Druhý sjezd KSČ

Druhý sjezd KSČ, který se sešel po několikaměsíční diskusi ve straně, ve dnech 31. října až 4. listopadu 1924, měl veliký dějinný význam. Ač diskuse ve straně nebyla hluboká, ač značná část členstva nepochopila, proč vlastně došlo k této diskusi mezi šmeralovským vedením strany a levou oposicí, přece byla prvním pokusem o skutečný obrat k zbolševisování strany. Druhý sjezd byl první, který se rozešel se zakořeněnou tradicí a vytvořil půdu pro bolševisování strany. Byl obrazem politických sil, které se vytvořily vlivem poučení z bojů v Německu, vlivem diskuse v ruské straně i z vlastních zkušeností KSČ. Na jedné straně byla levá oposice, ještě ne dost ujasněná, ideologicky nevyspělá, s vedením, v němž dosud byly kolísavé polooportunistické živly. Přes tyto nedostatky představovala levá oposice, bojující za usnesení V. sjezdu Kominterny, budoucnost, a příští bolševické jádro strany, které se pak po letech, když se strana zbolševisovala, stalo jejím vedením. Ale levá oposice neměla jen ideologické slabiny, také její vliv na dělnictvo v nejdůležitějších krajích byl poměrně malý. A proti »osvědčeným«, autoritativním vůdcům nemohla dosud postavit nové, rovněž autoritativní a populární a skutečně bolševické. Ze starých vůdců a zakladatelů levice jich bylo v jejích řadách málo, mezi nimi na prvním místě soudr. Haken, jehož články v nymburské »Volnosti« zahájen boj proti šmeralismu v českých krajích. Jiní »osvědčení« vůdcové, kteří se přidali k levici, na př. brněnský Ed. Burian, byli pro svůj oportunismus tak »populární« v dělnictvu, že levici spíše škodili, než jí prospívali. Velmi znát to bylo zejména v brněnském kraji. Noví vůdcové, z dělnických řad, na př. soudr. Hruška, Harus, Vodička, Bubeníček a j., teprve vyrůstali v ohni boje s oportunismem; zejména v pražských organisacích byl to boj prudký. Jenže vliv pražské oposice se omezoval zprvu na pražské organisace, v ostatních českých obvodech byl slabý. Na druhé straně bylo pravé křídlo. Jeho síla nebyla v politické směrnici, ale v osobní autoritě jeho vůdců, které se dosud těšili u značné části českého dělnictva, poněvadž jeho značné národní iluse byly objektivně příznivou půdou pro pravou ideologii v KSČ, a také proto, poněvadž malá politická zkušenost, kterou měl český proletariát, neprodělavší dosud rozhodujících třídních bojů, mu překážela pochopit podstatu oportunistické politiky strany. A tak měla pravice na sjezdu asi polovinu delegátů, mezi delegáty za české kraje však naprostou většinu. Levice měla sice za sebou autoritu Komunistické internacionály, ale to bylo oslabeno manévrem pravice, zakrýt oposici proti Kominterně formálním uznáváním usnesení V. světového sjezdu. Ve skutečnosti pracovala proti nim, prohlašujíc, že exekutiva Kominterny není o československé otázce dobře informována a pod. Vedení pravice mělo výhodu, že nezkrachovalo, jako brandlerovské vedení v Německu, v otevřeném boji, a to mu umožnilo manévrovat až do samého sjezdu strany obratně s domnělým souhlasem s usneseními Kominterny. Pravice nepřišla s vlastními thesemi, ač bylo zjevné, že odmítá usnesení V. sjezdu ve všech důležitých otázkách. Ne nadarmo konstatoval soudruh Zinověv v pozdravném dopisu sjezdu KSČ:

Sjezd udělá pravděpodobně jednotné usnesení, v zásadě souhlasící s usneseními V. světového sjezdu. Upřímně řečeno, ta »shoda« nás zrovna netěší. Obáváme se, že to bude shoda jen formální, nikoli skutečná… Musíme pokládat za abnormální prohlášení soudr. Zápotockého, že resoluce V. světového sjezdu byly přijaty jen z disciplíny. Disciplína je disciplína. Přáli bychom si však, aby vůdcové KSČ přijali usnesení V. světového sjezdu z přesvědčení.

Jenže tento poukaz exekutivy Kominterny, že pravé vedení KSČ přijalo usnesení V. sjezdu jen formálně, pochopili toliko nejpokročilejší delegáti sjezdu, kteří stáli za oposicí.

