Třináctá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931Musíme vysvětlit, proč v tehdejších historických poměrech
svedla KSČ první boj ve straně s ťlevicíŤ. Musíme to vysvětlit proto, že
kritika strany zleva byla na tehdejším stupni vývoje historicky nevyhnutelná.
Stavši se v boji s oportunistickými tendencemi šmeralovými mezinárodní, udělala
strana značný pokrok v překonání oportunistických tendencí v československém
dělnickém hnutí. Ale, jak se ukázalo v Karlově puči, byly oportunistické
tradice ve hnutí zakořeněny hluboko.
Byl-li přesto první vnitrostranický boj veden proti ťlevéŤ
oposici, je to vysvětlitelné historickou situací. První revoluční vlna po válce
opadla a dělnická třída se octla proti útoku kapitalistické třídy. Jenže část
dělnictva i část komunistických stran hned toho historického obratu nepochopily,
a tak se projevily tendence, přidržovat se v bojích taktiky z předchozího údobí
revolučních bojů dělnictva. Proto, když se začalo užívat taktiky jednotné
fronty, vzniklo nejen v Československu, ale po celém světě ťlevéŤ hnutí,
vyvolané neporozuměním novým podmínkám boje. Nositeli těchto ťlevýchŤ nálad
byly často živly, které se připojily k revolučnímu hnutí teprve po válce,
doufajíce v rychlé a snadné vítězství, a pozbyly trpělivosti, jakmile se
ukázalo, že dělnictvo zvítězí až po několika historických oklikách. Nebylo
náhodou, že tyto ťlevéŤ nálady byly nejsilnější právě ve stranách, které dosud
hluboko vězely v oportunistických, sociálnědemokratických tradicích. V KSČ byly
ještě posíleny nespokojeností některých částí dělnictva s oportunistickými
chybami a s nečinností vedení strany. Ale právě proto, že v KSČ nebylo pevné
revoluční tradice, vznikla z těch nálad ne levá oposice, dovedoucí správně
kritisovat stranu a napomáhající překonat oportunistickou tradici, nýbrž
oposice, která byla jednak projevem nejasných oposičních nálad části dělnictva,
jednak měla sama nejasné anarcho-syndikalistické názory. Tyto historické
podmínky způsobily, že první ťlev፠oposice v KSČ byla jen obrácené
šmeralovství, a že hluk, jaký oposice způsobila, byl v křiklavém nepoměru k
jejím politickým kvalitám. Svou maloměšťácko-anarchistickou povahu projevila hned
v samém počátku, porušivši nejzákladnějěí pravidla stranické kázně.
Hned po ustavujícím sjezdu KSČ měla Jílkova skupina většinu
v ústředním výboru strany. Sotva však o ni přšla, sotva nová většina
udělala generálním tajemníkem strany místo Jílka soudr. Zápotockého,
propuštěného právě z vězení, začala Jílkova skupina útočit na vedení strany.
Časopis "Komunista" vzniklý z časopisu marxistické levice "Sociální demokrat",
se stal frakčním časopisem jílkovské skupiny. K otevřené srážce s většinou
strany došlo, když tato skupina chtěla "Komunistu" vydávat jako svůj, frakční
časopis, nezávislý na straně. Místo opravdové politické kritiky vedení strany,
začala jílkovská skupina vynalézat neudržitelné a nedokázané frakční pomluvy.
Poněvadž Jílkova skupina, jako poloanarchistická, byla úplně neschopna
kritisovat chyby, vznikající ze zakořeněných sociálnědemokratických tradic
strany, začala bojovat takhle. A boj o svůj frakční časopis vyvrcholila tím, že
před samou říšskou konferencí strany, která se měla konat v říjnu, vydala leták
na všechny organisace, v němž se to hemžilo nejhloupějšími pomluvami většiny
strany. Boj většiny proti "levé" oposici byl líčen tak, jako by si tato většina
připravovala cestu do vlády rozštěpením strany a vyloučením oposice. Na toto
neslýchané obvinění nedovedla říšská konference odpovědět jinak, než vyloučením
vůdců oposice, mezi nimi Jílka, Šturce, Bolena, Vajtauera a j.
Způsob vystupování Jílkovy skupiny byl ovšem přirozeným následkem
politické neujasněnosti směru, stojícího na stanovisku
anarcho-syndikalistickém, což projevovala tím, že od počátku podkopávala
leninské organisační zásady, totiž železnou a neochvějnou stranickou kázeň.
Právě proto, že tato skupina byla anarcho-syndikalistická, nedovedla
mobilisovat stranu proti šmeralismu a k překonání oportunismu.
