logo SDS
Dnešní datum: 04. 12. 2020   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis

Neexistují vhodná data!


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 45
Prům. 30.7
21 denni
Max. 2643
Prům. 628.6

Nyní si čte web : 56 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Poučení z Rudého dne

Vydáno dne 16. 01. 2015 (2183 přečtení)

Dvacátá pátá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931

Porážka, kterou utrpěla strana na Rudý den, vyvolala hlubokou krisi ve straně. Krise vznikla nejprve poznáním, že porážka není jen následek chyb, jichž se dopustil ústřední výbor v přípravě a v provedení akce. Členstvo strany si po porážce uvědomilo, že se musí zkoumat její hlubší příčiny a vyvodit závěry, nezbytné pro další postup strany.

Před Rudým dnem nebylo ve straně jednotné, organisované oposice, přesto značná část členstva věděla, že strana není schopna řídit hromadné hnutí v údobí zostřených třídních bojů, prostě proto, že ve vedení strany i ve straně vůbec jsou silné oportunistické tendence, proti nimž ústřední výbor bojoval nedostatečně. Tyto poznatky části vůdčího kádru ve straně se projevily veřejně již před Rudým dnem.

Tehdy se však ještě nevystoupilo s otázkou, zda politická linie strany je správná a proto se také z kritiky strany nevyvozovaly politické důsledky. Vědomí, že závažné politické chyby strany v době vzmachu hromadného hnutí isolovaly stranu od bojů dělnictva, nebylo ještě dosti jasné, a proto kritika chyb strany nebyla kritikou celkové linie strany, ale jen kritikou jednotlivých oportunistických úkazů.

Teprve porážka na Rudý den ukázala v plném rozsahu chyby strany a způsobila, že část strany, která již před Rudým dnem stála na kritickém stanovisku k vedení strany, se zakrátko sdružila v jednotnou a ucelenou oposici. To bylo možné proto, že již před Rudým dnem vznikly předpoklady pro důkladnou diskusi ve straně.

Rudý den byl, jak bylo řečeno v »Otevřeném listu« Kominterny, poslaném po VI. světovém sjezdu KSČ, přímým popudem k provalení stranické krise, ta však byla připravována celkovou politikou strany již dávno před Rudým dnem. Proto se při zkoumání porážky strany musila nezbytně rozebrat celková politika strany.

K prvnímu rozboru došlo ještě před VI. světovým kongresem Kominterny, v zasedání ústředního výboru 9. a 10. července. Porážka způsobila v ústředí úplný zmatek a zděšení. Politbyro se na zasedání ústředního výboru jednak mermomocí pokoušelo obhájit správnost postupu strany a svést porážku na pasivnost členstva, jednak přišlo s teorií, plnou rozporů o jednotlivých chybách akce. Jeho panika byla taková, že žádalo sesazení celého vedení strany (to žádali lidé, kteří obhajovali správnost »linie«, jak tomu říkali). Většina Politbyra, které až do Rudého dne krylo ve všem všudy chyby soudruha Zápotockého v odborové politice, najednou objevila, že porážkou Rudého dne jsou vinni jednotliví soudruzi Politbyra, především soudr. Zápotocký a Haken, kteří prý nevěřili v úspěch Rudého dne a po něm zase tvrdili, že tato celá akce strany byla chybná.

Tento pokus, dokazovat, že ne celé vedení strany postupovalo oportunisticky, ale že oportunistické stanovisko měli jednotliví soudruzi, se projevil v referátu soudruha Sterna, který jako hlavní referent většiny Politbyra hodnotil celou akci oficielně.

Názor, že se neměla podniknout akce, se téměř kryje s plechanovovským: »Neměli jsme sáhnout ke zbrani« (Výkřik Gottwaldův: »Vždyť jsme ke zbrani nesáhli, jen hubu jsme roztáhli. «)

Toto kritisování jednotlivých členů Politbyra svědčilo, že vedení strany nedovede pochopit pravé příčiny porážky, poněvadž jich nehledá v celkovém postupu strany, ale v jednotlivých organisačních chybách v přípravě Rudého dne. Ve svém referátu hájil soudr. Stern postup strany velmi rozhodně.

Mám za to, že porážka nedokazuje nesprávnosti politické linie strany, politická linie byla celkem správná. To neznamená, že by již před akcí nebylo plno těžkých chyb a nedostatků v provádění této politické linie v oboru organisačním a v praktické politice. Ty chyby přispěly k porážce.

Po názoru většiny ústředí strany se postupovalo správně, byly jen některé nedostatky, ty však porážky nepřivodily, jen k ní »přispěly«. Hlavní příčinou porážky, podle úsudku ústředí, byla pasivnost mas, což vyjádřil soudr. Stern ve svém referátu takto:

Masy mimo stranu se nestavěly k nám nepřátelsky, ale sympaticky. Byla to sympatie pasivní, cítily s námi, ale říkaly, ať si to udělají komunisté sami.

