Dvacátá devátá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931Hned po samém sjezdu bylo nové vedení KSČ postaveno před
naléhavé úkoly. Přechod oportunistických skupin k likvidátorství, začavší
po stávce textiláků, byl uspíšen usnesením sjezdovým, jež nadobro zničilo
naděje oportunistů, že přivedou revoluční hnutí k oportunismu, že je
povedou do sociální demokracie. Když V. sjezd strany zúčtoval se všemi
oportunistickými názory a směry, když položil pevné základy bolševisování
strany, zabezpečil tím i jednotu KSČ před útoky likvidátorů. Sjezd rozhodl, že
strana půjde za Komunistickou internacionálou a bude rozvíjet revoluční síly
proletariátu, nepůjde za oportunisty, kteří opustili třídní boj a udělali by
z KSČ reformistickou stranu. Tím byla zachráněna jednota revoluční strany
československého proletariátu na půdě třídního boje. Likvidátoři musili chápat,
co znamená usnesení sjezdu. Viděli, že energickým bolševisováním strany budou
isolováni od revolučního dělnictva a jejich porážka že je otázkou krátké
doby. Ideologicky oportunisté úplně zkrachovali. Skutečný třídní boj českého
proletariátu vyvrátil jejich teorie o upevňování kapitalismu, o nedostatečné
pohotovosti proletariátu k boji, o »zkomírání« revolučního hnutí, o němž
mluvila jedna oportunistická skupina v »Hlohoveckém memorandu«. Zostřující
se třídní protivy v Československu znemožnily samostatný vývoj
likvidátorství. Tu jsou možné jen dvě cesty: revoluční třídní boj nebo
reformismus, vedoucí k spolku s měšťáctvem, k včlenění proletářských
organisací do rámce kapitalistického třídního státu. Proto, čím více se
likvidátoři vzdalovali třídního boje, tím více přecházeli do tábora
protirevoluční sociální demokracie, a heslo taktiky jednotné fronty v ústech
těchto lidí znamenalo, vytvořit jednotnou organisaci se sociální demokracií.
Rozumí se, že likvidátoři nemohli dospět k tomu cíli naráz. Chtěli-li
strhnout část revolučního dělnictva k sociální demokracii, musili zprvu
tvrdit, že jsou věrni zásadám třídního boje a že k boji proti straně je
»donutila« jen nesprávná »ultralevá« taktika. Jenže tenhle způsob vystupování
byl jen pokusem zastřít »levými« frázemi, že politika oportunistů je kopií
politiky reformistické. Oportunismus byl v podstatě reformismem, ale
oháněl se prázdnými frázemi o revolučním třídním boji, o leninství a pod.
Nešlo to jinak, jakmile se oportunisté stali likvidátory. Ale již vystoupení
Sýkorovo, který před V. sjezdem vystoupil s letákem proti straně,
bylo důkazem, že za revolučními frázemi se skrývá pod záminkou
jednoty odborového hnutí sjednocení s reformisty.
Nikdy jsme však nezapomínali, že jedním z našich
hlavních úkolů… je snažiti se všemi silami, aby odstraněna byla dělnictvu
škodlivá roztříštěnost jeho řad a dosaženo sjednocení odborového hnutí
textiláků v jeden veliký průmyslový svaz… Dělnictvo poznává nutnost
společného postupu za účelem prosazení svých hospodářských požadavků, a na
tomto podkladě doufali jsme vytvořiti potřebnou základnu k sjednocení
odborového hnutí textiláků.
Jednotnost dělnictva, odstranění dosavadní jeho roztříštěnosti,
takové bylo heslo Sýkorovo i všech likvidátorů. Ale, na čem se má
dělnictvo sjednotit? KSČ je začala v boji s kapitalismem sjednocovat
na půdě třídního boje. Pátý sjezd se usnesl provádět taktiku jednotné
fronty zdola a nejbližším cílem bylo získání většiny dělnictva pro revoluční
boj. Jinou cestou se brali likvidátoři; ti chtěli dosíci »jednoty« dělnictva,
totiž, jednoty odborářské byrokracie, kapitulováním před reformismem, uznáním
reformistické taktiky, zřeknutím se revolučního třídního boje. To znamenalo
rozbít jednotu revolučního proletariátu jako základ sjednocení všeho dělnictva.