Dějinné podmínky, v nichž Jílkova skupina vystupovala, byly
by pro skutečnou levou oposici velmi příznivé. Již r. 1922 bylo zřejmé, že
šmeralovské vedení strany nedovede udělat KSČ z polosociálnědemokratické
bolševickou masovou stranu. Byla veliká nespokojenost s vedením strany, které
vůbec dělnictvo nemobilisovalo. A přece to jílkovská skupina svými způsoby
vnitrostranického boje dovedla až tam, že přišla o většinu ve vedení strany a v
organisacích neměla opory, kromě v prostějovském kraji. To proto, že její
způsoby boje i program byly anarchistické.
Chceme-li charakterisovat jílkovství, podivnou směsici
"levého" radikalismu a zjevného oportunismu, musíme si všimnouti ideologického
podkladu jílkovské skupiny, vysvětleného ve Vajtauerově programu roku 1922 v
oposičním "Komunistovi". Programem jílkovské skupiny nebyla sociální revoluce,
nýbrž reforma kapitalistické společnosti odstraněním rozporů kapitalismu. Měla
na to báječný recept: odstranění kapitalistické konkurence. Recept byl výsledkem
tohoto "rozboru" poválečného kapitalismu.
Ve třetím roce po válce byla téměř ve všech zemích
odstraněna zásada, zavedená za války, že se má hospodařiti podle potřeb
obyvatelstva, umožniti nákup nutných životních potřeb (vázané válečné
hospodářství), místo toho nastala volná soutěž. Tato nová zásada výroby sice
dočasně zvýšila zisk kapitalistů, ale zakrátko se ukázalo, že se kapitalismus
tímto návratem k předválečnému způsobu hospodářství dostal na šikmou plochu.
Jakmile byl učiněn smělý objev, že všechno zlo v
kapitalistickém hospodářství vzchází z volné soutěže, vyplynulo z toho
nevyhnutelně i řešení: odstranit volnou soutěž, aby se ozdravil kapitalismus,
octnuvší se na "šikmé ploše".
Vajtauer to formuloval takto:
Z toho vyplývá pro opravdu mezinárodni a proletářskou
stranu dvojí povinnost.
I. Bojovat proti zásadě a zájmům soutěže - tak zv. boj
proti hospodářské válce.
II. Stupňovat všechny akce, které uvolňují cestu k nové
zásadě světového hospodářského míru, k výrobě podle obecných potřeb.
Tyto dvě základní zásady jsou zkušebním kamenem,
ukazovatelem správné cesty - strana, která se jimi řídi, nemůže sejíti s
revoluční cesty. Každé údobí může míti jiná hesla: "Pryč se soutěží", "pryč se
světovou hospodářskou válkou", "zastavit vývoz do ciziny", "všechno zboží do
našich domů" atd. Ale každé to heslo vyplývá z těchto dvou základních
požadavků.
Z toho je patrna podstata programu jílkovské skupiny:
odstranit volnou soutěž, ale ponechat kapitalismus. Jak se to mohlo provést? O
tom nás poučuje jiná kapitola toho květnatého nesmyslu:
Od státu se musí požadovati, aby učinil pro oběti
hospodářské války aspoň tolik, kolik udělal za války pro výrobu a distribuci.
Proto je nutné sáhnouti k jinému prostředku: rozdílet výrobky potřebným lidem
úplně nebo z poloviny zdarma. To však předpokládá, že stát zabaví všechny
výrobní prostředky a soustředí je ve velikém státním kartelu a že rozdílení výrobku
svěří družstvům, jejichž členem se musí státi každý.
Této myšlence provedení ťpřechodného státníhoŤ kapitalismu
plně odpovídalo to, co Vajtaueruv program nejvřeleji doporučoval jako hlavní
prostředek "přímé akce" proletariátu:
I. Bojkot kapitalistických výrobků.
II. Rozšíření a zcentralisování všech výrobních družstev.
A Vajtaueruv program k tomu dodával:
Dělnictvo může dnes svým bojkotem zničiti kteroukoli
firmu, která vyrábí předměty draze anebo zachází s dělnictvem nemilosrdně.