Tento názor o »pasivní sympatii« mas, který byl jen jinou formou mínění, že příčinou porážky byla pasivnost mas, se ve skutečnosti kryl s názorem soudr. Zápotockého, který touž teorii rozvedl ve svém koreferátu podle zkušeností ze stávky kovodělníků. Oceňuje postup kovodělníků, vykládal soudr. Zápotocký:

Kovodělníci ukázali, že s námi sympatisují, ale ani tam, kde jsme nejsilnější, jako na Kladně, nedovedli jsme vésti masy do boje, dělníci zůstali vždy na poloviční cestě a dále jsme s nimi pohnout nemohli.

V křiklavém rozporu s touto teorií o »pasivní sympatii« mas, která byla, podle mínění vedení strany, hlavní příčinou porážky, byly důsledky, které chtělo z porážky vyvozovat vedení. Soudr. Stern řekl ve svém referátu jasně a srozumitelně:

Ne změny naoko, ale důkladnou změnu, když to jinak nejde, musí se vyhnat celé Polbyro.

Toto prohlášení, zároveň s obhajobou politického postupu vedení strany svědčily, jak veliká panika vznikla úplným nepochopením skutečných příčin porážky. Ještě výrazněji se to ukázalo ve vystoupení Jílkově, který odmítl pokus o sebemenší politickou kritiku:

Především se musí postavit fronta proti těm, kdož chtějí nezdaru Rudého dne využít ke změně linie strany. V posledních dnech zvedají likvidátorské živly hlavu. Chyby jsou již zjištěny, ale nelze říkati, jako Haken v posledním zasedání Polbyra, že jsme isolováni od mas… Lze říci, že touto pasivností mas je vinen vnitřní režim, či nedostatek demokracie ve straně? To říci nelze, naším nedostatkem je, že jsme organisačně nepodchytili sympatisující masy.

Místo, aby nemilosrdně sebekritikou odhalili chyby strany, pokoušeli se její vůdcové vysvětlovat porážku jen chybami a nedostatky organisačními. Jílek vydal heslo, že se musí postupovat především proti těm, kteří chtějí změnit postup strany.

Toto chování vedení vyvolalo kritiku oposice, která v témž zasedání vystoupila pod vedením soudr. Slánského, Gottwalda a Frieda, a formulovala své stanovisko k příčinám porážky Rudého dne takto:

1. Vedle ostatních chyb nesprávné propagování, nesprávná forma a ráz Rudého dne. — 2. Neúspěch byl způsoben těžkými politickými chybami strany, převážně oportunistickými, jež se objevovaly již ve dřívějších akcích a znamenaly úchylku politické linie strany doprava. — 3. Vedení strany bojovalo chabě ideologicky i politicky proti pravému nebezpečí, jako hlavnímu nebezpečí strany. — 4. Pracovalo nedostatečně na zlepšení nízké bolševické úrovně členstva strany a nedostatečně je povolávalo k rozhodování a k diskusi o všech otázkách strany. — 5. Zanedbávalo sebekritiku, brzdilo ji a neodstraňovalo rázně chyby a nedostatky. — 6. K energickému boji s pravým nebezpečím, odstraněním všech nedostatků v aparátu jest zapotřebí větší bolševické rozhodnosti vedení strany, jež musí býti rozšířeno přibráním bolševických živlů.

Takové důsledky vyvozovala z porážky vznikající levá oposice. Ta ještě v lecčems kolísala, ještě cítila povinnost ujišťovat v zasedání ústředního výboru, že celková linie strany byla správná, že jde jen o značnou pravou úchylku v praktické politice. Nicméně její vystoupení na zmíněném zasedání ukázalo, že za hlavní poučení z porážky Rudého dne pokládá poznání, že musí nastat ve vnitřní politice strany obrat do leva.

Diskuse ústředního výboru strany pokračovala v organisacích, neboť ústřední výbor, vedle nesprávné resoluce, se usnesl zahájit vnitrostranickou diskusi. Pokračovala i na VI. světovém kongresu, kde se delegace KSČ rozdělila na většinu a na oposiční menšinu.

Zatím co jednání československé delegace na VI. světovém sjezdu bylo ve znamení prudkého vyrovnávání názorů mezi většinou a menšinou strany, vznikla v Československu diskuse mezi členstvem samovolně. Četná krajská vedení, především liberecké, ústecké a karlovarské, se postavila za oposici.

V pražské organisaci, kde krajské vedení hájilo postupu vedení strany, došlo k důkladným debatám v četných schůzích funkcionářského aktivu, v nichž oposice dostala na svou stranu většinu pražských funkcionářů.