Pravici by se byl podařil pokus, zastřít skutečné protivy, kdyby několika proviněními proti usnesením V. sjezdu nebyla důkladně nezničila zdání formální jednoty. Hůla, který již před V. světovým sjezdem vystupoval jako vůdce nejkrajnější pravice proti Kominterně, prohlásil v jednom článku, že z usnesení V. sjezdu prý hrozí straně nebezpečí, že bude isolována od dělnictva a že pozbude vlivu v širokých vrstvách. Skutečné stanovisko pravice, vedoucí až k likvidátorství, straně nepřátelskému, bylo odhaleno až před samým sjezdem v článku soudr. Kreibicha, který byl podkladem pro osvětlení rozporu na II. sjezdu strany. Soudr. Kreibich, který v době zakládání strany bojoval na levici proti váhavé politice Šmeralově, začal po sjednocujícím sjezdu hájit šmeralismus a dostal se po V. světovém sjezdu až na krajně pravé křídlo strany. Jeho článek před samým II. sjezdem byl odpovědí boje samé Komunistické internacionále. V podstatě se v něm tvrdilo, že nebylo věcného sporného důvodu, aby se odstranilo brandlerovské vedení v Německu, ani příčiny, měnit vedení KSČ; vedení Kominterny prý jde jen o to, odstranit staré vůdce. A tento názor v české a německé otázce byl provázen obranou trockistické oposice. Aby bylo vidět, jaké stanovisko zaujímá československá pravice k německé otázce, stačí uvést několik úryvků z Kreibichova článku.

Německá porážka poučila, že strana, která se po prvé octla v situaci, že může uvésti heslo dělnické vlády ve skutek, se dopustila chyb. Nikdo se tomu nemůže příliš diviti, jdeť o heslo, jehož sama definice je tak obtížná a sporná. Bylo by velmi užitečné pro celou Komunistickou internacionálu, kdyby přesně vyšetřila všechny příčiny německé porážky a vyvodila z toho závěry pro příští taktiku. Žel, velmi se chybilo, že se největší váha položila na to, kdo je vším vinen. Aby se zmenšila odpovědnost celé Komunistické internacionály za německé chyby, byli vybráni jednotliví vůdcové a posláni na poušť, jako obětní beránci.

Nemusíme podotýkat, že jako německá otázka byla posuzována i otázka trockistická. Podle Kreibichova článku bylo jedinou chybou Trockého, že se obrátil otevřeným listem k organisacím, místo aby své názory hájil v ústředních institucích Komunistické strany Sovětského svazu. Výsledky stanoviska ke všem těmto politickým otázkám byly shrnuty takto: »Otázka, o niž jde.« Navázav na články a prohlášení soudruhů Stalina, Manuilského a j., v nichž pojednávali o tom, jak překonat sociálnědemokratické tradice v KI, dospěl soudr. Kreibich k úsudku, že jediným smyslem krise je odstranění vůdců, vyšlých ze sociální demokracie:

O této otázce mluví zřetelně soudruh Stalin v článku »K mezinárodní situaci«. I on mluví paušálně o »sociálnědemokratických« zbytcích, jako o nebezpečí, jež musí býti likvidováno. U Manuilského se zároveň setkáváme s názorem, že místo »zvodnatělé« staré gardy dřívějších vůdců sociálnědemokratických mají se postaviti proletářské síly… Chceme vyměniti starou garnituru vůdců, máme však již místo ní novou, lepší garnituru vůdců, pojištěnou proti všem úchylkám? Toho netvrdí doopravdy ani levice. Podle nové teorie o vůdcích toho ani není třeba, postačí, nemá-li někdo sociálnědemokratické minulosti, je-li nepopsaným listem papíru, na nějž bude napsán ryze bolševický text.

Tak chápal soudr. Kreibich bolševisování komunistické strany, překonání sociálnědemokratických tradicí. Právě tato otázka byla pro KSČ rozhodující politickou otázkou, ale soudr. Kreibich jí rozuměl jen tak, že prý se má »oddělat« několik vůdců. Kreibichův článek, daný před samým druhým sjezdem k disposici redakci »Komunistické revue«, ukázal, že mezi stanoviskem pravice a mezi komunistickou politikou není smíru. Neboť to, co řekl naplno soudr. Kreibich ve svém článku, bylo v podstatě názorem celé pravice, která dosud zamlčovala své skutečné názory formálním uznáváním usnesení V. světového sjezdu. To ukázalo jednání ve výkonném výboru KSČ před II. sjezdem. Levice, která vzala na přetřes Kreibichův článek, žádala, aby byl výkonným výborem bez výhrady odsouzen, jako straně nepřátelský. Pravice, donucena tak přiznat barvu, odpověděla nemotorným frakčním manévrem. Soudr. Kreibich prohlásil, že článek nepsal v úmyslu nepřátelském Kominterně, a jestliže by se jeho článek snad tak posuzoval, že jej vezme zpět, že na jeho uveřejnění netrvá. Jeho prohlášení využili zejména soudruzi Šmeral a A. Zápotocký a vyhnuli se zaujetí politického stanoviska. Vystoupili ve výkonném výboru s prohlášením, že otázka Kreibichova článku je vyřízená, poněvadž jej autor vzal zpět a proto nemají proč zaujmout k němu zásadní stanovisko nebo jej dokonce odsuzovat.

