa.
Také o Československu lze plně konstatovat, že zesílený
útok měšťáctva dohání proletářské masy k činnému odporu. Během údobí 1925
až 1928 se masy stávají odhodlanější k boji. Pod tlakem zesíleného útoku
měšťáctva jdou masy do leva.
Jen tím, že vylíčilo vývoj třídních bojů, mohlo pražské memorandum
dospěti k správnému názoru na taktiku strany. Podstatným závěrem
bylo, že se strana v bojích vzdálila širokých vrstev, že není schopna je
vést:
Neúspěch strany roku 1927, osamocenost strany v akcích
proti reformě daňové a reformě samosprávy, při vídeňských událostech, v případu
Sacca a Vanzettiho a především ve dnech 10. výročí ruské revoluce, byly
následek toho, že strana neovládla myšlení mas, že při svém postupu nenavázala
na hnutí mas, projevující se v hospodářském oboru odporem proti zbídačování
a požadováním vyšších mezd. Celý rok 1927 se vyznačoval tím, že vedení strany
trpně přihlíželo k živelnému mzdovému hnutí mas, že si nezajistilo vedení
v revolučních odborech, jejichž ústředí trvalo na tom, že nelze vésti
mzdové boje, ježto revoluční odbory nemají dosti peněz.
Tak dalo pražské memorandum zřetelnou odpověď, co je vlastní
příčinou porážky strany, ukázalo, že pasivní chování strany v bojích
dělnictva bylo zásadní chybou, mající za následek odcizení strany pracujícímu
lidu.
Z tohoto všeobecného rozboru vyvozen závěr, že blok,
vytvořený roku 1927 v boji s pravým nebezpečím, se později — zejména
po včlenění Jílkovy skupiny — vzdaloval původního poslání a proto nebyl s to
bolševisovat stranu dále. Odpověden za to byl především vlastní vůdce strany,
Jílek, jehož byrokratický poměr k politice strany a k sebekritice byl
výstižně charakterisován takto:
Poněvadž se sám ideologicky nedopracoval k bolševictví,
pokládal bolševisování za proces převážně organisační a všechny politické
neúspěchy za neúspěchy »slabého motoru«, za neúspěchy aparátu. Ještě
nikdy nebylo ve vedení tak málo ideologického kvasu, tak málo výměny
názorů, jako v době bloku Jílka—Zápotockého. V tomto ústředí se všechny
otázky téměř výhradně vyřizovaly s hlediska organisačního.
Vyznačovala-li se všeobecná kritika pražského memoranda správným
zásadním stanoviskem k důležitým otázkám bolševisování KSČ, byla zato
poněkud nesprávná část memoranda, v níž rozbírána akce Rudého dne.
Chybou pražských funkcionářů nebylo ani tak to, že neviděli,
že porážka Rudého dne byla jen konečným výsledkem politiky strany, kterou tak
správně kritisovali, jako spíše to, že usoudili, že pasivní vedení strany
upadlo v oné akci v druhou krajnost a provádělo ultralevou, sektářskou
politiku.
Ač skutečný postup strany a její činnost byly úplně
odloučeny od hnutí v závodech, provedlo vedení strany, v odpověď
na pronásledování revolučního hnutí, akci Rudého dne a dokonce metodami
klasické ultralevé úchylky.
Z toho vyplynula nesprávná charakteristika postupu strany:
Postup byl klikatinou, vykazující úchylky od revoluční
linie napravo i nalevo.
Celková charakteristika politiky strany, uvedená v pražském
memorandu, byla velmi případná, a proto nejasné stanovisko memoranda k Rudému
dni musilo vyvolat jakýsi zmatek. Není pochyby, že v přípravách Rudého dne
byly spáchány některé ultralevé chyby, jako na příklad dobrodružné a
romantické stanovisko ke konspirativní práci a pod.
Ale tyto chyby nebyly rozhodující.