Výsledkem diskusí pražského aktivu bylo vypracování politického dokumentu, který nabyl velikého významu během vnitrostranické diskuse. Pražští funkcionáři, kteří se téměř jednomyslně a proti vůli krajského vedení usnesli na podání toho dokumentu v podobě memoranda VI. světovému sjezdu, zvolili zároveň tříčlennou delegaci, která byla pověřena hájit stanovisko pražských funkcionářů na foru světového kongresu.

»Stanovisko funkcionářského aktivu Velké Prahy k politice strany po nezdaru Rudého dne«, jak bylo oficielně nazváno memorandum, se stalo dokumentem, který velmi pohnal vývoj strany a zároveň s kritikou, prováděnou oposičním směrem v delegaci k VI. světovému kongresu na politice strany, usnadnil Kominterně řešení krise strany, vyvolané porážkou.

Memorandum se totiž neomezovalo jen na otázky Rudého dne — (kdežto stoupenci ústředí v Praze vystoupili s prohlášením, že se diskuse musí omezovat na vyšetřování Rudého dne, a zatahování jiných otázek do toho, že je nepřípustné) — ale první podávalo všeobecnou charakteristiku vývoje československého dělnického hnutí v údobí kapitalistického stabilisování z praktických zkušeností.

Kdežto většina strany trvala na tom, že porážku zavinila »pasivní sympatie« mas, rozvinulo memorandum otázku radikalisování mas jako podstatný znak charakteristiky údobí kapitalistického stabilisování.

Memorandum vycházelo z vylíčení zostřeného útoku československého měšťáctva proti dělnické třídě, který po prvé vyvrcholil roku 1927 a ukázalo, že z toho vyrůstá mohutný protiútok pracujících tříd Československa.

Také o Československu lze plně konstatovat, že zesílený útok měšťáctva dohání proletářské masy k činnému odporu. Během údobí 1925 až 1928 se masy stávají odhodlanější k boji. Pod tlakem zesíleného útoku měšťáctva jdou masy do leva.

Jen tím, že vylíčilo vývoj třídních bojů, mohlo pražské memorandum dospěti k správnému názoru na taktiku strany. Podstatným závěrem bylo, že se strana v bojích vzdálila širokých vrstev, že není schopna je vést:

Neúspěch strany roku 1927, osamocenost strany v akcích proti reformě daňové a reformě samosprávy, při vídeňských událostech, v případu Sacca a Vanzettiho a především ve dnech 10. výročí ruské revoluce, byly následek toho, že strana neovládla myšlení mas, že při svém postupu nenavázala na hnutí mas, projevující se v hospodářském oboru odporem proti zbídačování a požadováním vyšších mezd. Celý rok 1927 se vyznačoval tím, že vedení strany trpně přihlíželo k živelnému mzdovému hnutí mas, že si nezajistilo vedení v revolučních odborech, jejichž ústředí trvalo na tom, že nelze vésti mzdové boje, ježto revoluční odbory nemají dosti peněz.

Tak dalo pražské memorandum zřetelnou odpověď, co je vlastní příčinou porážky strany, ukázalo, že pasivní chování strany v bojích dělnictva bylo zásadní chybou, mající za následek odcizení strany pracujícímu lidu.

Z tohoto všeobecného rozboru vyvozen závěr, že blok, vytvořený roku 1927 v boji s pravým nebezpečím, se později — zejména po včlenění Jílkovy skupiny — vzdaloval původního poslání a proto nebyl s to bolševisovat stranu dále. Odpověden za to byl především vlastní vůdce strany, Jílek, jehož byrokratický poměr k politice strany a k sebekritice byl výstižně charakterisován takto:

Poněvadž se sám ideologicky nedopracoval k bolševictví, pokládal bolševisování za proces převážně organisační a všechny politické neúspěchy za neúspěchy »slabého motoru«, za neúspěchy aparátu. Ještě nikdy nebylo ve vedení tak málo ideologického kvasu, tak málo výměny názorů, jako v době bloku Jílka—Zápotockého. V tomto ústředí se všechny otázky téměř výhradně vyřizovaly s hlediska organisačního.

Vyznačovala-li se všeobecná kritika pražského memoranda správným zásadním stanoviskem k důležitým otázkám bolševisování KSČ, byla zato poněkud nesprávná část memoranda, v níž rozbírána akce Rudého dne.

Chybou pražských funkcionářů nebylo ani tak to, že neviděli, že porážka Rudého dne byla jen konečným výsledkem politiky strany, kterou tak správně kritisovali, jako spíše to, že usoudili, že pasivní vedení strany upadlo v oné akci v druhou krajnost a provádělo ultralevou, sektářskou politiku.

Ač skutečný postup strany a její činnost byly úplně odloučeny od hnutí v závodech, provedlo vedení strany, v odpověď na pronásledování revolučního hnutí, akci Rudého dne a dokonce metodami klasické ultralevé úchylky.

