Od V. sjezdu Kominterny k II. sjezdu KSČ

První krise bolševisování KSČ v letech 1924—1925 byla vyvolána oportunistickým postupem šmeralovského vedení strany až do V. sjezdu Kominterny, postupem, který se nejkřiklavěji projevil v poměru k revolučnímu hnutí v Německu v roce 1923. Diskuse o výsledcích roku 1923 se prohloubila tím, že po porážce německého proletariátu se objevily první známky poměrného stabilisování kapitalismu. Schopnost kapitalismu, překonat nejhorší krisi poválečnou, byť na útraty životní úrovně proletariátu a jakž takž obnovit výrobní mechanismus, jakož i pozvolné stoupání výroby na předválečnou úroveň, všechno to vyvolalo v řadách KI jakési iluse o stabilisování kapitalismu. Iluse o tom, že kapitalistické stabilisování nebude pouhou episodou ve všeobecné krisi kapitalismu, ale že povede k obnově kapitalistického hospodářství. Tyto iluse vnikly do řad KSČ hlouběji, než do jiných komunistických stran. A to z mnohých důvodů. KSČ vznikla převážně ze sociální demokracie, ještě v roce 1924 bylo v ní 70 procent členů bývalých sociálních demokratů. Vznik samostatného československého státu vyvolal rovněž plno ilusí národních. Ty byly posilovány tím, že československý kapitalismus překonal poválečnou krisi rychleji a snáze než Německo, kde proletariát prodělal četné veliké dějinné třídní boje. Také národnostní poměry působily, poněvadž československé měšťáctvo vykonávalo největší tlak na dělnictvo potlačených národností, kdežto dělnictvo české mělo — aspoň poměrně — postavení výsadní, byť možnosti československého kapitalismu nestačily na zkorumpování větší části dělnické aristokracie. Nedostatek početné dělnické aristokracie způsobil, že komunistická strana měla hned od počátku v československé dělnické třídě velikou oporu a v rozhodujících místech i početně předstihovala sociální demokracii. Bylo také pochopitelné, že při větším vlivu komunistické strany našly půdu v masách, přešlých do KSČ, nacionální iluse, vyvolané zvláštními podmínkami československého dělnického hnutí. Není náhodou, že první krise v KSČ ukázala zajímavý obraz politického zeměpisu, totiž, že oportunisté v českých krajích dovedli strhnout za sebou většinu dělnictva, zatím co hnutí jinonárodních dělníků stálo jednotně a úplně za levou oposicí ve straně.

Na průběh krise působilo také to, že československé dělnictvo mělo jen málo revoluční zkušenosti. Politika vedení strany sice zkrachovala, ale tento krach nebyl pro české dělnictvo dosti přesvědčivý, jako byl pro německé krach brandlerismu v roce 1923, ježto vývoj dělnického hnutí v Československu byl, nehledíc k prosincové stávce, poměrně klidný a nepřerušován velikými revolučními hromadnými boji. Značný podíl měl na tom i jakýsi provincialismus československého politického života, v němž se dařilo maloměšťáckým náladám v dělnictvu, a konečně i nízká ideologická úroveň strany, která byla úplně bezradná v otázkách marxisticko-leninské teorie. Tento zvláštní vývoj se projevil vystoupením levé oposice, v níž zprvu nebyli nijak určitě odděleni souběžci od vlastního jádra levé oposice. I když začalo rozrůzňování ve straně, byl přece celkový průběh první vnitrostranické krise určován tím, že v čele levé oposice byly osoby, jejichž politika se dříve celkově určitěji neodlišila od politiky dřívějšího vedení strany. Tento ráz vedení levé oposice byl také příčinou zostření zásadních rozporů. Jednotné resoluce, předložené na II. sjezdu strany, nebyly jen výsledkem pokusů dřívějšího vedení strany, zakrýt vlastní stanovisko formálním uznáním usnesení V. sjezdu Kominterny, ale i výsledkem toho, že vedení levice nedovedlo objasnit zásadní rozpory.

V organisacích, zejména v pražských, se sice horlivě diskutovalo o problémech československého komunistického hnutí, především o přestavbě strany na závodní buňky, o dobytí většiny dělnické třídy, o jednotné frontě, o dělnické vládě a o národnostní otázce, ale vedení levice nedovedlo diskusi usměrnit, aby všechno členstvo dovedlo politické stanovisko levice zřetelně rozlišovat od stanoviska šmeralovců. Přesvědčování dělnictva o správnosti stanoviska levice bylo ztíženo nedostatečným spojováním mezinárodních problémů s problémy československými, a povolností levice k pokusům pravice, svést diskusi na pole osobní, na otázku složení vedení.