Rozhodující byla oportunistická pasivnost strany, která se
po celou dobu nestarala o rozvití proletářského třídního boje, a proto se
vzdálila živého hnutí mas. To byla hlavní příčina porážky. Z toho se mělo
vyvozovat, že postup strany až do Rudého dne byl oportunistický, a má-li být
překonána krise strany, že se musí nejprve překonat oportunistická pasivnost.
Těmto závěrům však odporovala jednotlivá tvrzení pražského
memoranda, v němž se rozborem Rudého dne dospělo k názoru, že strana
udělala v té akci ultralevou chybu.
Přes to tyto ojedinělé vady nijak neoslabují velikého
významu pražského memoranda, které po prvé dalo zřetelnou a obšírnou
odpověď na otázku, proč zkrachovala politika jílkovského vedení.
Že jednotlivé chyby v pražském memorandu nesdílela
oposice celá — ač Jílkova skupina později zaostřila své útoky proti oposici
právě na ty chybné úsudky — o tom svědčí to, že oposice zdůrazňovala
jak v zasedání ústředního výboru, tak i na VI. světovém sjezdu
jasně a jednoznačně oportunistický ráz rozhodujících chyb strany i to, že
delegace pražských funkcionářů na VI. světovém sjezdu opravila
jmenované chyby memoranda v dopisu středoevropskému sekretariátu exekutivy
Kominterny.
Vystoupení pražských funkcionářů s memorandem na VI.
světovém kongresu vyvolalo diskusi ve straně na celé čáře. Pozbytí důvěry
funkcionářů strany v nejdůležitějším kraji strany, v organisaci
hlavního města, bylo hroznou ranou pro stoupence většiny ve vedení strany,
proto bez meškání odpověděli na pražské memorandum.
Oháněli se zejména těmito tvrzeními: postup strany byl v podstatě
správný, a každý útok na něj je útokem na Kominternu; porážka nebyla
zaviněna vedením strany, ale »širokým kolektivem strany«; porážka vyplynula z pasivnosti
mas; kritika vedení strany v pražském memorandu je trockistická.
Právě tohle vytýkali přívrženci vedení strany pražskému
memorandu ze všeho nejvíce. Vtělili to v dokument »Fakta proti
frázím«, předložený Jílkovou skupinou náhradnímu Politbyru (volené Politbyro
bylo na VI. světovém sjezdu), ale byli zamítnuti při rovnosti
hlasů.
V tomto dokumentu se v úvodu vysvětlovalo, že kritika
pražského memoranda není »sebekritikou«, která slouží bolševisování, ale
kritikou destruktivní, ničivou, že v memorandu »je plno výtek proti
vedení, ničím neodůvodněných« atd. V hlavní části učiněn pokus o důkaz, že
oposice pražských funkcionářů je trockistická a za druhé, že všechny útoky
a celá kritika postupu vedení strany jsou nesprávné.
Důkaz, že oposice je »trockistická«, byl proveden náramně
prostě: trockistická oposice využila neúspěchu strany ke kritice postupu
strany a totéž dělá i pražská oposice. Ruští Trockisté dělají odpovědným za všechny
neúspěchy Stalina, čeští »memorandisté« zase Jílka. Můžete pochybovat, že to
srovnání »sedí«? V jílkovském dokumentu se dále prohlašuje za »neslýchané«
tvrzení, že politický postup strany je nesprávný, že taková tvrzení odporují
stanovisku Kominterny. Tvrzení, že strana je od dělnictva isolována, je prý
»nedokázané a holý nesmysl«.
V takovém slohu byla složena chystaná odpověď. Když Politbyro
tento jílkovský dokument odmítlo, vypracovalo byro pražského kraje »odpověď«
novou, v níž doplnilo uvedené pochybné výlevy ještě teorií o pasivnosti mas,
jako hlavní příčině porážky.
Pokud antimemorandum vedení pražského kraje, chtějíc oslabit
dojem, jaký na pražské funkcionáře udělalo vystoupení oposice, rozšiřovalo
skandální historie a klepy o původcích pražského memoranda, potud propadlo
zaslouženému zapomenutí. Pomluvy a klepy, zbraň každého protikomunistického
hnutí, které se octlo ve psí, byly jen přídavkem stanoviska, jehož jádrem byla
zjevná apologie kapitalistického stabilisování.
