Osmnáctá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931I v bojích, vyvolaných vyloučením Bubníkovým z KSČ, a které
ohrožovaly stranu roztržkou, snažilo se pravé křídlo strany nadále zostřit
zásadní sporné otázky politické, a jako na II. sjezdu strany, manévrovat
tvrzením, že o usneseních V. světového kongresu KI není ve straně rozporů.
Proti směrnici II. sjezdu se bojovalo výlučně tvrzením, že levá většina
ústředního výboru neprovádí oněch směrnic správně a že v tom boji nejde o linii
strany, ale o vyčištění vedení strany od neschopných a korupčních živlů. Toto
vystupování pravice se projevilo nejkřiklavěji v dokumentu, který byl
zrovna před jednáním páté rozšířené exekutivy připraven výkonným výborem
brněnského kraje, v dokumentu, známém jako »Brněnské memorandum«. Ústřední
výbor strany se usnesl 28. února, vyslat k zasedání exekutivy početnou delegaci
a vzít do ní i zástupce dělnictva z oposičních krajů pražského, brněnského a
kladenského. Toto usnesení vyvolalo u brněnských likvidátorů ohromný rozruch.
Cítili se »uraženi« nejvíce tím, že ústřední výbor strany se omezil jen na
vyslání oposičních dělníků brněnského kraje do Moskvy a pominul intelektuální
vůdce brněnského likvidátorského puče. Poněvadž prý brněnští dělníci nedovedou
hájit stanoviska likvidátorů, ovládajících brněnský krajský výbor, usnesl se
tento výbor předložit exekutivě písemné memorandum. V tomto dokumentu bylo
obšírně vyloženo likvidátorské stanovisko. Obrazila se v něm především
domýšlivost obou brněnských intelektuálů, dr. Ečera a dr. Sterna, kteří se
postavili proti rozmnožení delegace KSČ na moskevskou exekutivu dělníky takto:
Podle pokynů pražského ústředí by Marx ani Lenin nemohli
býti členy pražské, kladenské a brněnské delegace… Vědouce, že naší delegaci
není dopřáno obšírně a jasně vyložiti názor brněnského kraje, vědouce také, že
zejména v diskusi s teoreticky a prakticky vyškolenými soudruhy z exekutivy
Internacionály bude asi pociťována teoretická nedostatečnost naší delegace,
vypracovali jsme, pokud to bylo možné v krátkém čase, stručnou zprávu, jež měla
sloužiti naší delegaci jako základ otázek, jež rozvine.
Duševní ubohost brněnského memoranda, které spojilo v jedno
útoky celé likvidátorské fronty proti ústřednímu výboru strany, se křiklavě
odráží od intelektuální domýšlivosti jeho původců, kteří se postavili naroveň
Marxovi a Leninovi, a hořce si stěžovali, že nebyli vzati do delegace.
Brněnské memorandum ukázalo nad slunce jasněji frakční strategii
pravice. Bojovali ne s politickými hesly, ale s heslem »očistit stranu« od
korupčních živlů. V souhlasu s celkovou frakční strategií pravice prohlašuje i
»Brněnské memorandum«:
Především musíme vytknouti, že v základních otázkách
nebylo a není ani nyní politického rozporu mezi vedením strany a vedením
brněnského kraje.
Jestliže, jak tvrdili brněnští, nebylo diferencí
politických, v čem tedy byla krise strany, ohrožující stranu roztržkou?
Kompromisní kandidátka, sestavená druhým sjezdem strany,
vynesla pojednou do čela strany četné osoby, úplně neznámé širšímu kruhu
členstva, a jež k novému postavení neoprávnilo nic jiného, než krajně radikální
fráze, jež vytrubovaly před samým sjezdem… Jaké síly rozhodovaly ve vedení?
Především jednotlivé osoby, nespolehlivé, zkorumpované živly, které dovedly
levičáckým vystupováním zakrýti svou pravou povahu, jmenujeme Horna, Verčíka a
Seidlera, některé členy mládeže, nyní také již vyloučené. Této skupině ve
vedení, těmto korupčním, hmotným výhodám přístupným živlům jsme vypověděli boj.