Jestliže přes tyto ideologické nedostatky levice šla diskuse tak do hloubky, že hrozilo nebezpečí roztržky, bylo to způsobeno tím, že ve straně byly hluboko zakořeněny oportunistické tradice. Slabost levice nezmírnila krise strany, ale měla za následek, že tato první krise bolševisování KSČ nemohla ještě přivodit skutečný obrat k překonání oportunistických tradic, a proto exekutiva Komunistické internacionály byla nucena zabránit roztržce strany utvořením politického bloku z levice a skupiny Šmeralovy, která ke konci krise zaujala postavení centristické.

Krise strany vypukla po jednání na V. sjezdu Kominterny. Před samým V. sjezdem byla i v KSČ diskuse o výsledcích sporu v ruské a v německé straně. Jenže začala dosti pozdě, ježto se vedení strany snažilo uhnout hlubším a zásadním diskusím. Šmeralovci byli vůbec proti diskusím ve straně, soudili, že to nejsou nutné stupně k vytvoření komunistických stran, nýbrž že zbytečně překážejí rozšíření vlivu strany v masách. Proto se vyhýbali všem hlubším diskusím, proto vytvořena mezi členstvem nepřátelská nálada proti diskutování ve straně, proto mohla pravice po V. sjezdu Kominterny dělat náladu proti nápravě postupu strany dokazováním, že diskuse ve straně jsou škodlivé. Nejvýrazněji se to projevilo v organisační zprávě soudr. Zápotockého na II. řádném sjezdu KSČ. Bylo v ní řečeno: »Zaplatili jsme diskusi strany ztrátou 40.000 organisovaných členů.«

Tato obava před veřejnou diskusí a vyhýbání se jí projevily se již na brněnské říšské konferenci strany, konané před samým V. sjezdem Kominterny. Na oné konferenci učiněn poslední pokus, než vypukne krise strany, »smířit« postup Komunistické internacionály se »šmeralismem«. Ukázalo se to zejména v »obratu«, provedeném na této konferenci v taktice jednotné fronty. Pod tlakem Komunistické internacionály uznala brněnská konference v resoluci, že taktika jednotné fronty je strategický manévr k odhalení sociálnědemokratických vůdců, ale hned k tomu poznamenala: »Musí se však dbát, abychom našim třídním protivníkům zbytečně neodhalovali smyslu naší revoluční strategie.« Tato resoluce měla být jen pro domácí potřeby vedení KSČ, navenek se mělo pokračovat jako dosud ve staré linii dohody.

Podobně zastírány protivy i v organisační otázce. Výsledek událostí v Německu ukazoval, že se komunistická strana musí nejen ideologicky bolševisovat, ale také přetvořit organisačně. Německé události dokázaly, že se musí zanechat sociálnědemokratického způsobu organisování na principu místních skupin a že se musí vytvořit buňky strany v závodech. Proto se předsednictvo exekutivy Komunistické internacionály usneslo, změnit organisační strukturu komunistických stran a udělat základem stranické organisace závodní buňky. Jak bylo toto usnesení přijato vedením KSČ, o tom svědčil článek v »Rudém právu«, v němž prohlášeno, že přestavba strany »působila v některých místech na soudruhy jako puma a byla přijata nepřátelsky«. Jsouc věrna oportunistickým názorům, pokusila se většina strany na říšské konferenci vyhnout určitému rozhodnutí v otázce buněk. Proto bylo usneseno, označovat závodní buňky jako »závodní sekce«, prozatím však ať se netvoří, místo nich ať se zakládají jen frakce v závodech. Závodní sekce však neměly být politicky samostatné; měly se omezit na práci v závodech a politické úkoly měly provádět, jako dosud, místní organisace. Závodní sekce měly být jen pomocnými orgány, podporující místní oganisaci. Tuto sociálnědemokratickou náladu, nepříznivou závodním buňkám, posilovala pravice ještě tím, že se dovolávala zaostalých částí dělnictva ve straně, a místo, aby zdůrazňovala politický význam závodních buněk, pokoušela se dělnictvo odstrašovat líčením nebezpečí a obtíže práce v závodech. Obratné využívání těch nálad dělnictva, nepříznivých přetvoření strany z organisací místních v závodní buňky, bylo při sociálnědemokratických tradicích KSČ jednou z hlavních příčin, proč během celé krise strany měla pravice takový vliv na zaostalé části KSČ.