Navazujíc na referát soudr. Bucharina na VI. světovém
sjezdu Kominterny, v němž se už projevovala snaha poněkud okrašlovat vývoj
kapitalistického stabilisování, posoudilo pražské memorandum vliv
kapitalistického stabilisování takto:
Lze stručně říci, že v posledních letech měšťáctvo počalo
s »úspěchem« stabilisovat poměry a racionalisovat výrobu. Ale, tyto
úspěchy měšťáctva měly vliv i na masy, a s úspěšným pokračováním
stabilisování se jeví v masách sklony k oportunistickému posuzování
situace… Soudruh Bucharin zjistil ve svém referátu velmi mnoho o rozvoji
kapitálu, o vlivu stabilisování na dělnictvo, o pasivnosti mas, o nedostatečném
smyslu pro mezinárodní akce atd.
Není pochybnosti o tom, kdo »projevoval sklon k
oportunistickému posuzování situace«, zda masy či někteří zbankrotělí vůdcové
strany. Oportunisté posuzovali situaci, jak praví antimemorandum, »podle
reálných faktů«. Byli zaslepeni příznaky přechodné průmyslové konjunktury,
vzrůstající výrobou, a neviděli, jak právě z této situace vyrůstá nová,
hlubší krise kapitalistické soustavy, neviděli, že konjunktura způsobuje silné
radikalisování a protiofensivu mas, poněvadž se udržuje jen ještě horším
vykořisťováním mas.
Musí se objektivně zkoumat, zda obrat mas do leva má ráz
útočný či obranný. Zase musíme, opírajíce se o referát soudruha Bucharina,
říci, že masy nemají útočné nálady, aspoň dnes ne, že masy sice jdou do leva,
ale že tento obrat je obranný. Masy jsou sice připraveny, brániti se na všech
úsecích proti útokům měšťáctva, nejsou však odhodlány podniknouti útok na měšťáctvo.
Kdyby to takové opravdu bylo, pak by to bylo věru bledé s vyhlídkami
proletářské revoluce v údobí kapitalistického stabilisování. Jenže
skutečnost byla jiná než obraz, vylíčený pražským antimemorandem. Obrana a útok
byly vylíčeny jako příkré vylučující se protivy.
Šlo však o to, že je povinností strany umožnit dělnictvu,
aby přešlo z obrany k útoku. Jeť základním poznatkem třídního boje,
že v každém obranném hnutí proletariátu je zárodek protiútoku, zejména v údobí,
kdy tlak kapitalistické třídy je neobyčejně veliký.
V dané situaci bylo antimemorandum stanoviskem lidí, kteří
pozbyli víry v sílu mas a proto viděli už jen pokroky a úspěchy
kapitalistického stabilisování na celém světě. Jen úplná nevíra v sílu
mas mohla vést k závěrům pražského antimemoranda.
Musíme z vlastních zkušeností přisvědčiti soudruhu
Bucharinovi, že se kapitalismus upevňuje dále, i že stabilisování pokročilo,
byť jen přechodně, a proto v této chvíli nejsme svědky akutní revoluční
situace.
Teorie o upevňování kapitalismu byla korunou oportunistické
teorie jílkovského vedení strany. Jsouc posledním prostředkem obrany posic
zbankrotovaného vedení strany, dokazovala, že od hájení postupu, přivodivšího
Rudý den, až k likvidátorství, je pouhý krůček. Tento krůček udělali
stoupenci Jílkovy skupiny již při zahájení diskuse ve straně.
Když pražské memorandum a odpověď vedení pražského kraje
vyvolaly v Československu diskusi, začalo se o československé otázce
jednat v komisi středoevropského sekretariátu exekutivy Kominterny na VI. světovém
sjezdu. Porady v oné komisi byly rozhodující pro stanovení dalšího postupu
KSČ.