Z toho vyplynula nesprávná charakteristika postupu strany:

Postup byl klikatinou, vykazující úchylky od revoluční linie napravo i nalevo.

Celková charakteristika politiky strany, uvedená v pražském memorandu, byla velmi případná, a proto nejasné stanovisko memoranda k Rudému dni musilo vyvolat jakýsi zmatek. Není pochyby, že v přípravách Rudého dne byly spáchány některé ultralevé chyby, jako na příklad dobrodružné a romantické stanovisko ke konspirativní práci a pod.

Ale tyto chyby nebyly rozhodující.

Rozhodující byla oportunistická pasivnost strany, která se po celou dobu nestarala o rozvití proletářského třídního boje, a proto se vzdálila živého hnutí mas. To byla hlavní příčina porážky. Z toho se mělo vyvozovat, že postup strany až do Rudého dne byl oportunistický, a má-li být překonána krise strany, že se musí nejprve překonat oportunistická pasivnost.

Těmto závěrům však odporovala jednotlivá tvrzení pražského memoranda, v němž se rozborem Rudého dne dospělo k názoru, že strana udělala v té akci ultralevou chybu.

Přes to tyto ojedinělé vady nijak neoslabují velikého významu pražského memoranda, které po prvé dalo zřetelnou a obšírnou odpověď na otázku, proč zkrachovala politika jílkovského vedení.

Že jednotlivé chyby v pražském memorandu nesdílela oposice celá — ač Jílkova skupina později zaostřila své útoky proti oposici právě na ty chybné úsudky — o tom svědčí to, že oposice zdůrazňovala jak v zasedání ústředního výboru, tak i na VI. světovém sjezdu jasně a jednoznačně oportunistický ráz rozhodujících chyb strany i to, že delegace pražských funkcionářů na VI. světovém sjezdu opravila jmenované chyby memoranda v dopisu středoevropskému sekretariátu exekutivy Kominterny.

Vystoupení pražských funkcionářů s memorandem na VI. světovém kongresu vyvolalo diskusi ve straně na celé čáře. Pozbytí důvěry funkcionářů strany v nejdůležitějším kraji strany, v organisaci hlavního města, bylo hroznou ranou pro stoupence většiny ve vedení strany, proto bez meškání odpověděli na pražské memorandum.

Oháněli se zejména těmito tvrzeními: postup strany byl v podstatě správný, a každý útok na něj je útokem na Kominternu; porážka nebyla zaviněna vedením strany, ale »širokým kolektivem strany«; porážka vyplynula z pasivnosti mas; kritika vedení strany v pražském memorandu je trockistická.

Právě tohle vytýkali přívrženci vedení strany pražskému memorandu ze všeho nejvíce. Vtělili to v dokument »Fakta proti frázím«, předložený Jílkovou skupinou náhradnímu Politbyru (volené Politbyro bylo na VI. světovém sjezdu), ale byli zamítnuti při rovnosti hlasů.

V tomto dokumentu se v úvodu vysvětlovalo, že kritika pražského memoranda není »sebekritikou«, která slouží bolševisování, ale kritikou destruktivní, ničivou, že v memorandu »je plno výtek proti vedení, ničím neodůvodněných« atd. V hlavní části učiněn pokus o důkaz, že oposice pražských funkcionářů je trockistická a za druhé, že všechny útoky a celá kritika postupu vedení strany jsou nesprávné.

Důkaz, že oposice je »trockistická«, byl proveden náramně prostě: trockistická oposice využila neúspěchu strany ke kritice postupu strany a totéž dělá i pražská oposice. Ruští Trockisté dělají odpovědným za všechny neúspěchy Stalina, čeští »memorandisté« zase Jílka. Můžete pochybovat, že to srovnání »sedí«? V jílkovském dokumentu se dále prohlašuje za »neslýchané« tvrzení, že politický postup strany je nesprávný, že taková tvrzení odporují stanovisku Kominterny. Tvrzení, že strana je od dělnictva isolována, je prý »nedokázané a holý nesmysl«.

V takovém slohu byla složena chystaná odpověď. Když Politbyro tento jílkovský dokument odmítlo, vypracovalo byro pražského kraje »odpověď« novou, v níž doplnilo uvedené pochybné výlevy ještě teorií o pasivnosti mas, jako hlavní příčině porážky.

Pokud antimemorandum vedení pražského kraje, chtějíc oslabit dojem, jaký na pražské funkcionáře udělalo vystoupení oposice, rozšiřovalo skandální historie a klepy o původcích pražského memoranda, potud propadlo zaslouženému zapomenutí. Pomluvy a klepy, zbraň každého protikomunistického hnutí, které se octlo ve psí, byly jen přídavkem stanoviska, jehož jádrem byla zjevná apologie kapitalistického stabilisování.