Přes všechny pokusy, zastřít zásadní rozpory, se na brněnské říšské konferenci zřetelně odlišil postup šmeralovců od postupu Komunistické internacionály. Ještě ostřeji se toto rozlišení projevilo v osobním vystoupení jednotlivých členů vedení strany, zejména ve vystoupení Hůlově v diskusi před V. sjezdem Kominterny. Jestliže na brněnské říšské konferenci strany byla zastřená polemika se směrnicemi Kominterny, znamenalo vystoupení Hůlovo otevřený odpor pravých živlů proti bolševisování strany. Hůla, tehdy vedoucí činitel v užším výkonném výboru strany, zaujal před samým sjezdem Komunistické internacionály stanovisko k nejdůležitějším otázkám v několika článcích. V článku »K V. světovému sjezdu« projevil velmi názorně iluse o tom, že se kapitalismus stabilisuje definitivně:

Kdo by si však chtěl lámati hlavu prorokováním, kdy, za kolik měsíců nebo let dojde z důvodů vnitřních poměrů v jednotlivých státech k rozšíření proletářské revoluce, započaté v Rusku, ačkoliv poměr sil v nich dosud neprojevuje se převahou komunistických stran nad protivníkem, ten neuvažuje komunisticky, ale anarchisticky.

Pravice pokládala za zbytečné lámati si hlavu vývojem proletářské revoluce, poněvadž si představovala, že většiny dělnické třídy se dosáhne ne postupem revolučním, ale reformistickým. Proto Hůla vystoupil ve druhém článku proti definici soudr. Zinověva, který tvrdil, že se má dosíci většiny nejdůležitějších částí dělnictva. Proti tomu vystoupil Hůla a prohlásil, že:

… dobytí většiny mezi nejdůležitějšími vrstvami dělnické třídy by se mohlo také vyložit jako dobytí menšiny dělnictva.

Toto filosofování Hůlovo neznamenalo nic jiného, než že se o proletářské revoluci nemůže mluvit, dokud komunistické strany nedosáhnou formální většiny v dělnické třídě, a že pravice úplně opustila stanovisko Leninovo, který zdůraznil, že třeba dosíci většiny v rozhodujících místech a v rozhodující chvíli.

Z Hůlova názoru o dosažení statistické většiny v dělnictvu vyplynul nevyhnutelně názor, že revoluce říšskoněmeckého dělnictva byla poražena z příčin objektivních a ne pro oportunistickou politiku brandlerovského ústředí.

Ústup byl odůvodňován politicky tak, že v průběhu příprav k akci se projevila taková přesila nepřátelských sil, že ústup znamenal vyhnouti se naprosto jisté porážce… Chyba jistě velká, ale ovšem chyba levá, nikoliv chyba pravá.

Co se neodvážilo veřejně povědět šmeralovské vedení strany, ale čemu ve skutečnosti věřilo, bylo pověděno na plno v Hůlově článku. Proto kritika teorie o statistické většině v dělnictvu byla východiskem Zinověvovy kritiky politiky ústředního výboru KSČ na V. sjezdu.

Tak se jednání na V. sjezdu Kominterny stalo východiskem diskuse v KSČ, jejíž první stupeň trval v době mezi V. světovým sjezdem a II. sjezdem KSČ. Kritika exekutivy Komunistické internacionály, kterou tlumočil ve svém referátu soudr. Zinověv, mířila nejvíce na teorii o »statistické většině«, na usnesení brněnské konference o taktice jednotné fronty a na oportunistické stanovisko k dělnické vládě. Současně byly ve zprávě exekutivy kritisovány ultralevé tendence, které byly v KSČ protějškem oportunistické politiky většiny strany a projevily se v článku V. Buriana, v němž taktika jednotné fronty prohlášena za »hlavní zdroj revisionismu«. Na kritiku exekutivy odpověděla většina české delegace vyhýbavým prohlášením, v němž se všeobecnými frázemi »přijímala« kritika, provedená Kominternou, ale zároveň se prohlašovalo, že odůvodnění Zinověvovo nevystihuje poměrů. O článku Hůlově prohlásil soudr. Šmeral: »Soudr. Hůla měl v konkrétní situaci, během vývoje německé otázky, dojem, že bylo opuštěno stanovisko III. a IV. světového sjezdu ve věci dosažení většiny v proletariátu, a nikterak z toho nevyvodil závěry, o nichž mluví soudr. Zinověv.« Z prohlášení Šmeralova také vysvítá, že většina delegace se pokoušela hájiti nadále stanoviska, že dělnická vláda může být přechodným stupněm k proletářské diktatuře.