Levá oposice, která se mezitím utvořila za vedení soudr. Gottwalda
v delegaci KSČ, předložila obsáhlý dokument, obsahující rozbor celkové
situace v Československu, vylíčení sporných otázek ve straně i positivních
úkolů strany. V rozboru situace upozornil dokument především, že se rozvíjí
třídní boj, ukázal, jak se víc a více soustřeďuje politická moc
monopolistického finančního kapitálu, jak se víc a více diferencuje a sociálně
rozkládá ves, a zdůraznil, že postavení pracujících vrstev se vyznačuje jednak
srůstáním reformistů se státním aparátem, jednak rychlým obracením mas do leva.
Poněvadž strana nebyla schopna využíti všech těchto směrů
levého hnutí, poněvadž nedovedla spojovat jednotlivé boje a vytvořit z nich
mohutnou bojovnou akci proti dnešnímu režimu, nemohlo se levé hnutí dosud
vyvinout na vyšší stupeň.
V hlavní části dokumentu se probíral politický postup strany
a rozbírala se její činnost. O politickém postupu bylo zjištěno:
Provádějíc konkrétně směrnice Komunistické internacionály
v Československu, dopustilo se vedení KSČ velkých chyb, převážně
oportunistických, byla to celá oportunistická soustava, jež zkroutila linii
strany na pravo. Vnitrostranický kurs vedení strany byl nesprávný. Vedení
strany nepochopilo, jak hrozivé je pravé nebezpečí, neužilo správných metod v boji
s ním, nedovedlo soustřediti všechny bolševické živly k rychlému
bolševisování strany a samo bylo jaksi isolováno od členstva.
Toto povšechné zhodnocení politiky strany bylo doloženo konkrétním
rozborem činnosti strany, při čemž probráno stanovisko strany k vedení
hospodářských bojů, k válečnému nebezpečí a k fašismu, k sociální
demokracii, k rolnické otázce i k národnostní otázce. Po rozboru
těchto otázek zdůraznilo memorandum, jak oposice hodnotí postup strany. O
vnitrostranickém kursu prohlašoval dokument:
… že podmínkou vnitrostranického kursu a správné politiky
KSČ ještě dlouho zůstane boj s oportunistickým pravým nebezpečím.
Jenže strana tento boj nevedla. Jako na další závažnou
chybu ve vnitrostranickém kursu bylo upozorněno na to, že strana neprovádí
opravdové sebekritiky, že se jednotlivé závady vůbec nekritisují. »Pracovní
metody strany jsou byrokraticky kožené a ztrnulé.«
Z tohoto celkového stavu strany se v memorandu usuzovalo, že
vedení strany upadlo do oportunismu, neboť Jílkova skupina se zřekla
»ideologického boje s pravými, ba je dokonce v ideologickém vleku
pravice.«
Stanovisko jednotlivých skupin k Rudému dni bylo vyjádřeno
takto:
a) Nejkrajnější pravice se snažila dát celé akci ráz
pučistický a využít porážky strany k likvidaci bolševisování a k návratu
ke stavu před druhým sjezdem. — b.) Skupina Zápotockého hájí názor,
že vůbec není objektivních podmínek pro veliké boje, a obnovuje svou starou
teorii o pasivnosti mas. Pokouší se zakrýt pravé chyby přejatým vytýkáním
několika starých ultralevých chyb. — c) Směr soudruha Jílka vidí hlavní příčinu
neúspěchu strany v organisační slabosti strany a jejího aparátu. (Teorie o
»slabém motoru«.)
Pod tlakem kritiky z leva je nyní tento směr nucen
přiznat se i k politickým chybám, ale neustále tvrdí, že politická linie
strany byla úplně správná, popírá, že demokracie ve straně je nedostatečná,
nerozbírá všeobecných chyb strany, naopak, zdůrazňuje jen zvláštní chyby v otázkách
Rudého dne. V této skupině se projevuje snaha, převaliti odpovědnost s vedení
na »široký proletářský kolektiv«. — d) Levý směr zastává názor, že porážka
Rudého dne je následek těžkých oportunistických chyb, které způsobily, že
praktická politika strany se velmi uchýlila do prava. Jen v této
souvislosti lze správně porozuměti chybám při akci Rudého dne. — e) Stanovisko
Neurathovy skupiny není ještě známo. Je pravděpodobné, že se vynasnaží využíti
situace pro své zvláštní cíle.