Tato likvidátorská politika se musila odůvodňovat tvrzením,
že bídným postavením dělnictva není vinen kapitalistický řád, ani čím dále
větší zbídačování proletariátu racionalisováním, ani že hlavní překážkou
vítězství proletariátu není zrada reformistických vůdců, kteří chtějí připoutat
část dělnictva k nynějšímu řádu, nýbrž že celé neštěstí je následek
rozštěpení dělnického hnutí a může být napraveno zase jeho sjednocením. V
jednom článku psal o tom Arno Hais:
Dělnické hnutí prodělává již několik let období
zostřených bojů ve vlastních řadách. Myslím, že se nemýlím, když této okolnosti
přičtu hlavní podíl na tom, že životní úroveň proletářskych mas nestoupá
tak, jako se rozvíjejí výrobní síly. My se přeme o these, hledáme úchylky,
a zatím kapitalisté zvyšují svoje vykořisťování a poměrně stlačují mzdy —
taková jest skutečnost.
A lékem proti této »skutečnosti« je, podle Haise:
Československé dělnictvo potřebuje postaviti proti dohodě
československého a německého kapitálu součinnost jeho odborových organisací —
na podkladě jednotné fronty zdola — jako hlavní a přední záruku úspěšného boje.
Jenže tato páně Haisova »filosofie skutečnosti« má slabiny.
Jak jsme již ukázali, je vývoj poměrů dělnictva v době kapitalistického
stabilisování určován zbídačováním proletariátu čím dále větším. Boj kapitalistů
o trhy, mající za následek konkurenci jednotlivých kapitalistických
států, diktování cen kapitalistickými monopoly, racionalisování, všechno to
v době všeobecné kapitalistické krise způsobuje nevyhnutelně zbídačení
dělnictva. Jinaké je to v Haisově vyfilosofované »skutečnosti«. Tam se
zvyšují mzdy, ač ne úměrně se vzrůstem kapitalistické výroby, zlepšuje se
životní úroveň dělnictva. Jak může někdo mít takový názor? Proto, poněvadž
podle názorů likvidátorů není kapitalismus v nevyléčitelné krisi, nýbrž
sílí. To by mělo za následek vzrůst kapitalistické výroby a vládnoucí
třída by mohla zvýšit životní úroveň proletariátu. Kdyby to opravdu bylo
takové, jako že není, zvyšovala by se životní úroveň dělnictva neustále a
nedošlo by k revoluci proletariátu. A tak by byly spory s reformisty
zbytečné. Neboť i reformisté vycházejí z předpokladu, že kapitalismus
zvyšuje životní úroveň dělnictva a má-li se to urychlit, stačí, aby se
dělnictvo sdružilo jednotně v reformistických organisacích. Ale, ježto —
k velkému žalu páně Haisovu — vývoj skutečného světa a představy o skutečném
světě v hlavách reformistů jsou dvě různé věci, musí se likvidátoři
odřeknout třídního boje. A Josef Hais, otec Arnův, se tím také netajil. Za
několik dní poté, když likvidátoři rozštěpili rudé odbory, přispěchal s vysvětlením,
že celá dvě leta nelze vést mzdových bojů. Pátráme-li, odkud se vzalo toto
stanovisko likvidátorů, najdeme je v oportunistické teorii, že v údobí
kapitalistického stabilisování kapitalismus sílí. Sýkora s Arno Haisem
byli v tom průkopníky potud, že z té teorie vyvodili důsledky a
postoupili — ovšem svým způsobem — »od vědy k činu«. Oportunismus se vyvinul
tak, že se to už nesrovnávalo s příslušností k revoluční organisaci.