Proti tomuto nepoctivému chování ke Komunistické internacionále, proti jen formálnímu přiznání správnosti kritiky Kominterny vystoupil soudr. Wenzel jako mluvčí menšiny delegace pěti soudruhů ze Slovenska a delegace mládeže. V prohlášení menšiny bylo pranýřováno vystoupení většiny jako pokus, vyhnout se určitému stanovisku oportunistických tendencí v KSČ exekutivou. Dále ke kritice mluvil za menšinu soudr. Fried a kritisoval zejména parlamentní politiku strany, jíž je státní ústava fetišem, i způsob provádění taktiky jednotné fronty, která v některých místech vedla až k splynutí se sociální demokracií. »Diktatura proletariátu a dobytí moci zmizely beze stopy ze slovníku propagandy KSČ.« Potom bylo ve Friedově řeči odhaleno oportunistické stanovisko KSČ k Masarykovi, který je »líčen jako člověk s dobrými úmysly, ale klamaný špatnými rádci«. A nakonec se v tomto prohlášení protestovalo proti pokusu většiny strany, označit za porušení stranické disciplíny vystoupení oposiční skupiny, souhlasící s kritikou exekutivy. »O tom nemůže být řeči, poněvadž o těchto otázkách se ve straně dosud nediskutovalo.« Vystoupení Neurathovo, který se za nedlouho potom stal oficielním představitelem levé oposice, bylo příznačné tím, že nejprve spolupracoval na prohlášení většiny strany, neúčastnil se vystoupení menšiny, a teprve až později v debatě vystoupil proti většině pod dojmem jednání sjezdu.

Již na V. světovém sjezdu se vyjasnilo stanovisko levé oposice i stanovisko většiny strany. Levou oposici tvořila již tehdy skupina soudruhů, ponejvíce ze Slovenska a z mládeže, kteří chtěli poctivě potírat oportunistickou politiku většiny. Po delším kolísání se k této oposici přidal i Neurath, který po celou dobu krise strany dovedl manévrovat mezi stanoviskem levice a stanoviskem vedení strany, ač byl oficielní vůdce levé oposice.

Taktika strany byla vysvětlena prohlášením Šmeralovým i řečí soudr. Kreibicha v diskusi. Kreibich protestoval proti pokusu exekutivy, vytvořit frakci proti většině strany. Ona »taktika« byla vypočtena na to, že se formálním uznáním usnesení Kominterny zastře skutečnost, že většina strany je proti postupu Kominterny. Ale tato protiva se ukázala i při jednání o národnostní otázce. V diskusi o národnostní otázce vystoupil jako mluvčí většiny zase soudr. Kreibich, který prohlásil, pokud jde o Slovensko, že se musí podporovat autonomistické hnutí a odhalovat jen zpátečnický ráz měšťáckých autonomistů. »Na Slovensku však není hnutí, usilující o odtržení. S iredentistickou myšlenkou si zahrávají jen někteří dobrodruzi, jsoucí ve službách Varšavy nebo Budapešti.« Ze zásady se postavil soudr. Kreibich i proti odtržení německých oblastí: »Tam není iredentistického hnutí, a nikdo by nechápal, kdybychom tam přišli, jako spadlí s měsíce, s požadavkem, že by se ty kraje měly odtrhnout a přivtělit k Německu.« Jestliže resoluce předešlých sjezdů KSČ byly výrazem velkočeského šovénství ve straně, byla řeč soudr. Kreibicha příznačným pokusem, přizpůsobit postup KSČ v národnostních otázkách heslům měšťáckých stran potlačených národností. Poněvadž měšťáctvo slovenské bylo pro autonomii, měla být autonomie heslem KSČ, a poněvadž německé měšťáctvo zanechalo boje o právo sebeurčení, měla i KSČ zanechat boje o sebeurčovací právo Němců. I to ukázala na V. sjezdu názorně, že nelze smířit směr Kominterny se směrem šmeralovským a že se nepřeklenutelný rozpor mezi nimi nezastře ani formálním diplomatickým uznáním usnesení V. světového sjezdu.