Navazujíc na referát soudr. Bucharina na VI. světovém sjezdu Kominterny, v němž se už projevovala snaha poněkud okrašlovat vývoj kapitalistického stabilisování, posoudilo pražské memorandum vliv kapitalistického stabilisování takto:

Lze stručně říci, že v posledních letech měšťáctvo počalo s »úspěchem« stabilisovat poměry a racionalisovat výrobu. Ale, tyto úspěchy měšťáctva měly vliv i na masy, a s úspěšným pokračováním stabilisování se jeví v masách sklony k oportunistickému posuzování situace… Soudruh Bucharin zjistil ve svém referátu velmi mnoho o rozvoji kapitálu, o vlivu stabilisování na dělnictvo, o pasivnosti mas, o nedostatečném smyslu pro mezinárodní akce atd.

Není pochybnosti o tom, kdo »projevoval sklon k oportunistickému posuzování situace«, zda masy či někteří zbankrotělí vůdcové strany. Oportunisté posuzovali situaci, jak praví antimemorandum, »podle reálných faktů«. Byli zaslepeni příznaky přechodné průmyslové konjunktury, vzrůstající výrobou, a neviděli, jak právě z této situace vyrůstá nová, hlubší krise kapitalistické soustavy, neviděli, že konjunktura způsobuje silné radikalisování a protiofensivu mas, poněvadž se udržuje jen ještě horším vykořisťováním mas.

Musí se objektivně zkoumat, zda obrat mas do leva má ráz útočný či obranný. Zase musíme, opírajíce se o referát soudruha Bucharina, říci, že masy nemají útočné nálady, aspoň dnes ne, že masy sice jdou do leva, ale že tento obrat je obranný. Masy jsou sice připraveny, brániti se na všech úsecích proti útokům měšťáctva, nejsou však odhodlány podniknouti útok na měšťáctvo.

Kdyby to takové opravdu bylo, pak by to bylo věru bledé s vyhlídkami proletářské revoluce v údobí kapitalistického stabilisování. Jenže skutečnost byla jiná než obraz, vylíčený pražským antimemorandem. Obrana a útok byly vylíčeny jako příkré vylučující se protivy.

Šlo však o to, že je povinností strany umožnit dělnictvu, aby přešlo z obrany k útoku. Jeť základním poznatkem třídního boje, že v každém obranném hnutí proletariátu je zárodek protiútoku, zejména v údobí, kdy tlak kapitalistické třídy je neobyčejně veliký.

V dané situaci bylo antimemorandum stanoviskem lidí, kteří pozbyli víry v sílu mas a proto viděli už jen pokroky a úspěchy kapitalistického stabilisování na celém světě. Jen úplná nevíra v sílu mas mohla vést k závěrům pražského antimemoranda.

Musíme z vlastních zkušeností přisvědčiti soudruhu Bucharinovi, že se kapitalismus upevňuje dále, i že stabilisování pokročilo, byť jen přechodně, a proto v této chvíli nejsme svědky akutní revoluční situace.

Teorie o upevňování kapitalismu byla korunou oportunistické teorie jílkovského vedení strany. Jsouc posledním prostředkem obrany posic zbankrotovaného vedení strany, dokazovala, že od hájení postupu, přivodivšího Rudý den, až k likvidátorství, je pouhý krůček. Tento krůček udělali stoupenci Jílkovy skupiny již při zahájení diskuse ve straně.

Když pražské memorandum a odpověď vedení pražského kraje vyvolaly v Československu diskusi, začalo se o československé otázce jednat v komisi středoevropského sekretariátu exekutivy Kominterny na VI. světovém sjezdu. Porady v oné komisi byly rozhodující pro stanovení dalšího postupu KSČ.

Levá oposice, která se mezitím utvořila za vedení soudr. Gottwalda v delegaci KSČ, předložila obsáhlý dokument, obsahující rozbor celkové situace v Československu, vylíčení sporných otázek ve straně i positivních úkolů strany. V rozboru situace upozornil dokument především, že se rozvíjí třídní boj, ukázal, jak se víc a více soustřeďuje politická moc monopolistického finančního kapitálu, jak se víc a více diferencuje a sociálně rozkládá ves, a zdůraznil, že postavení pracujících vrstev se vyznačuje jednak srůstáním reformistů se státním aparátem, jednak rychlým obracením mas do leva.

Poněvadž strana nebyla schopna využíti všech těchto směrů levého hnutí, poněvadž nedovedla spojovat jednotlivé boje a vytvořit z nich mohutnou bojovnou akci proti dnešnímu režimu, nemohlo se levé hnutí dosud vyvinout na vyšší stupeň.