Je to sice paradoxní, ale historická skutečnost: "levá"
oposice, která se vytvořila v KSČ před IV. světovým sjezdem Kominterny, hájila
tohoto programu: odstranit kapitalistickou soutěž státním kapitalismem a
bojkotem kapitalistických výrobků. Vajtaueruv program způsobil, že marxistická
skupina pražské organisace, která zprvu podporovala Jílka a nabyla mezitím značného
vlivu, se od jílkovské skupiny odtrhla. Marxistická skupina bojovala, ovšem po
výtce teoreticky, proti oportunistickému kažení taktiky jednotné fronty a hesla
dělnicko-rolnické vlády. V "Thesích o dělnické vládě", uveřejněných v
časopise "Proletkult", odmítala ostře myšlenku, chtít revoluci nahrazovat
dělnickou vládou, jako kladným přechodem od diktatury měšťáctva k diktatuře
proletariátu. Diskusní večery o jednotné frontě, pořádané "Marxistickým
sdružením", byly projevem oposice proti šmeralismu. Poněvadž časopis
"Komunista" byl tehdy volnou tribunou pro diskusi a polemiku proti oportunismu
vedení strany, využili toho členové "Marxistického sdružení" a sblížili se s
jílkovskou skupinou, doufajíce, že se jim podaří odstranit její neujasněnost a
že s ní povedou společný boj s oportunismem. Tato naděje se ukázala klamná, a
ocenění jílkovské skupiny nesprávné. Po uveřejnění Vajtauerova programu se "Marxistické
sdružení" marně pokoušelo pohnout vůdce jílkovské skupiny, aby se toho
dokumentu zřekli, dokazujíc jim bod za bodem, jak je maloměšťácko-anarchistický
a protimarxistický. Jílek a Bolen se nedali přesvědčit a tak se obě skupiny
rozešly.
Za těchto okolností musil IV. sjezd Kominterny,
vypracovávající základy nové taktiky jednotné fronty proletariátu, zaujat stanovisko
ve vnitrostranických otázkách KSČ a zejména rozhodnout o vyloučení vůdců
oposice, provedeném říšskou konferencí KSČ.
Vystoupení jílkovské oposice nemohlo zastříti skutečnost, že
hlavní nebezpečí hrozí KSČ od pravého oportunismu. Vždyť program jílkovské
skupiny byl v podstatě nikoli levě revoluční, ale zmateně maloměšťácký. Tento
ráz byl jí také veřejně vytčen, když se na IV. sjezdu Kominterny vytasila s pohádkami
o Šmeralových plánech, jít do vlády. Tím však nebyla věc pro sjezd Kominterny
vyřízena; musil také zjistit, kde se vzala levá nálada, z níž vyrostla
jílkovská oposice. A tak dospěl k poznání, že tento maloměšťácký radikalismus
byl jen odrazem neurčité nespokojenosti širokých vrstev dělnictva, které
instinktivně protestovalo proti oportunismu vrchních instancí strany i proti
jejich nečinnosti v naléhavých denních otázkách, zejména v otázce
nezaměstnanosti. Tato oprávněná nespokojenost proletariátu se obrazila
skresleně v programu ťlevéŤ oposice. Z toho usoudil sjezd Kominterny, že v Československu
je půda pro "levou" dělnickou stranu, a poněvadž KSČ byla ještě
polosociálnědemokratická, hrozilo nebezpečí, že "levá" strana by mohla
odtrhnout od KSČ část dělnictva neujasněného, ale revolučně naladěného.
Usoudilo se, že vyloučení oposice bylo opatření nesprávné, a proto sjezd
Kominterny revidoval usnesení říšské konference KSČ v tom smyslu, aby 7 vyloučených
bylo jen zbaveno funkcí ve straně do příštího sjezdu strany. Tím se předešlo možnosti
rozštěpení KSČ zleva, které by bylo ztížilo revoluční vývoj strany.
Ale, zamítnuv vyloučení, vyslovil IV. sjezd Kominterny
zároveň také zničující ortel nad jílkovskou oposicí:
Programatické požadavky oposice, vyjádřené ve Vajtauerově
návrhu programu, obsahují názory syndikalisticko-anarchistické, nikoli
marxistické a komunistické. To, že se Oposice za ně staví, je důkazem, že se ve
všech základních otázkách odchyluje anarchisticko-syndikalisticky od zásad Komunistické
internacionály.
Výsledkem IV. světového sjezdu KI bylo, že oposice ve straně
zůstala, ale na dlouho úplně ztichla. Ale co platno, když už nadělala velikou
škodu. Kdyby se Jílkova skupina byla jen sama znemožnila, nebylo by to bývalo
tak zlé, horší bylo, že v členstvu KSČ vyvolala hlubokou nedůvěru v levou
oposici vůbec, nedůvěru, která se dlouho obracela i proti správné politické
kritice šmeralovského vedení strany. Výsledek "levé" oposice, která obvinila
Šmerala z ministerských choutek, byl, že oportunistické tendence KSČ nebyly
překonány, nýbrž uchovány.