Takové bylo v podstatě stanovisko, na něž se postavila levá
oposice při jednání v české komisi, a v referátu soudr. Gottwalda bylo
ještě rozšířeno. Stanovisko řečníků jiných skupin je v podstatě uvedeno ve
zmíněné charakteristice. Mluvčí Jílkovy skupiny, zejména Jílek sám a soudr. Stern,
se pokoušeli dokazovat, že strana udělala veliké chyby, ale přes to že její
postup byl správný.
Výsledky diskuse, provedené v středoevropském sekretariátu,
byly shrnuty v řeči soudr. Guseva. Ta měla veliký význam, poněvadž
zbavila diskusi všeho podružného a určitě vymezila základní otázky, o nichž
se mělo diskutovat.
Vláda dovedla sebrat a mobilisovat své sily, ale
nedovedla to naše komunistická strana. Proti tomuto nejdůležitějšímu faktu
ustupují do pozadí všechny výklady o úspěších strany, jednotlivé, zde
uvedené charakteristiky skupiny Jílka-Zápotockého, přečetné debaty o skutečných
chybách atd.
Po těchto všeobecných zjištěních se soudr. Gusev obíral
otázkou, která byla v celé diskusi na prvním místě, totiž, zda
porážka Rudého dne může být vysvětlena jen chybami organisačními, či zda jde o chyby
politické a zda politická linie byla správná. Tyto otázky musily býti
rozebrány, poněvadž i u oposice byl v nich určitý zmatek.
Vždyť na příklad v resoluci ústeckého krajského vedení,
které se přidalo k oposici a žádalo, aby vedení strany odstoupilo ještě před sjezdem
strany, se prohlašovalo, že linie strany byla správná. Názorový zmatek se
projevil nejkřiklavěji celou teorií, totiž, že politická linie strany byla
správná, ale v praksi že byla zkažena, že politická linie a prakse strany
byly protichůdné. Podle teorie soudr. Sterna mohla strana dělat závažné
chyby, a přesto její politická linie mohla být správná. Tohle povídání bylo
rozcupováno řečí soudr. Guseva:
Organisační a technické chyby či nedostatky
vnitrostranického režimu nemohou zkazit správnou politickou linii, mohou ji jen
oslabiti. Správná politická linie bude míti správné politické výsledky, jež
ovšem mají určitý vztah k technickým a organisačním chybám … Soudruzi se
zamotávají do rozporů; na příklad soudruh Stern, který v hlavním referátu v plénu
ústředního výboru dokazoval, že politická linie byla správná, ale jedním dechem
v témže referátu navrhoval, aby se rozpustilo Polbyro. Je-li politická linie
správná, nesmí být rozpuštěno Polbyro, které ji provádělo. Byly i takové
formulace:
»6. července byla poražena ne politická linie, ale
strana.« Jak se tomu má rozumět? Vznáší se snad politická linie ve vesmíru mimo
stranu? Vždyť je nerozlučně spojena se stranou. Jak máme posuzovat politickou
linii strany? Snad podle toho, co je o ní psáno? Ne, neposuzujeme strany
podle jejího úmyslu a slov, nýbrž podle skutků … Celé to mluvení o správnosti
politické linie má jen účel zatušovati chyby, jichž se dopustila strana a
ústřední výbor.
Po mém mínění možno správnou politickou linii definovati
takto: je to postup, který burcuje dělnické masy k třídnímu boji, nic
více. Jestliže však strana a masy se rozcházejí, je-li strana od mas isolována,
pak je politická linie nesprávná.
Z této odpovědi na otázku po politické linii strany
vyplývala druhá, totiž důkaz, že strana je vzdálena mas, čili že porážku lze
vysvětlovat ne pasivností mas, nýbrž pasivností strany. Ale nejprve se musila
vyvrátit teorie o »pasivní sympatii mas«, hlásaná většinou ústředního výboru.