V hlavní části dokumentu se probíral politický postup strany a rozbírala se její činnost. O politickém postupu bylo zjištěno:

Provádějíc konkrétně směrnice Komunistické internacionály v Československu, dopustilo se vedení KSČ velkých chyb, převážně oportunistických, byla to celá oportunistická soustava, jež zkroutila linii strany na pravo. Vnitrostranický kurs vedení strany byl nesprávný. Vedení strany nepochopilo, jak hrozivé je pravé nebezpečí, neužilo správných metod v boji s ním, nedovedlo soustřediti všechny bolševické živly k rychlému bolševisování strany a samo bylo jaksi isolováno od členstva.

Toto povšechné zhodnocení politiky strany bylo doloženo konkrétním rozborem činnosti strany, při čemž probráno stanovisko strany k vedení hospodářských bojů, k válečnému nebezpečí a k fašismu, k sociální demokracii, k rolnické otázce i k národnostní otázce. Po rozboru těchto otázek zdůraznilo memorandum, jak oposice hodnotí postup strany. O vnitrostranickém kursu prohlašoval dokument:

… že podmínkou vnitrostranického kursu a správné politiky KSČ ještě dlouho zůstane boj s oportunistickým pravým nebezpečím.

Jenže strana tento boj nevedla. Jako na další závažnou chybu ve vnitrostranickém kursu bylo upozorněno na to, že strana neprovádí opravdové sebekritiky, že se jednotlivé závady vůbec nekritisují. »Pracovní metody strany jsou byrokraticky kožené a ztrnulé.«

Z tohoto celkového stavu strany se v memorandu usuzovalo, že vedení strany upadlo do oportunismu, neboť Jílkova skupina se zřekla »ideologického boje s pravými, ba je dokonce v ideologickém vleku pravice.«

Stanovisko jednotlivých skupin k Rudému dni bylo vyjádřeno takto:

a) Nejkrajnější pravice se snažila dát celé akci ráz pučistický a využít porážky strany k likvidaci bolševisování a k návratu ke stavu před druhým sjezdem. — b.) Skupina Zápotockého hájí názor, že vůbec není objektivních podmínek pro veliké boje, a obnovuje svou starou teorii o pasivnosti mas. Pokouší se zakrýt pravé chyby přejatým vytýkáním několika starých ultralevých chyb. — c) Směr soudruha Jílka vidí hlavní příčinu neúspěchu strany v organisační slabosti strany a jejího aparátu. (Teorie o »slabém motoru«.)

Pod tlakem kritiky z leva je nyní tento směr nucen přiznat se i k politickým chybám, ale neustále tvrdí, že politická linie strany byla úplně správná, popírá, že demokracie ve straně je nedostatečná, nerozbírá všeobecných chyb strany, naopak, zdůrazňuje jen zvláštní chyby v otázkách Rudého dne. V této skupině se projevuje snaha, převaliti odpovědnost s vedení na »široký proletářský kolektiv«. — d) Levý směr zastává názor, že porážka Rudého dne je následek těžkých oportunistických chyb, které způsobily, že praktická politika strany se velmi uchýlila do prava. Jen v této souvislosti lze správně porozuměti chybám při akci Rudého dne. — e) Stanovisko Neurathovy skupiny není ještě známo. Je pravděpodobné, že se vynasnaží využíti situace pro své zvláštní cíle.

Takové bylo v podstatě stanovisko, na něž se postavila levá oposice při jednání v české komisi, a v referátu soudr. Gottwalda bylo ještě rozšířeno. Stanovisko řečníků jiných skupin je v podstatě uvedeno ve zmíněné charakteristice. Mluvčí Jílkovy skupiny, zejména Jílek sám a soudr. Stern, se pokoušeli dokazovat, že strana udělala veliké chyby, ale přes to že její postup byl správný.

Výsledky diskuse, provedené v středoevropském sekretariátu, byly shrnuty v řeči soudr. Guseva. Ta měla veliký význam, poněvadž zbavila diskusi všeho podružného a určitě vymezila základní otázky, o nichž se mělo diskutovat.

Vláda dovedla sebrat a mobilisovat své sily, ale nedovedla to naše komunistická strana. Proti tomuto nejdůležitějšímu faktu ustupují do pozadí všechny výklady o úspěších strany, jednotlivé, zde uvedené charakteristiky skupiny Jílka-Zápotockého, přečetné debaty o skutečných chybách atd.

Po těchto všeobecných zjištěních se soudr. Gusev obíral otázkou, která byla v celé diskusi na prvním místě, totiž, zda porážka Rudého dne může být vysvětlena jen chybami organisačními, či zda jde o chyby politické a zda politická linie byla správná. Tyto otázky musily býti rozebrány, poněvadž i u oposice byl v nich určitý zmatek.