Tak položen základ k opravdové diskusi v KSČ, jež byla velmi rozsáhlá, nicméně opravdu zásadní rozpory ve straně se zřetelně neprojevily. Většina strany se spokojila osobním útočením na vedení levice, tvrdila o ní, že není schopna vést stranu, že svým vystupováním porušuje stranickou kázeň, že ohrožuje jednotu strany atd. Ale ani vedení levice se valně nepřičinilo, aby se diskutovalo opravdu o zásadních otázkách. A tak německé a slovenské kraje, jejichž vedení bylo na levém stanovisku, šly téměř jednotně s levicí, aniž jejich členstvo dobře vědělo, oč vlastně je spor, i aniž se bojovalo s oportunismem v praksi, který se zahnízdil i v tamních organisacích. Zato dělnictvo v českých oblastech, kde levice — kromě v Praze a Mor. Ostravě — byla velmi slabá, mělo často dojem, že jde jen o nahrazení starých, osvědčených vůdců neznámými lidmi, a nikoli o napravení oportunistického postupu. Tato nálada byla posílena i tím, že strana byla založena na starých místních organisacích, a ne na závodních buňkách, takže se oportunistické vedení mohlo opřít o maloměšťácké živly, které v místních organisacích namnoze udávaly tón.

Tak se Šmeralovu vedení podařilo, potlačit levou menšinu téměř ve všech českých krajích a prosadit, že české kraje byly na druhém sjezdu strany zastoupeny převážně delegáty z pravice. Nejúpornější boje a nejprudší diskuse byla v pražských organisacích. Zde už dvě leta stála levice proti krajskému vedení. Po Jílkově porážce přenechal Šmeral vedení pražské organisace nejhorším oportunistům, v čele s poslanci Bubníkem a Toužilem. Politika pražského krajského vedení byla úplně sociálnědemokratická. Bojíc se každé akce, upadla do nejhoršího parlamentního kreténství. Tvrzení Jílkovo, že se Šmeral chce dostat do vlády, bylo pomluvou, ale o Bubníkovi se to mohlo říci právem. Ten byl jen schopen, udržet si populárnost u zaostalejšího členstva organisací, politicky mrtvých, krasořečnictvím a zejména parlamentními intervencemi v osobních věcech soudruhů. Došlo to až tam, že sami Šmeralovi stoupenci mluvili o »shnilém pašalíku poslance Bubníka«, do něhož se musí trochu »posvítit«. V praksi však byl bubníkovský režim plně podporován a udržován vedením strany. Levá oposice v pražském kraji vedla již před V. sjezdem Kominterny prudký boj s bubníkovstvím. Kompromitovala Bubníka tím, že ho donucovala zaujmout stanovisko v zásadních otázkách. Levý zástupce mládeže v krajském vedení podával neustále návrhy na pořádání hromadných akcí, což bubníkovská většina odmítala nebo přešla mlčením. Levice kritisovala ostře i na konferencích důvěrníků a v organisacích. Vystoupila na četných krajských konferencích s oposičními prohlášeními, s resolucemi a s vlastními kandidátkami do krajských výborů.

V těchto diskusích a zápasech se podařilo levici dosíci před druhým sjezdem strany většiny v pražské organisaci mezi důvěrníky i mezi pražskými delegáty krajské konference. Ale Bubník, nepouštěje levice do venkovských organisací, mohl si udělat většinu pro sebe mezi delegáty venkovskými, a tak zůstala levice na krajských konferencích v menšině. Také na poslední konferenci před druhým sjezdem měla levice sice většinu mezi pražskými delegáty, ale jen dvě pětiny ze všech delegátů. Tehdy navrhlo šmeralovské vedení kompromis, aby se tiše odstranil Bubník a dosadilo se nové vedení, v němž by se pražské levici dostalo zastoupení, ale rozhodující většinu by měli stoupenci Šmeralovi. Když levice tento čachr odmítla, upustili zástupci vedení strany od kritiky bubníkoviny a pomohli Bubníkovi vyhrát.

Bubník dal na svou kandidátku pro krajské vedení i oposiční soudruhy Guttmana, Slánského, Švermu a Vodičku. Ale ti funkci odmítli a vydali prohlášení, že bubníkovská politika je neslučitelná s komunismem, a že proti ní budou bojovat, dokud ji neodstraní. Teprve disciplinárním zasažením ústředí strany se zmínění soudruzi ujali funkcí, a tak byl boj přenesen do krajského vedení.

Z ostatních českých krajů měla levice většinu jen v moravsko-ostravském. V Brně byla kompromitována připojením E. Buriana, nicméně měla za sebou dosti značnou menšinu. V Kladně, v Plzni, v Hradci Králové byla velmi slabá. Ve volbách delegátů na sjezd zůstala levice v českých krajích v menšině, kromě v Mor. Ostravě. A tak na II. sjezdu strany byly oba směry přibližně stejně silné, poněvadž v krajích nečeských nemělo šmeralovské vedení za sebou nikoho.