Tímto chováním ukázala pravice před samým sjezdem, jak vlastně smýšlí, a tak, přes její pokusy, zastřít formálním souhlasem s usneseními V. světového sjezdu rozhodující sporné otázky, konal se II. sjezd ve znamení ostrého politického rozdělení obou směru ve straně, když soudr. Manuilský, jako mluvčí exekutivy Kominterny, odhalil pravý smysl Kreibichova článku. Diskuse o Kreibichově článku dala popud — když pravice souhlasila se všemi předloženými resolucemi — k debatám na II. sjezdu, jimiž odhaleno skutečné stanovisko pravice. Na jedné straně levice, hájící stanovisko Kominterny, na druhé pravice, která diplomaticky hájila stanovisko Kreibichovo, Kominterně nepřátelské. Tak to vypadalo na II. sjezdu, který dal první rozhodný popud k zbolševisování KSČ.

Ale vývoj této diskuse nemohl nic změnit na výsledcích sjezdu. Přes diskusi o Kreibichově článku, přes vystoupení Šmeralovo, který zastával ve svém sjezdovém referátu kreibichovské stanovisko, ovšem zahaleněji, byly resoluce přijaty jednomyslně. Zasažením zástupce Kominterny bylo zabráněno — při rovnováze sil na sjezdu — předložení dvou kandidátek a bojovnému hlasování o novém vedení strany. A tak zvolen jednomyslně i nový ústřední výbor z 18 zástupců levice a 14 zástupců pravice. Jenže pravice byla, z nepozornosti levice, odškodněna tím, že do kontrolní komise strany byli zvoleni téměř vesměs stoupenci pravice, což mělo zanedlouho za následek, že ve trakčním boji proti vedení strany využila pravice do krajnosti této důležité instance strany.

Tak zůstala jednota, dosažená na II. sjezdu přes varování exekutivy Kominterny v pozdravném přípisu, jen formální. Ale diskuse sjezdová, která se vedla obzvláště vášnivě o Kreibichův článek, ukázala definitivně, že pravice hájila svého stanoviska všemi prostředky. Ač resoluce byly přijaty jednomyslně a rovněž jednomyslně zvolen nový ústřední výbor, prohloubily se protivy ve straně. A tak II. sjezd nebyl závěrem, nýbrž preludiem ke krisi strany, neboť ukázal, že za formální jednotou strany se skrývají hluboké, zásadní protivy.

Ač tyto poměry hned po sjezdu přivodily krisi ve straně, přece jen postavení levice zesílilo. Levice sjezdem vzrostla a stala se vůdčí silou strany. Měla nejen většinu v ústředním výboru, ale také mohla prosazovati zásadní usnesení, vedoucí stranu nevyhnutelně k překonání sociálnědemokratických tradic. V resoluci o usneseních V. světového sjezdu II. sjezd strany ostře odsoudil stanovisko brandlerovského vedení, a postavil se rozhodně proti trockistické oposici v ruské straně. Taktika jednotné fronty objasněna jako způsob získání mas a dělnicko-rolnická vláda jako revoluční heslo k agitaci a k mobilisování mas. Resoluce se postavila bez výhrady za kritiku, kterou V. světový sjezd provedl na politickém postupu KSČ a prohlásila, že se strana musí přeorganisovat podle závodních buněk.

V samostatné resoluci k národnostní otázce, v níž odsouzeno oportunistické stanovisko I. sjezdu, bylo československému proletariátu po prvé ukázáno leninské stanovisko v národnostní otázce v Československu:

Pokusy dokázat, že v Československu nelze využít práva sebeurčení až do úplného odloučení od tohoto státu z příčin hospodářských, politických i jiných, znamenají objektivní podporu československého imperialismu. Komunistická strana nemůže přijmout měšťácký podvod s československým státním národem, podvod, jímž české měšťáctvo chce zakrýt koloniální vykořisťování a krvavé potlačení Podkarpatské Ukrajiny a Slovenska i porobených národnostních menšin.[*]

Levice v podstatě zvítězila. Prosadila usnesení, jimiž strana uvedena k zbolševisování a která se stala směrnicí celé straně. Ale, toto vítězství levice nebylo výsledkem ideologického odzbrojení a kapitulování pravice, která na II. sjezdu měla přese vše ještě polovinu delegátů za sebou; byl to výsledek toho, že pravice nepokládala II. sjezd ještě za dosti příhodný, aby se zjevně postavila proti Kominterně a začala ve straně boj o moc. Ucouvnutím pravice dostala levice náskok, ale bylo zřejmé, že k rozhodujícímu boji teprve dojde, a jeho výsledek že bude záviset na tom, dovede-li levice svým výkonným výborem nabýti většiny v organisacích, zejména v českých krajích, odtrhnout je od pravice a vést rozhodující část strany k zbolševisování.

[*] Tato resoluce, vcelku správná, měla chybu, že se v ní mluvilo o koloniálním potlačování Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny. Tato nejasnost měla v těchto zemích za následek falešný poměr k národnímu měšťáctvu.