Vždyť na příklad v resoluci ústeckého krajského vedení, které se přidalo k oposici a žádalo, aby vedení strany odstoupilo ještě před sjezdem strany, se prohlašovalo, že linie strany byla správná. Názorový zmatek se projevil nejkřiklavěji celou teorií, totiž, že politická linie strany byla správná, ale v praksi že byla zkažena, že politická linie a prakse strany byly protichůdné. Podle teorie soudr. Sterna mohla strana dělat závažné chyby, a přesto její politická linie mohla být správná. Tohle povídání bylo rozcupováno řečí soudr. Guseva:

Organisační a technické chyby či nedostatky vnitrostranického režimu nemohou zkazit správnou politickou linii, mohou ji jen oslabiti. Správná politická linie bude míti správné politické výsledky, jež ovšem mají určitý vztah k technickým a organisačním chybám … Soudruzi se zamotávají do rozporů; na příklad soudruh Stern, který v hlavním referátu v plénu ústředního výboru dokazoval, že politická linie byla správná, ale jedním dechem v témže referátu navrhoval, aby se rozpustilo Polbyro. Je-li politická linie správná, nesmí být rozpuštěno Polbyro, které ji provádělo. Byly i takové formulace:

»6. července byla poražena ne politická linie, ale strana.« Jak se tomu má rozumět? Vznáší se snad politická linie ve vesmíru mimo stranu? Vždyť je nerozlučně spojena se stranou. Jak máme posuzovat politickou linii strany? Snad podle toho, co je o ní psáno? Ne, neposuzujeme strany podle jejího úmyslu a slov, nýbrž podle skutků … Celé to mluvení o správnosti politické linie má jen účel zatušovati chyby, jichž se dopustila strana a ústřední výbor.

Po mém mínění možno správnou politickou linii definovati takto: je to postup, který burcuje dělnické masy k třídnímu boji, nic více. Jestliže však strana a masy se rozcházejí, je-li strana od mas isolována, pak je politická linie nesprávná.

Z této odpovědi na otázku po politické linii strany vyplývala druhá, totiž důkaz, že strana je vzdálena mas, čili že porážku lze vysvětlovat ne pasivností mas, nýbrž pasivností strany. Ale nejprve se musila vyvrátit teorie o »pasivní sympatii mas«, hlásaná většinou ústředního výboru.

Jaká jest podstata téže teorie? Lze ji vyjádřit asi takto: ani po porážce nemáme proč býti pesimističtí, máme sympatie mas, jenže jsou to sympatie pasivní… Začíná však nové údobí, je třeba sympatie pasivní proměniti v aktivní. Znakem tohoto nového údobí je zostření třídních protiv, prohloubení mezinárodních rozporů, nebezpečí války, zejména nebezpečí války proti SSSR… Je jisté, že úkolem naší strany je pracovat o mnoho aktivněji, aby se pasivní sympatie mas staly aktivní. V takové době je teorie o pasivních sympatiích kvietistická, uspává, dělá stranu pasivní… Poněvadž strana sama je pasivní, nedovede ani zvýšiti pasivní sympatie mas, jak náleží, udělat je aktivní.

Tím bylo řečeno to, co nemohli jaktěživi, pochopit oportunisté v KSČ, totiž že aktivnost či pasivnost mas nelze posuzovat bez zřetele k činnosti strany, k chování strany v hromadných zápasech. V situaci, která objektivně prohlubuje třídní rozpory, musí je prohlubovat, kryje se otázka, zda masy vedou veliké politické boje s otázkou, zda je strana s to, vést masy do tohoto boje. Ne-li, pak je hnutí mas spontánní a neorganisované. A z toho vyplývá hlavní naučení z Rudého dne:

Hlavní příčinou všech chyb je to, že se strana dosud nenaučila vyburcovat masy, změnit jejich pasivní sympatie v aktivní, že se nedovedla postaviti v čelo spontánních hnutí mas. Strana se ještě nenaučila vést hromadný boj v nových poměrech. To je nejdůležitější poučení z událostí a porážek posledních měsíců. Není pochyby o tom, že strana je isolována od mas, projevilo se to nejnázorněji právě neúspěchem Rudého dne. Z toho plyne, že politická linie strany nebyla správná.

S předešlým souvisely také chyby, spáchané v přípravě Rudého dne.

Hlavní chyba byla, že myšlenka Rudého dne byla vzata ze vzduchu, vymyšlena u zeleného stolu. V masách nebylo pro to náležité nálady, ani náležitého protestu. Široké vrstvy pokládaly tuto akci vůbec za odpověď na zakázání Spartakiády, nikoli za politickou hromadnou akci k všeobecným třídním cílům.

Na výkřik odpovídá soudr. Gusev: »NerozuměIy-li masy straně, nejsou tím vinny ony, ale strana.«

V poslední části řeči se soudr. Gusev zabýval situací ve straně. Kdežto většina delegace tvrdila, že ve straně není krise, konstatoval soudruh Gusev, že strana je v hluboké krisi, a že po takové porážce musila krise nastat.