Jaká jest podstata téže teorie? Lze ji vyjádřit asi
takto: ani po porážce nemáme proč býti pesimističtí, máme sympatie mas, jenže
jsou to sympatie pasivní… Začíná však nové údobí, je třeba sympatie pasivní
proměniti v aktivní. Znakem tohoto nového údobí je zostření třídních protiv,
prohloubení mezinárodních rozporů, nebezpečí války, zejména nebezpečí války
proti SSSR… Je jisté, že úkolem naší strany je pracovat o mnoho aktivněji, aby
se pasivní sympatie mas staly aktivní. V takové době je teorie o pasivních
sympatiích kvietistická, uspává, dělá stranu pasivní… Poněvadž strana sama je
pasivní, nedovede ani zvýšiti pasivní sympatie mas, jak náleží, udělat je
aktivní.
Tím bylo řečeno to, co nemohli jaktěživi, pochopit
oportunisté v KSČ, totiž že aktivnost či pasivnost mas nelze posuzovat bez
zřetele k činnosti strany, k chování strany v hromadných zápasech. V
situaci, která objektivně prohlubuje třídní rozpory, musí je prohlubovat, kryje
se otázka, zda masy vedou veliké politické boje s otázkou, zda je strana s to,
vést masy do tohoto boje. Ne-li, pak je hnutí mas spontánní a neorganisované. A
z toho vyplývá hlavní naučení z Rudého dne:
Hlavní příčinou všech chyb je to, že se strana dosud
nenaučila vyburcovat masy, změnit jejich pasivní sympatie v aktivní, že se
nedovedla postaviti v čelo spontánních hnutí mas. Strana se ještě
nenaučila vést hromadný boj v nových poměrech. To je nejdůležitější
poučení z událostí a porážek posledních měsíců. Není pochyby o tom,
že strana je isolována od mas, projevilo se to nejnázorněji právě
neúspěchem Rudého dne. Z toho plyne, že politická linie strany nebyla správná.
S předešlým souvisely také chyby, spáchané v přípravě Rudého
dne.
Hlavní chyba byla, že myšlenka Rudého dne byla vzata ze vzduchu,
vymyšlena u zeleného stolu. V masách nebylo pro to náležité nálady,
ani náležitého protestu. Široké vrstvy pokládaly tuto akci vůbec za odpověď
na zakázání Spartakiády, nikoli za politickou hromadnou akci k všeobecným
třídním cílům.
Na výkřik odpovídá soudr. Gusev: »NerozuměIy-li masy
straně, nejsou tím vinny ony, ale strana.«
V poslední části řeči se soudr. Gusev zabýval situací
ve straně. Kdežto většina delegace tvrdila, že ve straně není krise,
konstatoval soudruh Gusev, že strana je v hluboké krisi, a že po takové
porážce musila krise nastat.
Zároveň musilo být konstatováno, že rozrůznění na jednotlivé
skupiny není ještě skončeno a bylo by chybné, označovat je definitivně. Proto
je resoluce karlovarského krajského vedení, která označila ústřední výbor za
»protileninský«, nesprávná, jako antimemorandum, které cejchuje oposici jako
»trockistickou«.
Krise tkví v neobyčejně velikém pravém nebezpečí, které
je v Československu větší, než v jiných stranách. Je to jednak následek
toho, že v KSČ je mnoho starých sociálních demokratů, jednak toho, že v Československu
není levé sociální demokracie, a tak leví sociální demokraté tlačí na stranu.
Tyto myšlenky rozvedl soudr. Gusev v závěrečné řeči, v
níž rozebral zejména vnitřní položení strany. Především zjistil, že diskuse
pominula většinou hlavní otázky, že směry v KSČ se ještě neutvořily a
oposice se teprve rozšiřuje. O žádném směru se nemůže říci, že je bolševický na
100 procent.
Z toho vyplynul závěr pro diskusi ve straně: »Hlavním
úkolem strany, hlavním úkolem diskuse je, vyvést stranu z oportunistické
pasivnosti k bolševické aktivnosti. Kolem toho se musí točit celá diskuse.«