Proto, když zkrachovaly snahy zavléci stranu do oportunismu, vzbouřili se
po V. sjezdu likvidátoři v revolučních organisacích. Předzvěstí
toho byl Sýkorův leták, v němž se ohlašoval návrat rudých odborů do klínu
Amsterodamské internacionály. Nebylo ani dost málo pochybností, že tento
program bude mít mezi špičkami rudých odborů četné přívržence. Hais po IV. sjezdu
Rudé odborové internacionály vystoupil z vedení rudých odborů, ustoupiv
kolektivnímu vedení se soudruhem Zápotockým v čele; formálně, podle
zákonů měšťáckého státu, však zůstal sekretářem rudých odborů. Vyšší aparát
odborů byl většinou v rukou lidí, kteří se zjevně nebo skrytě stavěli
proti každému obratu a byli blíže reformistům než komunistické straně. Proto
nemohlo být pochybnosti, že Sýkorova rebelie bude silně podporována vedoucími
silami rudých odborů, a že revoluční ráz rudých odborů může být zachráněn jen
zmobilisováním členstva proti vedoucímu aparátu. Proto KSČ hned po V. sjezdu
začala mobilisovat členstvo před sjezdem Mezinárodního všeodborového svazu pro směrnice
Rudé odborové internacionály. Ohlas, který to vyvolalo mezi dělnictvem, byl
důkazem, že sjezd MVS, sejde-li se za normálních okolností koncem března,
skončí porážkou likvidátorů na celé čáře. Chtěli-li likvidátoři zachránit,
co se ještě dalo, musili zabránit legálnímu provádění sjezdu. Proto byla přes
hlavu kolektivního vedení svolána na 10. března porada představenstva
MVS, v níž se zase objevil odstouplý Hais. Na ní bylo — proti znění
stanov — několik členů představenstva zbaveno hlasovacího práva a usneseno, že
se kolektivní vedení sesazuje. Za několik dní týž sbor, vydávající se za představenstvo
MVS., ač ve skutečnosti měl v něm jen menšinu, se usnesl, že se sjezd
MVS odročuje. A potom provedeno několik násilných činů: vyhnáno kolektivní
vedení, vyloučeni členové představenstva, kteří zůstali věrni KSČ, i
funkcionáři, nepohodlní představenstvu a pod. Potom nezákonně zabráno
zařízení MVS, odcizen jeho majetek, přivolána policie, aby násilím vypudila
z domu MVS členy kolektivního vedení. Hais věděl, že je na půdě měšťáckého
zákona silnější než strana a proto provedl rozštěpení beze všech cavyků. Ale
také strana věděla, že měšťácký zákon musí Haisovi pomoci podržet vrch. Využila
sice nároků legální většiny předsednictva MVS., které zůstalo straně věrné,
avšak brutálním násilnictvím Haisovým byla změněna v menšinu. Především
však mobilisovala dělnictvo v organisacích proti Haisovu puči a isolovala
likvidátory od dělnictva. Když nešlo zachránit majetek MVS., ani legální
ráz rudých odborů, poněvadž likvidátoři měli za sebou státní moc, musilo
být zachráněno členstvo, které nešlo za Haisem k reformistům, nýbrž
chtělo zůstat věrno Rudé odborové internacionále. Proto KSČ odpověděla na Haisův
puč agitací pro konání sjezdu MVS bez zřetele k tomu, že stoupenci
Haisovi jej odročili. Již na sjezdech jednotlivých sekcí, konaných v březnu
a v dubnu, se ukázalo, že převážná většina MVS je věrna směrnicím KSČ a
Rudé odborové internacionály. Hais zabral pokladny, ale strana měla za sebou
dělnictvo.