Zároveň musilo být konstatováno, že rozrůznění na jednotlivé skupiny není ještě skončeno a bylo by chybné, označovat je definitivně. Proto je resoluce karlovarského krajského vedení, která označila ústřední výbor za »protileninský«, nesprávná, jako antimemorandum, které cejchuje oposici jako »trockistickou«.

Krise tkví v neobyčejně velikém pravém nebezpečí, které je v Československu větší, než v jiných stranách. Je to jednak následek toho, že v KSČ je mnoho starých sociálních demokratů, jednak toho, že v Československu není levé sociální demokracie, a tak leví sociální demokraté tlačí na stranu.

Tyto myšlenky rozvedl soudr. Gusev v závěrečné řeči, v níž rozebral zejména vnitřní položení strany. Především zjistil, že diskuse pominula většinou hlavní otázky, že směry v KSČ se ještě neutvořily a oposice se teprve rozšiřuje. O žádném směru se nemůže říci, že je bolševický na 100 procent.

Z toho vyplynul závěr pro diskusi ve straně: »Hlavním úkolem strany, hlavním úkolem diskuse je, vyvést stranu z oportunistické pasivnosti k bolševické aktivnosti. Kolem toho se musí točit celá diskuse.«


Související články:
(Historie - dělnické hnutí v ČR)

Seznam hlavní pouľité literatury (25.01.2015)
Hospodářskou krisí k boji o diktaturu proletariátu (24.01.2015)
Vystoupení Friedovy skupiny a sektářské tendence v KSČ (24.01.2015)
KSČ v boji o většinu dělnické třídy (24.01.2015)
Haisův puč (24.01.2015)
Pátý sjezd KSČ (19.01.2015)
Boj textilního dělnictva a poučení z něho (19.01.2015)
Otevřený list Komunistické internacionály a diskuse v KSČ roku 1928 (17.01.2015)
V době zostřených třídních bojů až k Rudému dni (15.01.2015)
Strana a odborová otázka (15.01.2015)
IV. sjezd KSČ (15.01.2015)
Trockismus v Československu (15.01.2015)
Období stabilisování kapitalismu a vývoj československého dělnictva vlevo (13.01.2015)
Pátá rozšířená exekutiva a československá otázka (13.01.2015)
Brněnské memorandum (13.01.2015)
Bubníkovská krise (13.01.2015)
Druhý sjezd KSČ (13.01.2015)
Od V. sjezdu Kominterny k II. sjezdu KSČ (11.01.2015)
©meralismus a poučení z roku 1923 (10.01.2015)
Boj s jílkovskou oposicí (08.01.2015)
Boj na odborové frontě (08.01.2015)
Obrat k masám (08.01.2015)
KSČ a živnostenská politika (26.12.2013)
Utvoření komunistické strany na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině (04.12.2013)
Cesta k jednotné Komunistické straně Československa (04.12.2013)
Prosincová stávka českého proletariátu (04.12.2013)
Vznik německé levice a karlovarský sjezd strany (04.12.2013)
Vznik československé republiky a vývoj dělnického hnutí až k prosincové stávce (04.12.2013)
Česká komunistická strana v Rusku (04.12.2013)
Zahraniční akce prof. Masaryka a založení československého státu (30.11.2013)
Rozpadnutí rakouského státu a vnitřní vývoj sociální demokracie (30.11.2013)
Dějiny Komunistické strany Československa (29.11.2013)
Krach rakouské sociální demokracie a jeho příčiny (27.11.2013)
Předmluva (27.11.2013)
MY A ONI: K základním rozdílům mezi komunistickou a sociálně demokratickou levicí (20.01.2008)
Bohumír ©meral - osobnost, která by neměla zapadnout do zapomnění (25.10.2007)
K 75. výročí mostecké stávky (25.03.2007)
Patřil mezi jednu z nejvýznamnějších postav dělnického a levicového hnutí (26.11.2006)
Gottwaldovo místo v dějinách komunistického hnutí (26.11.2006)
Dělnická strana (01.02.2006)
Sudetští Němci a předválečná KSČ (25.01.2005)
Jan Šverma (10.11.2004)
První máje 1968 a 2004 v Praze a historie (02.05.2004)
Novinář neprivilegovaných (05.02.2003)
Zur Lage und Geschichte der SDS (02.02.2000)
Poznámky k postavení a historii SDS (02.02.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Pavel Reiman | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
559 (559 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
500 (500 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
448 (448 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
405 (405 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
593 (593 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
466 (466 hl.)
Prohnilý humanismus !!
408 (408 hl.)

Celkem hlasovalo: 3379


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.