Podle toho byl hlavní příčinou krise ne spor o zásadní
směrnici strany, ale fakt, že ve vedení strany jsou, jak tvrdili likvidátoři,
korupční živly. To byl domnělý důvod k neslýchanému frakčnímu boji, během něhož
brněnské krajské vedení dalo obsadit redakci brněnského listu strany a který
přivodil i nebezpečí rozštěpení strany. Celý ten boj prohlašován za boj »o
vyčištění strany«. A z téhož důvodu se otevřeně vystupovalo pro vyloučeného nepřítele
strany, Bubníka.
Hned po prohlášení memoranda, že se brněnské krajské vedení
staví proti každému úmyslu rozštěpit stranu, následuje nezahalená obhajoba
bubníkovství:
Jsme dosud přesvědčeni, že Bubník neměl zprvu úmyslu,
postaviti se proti KSČ, ale zašel do krajnosti ve své obraně teprve, když byl
ukvapeně vyloučen.
Podle vylíčení brněnských nevyvolal nebezpečí rozkolu
Bubník, nýbrž vedení, které tohoto renegáta vyloučilo. Za frází o »očistě
strany« se tajila obrana rozbíječů strany, od jejichž názorů brněnští nebyli
daleko. Ač brněnští předstírali, jak jen mohli, že jim jde jen o »vyčištění«
strany od korupčních živlů, nemohli zakrýt skutečné sociálnědemokratické
názory. Soudruh Stalin měl úplnou pravdu, když ve své řeči o »Brněnském
memorandu« prohlásil v českém podvýboru rozšířené exekutivy, že je to dokument,
»který se protiví zásadám bolševictví a úplně se rozchází s postupem
Kominterny«. Soudruh Stalin shrnul kritiku »Brněnského memoranda« v pět bodů:
1. V »Brněnském prohlášení« je prazvláštní teorie, nemající
nic společného s leninismem. »Brněnské prohlášení« popírá úkol strany,
organisovat revoluci. Omezuje činnost strany na pouhé trpné přihlížení k
revolučním událostem.
2. V »Brněnském prohlášení« je ryze menševické stanovisko
k hromadným akcím.
3. Je známo, že velmi důležité pro komunistické strany je
dávat co nejvíce pokročilých dělníků do vedoucích orgánů strany. Brněnské
prohlášení se staví proti proletarisování vedoucích orgánů strany.
4. Je známo, že životní otázkou komunistických stran je
vedení strany. Je známo, že centralisovaná strana je nemyslitelná bez řízení z
jednoho ústředí. »Brněnské prohlášení« znamená vyhlášení války ústřednímu
výboru československé komunistické strany, zvolenému na sjezdu té strany.
V útocích na ústřední výbor zachází »Brněnské prohlášení« až tam, že popírá
nutnost, řídit strany z jednoho ústředí. To není bolševictví, nýbrž
nejhorší anarchomenševictví v organisačních otázkách.
5. Konečně zabrání časopisu strany v Brně krajským
vedením. Lze vůbec pochybovat, že toto obsazení je projev banditství ve straně,
či, chcete-li, chuligánství?
Postačí, doložíme-li tuto všeobecnou charakteristiku
»Brněnského memoranda« jeho stanoviskem, zejména k otázce revoluce a
proletářských hromadných akcí. Způsob, jakým o tom pojednává, svědčí o docela
menševickém pojetí vztahu strany k masám, vztahu vedení strany k členstvu.
Skutečný vztah je v »Brněnském memorandu« postaven na hlavu. Teorie o
spontánnosti mas je vyhnána do krajnosti. Strana, která nevede, ale nechá
se vést masami, které se pustí do boje proti vůli strany, toť politický ideál
brněnských likvidátorů.
Při posuzování revolučního rázu nějakého údobí jde méně o
vedení a spíše o chování mas. Revoluční vedení nevytvoří komunistické strany,
zato revoluční dělnictvo umožňuje a dělá nezbytným revoluční vedení. Nyní není
v KSČ ani uvědomělého komunistického vedení, ani uvědomělé komunistické masy.
Podle toho by mělo býti úkolem vedení strany, když není revolučních
mas, aby nečinně založilo ruce a vyčkávalo, až nastane revoluční situace. Po
leninském učení, po jeho jasném názoru, že úkolem strany, a zejména jejího
vedení, je připravovat a organisovat revoluci, není v »Brněnském memorandu« ani
stopy:
Vyplenění obchodů při drahotní demonstraci, poněvadž to
vedení nařídilo, je něco zhola jiného, než vyplenění obchodů lidem přes domluvy
vedení. První náleží k romantické obětovnosti, druhé je bezpečnou známkou
revolučního údobí.