Tehdy se likvidátoři v KSČ spolčili s rozbíječi
revolučního odborového hnutí. Jílek a Neurath, nepřátelští bratří, využili
svého postavení v klubu komunistických poslanců, aby rozštěpení rudých
odborů rozšířili také na KSČ. Za záminku si vzali kampaň strany pro svolání
sjezdu MVS, nedbajíce Haisových rozbíječských opatření. O tomto postupu KSČ
bylo prolhaně prohlašováno, že prý chce »rozštěpit rudé odborové hnutí«. Když
Hais 10. března rudé odbory už rozštěpil a snaha strany, konat sjezd
rudých odborů přes Haisovo usnesení, byla jedinou možností, jak zachránit
jednotu odborového hnutí, pak tvrzení Jílka a Neuratha, že strana rozštěpuje
rudé odbory, bylo vlastně schválením Haisova rozbití rudého odborového hnutí.
Na toto obvinění strany nachytali Jílek s Neurathem skupinu 26 poslanců
a senátorů, kteří vydali prohlášení, že ultralevý postup KSČ vede k politickému
krachu a straně hrozí nebezpečí, že se stane sektou a pod. Těchto 26 poslanců
odmítlo svolání sjezdu MVS a žádalo, aby se místo toho konal mimořádný sjezd
strany, aby na něm se mohlo odstranit nenáviděné nové vedení. Tak se
likvidátoři v KSČ a v rudých odborech slili v jediný blok,
straně nepřátelský, který usiloval převést dělnictvo k reformistům. Jenže
plány nepřátel strany se nepovedly. Na sjezdu MVS, který se sešel v dubnu,
se ukázalo, že převážná většina dělnictva odmítá rozbíječské pokusy
likvidátorů. Rovněž tak skončil pokus likvidátorů o rozštěpení strany. Jejich
výzva, pořádat na Prvního máje samostatný projev, vyzněla naprázdno, ukázalo
se, že z členstva KSČ nejde za nimi nikdo. Pokus o rozštěpení
skončil a musil skončit důkazem, že mezi komunismem a reformismem se nemůže
v proletariátu udržet něco třetího.
A další vývoj likvidátorství to jen potvrdil. Po pokusu
o rozbití rudých odborů a Komunistické strany utvořili si likvidátoři
vlastní organisaci politickou i odborovou. Ale, ač byli organisačně samostatní,
nemohli zůstat neutrální v boji komunismu s reformismem. A poněvadž
se vzdali třídního boje, poněvadž se ideologicky postavili na stranu
reformismu, proti revolučnímu třídnímu boji, musili v praksi provádět
politiku reformistickou. Hais, který po svém puči prohlásil, že po celé
dva roky nelze vést hospodářské boje, musil důsledně mařit všechny pokusy
rudých odborů o samostatné vedení hospodářských bojů. Ve stávce
zemědělských dělníků, i v jiných, které po Haisově puči vypukly,
organisoval Hais stávkokazectví v řadách revolučního dělnictva. Ve všech
hromadných akcích a bojích českého proletariátu se likvidátoři stavěli proti
rozvinutí bojovné fronty s pokryteckým křikem o »ultralevém postupu«
KSČ. Když po vstupu do vlády, po listopadových volbách v r. 1929,
ukázala sociální demokracie výrazně svůj sociálfašismus, účastníc se činně
teroru proti revolučnímu dělnickému hnutí, spustili likvidátoři křik, že prý se
KSČ vzdaluje od dělnictva, když pravdivě charakterisuje sociálfašisty. A tak se
likvidátoři postupně stávali náhončími sociálfašismu. Situace se vyjasnila.
Haisova odštěpená organisace MVS se usnesla spojit s reformistickými
odbory, k čemuž směřovala od prvopočátku.
Politické organisace likvidátorů jsou v úplném úpadku.
Čím prudší bude krise kapitalistického hospodářství, tím užší bude sociální základna,
o níž se opírají odštěpenecké organisace likvidátorů. Proto se víc a více
drobí, reformistické špičky likvidátorských organisací přecházejí do tábora
sociální demokracie, kdežto hrstka svedených revolučních dělníků, kteří zprvu
nerozuměli, kam likvidátoři míří, se vrací do komunistické strany a do rudých
odborů. Nakonec zbývá v samostatných organisacích likvidátorů hrstka
politických bankrotářů, jež možno klidně ponechat jejich osudu, totiž, aby
shnili na mrchovišti dějin.