Ovšem ve stranické diskusi nešlo o to plenění. Že strana, vedoucí
masy do boje proti drahotě, vydala heslo »drancovat«, je jedna z nesčetných
pomluv, jimiž likvidátoři zasypávali nové vedení strany. V diskusi nešlo o
plenění, ale o stanovisko likvidátorů, kteří pozbyli víry v revoluční síly
dělnické třídy a stabilisování kapitalismu chápali tak, že je nemožné vésti
nejen rozhodující boj o moc, ale ani hospodářské a politické dílčí boje. Když
strana začala překonávat pasivnost dřívějšího vedení, když začala plánovitě
vodit dělnictvo do boje za každodenní požadavky, vlezli jí do cesty likvidátoři
ve straně s teorií, že nelze vést organisovaný boj, že strana musí všechno
přenechat samovolné činnosti mas. Ba, likvidátoři zašli tak daleko, že odmítali
proletářský hromadný boj i tehdy, kdy masy samy na boj naléhaly.
Ani bojechtivá masa nesmí býti vedena do boje, má-li
místo kulí hrách. Chce-li někdo zachovat rozvahu, neznamená to, že chce utíkat
z boje. Má-li se bojovat, musí být ne-li jistota, že se zvítězí, tedy aspoň
možnost vítězství. Je-li porážka jistá, odraďuje to od boje, a porážka je jistá
tam, kde nejsou ozbrojení vojáci. Strana, která není ještě zbolševisována, není
ještě vystrojena k boji. Bylo by tedy úkolem levého vedení KSC, předvésti naši
sekci Komunistické internacionále jako pohotovou k boji a ne ji pokládat
za schopnou boje a chtíti ji vést do bojů, v nichž je porážka jistá.
Tak vedla teorie likvidátorů k stanovisku: »Stůj co stůj, za
všech okolností proti boji.« Nic tak jasně neukazovalo, že teorie likvidátorů
je způsobilá odzbrojit nejen stranu, ale i všechno dělnictvo v Československu,
neboť tvrdila, že u nás není půdy k rozvinutí třídních bojů. Bolševisování si
brněnští likvidátoři vykládali jako přípravu k boji, k němuž nedojde! Byla to
do krajnosti dovedená šmeralovská teorie, prohlášená již na zakládacím sjezdu
strany, totiž, že se síly nesmějí roztříštit v dílčích bojích, že se musí
vyčkati rozhodujícího boje, teorie, vedoucí k představě komunistické strany,
která nejen pasivně vyčkává, ale také se stává přímo brzdou dělnických bojů,
poněvadž »není ještě bolševická«. Komunistická strana, jakou si přáli
likvidátoři, byla karikaturou komunistické strany, druhým, zhoršeným vydáním
sociální demokracie. Proto měl soudr. Stalin pravdu, když ze záplavy frází o
boji za »očistu strany«, vyzvedl otázku, co soudí »Brněnské memorandum« o
revoluci a o hromadných akcích.
Neméně důležitá byla i svérázná představa brněnských o stranické
disciplíně:
Předpokladem opravdové kázně ve straně je ukázněnost
vedení. Přísně ukázněné provádění usnesení strany může býti ku prospěchu
proletariátu a strany jen tehdy, je-li vedení samo zárukou, že usnesení
vycházejí od plně ukázněných vůdců.
Z toho plyne, že nižší orgány se musí podřídit disciplinárně
jen tehdy, líbí-li se jim vedení strany. Teorie o stranické kázni, zastávané
brněnskými, byla teorií o úplném chaosu ve straně, který by musil přivodit úplné
vymizení kázně ve straně a také přivodil, jak ukázal právě brněnský přiklad.
Charakterisovali jsme stručně podstatný obsah »Brněnského memoranda«.
Jeho význam v dějinách strany je v tom, že teorii šmeralovskou vyhnal do
krajních důsledků, až neměla již nic společného s komunismem. V předvečer
V. rozšířené exekutivy ukázalo »Brněnské memorandum«, že oportunismus v KSČ
vyrostl ve zjevné likvidátorství a to také dalo ráz jednání československé
komisi v Moskvě.